Štíty – Moravský Kocourkov

Určitě už jste někdy slyšeli nebo četli přirovnávat buď počínání nějakého veřejného orgánu či soukromé osoby či spolku nebo dokonce celé České republiky ke Kocourkovu. Přirovnává-li se něco ke Kocourkovu, znamená to, že v dotyčném místě panují zmatečné a nesmyslné poměry a lidé tam jednají hloupě a nepochopitelně.

v řece je např. tabulka, která má varovat před nebezpečím koupání při vysoké vodě: „Jakmile stoupne voda v řece nad tuto tabulku, je koupání zakázáno.“

Vše vychází z dříve velmi oblíbených příběhů ze smyšleného městečka Kocourkova, kde lidé jsou tak hloupí jako nikde, dělají věci, které by nikoho jiného nenapadly, nebo aspoň obvyklé věci zcela neobvyklým a pochopitelně nesmyslným způsobem; celému okolnímu světu jsou tím pro smích.

Na Moravě se kocourkovské příběhy vyprávějí o městečku Šimperk, jehož předobrazem je skutečné městečko Šilperk.

Moravský Šimperk zní skutečně (skoro stejně jako Šumperk, se kterým ale nemá nic společného), ale je vymyšlený jen napůl. Na současných mapách žádný Šimperk nebyl a nebyl ani na dřívějších mapách. Přesto Šimperk je (dříve) existující jméno, na mapách nebylo proto, že je to pojmenování lidové, neoficiální; úřední jméno dotyčného městečka totiž znělo Šilperk (německy Schlidberg), dnes se jmenuje Štíty a až do r. 1960 se nacházelo v okrese Zábřeh, poté v okrese Šumperk (dnes opět v obvodu obce s rozšířenou působností Zábřeh) u hranic s Čechami.

Městečko Štíty se dvěma a půl tisíci obyvateli je půvabně položené na břehu říčky Březné, která se vlévá do Moravské Sázavy. Krajina ve velmi vzdálených dobách byla dnem křídového druhohorního moře, nejvyšší bod přilehlého okolí má nadmořskou výšku 470 m. Vzdálenější okolí je poměrně hornaté – na severozápadě Orlické hory, severně skupina Kralického Sněžníku, na severovýchodě se na obzoru připomínají Jeseníky. Okolní krajina je proslulá svými krásnými zákoutími, kopci, dolinkami, hustými lesy protkanými potoky – zkrátka terénem velmi vhodným pro turistické procházky a výšlapy, cykloturistiku i běh na lyžích.

Kraj který je odedávna nazýván severomoravským Horáckem a táhne se od Pradědu až k Bukové hoře. Tento pověstmi opředený kopec se vypíná nedaleko Štítů do výše 958 metrů nad mořem, je přirozenou dominantou okolní krajiny a tvoří rozmezí Čech a Moravy. Tento kraj býval vždy přírodně krásný, ale zvláště v minulosti velmi chudý, zejména ve vyšších polohách.

Kraj kde končí chleba a začíná kamení.
A právě tady, kousek od východočeské hranice, leží Štíty, náš moravský Šilperk.

Český Kocourkov na mapě nenajdete, zato naše město je skutečné, opředené pověstmi, známými široko daleko. Jak se uvádí už ve starých zkazkách, když se o někom řeklo „ten je ze Šilperka“, znamenalo to asi tolik, že mu scházelo něco, co se v apatyce nedá koupit. Příčinou byla šilperská voda.

Šilperská voda měla moc kdo se ji napil ten získal moudrost. Voda byla v Šilperské kašně. Která byla ručně plněná vodou z řeky. Ale zmoudřel jen ten kdo byl předtím hloupý. Na moudré měla zcela opačný účinek. A protože místní pili každý den, tak nebyli ani chytří ani příliš hloupý.
A proto o obyvatelích Šilperka se zřejmě z výše uvedených důvodů vypravují neuvěřitelné příhody – jak vytahovali obecního býka na radniční věž, jak se žebříkem napříč jeli do lesa, jak seli sůl, jak starosta chtěl vysedět z dýně slona. Nekonečná řada podobných historek svědčí o mimořádné síle šilperské vody.

Některé příběhy, které kolují po našem severomoravském Horácku v ústním podání o Šilperku, jsou mnohem peprnější.
A konečně, že Šilperk se stal proslulým tímto způsobem, nemusí příslušníky tohoto počestného města nijak rmoutiti.
Šilperští si obdobně mohou najít útěchu v tom, že aspoň se takto o nich dozví svět.

