Hrad Prácheň – městečko Horaždovice

Hrad Prácheň

Nad městem Horažďovice na Klatovsku se nachází vrch Prácheň, který tvoří výraznou dominantu nad kdysi zlatonosnou řekou Otavou.

Návrší Prácheň ve směru od Horažďovic málokoho ohromí. Ale kdo se k městu blíží po řece, širokou nivou za obojími Hydčicemi, vidí Prácheň jako mocnou horu se svahy plnými skal a divokého lesa. Na podzim vypadá jako přilba válečníka strakatá zelení, jílem a krví.

Není proto divu, že tato lokalita zaujala lidi již v době raného středověku a možná i dříve.

Kdy přesně byla Prácheň osídlena, není zcela zřejmé. Rozhodující úlohu však jistě sehrála výhodná poloha, která umožňovala kontrolovat široké okolí a zároveň díky strmým a těžko přístupným svahům poskytovala dostatečnou ochranu. Bylo by tedy nanejvýš divné, kdyby těchto předností nevyužili lidé i v době pravěku.

Hora Prácheň však dala jméno nejen hradu, ale i celému kraji a tento název – kraj Prácheňský nebo jen Prácheňsko – se udržel v povědomí až do dnešní doby.
Ve 13. století se kraj zahrnoval přibližně dnešní Horažďovicko, Sušicko, Kašperskohorsko, Strakonicko a Vimpersko.

Prácheňský kraj patřil mezi nejstarší české kraje.

Boleslav I. poslal do těchto míst v pohanství setrvávající obyvatelstvo, aby zde robotně rýžovalo zlato.
Kníže Břetislav I. podle pověsti často pobýval na Práchni a v šumavských lesích.
Zde také pobýval poustevník Vintíř, který pocházel ze vznešeného německého rodu. Rozdal celé své jmění a vstoupil do kláštera. Potom se oddal poustevnictví. Zvolil si k tomu Šumavu, přesněji Dobrou Vodu. U okolního lidu se těšil vážnosti a také u knížete Oldřicha jehož synovi Břetislavovi byl za kmotra. I po jeho zradě, kdy německé vojsko potají přes hory převedl, mu byla prokazována úcta a po jeho smrti tj. 9.října 1045 byly jeho ostatky uloženy v kostele kláštera v Břevnově. Jeho hrob ale zpustošili husité za jeho dávnou zradu českého národa.

Hrad Prácheň náležel k nejstarším hradům v Čechách. Jeho vznik a nejstarší dějiny jsou však pro naprostý nedostatek pramenů nejasné.

Archeologický výzkum zjistil, že v 10. stol. zde stávalo hradiště.

Za vlády knížete Břetislava, jednoho z prvních přemyslovských suverénů, se bytelné hradiště s palisádami a hliněnými valy změnilo v románský hrad.

První písemné zprávy o hradu jsou až v několika listinách z l. 1184–1222, v nichž se uvádějí prácheňští kasteláni.

Prácheň byla župním hradem, na němž sídlívali knížecí úředníci, kteří odtud řídili správu Prácheňského kraje a vykonávali funkci popravců.

Pod správu Práchně patřívala čtyři královská města – Sušice, Písek, Prachatice a Bosňany. Dále Strakonice a hornická města Příbram a Kašperské hory. Spadaly sem hrady na českém jihozápadě – Březnice, Orlík, Zvíkov, Netolice, Střela, Rabí, Vimperk i Kašperk.

R. 1268 tento úřad zanikl, protože král Přemysl Otakar II. udělil soudní pravomoc v kraji vyšehradskému kostelu. Funkci krajských popravců pak získali páni ze Strakonic. Tím pozbyl prácheňský hrad svůj význam.

V době mezivládí po smrti Přemysla Otakara II. (1278) a po vymření Přemyslovců (1306), kterým hrad náležel, stavba chátrala a nakonec zůstalo jen hradiště.

Král Jan Lucemburský daroval r. 1315 ostroh s hradištěm Bavorovi III. ze Strakonic, který zde na zbytcích původně dřevěného župního hradu s hliněnými valy vystavěl nový kamenný gotický hrad na akropoli v té době již zaniklého přemyslovského hradiště.
V rukou pánů ze Strakonic byl (s výjimkou let 1389 – 1394) až do r. 1404, kdy se stal jeho majitelem Zdeněk z Rožmitálu.

V průběhu 15. století byl hrad v držení pánů z Hradce a Kocovských z Kocova, kteří však přesídlili do nedalekých Horažďovic, takže hrad začal pustnout.

Koncem 15. století přešel do vlastnictví Půty Švihovského z Rýzemburku (jehož skvostný náhrobek můžeme vidět v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horažďovicích).

Na počátku 16. století dal hrad zčásti opravit a v r. 1505 na něm a na Horažďovicích pojistil věno své manželky. V polovině téhož století byl s konečnou platností opuštěn a ponechán svému osudu.

V roce 1558 je však již uváděn jako pustý.

O hrad se začali zajímat až počátkem 19. stoleti majitelé panství, Rummerskirchové. Na Práchni nechali mezi hradní zříceniny vestavět poustevnu ze které dnes zbyly pouze obvodové zdi. Na vrcholu torza válcové věže vztyčili tři kříže. V roce 1818 navštívil hrad Prácheň císař František I.

Za národního obrození v roce 1868 byl kámen vylámaný z prácheňské skály naložen zdejšími vlastenci na vory a za jásotu, vícedenního mávání a zpěvu písní ho přivezli do Prahy na základy Národního divadla.

A v roku 1894 navštívil Horažďovice a Prácheň malíř Mikoláš Aleš.

Podobu hradu neznáme. O stavbě si můžeme učinit představu na základě zachovaných pozůstatků. Hrad stál na táhlém hřebenu vrchu na pravém břehu řeky Otavy, která se zde prudce otáčí od jihozápadu k jihovýchodu a vytváří ostroh. Severní a západní svahy spadají příkře k řece a tvoří přirozený obranný val. Přístup k hradu byl na nejmírnější východní straně. Předhradí oddělovala od vnitřního hradu příčná zeď s válcovou věží uprostřed, z níž zbyl jen sutí vyplněný pahrbek. Ve stejném stavu jsou zachované části vnějších zdí. Hradba na východní, nejpřístupnější straně byla zesílena čtyřmi baštami střídavě válcovými a čtverhrannými. Střed hradu tvořilo rozlehlé nádvoří, které se směrem k severu mírně rozšiřovalo. Obytné a hospodářské budovy, z nichž zbyly sotva znatelné základy, byly přistavěny k hradbám. Nádvoří na severovýchodní straně ukončovala druhá příčná zeď, za kterou se nalézala poslední část hradu, z něhož zbyly jen základy obvodových zdí.

Prácheň lze typologicky zařadit mezi hrady s obvodovou zástavbou. Systém flankovacích věží řadí Prácheň mezi hrady, u nichž nacházíme ohlasy zásad aktivní obrany (tedy import z Francie 13. století). Z tohoto důvodu jde o poměrně významnou památku.

