Písařov – V letech l7l3-l7l4 zde zuřil mor – V letech l77l-l772 sužoval zdejší kraj hlad. Vrchnost přikázala poddaným sázet brambory, do té doby neznámé – Roku 1849 řádila cholera – zemřelo 20 lidí – Kartáčnictví – písařovský matouš z hrobu vztaval podobně jako upír – větrný mlýn – muž obrostlý mechem

Okres  Šumperk  Olomoucký kraj

V dávných dobách zasahovalo moře od severu až k okraji obce. Dokladem toho jsou pískovce křídlového útvaru v údolí Březné zasahující Benjaminově homoli, i zkameněliny a otisky mořských živočichů u Lázů zatímco ostatní vyvyšeniny jako Čertova hora, Paseka, Stráž a Čečel a na druhé straně Suchý vrch patří mezi krystalicé břidlice reprezentované u nás především rulou. Později byly všude v okolí rozsáhlé pralesy, jimiž vedly pouze obchodní a strážní stezky do Čech a do Kladska. Jedna z nich vedla i přes Hambalky, na dolním konci obce kolem Loumových a kolem sv.Trojice směrem na Červenou Vodu.

Přemysl Otakar II. (l253-l278), král železný a zlatý rozšířil své království a hospodářsky je povznesl. Kolonizuje liduprázdné pralesy ve východních Čechách a na severní Moravě. V tom mu pomáhají biskupové a kláštery. Na Moravě to je Bruno, biskup olomoucký. Na okraji těchto klášterů byly stavěny kláštery a hrady. V kraji zábřežském to byly kláštery v Krasíkově (l267) a v Klášterci (l267). Odtud vycházeli misionáři za nově usedlými přistěhovalci. Vznikaly školy. Známá byla škola v Mohelnici, založena l275. Pustý kraj byl rozměřován na menší díly, vhodné pro zakládání vesniček. Z přelidněných západních zemí sem přicházeli kolonisté.

Tak vzniklo v naší hornaté krajině kolem roku l272 sídliště, které podle první písemné zprávy z roku l278 je nazýváno VILLA SCRIPTORIS (scriptor je latinsky „písař“). Roku 1358 je již český název PISAROVICZ a r. l586 PYSARZOW, r. l669 PISAŘOW. Z názvu lze odvodit, že byla založena nějakým Písařem. V pověstech mezi lidmi se naopak uvádí, že jej založili písaři a to buď ze zámku „Na stráni“ nebo z hutí „Na rozgrundě“.

Duchovní péči o tuto vesničku měli mniši blízkého kláštera v Klášterci. V místech nynějšího hřbitova zbudovali malou dřevěnou kapli. R. l350 patřil zábřežský děkanát do biskupství litomyšlského a o písařovském kostelíku se dovídáme, že zde působil kněz tehdy zvaný Plebán (od slova Plebs – lid) protože žil mezi lidmi, který bydlel v soukromém stavení. Po husitských bouřích měl v r. l5l6 Písařov jen 6 dřevěných stavení, Jakubovice l2, Štíty l6. V Zábřehu bylo tehdy jen l03 usedlíků. Roku l56l byl v Zábřehu založen Bratrský sbor. Zde působil v r. l615 Jan Amos Komenský. V Písařově byl tou dobou také bratrský kazatel. V letech l550-l6l5 byla v Písařově bratrská fara. Po r. l624 zde nebyla žádná duchovní správa. Za třicetileté války trpěl tento kraj nájezdy švédských vojsk a řádil zde hlad. V r. l670 vykonával farář ze Šilperka (Štítů) duchovní správu pro jedno městečko, 23 vesniček, 3 kostely farní a 6 filiálních (tedy i Písařov).

Jelikož se kaplička rozpadávala, byla roku l682 na stejném místě postavena kaplička nová, poněkud větší, opět dřevěná, ale již se zvonicí. Zasvěcena byla roku l690 šumperským děkanem památce ROZESLÁNÍ APOŠTOLŮ.

Poněvadž stará dřevěná budova kostela chátrala, a hrozila spadnutím, bylo v r. l770 úředně zakázáno konat zde bohoslužby a pomýšlelo se na stavbu nového kostela z „tvrdého materiálu“. To měl být náš nynější kostel. Se stavbou bylo započato, za podpory knížete Lichtenštejna, roku l785. Stavba byla ukončena, kostel vybaven a vysvěcen r. l793 šilperským děkanem Janem Müllerem. Zasvěcen byl opět památce ROZESLÁNÍ APOŠTOLŮ.

