Šumperk – robotárna – Trestání příživnictví

Zavolali policajta
ten na něj ukazal
na nejbližší polisejní station
jej vykazal.

Dostane se před
našeho soudce
a ten mu domluví,
bude pak nosit v robotárně
na nohou řetězy
s koulí.

Text učebnice z roku 1987: ,,I v současných podmínkách se vyskytují jednotlivci, kteří se buď vůbec nezapojují do poctivé práce, anebo hrubým způsobem narušují pracovní povinnosti. Tito lidé mnohdy žijí z bezpracných zisků, z majetkových trestných činů, ze spekulace, žebroty, prostituce apod. , při čemž se však plnou měrou podílejí na rozdělování fondu společenské spotřeby.“ Trestání příživnictví však nebylo nějakou novinkou komunismu.

V Rakousku byly zemské donucovací pracovny stavěny podle říšského zákona ze dne 24. května 1885.
V Anglii a Holandsku takové ústavy byly již v 16.stol.
Pobyt v pracovně mohl nařídit soud jako dodatečné trestní opatření. Při vynášení rozsudku mohl soudce vyslovit, že odsouzený zůstane po odpykání trestu v donucovací pracovně, a to nepřetržitě po dobu tří let.
První taková pracovna byla zřízena v Praze.

V Šumperku byla otevřena zemská donucovací pracovna („robotárna“) 1. února 1889.

Donucovací pracovna fungovala jako ústav určený k zadržování a nápravě tzv. asociálních živlů.
V těchto robotárnách byly zadržovány osoby, odsouzené pro potulku, vyhýbání se práci,
nedodržování předpisů policejního dozoru, žebrotu a pro příživnictví, zejména prostituci.

V donucovací pracovně se soustřeďovali také právě propuštění vězni, ale i znovu zadržení bývalí vězni. Především šlo o ty, u nichž nebylo možné po propuštění hned očekávat, že se budou nadále živit řádnou prací, nebo se u nich mohou znovu projevit sklony k násilnostem. Záměrem pobytu v nápravném zařízení bylo propuštění lidí natolik ovlivněných, aby si zvykli a byli sami schopni živit se poctivou prací a žít trvale řádným životem.

V roce 1854 vstoupil v platnost takřka univerzálně použitelný zákon č.96 říšského zákoníku, který legalizoval policejní dohled nad živly, vyhýbajícími se práci a živícími se žebrotou, nebo oddávajícími se potulce. Avšak teprve třicet let poté konečně vyšel zákon č.89 říšského zákoníku, uzákoňující existenci donucovacích pracoven.

Tulák tím byl ten, „kdo nemaje určitého bydliště aneb opustiv své bydliště, bez zaměstnání a práce se potuluje se místa na místo, žije na útraty soukromé dobročinosti a nemůže prokázati, že má prostředky ke své výživě nebo že jich bezelstně nabýti hledí.

Tulak se nesnaží získat peníze a jídlo vlastní prací, dožaduje jsi je pomocí žebroty.

Od žebráka z povolání tulák liší se tím, že potuluje se bez práce a zaměstnání s místa
na místo, kdežto žebrák obmezuje svou »činnost« na určité místo.

Tím padem další důvod kdy byl tulak, žebrák a jini podobni byli zadržení a poslaní na robotarnu byl: Každý kdo se vědomě vyhybá práce, štítí se práce.

Robotatarně tak byli přidržením k práci a tím navedeni ke spořádanému životu.

Politický úřad mohl nařídit osobám (mimo osob potrestaných za skutečné zločiny) potrestaným za žebrotu a potulku, aby prokázaly, že se živí dovoleným způsobem. Opomenutí bylo trestáno sazbou 3 až 14 dní a při opakovaném dopadení mělo mít za následek tuhé vězení od jednoho do třech měsíců za použití dalšího zostření trestu dle trestního zákona.

Tehdy pracující měl pracovní knížku (Arbeitsbuch), kde se zaznamenávaly vedle osobních údajů i všechna zaměstnání, a pokud se člověk nemohl vykázat v této knížce osvědčením o předchozím pracovním poměru a prokázat tak, že hledá práci, mohlo být zákona použito proti němu.

Používání pracovní knížky pokračovalo po válce, až do roku 1947.

Od roku 1948 byly pracovní záznamy převedeny do občanských průkazů. Občan starší 15 let takto prokazoval, že není „příživník“.

