Šumperk – letecká škola

Okres Šumperk kraj olomoucky

Základní škola Šumperk 8. května 63, v minulosti zde mohla být letecká škola.
Tento članek vysvětluje co to bylo za školu a jak by to mohlo vypadat kdyby se stalo že by letecká škola byla v šumperku. Podle toho jak ta daná škola fungovala jinde.

Od srpna 1945 byla budova ústavu přidělena čs. armádě a využívána 13. pěším plukem. Od 5.12.1945 zde působila Škola pro důstojníky dělostřelectva v záloze. Jejím velitelem byl ustanoven pplk. Blažík. Škola měla disposici jediný kanon 45 mm s kolesnou pro koňský potah, ovšem bez koní, takže přesuny na blízkou střelnici se prováděly vlastními silami. Činnost školy byla ukončena v roce 1946 (pravděpodobně v dubnu?). Koncem června byl objekt předán městu. Frekventanti školy pro důstojníky dělostřelectva se ještě 8. května 1946 zúčastnili slavnostního defilé městem.

Jednalo se o obsazení dočasné, takže se již v letních měsících roku 1945 začalo jednat o pozdějším využití budovy. Ta patřila nadále zemi Moravskoslezské, kterou tehdy reprezentoval Zemský národní výbor (ZNV) v Brně. Své zájmy se snažila prosadit Místní správní komise (MSK), která řídila chod města až do voleb v roce 1946, kdy vznikl Místní národní výbor.

3. července 1945 se na představitele města obrátili zástupci Ministerstva národní obrany (MNO) – velitelství letectva. Hodlali v Šumperku umístit školu pro odborný dorost letectva s předpokládaným stavem 600 frekventantů. Místní správní komise projekt jednoznačně podpořila a navrhla, aby byla škola umístěna do bývalého ústavu pro hluchoněmé, letiště pak mělo být vybudováno u Rapotína (nejednalo se o plochu dnešního letiště). Další jednání však musela proběhnout se ZNV v Brně. K dohodě nedošlo, protože krátce poté do Šumperka přišla zpráva, že se umístění školy přesouvá do Šternberka.

Ministerstvo národní obrany, patrně nebylo s možným umístěním ve Šternberku spokojeno. Asi tim padem dostali jinou budovu.

Zemská vychovatelna pro chlapce (tedy polepšovna). Byla přemístěna do Šternberka z Uherského Hradiště (lze se domnívat, že se tam jednalo o onen objekt, který byl rok před tím nabízen letcům a ti ho odmítli).

Na podzim 1949 projevili zájem o budovu bývalého ústavu pro hluchoněmé opět vojáci. 24. října jednali v Šumperku zástupci Ministerstva národní obrany o možnosti umístit v Šumperku leteckou jednotku. Vojenské letiště mělo vzniknout rozšířením letiště šumperského Aeroklubu, který by ho mohl nadále využívat – tak alespoň zástupci MNO slibovali. Město se záměrem souhlasilo pod podmínkou, že bude v Šumperku postavena nová škola s dostatečnou kapacitou. Další jednáníse uskutečnilo 30. listopadu, kdy do Šumperka přijeli zástupci hlavního štábu velitelství letectva. Chtěli znát náklady na novou školu a termín, kdy by budova bývalého ústavu mohla být vyklizena. Jejich zájem byl podmíněn žádostí, aby spolu s objektem dostali ještě pozemek nad ním, a to o rozloze 200 x 400 m. Město souhlasilo. Zdálo se, že vše proběhne ke spokojenosti obou stran, neboť vojáci na stavbu školy disponovali dostatečnými finančními prostředky (asi 27 miliony). Stavba měla být zahájena co nejdříve. V roce 1950 žádalo MNO, aby byla budova bývalého ústavu uvolněna k 1. srpnu 1952 a zároveň požadovalo přidělení budovy Vyhlídky, kterou chtělo použít pro ubytování svých zaměstnanců. Rada MNV opět souhlasila. K zahájení stavby školy však stále nedocházelo a posléze bylo jasné, že stanovené termíny nebude možno dodržet. Problém zjevně spočíval v nedostatku finančních prostředků, za což ovšem neneslo zodpovědnost město. Když v roce 1951 byla stavba nové školy odsunuta až na rok 1953 a vojáci přesto požadovali uvolnění budovy k 1. srpnu 1952, snažilo se město najít kompromisní řešení v tom, že by vojákům uvolnilo zatím alespoň 2. poschodí. Jelikož však domluva nebyla možná, postavil se MNV zásadně proti opuštění celé budovy. Bylo to nezbytné, protože školy v objektu bývalého ústavu v té době navštěvovalo již celkem 400 žáků a opravdu je nebylo kam umístit. Reakce vojáků poněkud zaváněla pomstychtivostí, protože požádali o okamžité vyklizení budovy starého šumperského zámku, což jim umožňoval tehdejší zákon. Město, ačkoli mu tento objekt patřil, bylo nuceno ustoupit. Zámek obsadila vojenská správa již v srpnu 1951 a držela ho až do roku 1957. Jednání o dislokaci letecké posádky v Šumperku definitivně skončilo.