Jeden příběh také vypráví o tom, jak starostova dcera našla v kašně dýni, ale nikdo nevěděl, co to je. Starosta svolal konšely staroslavného města Šilperka, aby se o nálezu poradili. Ti usoudili, že se jedná o sloní vejce a mělo by se nechat vysedět. Los padl na samotného starostu, který seděl na dýni ve chlévě celých 7 neděl, ale žádný slon se ne a ne vylíhnout. Nejstarší z městských konšelů vymyslel, že vejce má asi příliš tvrdou skořápku a navrhoval, aby se slonovi na boží svět pomohlo. Šli tedy všichni společně za město naťuknout skořápku. Starosta nesl vejce velmi opatrně. Když však došli do polí za město, starosta klopýtl, vejce se mu skutálelo ze svahu. Dýně se zarazila o šípkový keř, z něhož vyletěl vyděšený zajíc a uháněl pryč. Konšelé byli nešťastní, že jim malý slon utíká a dlouho starostovi zazlívali, že Šilperk přišel o slona.

Na konci města Šilperka v úzké soutěsce říčky Březne stojí osamělý mlýn. Mohutné smrky na příkrých stráních říčky dodávají údolíčku chmurného vzhledu. Po obou březích vody rostou mohutné olše.
Naproti mlýnu stála nejvyšší olše a její majitel mlynář, se rozhodl, že ji skácí. Blízko olše stál kříž, o který mlynář měl obavu, aby nebyl padající olší porouchán. Žena jednoho nádeníka, kteří měli olši skácet, radila: »Já znám na Pilníku tesaře. Ten umí dobře lézti na stromy. Mohl by vylézti na olši a dávati pozor, aby se olše nesvalila na kříž.« Mlynář tedy pro něho poslal.
Tesař přišel, vylezl na strom a dřevaři začli řezat. Se stromu nařizoval dřevařům, jak mají řezat, aby olše se skácela na správnou stranu. Za chvíli olše se skácela do řeky, ale tesař spadl s ní do vody hlavou na kámen. Prudkým pádem hlava se urazila a voda ji odnesla. Dřevaři hledali tesaře a našli jej bez hlavy v řece.

Nemohli si za živého Boha vzpomenouti, měl tesař hlavu, když lezl na olši. Ptali se ho, ale on jim neodpovídal, šli tedy do Šilperka zeptat se jeho ženy. Ta jim řekla: »On je tuze zapomnětlivý, tak je možná, že ji zapomněl doma. Klobouk a fajfku si však vzal s sebou.« Hledali hlavu po věšácích,, do všech zásuvek se podívali, všechno na ruby obrátili, ale hlavy nenašli. Konečně se shodli, že tesař, jak už byl zapomnětlivý, hlavu někde zapomněl a že je to tedy jeho vina, když je bezhlavý.

.

V Šilperku za starých časů obilí nežali, nýbrž trhali. Srpů vůbec neznali.
Jednou šli městem cizí žnečky se srpy na Hanou na žně. Bylo to právě v poledne, když Šilperští byli u oběda. Žnečky se smály Šilperákům, že obilí trhají, místo co by žali. »Ukažme jim, jak to jde srpem spěšno, a pěkně u země«, řekly, a pustily se do práce. Žaly chvíli, když tu ženci z města se vraceli od oběda. Jak viděli, že cizí ženy jsou na jejich polích, už z daleka na ně křičeli a hrozili jim. Ty se polekaly a nečekaly, až Šilperáci přijdou k nim. Utekly a jedna z nich ve spěchu zapomněla na poli srp.
Šilperští, když přišli na pole, všimli si ho. »Šaunze,, kolik toho to zvíře pokousalo a jak pěkně u země!«
vykřikovali. Nikdo však si netroufal vzít »zvíře« do ruky z obavy, aby nebyl pokousán. Nevěděli si s ním rady. Tak šli do lesa, ulomili si tam hole a těmi počali do srpu bušiti. Srp skákal, až jej jeden Šilperák vyhodil druhému za krk. Nešťastník se strachem třásl a děsně řval. Ostatní by mu rádi pomohli, ale nevěděli jak. Konečně si tři nejsilnější dodali kuráže. Chytili srp za držadlo a táhli srp takovou silou, že ubohému druhovi uřízli hlavu. Potom už si na srp netroufali. Vykopali hlubokou jámu a srp holemi do ní zahnali. Jámu zaházeli hlínou a dobře udupali, aby je to zvíře všechny nesežralo. Byli rádi, že celkem dobře z toho vyvázli. »Ó jak je to dobře, že jsme to zvíře našli, ono by nás všechny sežralo, pochvalovali si.
Pak šli do města a tam vypravovali, jak zachránili obyvatelstvo od jisté smrti.

