Šumperk – založení města

Když William Shakespeare psal Zimní pohádku, umístil její děj do země, která se nazývala Bohemia a ležela u moře. V době státu českého krále Přemysla Otakara II., který vladl v letech 1253 – 1278, jeho říše se rozprostírala od Krkonoš až po Jadran.

Ve 13. století krajina vypadala jinak než dnes. V lesích žilo velké množství divoké zvěře, v lese se běžně proháněli medvědi a vlci. Řeky a tůně se hemžily rybami a raky.
Krajina byla jen velmi řídce osídlena, nestála zde ještě ani města, ani vesnice.
Jen tu a tam se nacházely malé osady tehdejších obyvatel, kteří se většinou po určité době
stěhovali z místa na místo.

Většinu území pokrýval ještě prales, táhnoucí se z horských masivů do údolí a nížin, který byl
ostrůvkovitě osídlen hlavně při tocích řek v jeho úrodných nivách. Byly tak vytvořeny sídelní
enklávy (např. Polabí, Pomoraví, Prácheňsko, Netolicko, Doudlebsko atd.). Životní prostor byla tedy plocha ohraničená lesem, propojená několika cestami. Existovala představa protikladů mýtiny a lesa, která tvořila synonymum pro civilizaci a barbarství. To bylo jedním z důvodů, proč se zakládaly kláštery v lese (ten simuloval poušť a podmínky pro odříkání).

Při cestách, u řek a na křižovatkách cest postupně vznikaly osady, střežící brody přes řeky a
poskytující kupcům odpočinek na namáhavé cestě.

V době rozkvětu říše římské pobývali na moravě a čechach Germáni, Slovanské kmeny a Keltové. Hranici s římskou říší tehdy tvořila na jihu řeka Dunaj, na níž se Římané opevnili. A za tuto hranici směrem k
severu a k východu pronikali zejména římští kupci.

Po stezkách se dopravovala do Čech zejména sůl, plátno, kvalitní sukna, hedvábí, zbraně, víno, mořské ryby, jižní ovoce, zámořské koření a další druhy kupeckého zboží. Vyváželo se obilí, máslo, sýry, dobytek, sladkovodní ryby, slad, pivo, vosk, med, zemědělské produkty i řemeslnické výrobky.

Obchod jihu se severem Evropy byl poměrně rozsáhlý a zájem kupců především z jižních zemí byl značný. Prodej hotových výrobků a nákup surovin jim za námahu z dlouhé cesty určitě stály. Cestování a
obchodování tehdy nebyla záležitost snadná ani bezpečná. Obyčejné vozy tažené koňmi, neskýtaly
pro kupce žádné pohodlí, navíc se jezdilo po velmi špatných silnicích, pokud je vůbec možné částečně upravené cesty silnicemi vůbec nazývat. Cestování bylo rovněž velmi nebezpečné, protože kolem cest se pohybovalo mnoho lupičů, kteří často kupce přepadali, aby je oloupili o převážený náklad. Proto kupci cestovali v karavanách a vydržovali si ozbrojený doprovod.

Denně kupci urazili 25-30 km, pak museli somaři nocovat; pravě v těchto intervalech vznikala nejvýznamnější města.

Obchodni stezku a kupecké karavany, které po ní od nepaměti putovaly, chránila na Moravě celá řada pevností. Z původních malých tvrzí některé časem zanikly jiné v průběhu staletí vyrostly pevné hrady. Na Moravě se mnohé dochovaly až do dnešních dnů. Například Buchlov, Helfštýn, nebo Hukvaldy.

Evropě probíhala od 11. až do 1. poloviny 14. století velká kolonizace. Probýhalo osídlování nových míst, zakladaní nových osad a měst, a tím bylo spojenu vykácení lesa a proměna na úrodnou půdu.