Roku 1622 byly zkonfiskované statky Ladislava Velena, který stál v čele odbojových svazů a který po zroskotání povstání je odsouzen k smrti, získal jako léno české koruny kníže Karel z Lichenštejna.
Lichenštejnové začali zavádět znovu katolickou víru. Pro velký nedostatek kněží však fary zůstávaly dlouho neobsazeny. Počet obyvatel se třicetiletou válkou a drancováním různých vojsk klesl. Na opuštěné usedlosti se stěhovali Němci a sílila germanizace. Brzo po válce, po zozparceelování panských dvorů, byli poddaní přikázáni na robotu do Rudy. Lichenštejnové byli v Rudě jen zřídka, zde je zastupovali správci, šafáři a drábové. Poddaní pro těžké podmínky psali stížnosti a bouřili se.

Roku 1624 byli ze země vyhnáni nekatoličtí kněží a obyvatelstvo bylo nuceno k vyznání katolickému. Pro nedostatek katolického kněžstva byly farnosti slučovány. I písařovská farnost byla zrušena a Písařov přidělen do Šilperka, avšak i ten dostal duchovního správce teprve r.1633.

Na počátku 18. století si poddaní 15 vesnic šilperska stěžovali na rudskou vrchnost u císaře. Celmi těžce totiž nesli ukládané roboty. Císařským rozhodnutím byla však stížnost, pokud se týká přetěžováním robotou, zamítnuta. Bylo ustanoveno, aby zameškana robota byla odpracována. Kdyby omeškání bylo úmyslné a stalo by se tak v době naléhavých prací, měli být k tomu ještě pokutováni. Připadly-li na týden 3 svátky, měli poddaní po všechny 3 všední dny toho týdne robotovat. Teprve kdyby týden měl 4 svátky, měl jeden den povinné roboty odpadnout. Po dobu naléhavých prací měla mít vrchnost právo žádat, aby poddaní sedláci jí robotovali po všechny obyčejné dny. Poddaným bylo necháno na vůli, chtějí-li pít cizí kořalku a to i jinde. Domů si však mohli přinést pouze kořalku z knížecí palírny. V reskriptu bylo připomenuto, že knížecí úředníci nesmějí s robotníky zle nakládat, „nerozumně“ je bít a přemrstěně pokutovat.
Poddaní museli dříve napříst z daných lněných vláken tolik příze, kolik ukládá urbář t.j. každý sedlák a zahradník půl, chalupník čtvrt přadlena.
Za malé, nezdravé děti a chudé, kteří se museli živit žebrotou, nesmělo se platit nic. Byla zrušena dávka za nasbíraný chmel. Byl zrušen poplatek, který do té doby museli platit nemajetní, kteří neměli peníze na nákup dobytka a museli si – třeba ze peníze – vypůjčit od souseda krávu. Tabák šňupavý i kuřlavý směla prodávat jen vrchnost nebo ten, komu to bylo povoleno.
Poddaní směli žít trávu v knížecím lese jen za povolovací poplatek.
Chalupník měl robotovat dva dny v týdnu, podruh jen jeden. Vzdálení poddaní měli dle možnosti robotovat v místě svého pobytu a nebo v okolí. Sedláci měli nadále vozit obilí ke skladování do Prostějova, ale čas strávený cestou se měl odečíst od povinné roboty. Dále měli dostat oves pro koně a peníze na stáj a mýto. Nasbírané lískové ořechy, houby, jalovcové bobule a kmín měli oddaní odnášet na zámek, něco nasbíraného si však smšli nechat pro sebe. V případě, že by se tyto plodiny neurodily, nemuselo namísto nich platit poplatek.

V letech l7l3-l7l4 zde zuřil mor. Zhoubné nemoci podlehla polovina obyvatel. Zachvácen celý dolní konec. Zemřelí byli pochováváni hromadně mimo vesnici.

r. 1720 konali Jesuité ve Štítech a v Písařově velké misie. Při nich nalezeny u tajných přívrženců sekty českobratrské uschované náboženské knihy. Tyto jim byly odňaty a spáleny.

V r. l770 byla postavena v Písařově prvá jednotřídní škola.

