Cheb – Valdštejnova vražda – nervová forma syfilis



Cheb (německy Eger, v chebském sudetoněmeckém nářečí Egha), je město na západě Čech v blízkosti hranic s Německem, v Karlovarském kraji, ležící na řece Ohři v okrese Cheb.

V době třicetileté války si město udržovalo svůj středověký ráz s množstvím věží a věžiček Správním uspořádáním zůstávalo Chebsko autonomním útvarem, který se svým charakterem stále podobal městskému státu vrcholného středověku. Šlechta v něm hrála zcela podřadnou roli. Poloha Chebu v nejdůležitějším místě českého západního pomezí zapříčinila, že oblast od prvních měsíců stavovského povstání po celých třicet let válečného běsnění nenalezla klid. Kolem Chebu se shromaždovaly armády obou stran, nepřetržitě tudy táhly jednotlivé oddíly i celá vojska, město i jeho okolí trpělo nájezdy žoldnéřů,
nepřestávalo platit kontribuce a výpalné, živilo posádky a několikrát bylo obsazeno a pleněno. V roce 1631 byl Cheb dobyt Sasi, v roce 1632 jej obsadilo vojsko Albrechta z Valdštejna, 1647 sem vpadli Švédové.

Spolu s Valdštejnem byli zavražděni Valdštejnovi přátelé generálové kteří nesouhlasili tim že Valdštejn je zradce a byli plně oddání císaři a králi Ferdinandu II.:
Kristián Ilova a Adam Erátnanna Trčku, civilista hrabě Vilém Kinský a rytmistr dr. Jindřich Niemann. Tihle důstojnici veleli Vojákům kteří rovněž
nesouhlasili s Valdštejnovou zradou.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna byl svými nepřáteli nazývan
„Zpupná bestie“, „krvavý a vzteklý pes“ či „zlotřilý Čech“.

Valdštejnovy válečné úspěchy, rychlá a strmá kariéra a také bezohledné počínaní mu však nadělají řadu nepřátel v řadách německé šlechty i na císařském dvoře.

Potom co byla zlomena Cisařova důvěra když uvěřil lžím které o Valdštejnovy rozšiřovali jeho nepřátelé.

Když si kromě suverénního rozhodování ve vojenských záležitostech činil i nároky na spolu rozhodování o osudech monarchie a o její evropské politice. Skrze nemoc byl unaven valkou a hledal cestu pro mír. To už může být brano jako zrada proti hasburkum, neboť mirem by nejspiš bylo spojeno i vzajemná tolerance protestansko – katolického stahu. Což by bylo mnohem složitější než jak se to nejpr zdálo.

Za zradu císaře mu nepřátelská strana dokonce nabídla korunu českého krále. Valdštejn nabídku nepřijal, ale nejspíš podvědomě na to myslel, kdyby on byl král.

Závistivci a osobní nepřátelé frýdlantského vévody pociťovali jeho sebevědomé projevy, jeho uspěch a rostoucí moc a bohaství jako osobní příkoří a osočovali ho stále zákeřněji.
Dokud jeho vojska vítězila a přinášela císaři politický užitek, nemohlo nic dobrou shodu mezi ním a jeho vrchním velitelem narušit. Císař dával Valdštejnovi okázale najevo, jak si váží jeho služeb a přehlížel jeho výstřelky, což ještě více provokovalo jeho závistivce a dvorské politiky, kteří tím více proti němu u dvora intrikovali. Valdštejna současně očerňovali jezuité a jeho odstranění žádali všichni němečtí spojenci Habsburků v čele s Maxmiliánem Bavorským. Nejpádnější byly přitom stížnosti na mnohatisícovou císařskou armádu, která Valdštejnovou zásluhou se stala svými nároky na peníze a na zásobování větším postrachem vlastních zemí a spojenců než nepřítele. Za těchto okolností se císař začal znepokojovat rostoucími Valdštejnovými ambicemi.

Byl jedním z nejvlivnějších lidí v Evropě a za zradu císaře mu nepřátelská strana nabídla korunu českého krále.