Ačkoliv je prakticky na dohled od Horažďovic, katastrálně jim hrad nepatří. Přesto se starosta města zajímal o možnost finanční podpory na alespoň částečné obnovení zříceniny. Proti tomuto plánu se postavili zcela oprávněně památkáři, kteří poukázali na to, že porostu zbavená stavba bude snáze podléhat povětrnostním vlivům a zanikne. Na zakonzervování odkryté zříceniny se prostředky nenašly, a tak Prácheň vesele chátrá dál. Stromy a porost vůbec ji chrání jen do určité míry, kořeny začínají rozrušovat stojící zdi, a za čas les trosky nejspíš zcela pohltí.
V každém případě tato zajímavá zřícenina stojí za návštěvu, zejména, pokud se návštěvník předem připraví. Pak je hrad znamenitě „čitelný“.

Na místě původního hradu Prácheň je dnes vyhlášena přírodní rezervace s přirozenými dubohabrovými lesními porosty.

Do rozlehlé doubravy prácheňského návrší by se jistě hodily pověsti temnější než ty o pánech a chudácích. Staré listí pod nohama hrozivě šelestí – tady vládnu já, jsem divočina! Nic si se mnou nezačínej, maž zpátky na značku!
Listí má pravdu, jsme na chráněném území. Na zvětralé rule dnes roste les jilmů, javorů, lip, borovic, babyk, habrů a hlavně dubů. Rostlinná společenství ve srázech nad řekou, pokroucené stromky ve skalních spárách, to vše tady bylo dávno před příchodem lidí. A tak se tu zachovala i flóra nejvzácnější. Jako by se bránila lidské zvědavosti, nekvete najednou Jedna si vzpomene v květnu, jiná na začátku prázdnin, třetí o babím létě. Ale stojí za trpělivost. Roste tu lilie zlatohlavá, vstavač zvaný kukačka, kruštík tmavočervený… Vyskytují se tu vzácní teplomilní brouci a měkkýši.

Za své největší slávy míval prácheňský hrad čtyři věže a byl tak rozlehlý, že kostelík svatého Klimenta přiléhal tenkrát k jeho hradbám.

Kostelík sv. Klimenta z konce 13. století, který byl postaven na místě staršího dřevěného kostela (ten měl být podle dochovaných zápisů devátou křesťanskou stavbou u nás).

Zřejmě vysvěcený samotným Metodějem. Kolem kostela svatého Klimenta stála kdysi stejnojmenná ves Prácheň, která vznikla zřejmě současně s hradištěm Práchni.
Kostel byl v roce 1859 novogoticky přestavěn a v letech 1938-40 opraven.

Pověst o prokletém zvonu pana Půty

S kostelem sv. Klimenta na Práchni je spojena pověst o nenasytném panu Půtovi z Rýzmburka.
Byl to člověk vznešený, zbožný a vykonával úřad zemského sudího. Měl však jednu velkou neřest, neboť byl veliký skrblík. A tak, když se rozhodl zvelebit starobylý kostelík na Práchni, dlouho přemýšlel, jak by to jeho nestálo moc peněz. Nakonec našel řešení: Nechal ulít zvon, který se měl zavěsit do nové věže kostela, dal ho vystavit na Práchni a poručil naplnit ho penězi, aby bylo z čeho kostel opravit.
Pomalu se trousili poddaní, aby pánovi donesli často poslední penízky, které měli ve svém ubohém životě ušetřené pro nemoc či špatné časy. Panský písař je pečlivě zapisoval, aby nezůstal ani jediný, který by na kostel nepřispěl. A ten, kdo dlouho nešel, byl panským drábem pohnán k povinnosti. Přesto ale se zvon plnil velmi pomalu: Nebylo mezi poddanými mnoho peněz. Když však pán pohrozil těm, co peníze zatím nepřinesli, vězením, zase se začaly grošíky – a sem tam i dukátek – do zvonu kutálet.
Zvon se pomalu naplňoval a už chybělo jen opravdu málo, aby byl penězi zaplněn tak, jak si to pán přál. A tu dráb přivedl nemocnou vdovu po jednom chudákovi. Marně ho vdova zapřísahala, že nemůže pánovi žádné peníze dát. Marně prosila za své tři děti, pro které měla stranou tři ubohé grošíky na nejhorší časy. Dráb prohlédl prostě zařízenou světničku, grošíky objevil a vdovu přinutil, že sama musí peníze na Prácheň přinést a do zvonu hodit. Ubohá žena šla těžce do kopce, v hadříku zabalené nesla jako svátost své poslední tři groše, chvílemi ji musel dráb podpírat, aby vůbec došla a když si připomněla, že nese nenasytnému pánovi svůj poslední majetek, ani žít se jí nechtělo. Tak došli až na samý vrch a tu, když vdova uviděla zvon až po okraj plný peněz chudáků a představila si svoji bídu v dalších dnech, narovnala se, hněvem se jí v očích zablesklo a vykřikla: “ Kéž by ses propadl i se svým bohatstvím!“
A v tu chvíli se země zachvěla, otevřela se, a zvon plný peněz se s rachotem zřítil do hlubiny.
Tam je prý dodnes a hlídá ho černý pes s ohnivýma očima (nebo dle jiných výkladů zlatá sova s rubínovýma očima).
Od té doby do dneška ho nikdo neviděl, ale když přijdete na Prácheň v pěkný tichý den a budete pozorně poslouchat, z hlubin zaslechnete jemné cinkání, jako by někdo přepočítával peníze. Třeba je jednou někdo z příchozích najde.

Přízrak pana Půty Švihovského ještě po staletích po své smrti zjevoval lidem, bloudíval prácheňským hradem a nevlídně se chovat ke každému, kdo ho uctivě nepozdraví. Podobný job má i na nedalekém hradě Rabí, ze kterého jej podle další pověsti dokonce za jeho krutost odnesl čert (ve skutečnosti je však Půta pohřben v horažďovickém klášteře).

Kromě zakletého pana Půty bloudili po Práchni i jiní duchové, mezi nimi Bílá paní.
Ta bloudívá hradem a blízkým okolím, tiše kráčívá nad řekou Otavou nebo nehnutě stává v lukách a čeká na pocestné. Na koho pak upře svůj pohled, tomu tím zvěstuje přicházející pohromu, ten do roka zemřel.
Proto padaly na chodce, který tudy kráčel za soumraku, sklíčenost a tíseň.

A přece se vyskytli odvážlivci, kteří se sem vypravili o Štědrém večeru s lopatou a motykou, aby zde zkusili štěstí. Neboť podle staré pověsti jsou ve stráni pod hradbami uloženy poklady. Které se v tento den otvírají.
I kopali tu hledači pokladů horlivě a pátrali po pokladech. Někdy se jich sice dokopali, avšak ve chvíli, kdy po nich vztahovali ruku, byli vyrušeni z práce a zahnáni strašidelným zjevením anebo oklamáni nějakou jinou čertovinou.
Jednou se jim zjevil rohatý býk, kterého pokládali za čerta, po druhé jim nahnala strachu ušatá sova svýma svítícíma očima, takže odtud prchli v hrůze.
O všem tom slyšel i lakotný horažďovický měšťan, avšak touha po pokladu mu nedopřála pokoje. Když nastal Štědrý večer, připravil si motyku a pytel na peníze a šel na Prácheň hledati poklad.
Byl tichý, tmavý večer, celý kraj byl jakoby ponořen v zbožné snění. Jen zvonění motyky o kamení rušilo klid a mír černého lesa. Lakomec horečně kopal v místech, kde vyšlehl do tmy modravý plamen, odhazoval zem a prohluboval otvor pod hradbami. Když se konečně ozvalo pod motykou temné zadunění, div že si radostí nezavýskl. Blíží se k pokladu, našel jeho skrýši!
Kopl ještě několikráte, vyvalil veliký, plochý kámen. Spatřil před sebou skalní dutinu, v dutině sud naplněný dovrchu zlaťáky.
Vtom zaslechl za sebou pronikavý výkřik:
„Hoří! Horažďovice hoří!“
Lekl se, vyběhl vzhůru na baštu podívati se, zdali snad požár nezachvátil také jeho dům.
Město spočívalo v tmách. Kromě několika osvětlených oken nebylo v něm stopy po záři ani po plamenech.
Vrtě hlavou pospíchal zpátky k pokladu. Jaké však bylo jeho překvapení, když nikde nenašel stopy po své práci. I věci, jež s sebou přinesl z domova, zmizely, jako by je byla země pohltila.
Jak tak stojí a v rozpacích se drbe za ušima, ozval se lesem řezavý smích, podobný skřípotu pily. Nahoře na hradbách stál malý, šeredný mužík, pitvořil se a strouhaje lakomci mrkvičku prohýbal se smíchy.
Lakotný měšťan, posedlý strachem, uháněl s prázdnem domů.

