Šumperk – dominikáni – Bruno ze Šaumburku

Schönberg – „pěkný vrch“. Tak se to učí i školáci ve vlastivědě. Ale vše je uplně jinak než jak se nás snaží učit nejen na školach dějiny.

V jménu Šumperku – původně – Šumberk – se odráží jméno zakladatele, a nemusíme jít ani do daleké italie aby sme poznali, kdo byl ten co založil město Šumperk.

O založení našeho města neexistují přesné informace, zakládací listina se nedochovala. Nicméně se ví, že to bylo v době, kdy Moravu ovládal Bruno ze Šaumburku. Pokud město nezaložil přímo on, musel o tom vědět a dát k tomu svolení.

Bruno ze Šaumburku pocházel ze Saska severoněmeckého šlechtického rodu. Prošel řadou církevních úřadů, v roce 1245 jej papež jmenoval olomouckým biskupem. Král Václav I. jej uznal až o dva roky později, v té době bojoval za větší emancipaci českého království v rámci německé říše a vůbec jej netěšilo, že mu papež poslal do Čech na významnou pozici dalšího němce. Bruno se však ukázal jako skvělý diplomat a především jako oddaný bojovník za zájmy českého krále. Podařilo se mu usmířit Václava s jeho synem Přemyslem Otakarem II. U Přemyslovců bylo do té doby zvykem, že bratři mezi sebou, otcové se syny či matky se snachami, spolu bojovali o moc do posledního dechu. To české království opakovaně sráželo na kolena. Spojení Václava I. s Přemyslem Otakarem II. nastartovalo období, kdy vliv českého panovníka sahal od Alp až po Balt.

V druhé polovině 13. století, kdy se stal olomouckým biskupem Bruno za Schaumburka (1245 – 1281), nastaly významné změny.

Upevnil jako olomoucký biskup moc biskupství na Moravě a postavil na obranu jeho hranic řadu hradů. Podle své domoviny zřídil v olomouckém biskupství dle manského práva lenní pány, kteří se biskupovi zavázali k vojenské službě a dostali za to pozemky a hrady v léno.

Biskup Bruno se Schaumburku se stal osobním rádcem tehdejšího českého panovníka Přemysla Otakara II., s jehož pomocí chtěl v Olomouci zřídit arcibiskupství.
Po celou dobu svého úřadování nepřestal se stranit němčině i německým obyčejům a řádům v Koruně české. Nestal se (jako jiní němečtí biskupové) poddaným krále římského čili německého. Byl vzdělaný prelát. Svou činnost zaměřoval nejen na církevní správu, ale také na diplomatickou činnost a vojenské akce. Službu českému králi spojoval s cílevědomým budováním biskupství a jeho majetku. Měl plnou důvěru nejen krále Přemysla Otakara II., ale i několika papežů římských a také krále Rudolfa. Lze konstatovat, že v Českém království se nic neudálo bez jeho rady a spolupůsobení.

V rozhodujícím období, kdy šlo o uhájení práv českého krále a českého království, biskup Bruno neposkytl žádnou pomoc a “netáhl osobně do pole”.

V bitvě na Moravském poli byla česká vojska poražena a král Přemysl Otakar II., bojující do posledního dechu, byl zabit. Vítězný Rudolf Habsburský sděloval zvláštním listem papeži, že se mu podařilo udolat nebezpečného českého nepřítele

O tom, že přímo Bruno ze Šaumburku založil Šumperk neexistují příme důkazy, nicméně víme, že v zakládání měst byl velmi aktivní. Založil Ostravu, Kroměříž či Uherské Hradiště. Byl to zdatný lokátor a kolonizátor. Na Moravu přiváděl ze Slezska a německých zemí odborníky na těžbu nerostů. Právě podhůří Jeseníků se jevilo jako místo, kde by se těžbě dařit mohlo.