V letech l77l-l772 sužoval zdejší kraj hlad. Vrchnost přikázala poddaným sázet brambory, do té doby neznámé.

Roku 1773 skončil smírem spor 19 vesnic proti rudské vrchnosti pro omezování v braní urbárního dříví z lesů knížete. Poddaní se zavazují, že budou platit dávky z dříví jako dříve a že se spokojí místo se 4 sáhy dřeva tvrdého nebo 5 měkkého za tolar jen se 3 sáhy tvrdého nebo 4 měkkého dříví. Za Písařov podepsán František Jurenka a Pavel Žerníček st.

Roku 1840 bylo započato se stavbou císařské silnice Šumperk-Jablonné a obci se dostalo lepšího spojení se světem.

Roku 1848 skončila vláda všemocných pánů, rychtářů a drábů – prvním voleným starostou se stal tehdejší rychtář Vavřinec Partch, po něm Františk Pecha.

Roku 1849 řádila cholera – zemřelo 20 lidí.

r. 1866 válka prusko – rakouská. V obci mnoho vojska, dělostřelectvo soustředěno na Homoli.

Během let první světové války 1914-1918 je velká nouze a drahota. Pro mouku na kístky se chodí až do Šumperka. Není uhlí ani petrolej. Z obce se vyváží obilí, zemáky (bramboty) a drůbež vetšinou do Pruska. Eráru jsou odevzdány dva kostelní zvony. Rozrůstá se kartáčnictví, neboť natahování přináší značný zisk. Ve válce padlo 50 místních občanů.

r. 1938 – 45 druhá světová válka. Nesouhlas s okupací vyjádřili občané tím, že
v doplňujících volbách do říšského sněmu 4.12.1938 byla většina „proti“.
Škola byla omezena na obecnou. Čechům odebrány rozhlasové přístroje.
V obci i v okolí působila partyzánská skupina.
Obec osvobozena 8.5.1945.

Kartáčnictví a jeho historie

Výroba kartáčů se sem dostala v druhé polovině 19. století z Karlova a okolních německých obcí. Od tamních zaměstnavatelů lidé přiváželi, většinou na trakaři, materiál na natahování, aby za týden z něho odevzdali hotové kartáče. Za práci si vybrali potraviny a jiné zboží – teprve zbytek byl vyrovnán penězi. A tak německý zaměstnavatel vydělával 2x – při výrobě kartáčů i jako obchodník. Podstatný rozmach nastal v 80 létech 19.století, když byl pro kartáče nalezen odbyt na Balkáně. To už se někteří naši kartáčníci osamostatňovali a to jak při výrobě, tak při prodeji. Už tenkrát jezdili někteří „se zbožím s károu nebo s povozem na Slovensko, Vídně i do Uher“. Natahovali nebo alespoň pomáhali skoro všechny děti. V první světové válce se stal kartáč vyhledávaným zbožím, stoupal na ceně. Kartáčnictví se věnovalo čím dál více lidí. Starší děti natahovaly mnohdy i místo vyučování. Po válce se centrum kartáčnitví přesunulo do Písařova. To už se výroba značne zmechanizovala. Mnoho podomních obchodníků jezdilo „do světa“ doma vyrobené zboží rozprodat.

Říkalo se, že všichni „Pisaráci“ nejsou nikdy doma a až budou – bude soudný den.

Po druhé světové válce se výroba soustředila v továrně u Kubíčků – ta byla později znárodněna. Výrobu převzaly Orlické, později spojené kartáčovny Pelhřimov. Od roku 1964 je zde provozovna Dřevotvaru Šumperk. Domácí výroba již neexistuje. Po revoluci 1989 požádala rodina Kubíčků o navrácení. Restituční spory probíhají dodnes. V současnosti probíhá pouze utlumená výroba. Zaměstnáno je přibližně 10 zaměstnanců.

Vlastní výroba kartáčů se postupem času zdokonalovala. Původně se dřevka štípala ručně, upravovala se pořízem na obřeznici a dírky se vrtali na ruční vrtačce „trilodě“. Kořínky dovážené až z Jižní Ameriky se řezaly kosířem, míchaly a kropily se. Při ručním natahování natahovač seděl na pryči s drátem, který prostrkoval dřívkem a formou. Do smyček drátů dával sázky kořínků a tyto pevně zatahoval do dřevka. Ruční práci postupně potom nahrazovaly stroje-pily, vrtačky, štancovky atd. V Písařově původně převládala výroba kořínkových podlahových kartáčů. Později se výroba zaměřila na kartáče průmyslové.