V noci před sv. Janem Křtitelem ukradli jednomu sedlákovi koně. Stopa zlodějů jej zavedla až do lesa pod Prácheň. Byl čas, kdy kvete kapradí a kdo jeho kvítek získá, ten náhle ví o všech pokladech v zemi. Když se muž dostal až k rozvaleným hradbám Práchně, náhle viděl před sebou zlato i stříbro. To kvítek kapradí zapadl mu při cestě do boty. Už se nemusel honit za ukradeným koněm, stačilo si jen zajít domů pro nářadí. Když byl už doma, přezul si také rosou promáčené boty. Když se vrátil nazpátek na Prácheň, neviděl nikde nic. Kvítek vypadl. a bylo po kouzlu. Marně pak kopal, ničeho se nedokopal.

Ke kostelu svatého Klimenta se vztahuje ještě jedna pověst. Uvnitř prý mívali pro výstrahu dětem pod sklem vystavený kus opotřebované metly. Tou kdysi jedno neposedné dítě bilo svou matku v sousedních Velkých Hydčicích. Dítě později zemřelo a bylo pochováno na hřbitůvku u kostela, ale ani pod zemí se onen malý spratek neuklidnil a vystrkoval ručičky z hrobu. Matka jej přes ně poté tak dlouho mrskala uvedenou metlou, až se opět stáhl pod zem a dal konečně pokoj.

Horažďovice jsou město v západních Čechách. Leží mezi Strakonicemi a Klatovy v nadmořské výšce 427 m na levém břehu řeky Otavy; žije zde přes 5 tisíc obyvatel.

V současné době jsou Horažďovice třetím největším městem okresu Klatovy.

Historie Horažďovic je odedávna spjata s nedalekou staroslavnou Práchní.
V době, kdy se správním centrem Prácheňského kraje stalo město Písek, začal hrad na Práchni pozbývat svého významu a život se začal postupně soustřeďovat do trhové osady na úpatí Práchně – Gorazdějovic. Osada, která měla výhodnou polohu při řece Otavě a na obchodní cestě z Bavor do Prahy, byla roku 1292 povýšena králem Václavem II. na město.

Podle jedné z teorií mohl osadu na Otavě založit žák sv. Cyrila Gorazd, podle něhož tak osada získala i své jméno.

V té době byly Horažďovice ještě vsí, jejíž středem byl kostel sv. Petra. Celému kraji pak vévodilo dřevěné hradiště na Práchni. V této době vrcholí kolonizace zdejšího kraje. Kolem Horažďovic tehdy vznikl unikátní soubor románsko-gotických kostelů jako center nově zakládaných vesnic. Stavebníci těchto kostelů vzešli ze stavebních hutí cisterciáckého kláštera v Nepomuku a z komendy johanitů ve Strakonicích. Je více než pravděpodobné že byl těmito stavebníky postaven také kostel v Horažďovicích který později ustoupil novému děkanskému kostelu. Pro představu, jak mohl kostel vypadat uvádím kostely v Hejné, Malém Boru nebo v Buděticích. Součástí kostela byla asi tvrz. Ta bývala spojena v patře dřevěným mostkem s kostelem. Majitelem takovéto tvrze byl v roce 1243 jakýsi Neustup z Horažďovic. Tato zmínka je pak nejstarším záznamem v dějinách Horažďovic. Neustup tehdy svědčil na listině pro Bavora ze Strakonic kde věnuje Bavor johanitům kostel a část hradu ve Strakonicích. Touto dobou nebo krátce před ní museli zastávat někteří členové rodu Bavorů funkci kastelána na Práchni, přesto že se o tom nezachovali písemné záznamy. Jak jinak si vysvětlit že se začali soustředit právě na osadu Horažďovice. Bavorové museli znát zdejší místo, aby si uvědomili nejen ekonomické možné příjmy z Vintířovi stezky, možnosti rýžování zlata na Otavě, ale hlavně strategickou polohu Práchně jako správního centra kraje. Přímým dohledem nad touto správou z nedalekých Horažďovic by si Bavorové mohli zajistit mocenskou kontrolu nad svým územím Horažďovicka, Blatenska a Strakonicka. Tuto domněnku podporuje další zmínka o Horažďovicích z roku 1251. Toho roku si Bavor nechává potvrdit předchozí zmíněnou listinu Přemyslem Otakarem II.. Horažďovice jsou zde zmiňovány ve výčtu darovaných vsí hned na druhém místě za Strakonicemi, kdežto v roce 1243 nejsou ještě zmíněny vůbec respektive je zmíněn jejich jiný majitel. Je tedy zřejmé,že se Bavorové cíleně připravovali na uchvácení strategické oblasti v těsné blízkosti Práchně, zároveň je ale pravděpodobné že nebýt Práchně město Horažďovice by asi založeno nebylo. Druhým momentem který předcházel založení města byl rok 1253 toho roku je zmíněn Bavor II.jako kastelán na hradě Zvíkově. Zde se setkává s Hirzem zdejším kastelánem uváděným v letech 1250,1263,1265-1268. Tento Hirzo je pro nás zajímavý tím, že pro krále Přemysla Otakara II. zakládá město České Budějovice roku 1265. Toho roku věnoval s pověřením krále dominikánům pozemek pro zřízení kostela a kláštera. Je více než pravděpodobné, že zde spolu Bavor s Hirzem řešili otázku zakládání měst, nebyl-li Hirzo přímo účasten při zakládání Horažďovic jako města.. Zmínku o Hirzově věnování pozemku dominikánům v zakládaných Českých budějovicích zde uvádím proto, že kostel tohoto kláštera posloužil jako model pro nově budovaný děkanský kostel v Horažďovicích, zároveň jeden klenební svorník v křížové chodbě kláštera dominikánů nese erb Bavorů ze Strakonic. Zvíkov neposloužil pro založení města Horažďovic pouze osobou purkrabího Hirza, ale s největší pravděpodobností také stavebníky hutě jež Zvíkov stavěla. Poté co byl dostavěn královský hrad Zvíkov, město Písek s královským hradem a s nejstarším dochovaným kamenným mostem tedy někdy po roce 1270 si zapůjčil Bavor II. tuto huť pro nově budované město pod Práchní.

