písařov – hambalek – lazy – očistec – čertí brána

Okres Šumperk Olomoucký kraj

Čertí brána je vlastně Hambálek nebo lépe řečeno křižovatka nesoucí toto označení. Jinak se Hambálek říká celému stoupání z Bušína na Kocandu. A Čertí brána to má být snad díky umístění mezi okolními kopci. Proč se lokalitě říká Hambálek můžeme hádat, snad proto, že v nedalekém Písařově žili pašeráci a zboží si schovávali za hambálkem. (Hambálek= součást určitého druhu krovu).

Tehdy lidi neradi přes Očistec chodívali ve dne, neřkuli v noci. Byla to pustá divočina, zarostlá všelijakým křovím, ostružiním a trním. Mezi ním byly skály a ležely rozházené balvany. Místy byl taky les s prachstarými stromy. Stály tam krče, co na nich mohli čtyři dohře sedět. Po stezkach se mnohdy ani známý nevyznal a zbujníci tam vystupovali na lidi. Kolikrát se stalo, že za pravého poledne přiběhl odtud do Bušína nebo do Písařova člověk, obraný do naha, holý jak lípa. Zkrátka; kde jaké pochňurstvo bylo, všecko se stahovalo k Očistci.

Nedaleko rozcestí Hambálek či jak se lidově říká Čertí brány najdeme skalní útvar, který naznačuje proč tam ta čertí brána je. Podle lidové pověsti se na vrcholu Lázů, jak se jmenuje kopec nad Hambálkem, usídlil nějaký čert. Ten se ovšem hádal s ostatními čerty. Aby se před nimi ubránil, začal stavět kolem svého sídla zeď. Neměl ji však dokončenou a když se na něj ostatní čerti hnali, vztekle kopl do kusu té zdi a zmizel v podsvětí.

Nicméně zajímavá je vskutku samotná skalka, kterou by v oblasti Štítecka málokdo hledal. Nicméně někdy ve druhohorách bylo okolí zaplaveno mělkým mořským zálivem a v částech kde se usazovaly zbytky organizmů se časem z usazenin vytvořil vápenec a malé bradlo je jedním z pozůstatků kdysi zřejmě větších skalních útvarů. Asi 100 m pod cestou (upozorňuje tabulka) najdeme nevelkou ale tvarově celkem zajímavou vápencovou skálu. Ze strany od svahu je výška skály nějakých 5m, od úpatí je vyšší odhadem min. 9m. Délka bude nějakých 7m, šířka tak 2-3m (ta se liší). Na skále je dobře vidět, jak se původně vodorovné vrstvy usazenin při druhotných vrásnění ve třetihorách vzpřímily a prohnuly. Zhruba ve třetině délky je skála puklá, v dolní části štěrbiny je pak vytvořeno skalní okno (tamtudy zřejmě zmizel čert v zemi). Podle pověsti jsou na skalách vidět otisky tlap čerta,

Za dob pronásledování scházeli se prý v těchto místech tajní Čeští bratři ke svým pobožnostem. Jejich tlumený zpěv a světla, používaná při nočních schůzkách, byly příčinou, že lidé vybájili mnohá vypravování o čarodějnicích, které prováděly svoje rejdy pod Lázemi.

… zatímco strávil v Očistci jedinou noc, utekl zde na zemi celý rok …

V Bušíně na rychtě sedělo pár tovaryšů a mistrů. Drželi „modrý pondělek“. Byl mezi nimi taky jeden krejčovský tovaryš? Chasník, který měl ještě zelené za ušima. Ale dělal se nejchytřejší a zkušeností měl víc než nějaký starý. Skákal druhým do řeči, všecko věděl nejlépe – že už toho měli všichni dost.

„Ty, jehličko!“ povídá mu tlustý švec, „kdyby tě koza dupla, utečeš dál, než budeš vidět.“

Krejčík se vynášel dál:

„Víš co, chlapče!“? povídá zas švec. „Vsaďme se o bečku piva, že nepůjdeš včil vnoci přes Očistec do Pisařova!“ a natahoval ruku.

Krejčíř drobek zbledl a všichni ostatní ztichli.

„Vizeš, ten tě doběhli“ poškleboval se kovářský.

