Štíty – Králova hora –  Čerťák – bludné kameny – místo kde čert zanechal stopu svých drápů a kopita

okres Šumperk kraj Olomoucký

Štíty dříve Šilperk, leží v západní části šumperského okresu v Olomouckém kraji, přibližně 21 kilometrů západním směrem od Šumpokoli
Rozkládá se pod severními vrcholky Zábřežské vrchoviny, na jednom z dosti strmých ostrohů, jimiž na pravý břeh řeky Březné spadají Orlické hory.

Krajina zde dosahuje nadmořské výšky kolem 470 m nad mořem. Malebné okolí dokreslují husté lesy, které město obklopují ze tří světových stran.

Okolí Štítů na severním svahu Královy hory ( 602 m. n. m. ) se v houštině skrývají dva bludné balvany, kterým se říká Čertí skalka.

Bludné balvany jsou němými svědky ohromných sil přírody. Sil, se kterými se člověk měřit ani se svými nejmodernějšími technologiemi nemůže. Bludné balvany jsou velké bloky horniny, které ze svého původního místa byly v době ledové přepraveny ledovcem na velkou vzdálenost (až 1 500 km), kde byly po roztátí ledovce usazeny v geologicky zcela odlišném prostředí.

Tato teorie se objevila až koncem 19. století, do té doby se jejich výskyt vysvětloval potopou světa, vulkanickou činností či „činností“ čertů, kyklopů a dalších bájných tvorů. Označení pochází z latinského slova erare, které znamená „bloudit“.

Dané místo popisují tři pověsti vždy jsou kameny spojovány s čertem.

V pověsti ale čert kameny na Čert’ák nedonesl ale je to místo kde odpočíval při plnění úkolů.

V herbortickém mlýně se stala nehoda, praskly tam oba dva mlýnské kameny a mlýn se zastavil.

„Co já s tolika mletím?“ rmoutíl se mlynář a starostlívě se drbal ve vlasech. „Abych se hned sebral a zajel do Žulové pro nové kameny.”

Zapřáhl pár koní a jel.

V Žulové uvázal koně u hospody, pověsíl jím na huby pytlíky s obrokem, na voj otýpku sena a vypravil se do okolních lesů vyhledat kameny, které by se mu hodili do mlýnice.

Kam se podíval, kamení tu bylo dost a dost, mezi nimi jeden pořádný kus jako hora.

„Tenhle by se mi hodil,“ pomyslil si mlynář, „ale dopravit jej domů na voze, to lidská ani koňská síla nedokáže, a já bych za to i duši dal, kdybych ten kámen dostal do mlýna.”

„Beru tě za slovo, mlynáři,“ ozval se za ním číši hlas.

Mlynář se otočil a vidí, že za ním stojí mladý krajánek s pinglem na rameni, v bílé Čepici – a podává mu kousek papíru se slovy:

„Píchni se brčkem do prstu, podepíš svou krví tenhle papírek, otoč koně a jed‘ domů. Než dojedeš, budu tě s kamenem už čekat ve mlýnici.“

Překvapený mlynář, aniž dobře uvážil co dělá, píchl se brčkem do prstu, podepsal se a vrátil papírek i s brčkem
krajánkovi.

Potom se vrátil k hospodě, vypil si jedno pivo, sňal koním z hub pytlíky od obroku, naložil zbytek sena a jel domů.

Krajánek – nikdo jiný než sam Lucíper – nemeškal, a když se mlynář vzdálil, popadl kámen do pazourů, naložil si jej na záda a vyletěl s ním do povětří.

Veliký kámen byl však i pro Čerta moc těžký. I Čertovi se začal zajídat, takže se s ním na jednom kopci mezi Cotkytlí a Šílperkem (dnešními Štíty) musel zastavit, aby si odpočinul, při tom mu však balvan přiskřípl nohu. Trvalo dlouho, než ji dostal ven, a byl už tak slabý, že nebyl s to si kámen opět vyhodit na záda. Proto ulamoval z něho kus po kuse a házel je do Pálené hory, aby mlynář nepoznal, že kus kamene chybí.