V době založení Šumperka česká šlechta nevycházela zrovna dobře s českým panovníkem Přemyslem Otakarem II., protože král začal zakládat města a kláštery a obsazoval jimi nová území a naproti tomu začal zasahovat proti české šlechtě, která také obsazovala neosídlená území, kolonizovala je a začala si tam víceméně svévolně stavět své panské hrady. Přemysl Otakar II. proti některým šlechtickým rodům zasáhl, jejich hrady jim odňal a tam, kde se mu to nepodařilo, tam alespoň na dohled těch šlechtických hradů založil buďto královské město nebo alespoň klášter, který také jako opevněné sídlo podléhal panovníkovi.

K založení Šumperka proto měl určitě pádný důvod. Tím byli páni z Bludova, kteří si později začali říkat Žerotínové. Královská moc vždy stála a padala s tím, jak panovník dokázal udržet křehkou rovnováhu mezi mocí královskou a mocí šlechty. Žerotínové byli v té době nejsilnějším moravským rodem, založit město na dohled od jejich rodového hradu tak bylo ideálním způsobem, jak jejich vliv oslabit, mít je pod kontrolou a držet na uzdě.

K Brunovi ze Šaumburku coby zakladateli Šumperka vede ještě jedna indície. Již brzy po založení města je ve městě zřízen dominikánský klášter.

Kdo jiný by mohl dominikány na Moravu přivést a dát jim povolení vybudovat klášter, než právě olomoucký biskup?! Je klidně možné, že město vzniklo již se záměrem, aby vytvořilo hospodářské zázemí pro dominikány.

V Čechách byl první dominikánský klášter založen blahoslaveným Česlavem v r. 1226. Dominikánské
kláštery tvořily nedílnou součástí středověkých měst. Ve 13. a 14 st. byly kláštery bratří kazatelů
nejen V Praze, Brně, Olomouci, nýbrž i v Hradci Králové, Jihlavě, Jablonném, Turnově, Znojmě, Litoměřicích, Sezimově Ústí, Kolíně, Českých Budějovicích, Uherském Brodě, Nymburce, Klatovech, Lounech, Berouně, Písku, Chrudimi, Opavě, Plzni a Šumperku. V r. 1420 husité většinu z uvedených dominikánských klášterů vypálili a mnoho dominikánů bylo husity povražděno.

Do konce 13. století vzniklo ve městech celkem 22 klášterů, většina se nacházela ve městech královských, pouze 4 ve městech poddanských. Na svém počátku byly české kláštery součástí polské provincie. K osamostatnění české provincie došlo v letech 1298-1301. V roce 1298 se konala městská kapitula v Métách, kde došlo k rozdělení polské provincie na dvě části polskou a českou.

Dominikáni zakládali kláštery především v královských městech, což dokazuje, že řád brzy vytušil slibnou perspektivu nového města…
Jinými slovy kdo žaložil město Šumperk umistil zde hrad, kostel a dominikánský krášter a domy obehnal hradbami neboť od začátku jeho cíl byl, aby tím získal právní status města. Tím i vyhody které městu náleží. Šumperk tedy městem byl od počatku. Nebyl vesnicí která po určitém čase by byla povýšena na město. Znik města nejspiš byl spojen s obchodovanim, asi od počatku tu bylo tržiště, město nejspiš dostalo pod spravu okolni vesnice, a mělo tak zároveň funkci ochranou. Sprava nad okolnimi vesnicemi byla i v cirkevni sfeře tim že Šumperku bylo vytvořeno i cirkevní zazemí.
Umístěni kráštera domikanů znamena zaroveň zajištěni městu aby se kurturně rozvíjelo, tim souvisí i kulturní rozvoj, existence škol, umělecké a literární činnosti.

