Ostrava – Landek – Největší hornické muzeum v ČR – Sídliště lovců mamutů ze starší doby kamenné, staré asi 30 000 let – Landecká venuše – Landecký hrad – Landecké pověsti – Ohnivý drak na Landeku – zakletá panna – loupeživý landecký rytíř – bílý pes a klíč od Landeckých pokladů – poklad ve sklepení hradu

okres Ostrava-město kraj Moravskoslezský

Landek u Petřkovic je zalesněný protáhlý kopec ležící ve slezské části statutárního města Ostravy v katastrálním území městského obvodu Petřkovice nad soutokem Odry a Ostravice.

Jedná se o nejvýchodnější místo Českého masivu, podle kterého dostal také svůj název – Landek je počeštěný německý výraz Land-Ecke (kout země). Severní úbočí kopce se mírně svažuje do okolní krajiny, kdežto jižní a jihovýchodní svah prudce spadá do údolí Odry. Právě zde se vlivem eroze odhalil unikátní geologický profil s karbonskými vrstvami a vystupujícími uhelnými slojemi.

Největší hornické muzeum v ČR se rozprostírá na jihovýchodním úpatí vrchu Landek, který leží nad soutokem řek Odry a Ostravice. Landek byl v roce 1992 vyhlášen národní přírodní památkou. Je to světově známá lokalita z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Právě propojení hornického muzea jako technické památky a vrchu Landek jako národní přírodní památky s bohatou vegetací i zvířenou dodává této lokalitě jedinečnost a přitažlivost.

Nacházejí se zde jedny z největších evropských uhelných slojí, které navíc vystupují na zemský povrch, což je světový unikát. Právě zde bylo poprvé použito černé uhlí jako palivo. Starším využitím uhlí bylo jen spalování lignitu pravěkými lidmi v jižní Francii.

V roce 1782 byla na Landeku zahájena těžba uhlí, která zde trvala nepřetržitě až do roku 1991, kdy byly uhelné zásoby vyčerpány. Landek se tak stal prvním místem na Ostravsku, kde bylo uhlí cílevědomě těženo pro podnikatelské účely. Kromě uhlí však kopec poskytoval také lákavá přírodní zákoutí a záhy se stal oblíbeným místem pro procházky.
Vrch požívá ochrany od roku 1966, v nynější formě od 3. listopadu 1993, kdy byl vyhlášen národní přírodní památkou Landek. V roce 1997 podal Evžen Tošenovský, tehdejší primátor Ostravy, návrh vládě České republiky, aby vláda usilovala o zápis lokality Landek do Seznamu světového dědictví UNESCO. V současné době na úpatí kopce sídlí Hornické muzeum, které zahrnuje také Důl Anselm, nejstarší důl na Ostravsku. Územím kopce vede přírodovědná a hornická naučná stezka.

Sídliště lovců mamutů ze starší doby kamenné, staré asi 30 000 let, bylo objeveno v roce 1924 při úpravě tenisových kurtů na vrcholu kopce. Lidé se zde usídlili díky výhodné poloze k úkrytu a obraně, ale také hojnosti zvěře v lesích a ryb v řekách. Jedná se o součást pravěkého „civilizačního centra Evropy“, což je pás archeologických nalezišť táhnoucí se od rakouského Willendorfu přes Věstonice a Předmostí u Přerova až do Polska. První experimentální výzkumy proběhly roku 1927, mnohem podrobnější potom v letech 1952–1953. Právě zde byla Bohuslavem Klímou nalezena Petřkovická venuše.
Landecké venuše – 46 mm vysokým torzem ženy vyřezaným z krevele. Svým štíhlým až „kubistickým“ tvarem se odlišuje od běžných paleolitických venuší. Je to jediná štíhlá venuše v Evropě. Muzeum bylo otevřeno 4. prosince 1993 na svátek sv. Barbory, patronky horníků.

Landek se může pyšnit nepřetržitým osídlením trvajícím více než 23 000 let.

