Horní Studénky – diviženky – podvržené dítě

okres Šumperk kraj Olomoucký

za starých časů, takměř při každé vesnici někde v lese žili divé ženy.

Filologové předpokládají původní název divižena, od základu div (výraz pro démona, jako íránský dév). Od období romantismu je výraz d. nahrazován termíny přejatými od ostatních Slovanů (víla, rusalka).

Na jihovýchodní a na severní Moravě jim říkají diví ženy, Horáci je nazývají divoženkami, na Mohelnicku mají jméno divny ženke, na Přerovsku zvěščky, na Laších věščice, na západní Moravě koruženky.

Na Novoměstsku zachovala se pověsť, že na světě byli napřed obři, po nich přišly divoženky a pak teprv nastali lidé.

Těla jsou divoženky prostředního, hlavu mají hranatou, velikou jako věrtel. Nosí sukni, živůtek a plachtu z režného plátna; chodí hupkem, stále prozpěvujíce. Obydlím jsou jim sluje a jeskyně, kdež i jakési domácí hospodářství vedou. Nedaleko jeskyně mívají zvláštní pec na pečení chleba. U Komňatek na Zábřežsku ukazují v lese „u skalky“ „diví pec“ (díru ve skále), v níž prý posud znáti, „jak tam topily diví ženy“. Na Dačicku vypravují staří lidé, kterak prý někdy, když přišli na pole, cítili, že se tu peče chléb. Řeklli kdo: „Ale to tu voní chléb!“ přiběhla prý divoženka řkouc: „Na kousek vopelky.“
Snad od kruhů neboli kol, na nichž své reje provozují. Zajímavo jest v té příčině, že jedné a téže trati v Nákle říkají „Koružné“ a v Senici „Kruhy“.

Řeč divoženek, jako všech bytostí mythických, překrucuje se dle možnosti „do ciza“; skládáť se buď z tvarů dialektických, v té krajině neobvyklých, nebo z překroucených slov německých a smyšlených.

O mužích divých žen, je však v pověstech jen zřídka zmínka, nazívají je diváci, divižáci, věščáci, koružáci.

divé ženy, nedaly naším otcům a matkám spáti, děsily celé širé okolí.

Lidské matky se divoženek báli neboť nemohly vůbec nechat dítě hráti jsi samo, jejich pěkné zdravé dítě jim kradli a místo něj jim dali své škaredé a neduživé dítě.

zvláště koutnicím, když se v čas šestinedělí od svého dítěte vzdálilí, nebo když ho dlouho nekřtěného nechávají. Takovému podvrženému dítěti říkají: podhodek, podvržené, podvrženče, proměňče, zvěšče, divoženče. Podvrženče má krátké, chabé nohy, dlouhý, naduřený život a velikou hranatou hlavu. A ubohá matka musí je ošetřovati jako své vlastní, nebo jak ona nakládá s ním, tak dělá divoženka jejímu dítěti.

Podvrženče jest povahy potměšilé, někdy až démonické. Dělá se nevěda, zatím má za ušima. Na nohy se nemůže dlouho postaviti, nemluví a jest jako blbé, ale nejsouc nikým pozorováno, vykračuje si zcela pohodlně a rozumí všeličemu. O tom se může snadno přesvědčiti, kdo má v domě děcko podvržené. Složí se u prostřed jizby ohníček, okolo něho nastaví se vaječích skořápek s vodou jako na vaření, a pak všickni domácí vyjdou ven. Dívajíce se dírkou klíčovou, uvidí, jak se proměňče k ohni přibere a zvolá: „Jak jsem čert starý, v takových hrncích jsem ještě jak živ neviděl vařit.“ Když potom zase vejdou do jizby, děcko lap na zem a dřepí zase jako blbé.
Chtělali by se matka podhozeného děcka zbaviti, ať uřízne v máji omlád trnový a mrská jím podvrženče na smetišti. Na jeho křik přiběhne divoženka, přinese dítě ukradené a odnese si své. Ale která prý matka to může!

Nejlépe matka učiní, když podvrženče zanese někam na poutní místo obětovat, jakož matky druhdy i s vlastními neduživými dětmi dělávají. Toho divoženka nesnese a raději vrátí matce její dítě a vezme si své nazpět, než by je dala zavésti na místo posvátné.

Kdysi nesla žena takové panchartě v putně k sv. Sarkandru do Olomouce. Brala se lesem a tu slyší, jak divoženka na děcko v putně pokřikuje, kam to jde? Načež z putny se ozval hlas: „Olmic putu Sarkandr.“ Žena nemeškala, vysypala divoženče z putny, kteréž si pak divoženka vzala a matce její dítě vrátila.

Žena z Brušperka nesla proměňče k sv. Maří Majdaleně do Kunčic. Cestou došla rybníka, z něhož zavolalo: „Kaj iděš?“ „K jakési Maří Majdaleně,“ odpovědělo děcko v putně. Žena je vysypala do rybníka a věščka vylovila jí z rybníka její dítě.

