Krakov  – město slovanským původem založeno knížetem Krokem nástupcem praotce Čecha – město s dračí legendou

Polsko

V Krakově si možná budete připadat jako doma.

Krakov je tak ryze polský jako málokteré jiné zdejší město. Přesto mají jeho počátky leccos společného s našimi dějinami, bylo také nějaký čas součástí Českého království, což zde dodnes zanechalo stopy. Kromě toho, tato metropole nad řekou Vislou také v mnohém připomíná stará česká města. V mnohém připomíná Prahu, ale přesto je v mnoha ohledech jedinečné!

Krakov je prvním nejlepším cílem v Evropě pro turisty, kteří hledají nízké ceny i zajímavé pamětihodnosti. V žebříčku portálu priceoftravel.com vede polský Krakov, na druhém místě je Budapešť, na třetím Istanbul a Praha má až čtvrtou pozici.

Krakov (polsky Kraków) je historické město v jižní části Polska, nachází se necelých sto kilometrů od hranic s Českou republikou.

Krakov leží na padesáté rovnoběžce, stejně jako Praha. Protéká jím řeka Visla, která na rozdíl od české Vltavy míjí vápencové skály namísto čedičových. Obě města byla osídlena Slovany a ještě před 600 lety si byly čeština s polštinou velmi podobné. Krakov se rozvíjel pomaleji, protože byl západní Evropě vzdálenější, navíc pod Wawelem neprobíhal lukrativní obchod s otroky v takové míře jako v Praze.

Dominantou a turistickým magnetem Krakova je nevysoký vrch Wawel (228 m) na břehu řeky Visly.

Je nesmírně významným symbolem polské státnosti. Právě tady bylo po dobu více než 500 let centrum polského státu, tyčí se zde impozantní Královský hrad pocházející z 10. století a katedrála sv. Stanislava a Václava.

Královský hrad Wawel v Krakově stojí na vyvýšenině, která skrývá celý podzemní labyrint. Jedna ze zpřístupněných jeskyní se nazývá „Dračí jáma“ – „Smocza jama“ .

Jak víme, v 6. století našeho letopočtu dorazily k Vltavě z Balkánu slovanské kmeny pod vedením Čecha a Lecha. Čech zplodil syna Kroka, pozdějšího
otce sester Libuše a Vandy, drakobijce z jeskyně pod Wawelem nad řekou Vislou
a legendárního zakladatele Krakova. Tyto činy vykonal již s poněkud změněným
příjmením jako kníže Krak.

Podle legendy pochází jméno města od jména knížete Kraka, který je v Polsku považován za Slovana.

V českých legendách se také vyskytuje postava knížete Kroka.

v 6. století našeho letopočtu dorazily k Vltavě z Balkánu slovanské kmeny pod vedením Čecha a Lecha.

Podle Velkopolské kroniky jsou Slované potomci Jávána, syna Jáfetova, syna Noemova. Jejich pravlastí je Pannonie, jejíž název je odvozován od jejího vládce, Pána. Ten prý měl tři syny: nejstaršího Lecha, prostředního Rusa a nejmladšího Čecha.

V kronice Długoszově se dočítáme, že bratři Čech a Lech, synové Jávánovi, ovládali Dalmácii, Slavonii, Charvátsko a Bosnu a kvůli rozepřím mezi dalšími potomky Jáfetovými, žijícími v oblasti Pannonie, se rozhodli vydat na sever hledat nové kraje. Charvátská země jako výchozí bod Čechova a Lechova putování je tu tedy brána doslova – asi dnešní Chorvatsko, a ne pás, obývaný charvátskými kmeny od východních Čech přes jih Polska do Ukrajiny. Přibík z Radenína píše (a Piccolomini jej v tom následuje), že Čech opustil svou domovinu nikoli kvůli nějakým vnitřním bojům a nesvárům, ale jako zločinec, který prchl před trestem za vraždu jakéhosi velmože.