Osídlenci nevykáceli lesy najednou. Začínali od potoků, kde si postavili stavení a postupovali nahoru podle svahů, rozšiřováním polí a pastvin. Když potřebovali dříví na stavbu svých obydlí a hospodářských budov i na zhotovení nářadí, či na palivo, rubali přidělené lesy sekerou. Když si však chtěli opatřit větší plochy pro zemědělství, ulehčovali si práci nejjednodušším způsobem – les spálili a popelem pohnojili nově získanou ornou půdu. Někdy úmyslně lesní porosty likvidovali pomalu tak, že do lesů pouštěli dobytek na pastvu. Tím les řídl, neboť mlází bylo zničeno pasoucími se stády.

Samotné hory osídlili lidé až za velké kolonizace ve 13. století, neboť pravěký člověk do té doby
vyhledával pouze úrodná údolí řek. Lidé pronikali do hor od jihu údolím řeky Moravy a jejích přítoků,
ze severovýchodu.

Až do konce 12.století se osídlování naších zemí soustřeďovalo ponejvíce na oblasti bezlesé, málo zalesněné a v krajinách lesnatých a horských to byly do polovice 12.století pouze místa v okolí obchodních cest s obydlími strážců, ustanovených k zajištění bezpečnosti kupců.
Kolonizaci lesní půdy u nás ve větším rozměru započaly v druhé polovině 12.století kláštery.
Ačkoliv zakládání nových vsí na lesní půdě podporovali též panovníci a zúčastnila se ho také šlechta, přece jen nejstarší doklady o vyklučování lesní půdy se týkají právě kolonizace klášterní. Souvisí to s okolnostmi, že kláštery byly založeny v odlehlých lesnatých krajinách, jiné dostaly celé lesní újezdy, aby je přeměnily na zemědělskou půdu.

Velká kolonizace, probíhající neobvykle rychlým tempem, změnila zásadním způsobem tvářnost Evropy. Kolonizační úsilí podstatně změnilo ráz krajiny. Část lesů zmizela žďářením a klučením a byla nahrazena hustou sítí osad, jež už se příliš nelišila od dnešní podoby.

Šumperk tak patří mezi ty města co byli založena za panování krále Přemysla Otakara II. ve druhé polovině 13. století. Za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst.

Založení města Šumperka není možné přesně datovat, protože se nedochovala zakládací listina města. Stalo se tak patrně po polovině 13. století. (Šumperk byl založen před r. 1278 a klášter před r. 1293)

Ne náhodou nejvíc měst v Českých zemích vzniklo za vlády Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Byl jedním z nejvýznamnějších králů naší historie. Vybudoval velkou říši ve střední Evropě sahající od českých zemí až k jaderskému moři.

Přemysl Otakar II., neobyčejně zdatný a schopný panovník, dovedl využít bohatství země a výsledků práce poddaného lidu k prospěchu Českého království. Vznik centralizované feudální monarchie omezoval šlechtickou zvůli, anarchii a rozbroje. Vytvářel podmínky pro růst nových hospodářských sil (kolonizace, hornictví) i pro rozvoj měst. Monarchie poskytovala také spolehlivou základnu pro zdárný rozvoj základů české národnosti.

Středověké město nebylo vystavěno z kamenů, ale především z lidí, z jeho obyvatel. Tuto myšlenku převzali středověcí klerici od sv. Augustina a dalších církevních Otců, kteří si ji sami vypůjčili u řeckých a římských filozofů, u Aristole a Cicerona.

Pro vznik měst musely existovat i příhodné politické podmínky. Jejich existence souvisela s
upevněním královské moci a byla velkým hospodářským zdrojem.

Nově vybudované město bylo založeno především na řemeslné výrobě, o obchod se starala jen nepočetná vrstva patriciů. Šumperk dosahoval zaroveň na speciální postavení které měla města horní, která byla založena v souvislosti s dolováním – na příklad Jihlava či Stříbro.

Šumperk zaroveň sloužil jako sídelní město pro šlechtu a církevní hodnotáře jako spravní místo v do té doby nevyužitých oblastech, které byly pokryty rozsáhlými lesy.

Město Šumperk bylo založeno na zelenem drnu, tak zvaně na zelené louce, před tím na tom místě nebyla osada.