Krejčíř se rozhlédl po hospodě, ale viděl jenom samé pošklibné huby. „Copak by si včil o mně pomyslili, kdybych nešel?“ ozvalo se v něm pivo. „Vždyť bych se pro smích musel sebrat a vandrovat dál.“ A jemu sc z Bušína nechtělo.

„Zrovna jsem v sobotu došil bratrovi do Písařova boty, tak se to hodí. Zaneseš ty boty přes Očistec k němu a přineseš od něho cedulku, žes tam vskutku byl. Včil je deset. Tak vyrazíš o půl dvanácté, abys byl na Očistci přesně o půnoci. Platí?“ povídá švec a dával mu ruku.

„Tak teda platí,“podal mu ruku krejčíř. Kovářský přesekl a sázka byla ujednaná.

„Ty, rychtářku, buď tak hodný, pošli někoho ke mně, ať mně žena pošle sem ty nové boty, co visí na trámě u pece. A vyval tu bečku, pustíme se do ní hned, aby nám nevystydla. Buďto ji zaplatí tady krejčíř, nebo já, ale vypítji můžem zrovna.“

Sotva hodiny v koutě odbily půl, vstal krejčíř od stolu, hodil si boty přes rameno a vyrazil z rychty. Šel dědinou, potom lukami pořád blíž k Očistci. Tehdy lidi neradi přes Očistec chodívali ve dne, neřkuli v noci. Byla to pustá divočina, zarostlá všelijakým křovím, ostružiním a trním. Mezi ním byly skály a ležely rozházené balvany. Místy byl taky les s prachstarými stromy. Stály tam krče, co na nich mohli čtyři dohře sedět. Po stezkach se mnohdy ani známý nevyznal a zbujníci tam vystupovali na lidi. Kolikrát se stalo, že za pravého poledne přiběhl odtud do Bušína nebo do Písařova člověk, obraný do naha, holý jak lípa. Zkrátka; kde jaké pochňurstvo bylo, všecko se stahovalo k Očistci.

Milý krejčíř už se blížil ke křoví pod vrchem a musil potom po jedné z těch bludných cestiček vzhůru a myslil si: „Až se vrátím, tak se všem vysměju. A budou na mě jináč koukat! Švec se bude škrabat za uchem, až bude musit tu bečku piva platit.“

Ale když se hrabal stežníkem vzhůru. Už mu kuraže ubývalo. Po chvíli kopl o kámen a ten se kulil se stráně dolů. Zahačil za haluz a ta se s práskanem zlomila. probudil zajíce a ten utíkal přes hromadnice kamení a všelijakému strašidelnému harašení nebylo konce. Najednou se nad ním ozvalo: „Hu-hu-húúú“! a cosi mu šoustlo nad hlavou, až odlítl do chrasti. A čím víc se blížil k vysokému lesu, tím divnější křiky se ozývaly, až krejčířovi stály vlasy jak hřebíky. Už by se byl třeba i vrátil a nic by si nebyl dělal z velkého šklíbu.

Právě se doškobrtal ke starému lesu, když se kdesi daleko ozvalo: ;,Tů-tů-tů tů-tů-tů!“ To nejspíš v Jakubovicích troubil ponocný dvanáct. Udělal ještě pár kroků, když najednou z pravé strany slyšel velké dupání a chrastění, jako by se celé stádo zvěře chrastím prodíralo. A blížilo se to k němu.Spadl strachy na hromadu kamení a zavřel oči. Rámuscní se najednou u něbo zastavilo a čísi hlas volal:

„Vstávej krejčířku! Dobře, že jsi tady! Už všichni možní řemeslníci tady chodili, ale krejčíře jsme tu ještě neměli. Potřebujem šaty jako sůl. Tak pojď! Půjdeš s námi.“

Krejčíř otevřel oči a vylekaně se koukal okolo sebe. Byl obstouplý houfem všelijakých pánů a ten, co mluvil, měl klobouk s pérem a na boku šavli. Když se krejčíř neměl k tomu, aby vstal, chytli ho dva pod paže, postavili ho na nohy a vedli do chrasti. A všichni ostatní za nimi. Přišli až k jakési skále a do ní vedla široká otevřená vrata. Po širokých schodech sestoupili kdesi dolů. Schody nebraly konce, pořád po nich šli a pořád, sta a sta jich snad bylo.