Celoživotní studium se pro dominikány stalo formou askeze, fyzická práce se nepožadovala. Kazatelská povinnost vtiskla řádu intelektuální rysy. Mezi nejznámější dominikány patřili významní středověcí učenci Albertus Magnus a Tomáš Akvinský. Učení Tomáše Akvinského – tomismus – se roku 1342 stalo doktrínou řádu a později celé římskokatolické církve. V době Tomáše Akvinského bylo vzdělání u dominikánů považováno za prestižní záležitost. Ve školách tohoto řádu se totiž nevyučovalo pouze běžným předmětům, ale k učební náplni patřila také střelba z kuše či luku, šerm a boj. Byla zde tedy očividná snaha skloubit vzdělání ducha i těla.

Tento žebravý řád Dominikanů se také zaměřoval na boj s učeným kacířstvím.
Pravě Přemysl Otakar II, byl ten kdo do země pozval inkvizici.

Papež Řehoř IX. jako otec křesťanstva horlivě usiloval napravit mnoho omylů své doby, které duchovně otravovaly společnost a zapříčiňovaly, že lidé od katolické víry scházeli na scestí.

Proto přenesl v roce 1232 na dominikánský řád právo vykonávat svatou inkvizici, tedy systematicky vyhledávat kacíře a odpadlíky a vydávat je k potrestání světským soudům.

Tento svůj úkol, byl přímo stvořený pro řád, který měl bdít nad čistotou katolické víry.

Nejvyšší představený dominikánů podléhal přímo papeži a sídlil v Římě. Ne náhodou se dominikánům začalo říkat „Domini canes“, tedy „psi Páně“. V jejich znaku byl pes s hořící pochodní v tlamě.

Církev viděla v herezi ohrožení křesťanského učení a své autority.

Papež napsal nařízení : „Ve všech místech kde budete kázat – v případě, že hříšníci přes varování budou i nadále zastávat kacířství -, navždy je zbavujte duchovní podpory a pronásledujte je i všechny ostatní pomocí soudu, bez odvolání, za přispění světské moci, bude-li toho třeba; jejich odpor zmáhejte v případě potřeby ukládáním trestů bez odvolání.

V užším slova smyslu značila inkvizice zvláštní soudní instituci, jejímž úkolem bylo jistý blud pečlivě ze všech hledisek vyšetřit. Z uvedeného tedy vyplývá, že to bylo církevní zřízení sloužící k obraně víry, proti nesprávným naukám bludařů.

Dominikáni se pustili do práce s nevšedními zápalem, všude napjatě očekáváni, protože tato tajná papežská policie budila hrůzu už díky pověstem, které se před dominikány šířily, ještě než někam přišli.

Církev vystoupila se vší otevřeností a tvrdostí proti těm co nebyli pošlušni a šiřily blud a ve svém boji byla podporována i světskými panovníky. Ti, kteří pochybili ve víře, byli poučováni a napomínáni a kdyby tvrdošíjně v bludu trvali, měli být trestáni.

Hereze existovaly již v prvotní církvi. V listě svatého Pavla Timotejovi je poučení, že s bludaři se má zacházet mírně a s laskavostí. Na to se postupem času jakoby zapomnělo a už začátkem pátého
století svatý Augustin říká, že kacíře je třeba donutit násilím, aby vstoupili do jednoty s církví. Odkazuje se přitom na vyprávění z Lukášova evangelia, kde pán domu zve lidi na hostinu, a když mnozí pozvání odmítnou, tak pán říká svému služebníkovi, aby je donutil přijít. Ne všichni církevní učitelé – například Řehoř Veliký nebo Beda Ctihodný – však tento výklad zastávali.

Cirkev začala davat heretiky na uroveň s vrahy. Římské právo herezi trestalo jako jeden z
nejvážnějších kriminálních činů, a tím středověkým elitám nabídlo praktické řešení, jak se s novými herezemi vypořádat. Starořímské pojetí heretika jakožto kriminálníka pak podpořil i vlivný středověký myslitel Tomáš Akvinský, když srovnával kacíře s vrahy: vrah na rozdíl od kacíře zabijí pouze tělo (zbavuje tedy druhé pouze pozemského života, který stejně jednou musí skončit), kacíř však svým svodem
zabíjí duši, a vede tak druhé do věčného zatracení. Podle této logiky Tomáš nenalézá důvod, proč by se s kacířem (tj. vrahem duše) mělo nakládat mírněji než s obyčejným vrahem těla.