Písařovský Matouš

V Písařově kdysi žil Český bratr, sedlák Matouš. Jako každý smrtelník i on zemřel a byl řádně pochován. Než, co se stalo. Večer po pohřbu, když přišla čeládka k večeři, spa­třila zemřelého hospodáře, jak sedí za stolem. Zdě­šeni se všichni rozutekli. Na večeři a spaní nebylo ani pomyšlení. Ráno Matouš už ve světnici nebyl.

Odstěhoval se na půdu, kde lehl si na truhlu a ležel. Téhož dne, když si vařili večeři, Matouš shasl jim oheň na ohništi. To se častěji opakovalo a i světlo jim zhasínal. Čeládka strachem se vždy rozutekla.

Aby se přesvědčili, je~li to opravdu nebožtík Matouš, byl jeho hrob znovu vykopán. Rakev nalezena prázdná.

Událost se roznesla brzy po celém kraji, až se o ní dozvěděl i olomoucký arcibiskup. Ten na­řídil, aby byl Matouš zažehnán. Z celé arcidiecése přihlásil se jen jeden kněz. Byl to jakubovický farář, jenž nedávno před tím přišel z Chornice. Aby za­žehnání bylo úspěšné musel vyjet na koni s obrá­cenými podkovami o osmé hodině večerní a jet tak, aby o jedenácti v noci byl v Písařově. Na cestu mu v Jakubovicích vyzváněli všemi zvony. Kostelník ho pěšky doprovázel. Farář jel přes pole kolem Hru­bého lesa a Volfové hory, až šťastně dojel k Ma­toušovu statku.

Zatím co kostelník zůstal čekat před statkem, farář sesedl s koně a šel do dvora. Vstoupil do síně, vyzval Matouše, aby slezl s půdy dolů. Ten na jeho výzvy odpovídal: „Nepůjdu“, a vyčítal farářovi; „Ty také nejsi bez hříchu. Našel jsi jednou jehlu na cestě a nevrátil jsi ji.“ Farář na to: „Já bych ji byl vrátil, ale nevěděl jsem komu.“ Matouš pokračoval dále: „Tys chodil mamince na smetanu.“ „Chodil“, doznával farář, „ale jenom proto, abych byl silný a mohl tě stáhnout s půdy dolů.“ „Tys také pil mamince vejce a nepřiznal jsi se, když obviňovala jiné z krádeže“, zase Matouš. „Pil, ale to proto, •abych měl silný hlas a mohl se s tebou hádat“, odvětil farář. „Ale teď už dosti, Matouši, já tě vy­zývám, abys slezl dolů.“ Matouš se zdráhal, a tu farář vylezl za ním na půdu, chytil ho za nohy a stáhl jej po schodech dolů.

Venku kolem statku stály zástupy lidí čekající, jak to dopadne. Pád těla na síň se schodu, oznámil jim, že Matouš je už s půdy dole. Farář donutil pak umrlce, aby se zmenšil a vlezl do láhve, kterou si vzal s sebou. Dobře ji zazátkoval a vyšel ven ze statku. Lidé až ustrnuli, jak byl farář strachem a námahou změněn. Sotva stál na nohou. Opět za hlaholu zvonů odjížděl farář domů s láhví, v níž byl uvězněn Matouš. Lidé ho s velkou slávou doprová­zeli až do Jakubovic.
Matouše, zavřeného do láhve, zanesl pěšky až do krkonošských hor. Zdálo se, že už bude s ním věčný pokoj.
Avšak, chyba lávky! Matouš se vrátil. Snad se zátka uvolnila, snad někdo láhev našel a nevědomky Matouše vysvobodil.
Jakubovický farář měl ve zvyku, že hned, jakmile kostelník odzvonil klekání, vzal breviář, rozžal svíčku, klekl si u oltáře, a delší dobu se modlil. Jednoho dne, když se domodlil a chtěl vstát, viděl jít Matouše hlavní lodí přímo k sobě. Farář rychle prchal vedlejší uličkou, u níž byl sud se svěcenou vodou, kterou rychle kropil cestu. Matouš se tím omeškal, neboť nemohl za farářem jinak než zase; hlavní lodí zpět a tak farář už byl dávno na hřbitově, když se Matouš za ním hnal po hřbitově. Protože fara je od kostela jen přes cestu, nedohnal ho už a jen za nim volál: „Tobě dal čert nos, já
bych tě roztrhal!

