Václav Vchynský – nenavist vůči svým nepřatelům

Václav Vchynský – nenavist vuči Rudolfovi II.
za křivdu, které se dopustil na jeho otci, ale i na něm samém,
– choval neuctivě k císaři
Rudolfu II., říkal hanlivé věci, tupil císaře, že se dostal do pekla a že
se tam prohání na vraném koni, a Rucký, který se
oběsil, že jede za ním, jako za svým pánem, na
černém kozlu.
– Václav Vchynský neuctivě se zachoval k mrtvému tělu císaře Rudolfa, když uchopil jeho
srdce a udeřil jím o stůl

Rudolf II. – Chtěl se
pomstít těm, kdo mu ublížili, ale ze všech
nejvíc toužil spravedlivě potrestat bratra
Matyáše, který pilně podrýval císařovu autoritu a bezostyšně usiloval o jeho svržení.

Václav Vchynský – měl být doživotně vězněn na kladském hradě.

Václav nejstarší z šesti synů, jeho otec byl Jan Vchynský.
Václav byl bratr Viléma Vchynskýho, který spolu s Valdštejnem zahynul v Chebu.

Jediná pokračující větev byla od Jana Vchynského.

Jaký syn Václav takovy otec Jan … Chovaní Václava bylo dost podobné s chovaním jeho otce. Co na srdci to na jazyku:

Násilnictví Jana Vchynského dokládá událostí z roku 1577, kdy Jan Vchynský přijel před dům Jana Bezdružického z Kolovrat na Malé Straně, vytasil kord a z neznámého důvodu jím udeřil po hlavě podkoního zmíněného pána. Rozhodně to byl muž sebevědomý, energický, který se nebál ani císaři otevřeně říci do očí nepříjemné věci. V roce 1586 se s panovníkem neváhal přít o výklad své pravomoci, když jako karlštejnský purkrabí odmítl povolit vstup do hradu nově jmenovanému karlštejnskému děkanovi, bez ohledu na to, že ho doprovázeli poslové pražského arcibiskupa vykazující se jeho dopisem. Vysocí církevní hodnostáři se ho snažili v očích panovníka znevážit jako závislého luterána a velkého přítele luteránského vévody saského. Jan Vchynský se přimkl k Vilémovi z Rožmberka, vůdci vlivné dvorské kliky. Toho se v zákeřném zápase o moc pokusil u císaře očernit jeho sok Jiří Popel z Lobkovic. Když se mu tato intrika nezdařila, vybral si za oběť Jana Vchynského, Rožmberkova stoupence a kdysi dokonce služebníka. Navedl arcibiskupa Medka, aby si postěžoval císaři, že protestant Vchynský se nešetrně dotkl císařské moci výrokem, že karlštejnského děkana by měli jmenovat čeští stavové a nikoli císař. Marně se Vchynský pokoušel obhájit. Rozhněvaný panovník mu 15. října 1586 vzkázal po ministru Rumpfovi, že si nepřeje, aby se ještě objevoval u dvora. Nakonec obeslal Vchynského na 12. prosince do Prahy, aby se zde před ním pokořil. Rytíři šlo o život i majetek. Na Rožmberkovu přímluvu nakonec vyvázl s tím, že pokořil se Jeho Milosti Císařské, dvakrát k nohám jeho padnuv na kolena a tudy crimen laesae majestatis, to domnění, jako by velebnost Jeho
Milosti Císařské urazil, ze sebe odvedl.

Syn od Jana Vchynského Václav dovedl vytčeného cíle se domáhati i prostředky méně čestnými, tak
od mala byl milován, ale i od mnohých nenáviděn a obáván.

Na rozdíl od svého otce se dal na katolickou víru. Nejspíš proto, aby se lépe prosadil v urputných mocenských zápasech, které se odehrávaly v zákulisí dvorského života. Pojal vášnivou nenávist k císaři Rudolfovi za křivdu, které se tento vrtkavý, churavějící prchlivec dopustil svého času na jeho otci, ale i na něm samém, když ho zbavil úřadu nejvyššího lovčího, touha po pomstě jej zahnala do řad stavovské opozice.

