Písařov – uřknutí – stará Komárka uměla čarovat – čary v mlýně – hospodský z Písařova též uměl čarovat

Okres Šumperk Olomoucký kraj

Písařov je obec ležící mezi Šumperkem a Červenou Vodou. Obec tvoří dvě části – vlastní Písařov a osada Bukovice. V písařovském katastru převažují lesy, v bukovském orná půda. Nadmořská výška se pohybuje od 500 m n.m. u Kocandy až po 700 m n.m. u nejvýše položeného domku na Zašívě. Nejvyšším vrcholem katastru obce je Čečel o nadmořské výšce 839 m n.m. V obci žije 700 obyvatel. V Písařově je památkově chráněn statek č.p. 104, nejstarší památku představuje zvon na kostele Rozeslání Apoštolů z roku 1550. V Bukovici je památkově chráněná dřevěná zvonička z konce 19. století.

Mezi zajímavé turistické cíle v Písařově a okolí patří Rudolfův radioaktivní pramen, Svatá Trojice, Severomoravská chata, Partyzánské bunkry na Čečeli, Rozhledna na Křížové hoře nebo Akrobat park Aleše Valenty v nedalekých Štítech.

Slovem uřknutí, resp. uhranutí se označuje negativní ovlivnění lidí, blízké fenoménu prokletí nebo očarování.

Nejedná se však o působení verbální, jako u ostatních forem, ale vizuální, a nejde také o jednání záměrné, plánované. Obvykle jde o působení osoby, která postiženého nenávidí nebo mu závidí, a nedokáže ovládnout a skrýt své emoce. Dá je najevo „zlým“, pronikavým, uhrančivým, ale především dlouhým pohledem, který v druhé osobě vyvolá dlouho trvající nepříjemné pocity, např. slabost, nevůli, strach z příštího setkání event. až paniku. Uřknutí, přetrvává delší dobu, projevuje se bolestí hlavy, pocitem nemoci, zvracením, průjmem, hubnutím i neúspěchy v životě. Uřknuty bývají často děti, ale údajně může být uřknut i domácí dobytek, který nežere, chřadne a hubne. Pověrečná představa o uřknutí je rozšířena v celém světě, v Evropě dnes především ve Středomoří, ale přetrvává i v naší republice. Věří se také, že lidé, kteří někoho uřknou, mají čarodějné, magické vlastnosti. Na ochranu proti nim se doporučují amulety, různé rituály, třeba odplivnutí, umytí a pod., nebo má pomoci modlitba ke svatým. Zajímavé je, že v každé kulturní oblasti i zemi má víra v uřknutí a představa o jeho možnostech a příčinách jinou podobu, jiné jsou rituály i amulety, které často využívají motivy oka nebo motivy falické.
Na uřknutí se dříve hodně věřilo a někde věří podnes. Zejména matky mají strach, aby někdo neuřkl nemluvně. Proto uvazují dětem na čepičky červené mašličky. Červená barva chrání totiž proti uřknutí. Mnohdy to postižený důkladně odstonal. Jediný osvědčený prostředek proti uřknutí je obrá­tit spodek košile a důkladně se utříti.
Uřknutý dobytek přestane žrát a hubne. Kdo v to věří, dává dobytku, když jej vyvádí ze chléva, do ocasu červenou mašličku. Také se dává pozor, ,aby nikdo cizí nevstoupil do chléva, zejména v ne­přítomnosti domácích.
Za dřívějších časů bývala skoro v každé vesnici nějaká moudrá tetka nebo bába, která dovedla trochu víc než jenom chleba jíst a která kolikrát měla víc vědomostí, než všeci doktoři dohromady.

Vzpomínána je chromečská Minářička, která spravovala zlomeniny tak dovedně, že lidé se ra­ději obraceli k ní než k lékaři.

Jinde zase dovedla taková bába jiné kumšty. Stará Kolářka v Hostících dovedla hádat na klíč, což bylo dříve neomylným prostředkem, jak zjistit zloděje.