Potom přišli do vysoké a velké síně. Tam to vypadalo jako v nějaké panské hospodě. Stůl vedlc stolu, stolice vedle stolice, celé dlouhé řady stolů a stolic. A horko tam bylo, až se zayvkal. Okolo stolů seděli samí černě oblíknutí páni. Pili a hráli karty a rámusu tam bylo jako někde o pouti.

Jeden z těch, co ho přivedli, šel k jakési truhle, otevřel ji a vytáhl velký balík černého sukna.

„Toť si sedni a ušiješ nám z toho šaty. Nám všem, co budeme hrát u těch dvou stolů karty. Měřit nás nemusíš, jenom si nás dobře okoukni. A dělej, ať jsi do rána hotov. Jináč tě odtud nepustíme.

„A sedl si potom ke stolu mezi ostatní. Krejčíř plný strachu prohlížel si látku. Copak je to možné? Ušít do rána sedmery šaty? To jsou jistě nějací blázni! Ale strachy nic nepovídal. Ukřídlil se v koutě u jednoho prázdného stolu, chytl nůžky, prohlédl si jednoho znich, toho krajního, a začal stříhat. Jenom tak podle zdání – od oka. Potom si sedl, hodil nohu přes nohu, jak to krejčíři dělávají, a začal šít. Ale všecko náčiní, co potřeboval, jehla, náprstek, nůžky, nitě, bylo tak horké, že ho to pálilo do prstů. Tak mu to šití tuze od ruky nešlo.

Tak to trvalo asi hodinu. Krejčíř šil co mohl a jehla pálila do prstů pořád víc. Už si na ně musil foukat, udělal pár stehů a zas foukal. Najednou těch sedm od karet vyskočilo a na milého krej číře:

„Máš už ty šaty ušité?“ „Copak si myslíte? Jakpak bych je mohl mít ušité? Sedmery šaty za tu chvíli? Mám jen jedny gatě rozešité. Copak se vám tu mohu strhat?“

„My už ti tu lenost vyženeme!“ zamečel na něho ten první, co mu dával práci.

Chmátl po něm, chytl ho a hodil ho druhému. Ten ho hodil třetínu, třetí čtvrtému, ten pátému, pátý šestému a ten tomu sedmému. Tak si s ním frnkali dokolečka jako puckou. Potom ho popadli ti dva, co ho sem přivedli, jeden za ruce, druhý za nohy, rozhoupali ho a fikli s ním kamsi ke stropu. Krejčíř vyletěl vysoko a už nic neviděl ani nevěděl.

Sluníčko mu pálilo do očí, když přišel k sobě. A kde byl? Koukal na všecky strany, poznal, že leží na Očistci na skále. Nevěděl, jestli je to všecko pravda, nebo se mu to jenom zdálo. Ale celé tělo ho bolelo, nejvíc spalené čepičky u prstů. Tak to přece byla pravda. Pomalu se sebral, vstal, boty si hodil přes rameno a povída si: „Nepůjdu už do Písařova. Tu zakládku jsem stejně prohrál, tak ať si tam švec ty boty dodá, jak bude chtít.“

Začal z horní strany tu skálu obcházet, aby se dostal dolů pod ni. Když se tam chrastím prodral, zůstal stát na malé planince. „Tady kdesi byla ta vrata.“ Koukal, koukal, ale nic tam nebylo, jenom ostružím a mechem zarostlé balvance. „A tudy mě sem přivedli“. Obrátil se a průlinou mezi chrastím šel pomalu pryč. Za malou chvíli došel na stežník a pustil se po něm dolů.

Když docházel kBušínu, zahlédl na louce ševce. Obracel tam u potoka se ženou seno. Krejčíř se pustil přes louku rovnou k němu.