Tím vším Čert ztratil tolik času, že se zatím mlynář vrátil domů a honem honem běžel do mlýnice. Čert s kamenem nikde.

„K čertu,“ zaklel mlynař. „Krajanek mě napálil. Jsem hlupák, že jsem mu věřil,“ litoval a mrzelo ho, že si aspoň dva menší kameny nenaložil.

Vtom slyší na dvoře žuchnutí. Podívá se zamoučněným oknem na dvůr a vidí tam krajánka s kamenem. Běží tam a slyší ho volat, aby mu přišel na pomoc. Mlynář se podívá, krajánek leží pod kamenem a naříká. Přiběhl celý mlýn, zapřeli pod kámen sochory a balvan pozvedli

. Zprohýbaný a odřený Čert vyklouzl zpasti. Mlynář se starkem ho vzali pod vantroky, opláchli mu odřeniny, natřeli mu je arnikou a rozdrcená lýtka mu ovázali. Arnika Čerta pořádně štípala, syčel bolestí, ale už zase přemýšlel, jak by mlynáře obelstil. Jen mu otrnulo, už na něho spustil:

„Kámen máš doma, papírek jsi podepsal, tak dělej, dělej, rozluč se s rodinou a jdeme.”

„Kampak?” bránil se mlynař. Já jsem přece přijel dřív než ty. Ukaž papírek. Bylo ujednáno, že než se vrátím, budeš mě Čekat s kamenem v mlýnici. Zatím jsem Čekal já na tebe. Kdepak máš ten papírek? Jen ho ukaž, ukaž!”

Čert papír s úpisem už ani neměl. Po cestě ho někde vytrousil. Viděl, že mlynář není padlý na hlavu, jak si to o něm myslel, a zmizel do pekla. Pro ovazané nohy byl však Čertům v pekle jen pro smích.

Avšak když se po čase uzdravíl, mstil se mlynaři tím, že chodil noc co noc s kamarády do mlýna hrát karty. Domníval se, že do strašidelného mlýna přestanou mleči ze strachu jezdit. Stal se však pravý opak. Každý se chtěl pochlubit, že mele mouku ve mlýně, v němž v noci raráškové hrají mariáš,
a mlynář se jen smál, protože přišel lehce k novým mlýnským kamenům a práce měl plné ruce. I lidé v okoli se čertů přestali bát. Z Pálené hory si vozili na stavbu
domů kamení, ‚které tam čert naházel, a kopci, na němž tenkrát s velkým kamenem odpočíval, říkali Čert’ák a čerťák mu říkají pořád.

Další pověsti se v okoli zdržoval Uhlíř. Jméno dostali od toho že čert zlostně dupl koňskou nohou do skály, až se do ni jeho koňské kopyto hluboko zarylo, a zanechal zde otisk své nohy.

Od té doby bludné kameny nesou jméno Čertí skalka. Kdo jde kolem, zastaví se u nich a prohlíží si zřetelný otisk koňské nohy.

Dokud i okolní, tehdy ještě málo obydlený kraj pokrývaly hluboké lesy pohraničního hvozdu, zdržoval prý se v nich v blízkostí bludných balvanů uhlíř, který neměl zrovna na růžích ustláno. Unaven těžkou prací a bděním u mílířů zde pod vysokou jedli každého dne chvilku odpočíval a sytíl se kouskem suchého chleba. A protože býval po celý Čas v lese sám a celé týdny neměl s kým slova promluvit, tak aby aspoň slyšel sám sebe, občas si hlasitě zanaříkal:

„Ach, já jsem přece ubožák. Dřu se a dřu od rána do večera a musím být rád, že mám aspoň na kůrku chleba. Taková je pro chudáka na světě spravedlnost.”

Jeho nářky uslyšel v pekle Čert. Požádal pekelného knížete Lucífera, aby ho pustil na Svět, že se na toho uhlíře podívá.