Velmi záhadná tetka byla v Písařově. Říkali jí stará Komárka. Ta prý uměla dokonce i čarovati
Jedenkrát ji přistihli, jak žala jetelinu na cizím poli. Hospodář se za ní rozběhl, ale Komárka náhle zmizela a místo ní stál na poli šípkový kopec.
Lidé se měli na pozoru, aby si ji nějak nerozhněvali, neboť se dovedla pomstít. Tetka Venclová
by mohla toho napovídat. Najala si totiž od Krajcigra pole, o které se ucházela též stará Komárka. Ta jí za to ze zlosti slíbila, že se jí pomstí. A také opravdu dlouho to netrvalo, a Komárka skutečně pomstu vykonala.
Tetka Venclová měla krávu právě po teleti, jež dojila tuze dobře. Avšak, když jednou večer šla krávu podojit, vidí, že místo mléka dojí krev. Vzpoměla si na starou Komárku, jak jí slíbila pomstu, a hned věděla, kolik uhodilo.
Běžela ke Komárčině matce a prosila ji, aby jí poradila, jak by odvrátila toto neštěstí.
Matka Komárčina byla také v čárách a kouzlech obeznámena, ale nikdy lidem neškodila, jako její dcera. Proto také Venclové poradila: »Běž do lesa na skalku a natrhej hodně vidrtonku a jiného ko­ření. To krávě vař a dávej do pití. Na měsíc bude zase kráva v pořádku dojit.« Opravdu! Celý mě­síc měla Venclová pokoj od čarodějných kouzel. Když po měsíci kráva zase začala dojit krev, šla se znovu poradit s Komárčinou matkou. Ta jí tentokrát poradila, aby krávu prodala. Nerada Venclová dávala krávu pryč, ale jiné pomoci nebylo. Prodala ji známému do Jakubovic. Za čtrnáct dní, když přišel kupec do Písařova, stavil se u Venclové a počal krávu vychvaloval a divil se, že ji prodá­vala, když tak dobře dojí. Tu se tetka přiznala, proč krávu prodala. Komárčiny čáry platily Venclové a neškodily cizímu člověku.

Nebylo divu, že lidé se staré Komárce raději vyhnuli, když ji měli potkat. Říkalo se o ní, že
i pohledem dovedla uřknouti. Na koho se totiž podívala, tomu se udělalo špatně a musel vrhnout.

Čáry v mlýně

V písařovském povětrném mlýně šlo už dlouhý čas všecko hůrem pátem. Mlynářovi umřela vloni žena a to víte, jak to v takovém stavení chodi, když chybí hospodyniny ruce. Zůstala tam jenom dívka a ta moc pořádku neudržela. Dřív ji hodpodyně pobízela, teď, když ji neměl kdo poručit, nedbala. Všude byl nepořádek a mlynář někdy ani nevěděl, kde mu hlava stojí. Ještě štěstí, že byl vdovcem bez dětí.

Rozmýšlel se, co bude dál. Tak to přece nemůže být. Musí se cosi stát! A to cosi bylo, že se musi oženit, aby zas ten pořádek vzala do ruky rozšafná hodpodyně. Vzpomněl si na radomilovského Špačka. To byl člověk, který hledal mládencům panny a pannám ženichy – zkrátka, takový dohazovač.

Tak to toho se mlynář obrátil.

Vzkázal si pro něho a když přišel a vyslechl, co má mlynář na srdci, to se ví, že s radostí slíbil najít mu nevěstu. Tu nejlepší ze všech. Mlynář byl už obstarší, měl rozum a povídá:

„Nehledejte pro mne nic mladého. Potřebuju rozumnou starší ženskou, i kdyžto budetřeba vdova!“

„Najdu, najdu, mlynáři!“ kýval Špaček hlavou, „jak něco vykoukám, hnedka budu tady. Vždyť já dobře vím, co vy potřebujete.

„Loučil se a zavazoval si do loktušky míšek mouky, co dostal jako závdavek. Asi za čtrnrnáct dní potom už nesl mlynářovi novinu:

„Pantáto zlatý! Vím o jedné, je pro vás jak stvořená. Je to vdova. Muž jí před třemi lety umřel a děti nemá,“ vypravoval bez dechu špaček mlynářovi, jako by se měl ženit sám.

„Pěkná ženská je to, ale dělá si, kdyby se vdala, jednu výminku a nevím, co tomu budete povídat.“

„No, copak si vymiňuje?“ optal se mlynář.