K položení jakéhosi základního kamene nového města došlo v roce 1279. K tomuto roku se vztahuje listina se zmínkou o hloubení příkopů kolem města. Zakládání měst obecně začínalo vytyčením uliční sítě a následným lámáním příkopů, vytěžený kámen pak sloužil ke stavbě bran, hradeb a městského hradu. Ve výše zmíněné listině je psáno, že Bavor II. dává johanitskému řádu pět městišť neboli stavebních parcel uvnitř města, jako náhradu za pět městišť, které jim odkázal jeho otec Bavor I. a která zanikla s hloubením příkopů kolem města. Bavor I. zemřel roku 1260, takže zmíněných pět městišť zde museli mít johanité již před tímto datem. Johanité byli od roku 1251 majiteli fary a kostela v Horažďovicích. A po vzoru strakonického hradu se také zde stali společnými obyvateli města s rodem Bavorů.
Nevíme jestli tyto původní pozemky johanitů sahali až pod dnešní kostel sv. Jana Křtitele. Na místě tohoto kostela stávala snad původně kaple. Tu zasvětili johanité svému patronu sv. Janu Křtiteli. Toto zasvěcení převzala i stavba pozdějšího kostela..Tuto domněnku o starší stavbě na místě dnešního hřbitovního kostela podporuje množství archivních dokumentů, v kterých se řeší spor o vlastnictví kostela mezi obcí a johanity.

Zůstaňme ještě chvíli u tohoto řádu. Ten si někde poblíž kostela na náměstí na svých přidělených parcelách postavil řádový dům zvaný komenda. Byla určena pro pět bratří. Komenda mohla být spojena přímo s kostelem nebo byla součástí dnešní fary. Mohl jím ale být také blok současných zámeckých budov, kde je dnes zámecká cukrárna a infocentrum. Komenda byla později vypálena a pobořena husity v roce 1421 a už nebyla nikdy obnovena.

Založení Horažďovic bylo unikátní nejen tím, že si je postavila soukromá osoba ale také tím, že se stala nejstarším šlechtickým sídlem tohoto druhu v Čechách.

Jinak na tom byla města královská, kde byl dostatek „státních“ peněz na jejich budování. Přesto čekala například Plzeň na své založení až do roku 1295 a Sušice do roku 1322.

Už bylo řečeno, že se na zakládání města Horažďovic podílela královská stavební huť činná na hradě Zvíkově a v městě Písku. Se zkušenostmi s budováním těchto děl se zde začalo ve zmíněném roce 1279 s vytyčováním uliční sítě. Ta odpovídá s malými odchylkami současné podobě . Po vylámání příkopů byly stavěny brány. Dodnes se zachovala Pražská brána a branka k městskému mlýnu. Pražská brána vznikla současně s předsunutou parkánovou branou a je v Čechách zřejmě nejstarší a jedinou památkou tohoto typu opevnění. Přes tuto výjimečnost není této památce věnovaná náležitá pozornost a ochrana. Dnešní torzo druhé, jihovýchodní brány je zřejmě až z období pozdějších přestaveb z doby kolem roku 1500. Tyto brány pak byli pospojovány hradbami o výšce cca 4 metry a šířce kolem 1 metru. Ochoz hradby byl ukončen cimbuřím a to po celé její délce kolem města. Hradba byla rovná, jedinými jejími výstupky byla válcová věž, dnes zbořena, při dnešním vstupu do města od hotelu Prácheň. Druhým a posledním výstupkem této hradby byla půlválcová bašta, dnes ji uvidíme opravenou v místech zbořené synagogy.

Jako součást města nesmělo chybět obydlí Bavora ze Strakonic.Tím se stal městský hrad. Podobně vznikly hrady v rámci měst například v Jindřichově Hradci, Třeboni nebo v Telči. V Horažďovicích stál tento městský hrad na místě dnešních zámeckých budov. Zachovala se z něj válcová věž čitelná v arkádovém loubí nádvoří a sklep původního paláce. Ten dnes slouží jako vinárna Pod věží a je tedy nejstarší klenutou místností ve městě někdy z doby kolem roku 1280. Dnes se tento sklep nachází pod zámeckým nádvořím. Její nadzemní patra byla ubourána při pozdější přestavbě tohoto hradu.

Pro upřesnění, druhý pás hradeb tvořený charakteristickými čtverhrannými baštami je až z doby kolem roku 1470.

Město bylo z větší části dostavěno roku 1293. Toho roku dne 18. června vyjímá král Václav II. na žádost Bavora ze Strakonic měšťany jeho města z pravomoci krajských úředníků a podřizuje je přímo Bavorovi. Zároveň uděluje král Václav II. městu znak.

Horažďovice tak byly postaveny na roveň s ostatními královskými městy.

Dále se pokračuje se stavbou kostela na náměstí. Kostel byl po dostavbě vysvěcen neznámo kdy prizrenským biskupem Heřmanem (zemřel 1322). Řádoví bratři sloužící v tomto kostele mše, byli obdarováni Bavorem v roce 1298 třemi lány v lese Babín s loukami, horou Hřebnicí a potokem Bělicí (březový potok?).

V roce 1300 se řeší první spory měšťanů mezi Rimbotou, Waltherem a Elblinem. Tyto první osudy vznikajícího města a jeho obyvatel mělo zakrátko prověřit královské vojsko Rudolfa I. Habsburského.

Obléhání Horažďovic předcházela složitá politická situace v Čechách poté, co byl zavražděn v Olomouci poslední člen vládnoucího rodu přemyslovců Václav III.v roce 1306.
Na uvolněný trůn se snažil římský král Albrecht Habsburský dosadit svého syna Rudolfa na úkor Jindřicha Korutanského.

Poté, co byl poslední Přemyslovec v Olomouci zavražděn, stal se Jindřich coby manžel nejstarší Přemyslovny hlavním pretendentem českého trůnu. Zpočátku se zdálo, že jeho nastolení nestojí nic v cestě, a volební sněm se také vyslovil valnou většinou v jeho prospěch. Jindřich Korutanský dlouho nevládl.

V polovině září roku 1306 vnikl král Rudolf s vojskem nejdříve na Moravu a pak dále do Čech. Zde jej vojenským vpádem od západu podpořil jeho zmíněný otec Albrecht.

Česká šlechta se pustila do vyjednávání a raději Rudolfa I. zvolila 16. října 1306 českým králem, zatím co Jindřich Korutanský uprchl z Čech. Svůj nárok na českou korunu si Rudolf I. ještě upevnil sňatkem s vdovou po Václavovi II. s Eliškou Rejčkou.

Proti zvolení Rudolfa I. se však vzbouřil jihozápad Čech v čele s Bavorem III. Ze Strakonic a Vilémem Zajícem z Valdeka.

Rudolf I. proto pověřil Jindřicha z Rožmberka vedením výpravy proti Bavorovi III jemuž za tuto službu slíbil Zvíkov jako náhradu za Rakouské panství Raabs. V tu dobu patřila ještě funkce zvíkovského purkrabího Bavorovi ze Strakonic a mělo být jen otázkou času kdy bude Bavor III. pokořen na svém sídle v Horažďovicích.

Někdy počátkem července se královské vojsko v čele s Jindřichem z Rožmberka utábořilo východně od města podle pověsti poblíž jarovského mlýna.