Její význam je srovnáván se známějšími kopci (např. s Řípem, Blaníkem, Orebem či Táborem).

Za vlády Přemysla Otakara II. zde stával hrad, majetek opavských knížat, vybudovaný někdy v letech 1253 až 1256 k ochraně hranic českého státu a zároveň solné a jantarové obchodní stezky vedoucí kolem toku Odry.

První písemná zmínka o něm je z 2. srpna 1297. Hrad měl pravidelný ortogonální půdorys s věžemi v rozích. Landecký hrad tvořil protipól hradu ve Slezské Ostravě, Až do roku 1327 byla Ostrava součástí polského státu, jehož státní hranice se sousední Moravou tvořila řeka Ostravice. Tyto hranice střežil z české strany hrad na vrcholu Landeku a z polské strany hrad v dnešní Slezské Ostravě.

Údajným impulsem k vybudování landeckého hradu byl tatarský nájezd v roce 1241 či vpád polských vojsk v roce 1253. Většina historiků se domnívá, že Landek vznikl právě po tomto hrozivém tatarském nájezdu, kterým utrpělo Opavsko a současně i kraj Hlučínský. Po vypuzení Tatarů ukázalo se nutné opevnit zemi, a tím zamezit podobným nájezdům, jaký například učinila spojená vojska opolského, krakovského a haličského knížete právě v roce 1253. Počalo se tudíž se stavbou pevných hradů na těžko přístupných místech a hlavně na zemských hranicích. V té době byl též vystavěn hrad Landek.

Hrad byl pobořen kolem roku 1474 vojsky krále Matyáše Korvína, a již nebyl obnoven. V roce 1518 byl hrad podle historických pramenů jen pouhou sutinou.

Do roku 1912 se zachovaly z této doby ještě dva silné kamenné pilíře, které byly postaveny nad obecním potokem u nynější cesty na Landek. Podle závěsů v těchto kamenných pilířích lze usoudit, že tvořily část vstupní brány. Kameny z hradu byly rozebrány a místními obyvateli okolních obcí (Koblova, Petřkovic a Šilheřovic) použit ke stavebním účelům, zejména pak jako základové zdivo.

Jeho zbytky byly patrné ještě v roce 1912, avšak obyvatelé je použili jako základy pro svá obydlí. Na jeho místě nyní stojí rozhledna.

Na místě hradu původně stálo od 8. století do 11. století středně velké slovanské hradisko (cca 0,61 ha).

Landecké pověsti

Zejména mezi obyvateli Koblova se kdysi o Landeku vyprávěly strašidelné pověsti. Mezi nejčastější patří pověsti o landeckém pokladu, který hlídá paní v černém oblečení na černém koni, nezdárná dcera landeckého pána proměněná v kance, nebo bílý pes s klíčem v hubě. K pokladu také bylo možno sestoupit dírou v zemi, která se otevírala většinou během některého významného církevního svátku. Další z pověstí se týká vodníků, případně vodních panen.

Za starodávna, když pruské Slezsko náleželo ještě rodu Habsburskému, přebýval „na Landeku“, dosti to vyvýšeném místě za řekou Odrou bohatý rytíř.
Okolní osady s polnostmi i s velikými na zvěř bohatými lesy náležely jemu. Utiskoval své poddané, bral veliké daně a mimo to pracovati musel utlačovaný
lid bohatému pánu svému bezplatně. To dověděl se černokněžník v nedalekém lese bydlící a uzavřel u sebe, že se na rytíři pomstí.
Rytíř měl jedinou dceru, jmenem Martu. Byla neobyčejně krásná. Martu vyvolil si černokněžník za oběť.