Zrada, strata důvěry přišla ze strany cisaře Ferdinanda II.. Jak by někomu měl věřit když od toho člověka přišla zrada, nevěřil Valdštejnovy, a pravě tahle nedůvěra odstartovalo to co se potom stalo.

Mohučský kurfiřt Anselm Kazimír přišel s návrhem, aby Katolická liga požádala císaře, aby zbavil Valdštejna velení. Nikdo se ale neodvážil toto přímo císaři navrhnout, ale bylo rozhodnuto
svolat kurfiřtské kolegium do Řezna a tam prosadit Valdštejnovo odvolání. Požadavek kurfiřtů na odvolání císařského velitele Ferdinand II. nepřijal. Další žádost nechal císař posoudit členům tajné rady. Ti prohlásili, že berou Valdštejna v ochranu, ale doporučují císaři, aby si nerozhněval kurfiřty a raději vévodu propustil z místa nejvyššího velitele vojska. To císař odmítl, Valdštejna obhajoval, stejně tak i jeho držení Meklenburska. Kurfiřti ovšem odmítli ustoupit.
Jelikož je císař nutně potřeboval k provedení volby svého syna římským králem, oznámil kurfiřtům,
po poradě se svým zpovědníkem páterem Lamormainem, změnu ve velení armády. Valdštejn ovšem nesmí být poškozen na své cti a majetku. Sněm se vůbec nevyjádřil k volbě římského krále, a tak císař ztratil svého nejschopnějšího generála, aniž by čehokoli dosáhl.

Na naléhání říšských kurfiřtů nakonec Ferdinand II. v létě 1630 odvolává Valdštejna z funkce nejvyššího velitele císařské armády.

Když se však situace na bojištích třicetileté války zhorší v neprospěch katolických a habsburských sil, povolá ho císař v prosinci 1631 zpátky do čela armády.

Armáda bojovala stejně spolehlivě jako dříve, ale jejímu vojevůdci bylo 49 let a den po dni mu ubývalo sil a energie. Valdštejnův zdravotní stav volal po důkladném odpočinku.
Možná právě ty ubyvající sily, navíc zhoršujicí stav jeho mnoholeté nemoci ovlivnil Valdštejna kromě vojenských i k politickým akcim které nebyli uplně jednotné s planem monarchie

Vévoda se během svého pobytu v Čechách v roce 1633 věnoval převážně armádě a měl již promyšlený plán k uskutečnění svého nejdůležitějšího cíle – všeobecného míru. Na něm se měly mezi sebou domluvit bojující armády.
Jejich dohodu by museli všichni přijmout. Těm, kteří by mírovou dohodu nepřijali, měla být vnucena násilím. Předběhl tak svou dobu o mnoho let.

V lednu 1633 vedl Valdštejn tajná jednání s nástupcem švédského krále, vůdcem říšské rady, kancléřem Oxenstiernou a současně vyjednával s Francouzi, jejichž zahraniční politiku vedl kardinál
Richelieu. V květnu dochází v Jičíně k tajné schůzce Valdštejna s českými emigranty – Janem Warlichem z Bubna a Jaroslavem Rašínem. Jako prostředníci Švédska.

Jeho mocí zrostla i pýcha a valku vedl podle svých přestav, které byly odlišné od planu cisařského dvora.