Rudolf I. přezdívaný král kaše si nezískal svoji přezdívku zřejmě proto, že by měl potřebu šetřit na jídelníčku, problém byl spíše v jeho žaludečních problémech, které ho nutili ke snadněji stravitelným pokrmům. Vzhledem k tomu, že úplavici, jak bývá označován způsob jeho smrti podlehl pouze on a nikdo jiný z tábora nakažen nebyl, je zřejmé, že příčinou smrti byl spíše prasklý žaludeční vřed s následnou otravou v dutině břišní. Spekulovalo se také o tom, že byl král otráven, jak se tehdy psalo v Erfurtské kronice. Tuto domněnku vyvrátila až nedávná zkoumání kosterních pozůstatků antropologem Mudr. Emanuelem Vlčkem a nebyla zaznamenána žádná přítomnost jedu. Král zemřel v noci z 3. na 4. července roku 1307 v polním ležení. Před svou smrtí povolal údajně Rudolf I. do svého stanu dva přítomné opaty cisterciáckého řádu Heidenreicha ze Sedlce a Konráda ze Zbraslavi a v jejich přítomnosti učinil poslední vůli se vzkazem aby nebylo věřeno v úkladnou smrt. Přes Rudolfovu náhlou smrt Bavor podle pověsti kapituloval ….Někteří urození pak přivedli řečeného pana Bavora k temnému stanu, kde leželo tělo již mrtvého krále a on, dohnán strachem se vzdal hradu Zvíkova. Toho se vzápětí ujal pan Jindřich z Rožmberka. Ten prý nechal Rudolfovu mrtvolu obléci, v sešeřelém stanu, posadit na křeslo s vysokým opěradlem a podepřít ji, aby se neskácela. Vystrašený Bavor tak nic netuše kapituloval před nebožtíkem. Jeho mlčení si mohl vyložit jako vladařovu nechuť bavit se se vzbouřencem a Rožmberkovi pak na základě zfalšované listiny vydal Zvíkov. Zdali se pověst zakládá na pravdě, nebo Bavor postoupil Zvíkov Rožmberkovi dobrovolně na základě nějakých politických dohod se dnes již asi nedozvíme.

Nárok Jindřicha z Rožmberka byl stvrzen 13 září roku 1307.

Této události s podvodným vylákáním hradu Zvíkova se věnovala řada kronikářů jako Přibík Pulkava z Radenína, je zmiňována ve Zbraslavské kronice, nebo kronice tak řečeného Dalimila. Ten ve své kronice napsal:…potom Rudolt, český kníže, na Bavora svůj meč zved a vydechl v boji blíže Ohražďevic naposled. Rudolf I. byl ve svém věku 26 let pohřben v Praze v bazilice sv. Víta, definitivně pak přeneseny jeho ostatky roku 1373 do katedrály sv. Víta. Do hrobu dostal Rudolf I. luxusní roucho a stříbrné pozlacené korunovační klenoty. Ty nechala zhotovit vdova Eliška Rejčka. Tyto korunovační klenoty jsou dnes ojedinělým dokladem zlatnické práce této doby u nás.

Po necelém roce vlády nepopulární Rudolf zemřel a Jindřich se mohl v polovině roku 1307 vrátit do Čech. Větší část šlechty opět uznala jeho následnická práva manžela Anny Přemyslovny a zvolila si jej podruhé králem. Vytrvala při něm, i když se Habsburkové znovu snažili uchvátit vládu v království. Jejich naděje skončily poté, co byl zavražděn římský král Albrecht v roce 1308. Vliv Habsburků ve střední Evropě tak na dlouhou dobu značně poklesl.

Očekávalo se, že Jindřich nastolí v zemi klid, pořádek a spravedlnost. Ale toho nebyl bezcharakterní, nerozhodný a v podstatě v nečinnosti setrvávající panovník schopen. Nedokázal zastavit ani hospodářský a finanční úpadek, vzmáhající se chaos, ani prohlubující se zadluženost královské pokladny, na níž nesl sám vinu. Kronikář Petr Žitavský ho obviňuje, že za jeho vlády „upadlo království české skoro do nejhorší zkázy“ a země, která ho „měla dřív ráda, však posléze nenáviděla ho“.

To se znelíbilo české šlechtě, která si zvolila nového krále Jana Lucemburského. Jelikož Jindřich vycítil nebezpečí, rozhodl se opět utéct.

Od roku 1483 patřilo zdejší panství Švihovským z Rýzmberka a po celé 16. století se městu dařilo, takže vzkvévalo a bohatlo.

Poslední majitel z rodu Švihovských – Ferdinand Švihovský – po smrti krále Matyáše roku 1619 podpořil volbu Fridricha Falckého českým králem.

Proto roku 1619 město přepadlo, vyplenilo a zapálilo vojsko císařského generála Buquoye.

Po bělohorské bitvě v listopadu 1620 uprchl společně s ním za hranice a zemřel ve Francii. Horažďovické panství bylo zkonfiskováno a roku 1622 je koupil Adam ze Šternberka.

Během třicetileté války tu dvakrát drancovali Švédové. Z těchto útrap se město vzpamatovávalo dlouho (ale to bylo po třicetileté válce tak nějak všude…). Mezi pozdější významné majitele patřili Štenrberkové (1622 – 1719), Rummerskirchové (1797 – 1834), kteří založili Panskou zahradu a rozsáhlý park na říčním ostrově a Kinští (1834 – 1945).

Po Bavorovi následoval bratr Vilém, který byl zemským soudcem, se stává správcem strakonického panství. Kromě Strakonic vlastní později i Bavorov a Horažďovice.
Horažďovice patřily pak k pánství hradu Prachně až do vymření Bavorův.

Konec 14. století se nesl ve znamení odboje české šlechty proti králi Václavu IV.

Poslední z nich Břeněk se přidal na stranu odbojných pánů protipročež tak králi Václavovi, pročež kázal král Václav IV. město oblehnouti. V roce 1399, královské vojsko vyrazilo obléhat Horažďovice.
Při jeho dobývání byla poprvé v Čechách použita děla(tzv.velké pušky).
Spor asi skončil smírem, protože r. 1401 mu král zapisuje roční plat 200 kop.
Hmotné starosti vedly nakonec pána ze Strakonic k úplnému prodeji panství v roce 1402 nejprve drobnému šlechtici Vykéři z Jenišovic, který je v zápětí prodává řádu johanitů.

Od roku 1409 držel Horažďovice Jan starší z Hradce. Když začaly války husitské, vzepřeli se Horažďovičtí své vrchnosti a přidali se dobrovolně k bratrstvu Táborskému, jemuž byli pro opevnění svého města dobrou záštitou. Když pak roku 1434 byl velký zástup Táborů u Horažďovic poražen od lidu Menharta z Hradce, poddali se Horažďovičtí znovu tomuto svému dědičnému pánu.

Po r. 1437 zmáhal se blahobyt v městě, že i statky pozemské kupovati mohli. Okolo léta 1458 vyšly H. z držení pánův Hradeckých a dostaly se v držení Jana a Racka bratří z Kocova. K prosbě Rackově potvrdil král Jiří svobody města a udělil mu výroční trh Havelský (1463). Od Racka bezpochyby tvrz na místě nynějšího zámku postavena.