Jednoho dne, když nebylo starého rytíře doma a čeládka jinak zaměstnána byla, vloudil se černokněžník, za žebráka přestrojen, do nádherného zámku
a prosil o almužnu. Marta byla velmi dobrosrdečná a zvláště k chudému lidu vlídná. Vyňala ihned tobolku a podávala žebrákovi hojnou almužnu. Žebrák
vzav almužnu, dotekl se kouzelným proutkem, který pod kabátem uschovaný měl, Marty, a ona proměnila se ihned v krásnou plnou růži. Tuto růži vzal
černokněžník s sebou a odešel.

Zatím přišel rytíř domů a sháněl se hned po své dceři, kterou nade všecko miloval. Nemoha ji nikde nalezti, svolal veškeré služebnictvo své a ptal se,
zdali by někdo o jeho milované Martě nevěděl. Nikdo však mu nemohl bližších zpráv podati. I rozeslal služebníky své na všecky strany, by dceru jeho hledali,
podotýkaje, že odplatu velkou tomu dá, kdo ji nejdříve nazpět přivede.
Dlouho hledali služebníci po celém okolí, avšak žádný nebyl tak šťasten, by se o dceři rytířově čeho dověděl. Všichni vrátili se s nepořízenou zpět. Tu
napadlo nejstaršímu sluhovi, že v nedalekém lese přebývá černokněžník, který snad o ztracené dceři něco bude věděti. Bez dalšího opovídání pádil k němu.
Černokněžník vracel se právě z obvyklé procházky a vida onoho člověka u svého paláce, otázal se ho: „Co neseš mně služebníče rytíře sousedního?“
„Odpusť, pane,“ odvětil sluha, „že obtěžuji tě prosbou. Rytíři mému ztratila se jediná dcera Marta. Všude hledáno, však nadarmo. Marty nikde není.
Tu napadlo mi, že snad ty, pane, o naší princezně věděti budeš, a proto přišel jsem k tobě s prosbou, abys mi laskavě oznámil, kde princezna jest, víš-li o ní.“
„Vím o Martě velmi dobře,“ pravil černokněžník, „ale ne tak lehce jest ji vysvoboditi. Povím ti to zkrátka: Nad nesvědomitostí pána tvého k jeho
poddaným rozhorlil jsem se a uzavřel u sebe, že ho potrestám. Věděl jsem, že rytíř Martu nade vše na světě miluje, a proto, bych ho náležitě potrestal za jeho
nelidské skutky, zaklel jsem Martu na sklenné hory, kam nikdo přijíti nemůže. Avšak poslyš. Marta může býti ještě vysvobozena. Na den sv. Jana Křtitele
přijde se na zámek svého otce podívat. Pojede na ohnivém draku až do dvora. S draka však nesleze. V rukou držeti bude zlaté klíče od zámku zakletého. Zde
jest její vysvobození možné. Nepodaří-li se to, ztracena jest na věky. Má-li však býti Marta vysvobozena, musí jí zlaté klíče z rukou vyrvány býti. To státi se
může jen tenkráte, když se ohnivý drak postříkne vodou svěcenou, čím se stane docela neškodným. Klíče pak vhodí se do Odry a princezna jest vysvobozena.“
„Děkuji ti, pane, za laskavé vysvětlení, přičiním se, seč možno bude, o její vysvobození.“ Tak pravil sluha a odkvapil.
Starý rytíř neustále bědoval o svou dceru a ani jísti nechtěl, říkaje, že buďto dceru dostati nebo zemříti musí. Sluha neřekl ničeho pánu svému, a chtěl
ho, když se den sv. Jana Křtitele blížil, s vysvobozenou dcerou překvapiti. Jest večer před sv. Janem Křtitelem. Sotva zlaté slunéčko poslední své
paprsky za mraky ukrylo, již pozorovati lze na některých okolních pahrbcích ohně Svatojanské. I na sousedních Karpátech vzplanulo několik ohňův, které
se v brzku v moře plamenné rozmnožily.
O 9. hodině strhl se najednou velký vítr a ze vzduchu přiletěl velký, ohnivý drak, na něm seděla krásná Marta v rukou majíc zlaté klíče. Drak plazil se nyní
až do nádvoří hradního, kdež u prostřed státi zůstal. Sluha, na celém těle se třesa, v jedné ruce nádobku s vodou svěcenou a ve druhé metličku ze slámy udělanou,
pádí rovnou cestou ke draku a namočiv metličku ve vodě postříknul draka. V tu chvíli ohromná obluda pošla. Vzav pak zlaté klíče a hodiv je přes plot do řeky Odry
chvátal i s Martou k milému otci. Ten byl již všecek nemocen. Uzřev ale svou drahou Martu, vzkřikl radostí
a přivinuv ji k srdci, pravil: „Opět šťasten jsem, že nalezl jsem to, co mi jest nejmilejším na světě!“ Dověděv se pak, že nejvěrnější služebník jeho Martu
vysvobodil, dal mu nejen celý svůj statek za odměnu, nýbrž i Martu za manželku. Mladí pak manželé žili šťastně a spokojeně až do smrti.