Ošetřováno jsouc, diviženě roste, až se i na nohy postaví, choditi a mluviti se naučí a i práce se chápe; „ale vždycky jakýchsi zábobonků si hledí“. Jedno takové děvčisko, kdykoli bylo posláno na vodu, pokaždé se tam dlouho zabývalo. Když jí o to domlouvali, pravilo, že voda napřed tekla syrovátkou, potom mlékem a pak teprve smetanou, a té že nabrala. Když pak dospívala, docházela do statku divoženka, s níž jednou odešla a již se nevrátila.

Na Dačicku přišel si divožák pro dospělou dcerku. Seděla právě na peci. Když tatík do světnice vstoupil a na ni zavolal: „Ryviso, poď domů, Dandrholec umřel,“ Ryvisa skočila s peci a odešla s ním.

Hospodyň nemá býti skoupá na prášek mouky, a když oprašuje vál, má ji hoditi na smetiště. Také skořápky z vajec nemá prsty vytírati, nýbrž hoditi je nevytřené na smetiště. Divoženky toho potřebují na koláče svým dětem, jichž jinak nasytiti nemohou. Která hospodyň ze skouposti tak nečiní, na tu divoženky naříkají, unesou jí dítě a usmrtí, protože i jejich děti hlady mrou.

Ve skaliskách severomoravských lesů u Písařova, Jakubovic, Horních Studýnek i jinde, bydlely diviženy. Byly to nevzhledné bytosti popelavé pleti. Děti jejich byly rovněž nepěkné, s velkou hlavou, nepodařené, takové »nedoloužné.« Diviženy se rády zbavovaly svých škaredých dětí tím, že je vymě­ňovaly za lidské, vzhlednější. Obyčejně vyměňovaly děti šestinedělek. Proto běda šestinedělce, jestliže by se vzdálila od svého dítěte a nedala je hlídat. Divižena by jistě její dítě si přisvojila a za ně pod­strčila svoje.

Taková nešťastná matka musela však i s podstrčeným dividítětem zacházet dobře, nechtěla-li, aby se jejímu dítěti u diviženy vedlo zle. Nedala-li na příklad takovému dítěti jíst, nedostalo ani její dítě nic od diviženy. Dividítě nerostlo, nemluvilo, nechodilo, zato pořád jen mělo hlad. Jedlo víc než dva dospělí.

V dřívějších dobách žilo na severní Moravě ně­kolik lidí, o nichž se tvrdilo, že jsou vyhandlovaní.

Velmi známá figurka byla jakubovická Madlenka, žebrácká to mdlého rozumu, která nebrala vůbec peněz a sháněla se jen po flíčkách. Rovněž v Ho­stících byl člověk škaredého vzhledu a malé po­stavy a také on živil se žebrotou. Děti na něj po­křikovaly : »Bábule, bule, s tvarohem kule !«

Lidé se divižen chránili. Na prvního máje zastrkávala se do hnojišté střemcha, aby nekradly hnůj, a stavení se kropila svěcenou vodou, aby neměly diviženy do nich přístupu.

Také jedné sousedce ve Zborově bylo její dítě v šestinedělí vyměněno. Dividítě mělo velkou hlavu, nerostlo a jenom sužovalo. Jedlo však jako mlatec. Po pěti letech, když si matka nevěděla už jiné rady, rozhodla se, že půjde do Horních Studýnek na pout k svatému Linhartovi poprosit jej o pomoc. Vzala si dítě na záda a vydala se na cestu. Když vyšla ze Zborova a kráčela kolem lesa, ozval se odtamtud nějaký hlas. Dítě něco odpovídalo, skočilo najednou se zad dolů a utíkalo do lesa. Žena byla tím celá polekaná a utíkala co jí nohy stačily do Horních Studýnek. Tam se vroucně modlila. Teprve na zpá­teční cestě, již uklidněná, rozvažovala o tom, co se stálo. Ztráta prvního, pravého dítěte, byla jí nyní dvojnásob bolestná. Přišla k místu, odkud jí dividíté uteklo do lesa. A cože vidí ? Na cestě sedí Její pravý chlapec, již pětiletý, zdravý a pěkný. Matka ho popadla do náručí a radostné pospíchala dómu. Chlapec však neuměl mluvit, neboť diviženy ho tomu nenaučily.
Zakrátko však všecko dohonil a nebylo pak ani po­znat, že byl tak dlouho u diviženy.

U Olšan v lese »Kamenném dole« je místo, kde je velký kámen a kde se dodnes říká »U diviženy.« Jest tam sedátko s vytlačenými lokty, kde prý divižena sedávala. Ta se zmocnila dítěte, které si u lesa samo hrálo, zatím co rodiče pracovali na poli. Místo něho dala svoje dítě. To nechtělo nic jiného jíst než myši.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice divoženky a víly. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Horní Studénky – diviženky – podvržené dítě

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Zábřežsko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Pingback: Jakubovice – vrch Láze – tři šachty, z nichž v každé podle vypravování starých lidí je pochováno čtyřicet Českých bratří, kteří se ne­chtěli zříci své víry – Švédové | Majovyhonzik – obyčejné neobyčej

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s