Racek z Kočova, nezkrotný a výbušný šlechtic, se dostal do sporu s Českými Budějovicemi i mnoha svými sousedy a tak král Vladislav II. nařídil jeho potrestání. Od listopadu roku 1477 byly po celý rok Horažďovice obléhány společným vojskem královských měst Písku, Vodňan, Klatov, Sušice a Domažlic tak, že tato město „velmi silně opletla, okopala a obaštovala“. Vyhladověné Horažďovice se r. 1478 vzdaly a byly Rackovi odebrány, soudní spor o jejich navrácení byl marný. Po Rackovi získal Horažďovice strakonický velmistr Jan ze Švamberka.

Od roku 1483 patřilo zdejší panství Švihovským z Rýzmberka a po celé 16. století se městu dařilo, takže vzkvévalo a bohatlo.

Poslední majitel z rodu Švihovských – Ferdinand Švihovský – po smrti krále Matyáše roku 1619 podpořil volbu Fridricha Falckého českým králem.

Proto roku 1619 město přepadlo, vyplenilo a zapálilo vojsko císařského generála Buquoye.

Po bělohorské bitvě v listopadu 1620 uprchl společně s ním za hranice a zemřel ve Francii. Horažďovické panství bylo zkonfiskováno a roku 1622 je koupil Adam ze Šternberka.

V létech třicetileté války byl stav zámku i ostatních budov jistě velmi špatný, vždyť po zhoubném požáru r. 1619 následoval roku 1635 další (shořelo 44 domů na rynku), roku 1645 a následně znovu v říjnu r. 1648 město dobyli Švédové, kteří drancovali nemilosrdně. Z těchto útrap se město vzpamatovávalo dlouho (ale to bylo po třicetileté válce tak nějak všude…).

V minulosti Horažďovice prosluly svými perlami. Perlorodky se tu choval již ve středověku, zejména v 15. a 16. století. Pak chov zanikl a byl obnoven až Rummerskirchy na přelomu 18. a 19. století v mlýnském náhonu, kde se perlorodkám velmi dobře dařilo. Z lastury se perly vyjímaly stříbrnou lžičkou, aby se dotykem ruky neztratil jejich lesk. Kvalitou se nelišily od perel mořských, někdy byly naopak více ceněny kvůli jejich zvláštnímu lesku a zbarvení. Perlorodky se v náhonu chovaly až do konce 2. světové války, poslední výlov se konal v roce 1944. Po 2. světové válce byly perlorodky silným znečištěním řeky zcela vyhubeny. Při jednom z výlovů kolem roku 1930 se v tisícovce perlorodek našlo 5 až 6 perel (to jen pro představu).

Prosperitu ovšem přerušil neuvážený postoj měšťanů zainteresovaných na formanství, kteří v polovině 19. století odmítli napojení na tehdy budovanou železniční trať z Plzně do Českých Budějovic. Hospodářský růst se značně zpomalil a město vlastně zůstalo na okraji zájmu, jemuž valně nepřispěla ani později vystavěná trať na Sušici a Klatovy. Velký význam pro celý kraj měla v této době stavba železnice z Českých Budějovic do Plzně. Provoz na ní byl zahájen v roce 1868. Horažďovice se, tak jako jiná města, nejprve této stavbě bránily a tak železnice vedla asi 2 kilometry od města. O to důležitější byla pak stavba další tratě přes Horažďovice směrem na Sušici a do Klatov v roce 1888. Spojení města se světem přispělo výrazně k rozvoji obchodu, zakládání továren a různých podniků, byť ne vždy úspěšných. V roce 1872 byl v Horažďovicích postaven cukrovar, ale již po dvou letech zanikl. V prázdné budově zřídil v roce 1879 Samuel Kohn sirkárnu, která byla v provozu pouze do roku 1897. Opuštěný objekt chátral a v letech 1927 – 1930 byl rozebrán na materiál pro stavbu rodinných domků. Do roku 1834 se v Horažďovicích vyráběl v Rosenaurově papírně ruční papír. V roce 1834 byla papírna přestavěna na mlýn. Roku 1889 postavili podnikatelé Fürt a Gans u řeky novou papírnu, kde se vyráběl papír ze slámy. Podnik však za několik let vyhořel a nebyl už obnoven. Noví majitelé objektu – Steiner, Friedler a Geschmay v něm zřídili škrobárnu. Po mnoha rekonstrukcích, přestavbách a modernizacích pracuje tento podnik dodnes. Ve městě pracovalo celkem šest mlýnů. Obec vlastnila cihelnu za městem a druhá cihelna patřila statkáři Naxerovi. U Jarova bývalo přístaviště pro vory a Zářečský mlýn byl v druhé polovině 19. století přeměněn na pilu, která patřila Čenkovi Bubeníčkovi a zpracovávala především dříví plavené po Otavě. Dříví z okolních lesů se zpracovávalo na Maškově pile postavené v roce 1910. Na náměstí sídlila firma bratří Münzů, kde se vyráběl ocet a především žitná pálenka, tzv.Münzovka. Určitou zajímavostí v podnikání bylo zahradnictví Josefa Kandra založené v roce 1880 na poli proti nádraží. Josef Kandr se věnoval pěstování růží, za něž získal na různých výstavách řadu ocenění a medailí. Rod Kinských zde sídlil až do roku 1945. Koncem 2. světové války bylo město 6. května 1945 osvobozeno americkou armádou generála Pattona.

Židovské osídlení je zde doloženo od počátku 17. století. Během třicetileté války vzrostlo početně na 10 lidí, ale širší židovská obec až od poloviny téhož století. Od 17. století sídlili židé ve východní části města. Nachází se zde také zbytek židovské ulice, umístěné v okolí dnešní ulic Prácheňská a Ševčíkova. Roku 1837 zde bylo 10 z původních 13 domů, do současnosti se ale většinou nedochovaly (byly zbořeny či přestavěny). V Horažďovicích se nacházela od 17. století židovská škola. Židovská obec zde zanikla k roku 1940.

Nejstarší synagoga, která pocházela z 1. poloviny 17. století, snad z roku 1684 z doby datace nejstaršího náhrobku, byla po požáru v roce 1868 nahrazena novou. Rozsáhlé stavební úpravy proběhly v roce 1901, byla zvětšena ženská část a byla zavedena elektřina. Desatero bylo nasvíceno firmou Křižík. Za první světové války byla synagoga poškozena a byla zrekvírována část vnitřního vybavení z kovu (např. velký svícen). V roce 1926 se zde konají poslední svatby zapsané v matrice. Během druhé světové války bylo zničeno vnitřní vybavení a synagoga sloužila jako sklad zdravotního a hospodářského vybavení pro německou armádu. Po osvobození byla synagoga využita pro bohoslužby americkou armádou. Po válce sloužila synagoga jako sklad, kolovaly pověsti o pokladu v podlaze. Tato poslední synagoga chátrala, po zrušení památkové ochrany v roce 1980 byla zbořena.

Starý židovský hřbitov se nedochoval, pocházel snad z 15. století, existoval asi do poloviny 19. století, kdy byl přeměněn na zahrady. Nacházel se v prostoru parkán mezi hradebními pásy, vedle synagogy. Nový hřbitov na návrší u lorety severně od města se rozkládá na ploše cca 3100 metrů čtverečních, a nachází se 1 km severně od náměstí. Byl založen v první třetině 19. století. Je zde dochováno přes 380 náhrobků. V části hřbitova byly v roce 1979 postaveny náhrobky ze starého hřbitova, jež sem byly přeneseny ze staršího zrušeného hřbitova. Nejstarší z nich pochází pravděpodobně z roku 1684. Barokní náhrobky tohoto hřbitova jsou typologicky shodné s náhrobky z Volyně. Hřbitovní domek márnice vedle hřbitova byl přestavěn na rekreační chalupu.