Kdysi v dávných dobách žil na Landeku mocný pán. Měl krásnou manželku a malou dcerku. Žena mu ale brzy zemřela a on zůstal s děvčátkem sám. Když dívka dorostla, ucházelo se o její ruku mnoho ženichů. Ona se však vdavkám stále vyhýbala, protože nechtěla otce opustit. Jednou se lstivě vloudil do hradu černokněžník a přestrojený za žebráka loudil almužnu. Dívka nebyla skoupá, a proto žebráka hojně obdarovala. Zlotřilec však ani nepoděkoval, švihl ji kouzelným proutkem a proměnil v bílou růži. Tu sebral a odešel, aniž by kdo zpozoroval, co se právě událo. Landecký pán dlouho svou dcerku hledal. Vše bylo marno a ubohý otec se div žalem neutrápil. I navštívil jeho starý sluha babu, která rozuměla tajemným věcem a věděla více než obyčejný smrtelník, aby ji poprosil o radu. Baba dala vařit do kotlíku různé čarovné bylinky, které míchala a míchala a sledovala hladinu kotlíku i páry z něj vycházející. Po notné chvíli, kdy již dobrý sluha ztrácel naději, mu pověděla, že pannu zaklel zlý černokněžník, který nikoho nevpustí do svého zámku. A protože baba znala mnohé, poradila staříkovi, jak na věznitele panny vyzrát. Její rada byla takováto: pannu lze osvobodit v den sv. Jana Křtitele, kdy přijede do otcova dvora na drakovi a v ruce bude držet klíč od zakletého zámku. Ten, kdo toho draka zabije a klíče ukryje, pannu také zachrání. Sluha babě poděkoval a počítal dny, které měly do rozhodné chvíle uplynout. Když nadešel večer svatojanský, strhl se na hradě k půlnoci strašný vítr a do dvora vletěl hrozný drak s pannou. Starý sluha se třásl po celém těle, poléval jej ledový pot, ale dodal si odvahy, vyšel drakovi vstříc, pokropil jej svěcenou vodou a hle! Drak ihned pošel. Sloužící poté vyrval panně klíče a hodil je do Odry. Černokněžník pozbyl tím nad pannou moci a na hradě nebylo radovánkám konce.

Chátrající hrad Landek příliš své poddané nelákal, a to nejen kvůli podivným pověstem o smutné landecké paní. Tajemství landeckých pokladů a klíčů k těmto pokladům se prolíná ještě mnohými dalšími pověstmi v různých obměnách a podobách.

Jednou o Květné neděli (podle jiného podání to bylo začátkem podzimu v době kermáše – posvícení) zabloudil ke zřícenině jeden ze starých koblovských starousedlíků. Vyšel si po dobrém nedělním obědě na procházku směrem na Landek a jak tak trávil ten svůj oběd, ani si nevšiml, kudy v zamyšlení kráčí. Náhle stál před zříceninou. Prošel vchodem na malé prostranství uvnitř hradu a vkročil mezi již zchátralé kamenné zdi. Hrad byl opuštěný a tichý, jen vítr si zlehounka pohrával mezi polorozpadlými zdmi a proháněl se již léta neobývanými místnostmi. Bývalými okny sem prosvítaly již teplé a hřejivé sluneční paprsky.

