Krakov  – christianizace slovanů – úplně vymazání slovanského původu

Polsko

Krakov (polsky Kraków) je jedním z nejstarších měst a perlou národního kulturního dědictví. V minulosti byl hlavním městem a sídlem králů.

Nachází se necelých sto kilometrů od hranic s Českou republikou.

V Krakově si možná budete připadat jako doma.

Krakov je tak ryze polský jako málokteré jiné zdejší město. Přesto mají jeho počátky leccos společného s našimi dějinami, bylo také nějaký čas součástí Českého království, což zde dodnes zanechalo stopy. Kromě toho, tato metropole nad řekou Vislou také v mnohém připomíná stará česká města. V mnohém připomíná Prahu, ale přesto je v mnoha ohledech jedinečné!

Královský pahorek nevysoký vrch Wawel (228 m) na břehu řeky Visly s královským hradem mají pro naše polské sousedy obdobnou symboliku jako Praha. Na Moravě toto postavení zaujímá Olomouc(hradní kopec).

Skalní výšina nad řekou i církevní symbolika značně připomínají pražský Vyšehrad.

Při srovnávání k Vyšehradu a Olomouckého kopce se nabízí ještě jedna pozoruhodná shoda: Krakov, Olomouc a Praha byli to strategické lokality vhodné k založení hradiště nebo dobře chráněného osídlení. Do 9. století se však Slované jejich obývání spíše vyhýbali, ač bylo okolí prokazatelně zalidněno.

Obě přírodní dominanty Vyšehrad a Olomoucký kopec  byly s vysokou mírou pravděpodobnosti předurčeny k jinému účelu. Pro širší sídelní aglomeraci sloužily jako sněmovní místa významného předkřesťanského kultu a podobně to mohlo být s Krakovskym Wawelskym kopcem.

Stojí za úvahu, jakým významem v době Velké Moravy poutaly pozornost zmíněné budoucí metropole. Patrně tato místa bývala knížecími sídly se soustavou více hradišť, rozlehlá osídlení v okruhu kultovního jádra sněmovního charakteru.

Krakov jako významné kultovní a knížecí centrum musel přitahovat zájem mocenské i misijní politiky moravského Svatopluka.

Dominantou Olomouce je hradní kopec vystupující nad nivu řeky Moravy a obtékaný jedním z jejích vedlejších ramen. Terénní útvar kopce sestává z trojice stejně vysokých návrší nesoucích jména patronů zde vystavěných kostelů – Michalské, Petrské a Václavské. Chrám sv. Václava byl knížecím kostelem přemyslovského raně středověkého hradu. Blízké návrší se sv. Petrem stálo v roce 1063 u obnovy moravského biskupství, Svatopetrský chrám byl označen za „matku všech kostelů provincie“. Celý kopec, ale zejména Michalské návrší byly výjimečné ještě četnými zdroji puklinové vody.

Obsazení olomouckého kopce a nahrazení staré víry křesťanskou symbolikou byly přímým důsledkem politiky Mojmírovců, kteří v 9. stol. ovládli Moravu, zaujali významné středisko obchodu v Olomouci a za knížete Svatopluka měli prostředky i sílu postoupit dále na sever.

Tedy i připojení Krakova do Velkomoravské říše.

V dobách Velkomoravské říše v 9. století byl Krakov a celé Krakovsko součástí našeho prvního státního útvaru,

Na menší části dnešního Polska byli Slované autochtonní. To znamená, že území sahající k horními toku řeky Visly a možná i dále na západ k Odře, patřilo k tzv. slovanské pravlasti, území, na kterém došlo ke slovanské etnogenezi. V době stěhování národů osídlili Slované mnohem širší prostor mezi Vislou a Labem, kde v té době žilo nepříliš početné germánské obyvatelstvo. Tito Slované patřili k západní větvi, v jejímž rámci se na území dnešního Polska a Německa zformovalo několik skupin: Poláci, Polabští Slované, Pomořané (Pobaltští Slované). Na severovýchodě sídlily kmeny baltských Prusů.