„Pomáhej pámbu!“ pozdravoval. „Tak jsem, mistře, ty boty přinesl zpátky. – Do toho Písařova jsem vskutku nedošel.“

A chystal se vypravovat všecko, co se mu přitrefilo. Ale švec na něho vyvalil oči:

„Jaképak boty? Vždyť jsem vás, člověče, ještě nikdy neviděl!“ Teď zas vyvalil krejčíř oči:

„Ale mistře! Přece včera na rychtě jsme se založili o bečku piva a poslali jste mě přes Očistec do Písařova k bratrovi s botami. Já jsem tam nedošel, a tady ti je vracím.“

Shodil bota s ramene a postavil je před ševce. Ten jenom na ně koukal, zdálo se, že neví, co by řekl.

„Počkej, človčče!“ povídá najednou. „Vždyť to bylo loni! Že ty jsi krejčí? Ja, ja! Na Očistci se děly odjakživa divné věci, věřím ti to. Ale já jsem tě nemohl poznat. Toť se nahni nad tu hlubočinu a budeš se vidět.“

Krejčíř udělal dva kroky k potoku, chytl se vrby a nahnul se nad tůň v zátočině. Z vody na něho hleděla zarostlá tvář s vlasy až na ramena. Kdyby se nebyl držel vrby, byl by lekem spadl do té tuně. Uvědomil si, co se stalo: zatímco strávil v Očistci jedinou noc, utekl zde na zemi celý rok.

… celé švédské ležení zůstalo jako kamenné …

Za starodávna bývali prý v našem kraji tři tuze podivní chlapi. Povídalo se, že jsou to tři čarodějníci. Jeden byl hospodský z Písařova, Vébr. Druhý mlynář Rabas z Výprachtic a třetí řezník Černý Nácek z Jakubovic. Bývali většinou u hospodského v Písařově pohromadě a tam se radívali, co zas udělají.
Tehdy byli u nás Švédi a táhli právě přes Písařov. Byl jich velký houf. Tři poslední vojáci skočili k Vébrovi přes plot a sebrali mu na dvoře ovci. Hospodský byl v lese, vyhlížel si dřevo. Jeho žena vojákům hrozila, ale oni na to nic nedali. Ovci chytli, jeden si ji hodil na ramena, otevřeli si u dvora vrata – a pryč. Tak hospodská honem poslala pohůnka za hospodářem do lesa, aby spěchal domů. Rabas byl zrovna u nich – číhal na roj – a pro Černého Nácka vzkázala taky.
Když se ti tři sešli, jenom na sebe koukli a už věděli, co budou dělat. Popadli hole a šli k Bušínu pod Očistec, tam ti vojáci tábořili. Ohně hořely, kuchaři vařili a vojáci dělali, co kdo chtěl. Viděli, že ovce tam ještě stojí živá, na kraji vozu uvázaná. Vébr ji poznal. Bez všeho ptaní ji odvázal a šli pryč. Když to vojáci zpozorovali, popadli pušky a začali za nimi střílet. Ale čerta jim udělali! Ti tři chytali kulky do rukou a házeli je vojákům zpátky. Kterou nechytli, ta se od nich odrazila jako od křemene a spadla na zem. Každou takovou sebrali a poslali ji taky nazpět. Najednou Rabas povídá: „Stát kamarádi! Dejte si pozor! Je mezi nimi jeden, který taky něco umí!“
Sotva to dořekl, heklo to ve starém Vébrovi. Popadl se za stehno a nahmátl kulku, co mu zůstala sedět pod kůží. Vytáhl z kapsy nůž, zaťal zuby a kulku ze stehna vyrýpl. „Potvůrka jedna!“ povídá, „zuby nemá, ale zahryzne se sakramentsky.“
Koukal na tu kulku, koukal, kroutil hlavou, divil se. „Hleďte, chlapci! Je ze skla a je na ní cosi vyrytého cizí řečí!“ Švédi nestříleli. Celí divní hleděli, jaký měla ta kulka účinek. Rabas se bouchl do čela a povídá: „Už vím, o co jde. Je to taková kulka, co se vždycky vrátí, když se netrefí.“ „Ale včil trefila a tak se teda nevrátí,“ povídá Vébr a strčil kulku do kapsy. „Včil jim to teprve jak se patří oplatíme.“
Natáhl ruku, cosi šeptal a celé švédské ležení zůstalo jako kamenné. Ti tři pomalu lezli kroutivou stezkou vzhůru na Očistec. Když došli navrch na rovinu, kousek před Čertovu bránu, koukali dolů a měli radost, že těm Švédům ukázali svou moc. Rabas potom natáhl ruku a celé ležení se zase pohnulo. A ti tři už slézali dolů k Písařovu.
Na druhý den šel Černý Nácek přes Očistec ze zabíjačky. Vydělal peníze, točil hůlkou, byl veselý. Zrovna když v Čertově bráně potkal švadronu kavaleristů. Hejtman zastavil koně a volal na něho: „Vodkad des, ty posel?“ Nácek mu odpověděl po císařovsku: „Cák je ti po tom, ty vosel? Já se tě taky neptám, kde jedeš.“ Hejtmanovi se zdála ta odpověď gróbská. Vytáhl šavli a hnal se na Nácka. On se ušklíbl a povídá: „Mně se zdá, že chceš, abych ti ukázal cestu z Písařova. No, to musíš počkat, až se vrátím,“ a šel dál. Celá švadrona stála očarovaná jako sochy. Nemohl žádný z nich ani hubu otevřít, žádný kůň ani kopytem hrábnout. Nácek seběhl z kopečka na Kocandu. Rabas seděl s hospodským ve výčepu a pro samý dým je nebylo ani vidět. Tak mu Nácek povídá, co se mu přitrefilo a co udělal.
„Jenom nespěchej!“ radil mu Rabas. „Toť si pěkně sedni, posvač, napij se a pak půjdeme na ten špás s tebou kouknout. Neboj se, neutečou!“ Tak se Nácek nasvačil a napil a potom se radili, co udělají, aby z toho špásu něco měli. Doradili se a šli k Čertově bráně. Tam stála švadrona s hejtmanem bez hnutí, bez řečí, jako kamenná. Rabas si stoupl před hejtmana a povídá: „Hodíš před sebe na silnici dvanáct tolarů a můžeš jet dál.“ Tak mu Nácek odčaroval jednu ruku. On chytl do kapsy, vytál všecko, co tam měl a hodil to na silnici. Potom mu dal Nácek po zádech tři rány hůlkou a tím byli všichni odčarovaní. Ujížděli k Bušínu, ani se nikdo z nich ohlédnout netroufal.
Ti tři kamarádi byli tuze chytří a ukázali mnohým svou moc. To byli poslední čarodějníci v našem kraji. Někteří se za ta léta všelicos od nich přiučili, ale bylo toho málo. To, co ti tři uměli to už nikdo po nich nedokázal.