Již roku 1568 se jako šestnáctiletý ctižádostivý mladík přihlásil do služeb arcivévody Matyáše, Rudolfova mladšího bratra, který pilně podrýval císařovu autoritu a bezostyšně usiloval o jeho svržení.

Roku 1608 přitáhl Matyáš s velkým vojskem před Prahu a přinutil Rudolfa k rozdělení moci. Sám převzal správu Uher, Horních a Dolních Rakous a Moravy, zatímco Rudolf II. si spolu s vladařskými tituly ponechal pouze přímou vládu nad Českým královstvím, Slezskem a Horní a Dolní Lužicí.

Pokořený Rudolf se na Hradě užíral zlostí a snil o odvetě.

Chtěl se
pomstít těm, kdo mu ublížili, ale ze všech
nejvíc toužil spravedlivě potrestat bratra
Matyáše.

Rudolf nepřestával živit svou
pomstychtivost a dokonce v sobě
překonal nechuť k nepříjemným
povinnostem a vrozenou pohodlnost a
projevoval v zápase o Leopoldovo
nástupnictví nezvykle mnoho aktivity.

Svým mocichtivým bratrancem Leopoldem Pasovským se dal vtáhnout do hazardního pokusu o mocenský převrat s použitím žoldnéřského vojska v síle dvou pluků pěchoty a dvou pluků jezdectva, – celkem asi deset tisíc
mužů, a ti měli nárok na měsíční žold nejméně
padesáti tisíc zlatých.
Mezi pěchotou převažovali
vojáci z Čech a Rakous, jízdu tvořili především
Francouzi a Valóni. Přestože se jednalo o vojsko najaté katolickým pasovským biskupem byla
jeho velká část protestantského vyznání.
Ještě v době když byli na území pasovského biskupství, pasovští žoldáci nedostali žold,
vyjedli zásoby
biskupských poddaných za několik týdnů, peněz
na nákup potravin v jiných oblastech se
nedostávalo a proto byli vyhladovělí a trpěli nouzí.
Na
jejichž vydržování Leopold neměl dost peněz, proto zaroveň to byla přiležitost se toho problemu zbavit. Císař Rudolf II. byl zaslepen vidinou pomsty a tudiž přehlidl negativní důsledky co by se mohlo stát, kyvl na nabitku Pasovského, vojsko tedy Císařovým souhlasem vtrhlo pod velením plukovníka Raméa do Čech.

Pasovské vojsko mělo způsobit převrat v zemích Koruny
české, ovládnout Prahu a
vládu císaře zajistit. Ten by pak byl pro změnu v
pozici toho, kdo diktuje stavům podmínky.
Pro dlouhodobé udržení Rudolfových pozic pak podle
všeho císař s Leopoldem počítali s podporou tzv.
„španělské“ strany zastoupené kancléřem
Zdenkem Vojtěchem z Lobkovic, Vilémem
Slavatou a Martinicem za účasti španělského
vyslance Zuňigy, nuncia Caetana a moravských a slezských nespokojenců (například Karla z
Lichtensteinu).

Jenže mělo to haček neměl dostatek financí pro Pasovské vojsko, navíc už ve šlužbach Leopolda Pasovského stradali, byl jim dosud nevyplacen žold. Takže byli naštvaní, tím padem chyběla i kazeň.
Chyběla vojsku poslušnost k cisaři a
pasovskému vojsku, se zase rýsovala
představa, jako pomsta za nevyplacený žold, jak vtrhne do české země a tam bude
pěkně rabovat a plenit a loupit.
Tak není divu že to tak dopadlo, celé se to obratilo proti Rudolfovy, zvlaště když ani on se neměl k placení. Nakonec skrze to stratil vše.