Za druhé světové valky, vznikem Protektorátu Čech a Moravy skončila pro českou mládež možnost aktivního leteckého výcviku jakéhokoliv druhu, kromě leteckého modelářství. A tak bývalý vojenský pilot major J. Crha ještě za Protektorátu tajně se svými přáteli připravil mnoho bývalých plachtařů i motorových pilotů. Major Crha ještě za Protektorátu tajně se svými přáteli připravil projekt poválečného vojenského leteckého školství – obnovit vojenskou školu leteckého dorostu.

Tato škola měla vycvičit piloty, radiotelegrafisty, navigátory a mechaniky z mladších chlapců, kteří se dobrovolně přihlásili na vojnu a měli po absolvování školy, která trvala dva roky, sloužit jako výkonní letci poddůstojníci a rotmistři ještě další 4 roky.

Výcvik vojenského pilota stál prý v té době asi 5 milionů Kčs.

Po skončení druhé světové války, tedy hned v prvních týdnech, dochází k vytváření základů nového československého vojenského školství.
Liberec byl po mnoha úvahách vybrán za místo nové školy proto, že na zdejším letišti byla výborně vybavená letecká pokračovací škola německé Luftwaffe, štáb Luftwaffe pro celou žitavskou oblast, stihací letky a letky pro boj proti tankům.

Poté, co Sudety i s Libercem připadly třetí říši, zahájila tu německá luftwaffe velkoryse pojatou výstavbu.

Na severní straně byly postaveny tři hangáry vytápěné horkým vzduchem, podél příjezdové ulice k letišti byly vybudovány ubikace pro mužstvo, dílny, laboratoře, učebny, ošetřovna a společenské
místnosti. V prostoru dnešního lesíka zvaný „Opičák“ stála technická pracoviště s desítkou zděných objektů, mj. dva tunely, před něž zajížděly letouny pro nastřelování palubních zbraní.

Těsně před osvobozením Liberce 8. května bombardovaly okolí letiště sovětské letouny.
Předtím než Němci letiště opustili, zapálili několik letadel a zničili skladiště pohonných hmot. Letiště bylo také před koncem války podminováno. „K aktivaci náloží ale nedošlo, protože se podle informací pamětníků vedení odboje dohodlo se zástupcem velitele na tom, že když předá areál bez poškození, nebude potrestán ani odsunut, ale bude se moci vystěhovat i s majetkem.“

Po německé Luftwaffe tu zůstala učební základna německé letecké školy, ucházející ubytovací prostory, hangáry, téměř neporušená letištní plocha, několik letounů typu Me-109 a k nim kompletní motory, spousty náhradních dílů na tento typ a mnoho dalšího leteckého materiálu.

Škola byla slavnostně otevřena v srpnu 1945, ale již velmi brzy se ukázalo, že liberecké letiště, i když perfektně vybavené (i pro noční létání), je pro tak velký provoz malé.