„Že nepůjde bez mámy. Ale ona se ta stará nezdá zlá! Když jsem tam byl, seděla na lavě u peci, a mladé do toho ani nepromluvila,“ přilhával Špaček, aby třeba pro výminku si to mlynář nerozmyslil. Ten chvíli přemýšlel a potom povídá:

„No, leda by teda nebyla zlá. Však uvidíme. Pojedu se tam ještě tento týden kouknout a bude-li ztoho mračna pršet, dostanete, co jsem vám slíbil. A nebude-li, tak se ohlédnete ještě někde jinde.

„Špaček si zas zavázal míšek krup do loktušky a capal z mlýna. Ve čtvrtek jel mlynář na zvědy, obhlédnout starou i mladou. Přijel domů načisto spokojený. Za dva měsíce ztoho mračna vskutku pršelo.

Nová mlynářka s matkou přistěhovaly se do mlýna. Matce dali jizbu naproti přes dvůr, na výminku. Ty dvě obrátily za čtrnrnáct dní ve mlýně všecko na ruby. Bílení a drhnutí nebralo konce. Celý mlýn prokoukl ze staré špíny. Mlynář byl veselý, jako poznovu narozený. Byli spokojeni všichni. Jenomže to tak dlouho nezůstalo. Ona ta stará byla horší, než Špaček povídal. Začala pomalu poroučet a popouzet, jenom co se jak se patří usadila.

Jednou po obědě posílala pacholka, že by mohl jet do Pádolí orat. Když už mu to povídala po třetí, mlynář dostal zlost. Přece na to je tady on! Seděl u stolu a bubnoval po něm prsty. To už ho všichni domácí znali, že když bubnuje prsty po stole, je nejvíc rozčertěný. A když ještě stará cosi stárkovi poroučela, už se neudržel, vyskočil a povídá:

„Chválabohu, hospodářem su tady ještě já! A hospodyň sedí támhle – a druhou hospodyň nepotřebujeme. Vždyť vy máte přes dvůr výměnu,“ ukazoval oknem, „a ještě jste se tam nebyla ani mrknout!

„Stará zůstala, jak by jí facku dal. Mlynář dělal, jako by to neviděl a šel do mlýnice. Když kvečeru zamykali s tovaryšem dvůr, viděl, že okýnko u výměnku je rozsvícené. Zabručel si do fousů: „Aha, trucuje!

„Ale horší bylo, že mladá začala trucovat taky, začala být načisto mámina. Byla ve výměnku víc než ve mlýně.

Za nějaký čas potom tovaryš dával výpověď. Že už je tady dost dlouho, že se chce kouknout dál do světa. Přemlouvat ho mlynář nechtěl, tak mu vyplatil, co mu patřilo. Ale přece mu to nedalo, aby se ho při odchodu neoptal, proč jde pryč od nich.

„E! Vždyť vy na to přijdete sám, pantáto!“ a tovaryš zaboha nechtěl víc povědět. Mlynářovi to dlouhý čas vrtalo hlavou, ale na nic nepřišel. Od té doby nemohl a nemohl žádného udržet. O práci se jich hlásilo dost, ale sotva byl tovaryš ve mlýně pár dní, chystal se pryč a nedal se za nic přemluvit, ba ani se po platu neptal. Každý odcházel celý poplašený.

Po okolí se začaly trousit divné řeči, že to ve mlýně není jak se patří. A tak se to rozpovídalo, že i sedláci přestali s mletím jezdit. Báli se, aby si smoukou nepřitáhli domů neštěstí nebo nějakou nemoc.

A tak už ve mlýně ani v noci nemleli, jenom ve dne. Na tak málo mletí už tovalyše nebylo potřeba. Zastal to mlynář sám a pomohl mu sem tam někdy pacholek. Přemýšlel, rozvažoval a povídá si: „Vzalo to původ v mlýnici, když žádný z těch tovaryšů nechtěl v noci mlet. Dneska budu schválně mlet do rána a budu dávat pozor, co se bude dít.

„Po večeři, když mlynářka zas odešla do výměnku kmámě, zašel do mlýnice. Nevěděl, jestli číhá na zlého člověka nebo na strašidlo. Tak si vzal s sebou sekyrku a položil si ji vedle pravé ruky. Nasypáno bylo, mlýn pokojně klapal, na mlynáře šlo spaní. Ale on se držel! Když se blížilo půl noci, obešel mlýn, zařídil, co bylo potřeba a zas si sedl ke stolu.