Kdo jde od Písařova k Bušínu, musí jíti kolem velikého lesa zvaného »Láze«. Dnes se jde po pohodlné říšské silnici, dříve však tudy vedla jen vozová cesta. Kdysi za hluboké noci jel po té cestě forman s párem koní. Na jednom místě bylo velké bahniště. Poněvadž byla hustá tma, neviděl forman ani krok před sebe. Najednou cítí, že koně nemohou z místa. Pobízí je, avšak vůz sjel do bahniska a koně s vozem do něho zapadali hlouběji a hlouběji. Forman začal volat o pomoc, ale jenom ozvěna mu odpo­vídala. Tu znenadání se objevil před ním fajermón a vytáhl vůz z bahniska. Forman, který myslel, že už mu není pomoci, byl touto nadálou pomocí ra­dostně překvapen a pln vděčnosti poděkoval fajermónovi: »Pán Bůh zaplať na stokrát.« Fajermón mu zarmouceně odpověděl: „Kdybys byl řekl na tisíckrát mohl jsem už být vysvobozen.“ Na to s velkým lomozem odletěl do Lázů. Forman, celý strachem bledý, pohnal koně a ujížděl z těchto míst.
Podle tradice z Písařova fajermoni škodí těm sedlákům, kteří zorávají meze svému sousedu. Kdo úmyslně přeoře pole za hranice svého majetku, dostává se do moci fajermónů a jest stihán nehodami.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Ohnivý muž, pronasledování nekatolických křeštanů, švédské utoky na naši zemi, čertovská místa, české moře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na písařov – hambalek – lazy – očistec – čertí brána

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s