Proto škola možná hledala místo kam by se přesunula celá. Hřejmě tím místem mohl být Šumperk, ale znamenalo by to uplně vše přemístit, určitě zde nezůstalo tolik po němcich, zbudovat by se muselo letiště a budova hluchoněmého ustavu by jistě nestačila. Usuzuji tak podle toho že 3.července 1945 se na představitele města obrátili zástupci Ministerstva národní obrany (MNO) – velitelství letectva. Hodlali v Šumperku umístit školu pro odborný dorost letectva s předpokládaným stavem 600 frekventantů. A to že nazev: ”škola pro odborný dorost letectva” se používal pro celou školu. Něco nevyšlo do Šumperka nebyla umístěna Škola ani celá ani její čast. Škola je rozdělena na tři časti: Liberec – pro mechaniky, Chrudim – navigatoři a telegraficté a třetí čast Šternberk – piloti – ale vypadá to že tady byla jen příprava na letaní, zde se prověřily schopnosti skrze všeobecný vojenský výcvik a výuku základní teórie potřebné k ďalšímu pilotnímu alebo spojovacímu výcviku nebo mechanickemu. A letat se pak naučily jinde např. v Olomouci.
Rozdil je i v tom že Liberci a Chrudimi zůstalo letiště dobře vybavené a použivané po němcích. Ale Šternberk asi nic moc. Ale je blízko Olomouce, kde na konci valky odehráls velká biva, a tedy po valce tu muselo zpoustu zůstat po němcích. Další rozdil je že o školách v Liberci a Chrudimi jsi na netu dost přečtete ale škola Šternberku nic moc. V blízkosti se nacházela vojenská škola v Olomouci a v Prostějově. Dvě velká města s letišti.

V Liberci zůstala pouze škola Vojenská odborná škola pro letecké mechaniky VOŠLM a její součást, škola pro technické důstojníky letectva v záloze ŠDLZ.

Úkolem školy bylo vycvičit pro polní letecké útvary letounové mechaniky (motoráře i drakaře), přístrojové mechaniky, elektromechaniky, radiomechaniky, zbrojíře, palubní radiotelegrafisty a případně i jiné pozemní specialisty, kteří po absolvování školy byli přiděleni k výkonu vojenské základní služby k polním leteckým útvarům. Délka studia byla stanovena na jeden rok a šest měsíců, respektive neměla být delší než dva roky. V roce 1947 se škola kromě velitelství s pomocnými orgány, učitelského sboru a hospodářské správy skládala z výcvikové perutě (o dvou výcvikových letkách a letky techniků-ŠLDZ) a školní letky s dopravní četou, ošetřovnou a strážním a pomocným družstvem. V rámci VOŠLM v této době probíhala příprava následujících specializací: 1) letečtí mechanici, a) motoráři, b) drakaři, c) přístrojáři, d) elektromechanici, e) zbrojíři, f) fotomechanici; 2) technicko-hospodářská služba a 3) povětrnostní služba.

Škola byla v Liberci od 1.8.1945. V září 1949 byla škola VOŠLM přemístěna na Slovensko do
Liptovského Mikuláše. Přemístěním VOŠLM končí vojenské údobí v historii libereckého letiště, které bylo 6. července 1950 předáno libereckému aeroklubu.

V Liptovském Mikuláši škola pokračovala dnem 1.10.1949 transformací dosavadní Vojenské odborné školy leteckých mechaniků. Školní jednotky učiliště byly organizovány nejprve do oddílů dislokovaných v celé řadě posádek (I. oddíl Liptovský Mikuláš, II. oddíl Poprad, III. a IV. oddíl Olomouc, V. oddíl Liberec a VI. oddíl Levoča). V rámci jednotlivých oddílů byly školeny následující specializace: I. oddíl – provoz-draky, provoz-motory, vyšší školy a kurzy, II. oddíl – VOŠLM-elektro, učňovská škola- elektro, provoz-elektrozbroj. a přístroje, III. oddíl – učňovská škola kovodělná, IV. oddíl – autořidiči a automechanici, V. oddíl – fotomechanici (v Pardubicích) a další specializace podle potřeby (v Liberci). V roce 1951 byly oddíly nahrazeny školními prapory, přičemž odloučeně byl v Liptovském Hrádku dislokován 2. školní prapor LTU. Od 1.9.1952 se z jeho složení jako samostatné útvary vyčlenily Škola mladších technických specialistů letectva v Liptovském Hrádku (1.10.1953 opětně včleněna do LTU), Škola technického dorostu letectva v Liptovském Mikuláši (zrušena 1.11.1955) a Vojenské výchovné středisko letectva v Popradu. Ve struktuře Leteckého technického učiliště od 1.9.1952 kromě velitelství, školního oddělení, týlové skupiny, velitelské roty, zbrojní dílny a ošetřovny zůstaly pouze dvě školní roty důstojníků–techniků, školní rota – ŠDZ provozářů a školní rota – kurz starších techniků letek. Dvouleté studium bylo ve školním roce 1957/1958 prodlouženo na tři roky. Letecké technické učiliště v Liptovském Mikuláši bylo dnem 1.9.1959 reorganizováno na Technické učiliště a zároveň do něj byly převedeni žáci od rušeného Učiliště PVO z Košic, připravující se na obsluhu nově zaváděných protiletadlových raketových kompletů PVOS. Přípravu pozemních specialistů letectva převzalo Letecké učiliště v Košicích.