O prosazení míru se snažil také v červnu roku 1633, kdy místo předpokládané bitvy u Heidersdorfu vyjednával se saským maršálem Arnimem a veliteli švédského a braniborského vojska. Nepřátelství mezi armádami mělo být zastaveno a uzavřen mír. Smluvní strany se měly postavit proti těm, kteří by porušovali náboženskou svobodu. O svých plánech informoval Valdštejn také Švédsko a Francii, ale
nakonec z celého záměru ustoupil. Nevíme, proč se tak stalo, snad si uvědomil složitost celého
problému. Jako neúspěšná se ukázala snaha jednat o míru se Saskem, které potřeboval pro svoji myšlenku získat, a proto jej nemohl vojensky zničit, ačkoli měl k tomu několikrát příležitost.
Valdštejn ztratil čtyři měsíce času bezvýsledným jednáním se saským maršálem Arnimem, který záměrně vévodu klamal, aby získal čas. Vévodovo vedení války se muselo ostatním jevit jako nekompetentní a velmi špatné.
Neúspěch mírových snah byl pro něj samotného osudným.
Nejvyšší císařský velitel nedokázal využít pro nepřátele těžký rok po smrti Gustava II. Adolfa.
Vojenská nečinnost v průběhu roku 1633 popuzovala proti němu jeho nepřátele ve Vídni, Mnichově a v Madridu. Zaujat svými plány, nedbal na prosby o pomoc ze strany bavorského vévody Maxmiliána, kterého
nenáviděl. Řezno, jedna z nejdůležitějších katolických pevností v říši, bylo ohroženo švédskou armádou Bernarda Výmarského.
Valdštejn i Matyáš hrabě Gallas věřili, že cílem Švédů budou Čechy. Ohrožení nejen Čech, ale i
Vídně se stalo velmi aktuálním. Z různých příčin to byla vina Johanna Aldringena a bavorského
kurfiřta, ale neprávem byl obviňován Valdštejn za to, že neposkytl pomoc a Řezno tak mohlo být
Švédy dobyto. Již tak špatné mínění o vévodovi se ještě zhoršilo. Císařský vojevůdce se vydal proti švédské armádě, avšak vedení války v zimě neschvaloval a stáhl se do Plzně, kde měl od 10. prosince hlavní stan. Tento krok byl pro Vídeň velkým šokem, neboť všichni předpokládali, že se pokusí osvobodit Řezno z rukou Švédů. Jeho starostí bylo zimní ubytování vojska v Čechách, což se nelíbilo u
dvora, neboť dědičné císařské země byly vojskem zcela vyčerpány. Císař důrazně trval na tažení proti
Bernardu Výmarskému, ale generalissimus a jeho válečná rada toto v zimě odmítla. Valdštejn byl
zřejmě odhodlán neuposlechnout císařova rozkazu, což byla neslýchaná věc a znamenalo to oslabení císařovy autority. Napětí mezi oběma rostlo a rok 1633 skončil konfliktem mezi vévodou a císařem. Valdštejn nikdy neměl v úmyslu poškodit zájmy císaře, ale na základě göllersdorfské smlouvy měl stále nejvyšší velení nad armádou. Znal špatnou situaci ve vojsku a podle svého zvyku nechával vojáky odpočívat v zimním ležení a chystal se na jarní kampaň. Přihlédl také k názorům ostatních generálů a
plukovníků, kteří také nesouhlasili s tažením v zimě, neboť by to znamenalo zánik celé armády.

Nepřetelé tak každý jeho krok mohli vysvětlovat jako zradu a vzpouru proti císaři, a jeji cíl byl v tim aby jejich lžím císař uvěřil a mohli se Valdštejna konečne na vždy zbavit.

Jeho plán na sesazení Ferdinanda II. z trůnu a na vypuzení celé habsburské dynastie ze střední Evropy byla jen fantazie a nenávist jak jeho nepřátelé snažili lživě Valdštejna odviňovat před císařem, většinou lež se zakladá na překrousené polopravdě.

Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou z Lípy, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. K patentu byl připojen dlouho tajený dovětek:
Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence,
pokud to bude možno, zajmout a dopravit do Vídně,
nebo jako usvědčené provinilce zabít!

Cisař dal rozkaz aby Valdštejn byl převeden, měl být souzen před soudem, nasledovalo by vysetřovaní, po kterém by Valdštejn by asi vyšel jen mirným trestem, nebo vězení, jenže něco podobného tu už bylo. Padly na něj 1630 obvinění, byl zbaven velení, uběhl rok a cisař se na Valdštejna obratil. A nepřatelé jsi toho byly vědomi. Jestli se chtěji Valdštejna zbavit jediná možnost bude smrt.

Cisaře přesvětšili Aby za větou Valdštejna přivést živého byl dán dovětek kdyby to nebylo možné tak mrtvého. Což potom Valdštejnovy nepřátelé neměly zajem dostat jej k cisaři živeho, chtěli jeho smrt, aby se jej zbavily navždy, a cisař jsi tak své rozhodnutí nemohl rozmyslet.