„Jdi si,” povídá Lucifer, „ale dej si pozor a neslibuj nic, co bys nemohl splnit, jinak tě strčím za trest do kotle na deset tisíc let.”

Čert se proměnil v myslivce, sedl si na skalku a Čekal, až uhlíř spustí své nářky. Vyslechl je a potom na uhlíře zavolal: –

„Je mi tě líto, Člověče. Chceš-li, mohu ti splnit tři přání. Ale dřív mi vlastní krví podepiš tuhle blánu.“

Uhlíř se hned vzpamatoval. Myslívce si dobře prohlédl a

poznal, že má koňskou nohu.

„A jakpak,“ povídá opatrně, „copak ty jsi zač, že máš takovou moc, abys mohl splnit tří přání? Víš co? Napřed mi přání splň a já ti potom tu blánu podepíšu. Tady je na to má ruka. Aspoň budu vidět, že nejsi podvodník.“

„Tak abys věděl, že uvěřím, dobrá,“ řekl Čert. „Čeho si žádáš?“

„Pojď se mnou támhle výš na skalku, tam  svá přání řeknu,” odpověděl uhlíř a vedl Čerta vzhůru po kamenech.

Z vrcholu skály uviděli moře překrásných, lidskou rukou dosud nedotčených svěže zelených lesů, že se uhlířovi nad tou krásou až dech zatajil a hlas se mu chvěl, když vyslovoval své první přání:

„Když jsi tak mocný, jak tvrdíš, tyhle lesy, až kam oko vidí, mi do rána pokácej. Druhého dne je pořež, poštípej a srovnej do malířů. Když to dokážeš, pozítří uslyšíš mé třetí přání, a když i to splníš, blánu ti podepíšu. Máš mé slovo.“

Čert se vesele zařehtal a pustil do lesa vichřici. Do rána ležely lesy na zemi. Druhého dne Čert stromy pořezal, poštípal, srovnal do milířů, a nemohl se dočkat, až uhlíř vysloví své třetí přání. . Třetího dne zas vyšli na skalku. Uhlíř se rozhlédl, a když ‚ uviděl tu strašnou pustinu, sevřelo se mu srdce bolestí a zvolal:

„Cos to udělal, ty surovče? Do večera mi ty lesy postav jak byly předtím, to je mé třetí přání.“

Čert se dal hned do práce a do večera lesy postavil jak byly dřív. Větve na stromech však visely posmutněle, zvadle, jako by v nich nebyl žádný život.

„Podepisuj, podepisuj,“ dotíral Čert honem na uhlíře a strkal mu do rukou brk a blánu.

Ale uhlíř váhal. Něco se mu na lese nezdálo. Kopl do jedle, pod kterou vždycky odpočíval, a jedle se pod úderem boty rozpadla. Uhlíř se zděsil a zvolal:

„Vždyť to, cos postavil, je mrtvý les. Hned jsem si myslil, že už jej k životu vzkřísit nedokážeš. Tu blanu si strč za klobouk a táhni k čertu, prokletý podvodníku,“ křičel a hodil Čertovi blánu pod nohy.

Čert zlostně dupl koňskou nohou do skály, až se do ni jeho koňské kopyto hluboko zarylo, a zmizel.

Od té doby bludné kameny nesou jméno Čertí skalka. Kdo jde kolem, zastaví se u nich a prohlíží si zřetelný otisk koňské nohy.

Neúspěšný Čert si v pekelném kotlíku posedí ještě asi tak devět tisíc let za to, že zničil tolik krásného le

O Čertí skalce se vyprávěla i další pověst, až tato pověst vypravuje že kameny donesl čert, a že nesplnil úkol ze zlosti, že sázku prohrál, uhodil skálou o zem tak prudce, že se zaryla hluboko do země. A jak ji tak pevně držel, vyryl v ní své čerti drápy a ještě do ní vztekle kopl a zanechal tak ve skále i otisk své koňské nohy.