Další čast školy:

telegrafisté a navigátoři – Letecká spojovací škola

V Liberci fungovala do 1946.
z Liberce odešli do Pardubic 1.2.1946, z Pardubic do Chrudimi přesunuli se 3.5.1946.
V Chrudimi škola fungovala do 1950.

Vývoj vojenské části letiště v Chrudimi Na konci druhé světové války se Němci snažili zničit, co mohli.

Chrudim byla také posledním letištěm 77.bitevní eskadry 8. leteckého sboru. Její výzbroj tvořily Focke – Wulfy Fw-190 F a také Focke – Wul.fy Fw-19 A-8. Na konci války chránila letiště jednotka letištního praporu posílená parašutistických oddílem SS. Asi 40 až 60 letadel bylo maskováno zčásti v
boxech vykopaných ve stráni u silnice při bývalém pivovaru nebo byly rozestavěny při okrajích letiště.Kromě již zmíněných Fw-190 různých verzí se zde nacházely i dvoumotorové stroje Siebel
Si-204,kurýrní Fieseler Fi-156 Storch a zbytky Gigantů. Také zde bylo množství cvičných letounů.

Když se přiblížil definitivní konec války, byla podniknuta poslední zoufalá opatření německých vojsk. 7.května 1945 nacisté opevnili letiště, připraveni se bránit. 8. května se potom z letiště ozývaly silné výbuchy a k nebi stoupal černý dým. Němci začali ničit zásoby střeliva z bomb i samotná
letadla. Několik malých leteckých bomb zalétlo až do Chrudimi, kde vybuchly a způsobily několik požárů. Následujícího dne se NěmciCXESXY vzdali a zanechávají po sobě dohořívající trosky rozbitých
letadel, nábojové pásy, pušky a bedny s municí.

Po ústupu Němců dochází k obnově letiště i celého města Chrudim. Krátce nato vzniká v Chrudimi
Šturmanské a spojovací učiliště – – ŠSU. Zde bylo vždy cvičeno asi 60 navigátorů a radiotelegrafistů. Nejprve procházeli základním výcvikem, kde lítali na strojích K-65 Čáp. Potom následoval výcvik
pokračovací, kde se už používaly letouny Siebel EC-3. ŠFkola byla na tři roky, tedy šest semestrů. Absolventi mohli dosáhnout hodnosti podporučík a rotmistr. Výcvik obsahoval úkoly jako orientace podle mapy, vzdušné zákresy, kopírování trati, apod.

Ke škole patřila také Letecká základna, přímo na letišti Chrudim. Měla svého velitele, a – což bylo důležité, patřily jí i letouny, na kterých se provádět výcvik. V jejím stavu byli i piloti, mechanici a ostatní obslužný personál, potřebný pro provoz školy. Ke škole patřily i týlové složky a služby.

Letecká spojovací škola – byla složena z velitelství školy (s hospodářskou správou, pomocnou letkou a letištní správou) a z výcvikové perutě o čtyře…ollch letkách (1.letka palubních telegrafistů, 2.letka radiomechaniků, 3.letka radarovýpilotu??.
l/!och a jiných kursů, 4.letka školní).

Náročný výcvik absolvovali mladí chlapci s ukončeným základním vzděláním a vyučeni v různých oborech. Všichni museli ale zvládnout náročné studium v předmětech radiotelegrafie, příjmu morse značek, radiové manipulace, navigaci, radiogoniometrii,aerodynamice,radiomechanice a ostatních specialisací. Velmi dobré výsledky ve studiu byly „zaviněny“ nevšední snahou mladých chlapců ke zvládnutí této naročné a zajímavé profese. Dřeli, dřeli a dřeli v učebnách, na palubách letadel, trenažerech i po večerech a v osobním volnu.

