Pardubice – donucovací pracovna

Pardubice město na východě Čech, hlavní město Pardubického kraje.
Leží přibližně 100 kilometrů východně od Prahy a 20 km jižně od Hradce Králové.

Minulosti zde stávala donucovací pracovna.

„Když byl v roce 1885 vydán ve vídeňské říšské radě zákon o zakládání zemských donucovacích pracoven, byl dán v Pardubicích podnět k využití tohoto zákona ve prospěch města. Pilným úsilím některých spolků, obecního a okresního úřadu, byl dne 5.ledna 1888 projeven na českém zemském sněmu souhlas se zřízením pardubické donucovací pracovny pro 400 káranců a do zemského rozpočtu vložen potřebný peníz 380.000 zlatých. Město dalo u Židova bezplatně 200 korců pozemků pro staveniště a stavba byla provedena v letech 1889 – 91. Pardubická zemská donucovací pracovna zahájila pak svou blahodárnou činnost ku dni 1.října 1891 a byla ustanovena pro 500 káranců.“ (Národní politika – příloha ze dne 16. října 1941)

Postavilo se celkem 27 budov. Na západní straně areálu byla velká zahrada, plodiny, které tu káranci
vypěstovali, se pak prodávaly na pardubických trzích. Zděný plot odděloval objekty pro odsouzené od hospodářských budov, elektrárny, strojovny a prádelny. V areálu nechyběla kaple ani školní učebna. V jižní části areálu byla umrlčí komora. Areál začal plnit svou funkci 1. října 1891, kdy sem bylo umístěno prvních 20 káranců.
Jejich počet se brzy zvýšil a místo plánovaných čtyř set jich zde pobývalo i více než pět set.
Kárance tehdy dozorovalo asi 65 mužů. Odsouzení měli pečovat o 62 hektarů vlastních i pronajatých polí a zahrad. 160 mužů mělo pracovat v tkalcovně, kolem 70 při výrobě sáčků.
Ostatní pracovali v truhlářské, natěračské nebo obuvnické dílně a ve výrobně kotlů, získávali
znalosti v oboru krejčovství, kolářství, bednářství nebo čalounictví. V malých skupinách chodili také
do továren ve městě i okolí. Soukromníci mohli zjednat výpomoc odsouzených na zahradničení či na štípání dříví. Výdělek náležel podle společného řádu pražské a pardubické pracovny z roku 1891
zemskému fondu na uhrazení výloh spojených s chodem zařízení, káranci tudíž neměli na odměnu
za svou práci nárok.

Mohli však k udržení zájmu o výdělek obdržet pracovní prémie ve výši 20 až 30 procent za svého výdělku. Z takto získané částky mohli část peněz odeslat rodině nebo je využít k nákupu „dovolených požitků“, mezi něž patřilo například pečivo, slanina, sýr, pepř a sůl, cukr, uzenky, ovoce, vejce a mléko. Pouze koupě piva podléhala zvláštnímu dovolení ředitelství. Konečně část výdělku se ukládala a vyplácela při odchodu z donucovací pracovny. Kouření a sbírání nedopalků nebylo dovoleno; šňupání tabáku mohl povolit jen lékař.

Na přelomu 19. a 20. století se pravidla v pracovně zmírnila. Odsouzeným se zvýšila finanční částka na jejich stravování, byl zrušen zákaz kouření, zlepšila se lékařská péče, káranci mohli také číst nebo sportovat.

Po okupaci německými vojsky byl úspěšně se vyvíjející režim v pracovně rozvrácen. V roce 1943 byl v Pardubicích zřízen „pracovní výchovný tábor“ pro ty, kteří se vyhýbali nasazení nebo uprchli z nuceného pracovního nasazení v Německu. Pracovna za války sloužila i jako sběrný tábor pro stovky lidí posílaných do koncentračních táborů.

V květnových dnech roku 1945 se za zdi věznice umísťovali zrádci našeho národa a Němci. Krutosti a nezákonnosti však, bohužel, provázely pardubickou pracovnu i po válce – po celých 40 let tu byli nezřídka vězněni lidé odsouzení za své politické postoje proti totalitnímu komunistickému režimu.

V pardubické věznici si od roku 1952 odpykávaly tresty ženy zařazené do I. a II. nápravně výchovné
skupiny a také mladistvé dívky. Po více než 50 letech byly přeřazeny do jiných zařízení v
republice. Přesuny začaly na sklonku roku 2000, poslední odsouzená opustila pracovnu 6. 5. 2004
a za branou věznice od té doby pobývají pouze muži. Kromě standardních výkonů trestů slouží
věznice také pro odsouzené, kteří jsou trvale pracovně nezařaditelní, například imobilní.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s