Po příchodu do čech, většina dalších českých spisů tvrdí, že Lech se svou družinou zamířil ihned přes hory do dnešního Polska.

Cestou se mu narodi syn, který je zřejmě podle vůdce Čechů a Lechova osobního přítele nazván Krok.

Po smrti Lechově vládli Polsku jeho potomci.

Když prý vymřel rod Lechův, ustanovili si Poláci republiku. Nejprve prý zavládla anarchie, ovšem poté byla vláda svěřena dvanácti vybraným mužům. Brzy ovšem mezi lidmi zavládla nenávist k vládcům a k tomu byla ještě země napadena nájezdníky.

V té chvíli bylo nutné si opět vybrat jediného vládce. Stal se jím Krok (Krak, Grak, Gracchus), který prý sídlil u pramenů Visly na úpatí Karpat. Podle některých tradic byl potomkem bratří Gracchů, kteří se na konci 2.stol. před Kristem snažili o pozemkovou reformu v Římě a byli zavražděni. Po vítězství nad nájezdníky (podle Kadłubka Gally nebo i Římany) nechal Krok na místě, odjakživa zvaném Vavel založit hrad, který nazval svým jménem – Krakov. Podle Hájka založil toto město (Krokov) ještě Lech, který byl otcem Krokovým. A jaký byl vztah našeho Kroka a toho polského? Přibík z Radenína píše, že se říká, že ten polský Krok byl otcem nebo bratrem našeho. Podle Długosze se jednalo o jednu a touž osobu, která panovala z Krakova Polákům i Čechům. Češi se mu prý podřídili po jeho slavném vítězství nad Gally. Długosz dále uvádí, že existuje názor, podle nějž Krok vládl kolem roku 400 před Kristem.

Krok panoval na Krakově spravedlivě a moudře a dal svému lidu nové zákony. Stalo se však, že pod Vavelem se uhnízdil strašný drak, který ohrožoval celé okolí. Podle Kadłubka mu bylo každý týden dáno stádo dobytka k sežrání, aby se neživil lidským masem. Podle Długosze mu byla denně posílány tři dobytčata. Když už nebylo možné hroznému zvířeti dále vzdorovat, když narůstal strach a ubývalo masa i pro samotné lidi, byla konečně vymyšlena lest, jak draka zabít. Jednoho dne dostal netvor opět svoji porci, lépe řečeno, myslel si to. V kůži býka byla totiž skryta žhavá síra a smůla. Drak svou daň bezmyšlenkovitě spolkl, ale brzy zahynul ohněm, který jej trávil zevnitř. Podle Kadłubka byl Krakov založen až po zabití netvora kolem jeho sluje.
Podle Długosze nechal draka zabít sám Krok, ale Kadłubek píše, že Krok pověřil zabitím netvora své dva syny  – Kroka a Lecha. Mladší Krok při plnění úkolu zabil vlastního bratra, aby se dostal k trůnu, a po návratu do Krakova naříkal, že to učinil ještě drak před svou smrtí. Také ve Velkopolské kronice byl mladším synem a bratrovrahem Krok. Podle Długosze jím byl ale Lech a svého bratra zabil při lovu už po smrti starého Kroka (podle Hájka zemřel roku 724). Poláci mladšímu synovi Krokovu věřili a dali mu do rukou vládu své země (podle Hájka roku 727). Posléze ale vyšlo najevo, že smrt Lechova (nebo Krokova, tedy toho staršího) nebyla náhodná. Hájek píše, že to dosvědčil jakýsi myslivec, který byl náhodným svědkem krvavého činu. Lech (Hájek se drží Długosze) byl každopádně trůnu zbaven a vyhnán ze země po dvou letech svého panování. Skončil pak prý až v Sedmihradsku, kde žalem a hanbou zemřel ve městě Brašově (tolik Hájek).
Starý Krok měl ovšem, jak známo, děti tři. Nejmladší byla kněžna Vanda, jejíž příběh byl zhudebněn Antonínem Dvořákem. Právě Vanda byla jednomyslně vyzdvižena na trůn po vyhnání svého bratra. Její krása byla tak věhlasná, že po ní zatoužil i alamanský vládce Rythiger (Rithogarus, Rythogorus). Vanda se však vdát nechtěla ani za něj, ani za nikoho jiného. Nepomohly ani prosby, hrozby, peníze. Rythiger se odhodlal k válce a Vanda ji přijala. Když se však vojska setkala na bitevním poli, Alamani byli natolik polekáni odhodlaností dívky, nebo byli tak unešeni její nadpozemskou krásou, že zkrátka řečeno opustili bojiště. Sám Rythiger zvolal (Kadłubek, Kronika velkopolská), ať Vanda vládne moři, zemi i vzduchu a obětuje svým bohům. On sám se chce obětovat bohům podsvětním. Po svém projevu se probodl. Podle Długosze tak bylo proto, že nemohl snést zradu svého vojska a představu, že mu bude vládnout žena. Podle Hájka nebyl schopen slova a ihned ukončil svůj život. Vanda pak po návratu do Krakova místo oslav obětovala svůj život bohům skokem do Visly, aby už nikdy polská země kvůli její kráse nebyla ohrožena. Hájek píše, že se jednoduše pomátla.