Do roku 1950 absolvovaly takto školu čtyři turnusy.

Třetí turnus, který nastoupil v roce 1947 měl pohnutou historii. Část z nich „nepřežila“ únor 1948, někteří byli i vězněni, propouštěni, i jinak šikanováni.

26. května 1949 došlo k jedné nejtragičtější havárii v dějinách československého vojenského letectva. U Jevíčka a Jaroměřic se v důsledku špatného počasí zřítila dvě plně obsazená letadla Letecké spojovací školy Chrudim. Všech 14 členů osádek při tom našlo v troskách smrt.

dva Siebely s osádkami vracejícími se z přeletu do Prostějova, při čemž zahynulo osm dorostenců tohoto ročníku. Na vyřazení stálo v dvojstupu jen 12 absolventů tohoto ročníku.

Ten den byly naplánovány noční lety s přeletem do Prostějova. Palubní telegrafisté v té době dokončovali výcvik v létání a měli být za dva měsíce slavnostně vyřazeni. Nic nenasvědčovalo tomu, že by stanovené úkoly cvičení nezvládli.

Ze startu se pro špatné počasí vrátil jeden letoun, další dva odstartovaly.

Lety měly být provedeny na trati Chrudim – Prostějov – Šumperk – Chrudim, s přistáním na letišti Prostějov. Na sále probíhala předletová příprava určených osádek. Meteorolog seznámil se
situací na trati v noci, s možnou bouřkovou činností, deštěm a silným větrem. V Prostějově, kde se mělo přistávat, bylo počasí příznivější a velitel letky rozhodl o provedení letů. Starty byly provedeny v pětiminutových intervalech, aby nedošlo na trati k nebezpečnému sblížení. Na letišti Prostějov, po přistání obou letounů byla znovu zvažována situace na trati letu. Nepříznivé povětrnostní podmínky trvaly dále, ale na letišti Chrudim bylo po bouřce, počasí bylo příznivé pro let. Velitel rozhodl, že se poletí přímo na vlastní letiště, bez otočky nad Šumperkem. V podmínkách, kdy není ohrožena bezpečnost státu, může kterýkoliv člen osádky odmítnout let, má-li k tomu důvod. Osádka s letounem by mohla v tom případě zůstat na letišti a vrátit se druhý den. Nikdo let neodmítnul. Letouny opět odstartovaly s pětiminutovým odstupem. Brzy po startu prostějovská věž a gonio ztratily s osádkou spojení. Na sále letiště Chrudim již panovala nervosita. Ani Chrudimskému goniu se nepodařilo navázat spojení s vracejícími se letouny.

K vlastní historii školy další události související s rokem 1948. Krátce po našem nástupu do školy přelétli tajně do Anglie velitelé a učitelé, někteří i s rodinami. Byli to příslušníci RAF z válečných dob, a věděli, že by byli persekuováni. Ti z nich, kteří zůstali, byli skutečně poté pronásledováni a propuštěni z armády.

Major Muroň se stal spolu s kapitánem Zábršem a štábním kapitánem Slavomírem Janáčkem dne 26. června 1948 aktérem úletu, kdy s letadlem C-3 opustili Československo a přistáli ve Francii u Amiens. Spolu s nimi odletěly i jejich manželky a Janáčkův dvouletý syn.

Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945. V létě 1945 se z exilu postupně vrátili i českoslovenští letci působící v RAF. 13. srpna 1945 přistálo na pražském letišti Ruzyně 54 stíhaček Spitfire československé stíhací skupiny. Příslušníci 311. československé bombardovací perutě byli přivítáni v Praze o týden později. V obnoveném Československu byli piloti přivítáni jako hrdinové. Československé perutě RAF byly do roku 1946 postupně rozpuštěny a jejich příslušníci zařazeni do nové československé armády. Jejich příslušníci jak zkušení odborníci prověření boji převzali mnoho vedoucích úloh v oblasti vojenského letectví.

Po únoru 1948 však mnozí představitelé nového režimu viděli v účastnících zahraničního odboje ze západní fronty nebezpečí.