Farář dostihl fary bez dechu, bledý jako stěna, ale nikomu nic neřekl. Zavolal děvečku a nařídil jí, aby šla do kostela, vzala tam jeho svíčku a knihu u oltáře a zamkla kostel, že prý na to zapomněl.
Když se děvečka s kostela vrátila, ptal se jí, co tam viděla. Když odpověděla, že nic, tu teprve začal vypravovat, co se mu přihodilo.
Děvečka s hospodyní dlouho se bály vyjít večer z fary. Farář pak z obavy před pomstou Matou­šovou se už nikdy za svého života neodvážil jít po klekání do kostela.
Za trest, že Matouše nedovedl zažehnat, nesměl kázati do své smrti s kazatelny mimo výroční svátky, jakubovickou pouť a hody.

Větrný mlýn na vrchu nad Písařovem

Na vrchu nad Písařovem při karlovské cestě býval za starých časů povětrný mlýn. Déšť ho po dlouhá léta omýval a přece byl černý a hrozil dlouhými lopatami, když foukal vítr od Sněžnic Pod jeho černými krovy scházelo se mletí zněkolika dědin protože jiný mlýn blízko nebyl.

Tehdejší mlynář byl velký švingulant, to věděli všichn okoleční. Bylo jisté, že mlynář vydělává víc v noci než ve dne Kupoval od pacholků to, co ukradli doma hospodáři, a mísil do mouky kdovíjaké potvorstvo. A přece měl mletí tolik, že musi držet mlynářského tovaryše.

Jednou za horkého srpnového dne se strhl před mlýnem velký nářek. Mlynář vystrčil z okna hlavu a koukal, co se to děje. On se tam hrdlil stárek s Buryškou, chudou vdovou z Písařova.

„Já? Já za to nemožu! Mám to tak naporučeno. Je to váš měch a váha jak se patří,“ krčil rameny stárek.

Vdova stála nad měchem a hořekovala. Najednou stál vedle ní jakýsi starý žebrák. Měl šaty samou záplatu a uzílek pod paží.

„Copak tu lamentujete, tetko?“ ptal se Buryšky.

„Ale! Jakpak bych nelamentila, dědičku! Zavezla jsem dva věrtele rži do mlýna – všecko co jsem sklidila. A koukněte toť na ten měch. Tolik jsem toho dostala nazpátek a mouka špatná, samá zadina. Ten mlynář nemá svědomí! Čert ho má kus po kuse z toho mlýna odnést. Tak mě chudou vdovu okrást!“

Tovaryš znal takové písničky už dávno. Slyšel je co chvíli, ale nemohl nic dělat. Sebral se, šel do mlýna a zavřel za sebou dveře. Mlynář stál navrchu ve mlýnici u otevřeného okna a dělal, jako by nic neviděl a neslyšel. Ale starý žebrák ho tam uviděl, zaťal pěst a hrozil mu vzhůru:

„Mlynářu! Nedáš-li té vdově, co jí patří, trest tě nemine!“

„Co jí patří, dostala,“ volal dolů mlynář, „a copak je ti taky po tom? Nebo jste spolu na mě domluvení? Pane, to se mýlíš! Ztrať se od mlýna, nebo nechám odvázat psa – a ten tě vyprovodí!“

Ale starý žebrák se nehnul. Buryška tam ještě nad měchem mouky u trakaře plakala a každý, kdo šel okolo, zastavil se taky. Mlynář zaklel:

„Ještě se tu budou lidi před mlýnem sbíhat! Kvůli starému žebrákovi a té bábě!“

Vylítl rozhněvaný ven, popadl starého, strčil mu hlavu do Buryščina měchu s moukou a držel ho tam chvíli přitlačeného. Když ho pustil, žebrák měl oči a nos plné mouky. Stál tam taky jeden formrman s vozem. Popadl bič a rozběhl se za mlynářem.