V Šilperku volili občané nového starostu. Dlouho uvažovali o tom, kdo by byl nejdůstojnější hlavou města. Shodli se konečně na tom, že starostou zvolí toho. kdo bude mít největší hlavu. Věděli dobře chytráci, že velký rozum může se vejíti jen do velké hlavy. Nově zvolený starosta ujal se úřadu a zavedl řadu novot, které všechny směřovaly k blahu města a obyvatelstva.

První jeho čin byl, že nařídil, aby denně čtyři Šilperáci šli večer na vrch Lázek u Cotkytle budit slunce. A pak, když už slunko vyšlo, měli povinnost vzbudit občany, aby nezaspali. Tito mužové denně,když začínalo svítat, volali z Lázku na slunce:
»Zone, štajk šon auf, dr tág zist šon dó.« (Slunko, vstávej, už je den.) Pak šli vzbudit starostu a hlásit mu, že slunko už vstalo. Na to postupně budili konšely a měšťany.

Není možno vyjmenovat všechny jeho záslužné činy a tak se spokojíme jenom několika. Za jeho starostování pořídilo město místním hasičům stříkačku. S ní stalo se několik historek hodných, aby byly zaznamenány.

Náhle na půdě malého domku vypukl požár. Stříkačka stála v Ježkově stodole. Bylo to v zimě a stříkačka byla naložena na saních. Vedle ní stál na saních fukar. Hasiči zapřáhli do saní s fukarem a jeli největším tryskem k ohni, troubíce na poplach po cestě. U ohně bylo mnoho diváků, kteří byli zvědaví, jak se nová stříkačka osvědčí. Hasiči uříceni dojeli k ohni, zastavili a jeden z nich, který nebyl s novou stříkačkou dostatečně obeznámen, začal točit klikou od fukaru. Vtom zadul silný vítr, který uhasil oheň. Měšťané bouřlivým potleskem odměnili úspěch hasičů. Ti však zpozorovali omyl a hleděli se skromně ztratit co nejdříve z místa ohně.

Aby se nemohla podobná záměna opakovat, postavili si stříkačku ke starostovi pod kůlnu. Stalo se však zase, že v Šilperku hořelo. Tentokrát hořelo důkladné. Několik domů najednou. Hašení s jednou stříkačkou bylo zcela nedostatečné, ale přes to hasiči jako vždycky, se hnali horlivé pro ni pod starostovu kolnu. Bylo to večer a pod kolnou se zrovna tu noc uložil k odpočinku flašinetář se
svým přístrojem. Ve zmatku a ve tmě, zatím co se druzí pachtili se stříkačkou, popadl jeden nové přistouplý hasič kolovrátek a pelášil k ohni. V záři ohně viděl u domnělé stříkačky kliku a v přesvědčení, že je to táž stříkačka, co s ní byl již jednou oheň uhašen (fukar) začal točit klikou. Svižný pochod, který se ozval z kolovrátku, upoutal pozornost zvědavců, stojících u ohně. Zatím dojížděli hasiči s opravdovou stříkačkou a viděli co za překvapení jejich člen všem připravil. Za všeobecného veselí vyhořela celá městská čtvrť. Věžní hodiny, které se na to dívaly, zkoprněly nad tím tak, že se zastavily na sto let. Od těch časů jdou o celých sto let pozadu. Stříkání tehdy bylo ostatně znemožněno také tím, že pan starosta nařídil úředně, že každý šilperský občan musí denně vypít jistou dávku vody z kašny, aby tak si jí měšťané bystřili rozum. Proto v kašně vody nebylo. Sotva stačila na pití, neřkuli na hašení, jaký byl po ní shon.

Jednou se rozmohly na radnici myši. Bylo jich už tolik, že se pustily i do úředních spisů z nedostatku jiné vhodné potravy. Bylo usneseno ve schůzi městské rady, že se myši vyhubí. Kočky a pasti byly v Silperku neznámé. Proto byl každý vhodný nápad, kterým by se daly myši vyhubit, vítán. Konečně jeden konšel (byl to ostatně ten, který měl po starostovi největší hlavu), mě! skvělý nápad. Navrhl, aby myši vychytal starosta. Strká prý beztoho do všeho nos a tak ať ho strká i do myších děr. Návrh byl s jásotem přijat a starosta počal s chytáním myší.
Zdi radnice ve sklepích byly tak provrtány, že zela díra vedle díry. Tolik tam bylo myší. Dva muži
starostovi svítili a starosta se pokoušel strkat do děr hlavu. Avšak nešlo to. Hlava jeho byla větší. Proto mu sbor konšelů povolil dva dělníky, kteří
zvětšovali krompáčem díry tak, aby starosta mclil do nich strčit hlavu.