Založením města byla obvykle pověřena zvláštní osoba – lokátor. Ten měl za povinnost vyměřit
panovníkem určené místo, najít a usídlit zde obyvatelstvo, zajistit právní i faktickou existenci
sídliště. Ten musel vzít v úvahu polohu budoucího města z mnoha hledisek – ekonomické, vojenské či komunikační. Samozřejmě, že město jako organismus nevzniklo během několika měsíců či dokonce let a to i přesto, že nová osada měla několikaleté úlevy na daních. Tato sídliště se po určitou dobu nacházela v provizorním stádiu, o jehož délce trvání nemáme jistoty.

V Čechách a na Moravě měl jediné právo udělit městský status panovník (jednalo se o regál) a tedy i šlechta musela mít jeho souhlas při zakládání vlastních poddanských měst.

V domácí politice Přemysl Otakar II. výrazně posiluje panovnickou moc na úkor šlechty, výrazně podporuje kolonizaci v pohraničních územích své říše a výstavbu nových měst jsou založena mimo jiné města Klatovy, České Budějovice, Louny, Domažlice aj.

Rozmnožení pevných hradů v zemi a obezdění měst za krále Vácslava I i ještě četněji za Přemysla Otakara II bylo příčinou, že se zachovávání pomezního hvozdu k obraně zemské stalo již skoro docela zbytečným. Přemysl Otakar hleděl zalidněním a zoráním jeho rovněž zjednati sobě nové příjmy, pokud náležel ještě ku koruně a nebyl již prvé v držení šlechty neb duchovenstva, tedy když domácí osadníci nemohli ovšem postačiti dosti rychle, rozprodal jej osadníkům německým.

Dle příkladu králem daného osazovali rovněž i páni a vrchnosti duchovní statky své v pomezním lese osadníky německými.

Pomezní hvozdy byly neprostupné pohraniční pralesy obklopující celou zemi z obranných důvodů. Téměř do 13. století byly tyto, několik desítek kilometrù široké lesy, navíc zakázané mýtit, což do značné míry ovlivňovalo osídlovaní pohraničních oblastí.

Styk s okolními zeměmi byl možný pouze po zemských, obchodních stezkách, které v některých místech (tzv. zemské brány) těmito pralesy prostupovaly. Tyto „průlomy“ přirozené ochrany byly také
potencionální hrozbou při vpádu nepřítele. Proto kolem zemských stezek byly od těchto bran
zřizovány strážní systémy, které sestávaly z ostraží umístěných na strategických kopcích,
zpravidla dalekého rozhledu. Odtud byly v případě nebezpečí dávány kouřové signály za dne a v
nočních hodinách ohněm.

Dominikáni zakládali kláštery především v královských městech, což dokazuje, že řád brzy vytušil slibnou perspektivu nového města…
Jinými slovy kdo žaložil město umistil zde hrad, kostel a dominikánský krášter a domy obehnal hradbami neboť od začátku jeho cíl byl, aby tím získal právní status města. Tím i vyhody které městu náleží. Šumperk tedy městem byl od počatku. Nebyl vesnicí která po určitém čase by byla povýšena na město. Znik města nejspiš byl spojen s obchodovanim, asi od počatku tu bylo tržiště, město nejspiš dostalo pod spravu okolni vesnice, a mělo tak zároveň funkci ochranou. Sprava nad okolnimi vesnicemi byla i v cirkevni sfeře tim že Šumperku bylo vytvořeno i cirkevní zazemí.
Umístěni kráštera domikanů znamena zaroveň zajištěni městu aby se kurturně rozvíjelo, tim souvisí i kulturní rozvoj, existence škol, umělecké a literární činnosti.

To že znikem města v Šumperku byl založen dominikanský klašter může to našvětčovat že Šumperk mohl být město poddanské založené šlechtou nebo církví, (se souhlasem krále) jeho obyvatelé byli poddaní majiteli města.

Město tedy mělo funkci na cirkevní rovině, rozšíření vlivu biskupského působení.