Ten to už čekal! Couval k mlýnu a jak byl u dveří, bác jimi a zastrčil. Ukázal se zas v mlýnici u okna. Žebrák se koukal všude okolo a když zahlédl mlynáře v okně, zahrozil mu vzhůru:

„Dej si pozor, mlynáři! To sis zle poradil!“

Z okna bylo slyšet mlynářův smích. Ale v tom se všem, co stáli před mlýnem, zatajil dech. Mlynář najednou visel na větrné lopatě a bylo vidět, jak se jí celou silou pevně drží. Zatočila se s ním dolů a vynesla ho zas navrch. Tam mlynáře opustila síla. Pustil se – a spadl na hromadu kamení, až to žuchlo jako plný pytel. Zůstal sedět, oči měl vykulené a vypadal, jako by zrovna spadl z měsíce.

Lidi před mlýnem se vzpamatovali z úleku a začali se smát.

„No, mlynářu, jak se ti jezdilo na větrnrné lopatě?“ volali, „to jsme nevěděli, že takové kousky dokážeš!“

Až se trochu utišili, ohlédli se po starém žebráku. Ale ten už tam nebyl, zmizel stejně jako se objevil. O mlynáře se už nikdo nestaral, rozešli se po svých.

Mlynář celý potlučený po čtyřech dolezl do mlýna. Žena se stárkem ho odnesli do lůžka a prášek hned utíkal k Bušínu pro starou Kokrhélku, aby ho přišla natlapat a namastit. Pár dní prý si po té jízdě poležel, než se vzpamatoval. Dostal za vyučenou a od té doby si dával pozor.

Čáry v mlýně

V písařovském povětrném mlýně šlo už dlouhý čas všecko hůrem pátem. Mlynářovi umřela vloni žena a to víte, jak to v takovém stavení chodi, když chybí hospodyniny ruce. Zůstala tam jenom dívka a ta moc pořádku neudržela. Dřív ji hodpodyně pobízela, teď, když ji neměl kdo poručit, nedbala. Všude byl nepořádek a mlynář někdy ani nevěděl, kde mu hlava stojí. Ještě štěstí, že byl vdovcem bez dětí.

Rozmýšlel se, co bude dál. Tak to přece nemůže být. Musí se cosi stát! A to cosi bylo, že se musi oženit, aby zas ten pořádek vzala do ruky rozšafná hodpodyně. Vzpomněl si na radomilovského Špačka. To byl člověk, který hledal mládencům panny a pannám ženichy – zkrátka, takový dohazovač.

Tak to toho se mlynář obrátil.

Vzkázal si pro něho a když přišel a vyslechl, co má mlynář na srdci, to se ví, že s radostí slíbil najít mu nevěstu. Tu nejlepší ze všech. Mlynář byl už obstarší, měl rozum a povídá:

„Nehledejte pro mne nic mladého. Potřebuju rozumnou starší ženskou, i kdyžto budetřeba vdova!“

„Najdu, najdu, mlynáři!“ kýval Špaček hlavou, „jak něco vykoukám, hnedka budu tady. Vždyť já dobře vím, co vy potřebujete.

„Loučil se a zavazoval si do loktušky míšek mouky, co dostal jako závdavek. Asi za čtrnrnáct dní potom už nesl mlynářovi novinu:

„Pantáto zlatý! Vím o jedné, je pro vás jak stvořená. Je to vdova. Muž jí před třemi lety umřel a děti nemá,“ vypravoval bez dechu špaček mlynářovi, jako by se měl ženit sám.

„Pěkná ženská je to, ale dělá si, kdyby se vdala, jednu výminku a nevím, co tomu budete povídat.“

„No, copak si vymiňuje?“ optal se mlynář.

„Že nepůjde bez mámy. Ale ona se ta stará nezdá zlá! Když jsem tam byl, seděla na lavě u peci, a mladé do toho ani nepromluvila,“ přilhával Špaček, aby třeba pro výminku si to mlynář nerozmyslil. Ten chvíli přemýšlel a potom povídá:

„No, leda by teda nebyla zlá. Však uvidíme. Pojedu se tam ještě tento týden kouknout a bude-li ztoho mračna pršet, dostanete, co jsem vám slíbil. A nebude-li, tak se ohlédnete ještě někde jinde.

„Špaček si zas zavázal míšek krup do loktušky a capal z mlýna. Ve čtvrtek jel mlynář na zvědy, obhlédnout starou i mladou. Přijel domů načisto spokojený. Za dva měsíce ztoho mračna vskutku pršelo.