Když byly díry dostatečně zvětšeny, sešlo se všechno obyvatelsvo Silperka u radnice. Úplná šil-perská kapela s tureckým bubnem postavila se u vchodu. Starosta slavnostně vešel do radnice, sešel do sklepů a zahájil lov myší. Hudba byla k tomu přibrána proto, aby myši ze zvědavosti snáze se daly zlákat k opuštění děr.
Starosta vstrčil hlavu do první díry, hudba spustila. Vtom však ozvala se hrozná rána. Radnice, která byla úplně podkopána se zřítila a ve zříceninách zahynul slavný starosta. Myším se však nic nestalo.

Byla nutná volba. Zvolen byl zase podle osvědčeného způsobu za starostu onen konšel, který navrhnul způsob, jak se zbavit myší.
Byl to rovněž muž vynikajících schopností. Za něho byla postavena nová radnice. Je rovněž těžko vypočísti všechny jeho zásluhy o obec. Byl znám svojí zbožnosti a dal proto obíliti kostel. Na paměť toho podepisoval se pak Vajskirchner. Také provedl posunutí kostela. Mají totiž skoro všechny kostely oltář obrácený směrem k východu. V Silperku však bylo tomu opačně. I svolal jednoho dne všechny konšely a silnější měšťany, aby kostel posunuli do správné polohy. Aby viděli, jak práce se daří a jak daleko kostel postrčili, položili na opačnou stranu kostela kabát.
Kolem kostela šel náhodou starý žebrák, který spatřil opuštěný kabát a proto si jej vzal a ztratil se. Měšťané tlačili, až se z nich pot lil. Když se šli podívat na kabát, jak daleko je už pod kostelem, viděli, že je pryč. Tu si jednomyslně pochvalovali: Šaunze, šaunze dr plant ist šon vek, dí kirch ist šon fíl vajtr. (Hleďte, hleďte, kabát je pryč, kostel je už o hodně dál.}

Není možno vyčerpat všechno, co se pamětihodného v Šilperku stalo. Těchto několik ukázek však jisté postačí k důkazu o tom, že Šilperk jest město svérázné a že si plně zaslouží, aby se stalo proslaveným po celé naší vlasti.

Kocourkovské“ motivy jsou rozšířené po skoro celé Evropě. ve starověkém Řecku hrály tuto roli Abdéry, které byly ovšem městem skutečným.

Ve francouzské literatuře se objevuje obdobné městečko Brétizy a Zvonokosy (fr. Clochemerle).

Německým městem podivínů je Schilda,

nizozemským Kampen,

anglickým Gotham;
v Polsku městečku hloupých říkají Pacanów,
v Srbsku Balov.

Kocourkovskému podání se poněkud blíží též slovenské anekdoty o Záhorácích (třebaže jinak se na Slovensku užívá jméno Kocúrkov(o) či Čudáková).

Jak tedy Šilperk k těmto příběhům přišel, když v něm nemají původ? Jako slepý k houslím, čistě na základě zvukové podobnosti – na Moravu totiž stejně jako do Čech přišly pravděpodobně příběhy o městečku hloupých z Německa a byly spojeny s již zmíněným jménem Schilda; a zatímco v Čechách bylo toto (smyšlené) jméno z nějakého neznámého důvodu nahrazeno jménem Kocourkov, na Moravě bylo pouze upraveno podle již existujícího podobného jména (Schilda – Schildberg). Tomuto by napovídala i skutečnost, že Šilperk se nalézal v německé jazykové oblasti Moravy. Protože obyvatelé Šilperku mluvili
převážně německy, působí taky poněkud trapně zmínka o šilperských Němcích ve druhém ukázkovém textu, (český) autor ale žil v 19. století (citované vydání je přetisk), takže asi co nebylo jazykově české, mu nebylo dost dobré, což docela odpovídá „protiněmecké“ atmosféře té doby v Čechách. Autor je také vedle ve srovnávání moravského Šilperku s českou Přeloučí. Šilperk je sice skutečné místo, ale hlouposti, které mu jsou připisovány, jsou literární témata, která se tam nikdy nepřihodila, zatímco příběh, který byl otištěn ve stejné knize o Přelouči prostě působí jako zmatečně provedená skutečná příhoda a nemá „kocourkovský“ charakter.
O obou ukázkách příhod z moravského městečka hloupých teď blíže: první docela dlouhá ukázka pochází z knihy Veselosti nikdy dosti. Lidová vyprávění z Moravy, Brno 1956. Díky této knize jsem vůbec přišel na to, že na Moravě nějaký Šimperk máme. Ukázka je převzata tak, jak byla v dané knize otištěna, tj. v severohanáckém nářečí (příběh byl zaznamenán ve vesnici Hostice u Šumperka). Obsahuje několik typických hlupáckých příběhů, ale konec k nim zcela nepatří, závěrečné hádanky se k příběhu dostaly z jiného námětového okruhu (něco jako příběhy o Enšpíglovi), neboť v městečku hloupých nikdo nikoho už z principu nemohl přechytračit. Přesto zde uvádím vše, jak bylo otištěno v knize, i když to přímo nepatří k věci. Druhá ukázka pochází z knihy Primus Sobotka: Kratochvilné historie měst a míst zemí Koruny české, Praha 1994 (původní vydání 1884). Opět připisuju, jak bylo otištěno, výhrady už jsem uvedl výše. Na konci je jednou větou i známý „kocourkovský“ motiv novostavby radnice se
zapomenutými okny, má ale jinou pointu než tu, kterou jsem uvedl zcela na začátku (dokonce poněkud nesmyslnou, protože popírá přírodní zákony a ty musí platit i v Šimperku).
Takže se před úplným závěrem nyní pojďme podívat do legračního městečka, kde měli na náměstí studnu, ze které kdo se napil, zhloupl:

Šimperk platí vod nepaměti za město šeckéch málo chytréch. Dyž se nehde neco hlópyho stane, slyšet zanedlóho, že se to stalo v Šimperku.
Jednó zrána stálo v Šimperku na rynku vosum cizích chlapů. Peněz měli dosti, přišli do Šimperka se povyrazit, posedět v hospodě a popózet Šimperáky.
Stáli na rynku a rozméšleli se, hde by zašli. Hospod tam bylo na vybranó. Poté se rozmyslili a šli do hospody „U černé kočky“.
Seděl tam v zadní jizbě u stola člověk a pil žbánek piva. Podlivá všelijakéch známek zdálo se ním, že je to Šimperák. Tak ho hnedka pozvali, aby si přised k ním, a poručili ňom přínýst víno, a jeden z ních začal zpívat:
„Johann, spannan,
dree Kathern voran,
dree Müse vörut,
so fährt der Schimpricher
an seen Brut!“
To pěsničkó se každé Šimperák túze dožral. Tak i ten, co tu seděl, se mračil a zhlížel. Ale byl poticho. Povdal si myslím: „Šak ním to eště povím! Do se směje naposledy, směje se nélepši.“
Chlapi ďáli, jako by jeho hněv ani neviděli, a první z nich se voptal: „Gamarádi, víte, jak se Šimperáci kópó?“ Dyž to vostatní nevěděli, začal ním vykládat: „Jednó se kópalo devět Šimperáků v potoce. Napřed se dlóho čmáněli ve vodě, poté se jeden z nich lek a povdá:
,Chaso, my se musíme spočítat, jesli se jeden z nás neutopil.ʼ
Tak počítal. Ukázal prstem na sebe a povdá:
,Já su já, ty si jeden, dvá, tří, štyří, pět, šest, sedum, vosum. Já jezusmankote! Jeden chybí! Ten se jistě utopil!ʼ
,Tys počítal špatně,ʼ povdá druhé. ,Včilka bú počítat já.ʼ
A počítal:
‚Já su já, jeden, dva, tří, štyří, pět, šest, sedum, vosum. Já do čéchmanta! Vopravdu se jeden utopil. Bože, jenom dyž sem to nebyl já!ʼ
Poté počítal třetí, štvrté a po pořádku všecí. Každé začal „Já su já“ a poté jích napočítal vosum.
Celí smutní posadili se na břehu a lituvalí utopenýho gamaráda. Za chvílu šil jeden cizí člověk vokolo a ptal se jích, proč só tak smutní. Dyž ňom to pověděli, smál se:
,Vy ste ale praví Šimperáci! Sedněte si šecí zadnicema do písku a spočítéte poté ty ďóry!ʼ
Tak každé z nich sebó bóch jako žok do písku a poté stali a počítali ty ďóry. Bylo jích devět! Šimperáci měli velkó radosť, voblíkli se a šli v dobré náladě dom.“
První dopověděl a šecí se smáli. Dali si znovu nalít a druhé se voptal:
„Víte, vod keré doby dělajó Šimperáci to, co vrabci?“
Dyž šecí krótili hlavó, vypravuval:
„Jednó vystavěli Šimperáci stodolu, ale uďáli ní túze těžkó střechu a chtěli ju podepřít trámem. Vosum jích přitahlo těžké trám až k vratom, ale poté nemohli dál. Přeméšleli, rozméšleli, poté si sedli na ten trám jeden vedlivá druhýho.
Jeden povdá:
,Bém musit rozbořit zeď, ináč tam ten trám nepůde.ʼ
V tom právě letěl do stodoly vrabec. Měl v zobáku stýblo slámy, nosil tam na hnízdo. Dyž to Šimperáci viděli, stóp ním rozum do hlavy a šupiny ním spadly s vočí. Zanesli tam trám na dlóho, tak jak ten vrabec stýblo slámy.“
Šecí se z pilna hrdla smáli.
„Ticho,“ volal třetí a začal:
„Hostinské ,U volaʼ v Šimperku nechtěl vo muzice rožít sjetla, leda dostane-li zaplacený. Tak se vo to akorát hádali. Vtom vlítla do šenkovně dívka celá bez dychu a křičela:
,Měsíček spad do studně! Pojte se kóknót! Na mó dušu, leží ve studni!ʼ
Šecí Šimperáci běželi ke studni, do keré vopravdu padal vobraz pilnýho měsíce.
,Pro pánaboha, japak se to jenom stalo, že ten měsíček spad!ʼ divili se.
‚Ja víte co?ʼ povídá ten néchytřéší z ních. ,My ho vylovíme a pověsíme v tančírní. Tak se nebém hádat s hospodském vo sjetlo. Bé nám svítit zadarmo.ʼ
Šecí s tém sóhlasili a měli velkó radosť. Přinesli honem hole a taky síť sehnali. Po žebříku slezli dvá dolu do studně a začali chytat měsíc. Jak vodu zakalili, měsíček se ním ztratil a márně ho hledali na dně v bahně. Vtom ním nes hospodské tuplák piva na posilněnó. Dyž ním ho přes kraj studně podával, jak zvihli hlavy, uviděli měsíček na nebi.
Krótili nad tém hlavama, jak je to možný, jak se tam zas dostal. Vylezli ze studně, šli dom a leželi z toho nemocní.“