Ze Slezska, hlavně z území vratislavských biskupů byli kolonisté při založení Uničova, Opavy, Bruntálu (lokovaná moravská a hlavně města českého Slezska jsou starší než česká právě díky slezskému vlivu).
Aktivně se do procesu kolonizace zapojil moravský markrabě Vladislav Jindřich. K největšímu rozmachu kolonizačního úsilí ale došlo v době olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245–1281).

Zatímco olomoucký biskup se zmocnil Osoblažska, vratislavský se stal téměř jediným pánem Jesenicka. Jeseník spolu s vesnicemi v širším okolí tedy vznikl plánovitou kolonizací vratislavských biskupů, kteří zdejší území získali roku 1199.

V druhé polovině 13. století, kdy se stal olomouckým biskupem Bruno za Schaumburka (1245 – 1281), nastaly významné změny

Bruno ze Schaumburka pocházel ze severoněmeckého šlechtického rodu, přišel na Moravu z Německa, kde působil jako probošt kapituly v Lübecku a potom v Magdeburku. Upevnil jako olomoucký biskup moc biskupství na Moravě a postavil na obranu jeho hranic řadu hradů. Podle své domoviny zřídil v olomouckém biskupství dle manského práva lenní pány, kteří se biskupovi zavázali k vojenské službě a dostali za to pozemky a hrady v léno. Biskup Bruno se Schaumburku se stal osobním rádcem tehdejšího českého panovníka Přemysla Otakara II., s jehož pomocí chtěl v Olomouci zřídit arcibiskupství.
Po celou dobu svého úřadování nepřestal se stranit němčině i německým obyčejům a řádům v Koruně české. Nestal se (jako jiní němečtí biskupové) poddaným krále římského čili německého. Byl vzdělaný prelát. Svou činnost zaměřoval nejen na církevní správu, ale také na diplomatickou činnost a vojenské akce. Službu českému králi spojoval s cílevědomým budováním biskupství a jeho majetku. Měl plnou důvěru nejen krále Přemysla Otakara II., ale i několika papežů římských a také krále Rudolfa. Lze konstatovat, že v Českém království se nic neudálo bez jeho rady a spolupůsobení.

V rozhodujícím období, kdy šlo o uhájení práv českého krále a českého království, biskup Bruno neposkytl žádnou pomoc a “netáhl osobně do pole”.

V bitvě na Moravském poli byla česká vojska poražena a král Přemysl Otakar II., bojující do posledního dechu, byl zabit. Vítězný Rudolf Habsburský sděloval zvláštním listem papeži, že se mu podařilo udolat nebezpečného českého nepřítele.

První kolonisté, kteří sem přišli pravděpodobně z tehdy již přelidněného Slezska a dali, podle jednoho z výkladů, novému domovu jméno podle jeho polohy. Z německého Schön-Berg, v doslovném překladu Krásný vrch.

Šumperk se stal opevňeným hradem s pohradim jednak střežíci kupeckou stesku, ale v okolí byli doly na železnou rudu, měď, stříbro, i zlato. Šumperk proto byl zaroveň horním městem, měl pod sebou pod spravou okolní místa kde probíhala těžba a měl tak funkci obranou těch míst a toho co se vytěžilo.

Jeho prosperitu zjevně zajišťoval výskyt drahých kovů v okolí, což dokládá horní právo, jež šumperský statek získal v roce 1340.

Stopy pro dolování v okolí Šumperka mužeme nalézt u Noveho Malina. Ve Franštátské (novomalínské) rokli v těchto místech měla stát stará hornická osada známá jako „Mlýnská víska“ (Mühldorfel), nebo také
Goldwascherdolfel (vesnička rýžování zlata) a ta se měla rozrůstat podél potoka směrem dolů, tj. k nynějšímu Novému Malínu. Měl zde stávat mlýn na drcení vytěžené horniny, která se tam potom rýžovala. V okolních kopcích se měly nacházet staré štoly, mj. takzvaná Husarčina šachta (Gänserichtschacht) a je spojována s těžbou měděné rudy. Lokality, kde se měla kutat měděná ruda se táhnou od Franštátu až k Mladoňovu. Ve 13. století se mělo dolovat na Kamenném vrchu (Haidstein) a to na dvou místech. Podle tradice se v 13. století zde kutaly také stříbrné rudy. K nim se také vztahuje název „Walichloch“ (je
překládán jako „Vlaský důl“) a patrně souvisí s činností podivného vlašského (italského) hraběte Locarna. Ten v našem údolí hledal ve druhé polovině 17. století drahé kovy (stříbro a zlato).