Podle jiné verze Čech zplodil syna Kroka, pozdějšího otce sester Libuše a Vandy, drakobijce z jeskyně pod Wawelem nad řekou Vislou
a legendárního zakladatele Krakova. Tyto činy vykonal již s poněkud změněným
příjmením jako kníže Krak.

Podle pověsti měl žít někdy v 7. století.

Sedmihlavy drak Smok Wawelski který sídlil v jeskyni pod Wawelem trápil celé okolí. Bájný vládce kníže Krak draka lstí zabil a založil město Krakow.

Mnoho rytířů se podle legendy neúspěšně snažilo vypudit draka násilím, ale neuspělo.

Jednoho dne se našel hrdina (král Krak), který se rozhodl, že zlého draka přemůže pomocí lsti. Dal mu k snědku ovčí kožešinu, která byla naplněna sírou. Drak se domníval, že jde o ovci, a tak kožešinu snědl. Potom ale dostal tak velkou žízeň, že vypil spoustu vody a nakonec zemřel

Král Krak poté založil město Krakow, město bylo volné a mohlo vzkvétat.

Nad vstupní železnou branou do Vavelské katedrály ozdobenou královskými iniciálami visí kosti prehistorických zvířat, v minulosti považované za pozůstatky bájného draka. Ve skutečnosti jde o holenní kost mamuta, žebro velryby a lebku chlupatého nosorožce.  Váže se k nim pověst že až spadnou, nastane konec světa.

Dračí jáma byla poprvé zmíněna ve 12. století a to v kronice Mistra Vincenta zvaného Kadlubek, která je zároveň zdrojem první verze legendy o drakovi.

Krakově v roce 1700 slavili tisící výročí zabití draka knížetem
V Mariánském kostele se sloužila zvláštní mše svatá, na Wawelu se rozezněl slavný zvon Zikmund, starší (ale menší) jmenovec obra na Pražském hradě.

V 18. století byl hrad Wawel opevněn. Uvnitř jeskyně, pod hradbami, byly postaveny podpůrné sloupy a hlavní vchod do jeskyně byl zazděn. V roce 1842 byla jeskyně zpřístupněna veřejnosti.

U vchodu jeskyně se nachází socha draka, která v pravidelných intervalech chrlí oheň a ke které vede hvězdný chodník. Socha byla vyrobena v roce 1972 sochařem Bronislawem Chromým. Dračí jáma má dva vchody, jeden přírodní a jeden uměle vytvořený, který vznikl v 19. století jako vodní dílo. Tyto vchody spojují tři velké síně. Postranní chodby vedou pod katedrálou sv. Stanislava a Václava. V podzemních vodách zde žijí vzácní korýši z mořské fauny. Délka Dračí jámy je 276 metrů a dostupná cesta pro veřejnost měří 81 metrů.