„Správné špás!“ smáli se šecí, a štvrté začal:
„Dyž tu studnu, v keré ten měsíček chytali, vystavěli, chtěli se přesvědčit, jak je hlyboká. Položili přes ňu tlustó vrbu. Jeden z nich, ten nésilňéší, ju vobchyt rukama a visel dolu. Po ňom slez dolu druhé a pověsil se tom prvním za nohy. A za ním třetí a štvrté.
Dyž jích tak viselo dvanást a nebyli na dně, strnuly tom, co se držel, ruky a volal dolu:
,Chlapci, držte se pevno, já si musím naplut do dlaní!ʼ
Řek to, pustil se vrby a šecí Šimperáci spadli až na dno. Tam se zapletli dlóhéma rukama a nohama dohromady, že se nemohli vyplíst. Tak rychtářů pacholek popad bič a začal do nich práskat. To ním pomohlo na nohy.“
Dyž se tom jak se patří vysmáli, začal páté:
„Vo té studni vám možu taky eště něco řeknót. Jednó vo vánočních svátcích chtěli jít Šimperáci na jitřní. Aby potmě nezablódili a našli správnó cestu, natáhli provaz vod hospody až ke kostelu. Byl mezi něma jeden nedobrota a ten, aby ho žádné neviděl, předál ten provaz vod kostela ke studni. Dyž začaliŠimperáci chodit na jitřní, šli jeden za druhém, jako vovce za beranem. Dyž první sletěl do studně a voda zapleskala, myslil ten, co šil za ním, že ňom zavřel před nosem dveři vod kostela.
,Nech votevřený! My tam dem taky!ʼ zavolal a už ležel ve studni. A tak tam spadlo túze moc Šimperáků.“
Včil začal vykládat šísté:
„Jednó kópili si Šimperáci v Zábřeze herynky a ty sedlákům tůze šmakuvaly.
,Dybychme je mohli mít časťéj a dyby nebyly tak drahý,ʼ povdajó mezi sebó. Ten néchytřéší z nich povdá:
,To jích přineseme košíček z města a hodíme do rybníka. Na podzim vypustíme ven vodu a ryby vybereme ven rukama.ʼ
Tak to taky uďáli.
Dyž na podzim vypustili rybník, nebyla tam ani jedna ryba. V bahně se válel tlusté óhoř. Chytli to zvíře a šecí sóhlasili s rychtářem, že musí bét smrťó potrestaný. Byli přesvědčení, že to zlý zvíře šecky ty herynky sežralo. Vyméšleli, jakó néhorší smrťó by ho sprovodili se světa. Po dlóhým domlóvaňó uznali, že néhorší smrť je utopením. S velkó radosťó nesli óhoře do rybníka. Dyž sebó poté vesele ve vodě mrskal, volali Šimperáci:
‚Jak se ta neduha trápí! Dobře na ňoho! Neměl nám ty herynky šecky sežrat!ʼ
S veselo mysló šli poté dom.“
Začal vykládat sidmé:
„Já vám povím, jak Šimperáci postrčili kostel drobek napravo. Poslední nedělu tehdová při mši svítilo slunce panáčkovi do bible, že nemoh správně šecko přečíst. Tom chtěli Šimperáci odpomoct. Tehdová tam nosili mužští jenom červený planty. Přišíl tam akorát jeden vandrovník, ten by si byl rád takové červené plant kópil – ale neměl žádný peníze. Slyšel v hospodě vo tom mlovit, že by rádi ten kostel vo kósek dál postrčili. Poškrabal se za huchem a povdá:
„Ta věc se dá udělat. Na to místo, de má včil ten kostel přijít, musíte položit načisto nové červené plant. Poté bém šecí celó siló strkat, až ho pošópnem na ten plant.ʼ
Tak přišli šecí Šimperáci, vopřeli se do zdi a strkali, co mohli. Za hodnó chvilu, dyž už z ních pot crčel, povdá vandrovník:
‚Drobek si voddychněte. Já se kóknu, jesli už je to dosti.ʼ
Šil vokolo kostela, skoval plant a volal na ně:
‚Práce je hotová! Kostel už stojí na plantě, ani kóska šosa néni vidět.ʼ
Šimperáci běhali vokolo kostela, kókali, jesli nehde nevylízá ven kus červenýho planta – a byli rádi. Vandrovník s plantem zatím uplách.“
Včil se dal slyšet ten vosmé a povdá:
„Včil su já na řadě. Povím vám, jak jedno večír seděli Šimperáci v hospodě a jak ním jeden cizí člověk vykládal, že bé brzo vojna.
,Cák je to ta vojna?ʼ ptali se nekeří. ,Dyž slyšet bubny bubnovat,ʼ povdá ten cizí člověk.
,A japak bubnujó bubny?ʼ vyzvídali na ňom Šimperáci.
,Bum! Bum! Bum! Bum!ʼ povdá člověk.
Druhé deň poté sušili seno na lukách a nemlovili vo ničom iným, než že bé vojna, až bó bubny bubnuvat. Bylo velký horko a měli s sebó bečku piva. Ta byla brzo vypitá. Ďóró vod špunta dostal se do bečky sršeň a brunčel tam. Jeden, co to první uslyšel, celé polekané křičel:
,Už bubnujó! Už je vojna!ʼ
Šecí utěkali strachy z luk dom, i kosy a hrabě tam nechali. Jednom z ních bylo líto, nechat tam tu bečku vod piva. Popad ju a hodil na rameno.
Tém kolíbáním jak utěkal popudil sršně a ten brunčel v bejce jako divoké.
,Buben bubnuje!ʼ křičel ten, co nes bečku, a šecí utěkali eště tóž. Teprová dyž bečku zahodil, bubnuvaní přestalo a vojna taky žádná nebyla.“
Ten Šimperák, co s něma seděl, to šecko poticho poslóchal a dyž chtěl zas ten první začít, stal a povdá:
„Šecky ty povdačky byly pěkný a žádné vám nemože zakázat, abyste se nám Šimperákom nepošklíbuvali. Ale šecko eště nevíte. Mám vám povědět, jak to dělajó Šimperáci, dyž dávajó hádat a žádné ním neumí vodpovědět?“
„To nám povězte!“ sóhlasili šecí.
„Šimperák dá vám hádat. Do neumí vodpovědět, musí ňom zaplatit zlatku. Vodpoví-li správně, musí ten, co se ptal, zaplatit zlatku. Chcete-li, tak to hnedka zprubujem, třá se neco novýho naučíte.“
Chlapi se smáli tom, že by se vod Šimperáků neco naučili. S velkém smíchem přisvědčili, že chcó, ale ujednali, že dyž nebó umět vodpovédět, zaplatijó ne jednu, ale štyry zlatky.
Šimperák se teda ptal prvního:
„Má na sobě fráček
červené jak ráček
a na hlavě strópek,
pilné břóšek krópek.
Co je to?“
Chlap se zarazil, přeméšlel chvílu. Poté zakrótíl hlavó, vytah štyry zlatky a položil je na stůl. Šecí vostatní za ním.
„Neuhodli ste to? Tak je to šípek.“
Shráb zlatky a vobrátil se k druhým:
„Sedí panna v zeleným
v kabátečku červeným,
tlačíš-li ju, pláče,
v srdcu ní kameň skáče.
Co je to?“
Druhé chvílu přeméšlel, zakrótíl hlavó a položil na stůl štyry zlatky. Šecí vostatní za ním.
„Neuhodli ste to? Je to střešně.“
Shráb zlatky a dal třetímu hádanku:
„Z Egypta přišil k nám chlap,
tisíc fleků má jeho frak,
nosí řebeň, nečeše se,
voblíčej má samo kosť
ten cizí hosť.
Co je to?“
Třetí přeméšlel chvílu, zakrótil hlavó a položil na stůl štyry zlatky. Šecí vostatní za ním.
„Neuhodli ste to? Je to kohót!“
Shráb zlatky a dal štvrtým hádanku.
„Sletěl vták bezpeřák
na náš strom bezlisťák.
Přišlo na ňé bezzubátko,
sežralo to bezpeřátko.
Co je to?“
Ten štvrté marně dlóho přeméšlel. Položil na stůl štyry zlatky a šecí vostatní taky.
„Neuhodli ste to? Je to sníh.“
Shráb zlatky a dal pátým hádanku:
„Na stromě je špalíček
tlusté jako malíček,
udělám z ňoho:
dva kósky špeku,
necky, jesle,
hrnec na mlíko.
Co je to?“
Pátý nevěděl jako ti před ním.
„Neuhodli ste to? Je to žalud.“
Shráb zlatky a vobrátil se k šístým:
„Vetší jako chalupa,
menší jako myš,
zelené jak tráva,
bílé jako len,
hořké jako žluč
a šecí mě májó rádi.
Co je to?“
Ten šísté taky neuměl vodpovědět a položil na stůl štyry zlatky. Šecí vostatní za ním.
„Neuhodli ste to? Je to vořech.“
Shráb zlatky a poté přišíl sídmé na řadu:
„V zahradě stojí kočár,
v kočáře sedí holub,
s holuba ulítlo píro,
z píra se stalo lůže,
v lůžeti spí jeden pán,
před ním stojí kolíbka,
v té kolíbce spí dítě.
Co je to?“
Žádné z nich neuměl vodpovědět. Zaplatili každé po šterech zlatkách.
„Neuhodli ste to? Je to fazule, luska!“
Shráb zlatky a dal tom vosmým hádanku:
„Farář a jeho sestra,
pastor a jeho žena
procházeli se podli břehu.
Našli hnízdo a v ňom štyry véce.
Každé si vzal jedno a eště jedno zbylo.
Co je to?“
Žádné z nich nemoh na to vodpovědět. Zaplatili každé štyry zlatky.
„Neuhodli ste to? Farářova sestra byla pastorova žena!“
Shráb peníze, chrastil něma v kapsi a povdá:
„Za to, že ste mně dali tolí peněz, se vás eště na neco voptám: Jedna paní v Šimperku měla dvě véce. Chtěla je vařit ve třech hrnkách, v každým jedno. Japak to udělala?“
Musili se přiznat, že to nevíjó.
„A já to nevím taky,“ vysmál se ním Šimperák, hodil na stůl štyry zlatky a vodešil se smíchem z hospody. Šeckéch vosum chlapů se divilo, moc-li zaplatili za to, že ním pověděl, jak to umijó Šimperáci.