„Proč sem nikdy nikdo nechodí? Vždyť je tady ticho, klid, není čeho se bát…,“ pomyslel si starý pán. Jenže v téže chvíli náhle uslyšel nějaký podivný šramot z protější místnosti. Rychle a beze strachu do ní vešel. A co nevidí? Proti němu stojí veliký bílý pes, v tlamě mezi zubisky ohromný svazek klíčů a spokojeně vrtí ocasem! Docela jakoby jej vítal! Muž si to však bohužel neuvědomil. Setkání bylo tak nečekané a jeho zděšení tak veliké, že se náhle rychle otočil a prchal z hradu pryč. Slyšel za sebou jen hluboký hlas, který na něj volal:
„Počkej, neutíkej, neboj se mě! Neublížím ti! Dám ti klíče k pokladům, které jsou zde ukryté!!!“
Muž však téměř neslyšel a ve svém děsu pelášil z Landeku směrem k řece Odře. Až dole na návsi se zastavil.
„Asi jsem svým strachem propásl své štěstí! Mohl jsem být bohatý, mohl jsem získat landecký poklad!“

Takové a podobné myšlenky mu probíhaly hlavou, když se již uklidněný vracel domů. „Raději to nebudu nikomu vyprávět, ještě by se mi vysmáli!“ řekl si. Cestou se však zastavil ve staré hospůdce a všem přítomným to po několika doušcích piva barvitě porozprávěl. Druhý den si tak o tajemném bílém psovi vyprávěla úplně celá dědina, děti i babky na návsi…

Až jednou v lesích na Landeku potkáte bílého psa, neutíkejte, nebojte se a vezměte si od něj klíč. Stanete se tak pány obrovského landeckého pokladu. A možná, možná budete i šťastni…