Ovšem tento příběh může být pouhou alegorií a drak mohl být někým, kdo vyžadoval nějaké oběti (určitá forma daní a podobně). Mohl to být jeden člověk nebo více lidí (několikahlavá saň), která „vysávala“ obyvatelstvo do doby, než ho zachánil Krak I. a Krak II.

Evropské pojetí draka se vyvíjelo poměrně složitou cestou, přičemž zásadní dopad na evropské pojetí draků měla samozřejmě Bible, z dalších významných myslitelů lze uvést svatého Augustina, který pravděpodobně jako první uvádí představu, že dračí křídla jsou podobná netopýřím a že vzduch okolo draka je zamořen jeho dechem. Toto zamoření je velmi zajímavé, neboť v literatuře se lze často setkat s vysvětlením, že jde o reakci na špatný vzduch v jeskyních atp.

Apokalypse je sedmihlavý drak také symbolem sedmi smrtelných hříchů.

Symbol draka je vyjádřením původní energie, zemské siločáry. Tyto přírodní vibrace dokázali rozeznávat právě Keltové. Vždycky se říkalo, že pod zemí je síla, která ochraňuje Krakov. K narušení této pozitivní geozóny mohlo dojít krvavou bitvou nebo přírodní katastrofou.

Protnutí této zemské žíly znika kříž který má moc zvítězit nad drakem, tak podobně jako s sv. Jiřím.

Proto byl sv. Jiří využit mnohem později křesťany jako symbol vítězství nad  pohany.

Příběh o sv. Jiří a drakovi je východního původu; do našich končin byl přinesen Křižáky a upraven do romantické podoby (Loomis; Whatley). Nejstarší verze tohoto námětu pochází z počátku jedenáctého století z Kapadokie (Whately) (v ikonografii pravoslavné církve byl Jiří zobrazován jako voják až od 17. století); nejstarší dochovaný epický příběh je Georgiánský text (Whatley).

Plně rozvinutá západní (katolická?) verze legendy vypráví, jak si u pramene zásobujícího město Kyrény v Libyi, kde měli velký močál nebo jezero. U něj se usadil velký drak, který otrávil celou zemi. Všichni obyvatelé města se shromáždili, aby ho zabili, ale když jej zblízka uviděli, prchali.

Obyvatelé museli každý den kvůli vodě na chvíli vylákat draka z hnízda. Jako návnada sloužila lidská oběť určená losem. Když los padl na královskou dceru,

lidem zlato a stříbro, když nechají jeho dceru naživu, ale obyvatelé se rozhořčili :“Vy jste vyhlásil to nařízení, a naše děti jsou teď mrtvé, vaše dcera musí být také obětována, zoufalý král marně prosil o milost. Princezna byla předložena drakovi. V pravou chvíli se objevil sv. Jiří zrovna kolem projíždějící, postavil se drakovi, zabil ho a princeznu zachránil. Vděční občané se zřekli pohanství a přijali křesťanství.

Ve městě bylo pokřtěno patnáct tisíc mužů, kromě žen a dětí. Král nechal postavit kostel, zasvěcený Panně Marii a Svatému Jiří, u nějž vytryskl pramen živé vody. Nemocní sem přicházeli a když se napili, uzdravili se. Král také nabídl Jiřímu velké množství peněz, ale Jiří to odmítl, a věnoval to chudým.

. V aktech starých mučedníků je často označován jako „bythios drakón“ (drak z podsvětí) sám císař Dioklecián. Zdá se velmi pravděpodobné, že právě tato skutečnost má největší podíl na vzniku legendy o Jiřím jakožto drakobijci. Hrdinský mučedník, který silou víry v Krista přemohl všechny svody světa a zvítětil nad šelmou zla, lsti a přetvářky.

Je docela možné že legenda o drakový kterého zabil kníže Krak byla ovlivněna legendou o sv. Jiřím  a drakovy. Možná symbol draka symbolizuje vítězství nad pohanstvím.