Existence hradů (hradišť) byla na polském území prokázána již pro 7. století. Byly budovány ještě v době kmenové organizace. Kmenoví náčelníci je využívali k upevnění svého postavení nad ostatními dosud svobodnými příslušníky kmene. Velké hrady v oblasti Malopolska (například Chodlik) sloužily také jako útočiště pro okolní obyvatelstvo a dobytek v případě ohrožení, menší byly především sídly rodící se aristokracie. V jejich podhradí se začali usazovat specializovaní řemeslníci, což přispělo k rozvoji obchodu. Hlavním vývozním artiklem byli otroci, z jejichž prodeje arabským, židovským, případně varjažským kupcům bohatla formující se aristokracie. Dále se patrně vyvážely kožešiny, jantar, stříbrné šperky. Dovoz tvořily přepychové předměty. Platidlem byly jako u ostatních Slovanů plátěné šátečky, případně kožešiny.

Kolem vislanského knížectví existuje mnoho nevyřešených otázek. O kmeni Vislanů se poprvé dozvídáme z tzv. Bavorského geografu, písemného pramene, který byl sepsán ve franské říši přibližně kolem roku 821.

V rukopise byly popsány kmeny a připojuje k nim počet hradů (hradišť), jež se na jejich území nacházely. Z tohoto hlediska se jako nejvýznamnější jevili Goplané (Glopeani), které archeologické výzkumy lokalizují do dnešního Kujavska a severovýchodní části Velkopolska. Dále tu byli usazeni Lenčici. Slezsko obývaly kmeny Slezanů, Dědošanů, Opolanů a Golasiců. V Malopolsku sídlili Vislané, v Pomořanech Pomořané (Prissané) a Voliňané.

Jedním z významných kmenů byli Vislané, kteří kontrolovali celkem rozsáhlá území Malopolska, na jihu měl jejich stát sahat k Tatrám, na východě k řekám Bugu a Styru, tomuto kmenovému knížectví náležely tedy i kmeny Opolanů a Holasiců. Jejich centrum, místo odkud měl vládnout kníže, nejspíše bylo na místě dnešního Wawelu, hradu v Krakově, jisté to však není.

Tuto informaci upřesnil koncem 9.století anglosaský král Alfréd Veliký, který umístil „Wisle lond“ do bezprostřední blízkosti velkomoravské říše. Právě odtud pocházejí četnější údaje. Obsahuje je Život sv. Metoděje, který byl sepsán nedlouho po arcibiskupově smrti. Uvádí se v něm, že na Visle sídlil mocný pohanský kníže, který

hanobil křesťany a činil (jim) násilí.

Metoděj mu vzkázal, aby přijal dobrovolně křesťanství:

Bylo by dobré, synu, aby ses dal pokřtít ze své vůle ve své zemi, abys nebyl pokřtěn donucením v zajetí v cizí zemi; i vzpomeneš si na mne. Tak se i stalo“.

Vynucování křtu však nebývalo dílem pokojných misií, ale vojenských tažení ve jménu šíření křesťanství.

Ovládnutí Vislanska však patrně předcházelo ovládnutí alespoň části povodí řeky Odry, resp. Slezska. Jediný údaj, a to relativně pozdní, přináší až pražský kronikář Kosmas, podle něhož „Svatopluk, král Moravy… si podrobil nejen Čechy, ale i jiná území odtud až k řece Odře…“. Ačkoli jde vlastně o zprávu jedinou, je velmi pravděpodobné, že pod Svatoplukovo panství muselo přinejmenším náležet nejen Holasicko (Opavsko), Ratibořsko a Těšínsko, ale zřejmě ještě nejméně Opolsko; a se Svatoplukovým panstvím je možno počítat i ve vlastním Slezsku.

Kníže Svatopluk je zmiňován v krajových pověstech, jeho slezská účast by bez armády sotva byla myslitelná. Spojenecké síly a knížecí hradiska hájily hospodářskou základnu Velké Moravy a jako zázemí Svatoplukovu vojsku umožňovaly průchod do Malopolska, které vrcholilo uvedením tamního vládce do závislosti.

Koncem 9. století existoval zřejmě již silný stát Vislanů. Během své expanze se střetl s moravským knížetem Svatoplukem, který se rovněž snažil pod záminkou christianizace rozšířit území své říše. Vislanský kníže byl poražen, zajat a násilně pokřtěn. Jeho knížectví se dostalo do závislosti na Velké Moravě. Vislané byli povinni platit tribut a do země začalo pronikat křesťanství. Vislansko bylo začleněno do nitranské diecéze a je pravděpodobné, že později, zřejmě kolem roku 900, bylo v Krakově založeno biskupství.