Lhůta k dobrovolnému doznání byla nazvána tempus gratiae a trvala 40 dní. Kdo se v této době přihlásil, dostal skutečně duchovní nebo hmotné pokání (modlitby, almužny, pouti, aj.) a slíbil-li, že od svého bludu odstoupí, byl svobodný.

Inkvisitor dále vyzval všechny, kteří vědí o jiných, kteří jsou bludaři a kacíři a nechtějí se přiznat, aby je ohlásili. Tím byl položen základ všemocným sítím nedůvěry a strachu, do nichž upadnout, znamenalo být vydán inkvizici.

Mnohdy se skutečně řada kacířů sama přihlásila, přijali duchovní tresty a vrátili se do Církve, aby se vyhnuli tělesným trustům od světských soudů.
Nejčastější tresty byly: upálení za živa, ale i zazdění za živa, utopení, pověšení, stětí, doživotní vězení, mučení atd.

Podle Sacro Arsenale nesměli být mučeni staří lidé, děti a nemocní. Zákona nebylo dbáno a na mučidlech mnohdy umíraly i nastávající matky, zrovna tak jako devadesátileté „čarodějnice“.

Ve 13. století tedy v celé katolické Evropě zahájily činnost papežské inkviziční tribunály, otevřely se brány mučíren a bohužel, vzplály první hranice.
V Evropě na hranici skončilo zřejmě od 14. do 18. století kolem 100 000 mrtvých.

Čechy a Morava byly až do Bílé hory útočištěm pronásledovaných „kacířů“ takřka z celé Evropy. V Čechách našli útulek valdenští i pikarti, novokřtěnci i sociniáni, antitrinitáři a libertini.

V českých zemích, se inkvizice od husitského období stala synonymem útlaku. Po dobu husitských válek nepřestaly hořet kacířské hranice – obě válčící strany své protivníky považovaly za hanebné kacíře. A snášenlivost nebyla ctností 15. století.

Když Inkvizice se dala do pohybu nebylo síly, která by ji dokázala zastavit. Prostí lidé se báli vztáhnout ruku na nenáviděné inkvizitory, protože tím samým by se přihlásili ke kacířství. Bohatí se báli o své majetky a také se strachovali, aby kvůli svému bohatství nepadli do oka inkvizitorovi, jemuž po popravě kacíře připadla značná část konfiskovaného majetku. Ti, kteří vykonávali světskou vládu, se báli zasáhnout proti zvůli inkvizitorů, aby na sebe svým protestem neuvrhli hněv inkvizitora nebo podezření biskupa. Biskupové mlčeli, protože i oni byli ostře sledováni inkvizitorem a navíc jim papež odňal řadu pravomocí tím, že je dal inkvizitorům.

Deset důvodů, proč se stát dominikánem
1) Každý vypadá lépe v černé a bílé (ne nutně dobře, ale určitě lépe)
2) Dodá to šťávu všem výborným jezuitským vtipům
3) Listopad je měsícem slavení (sv. Martin, sv. Albert, všichni dominikánští svatí)
4) Pokud máte na sobě hábit, dokážete zaparkovat i v centru Říma (u Santa Sabiny)
5) Nepřekvapí vás metody španělské inkvizice
6) Naučíte se správně vyslovit „Edward Schillebeeckx“
7) Zakoupení množství knih není proti duchu dominikánské chudoby
8) Když vás některý kardinál povolá do Říma, chce vás udělat svým sekretářem
9) Diskutovat v hospodě je součástí dominikánské spirituality
10) Když to všechno budete dělat dobře, máte zaručené nebe…

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s