Vtom se strhl za dveřmi velký kočičí rámus. Jako by jich tam byl celý houf, ňaučely, šňarčely, škrábaly na dveře od mlýnice. Mlynář dělal, jako by to neslyšel. Najednou se dveře otevřely a do mlýnice táhly se dvě kočky. Ale jaké kočky! Tak velké ještě jakživ neviděl. Jedna byla stará černrná a druhá o něco menší, bílá. Oči měly jak řížlivé uhly a chlupy naježené, ocasy vzhůru postavené a pomaly cap, cap, cap! těžkými tlapami k mlynářovi. Najednou hop! hop! obě vyskočily na stůl, sedly si každá po jedné straně. Stará černá kočka po mlynářovi sekla pazourem a vtom se zastavil mlýn. Mlynář se lekl: „Copak to?“ Chtěl honem běžet dolů ke kolům, kouknout se, co se tam stalo. Jenom co hlavu obrátil, bílá kočka už po něm natáhla pracku. Ještě že to koutkem oka uviděl! Popadl sekerku a než se nadála – fliňk! Sekl ji do pravé přední pracky. Zařvala a potom se obě kočky ztratily do tmy. A mlýn se zase jako by nic rozešel. Sám od sebe!

Mlynář vydržel ve mlýnici až do rozbřiždění. Když už šel k snídani, potkal prostřed dvora děvečku. Letěla mu naproti:

„Jenom honem pojďte, pantáto!“ spínala ruce, „takové neštěstí! Hospodyň se sekla do ruky! A bábí jí to už zavázala. To vám bylo krve! Pacholek zapřahá, pojedou honem k dochtorovi.

„Mlynář to poslouchal jako hloupý. Když přišel do jizby, bylo tam prázdno, pacholek už s nimi odjel.

Chodil po jizbě a přemýšlel: „Copak se to mohlo stát? Sekla se do ruky a ani nečekala, až přijdu!“

Vzpomněl si na tu kočičí pracku, už se mu v hlavě rozšeřilo! Už věděl, co to bylo, co mu tovaryše z mlýna vyhánělo.

Když se potom pacholek vrátil, přijel sám.

„Tys nechal obě u dochtora?“ divil se mlynář.

„Kdepak ale! Jak jsme dojížděli k Šimperku, obě slezly a hospodyně mně poručily, ať jedu domů, a abyste prý na ně nečekal.

„Mlynářka s matkou se už nevrátily. Mlynář zas dostal tovaryše, mleči se mu vrátili zpátky a ve mlýně byl svatý pokoj.

Poslední tři

Za starodávna bývali prý v našem kraji tři tuze podivní chlapi. Povídalo se, že jsou to tři čarodějníci. Jeden byl hospodský z Písařova, Vébr. Druhý mlynář Rabas z Výprachtic a třetí řezník Černrný Nácek z Jakubovic. Bývali většinou u hospodského v Písařově pohromadě a tam se radívali, co zas udě1ají.

Tehdy byli u nás Švédi a táhli právě přes Písařov. Byl jich velký houf. Tři poslední vojáci skočili k Vébrovi přes plot a sebrali mu na dvoře ovci. Hospodský byl v lese, vyhlížel si dřevo. Jeho žena vojákům hrozila, ale oni na to nic nedali. Ovci chytli, jeden si ji hodil na ramena, otevřeli si u dvora vrata – a pryč. Tak hospodská honem poslala pohůnka za hospodářem do lesa, aby spěchal domů. Rabas byl zrovna u nich – číhal na roj – a pro Černého Nácka vzkázala taky.

Když se ti tři sešli, jenom na sebe koukli a už věděli, co budou dělat. Popadli hole a šli k Bušínu pod Očistec, tam ti vojáci tabořili. Ohně hořely, kuchaři vařili a vojáci dělali, co kdo chtěl. Viděli, že ovce tam ještě stojí živá, na kraji vozu uvázaná. Vébr ji poznal. Bez všeho ptaní ji odvázal a šli pryč. Když to vojáci zpozorovali, popadli pušky a začali za nimi střílet. Ale čerta jim udělali! Ti tři chytali kulky do rukou a házeli je vojákům zpátky. Kterou nechytli, ta se od nich odrazila jako od křemene a spadla na zem. Každou takovou sebrali a poslali ji taky zpět. Najednou Rabas povídá:

“Stát, kamarádi! Dejte si pozor! Je mezi nimi jeden, který taky něco umí!”