Růst knížectví byl podmíněn lidskými zdroji. Účelem lokálních válek raného středověku nebylo pouhé plenění a spížování nebo obchod s otroky. Boje, za nichž zanikala stará hradiska, cíleně nahrazovaly nové sídelní celky, kde lidnatost byla předpokladem vyšší zemědělské produkce, rozvoje řemesel i odbytištěm obchodu.

Kníže do svých hradů (grad – u Slovanů synonymum města, zpravidla s jedním nebo více hrazenými dvorci) dosazoval nejen své velmože, zabezpečoval je hospodářsky, ale vojenská družina vládce přijímala i bojovnické elity ze sousedních kmenů. Pokud tací osvědčili oddanost vůči knížeti, byla jim ponechána politická moc, sídlo i podíl na kořisti při výbojích, jichž se museli z rozhodnutí vládce zúčastňovat. S podporou místních velmožů přibývalo i mužů ve zbrani rekrutovaných z nových krajů pod vlivem Moravy. Raně středověký stát však sílil a upadal v závislosti na osobě panovníka.

Svatoplukova moc a královské bohatství strhávaly na stranu křesťanské Moravy další slovanská etnika. Kdo se nepoddal, byl podmaněn. Závislá území se účastnila hospodářského, vojenského i náboženského života tzv. Velké Moravy, v níž byl Svatopluk svrchovaným panovníkem nad zemí i veškerým lidem.

Slované i před příchodem křesťanství otroky znali, ale používali je spíše vzácně a po omezenou dobu. Teprve působení křesťanů udělalo z otrokářství významný obchodní artikl východu. Ostatně současné anglické slovo „slave“ pochází od latinského označení Slovanů „sclavus“. Začalo se používat pravděpodobně za Oty I. Velikého prvního císaře Svaté říše Římské, který ze svých výbojů získal obrovské množství otroků právě ze slovanských zemí.

Jako v podobných případech v jiných dobách a na jiných kontinentech se do lovu otroků zpravidla nepouštěli samotní franští, byzantští či arabští obchodníci. To přenechávali armádám místních pokřtěných hrdlořezů, kteří si později často z peněz získaných za otroky budovali vlastní knížectví či království.

Také v době Velkomoravské říše, a později i České království takto obchodně vyrostly. A jak do toho zapadají naši věrozvěsti? Až příliš dobře! Toto se například píše v Legendě panonské (Život Konstantinův a Metodějův):

Proto svatý Konstantin v prvním zákoně napsal a řekl toto: Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům této vesnice. Ti, kteří vykonávají oběti a přísahy, ať se prodají se vším svým majetkem a získaný výnos ať se dá chudým.(křesťanům)

Co se s těmi zajatými pohany stalo?

Zprávu o Praze přesně z doby cyrilometodějské mise nemáme, víme ale, že o něco později už byla významným tržištěm obchodu s otroky. Vzdělaný židovský, arabsky mluvící kupec Ibrahim ibn Jakub píše roku 965 (zhruba o sto let později) toto:

Město Frága [Praha] je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Krakova Rusové (vikingský kmen Rus) a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožišiny.

Tato praxe trvala několik staletí a v jistém smyslu nikdy neskončila. Ve východní Evropě hrála podstatnou ekonomickou roli asi do poloviny 15. století. Křesťanství a později přímo katolická církev jsou často líčené jako bojovníci proti otroctví, ale je to tvrzení v rozporu s dějinnými událostmi.

Když je například biskup Vojtěch v současných popisech líčen jako bojovník proti otrokářství, je jaksi vynecháváno, že mu nevadilo otrokářství samotné, ale to, že se kvůli němu vedly boje i na již christianizovaných územích a na trzích s otroky byli prodáváni i křesťané jinými křesťany arabským kupcům.

Nástup křesťanství a boje o vliv mezi východní a západní větví křesťanství byly vedeny o moc a o obrovské množství peněz.