Bylo to na Velký pátek. Venku bylo ještě chladno a z blízkého kostela se ozýval zpěv pašijových písní. Chudá žena z nedalekého domku, s dítětem na ruce, pásla na svahu Kandelu krávu. Když tak zamyšleně přemýšlela o své bídě a choulila své dítě stále více k sobě, aby mu ani trošičku zima nebyla, zaslechla za svými zády podivný hluk. Otočila se a zpozorovala, jak se skála v Kandelu otevírá. Překvapeně se zastavila a zírala očima doširoka rozevřenýma před sebe. Před jejími užaslými zraky se otevírala brána do podzemí. Přikročila k ní a spatřila chodbu osvětlenou leskem zlata, stříbra a drahokamů. Zvědavě sestoupila po mramorových schodech a dostala se do velké, pohádkově vyzdobené místnosti naplněné šperky, drahokamy a zlatem. Všude kolem sebe viděla zkamenělé postavy rytířů, pravděpodobně hlídačů těchto pokladů. Užasle stála a dítě stále tiskla ke své hrudi. Z dálky najednou uslyšela hlas: „Nestůj a naber si z tohoto bohatství tolik, kolik uneseš. Neboj se, budeš bohatá! Nezapomeň však, že za necelou hodinu bude pobožnost v kostele již odsloužena. V tu chvíli se skála uzavře! Nezapomeň na to!“ Žena byla nejdříve celá omámená, ale brzy se vzpamatovala a uvědomila si svou chudobu a tu spoustu bohatství, které jí náhle leželo u nohou. Odložila dítě do koutku na zem a začala překotně sbírat z pokladů vše, co spatřila. Cpala si bohatství do kapes i do zástěry, z fěrtochu si pytel zhotovila, až po okraj jej vším možným naplnila. Pamatujíc na tajemná slova, vyběhla s fěrtochem po mramorových schodech z podzemí na pastvinu, aby si tam bohatství odložila a zpátky do podzemí se vrátila. Na varování docela zapomněla! Tu však najednou, co to slyší? To její dítě někde v podzemí pláče a naříká! Jak jen mohla zapomenout? Odhodila fěrtuch do trávy, rychle běžela ke skalnímu otvoru, pokladů si již nevšímala. Marně. Skála se uzavřela. Bědovala, naříkala, prosila a plakala, aby jí dítě bylo zpátky vydáno, nic nepomohlo. Žalem sklíčená, po celý rok chodila se modlit po kostelech, navštěvovala věštce, kouzelníky. Vydala se tak ze všech peněz, jen aby zpět získala. Všechno bylo marné. Když už ztratila skoro veškerou naději, dostala se ke starému poustevníkovi, který jí poradil, že na Velký pátek se hora možná zase otevře a pak si dítě bude moci odnést. Byl opět Velký pátek. V ten den se skutečně v době zpěvu pašijí Landek na stejném místě otevřel. Mladá žena vběhla do podzemí. Ničeho si nevšímala. Vždyť tam v koutku skutečně plakalo její jediné dítě! Rychle je uchopila, přitiskla k sobě a vyběhla ven. Bylo to právě na poslední chvíli, protože hned za jejími kroky se otvor k pokladům uzavřel a skála zůstala tichá a bez jediného pohybu. Jakoby nikdy žádný vchod do podzemí ani neexistoval! Žena byla tak vyděšená, že si nevšimla nasbíraných pokladů, které zde již více než rok ležely, a běžela šťastná domů s tím jediným pokladem, který měla – se svým dítětem. Druhý den zrána, na Bílou sobotu, jí to však přeci jen nedalo. Odvážila se a na zázračné místo se opět vydala. Přijde ke skále, a co nevidí? Na zemi v trávě zůstal a snad jen na ni čekal jejíma vlastníma rukama nasbíraný poklad! Opatrně jej sesbírala, fěrtuch zvedla a šla domů. Od té chvíle již byla nesmírně bohatá. Nebyla lakomá, mnohé ze svých pokladů rozdala dalším chudým. I místní zvonici vystavět za ty peníze nechala. Ke skále na Velký pátek však již raději nikdy nešla. Ostatně, nemněla to ani zapotřebí . . . . .