Zamek

Zámek v Horažďovicích, jak jej dnes známe, stojí na místě, kde kdysi stávala gotická tvrz. Tu zde založili Bavorové ze Strakonic, první majitelé Horažďovic, ve 13. století. Hlavní sídlo Bavorů bylo ovšem v nedalekých Strakonicích a tak zde nechali vystavět jen menší objekt strategického významu. Tento rod se také zasloužil o to, že roku 1292 byly Horažďovice krále Václavem II. povýšeny na město. Z původní tvrze se dochovalo pouze sklepení vytesané do skály a zbytky okrouhlé věže. Obojí je však běžnému návštěvníku nepřístupné.

Ve většině zámeckých prostor sídlí od roku 1920 městské muzeum. Současné expozice muzea popisuje dějiny Horažďovic od pravěkého osídlení po současnost, expozici doplňuje zajímavá výstava minerálů z okolí. Ve věžních prostorech se každoročně konají různé výstavy. Mezi nejvýznamnější památky patří kromě zámku také zbytky opevnění města a Červená brána, která je dnes uváděna jako druhá nejstarší v Čechách. Původně býval před branou příkop přes padací most.

Další z původních městských bran je nejmenší zvaná Branka (ze 13. století), která vedla k mlýnu a v dobách požárů zde nosili vodu, protože to byla nejkratší cesta k Otavě.

Perlorodky

Definice lidová: perlorodka je taková škeble, která leží na dně a snáší perly.

Poučnější definice: Perlorodka je sladkovodní mlž. V lastuře se skrývá neuvěřitelný tvor. Má dva laloky a jednu nohu. Mezi laloky neslyšně pomlaskávají bezzubá ústa. Za ústy to má žaludek, za žaludkem střevo tak dlouhé, že vniká do nohy, aby se do něj vešlo. Chce-li se pohnout, vysune svou jedinou nohu z lastury, zapře se o dno a přitáhne se o pár milimetrů.

Perly se v perlorodce vytvoří vzácně. Jsou obranou proti světu. Zabloudí-li do lastury zrnko písku, tvor nezačne obalovat vápenitým sekretem, aby si cizí hmotu držel od těla. Vylučuje sekret den za dnem, rok za rokem. Sekret tvrdne, získává lesk, mění se v perlu. Za deset až dvacet let vyroste perla do velikosti hrášku. Kvalita perel se různí. Hnědým perlám bez lesku se říká nezralé, což laiky svádí k domněnce, že se jich zmocnili předčasně. Ale jiné už nebudou. Existují prostě perly cenné, velmi cenné a bezcenné. Záleží i na tom, v které části lastury perla leží.

Zrození perly je proces velmi náročný.

Za prvé prý vyžaduje perlorodka čistší vodu, než s jakou se spokojí hygienické normy pro kojence.
Za druhé dno říčky, mají-li se v něm udržet perlorodky, musí tvořit drobný štěrk. Do štěrku jsou perlorodky ze tří čtvrtin zahrabány, ústy proti proudu, aby jim mikroorganismy vplouvaly rovnou do zažívacího traktu.
Za třetí musí dno s perlorodkou ležet ve stínu.
Za čtvrté, mají-li se perlorodky rozmnožit, musí samec ležet výš v proudu, aby jeho sperma snesla voda k samici. Když tohle všechno vyjde, vylíhnou se miliony larviček. Ty však,
za páté, mají jen pár hodin na to, aby se uchytily v žábrách pstruha, vranky, mřenky či střevle. Nechají se obrůst kůží a ze všech sil cizopasí. Nestačí-li se uchytit, umřou.
Za šesté musí být rybka mladá, neboť stará ryba, která už jednou vozila perlorodky v žábrách, je víckrát nesveze. Nějak zařídí, že se jí larvička nezachytí a že umře. Ptáte-li se, jak ti ubozí drobečkové poznají mladou rybku, odpověď je krutě jednoduchá: nepoznají! Žádná mladá ryba tam není! Do dobrého loviště ji ta stará nepustí. Je to stejné jako na ministerstvech či v politice. Prostě příroda. A larvička? Larvička chcípne. Pokud ovšem
za sedmé není potoce vydra. Vydra žere velké ryby, takže její zásluhou ty malé, mladé, nezkušené mají šanci. A když se přes to všechno někdy přihodí, že to všechno vyjde, vyloví tak vzácné zvíře hamižný tupec a zabije ho, aby našel perlu. Jistěže ji nenajde. Víme už, že perla vzniká náhodou. Jen když
za osmé vnikne do lastury písek. Neřekli jsme však, že perlorodka se s pískem vyrovná, jen je-li
za deváté mladá. Staré zvíře už perlotvorný sekret nevylučuje.

Na Otavě a horní Vltavě žily perlorodky od nepaměti. Na Otavě se vyskytovaly v Sušici, v Žichovicích, pod Práchní, v Horažďovicích, u Katovic nebo ve Štěkni. Žily také ve Volyňce, v Blanici a v horských potocích. Někde jich dřív bylo tolik, že je sedláci lovili hráběmi, lastury rozemílali na prach a přidávali v zimě do krmení. Té přísadě říkali psí vápno.

Zatímco Švihovští chránili perlorodky důslednou represí, následující majitelé o ně pečovali jinak. V suchém roce 1775 nechala hraběnka Josefína Löwensteinová vysbírat lastury a přemístit je do mlýnského náhonu za zámkem. Náhon, sousedící s nám známým Ostrovem, se pak stal hlavním domovem horažďovických perlorodek. Dokud nezačal Otavu špinit průmysl, měly tu perlorodky vše, co potřebovaly, stín, klid, tichou a přitom čistou vodu. Navíc v zimě náhon nezamrzal, v létě nevysychal. Další majitelé, Rumerskirchenové, už perlorodky pěstovali. Počátkem 19. století objednali z Holandska deset tisíc kusů násady a vypustili je do náhonu. Aby vzácné tvory příliš nezdecimovali, lovili je vždy po čtyřech letech. Speciální vidličkou se otevřely, vyndala se perla a perlorodky se zase vrátily zpátky. I tak perlorodek ubývalo. Rumerskirchenové je tedy lovili jednou za deset let, ale pořád to nestačilo. V 19. století dorazila průmyslová revoluce i na Šumavu. Otavu pokryly splašky ze sušických sirkáren a skláren v horách. Výsledky jsou výmluvné, v roce 1859 vylovili 24 500 perlorodek. Nalezeno bylo 706 perel. V roce 1882 vylovili sběrači jen 8000 lastur a našli 50 perel. Po šedesáti letech, v roce 1944, se uskutečnil poslední výlov. Událost i zfilmovali, ale senzace se nekonala. Našli 20 000 perlorodek a objevili v nich pár desítek perel. Po tomto debaklu i největší optimisté přiznali, že je konec.