V tom se podobaly conquistě Jižní Ameriky, nebo bojům evropských osadníků proti severoamerickým Indiánům a na životy těch „druhých“ se při tom nehledělo.

„vyšší kultura“ jedinou šanci, jak uspět – hrubé násilí. Na území těchto lidí je proto veden bezpočet tažení, kdy hned za ozbrojenci následují křesťanští misionáři a za nimi opět zabijáci, likvidující mimo jiné ty, co se odmítnou nechat pokřtít.

V létě roku 1168 dobývá dánský král Valdemar I. poslední baštu pohanství, baltský přístav Arkonu, povraždí přitom všechny kněze, pobije či do otroctví odvleče ty, kdo se odmítají nechat pokřtít, vyvrátí idol mocného boha Svantovíta a oblasti tak definitivně vtiskne křesťanský charakter.
Po více než 300 letech boje za svou nezávislost a svobodu tak Slované definitivně prohrávají. Už nejsou svobodnými lidmi žijícími v relativním míru, jako při svém příchodu, ani svobodnými lidmi žijícími v téměř neustávající válce, jako staletí poté – teď se stávají nevolníky, majiteli svých nových pánů, na rozdíl od nevolníků německého a křesťanského původu však navíc bytostmi druhé kategorie. Jejich řeč a kultura zvolna mizí, národy umírají, až většina z nich (s výjimkou dodnes přeživších, resp. deklarujících se několika desítek tisíc Lužických Srbů) zanikne úplně. Dnes jsou to už jen ty názvy, plus několik kapek slovanské krve v krvi německé, co upomíná na kdysi slovanský a pohanský charakter tohoto území o rozloze blížícího se stovce tisíc čtverečních kilometrů…
Historie nezná žádná „kdyby“, ale přece jen: jaký vlastně byl rozdíl mezi Čechami a Moravou na jedné straně, a obodrickým či lutickým knížectvím na straně druhé? Lepší strategická poloha v našem případě? Ne. Svornější, jednotnější vládcové? Ne. Kdepak: rozdíl byl jediný – křesťanství. My jsme se sklonili a nechali si ho vnutit (později nám to bylo připomínáno samozřejmě jako ctnost), oni zůstali hrdí a věrní své, tedy naší víře. My jsme přežili a dnes mluvíme česky, zítra budeme fandit českým hokejistům – oni podlehli, jejich národy zemřely, jejich řeč uvadla, jejich kultura a víra byly zničeny.
Nechybělo mnoho – „pouze“ to křesťanství – a dnes mohl být namísto východní části Německa nějaký jiný západoslovanský stát…

Podobnost Krakova a Prahy je i zde ale tím rozdílem že je více celá událost popsána.

V legendě o Bořivojově křtu také konverzi tohoto knížete vykonává biskup Metoděj ze Svatoplukovy vůle. Křest Čechů tak mohl být vynucen obdobně jako u vládce Krakova.

  Bořivoj navštívil svého krále Svatopluka na Moravě, kde byl pokřtěn arcibiskupem Metodějem. Poté se vrátil na (Levý) Hradec. Tam po svém návratu založil kostel sv. Klimenta. Teprve po jeho návratu došlo k pohanské reakci a k povstání Čechů. Bořivoj byl nucen uprchnout na Moravu Po návratu do Čech bylo povstání zřejmě Bořivojem s Moravany potlačeno, Bořivoj se pak usídlil na hradišti nazvaném Praha, kde založil kostel P. Marie, v němž byl po svém skonu i pochován. Svatopluk, si podrobil zemi a Bořivoj byl do Čech na (Levý) Hradec dosazen jako comes-župan svým králem Svatoplukem, aby dohlížel na knížata Čechů, resp. v Čechách. Mezi ně však zřejmě nepatřil. Bořivoj pocházel patrně z Moravy.

Král Svatopluk byl tak prvním svrchovaným vládcem většiny (či snad všech?) knížectví v Čechách.
Svatopluk v Čechách nastolil své panství, a to pomocí křesťanství, jehož šíření bylo povinností nejen jeho, ale zejména i moravského arcibiskupa Metoděje. A prosazovat moravské křesťanství v Čechách mohl právě příkladně Svatoplukův místodržící, kníže Bořivoj.
 

Jací byli slované? Co pro ně znamenalo přijat křesťanství?