Nová mlynářka s matkou přistěhovaly se do mlýna. Matce dali jizbu naproti přes dvůr, na výminku. Ty dvě obrátily za čtrnrnáct dní ve mlýně všecko na ruby. Bílení a drhnutí nebralo konce. Celý mlýn prokoukl ze staré špíny. Mlynář byl veselý, jako poznovu narozený. Byli spokojeni všichni. Jenomže to tak dlouho nezůstalo. Ona ta stará byla horší, než Špaček povídal. Začala pomalu poroučet a popouzet, jenom co se jak se patří usadila.

Jednou po obědě posílala pacholka, že by mohl jet do Pádolí orat. Když už mu to povídala po třetí, mlynář dostal zlost. Přece na to je tady on! Seděl u stolu a bubnoval po něm prsty. To už ho všichni domácí znali, že když bubnuje prsty po stole, je nejvíc rozčertěný. A když ještě stará cosi stárkovi poroučela, už se neudržel, vyskočil a povídá:

„Chválabohu, hospodářem su tady ještě já! A hospodyň sedí támhle – a druhou hospodyň nepotřebujeme. Vždyť vy máte přes dvůr výměnu,“ ukazoval oknem, „a ještě jste se tam nebyla ani mrknout!

„Stará zůstala, jak by jí facku dal. Mlynář dělal, jako by to neviděl a šel do mlýnice. Když kvečeru zamykali s tovaryšem dvůr, viděl, že okýnko u výměnku je rozsvícené. Zabručel si do fousů: „Aha, trucuje!

„Ale horší bylo, že mladá začala trucovat taky, začala být načisto mámina. Byla ve výměnku víc než ve mlýně.

Za nějaký čas potom tovaryš dával výpověď. Že už je tady dost dlouho, že se chce kouknout dál do světa. Přemlouvat ho mlynář nechtěl, tak mu vyplatil, co mu patřilo. Ale přece mu to nedalo, aby se ho při odchodu neoptal, proč jde pryč od nich.

„E! Vždyť vy na to přijdete sám, pantáto!“ a tovaryš zaboha nechtěl víc povědět. Mlynářovi to dlouhý čas vrtalo hlavou, ale na nic nepřišel. Od té doby nemohl a nemohl žádného udržet. O práci se jich hlásilo dost, ale sotva byl tovaryš ve mlýně pár dní, chystal se pryč a nedal se za nic přemluvit, ba ani se po platu neptal. Každý odcházel celý poplašený.

Po okolí se začaly trousit divné řeči, že to ve mlýně není jak se patří. A tak se to rozpovídalo, že i sedláci přestali s mletím jezdit. Báli se, aby si smoukou nepřitáhli domů neštěstí nebo nějakou nemoc.

A tak už ve mlýně ani v noci nemleli, jenom ve dne. Na tak málo mletí už tovalyše nebylo potřeba. Zastal to mlynář sám a pomohl mu sem tam někdy pacholek. Přemýšlel, rozvažoval a povídá si: „Vzalo to původ v mlýnici, když žádný z těch tovaryšů nechtěl v noci mlet. Dneska budu schválně mlet do rána a budu dávat pozor, co se bude dít.

„Po večeři, když mlynářka zas odešla do výměnku kmámě, zašel do mlýnice. Nevěděl, jestli číhá na zlého člověka nebo na strašidlo. Tak si vzal s sebou sekyrku a položil si ji vedle pravé ruky. Nasypáno bylo, mlýn pokojně klapal, na mlynáře šlo spaní. Ale on se držel! Když se blížilo půl noci, obešel mlýn, zařídil, co bylo potřeba a zas si sedl ke stolu.

Vtom se strhl za dveřmi velký kočičí rámus. Jako by jich tam byl celý houf, ňaučely, šňarčely, škrábaly na dveře od mlýnice. Mlynář dělal, jako by to neslyšel. Najednou se dveře otevřely a do mlýnice táhly se dvě kočky. Ale jaké kočky! Tak velké ještě jakživ neviděl. Jedna byla stará černrná a druhá o něco menší, bílá. Oči měly jak řížlivé uhly a chlupy naježené, ocasy vzhůru postavené a pomaly cap, cap, cap! těžkými tlapami k mlynářovi. Najednou hop! hop! obě vyskočily na stůl, sedly si každá po jedné straně. Stará černá kočka po mlynářovi sekla pazourem a vtom se zastavil mlýn. Mlynář se lekl: „Copak to?“ Chtěl honem běžet dolů ke kolům, kouknout se, co se tam stalo. Jenom co hlavu obrátil, bílá kočka už po něm natáhla pracku. Ještě že to koutkem oka uviděl! Popadl sekerku a než se nadála – fliňk! Sekl ji do pravé přední pracky. Zařvala a potom se obě kočky ztratily do tmy. A mlýn se zase jako by nic rozešel. Sám od sebe!