Pasovské vojsko obsadilo České Budějovice, Český Krumlov, Tábor a Beroun. Stavové vyhlásili zemskou hotovost a jejich vojsko obsadilo Pražský hrad.

Pasovští 13. února 1611 stanuli před Prahou. Za sebou nechali stopy úděsné zkázy, brutálního vraždění a drancování.

Proti pohromě vpádu Pasovských se zvedla všelidová vlna odporu,
k níž se připojila i česká šlechta. Katolíci se rychle sjednotili s protestanty. Císař tímto zrádným spiknutím ztratil očividně sympatie a podporu českých stavů. Pasovští s uplatněním lsti pronikli přes chatrné hradby u Újezdské brány a po krvavé řeži se postupně zmocnili celé Malé Strany. Jejich řádění podnítilo ostatní části města na pravém břehu Vltavy k houževnaté obraně. Oddíl pasovského rytmistra Brändela, který proklouzl branou Mostecké věže na Staré Město, byl odříznut spuštěním železné mříže od svých hlavních sil a všichni jeho vojáci byli rozlícenými Pražany v ulicích nemilosrdně pobiti. Zajatý rytmistr skončil ve vězení.

Mezi šlechtici, kteří se tehdy postavili do čela stavovského žoldnéřského vojska, si svou udatností vydobyl všeobecné uznání i urozený pán Václav Vchynský.

Václav Vchynský, dokázal na jedné straně
předstírat loajalitu císaři a na druhé straně se mu
doslova podařilo se vecpat do čela stavovské opozice, kde vše vsadil na Rudolfova bratra a
rivala Matyáše. Vchynský byl zajímavý i v dalších
ohledech. Na svou dobu neváhal plánovat
vyzbrojení i obyčejného poddanského lidu. Tento
krok ale byl například v očích Petra Voka z
Rožmberka vyloženě zoufalým a navíc krajně nebezpečným. Zřejmě oprávněně se obával, že
vyzbrojený poddanský lid by mohl svůj hněv
obrátit i proti svým pánům.

Pasovští byli nakonec po těžkých ztrátách nuceni vyklidit Prahu a posléze v žalostném stavu odtáhnout i z Čech. Matyáš, kterého s jásotem vítala celá Praha jako osvoboditele, dotlačil nyní Rudolfa k abdikaci. S velkorysým gestem mu přenechal k užívání celou rezidenci na Pražském hradě, čtyři výnosná panství (Brandýs, Lysou, Přerov, Pardubice) a tolarů ročního důchodu. Korunovací Matyáše na českého krále se rázem vyšvihl mezi nejpřednější osobnosti království i jeho oddaný stoupenec Václav Vchynský. Za prokázanou statečnost a velitelské zásluhy při obraně Prahy se dočkal povýšení do panského stavu. Mimo to mu nový král Matyáš postoupil dvě velká královská panství, chlumecké a kolínské.

Na pražském hradě zatím sesazený císař v trudnomyslné osamělosti, sužován navíc krutými bolestmi a obtížemi posledního stádia syfilidy, pozvolna spěl ke svému konci. 20. ledna 1612 vydechl naposledy. Nejvyšší komorník Pruskovský se jeho smrt pokoušel ještě nějakou chvíli utajit, než dorazí poslové se zprávou ke králi Matyášovi do Vídně. Václav Vchynský a Adam z Trautsmannsdorfu, jak uvádějí historické zprávy, se nedali uspokojit výmluvami nejvyššího komorníka a vynutili si vstup do císařova pokoje a odhalili celou pravdu. Týž den odpoledne doktor Roberto za nepochopitelné přítomnosti četných diváků provedl pitvu zesnulého excísaře. Zjistil, že Rudolf II. zemřel na sněť, která zachvátila obě stehna až ke kolenům. Kromě toho měl vážně poškozené plíce, pokročilou vodnatelnost, zčernalá a zatvrdlá játra a zbytnělou slezinu. Pavel Skála ze Zhoře zaznamenal skandál, kterým přítomný Václav Vchynský popustil uzdu své nenávisti k mrtvému: dostav do rukou srdce jeho, že jest je ze zazlené proti nebožtíkovi nevážnosti v ruce své stiskl, až krev
z něho vypištěla, ta slova pověděv, že aspoň tak pomstil se nad úhlavním nepřítelem svým a nebožtíka otce svého, kterýž oboum dvoum nic dobrého nepřál, ale usiloval je do konce zkaziti.