Ani po únorových udalostech se nezměnili, byli nadale nositelé a propagovali západní ideologii a nebylo možné je převychovat nebo jinak svést na stranu KSČ …

Důstojníci se šesti roky válečných zkušeností přednášeli odborné letecké předměty bez teatrálních výstupů a neřvali, protože to nebyl jejich styl a neměli to zapotřebí – dokázali si hravě udržet dokonalou kázeň svým vystupováním.

Proto KSČ se tolik obávali, že by mohly tito odhodláni vlastenci opět začít bojovat za demokracii. A tak byli bývalí příslušníci RAF, co pro Československo šest let nasazovali svoje životy v Anglii postupně propouštěni z armády a odsouvání do pozadí. Režim často postihoval i jejich rodinné
příslušníků. Jejich manželky bezdůvodně ztrácely zaměstnání a jejich děti ztratily přístup k vyššímu školství. Mnozí příslušníci západního odboje byli obviněni ze „špionáže pro západní mocnosti“, uvězněni, a odsouzeni k dlouholetým žalářům nebo k těžkým a nebezpečným nuceným pracím.

K 1.září 1950 bylo z ní a Školní základny IX vytvořeno Letecké spojovací učiliště, přejmenované od 1.ledna 1953 na Šturmanské a spojovací učiliště. Do Chrudimi se tak přesunuli letečtí dorostenci- navigátoři z letiště Havlíčkův Brod. V červnu 1954 rozhodlo velení armády o sloučení chrudimského učiliště se Spojovacím učilištěm v Novém Městě nad Váhem. Přesunem 15.srpna 1954 byla ukončena tato škola, která vychovala palubní telegrafisty, kteří se osvědčili v armádě i u Aerolinií, jako telegrafisté na vyslanectvích, na lodích i ve službách u vládních letek nově vznikajících států v Africe. Z mechaniků a radaristů se stali uznávaní odborníci i v civilních profesích.

Z pozoruhodných příhod chrudimského letiště se udála nehoda v dopoledních hodinách
dne 12. května 1953 v severomoravském Šumperku. Přesně v 10:40 se do obytné zástavby zřítil letoun Aero C-3A. Nehoda se obešla bez zranění kohokoliv na zemi i z posádky stroje.

Tenkrát se posádce Siebelu vymkla z rukou kontrola nad strojem, když nad Skutčí ve výšce 800 metrů
spadla náhle pilotovi řídící páka volně na prsa. Tříčlenné osádce letounu se, i když s potížemi, podařilo z letadla vyskočit v domnění, že to se co nevidět zřítí. To se ovšem nestalo. Stroj se sám srovnal a pokračoval směrem na severovýchod až do Polska. Potom ale udělal otáčku o 180 stupňů a vrátil se zpět do Čech. Zakončil svoji pouť nárazem do domu a roztříštěný skončil v zahradách poblíž ulice Jiřího z Poděbrad v Šumperku. Místo nehody se od padesátých let kompletně změnilo. Stará zástavba a zahrady ustoupily „moderním“ panelákům. Místo havárie dnes kruhový objezd v ulici Jiřího z Poděbrad.

Celkem letěl stroj bez osádky hodinu a dvacet minut a dokázal vystoupat do výše 4500 metrů. Neřízený Siebel tedy uletěl zhruba 80 kilometrů.

Další zajímavostí je , že v Chrudimi působili nějaký čas i Izraelci. Ti se sem dostali z Olomouce, kde.byl prováděn pilotní výcvik izraelských vojáků. Ti, kteří neuspěli, nastoupili do Chrudimi do ŠSU.
Vždy v letních měsících b 1 výcvik ŠSU přesouván na vojenskou střelnici Malacky. Tam se žáci učili bombardovat a střílet z palubních zbraní, k čemuž byly využívány stroje Siebel C-3 B, které mohly
nést až padesátikilogramové bomby.
Siebely, řízené piloty chrudimské letky, také vlekaly na 650 metrovém laně rukávové terče pro nácvik střelby stíhacích pilotů na S-199 (v Československu vyráběných Messerschmittů Bf-109 s motory Jumo
211 F). Piloti ŠSU pravděpodobně operovali i nad Baltským mořem, kde vlekali terče pro polské námořnictvo.