Nevýhoda tehdy toho zákona byla že okresní soudy masově odsoudily i osoby, kteří ve skutečnosti tuláky nebyli.

Situace byla horší než předchozí zemské zákonodárství proti tulákům platné do roku 1873, které předpokládalo u tuláků, že se jednalo o osoby bez přístřeší a trvalého bydliště. Navíc zákon z roku 1873 umožňoval do roku 1875 i odsuzování žebravých mnichů.

Dále zákon zaváděl bylo přikázáno, že v robotárně nemůže být držen nikdo nepřetržitě déle než „pouhé“ tři roky policejní dohled mimo jiné i pro ty, co byli několikrát odsouzeni pro potulku a jevili se nebezpečni cizímu majektu. Což je dostatečná lhůta na napravu a změnu svého jednání.

Dle Janáka bylo odsouzeno na Moravě podle některého paragrafu protituláckého zákona v letech 1874 až 1885 103 707 osob (dle paragrafu 1 to bylo 93 039 osob), z nichž 5 993 osob bylo postaveno pod policejní dohled (zde ale mohlo jít dle dikce zákona i o skutečné zločince) a 2 410 osob bylo posláno do robotárny. Z Janákovy statě je však patrné, že někdy existoval značný rozdíl mezi počtem zatčených a odsouzených – například v Praze bylo v letech 1874 až 1881 potrestáno jen 27,7 % osob z počtu zatčených pro tuláctví. Zatčeným se totiž buďto podařilo prokázat nevinu, anebo nebyli vůbec před soud postaveni [7]. Je jasné, že i takovéto zatčení znamenalo zdržení v cestě za prací anebo i jinou aktivitou a bylo zřejmě pro některé nepříjemné – tj. zvyšovalo náklady na hledání práce a cestování. Je ovšem také pravdou, že určitá část občanů (dle Janáka štítících se práce) vítala zaopatření ve vězení přes zimu, kdy počet odsouzených podle protituláckého zákona rostl vždy od prosince do března, a to právě nejen z důvodu menšího množství sezónních prací v zimním období (a tedy
u práce se neštítících intenzivnějšího hledání práce).

Až do roku 1875 platil (chtělo by se říci protimonopolní) zákon klasifikující každé skupinové ujednání zaměstnanců o mzdě jako trestný čin. Situace se však nezlepšila příliš ani později. Roku 1885 si křesťansko-sociálně orientovaný časopis Dělník stěžoval na zásahy policie: „… policie každý přípravný krok ku shromáždění lidu hned z počátku zruší, podniknutou schůzi dělníků pozavírá a vůbec poradu každou na straně dělníků ničí…“

Po uzavření mnichovské dohody Šumperk obsadili němečtí vojáci a naprostá většina jeho ceských obyvatel odešla do vnitrozemí. Češi, kteří zůstali, pak byli pod přísnou kontrolou německé správy.

Budovu bývalé robotárny v Šumperku používalo gestapo jako vězení, řada lidí tu byla krutě mučena. Stačilo říct něco protiněmeckého, bohužel většinou to bylo udání od spoluobčana, které přivedlo
dotyčného do vězení nebo i do koncentráku.

Strčili by vás do cely, kde byla zatlučená okna, takže tam byla úplná tma. K obědu by nebylo nic nobl třeba jen mrkev bez masa. Takový byl pobyt na samotce. Po čase by vás převedli do cely s několika dalšími Čechy a Židem. „Nebyly tam záchody. Chodilo se na kbelík. Ten Žid to musel čistit, když to
přinesl zpět a bylo to špatně vyčištěné, tak mu dozorce to koště omlátil o tvář. S Židy tam
zacházeli nejhůř.

Po válce padl navrch aby z robotárny byla udělana základní škola, místo budovy hlucháku, kde měla být polepšovnu pro chlapce. Po prohlednutí budovy robotárny byli někteří v šoku.
Zástupce rodičovského sdružení informoval o pobouření rodičů, kteří hodlali hájit zachování školy v budově bývalého ústavu i za cenu školní stávky. Nikdo nevěřil tomu, že by bylo možno adaptací změnit vězeňský ráz budovy, navíc takovou investici pokládali za zbytečné mrhání finančními prostředky. K averzi vůči budově tzv. robotárny nepochybně přispěla také skutečnost, že v té době v ní bylo stále ještě asi deset odsouzených.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s