Slované bydleli v neopevněných osadách v blízkosti vodních toků, v klimaticky nejvýhodnějších a nejúrodnějších regionech. Byly to nejčastěji osady zemědělské – o několika domech uspořádaných do kruhu, u nichž stály hospodářské objekty. Základem osady byly obytné, až jeden metr do země zahloubené stavby (nazývané proto zemnice) o rozměrech 3 x 3 až 4 x 4 metry. Stěny obydlí tvořily buď dřevěné trámky, desky nebo i proutěný výplet omazaný hliněnou omítkou. Velmi často jsou uprostřed průčelních stěn sloupové jámy, ve kterých byly upevněny nosné kůly podepírající vaznici (vodorovný trám) sedlové střechy z rákosu nebo slámy. V rohu obydlí se nacházela pec z kamene sloužící jak k vytápění obydlí, tak k přípravě pokrmů. Současné experimentální stavby zemnic prokázaly, že v nich skutečně bylo v zimě možno udržet trvalým topením přijatelnou teplotu. Na pecích se někdy nachází zbytky po hliněných pražnicích majících podobu obdélného pekáče, na kterých se sušilo obilí určené pro přípravu jídla. Z dalšího inventáře slovanského domu jsou nalézány též ruční mlýnky – žernovy.

Klíčovou součástí osad byly zásobní jámy. Tyto obilnice sloužily nejčastěji ke skladování obilí vyčleněného k setí, o čemž informují i písemné prameny. Jde o jámy vakovitého nebo hruškovitého tvaru hluboké až 2,5 metru s úzkým hrdlem. Dovnitř bylo nasypáno obilí a poté jáma neprodyšně uzavřena. Pokud byla mimo dosah spodní vody – někdy navíc vystlána slámovou vrstvou, případně dokonce vypálena – zachovalo si obilí schopnost klíčit i několik let. Jámy se nacházejí v blízkosti zemnic buď ojediněle, nebo je jich hned několik vedle sebe. V druhém případě se pak někdy uvažuje o společné rezervě osady. Fakt, že tento způsob skladování obilí byl účinný, dosvědčuje též to, že byl využíván ještě v minulém století v některých oblastech Maďarska. Pokud se stalo, že se na obilí v jámě zapomnělo, dalo se bez obav i po pár desetiletích použít k upečení chleba! Obilí a také další hospodářské plodiny určené ke spotřebě však byly skladovány rovněž v pytlích a v nadzemních sýpkách.

Podle archeologických výzkumů se Slované věnovali především zemědělství. Z polních plodin pěstovali různé druhy pšenice, ječmen, žito, oves, proso, hrách a čočku. Z dalších, zřejmě sbíraných plodin známe trnku, slivku, jabloň a lísku. Předpokládá se také pěstování konopí a lnu. Z domácích zvířat převládal v nejstarším období chov hovězího dobytka nad prasaty, což někteří badatelé spojují s důsledky přesunu slovanského obyvatelstva, kdy hovězí dobytek měl být vhodnější k transportu. Tuto myšlenku podporují výzkumy mladších osad, kde naopak převažuje chov prasat, ovcí a koz nad hovězím dobytkem. Dále byly chovány slepice, ojediněle se objeví kůň, pes a kočka. Vedle domácích zvířat známe i kosti lovené zvěře ovšem ve zcela minimálním počtu, takže se jednalo jen o doplněk stravy. Kvalitou nebyl domácí chov příliš na výši. Tur byl malého vzrůstu, ale odolný a nenáročný. Prasata se spíše podobala svým divokým předchůdcům, s kterými se i díky způsobu volné lesní pastvy snad mohla křížit. Zemědělské nářadí z této doby je ojedinělým nálezem. Jednak je svým vzhledem těžko odlišitelné od nářadí používaného ve starších i mladších obdobích, než je raně slovanské, jednak bylo pro svou životní důležitost velmi hlídané a recyklované.