Majitelé perlorodek vždycky bojovali proti pytlákům. Ti totiž lastury zabíjeli, protože je otevřeli a pak zahodili. I dnes ochránci přírody pečlivě tají, na kterých místech se perlorodky objevily a zda v nich perly skutečně jsou.

Osudy Horažďovic jsou také spojeny s celou řadou vynikajících osobností, které se zde narodily, nebo zde alespoň nějaký čas žily.

Například jedna z legend říká, že se zde narodil pozdější český král Jiří z Poděbrad.

Anna z Vartemberka, manželka Viktorina Bočka z Kunštátu, jsouc na cestě z Velhartic stala prý se v Horažďovicích matkou 6.dubna 1420. Se synem vydala se prý potom teprve do Poděbrad.

Dále můžeme jmenovat básníka a dramatika Bernarda Guldenera nebo zakladatele českého hasičstva Matěje Mayera.

V každé organizaci se občas objeví osobnosti jejichž pouhé jméno spojuje všechny snahy a cíle, jimiž její členové žijí. Takovým mužem mezi dobrovolnými hasiči byl Matěj Mayer z Horažďovic, od roku 1900 starosta Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého. S Mayerovým jménem je spojen rozvoj hasičstva v prvních 50 letech jeho existence. Matěj Mayer stál u jeho prvních krůčků a aktivním hasičem zůstal po celý život. V svém rodišti byl vyhlášeným hasičským odborníkem. Zakládal v okolí hasičské sbory, ale nespokojoval se jenom s tím. Brzy totiž pochopil, že k jejich rozvoji je třeba stmelujícího orgánu, který by zajišťoval ve sborech jednotný výcvik a usměrňoval i další činnost. Při zakládání prvních hasičských sborů neúprosně vystupovaly do popředí otázky hmotného zabezpečení hasičů, kteří při zdolávání požárů přišli k úrazu. Východisko viděl ve společném úsilí všech sborů. Proto měl hlavní zásluhu na tom, že byla v roce 1878 založena první česká župa pod názvem „Župní hasičská jednota na českém jihozápadě“. Od roku 1881 již byl členem sekce výboru ústřední hasičské jednoty, od roku 1885 pak šest let jejím pokladníkem. V roce 1891, když byla ustavena Zemská ústřední hasičská jednota království Českého, na čemž měl velikou zásluhu, byl zvolen jejím jednatelem a roku 1900 starostou.

Z Horažďovic pochází také cestovatel Richard Štorch, kterému pro jeho lovecké schopnosti přezdívali Buffalo Bill súdánských plání.

Roku 1852 se zde narodil vynikající houslový pedagog Otakar Ševčík a pocházel odtud také otec slavného rytce Václava Hollara, který roku 1600 získal šlechtický titul a erb s přídomkem “z Práchně”.

Také Horažďovice mají spousty legend a pověstí.

Do doby pánů Švihovských patří i pověst o dani, kterou museli hejenští odvádět Půtovi Švihovskému tzv. „opičí dani“. Historik a spisovatel A. Sedláček však zastává názor, že daň zvaná opičné se platila již r. 1350 a bezpochyby již v prastaré době. Byla to daň, která se odváděla na hrad Prácheň a následně pánům horažďovickým. Obce v kraji platily opicné (pochází bezesporu od píce jako kosné od kosy), kosné, peníze, vejce, sýry a kuřata. Vilém ze Strakonic všechny vesnice od této daně osvobodil, jen Hejné a Nezamyslicím daň zůstala. Tuto daň platili hejenští až do konce 17. století. Když bylo panství v držení pánů ze Šternberka, zbavila listinou z 1.7. 1714 Clara Bernardina hraběnka von Sternberg rozená svobodná paní z Maltzan Hejnou a Nezamyslice „opičného“ které bylo tehdy 32 zlatých, 36 krejcarů, 4 pfennigy pro poddané vsí Hejná a Nezamyslic na věčné časy a náboženské povinnosti z toho vyplývající – jízdy do kostela, mše atd. Tyto listiny jsou dochované ve Státním oblastním archivu v Klatovech.

Na zámku má být ukryt poklad hlídaný vzteklým černým kocourem. Poklad zazdila Eleonora z Mansfeldu, za dob bojů francouzů proti Marii Terezii.

Na svátek sv. Tomáše jezdí přes náměstí až na hřbitov ohnivý kočár, tam čeká na všechny mrtvé Tomáše, naloží je a jezdí s nimi po mostě, v ruce drže ohnivý bič.

V Horaždovicích jezdí o Tomašské noci svatý Tomáš v ohnivém voze přes náměstí až ke hřbitovu. Tam už na něho čekají všichni mrtví, kteří se jmenují Tomáš, vítají ho a pomáhají svému patronu z vozu. Svatý Tomáš pak přejde i s doprovodem ke kříži, který je rozpálený do ruda a vyzařuje paprsky, poklekne u něj a modlí se. Po skončené modlitbě vstane, udělí svým jmenovcem svaté požehnání a zmizí za křížem. Všichni Tomášové se pak opět uloží do hrobu. Vůz však pokračuje do další vsi.

Lakotný soudce z Buzic ho jednou potkal, když byl necelých dvacet kroků od hřbitova. Okamžitě padl na kolena a zvolal: Svatý Tomáši, ochran mě! Ale svatý Tomáš už ve voze nebyl a kočí, který volajícího poznal, vyšlehl lakomému soudci ohnivým bičem obě oči.

Když Švejk vyšel do tmy, pobručoval si dědek ještě hezkou chvíli: „Jde prej do Budějovic k svýmu regimentu. Z Tábora. A to jde, rošťák, napřed do Horažďovic a pak teprve na Písek. Dyť von dělá cestu kolem světa.“

Také procházky po nejbližším okolí Horažďovic jsou zajímavé.

Například cestou do Babína stojí při silnici starobylá boží muka, kolem nichž se nacházely kosterní pozůstatky vojáků padlých v bitvě. Podle pověsti zde ustupující francouzské vojsko, když vidělo, že nemá šanci na záchranu, ukrylo truhlu se žoldem.

Vydáme-li se z Horažďovic jihovýchodním směrem, dojdeme ke kapli sv. Anny z roku 1698, u níž vyvěrá silný pramen údajně léčivé vody a kde byly od roku 1752 i lázně.

Pokud budeme pokračovat v cestě, dojedeme do obce Svaté Pole, jejíž název, stejně jako název nedalekého vrchu Slavníka dokazuje zdejší dávné, pradávné osídlení.

Jižním směrem po cestě která vede kolem bývalého popraviště na vrchu Šibeňáku, dojdeme do Boubína, kde kdysi měli svou tvrz Boubínští z Újezda.

Cesta pak pokračuje do Veřechov, v jejichž blízkosti kdysi existovala ještě jedna ves – Borkovy, zaniklá již v polovině 17. století.

Součástí Horažďovic je dnes i Zářečí (Saretsch, Zaržecz, Zařeč), původně samostatná obec zmiňovaná již roku 1713.

2 km severozápadně od Horažďovic leží dvůr Chrást, původně ves zmiňovaná již v roce 1398.

Načepujte si vodu z léčivého pramene U Svaté Anny. Dojdete k němu po červené značce, je vzdálený asi 2 km od centra. Na zázračné účinky pramene se zeptejte místních obyvatel. Léčivých pramenů je v kraji několik a každý je zaměřen na jiný neduh.

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Husitská revoluce, hřbitovy, škody napáchané ohněm. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s