V Rasově dole u Horních Studének prý bydlíval se svou ženou pohodný, Člověk všemi lidmi opovržený a tak chudý, že když udeřila velká neúroda a s ní taková nouze a hlad, že lidé snědli i každé padlé zvíře, byli pohodný se ženou živi jen kůrou  stromů, spařenou trávou a nějakou veverkou, kterou se pohodnému podařilo chytit v lese. Ještě štěstí, že neměli děti, to by si museli doopravdy zoufat.

Jednou, když pohodný zase bloudil po lese a ohlížel se po nějakém soustu, potkal znenadání pána v zeleném klobouku a zelené kamizole. Tak se ho polekal, že chtěl honem zmizet v houštině, ale pán ho zastavil a vlídně na něho promluvil:

„Jak se daří, starý brachu? Hlad? Hlad?”

„Baže hlad, milostivý pane,” povzdechl si upřímně pohodný. „Už třetí den jsme neměli se ženou v ústech nic kromě vody.” ‚

„Hm, lehká pomoc, pohodný,” řekl povzbudivě pán. „Jestli prodáš, koupim od tebe, o čem doma nevíš, za pytel dukátů. Zaplatím hned a pro to, co koupím, si přijdu za pětadvacet let.“

Hladovému pohodnému se z toho zatočila hlava. Byl si jist, že o všem, co má doma, dobře ví, vždyť co měl, mohl spočítat na prstech, a o čem nevěděl, mohla být jenom nějaká nepatrnost, a kdo ví, jestli i ta. Proto se dlouho nerozmýšlel a plácli si.

Sotva se tak stalo, pán v zeleném kloboučku zmizel a místo něho stál před pohodným pytel dukátů. Pohodný si měch spenězi hodil přes rameno a prohýbal se pod ním cestou k rasovně.

V první nenadálé radosti ani on, ani jeho žena neuvažovali, zač vlastně dostali tolik peněz. Bídu přežili, a když ted‘ nastaly lepší Časy, šli do Studének a koupili si od obce statek, který jeho majitelé z bídy opustili, koupili do chléva krávy, koně, vepře a stali se z nich rázem sedláci.

Zakrátko na to se jim narodil syn.

Teprve ted‘ jim svitlo, že to byl on, jejich synáček, zač dostali pytel dukátů, nebot‘ tenkrát, když muž v lese prodával, o čem doma neví, ani jeho žena ještě nevěděla, že nosí pod srdcem syna.

Bědovali, žalem si rvali vlasy z hlavy a litovali, že prodali své jediné dítě d’áblovi, aby se zachránili. Nyní by byli rádi život obětovali, jen kdyby se tím smlouva dala zrušit. Jak se dříve těšili z majetku, tak nyní celé dny a noci plakali nad kolébkou a prosili pánaboha, aby je ztoho velkého trápení nějak vysvobodil. Jediné, čím se mohli utěšit, bylo, že pětadvacet let je dlouhá doba a kdo ví, co se zatím nestane.

Rok za rokem ubíhal jako voda v řece, synáček vyrostl v hezkého chlapce a jeho rodiče, jimž osud dítěte nešel z hlavy, rozhodli, že dají syna vystudovat na kněze, v naději, že do svých pětadvaceti let dosáhne kněžského svěcení a že na posvěcenou osobu nebude ďábel mít moc vztáhnout svou špinavou ruku.

Syn byl s přáním svých rodičů svolný, pilně studoval, vstoupil v Olomouci do semináře a připravoval se na kněžství.