Sotva to dořekl, heklo to ve starém Vébrovi. Popadl se za stehno a nahmátl kulku, co mu zůstala sedět pod kůží. Vytáhl z kapsy nůž, zafal zuby a kulku ze stehna vyrýpl.

“Potvůrka jedna!” povídá, “zuby nemá, ale zahryzne se sakramentsky.”

Koukal na tu kulku, koukal, kroutil hlavou, divil se.

“Hleďte, chlapci! Je ze skla a je na ní cosi vyrytého cizí řečí!”

Švédi nestříleli. Celí divní hleděli, jaký měla ta kulka účinek. Rabas se bouchl do čela a povídá:

“Už vím, o co jde. To je taková kulka, co se vždycky vrátí, když se netrefí.”

“Ale včil se trefíla a tak se teda nevrátí,” povídá Vébr a strčil kulku do kapsy. “Včil jim to teprve jak se patří oplatíme.”

Natáhl ruku, cosi šeptal a celé švédské ležení zůstalo jako kamenné. Ti tři pomalu lezli kroutivou stezkou vzhůru na Očistec. Když došli navrch na rovinu, kousek před Čertovou bránu, koukali dolů a měli radost, že těm Švédům ukázali svou moc. Rabas potom natáhl ruku a celé ležení se zase pohnulo. A ti tři už slézali dolů k Písařovu.

Na druhý den šel Černý Nácek přes Očistec ze zabíjačky. Vydělal peníze, točil hůlkou, byl veselý. Zrovna v Čertově bráně potkal švadronu kavaleristů. Hejtman zastavil koně a volal na něho:

“Vodkad des, ty posel?” Nácek mu odpověděl po písařovsku:

“Cák je ti po tom, ty vosel? Já se tě taky neptám, kde jedeš.”

Hejtmanovi se zdála ta odpověď gróbská. Vytáhl šavli a hnal se na Nácka. On se ušklíbl a povídá:

“Mně se zdá, že chceš, abych ti ukázal cestu z Písařova. No, to musíš počkat, až se vrátím,” a šel dál.

Celá švadrona stála očarovaná jako sochy. Nemohl žádný z nich ani hubu otevřít, žádný kůň ani kopytem hrábnout. Nácek seběhl skopečka na Kocandu. Rabas seděl s hospodským ve výčepu a pro samý dým je ani nebylo vidět. Tak mu Nácek povídá, co se mu přitrefílo a co udělal.

“Jenom nespěchej!” radil mu Rabas. “Toť si pěkně sedni, posvač, napij se a pak se půjdeme na ten špás s tebou kouknout. Neboj se, neutečou!”

Tak se Nácek nasvačil a napil a potom se radili, co udělají, aby z toho špásu něco měli. Doradili se a šli k Čertově bráně. Tam stála švadrona s hejtmanem bez hnutí, bez řečí, jako kamenná. Rabas si stoupl před hejtmana a povídá:

“Hodíš před sebe na silnici dvanáct tolarů a můžeš jet dál.”

Tak mu Nácek odčaroval jednu ruku. On chytl do kapsy, vytáhl všecko, co tam měl, a hodil to na silnici. Potom mu dal Nácek po zádech tři rány hůlkou a tím byli všichni odčarovaní. Ujížděli k Bušínu, ani se nikdo z nich ohlédnout netroufal.

Ti tři kamarádi byli tuze chytří a ukázali mnohým svou moc. To byli poslední čarodějníci v našem kraji. Někteří se za ta léta všelicos od nich přiučili, ale bylo toho málo. To, co ti tři uměli, to už nikdo po nich nedokázal.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice dobrá čarodějnice, spojení zvířete a tajemného místa - Kočka, čarodějnice a lidé co se upsali dáblu, černokněžník a lidé co uměli čarovat. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Písařov – uřknutí – stará Komárka uměla čarovat – čary v mlýně – hospodský z Písařova též uměl čarovat

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s