Zemědělství nejstarších Slovanů bylo jednoduché, ale efektivní. Pole se nacházela v těsné blízkosti sídliště. První Slované na našem území dovedli potřebnou půdu získat vypalováním lesa, ale není vyloučeno, že mohli využít i přirozených mýtin. Pole byla zřejmě čtvercová a oralo se do kříže. K orbě se používalo rádlo, které půdu neobracelo, ale jen rozrývalo. Z tehdejších rádel se do dneška zachovaly pouze železné radlice, malé, a především ztracené nebo zapomenuté, takže i velmi opotřebované. Ovšem v Německu se podařilo objevit též rádlo s dřevěnou radlicí. Sklizeň obilí byla prováděna srpy.

Kromě osad známe z této doby především pohřebiště. Slované své mrtvé spalovali a popel sypali do jam nebo do nádob, tzv. popelnic, a vytvářeli též jakési pohřební násypy – mohyly. V případě mohylového pohřbívání se jamky s popelem a urny nacházejí pod násypem, či v násypu, někdy byl popel nebožtíka rozptýlen už při vztyčování mohyly, a jindy zase dali urnu na kůl, okolo kterého byla mohyla nasypána. Mohylové i ploché (tedy bez mohyly) žárové hroby známe téměř z celého území, které Slované osídlili. Počty hrobů na pohřebištích mohou dosáhnout několika desítek až několik set, v oblasti dnešního Ruska dokonce až několika tisíc. Z našeho území známe řadu lokalit obojího typu, bohužel je jejich poznání omezeno. Společně s nebožtíkem byla totiž spálena i jeho pohřební výbava, z níž se toho proto moc nezachová, a není tak možnost dle předmětů typických pro to či ono období hrob časově zařadit. Ploché žárové hroby byly navíc příliš mělce zakopávány, takže je dnes již nenávratně zničily traktory svou hlubokou orbou. Nalezení žárového hrobu je tak nyní téměř nemožné. Výzkum mohylníku je zase finančně a organizačně náročný a díky skutečně důmyslným způsobům ukládání spálených nebožtíků společně s mohylou je identifikace jejich zbytků problematická. Natožpak stanovení doby, kdy byli pohřbeni!

  

Tradice řídící život archaických společností tak byla řádem, fungujícím jako jejich jakási „ústava“. Takovéto zákony, takováto ústava, mohou platit jen pro určitý soubor lidí a na určitém území, nemohou mít žádnou universální, božskou či morální platnost, nemohou platit pro veškeré lidstvo (s výjimkou barbarů, „pohanů“, „primitivů“ a jiných nelidí, samozřejmě, v tom jsme zůstali stejní). Tím se „pohanství“ podstatně lišilo od křesťanství, jehož božský zákon si činil nárok na universální, všelidskou platnost a zároveň tak degradoval ty, kteří se mu nepodřizovali, na „pohany“, s nimiž byla jakákoliv komunikace na společné úrovni vyloučena. Franská církev používala zákazu společného stolování s pohany jako prostředku nátlaku při své misii, především mezi alpskými Slovany. Cyklus kázání k pohanům, zachovaný v řezenské knihovně, uvádí mezi otázkami určenými pohanům žádajícím si křest také otázku, zda se nechtějí dát pokřtít proto, aby mohli jíst s křesťany u jednoho stolu. O uplatňování tohoto nátlaku na pohany v praxi vypráví Conversio Bagoariorum. Podle něho jakýsi Ingo – zřejmě kněz – žijící v Korutanech zval k sobě na hostiny pohanské šlechtice i jejich křesťanské otroky. Šlechtice však, jakožto pohany, nechával sedět jako psy přede dveřmi, zatímco otroky nechával sedět u stolu. Tím samozřejmě nutil šlechtice, aby přijali křest. Tento motiv se objevuje i v Kristiánově legendě. Podle ní musel český kníže Bořivoj, když se dostavil ke svému pánovi Svatoplukovi na Moravu, sedět po způsobu pohanů na podlaze před stolem. Arcibiskupu Metodějovi ho přišlo líto a řekl mu: „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoli sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi sedět.“ Bořivoj se dal tím pohnout k tomu, aby přijal křest. Podobně v citovaných ponaučeních Bulharům zakazoval papež dělení úlovku mezi lovci, křesťany a pohany, „aby se totiž nezdálo, že věřící, byť v malém, obcuje s nevěřícím“, protože pohan by se mohl chlubit tím, že „křesťan se s ním stýká“.