Když císař 24. ledna 1634 vynesl nad Valdštejnem svůj tajný ortel, v němž mu neponechal žádnou možnost, aby se bránil proti vzneseným obviněním, zbývala frýdlantskému vévodovi jen hrstka věrných s níž se pokusil v posledním okamžiku uniknout z dosahu císařské moci. A zatím co se Valdštejn přesunoval do Chebu, spiknutí proti němu se rozrůstalo o plukovníky, ochotné udělat za příslib povýšení cokoliv.

Valdštejn Cheb respektoval jako strategickou pevnost a bránu jeho armád do Německa.
Takže po Chebu by jeho kroky nejšpiš by vedly dal do Německa.

Valdštejn 22.unora vytáhl z Plzně, Noc z 22. na 23. strávil Valdštejn ve Stříbře, z 23.
na 24. 2. v Plané u Mariánských Lázní. Mezi 16 – 17 hodinou, dne 24. února, dorazil vévoda se
svým doprovodem do Chebu. Kdyby v Chebu nebyl zavražděn dal by jeho cesta vedla do Saska, směrem k Hamburku. Jen je otazkou kde všude by se zastavil na noc, a kde by byl cíl jeho cesty.

Jenže se stalo čím on nepočítal, že mezi těmi s kterými prchal skrývají vrazi, navíc po cestě nejspíš vedli přátelské rozhovory tim padem nebylo žadného podeřzení a panovalal klamný pocit bezpečí.

Poslední dějství tragedie se odehrálo v Chebu, kde Valdštejn před necelými deseti lety postavil do
pole poprvé císařskou armádu.

Průběhu bojů se pohyboval se svou armádou po německém území kde kromě jiného osvobozoval města obsazená Švédy.

Albrecht z Valdštejna se stal prvním zločincem, který veřejně zabavoval majetek popravených českých pánů a mnoha dalších šlechticů i měšťanů, kteří museli za svou víru a přesvědčení emigrovat.
A teď on sam nakonec byl na utěku, zabaven mu byl majetek. Co mu asi zůstalo z celeho bohaství?

V sychravém dni 24. února 1634 vjel vévoda frýdlantský popáté a naposled do bran Chebu, aby jej již živý neopustil. V nosítkách, těžce nemocný a zlomený, provázený několika oddíly jízdy, asi
2000 vojáky.

Roku 1634, vlastně již smrtelně nemocen, do Chebu museli Valdštejna donést na nosítkách. Vévodovo
tělo i mozek devastovala rozvinutá neurosyfilida.
Chorobou postižený mozek už nedokázal fungovat jako dříve.
Jinak by si Valdštejn spočítal že situace, v níž se ocitl, je riskantní a vyžaduje nejvyšší opatrnost.