Landecký hrad byl kamenný a prostorný. Nad soutokem řeky Odry a Ostravice zastával důležité místo jako obranná tvrz proti nepřátelským vpádům. Vznikl údajně po hrozných nájezdech Tatarů a společně s hradem v dnešní Slezské Ostravě střežil zemské hranice a tzv. Moravskou bránu. Ta byla jedním nejdůležitějších průchodních míst, kterým již odedávna vedly prastaré obchodní cesty od Baltu směrem ke Středozemnímu moři. Po tehdejších úzkých a prašných cestách se mohly pohybovat jen malé dvoukolové vozy. Obchodníci pro větší bezpečnost necestovali jednotlivě, ale vždy ve větších družinách, které vedl nejzkušenější z nich. K ochraně těchto kopců byli ještě navíc určeni rytíři.
Rytíři z Landeku se však místo ochrany a obrany kopců specializovali na jinou činnost – loupežnictví. Kupce přepadávali a okrádali. I dnešní Bohumín se prý původně jmenoval Bohumil, neboť každý z kupců, který tímto krajem ve zdraví projel a dostal se až do Bohumín, byl považován za Bohu milého, poněvadž to musel být skutečně samotný Bůh, který jej před loupeživými rytíři ochránil.
Poslední rytíř z Landeku nebyl žádnou výjimkou a dlouhodobou tradici svých předchůdců až sveřepě dodržoval. A co více, s veselými druhy pro svou zábavu a z dlouhé chvíle rád přepadával i zdejší obyvatelstvo. Na loukách pod kopcem totiž postupně vyrostla malá dědina Koblov. Místní obyvatelé si postavili hospůdku, ve které se scházeli, slavili své každoroční svátky a na březích řeky Odry se často konávaly různé slavnosti a tancovačky.
A právě u příležitosti různých oslav, zejména svatojánských ohňů, které setaktéž konávaly na loukách u břehu řeky Odry, unášel landecký rytíř právě ta nejhezčí místní děvčata na svůj hrad.
I tentokrát dosloužil hrušovský pan farář na vyvýšeném pódiu na louce mši svatou, a už se rozehrála muzika a místní děvčata byla s chlapci hned v kole. Jen jedna z nich se neustále dívala na cestu vedoucí od kopce Landeku. Nikomu to neřekla, ale již delší dobu tajně navštěvuje landecký hrad. Tedy ani ne tak hrad, jako spíše jeho panovníka, mladého urostlého rytíře. Má prý špatnou pověst a mnoho zdejších dívek má s ním své zkušenosti, ona však naslouchá hlasu někde uvnitř svého srdce, že právě on a nikdo jiný není a nebude ten pravý.
Sama je dcerou bohatého a dosti pyšného koblovského usedlíka. Zrovna včera se rytířem domluvili, že po této slavnosti zajde k nim domů a všechno tatínkovi poví. Jak to dopadne? Nebylo by lepší udržovat i nadále svou lásku v tajnosti?
Místní děvčata náhle zmlknou. To samotný landecký rytíř přijíždí na svém koni. Seskočí z něj a hned kráčí ke své milé.
„Přemýšlela jsem, dnes ještě ne, raději ne,“ šeptá mu. „Bojím se, zle to dopadne. Tatíček se bude zlobit a lásku nám zakáže! Nedělejme to ještě, prosím!“ On ale trvá na svém. „Máš mě ráda? Tak pojď, půjdeme k tobě domů. Už nechci čekat. Chci, abys byla mou paní!“
V domku bohatého usedlíka je zrovna veselice v nejlepším. Tatíček je spokojený, starosti vypustil s hlavy a vesele popíjí, beseduje a hraje karty se svými přáteli. V panské jizbě bafají z fajfky a o ženské se nestarají.
„Tatíčku, tatíčku, vedu vám ukázat svého ženicha!“ povídá děvče. Ani náznak strachu či znepokojení v hlase. Přece jen není špatné vzít si rytíře.
Vzápětí se dějí věci! Tatík křičí a ryčí, nadává, vyhazuje dívku z domu.
Ta si v rychlosti sbalí jen pár svých věcí a opravdu jde!
„Unesl mi dceru!“ hlásí rozhořčený otec druhý den své vrchnosti. Neví ubohý sám, co tím způsobil.
Dívka zůstává sama na hradě, protože její milý musí po záplavě dalších stížností rychle utíkat . . . .
Podle pověsti, která se mezi lidmi rychle šířila, chytilo vojsko mladého rytíře až někde v Polsku u Opole, a tam jej vojáci nemilosrdně na výstrahu všem ostatním na nejbližším stromě pověsili.
Nešťastná dívka se však již nikdy domů nevrátila. Zůstala žít sama v pustnoucím a chátrajícím hradu, jen se vzpomínkami na svou lásku. A v korunách landeckých stromů je dodnes možné zaslechnout její smutný nářek a pláč, ji samotnou však nikdy nespatříte. Jen bílé kvítky na lukách pod landeckými stromy se jako její slzy dodnes rok co rok více a více rozrůstají a v jarním období, v čase lásky, rozkvétají.
Po smrti milenky landeckého rytíře hrad ještě více pustl, již nikdo jej nikdy neobíval. A tak tragická láska rytíře a dívky byla tou poslední, která se odehrála v jeho prostorách.