Pohané a jejich pojetí světů
Pohané byli na rozdíl od křesťanů k cizím náboženstvím naprosto tolerantní, uznávali, že každá společnost má svůj zákon a mrav, onen výše zmíněný věčný řád, tak jako nepochybovali o tom, že každá země má svůj střed (všeho, ne jen nějakého partikulárního světa), ten střed, jímž byla pro Čechy nepochybně hora Říp. Svět pro ně byl jeden, samozřejmě ten jejich, neviděli však žádný protiklad v tom, že ostatní společnosti mají také světy. V Polsku byli ještě v prvé polovině našeho století vesničané přesvědčeni, že středem světa je kostel v jejich vesnici, připouštěli to ale ochotně i pro kostely v ostatních vesnicích. Někdy okolo poloviny 12. století byl slepý slovanský žebrák v Merseburgu přítomen zázraku způsobenému sv. Jindřichem (císařem Jindřichem II.) a komentoval ho takto: „Ten Jindřich je přece Němec a pomáhá jen Němcům, mně ale a lidem mého kmene ještě nikdy neprokázal dobrodiní.“ Nechtěl tím říci, že německý svatý je již pro svůj původ nepřítelem Slovanů, vyjadřoval pouze samozřejmé přesvědčení, že každá země má své bohy, jejichž působení je omezeno na tuto zemi a lid. Svatý Jindřich byl pro něho bohem kmene Němců a nemohl proto nijak působit na kmen Luticů. Tato tolerance vedla k tomu, že pokud křesťanství nezasahovalo do vnitřních záležitostí kmene, nebudilo žádný zájem. I tam, kde misionáři vystupovali agresivně, chovali se k nim pohané snášenlivě nebo spíše lhostejně. Počet mučedníků za víru z řad misionářů je tak malý, že to až zaráží.
Je proto pochopitelné, že latinské prameny jednající o změně náboženství u Slovanů nemluví o změně víry (fides), nýbrž zákona (lex), a stojí tedy v tomto případě alespoň částečně na stanovisku pohanů. Nelze to však dost dobře vysvětlovat tím, že kmenová společnost považovala náboženství za jeden z prvků zvykového práva, tak archaické společnosti nikdy neuvažovaly. Slovem, jež latinští autoři překládali jako lex, nebyl „zákon“, nýbrž pravyda. To mělo na Rusi také význam „zákon, zákoník“ (známá je Ruská Pravda Jaroslava Moudrého), to však nebyl vůbec jeho původní význam, stejně jako původní není význam dnešní, „to, co je pravdivé, co odpovídá skutečnosti“. V původním významu vystupoval základ tohoto slova v sémantické opozici pravy – krivy (pravý – křivý), která již velmi dávno splynula s opozicí desny – levy (pravý – levý). Obě měly výrazné hodnotové zabarvení, stály asi na té pozici v celkovém obrazu světa, vystavěného na systému binárních opozic, na níž se v našem systému nachází pár „dobrý – špatný“. Ze staré opozice se dnes zachovala jen její druhá část, například v českém hovorovém křivák, „špatný, obmyslný člověk“.

Co to vše tedy znamenalo pro „pohany“ stojící před otázkou, zda přijmout křesťanství či ne? Především to, že každý, kdo se při křtu odřekl „ďábla“, to jest pohanských bohů, někdy v křestní formuli jmenovitě vypočítávaných, nezříkal se jenom jich, ale všeho toho celku, jehož byli součástí, celého míru a pravdy, včetně nároku na svou svobodu a vlastnictví. Odděloval se od kmenového společenství a stával se vlastně dobrovolným vyděděncem. Proto nemohla mít misie zaměřená na jednotlivce v kmenových společnostech prakticky žádnou naději na úspěch, ledaže přišla v době, kdy se tato společnost rozkládala a jednotlivci, zejména ovšem aristokracie, si mohli dovolit ignorovat normy společenského chování.

O víře Slovanů, z dob kdy ještě nebyli křesťany, jsou dochovány jen
útržkovité informace. Dochované prameny jsou žalostně chudé a zprávy torzovité.
Neexistuje žádný komplexní výklad slovanského archaického náboženství, mytologie
či „teologie. O slovanském pohanství se dozvídáme především z mýtů, které se
dochovaly v dílech středověkých autorů. Nedochoval se však ani jeden ucelený příběh,
který si staří Slované vyprávěli. Na otázku, proč se nedochoval ani jeden mýtus, a my dobře víme proč.