Ďábel však také nezahálel. Když už mladý seminarista měl ukončit svá studia, začal se mu noc co noc zjevovat hned v podobě krásné dívčiny, která ho přemlouvala, aby opustil seminář a oženil se s ní, že je bohatá panská dcera, že bude pánem a bude žít v samé rozkoši a radovánkách, hned se mu zas zjevil v podobě švarného důstojníka, který sliboval veselý život plný dobrodružství a zlata, jen ať s ním jde, jindy ho zase navštívil v podobě učence a sváděl slíbem, že ho svým uměním naučí, jak se dá každý kámen proměnit ve zlato, a že ho naučí vařit koření, kterým si člověk uchová věčné mládí a nesmrtelnost. Budoucí mladý kněz nacházel také denně ve svých kapsách a pod polštářem zlaté peníze a knížky s obrázky krásných žen a světských radovánek, lákajících ho, aby zběhl ze studií a sešel na d’áblovu cestu.

Mladík už nevěděl kudy kam. Měl před vysvěcením a najednou se mu zdálo, že se na kněžství nehodí, chodil zasmušilý a nemluvný, v noci nespal, modlil se a vzdychal a počala se v něm rodit myšlenka uprchnout někam daleko do světa, aby měl pokoj.

Rodiče jako by tušili, že je se synem zle, přišli ho do semináře navštívit, a když viděli jeho pohublou tvář a když si uvědomili, že se blíží doba, kdy si má ďábel pro jejich syna přijít, s pláčem mu vyznali, co ho vkrátkém čase čeká, a zapřisáhali ho, aby vydržel a nedal se ničím svést, že do vysvěcení není už daleko a až bude vysvěcen, že mu ďábel nebude moci ublížit.

Syn s úžasem vyslechl, co mu táta s mámou povídali. Poznal, že všecko to mámení, co prožíval, byly jen d’áblovy svody, a rozhodl se, že se jen tak nedá.

Ďábel se však také nechtěl dát. Čím víc se blížil den vysvěcení, tim víc sliboval hory doly, ale mladý bohoslovec pořád statečně odolával.

Konečně přišel den, kdy dosáhl svěcení. Ďábel zuřil, vyhrožoval mu, že si ho přece jen odnese, protože smlouva musí být dodržena, a jestliže on jako kněz se bude pokoušet smlouvu zrušit, že si odnese jeho otce jako rukojmí.

Toho se mladý kněz ulekl a řekl. „Dobrá, d’áble. Navrhuji, at‘ nás rozsoudi sázka. Zítra budu v homostudénském kostele číst svou první mši – primici. V okamžiku, kdy budu vycházet ze zákristie k oltáři a ministrant dá zvonkem znamení, já začnu sloužit mši a ty musíš začít hledat tak velký kámen, jako je homostudénský kostel, a než já mši ukončím, než řeknu „Ite, missa est”, doneseš ten kámen na vršek u kostela a tam jej postavíš. Když to dokážeš, půjdu s tebou. Když nedokážeš, smlouva neplatí.”

„Budiž”, řekl ďábel a těšil se, že sázku snadno vyhraje.

Ale nevyhrál.

Mladý kněz, zatímco všecek rozechvěn sloužil mši, a nebyl ještě ani vpolovici, zaslechl zvenčí vzdálený hukot, s nímž ďábel dopravoval ohromnou skálu na vršek u kostela. Lekl se, že ďábel už je tady, a proto, ačkoliv mše nebyla ještě dokončena, obrátil se k návštěvníkům kostela, požehnal jim a mši předčasně ukončil slovy „Ite, missa est”.

Ďábel se domníval, že mše je u konce a on byl s kamenem teprve nad Lískem. Ze zlosti, že sázku prohrál, uhodil skálou o zem tak prudce, že se zaryla hluboko do země. A jak ji tak pevně držel, vyryl v ní své čerti drápy a ještě do ní vztekle kopl a zanechal tak ve skále i otisk své koňské nohy.

Mladý kněz i jeho rodiče byli konečně zbaveni velkého trápení a rodiče potom žili u syna až do své smrti.

Blízko Pisařova je místo podobného názvu Čerti skála.

Jižněji od Štítů je několik skal o kterých se říká že je zde čert zlosti zahodil když nesplnil úkol měl obrátit tok říčky Běžné a kameny na to měl donést až z Krkonoš.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s