Janoušov – Jivina – V něm prý strašívá – přízrak šedé postavy – zde umřelo několik sebevrahů

okres Šumperk kraj Olomoucký

Janoušov je vesnice dostupná silnicí, jež za Bušínem odbočuje ze spojnice Šumperk – Červená Voda a za Janoušovem přechází v lesní cestu, po níž lze sejít do Moravského Karlova a Červené Vody, nebo přes sv. Trojici přejít Hrubý les do Vysokého Potoka.

V roce 1397 byla vesnice uváděna jako součást rudského panství pod názvem Janoušov, odvozeným od osobního jména Janúš (Janouš, Jan). Chudá horská ves byla trvalou součástí rudského panství a statku. Tak jako v jiných vesnicích na panství byli i Janoušovští povinni robotami k panským hamrům, ty však byly zřejmě již v 16. Století převedeny na platy. V 17. Století hospodařilo v Janoušově 14 usedlíků, z nichž bylo šest sedláků, tři zahradníci a pět chalupníků. V 18. Století byla ve vsi olejna, k roku 1834 panská myslivna. Tehdy v Janoušově žilo v 55 domech 355 obyvatel.

Po roce 1848 byla obec připojena k politickému a soudnímu okresu Šumperk a do roku 1867 byla částí Rudy nad Moravou. Na životě zdejších hospodářů se však mnoho nezměnilo. Chudá horská pole poskytovala při mimořádné dřině jen skrovnou obživu. Sezónní práci bylo možno získat v lese, v Janoušově bylo sídlo lesního revíru rudského velkostatku. Ve většině chalup provozovali domáckou výrobu kartáčů a hrabí, pletli koše z vrbového proutí, vázali březová košťata a ženské ruce obšívaly nitěné knoflíky.

Mezi Janoušovem a Lhotou rozkládá se les, zvaný Jivina. V něm prý strašívá. Povídalo se o něm několik příběhů, které se ještě udržují v paměti lidu.

Jednou časně z rána vyhnaly janoušovské děti dobytek až k ]ivině, aby jej tam pásly. Při tom si vesele hrály a byly rozpustilé, jak už to děti dovedou. Začaly do lesa házeti kamením. Tu se z něho vy­nořila šedá postava s kosou přes rameno, jež před očima dětí rozrůstala se do ohromné výše a začala sahati po dětech. Ty měli rázem po veselosti. Strachy zděšené skoro bez sebe dostaly se domů, zatím co jejich dobytek se na všechny strany rozutíkal. Trvalo dlouho, než hospodáři své kusy sehnali a od dětí zvěděli, co se jim u Jiviny přihodilo.

Jiný příběh vypravuje, jak v Jivině došlo věčného klidu několik sebevrahů. Ti nerádi nesou, když je někdo o půlnoci vyrušuje. To věděti jest velmi důležité pro mládence ze Lhoty, kteří rádi ztráví nedělní odpoledne s janoušovským děvčetem. Obyčejně zdrží se s ním pozdě do ve­čera, takže se vracejí k půlnoci do Lhoty. O půl­noci není cesta Jivinou sama sebou nikterak vábná. Ani to klopýtání přes kořeny stromů a kameny není tak zlé, jako ten hrozný strach, který se zmocní roztouženého mládence, když se za ním rozběhne bezkrevný nebožtik s hlavou pod paždím. Zde platí pak jen jediná zásada: »Kdo uteče, ten vyhraje.«
Komu však se taková věc v životě jednou stala, ten už jisté se u své nejmilejší tak dlouho po druhé neomešká. Stalo-li se to však přece, pak obcházel Jivinu v uctivé vzdálenosti, aby zbytečně nevyrušil strašidla z jejich klidu.

Tento starý bukový les patřil lichtenšteinskému panství v Rudě. Každý podzim se prodávalo tam spadalé listí. Každý si nahrabal hromadu, jak velkou chtěl, a hajný mu ji před odvezením ocenil. Jeden z těch, co si jel do Jiviny pro listí, vypravuje: »Jeli jsme s krávou pro list hned po poledni, protože cesta z Hostie do Jiviny zabere skoro celou ho­dinu a podzimní den je krátký. Vůz a krávu jsme nechali na cestě u lesa a snášeli jsme list v žokách clo vozu. Poněvadž právě nikdo v lese nebyl, ne­brali jsme z hromady, nýbrž metli jsme list po lese, a tím jsme se opozdili. Ve Lhotě zvonilo již kle­kání, když jsme cpali poslední žok.
V tom začalo nad námi po stráni lítat dolů ka­meni a zároveň hnala se k nám žena oblečená v režné šaty a sivou plachetku. Přiblížila se k mé ženě, postavila se těsně k ní a zezdola nahoru podivala se jí do tváře. Má žena dostala strach a za­čala volat na mne: »Tato, tato, pod! sem, já se bojím.« Byl jsem dosti kurážný a tak povídáni: »Bude-li ti chtít něco udělat, udeř ji hráběma.« Ženská přišla pak ke mně, podívala se mi do očí a na to bokem sletěla se stráně dolů. Jistě musela míti kopyta, po­něvadž kamení jen řinčelo. Tvář měla, pokud se na mne dívala, hrubou a sivou jako režné plátno.
Obešla nás taková hrůza, že žok i hrábě zůstaly v lese. Utíkali jsme odtamtud ven, popadli na cestě krávu a ujížděli domů. Pro věci v lese jsem šel te­prve druhého dne a to za plného denního světla.«

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice SEBEVRAZI. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Janoušov – Jivina – V něm prý strašívá – přízrak šedé postavy – zde umřelo několik sebevrahů

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s