Jedním z významných kmenů byli Vislané, kteří kontrolovali celkem rozsáhlá území Malopolska, na jihu měl jejich stát sahat k Tatrám, na východě k řekám Bugu a Styru, tomuto kmenovému knížectví náležely tedy i kmeny Opolanů a Holasiců. Jejich centrum, místo odkud měl vládnout kníže, nejspíše bylo na místě dnešního Wawelu, hradu v Krakově, jisté to však není. Rozvoj tohoto protostátu přervala moc Velké Moravy, kolem roku 880 knížectví dobyl Svatopluk, zajal knížete a jeho společně s lidem nechal pokřtít.

Visle sídlil mocný pohanský kníže, který škodil křesťanům. Metoděj mu radil, aby přijal dobrovolně křesťanství, než bude zajat a pokřtěn násilím, což se později také stalo.

Vislanský kníže byl poražen, zajat a násilně pokřtěn. Jeho knížectví se dostalo do závislosti na Velké Moravě. Vislané byli povinni platit tribut a do země začalo pronikat křesťanství. Později, zřejmě kolem roku 900, bylo v Krakově založeno biskupství.

Šíření křesťanství ve slovanských územích obracelo naruby starší uspořádání společnosti. Z těch kteří přistoupili na novou víru se stávali noví pánové a z těch kteří setrvali v původním vyznání se rodila nová vrstva otroků v počtu jaký nikdy předtím u Slovanů neexistoval. Většina nově získaných otroků  byla samozřejmě vyvezena do ciziny.

Slovanské náboženství se praktikovalo především pod širým nebem. Důležitou roli hrála posvátná místa jako háje, hory, prameny a skály.

Slované nemel zrovna holubičí povahu, byli to vynikající válečníci, kteří si v Evropě podrobili bez problémů starousedlíky a postupně se s nimi asimilovali. Od těchto podrobených národů přejímali jejich kulturu a Především technologické znalosti. Během expanze narazili i na první pevné státní útvary, Což u nich bylo Pravděpodobně podnětem k vytvoření vlastních státních útvarů. Jako první je známá tzv. Sámova říše v sedmem století, na kterou postupně navazovala Velkomoravská říše, Bulharská říše, Chorvatsko, Piastovské Polsko, Kyjevská Rus a další. Během osmého století počíná postupná christianizace a v druhé polovině Devátého století doposud bylo z valné části přijaté křesťanství.

Nejširší oblast v staroslovanském náboženství tvoří –  přírodní duchové a ruzne bytosti nižšího řádu, kteří obývali věci v okolí. Působnost těchto bytostí se vztahovala na zemi, vodu, vzduch a oheň. U Slovanu, podobně jako u Keltů, byla velká úcta ke stromům (obzvláště k dubům), v nichž sídlila nějaká nadpozemská bytost, buď bůh, nebe bytost nižšího řádu – démon. Tyto stromy byly prohlášení za posvátné, nesměly se kácet a byly před nimi prováděny oběti. Byli uctíváni duchové hor, skal, jeskyní, popřípadě kamenů. Velmi byla rozšířená úcta k vodě – Studánka, pramenům, řekám a jezerům. Vodní živel ovládali rusalky a vodníci, vzduch víly a větrnice. V ohni působily plivníci a ohniví mužíčci. Démoni oživující polní vegetace se nazývali polevoj, žitná bába, serpyšija a další. K denním rytmům se váží Polednice, klekánice, popřípadě půlnočnice. Samostatnou skupinou byly bytosti, které řídil lidský osud jako např. sudičky, režanice, Srec, sudvěje …

Jeskyně na wavelu tedy by byla ideální místo pro ustivaní pohanského božstva. A je možné že to bylo významné místo. Tedy křesťané záměrně usilovaly aby se zapomnělo na pohanskou minulost toho místa a k tomu nejspíš se hodila dračí legenda.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice kosteli, slovanské a keltské hradiště a staré pohánské svatině, Polsko. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s