Moravský Šilperk čili Šimperk (něm. Schildberg) je vlastně bratr české Přelouče. Mnoho chytrých kousků tam vyvedli, ale nejchytřejší byl ten jak šli chytat vrány. To bylo takhle: Šilperští Němci sebrali se jednoho času a šli do lesa na mladé vrány. Vzali s sebou dlouhý žebřík, aby se dostali snáze k hnízdům. Přišedše k lesu nemohli dále, protože nesli žebřík napříč. Co teď? Inu, jakáž jiná pomoc, nežli že musili na každém konci žebříka kus uříznout, a pak teprv dostali se do lesa. Avšak poněvadž les houstnul vždy více, uřezávali šilperští překážející konec pořád, až zbyl ze žebříku jen malý kousek. Tak konečně se octli až u stromu, na němž bylo vraní hnízdo. Přistavili honem žebřík, a tu s nemalým ustrnutím zpozorovali, že ustavičným uřezáváním na pahejl zkrácený žebřík nestačí až do vrchu. Jak se dostati nahoru? I měl pudmistr dobrý nápad: aby prý se postavili jeden na druhého, nejsilnější vespod a ti ostatní druh druhu na ramena, až by ten nejhořejší dosáhl hnízda. Podařilo se to, jenže ten poslední,
jakmile byl nahoře, dal se do řiku: „Už je vidím, už je vidím!“ Nejspodnější pak slyše to, chtěl je také viděti, i odskočil od stromu, a koukaje nahoru, volal: „Ukaž!“ Vtom ale už také všichni ostatní sřítili se jak splaskující smršť na „boží hromádku“ a bylo po vybírání.
Jindy zase milí Šimperáci chytili zajíce a učili ho chodit na oprati jako valacha, ale do pluhu ho přece nemohli zapřáhnouti, protože tuze hopkoval. Nevědouce s ním kudy kam, pustili ho.
Když pak sobě vystavěli rathós, zapomněli do něho udělati okna. Aby to napravili, najali si člověka, který by jim nosil dovnitř šero v měše; ten však často se zapomíná, i není divu, že v šimperské radnici bývá zhusta tma.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s