První letadla, která Izrael z československých dodávek dostal, byly letouny S-199. Byly to letouny své doby a byly to stroje ne zrovna vydařené. Ale byly zde a bylo potřeba na nich bojovat. Jelikož to byl náš poválečný výrobek, je logické, že je mimo naši zemi nikdo neznal. Jiná situace byla u letounů Spitfire, ale i zde bylo mnoho adeptů, kteří je nikdy neměli možnost pilotovat a mnoho z nich je ani nevidělo.
Bylo dojednáno následující:
– přeškolit určené zkušené piloty na letouny S-199 které se už chystaly v Kunovicích na cestu do Palestiny v počtu 30 až 35 pilotů.
– vyškolit z 35 rekrutů piloty pro kurýrní a dopravní letecké služby a po výběru pokračovat v
doškolení na piloty bojové.
– na Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci vyškolit pozemní technický personál. Tedy zbrojíře, motoráře, krajkaře a skládače padáků. Předpokládaný počet tedy byl 70 lidí
– na Letecké spojovací škole v Chrudimi vyškolit spojovací specialisty a pozemní naváděcí personál
v předpokládaném počtu do 30 lidí.
Výcvik, který probíhal zcela utajeně, se nazýval Akce DI – Důvěrné Izrael. Izraelští letci ale nebyli
žádní nováčci. Byli to zkušení piloti, kteří již bojovali za druhé světové války. U nás se museli
přeškolit a odlétali zpátky na spitfirech a messerschmittech.“

Arabské země vůbec nepočítali s nasazením československých letadel, to pro ně byl šok. K rozhodujícímu nasazení letadel došlo při bojích o Tel Aviv. Bojová linie byla vzdálena jíž jen 20 km od města, nebyla žádná možnost k dalšímu ústupu, západně od města je již jen moře. Tel Aviv zachránili Avie S-199.

Třetí čast pilotní oddělení – Letecká přípravná škola – v Liberci (od 1.8.1945 do jara 1946,) přesun do Šternberka), v Šternberku(od jara 1946 do 1950)

Vojenská letecká škola, byla umístěná v budovách bývalých německých škol na nám. Svobody.
Škola sloužila pro všeobecný vojenský výcvik a výuku základní teórie potřebné k ďalšímu pilotnímu alebo spojovacímu výcviku ďalších sloužícich.
Měla funkci „síta“ uchazečů. Kdo prospěl, odešel do Olomouce, kde absolvoval základní letecký výcvik.

Později budova kde byla letecká škola sloužila jako hlavní kasárna šternberské posádky. Dne 24. října 1958 převzalo budovu město a rozhodlo se předat ji opět školským účelům. Začalo se nákladnými opravami
a 1. 9. 1959 zde byla umístěna tehdejší jedenáctiletka. V průběhu let 1961-1963 se v důsledku reorganizace změnila v plně organizovanou Základní devítiletou školu. Stala se tím největší školou ve městě, kterou je dodnes.

V Olomouci byli tyhle školy:

– Pilotní škola elementární(na C-106)
– Škola pro učitele létání ŠPUL (na C-104, C-106, C-2)
– Výcvikové středisko leteckých specialistů
– Vojenská letecká učňovská škola VLUŠ

Tisíce pilotů republice ….

Po vycvičení dostatečného počtu pilotů docházelo k postupné redukci leteckých školních útvarů.
Po vycvičení dostatečného počtu pilotů docházelo k postupné redukci leteckých školních útvarů. Již v roce 1953 zanikly pluky v Prešově a Piešťanech. O rok později je následovaly útvary v Trenčíně a Hájníkách. Velitelství školy zůstaly podřízeny pouze 1.lšp v Olomouci a 4.lšp v Prostějově, přečíslovaný k 1.10.1954 na 2.lšp. Na podzim následujícího roku se prostějovský pluk přestěhoval do Čáslavi a olomoucký do Prostějova (některé letky využívaly letiště ve Stichovicích). V tomto roce příslušníci školy odlétali „jen“ 49.671 letů v celkové délce 13.841 hodin. V roce 1954 byl
pilotní výcvik prodloužen na tři roky.

Svoje působení završilo i letecké učiliště v Prostějově v roce 1959 a v návaznosti na reorganizaci vojenského leteckého školství se přemístilo na východní Slovenko. Velitelství školy bylo redislokováno z Prostějova do Košic (srpen), 1.lšp z Prostějova do Prešova (srpen) a 2.lšp z Hradce Králové do Košic (listopad).

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s