Nevítal jej žádný představitel města. Když se sesazený generalissimus podruhé ubytoval v měšťanském domě emigranta Alexandra Pachelbela (dnešní Muzeum) na náměstí, byl již jeho osud zpečetěn. Plukovník Buttler, který se se svým vojskem k Valdštejnovi připojil u Stříbra, se domluvil s velitelem chebské pevnosti Gordonem a dalšími důstojníky, že prchajícího vévodu zavraždí.
Gordon Valdštejna a jeho důstojníky Kristiana Illova, Adama Erdmanna Trčku, Viléma Kinského a rytmistra Neumanna pozval 25. února na chebský hrad k večeři. Valdštejn se vymluvil na nemoc, ostatní se však dostavili a s nimi plukovníci Buttler a Leslie, zasvěcení do spiknutí.
Většina zpráv se shoduje, že uprostřed večeře dal plukovník Leslie zvednout padací most a do hodovní síně vpadly dva oddíly spiklenců. Po krátkém zápase byli Illov, Trčka, Kinský a Neumann zabiti. Došlo k tomu kolem osmé hodiny večerní. Spiklenci se ubezpečili, že vraždění nevzbudilo ve městě pozornost a Buttler s oddílem dragounů, vedených rytmistrem Deverouxem, se vydal k příbytku nic netušícího vévody. Vraždy na hradě se odehrály v tzv. Gordonově domě vedle paláce. Tento dům při pozdějších přestavbách zmizel, ale archeologické výzkumy na počátku 20. století a v 70 letech jeho základy odkryly a zpřístupnily. Poslední dějství chebské exekuce se odehrálo v Pachelbelově domě, v němž bydlel toho času obchodník s vínem Kryštof Jindřich Hergesell. Vévoda nechal kolem domu rozestavit stráže, aby bránili hluku v okolí, štěkotu psů a kokrhání kohoutů. Jeho přecitlivělé nervy a nemocné tělo potřebovaly úplný klid. Ve vedlejším domě se ubytoval vévodův astrolog Seni, naproti osobní lékař Sache.
Ráno 25. února 1634 napsal Valdštejn roztřesenou rukou svůj poslední dopis plukovníku chorvatské jízdy, aby se okamžitě dostavil k vévodovi. Mezi osmou a devátou hodinou večerní téhož dne vtrhli do vévodova obydlí Buttlerovi dragouni a irský rytmistr Walter Deveroux probodl generalissima partyzánou. Valdštejn přijal smrt podle jedněch zpráv mlčky, podle jiných prosil o milost. V každém případě však zemřel okamžitě a jeho mrtvola byla v bouřlivé mrazivé noci převezena na hrad a položena na nádvoří vedle těl jeho důstojníků.
Chebští měšťané neměli s událostmi oné noci nic společného a o tom, co se v jejich městě vlastně stalo, se dozvěděli až 27. února večer na hradě, kde mluvčí spiklenců pán ze Steinheimu oznámil purkmistrům a radě výsledek a smysl exekuce.

Po Albrechtově smrti dal Ferdinand II. Štýrský sloužit za zavražděného na 3000 mší.

Ačkoliv byl Valdštej sprovozen ze světa násilně, už byl stejně na pokraji smrti, protože měl
pokročilou syfilidu, měknul mu mozek a bolestivě mu mokvaly vředy. Na koně už se nedostal a z Plzně do Chebu ho vezli v kočáře na posteli.

Valdštejnovi znemožňovaly chůzi bolesti v končetinách, které se zhoršovaly. Těsně před smrtí se před španělským jezuitou Quirogou vyjádřil, že kdyby se nebál pekla a ďáblů, vzal by ten nejhorší jed, aby se té hrozné bolesti zbavil.

Nervová forma syfilis postihuje především míchu, což dobře vysvětluje nemožnost chůze a ochromení funkce rukou nemocného ke konci života. Rovněž i jeho popisovaná bledost, šednutí až zčernání pleti dokládají léčbu rtuťovými preparáty a z toho vznikající trvalou chudokrevnost. Počáteční dráždivé působení této specificky zánětlivé choroby lze dobře spojit s ohromnou výkonností a činorodostí
vévody v prvních letech vzniku 3. stadia syfilis. Dlouholeté působení noxy zničilo v posledních
letech vévodova života obranyschopnost jeho organizmu; za fyzickým zhroucením bezprostředně následovalo psychické a rozklad celé Valdštejnovy osobnosti. Násilná smrt mu zkrátila život jen velmi málo – snad o několik týdnů, nejvýš měsíců.

I přes tuto zradu, byl Albrecht z Valdštejna jeden z nejschopnějších vojevůdců své doby a významný Čech. Jeho odkaz si dokonce kuriózně připomínali i Němci, kdy dokonce po tomto Čechovi Albrechtovi z Valdštejna (německy Albrecht von Wallenstein) pojmenovali za 2.světové války jednu svoji divizi,
44. SS Panzer Grenadier Division „Wallenstein“, což byla „SS-Kampfverband“ tj.bojový svazek působící
na území Čech, obsahující mimo útvary německé branné moci i tři prapory Hlinkovy gardy (slovenské jednotky).

V posledních letech se v mnoha městech konají jeho oslavy. Je paradoxní, že je to hlavně v
místech, které odcizil původním majitelům.

Valdštejn který okrádal a vyháněl lidi do emigrace, se dnes opěvuje? Není také nikomu divné, že oddíly SS s jeho jménem a nášivkami na rameni zabíjeli pražské obránce barikád. To přece není samo sebou, když tohoto slavného muže vychvalovali nacisté!

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s