Mlynář vydržel ve mlýnici až do rozbřiždění. Když už šel k snídani, potkal prostřed dvora děvečku. Letěla mu naproti:

„Jenom honem pojďte, pantáto!“ spínala ruce, „takové neštěstí! Hospodyň se sekla do ruky! A bábí jí to už zavázala. To vám bylo krve! Pacholek zapřahá, pojedou honem k dochtorovi.

„Mlynář to poslouchal jako hloupý. Když přišel do jizby, bylo tam prázdno, pacholek už s nimi odjel.

Chodil po jizbě a přemýšlel: „Copak se to mohlo stát? Sekla se do ruky a ani nečekala, až přijdu!“

Vzpomněl si na tu kočičí pracku, už se mu v hlavě rozšeřilo! Už věděl, co to bylo, co mu tovaryše z mlýna vyhánělo.

Když se potom pacholek vrátil, přijel sám.

„Tys nechal obě u dochtora?“ divil se mlynář.

„Kdepak ale! Jak jsme dojížděli k Šimperku, obě slezly a hospodyně mně poručily, ať jedu domů, a abyste prý na ně nečekal.

„Mlynářka s matkou se už nevrátily. Mlynář zas dostal tovaryše, mleči se mu vrátili zpátky a ve mlýně byl svatý pokoj.

Na horním konci Písařova stojí chalupa. Říkají tam u Hélů. Kolem chalupy vede cestička, kterou se může nablížit cesta na Novou Ves (Karlov). Poněvadž byla postavena silnice, vedoucí tímtéž směrem, chodí po cestičce už málokdo. Cestička se zatáčí kolem chalupy pekařky Zilbrové a stojí vedle ní pěkný obrázek. Nikdo dnes už neví proč tam byl postaven. Stojí tam od nepaměti a byl vícekrát obnoven. Trochu světla na ůvod, proč byl obrázek po­staven, by mohlo dáti vypravování starého Smékala:

Když Smékal chodíval na Grulich, šel obyčejně starou cestičkou, málokdy šel po silnici. Jednou také šel z Grulicha starou cestou a blížil se k obrázku. Bylo to pozdě v noci. Tu vidí, že jde někdo proti němu. Když se setkali, poznal, že je to muž, celý obrostlý mechem. Smékal ho pozdravil: »Pochválen buď? Pán Ježíš Kristus a šel dál. Chlap neodpo­věděl. Smékal popošel kousek dál a vidí, že chlap jde zase proti němu. Smékal byl člověk odevzdaný do vůle Boží a tak zase pozdravil. Chlap po druhé nepoděkoval a to už Smékala přece jenom znepokojilo. Ale opravdový strach dostal, až když uviděl, že chlap jde proti němu po třetí. Přece však se jenom ještě ovládl a minul člověka mechem porostlého po třetí. Tentokrát ho už nepozdravil.
Jakmile se minuli, postava bolestně vykřikla: »To se mám zase naběhat, než já ten třetí pozdrav do­stanu a zmizela. Smékal neví, jak se dostal do nej­bližší chalupy, kde všechno vyprávěl.

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Druhá světová válka, lapkové doby minula, morová nákaza, potrestaná zloba, pronasledování nekatolických křeštanů, prusko-rakouská bitva, Upíři a lidé kteří dokázali vysát z člověka život, švédské utoky na naši zemi, české moře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Písařov – V letech l7l3-l7l4 zde zuřil mor – V letech l77l-l772 sužoval zdejší kraj hlad. Vrchnost přikázala poddaným sázet brambory, do té doby neznámé – Roku 1849 řádila cholera – zemřelo 20 lidí – Kartáčnictví – písařovský matouš z hrobu vztaval podobně jako upír – větrný mlýn – muž obrostlý mechem

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s