Za starodávna, když již hrad „Landek“ dávno v rumech ležel, páslo na
kopci tom několik pastýřův svá stáda. Jak již to pastýři ve zvyku mají, skotačili
a dováděli i naši pastýři na Landeku.
Ve skalině, hustým křovím porostlé, byl otvor, jenž vedl do rozsáhlých
sklepení, která dříve obyvatelům zámku v čas válek za útočiště sloužila.
O otvoru tomto dobře věděli pastýři, avšak netroufali si přijíti na blízko, že prý
— jak se domýšleli — duchové podzemní své sněmy tam mívali.
Jedenkráte ztratila se nejmladšímu pastýři, který byl velmi pobožný, hodný
a pracovitý a který z malé mzdy živil svou starou matku, ovce. Jakmile ztrátu
spozoroval, bědoval mladý pastýř a jal se ztracenou ovečku hledati. I hledal
celého půl dne, ale o ovečce ani zmínky. Tu slyší z houští utlumené bečení a již
běží pln radosti k místu, odkud bečení zaslechl. Prohledl veškeré křoviny, ale
ovečky nenašel.
S hrůzou pozoroval, že bečení přichází z otvoru ve křovině.
Jako dobrý pastýř, ač s velikým strachem, šel k otvoru a nabyl brzy
přesvědčení, že ovečka jeho spadla do sklepení.
Co nyní počíti? Nechati milou ovečku ve sklepení hladem zhynouti?
Netroufal si ani na blízko přistoupiti. „Modlívám se k otci nebeskému
každodenně, tenť mne jistě neopustí!“ tak myslí hošík a již jme se slézati
otvorem dolů. Jen s tíží velikou dostal se do sklepení. Málem by byl však
oslepnul září, jež se mu ve sklepení naskytla. I vidí zde ve dvou řadách sestavené kádě naplněné penězy zlatými a stříbrnými. Ve třech nádobách byly i diamanty a jiné věci. Z diamantův i peněz zde nashromážděných šla ona záře. Ovčák byl
jako na novém světě.
Tu slyší z kouta slabým hlasem mluviti: „Naber si do klobouku peněz,
jakých se ti jen líbí, avšak mne vezmi sebou, neb peníze tyto brzy se propadnou
a otvor se zasype.“
S radostí velikou pozoruje ovčák, že k němu jeho ztracená ovečka tato
slova mluví. Bez dalšího rozmýšlení nabere plný klobouk zlatých peněz a vzav
ovečku na bedra, blíží se k otvoru a dostal se šťastně i s ovečkou na světlo Boží.
I pádí celý blažený za svým stádem.
Tu ho již soudruhové jeho čekali. Jakmile uviděli klobouk peněz, ihned
tázali se ho, jak k tomu bohatství přišel. On vykládal jim vše o pokladu ve
sklepení ukrytém. I umínili si, že též do sklepení půjdou peněz si nabrat.
Umluveno, uděláno. Avšak se zlou se potázali. Sotva do sklepení vlezli, propadl
se poklad hluboko do země, otvor se zasypal a pastýři zůstali tam na věky.
Náš dobrý pastýř pospíchal se stádem i s penězy domů, a byl i se svou
starou matkou nyní bezstarostně živ. Na soudruhy své však nezapoměl nikdy. Co
živ byl, dal ve výroční den zmizení svých soudruhův na mši svatou a pomodlil se
i se svou matkou při mši za jejich ubohé duše.
Zda-li se o vykopání pokladu někdo ještě pokusil, nevím; ale dosť na tom,
že alespoň dobrý pastýř sebe i svou milou matku dobře zaopatřiti mohl.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Dračí místa, Hornictví, lapkové doby minula, spojení zvířete a tajemného místa - PES, vlk, Vlkodlak, zakopané zapomenuté poklady, černokněžník a lidé co uměli čarovat. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Ostrava – Landek – Největší hornické muzeum v ČR – Sídliště lovců mamutů ze starší doby kamenné, staré asi 30 000 let – Landecká venuše – Landecký hrad – Landecké pověsti – Ohnivý drak na Landeku – zakletá panna – loupeživý landecký rytíř – bílý pes a klíč od Landeckých pokladů – poklad ve sklepení hradu

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Ostrava | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s