Příchodem křesťanství předcházelo že ti co obraceli na víru schválně mířilo na to aby se zapomněla minulost.

Jsme jako lidé, kteří ztratili paměť. Ztráta kultury je totéž jako ztráta paměti. Zapomněli jsme příběhy našich předků, našich otců a hrdinů ve jménu biblických námětů a smyšlených prototypů věřících židů a křesťanů.

Slované si své duchovní představy šířili pouze ústním podáním, které bylo
zachyceno pouze v částech a s určitým časovým odstupem nebo se tradice zachovaly
v rámci folklorních obyčejů, zvyklostí, démonolatrie a magických praktik. Z toho,
co se dochovalo, se velice těžko dávají dohromady ucelené vize např. o vzniku světa,
stvoření člověka, bozích, jejich údělu, významu, poslání, vlastnostech a vzájemných
vztazích.

Můžeme namítnout, že velkomoravský experiment netrval dlouho a že se země střední Evropy později vydaly cestou klasického západního latinského ritu a jazyka, že tedy zvítězili oni trojjazyčníci, nad nimiž sice Cyril a Metoděj nejprve triumfo­vali – bylo to dokonce papežem odsouzeno jako blud –, ale nakonec v teorii i praxi právě trojjazyčníci na dlouhá staletí převládli. Bylo by ovšem nespravedlivé pouze konstatovat velikost pokusu, protože i z dlouhodobého hlediska zanechal nesporné výsledky. Patří mezi ně příchod křesťanství do dalších zemí a skutečnost, že žádná ze zemí christianizovaných z Velké Moravy nepoznala fenomén tzv. „pohanské re­akce“, tedy skutečnost, že řada násilně christianizovaných národů raně středověké Evropy po čase zhruba jedné generace, v době mocenských zmatků, povstala, po­bila misionáře, vyplenila kostely a vrátila se dočasně k pohanství.

Arcibiskup Metoděj 6. dubna roku 885 zemřel. Před smrtí sice ještě stačil za svého nástupce označit kněze Gorazda, původem Moravana, avšak jeho volba v Římě nebyla akceptována. Nejvyšším představitelem církve na Velké Moravě se tak stal nitranský latinský biskup Wiching.

Jeho přičiněním byli duchovní slovanského obřadu následně z Moravy vyhnáni a někteří dokonce prodáni do otroctví.

Nejvýznamnější z Metodějových žáků, např. Naum a Kliment, skončili v Bulharsku, kde se jim od chána Borise dostalo vřelého uvítání a byli to právě oni, kdo u Ochridského jezera založili rozsáhlé centrum křesťanství, živé dodnes.

Naopak na Moravě po roce 885 směli zůstat jen ti klerici, kteří vedli obřad výhradně v latinském jazyce.

Misionáři cyrilo­metodějské orientace, kteří musí opustit prostor střední Evropy, přinesli křesťanství do dalších teritorií Balkánu a východní Evropy, kde jejich odkaz žije dál a rozvíjí se. Plodem misie je svatý kníže české země Václav, který v první třetině 10. století prosazuje vysoké christianizační nároky. Konec misie však také znamenal pomalejší tempo důkladnější a hlubinnější christianizace prostého obyvatelstva slovanské části střední Evropy, která musela počkat do doby 12.–13. století.

Na začátku středoevropské historie byli jedním z nejvýnosnějších obchodních artiklů v Evropě právě otroci. Byli to otroci slovanští a bylo jich tolik, že se otroctví dodnes jmenuje Slavery, a otroci jsou Slaves. To znamená Slované. Otroctví se ani dnes v angličtině nejmenuje Africanery, jmenuje se stále ještě Slavery, a toto slovo má historické kořeny v dobách, kdy byli likvidováni Polabští Slované i Češi i Slováci i Poláci. Otroci pak putovali do islámských zemí, kde byli vysoce ceněni. Zůstala po nich prázdná země, celé Polabí.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice kosteli, slovanské a keltské hradiště a staré pohánské svatině, Polsko, pravoslavna církev, pronasledování nekatolických křeštanů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s