Podle pověsti zde kdysi nějaká venkovanka z Frankštátu žala v rokli pod Burbergem (tj. v malínské rokli) lesní trávu, tu se objevil jakýsi cizinec v plášti a s širokým kloboukem na hlavě a stále opakoval slovo „Walichloch“. Když mu žena chodbu ukázala, vstoupil dovnitř a už odtud nevyšel.

Zároveň byla zde funkce obraná jako řada jiných míst na obranu Moravy proti nebezpečí ze severu, které hrozilo od tehdy ještě suveréních piastovských slezských knížat a loupeživých Wüstenhuvů
a Haugwitzů, kteří uzurpovali nejodlehlejší území Moravy na hranicích s Vratislavskem a Kladskem.
Z podobných důvodů vznikla řada horských pevností na cestách podél řek, například Kvinburg na Bílé Opavě, Veizenštejn na Bílém Potoku, Nový hrad na řece Moravě, Pleče nad soutokem potoka Staříče a říčky Brané, 0,7 km západně od Jinřichova apod. Právě posledně zmíněný hrad se v písemných pramenech vůbec neobjevuje.
Polohou mohl působit coby kontrolní bod cesty k Ramzovskému sedlu a asi vznikl jako reakce na stavbu hrabu Kolštejna (Braná). Tu realizovali loupeživí Wüstenvubové na území získané násilným úchvatem. Zda byla stavebníkem Plečí osoba pověřená králem nebo soukromníkem (někdo z pánů z Lipé) už asi nezjistíme. Vznik hradu je díky archeologickým nálezům datován do 14. století. Právě v okolí hradu byly užod středověku dobývány železné rudy.

U takových měst náměstí vzniklo jako tržiště které se stalo centrem, kolem něhož stály domy.

Pravidelný půdorys města, jehož střed tvoří rozlehlé čtvercové náměstí, patří k vrcholům středověkého urbanismu v Čechách. Výhodná poloha města poblíž obchodních cest vedla k hospodářskému růstu.

Radnice se začaly v českých městech budovat až ve druhé polovině 14. století.

Co se rozmístění řemesel týče, v městech se vytvořily normy, kde daná řemesla budou. Nebezpečná byla odsunuta třeba na okraj města, kováři a podobní. Jiní, zpracovatelé kůží, byli až za hradbami.

Domy obyvatel měst nebyly zpočátku všechny kamenné. Místy se dokonce podle regionální tradice udržely dřevěné domy ještě po třicetileté válce. Pokud bylo na město povýšeno stávající správní středisko, jen pozvolna se roubené sruby a zemnice přestavovaly na raně gotické domy. Pokud bylo město založeno „na zeleném drnu“, trvala výstavba kamenných domů zřejmě ještě déle. Máme doloženo, že mnozí obyvatelé nově založených měst žili řadu let v chatrčích, zemnicích a jiných provizorních přístřeších. Tím je také dán složitý vývoj nejstarší městské zástavby. Původně nejstarší městské domy nepřiléhaly svými boky k sobě jako později, ale měly kolem sebe volný prostor, kde se nacházel dvůr a někdy dokonce zahrádka. U obydlí stávaly i další hospodářské budovy, protože řada obyvatel měst se zpočátku živila zemědělstvím. Městská zástavba se zhušťovala jen velice pomalu s postupným nárůstem obyvatel. Teprve ve 14. století zcela zmizely v českých a moravských městech proluky mezi domy, zahrady a hospodářské budovy byly vytěsněny před hradby a dvory domů se rapidně zmenšily (někdy dokonce jeden dvůr sloužil několika domům současně).

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s