15. června 1613 před císařem Matyášem Václav Vchynský přednesl svou žádost o právní potvrzení vlastnictví svých nově získaných panství. A tu se strhla bouře nesouhlasu. Zazněla vážná obvinění: Obě panství prý byla přiřčena Vchynským na základě podvodných machinací. Vchynský prý také zneuctívá panovníkovo jméno výroky:

Bylo vytýkáno, že se choval neuctivě k císaři
Rudolfu II., že o něm říkal hanlivé věci, že mu
nadával do lhářů, když pravil, že žádný slib císař nedodržel, tupil císaře, že se dostal do pekla a že
se tam prohání na vraném koni, a Rucký, který se
oběsil, že jede za ním, jako za svým pánem, na
černém kozlu.
A na adresu krále Matyáše,
jemuž za mnohé vděčil, řekl: „Čím král jest, jsem já, a čím jsem já, jest i král. Já
jsem mu vsadil korunu na hlavu a
nebude-li dělati dobrotu, mohu ji zadati
někomu jinému.“

Kdosi s rozhorlením vylíčil, jak neuctivě se zachoval k mrtvému tělu císaře Rudolfa, když uchopil jeho
srdce a udeřil jím o stůl. Císař se rozhněval a souhlasil, aby Václav Vchynský byl okamžitě zatčen a držen pod stráží. Usnesením zemského sněmu byl poté pro intriky, urážky panovníka a podvodné vymámení statku odsouzen k smrti. Panovník mu ortel změnil na doživotní vězení na kladském hradě. Václav při soudním řízení v předsíni pronášel před písaři zpupné hrozby: Nyní se projednává uvnitř má záležitost. Kdo se za mě přimluví, tomu já také pomohu, jiným se pomstím i na jejich dětech, jestli dříve nezemřu.

V září roku 1615, se chlumecký pán v důsledku sněmovního nálezu sám ocitl ve vězení. Za půl roku poté, 18. března 1616, byl podle ortelu v doprovodu 50 zbrojnošů dopraven do Kladska, kde měl být doživotně uvězněn na hradě. Jeho věrná manželka, pocházející ze starého českého rodu
Krajířů z Krajku, se rozhodla sdílet jeho osud s ním.
Ve
zvláštním pokoji, ovšem pokoj pana Vchynského
s pokojem jeho manželky nebyl propojen dveřmi.

Václav Vchynský se ovšem tak snadno nepoddával. Když počátkem května zavítal do Kladska arcibiskup, urozený pán ho požádal, aby mu dovolil přidělení kněze pro duševní posilu. Arcibiskup souhlasil. Duchovní službou u pana Vchynského byl pověřen jistý mnich italského původu, mnich z řádu de la
misericordia, rozený Vlach., Vchynský v něm získal spřízněnou duši ať už při tom sehrály svou roli peníze nebo sympatie k souvěrci, mnich obstaral pánovi nářadí, a ten za oltářem hradní kaple prosekal otvor do světnice, kde věznitelé ubytovali jeho manželku. Odtud se pak oba po provazovém žebříku spustili dolů a uprchli
přes hradební zeď do nikým
nestřeženého příkopu. V poli ho čekali již
s čerstvým koněm a zamířil si to do Krakova.

To se stalo 8. května Patrně ani tato fáze útěku se neobešla bez pomocníků. Manželé Vchynští nalezli prozatímní útulek v Krakově.

V kruzích české šlechty zpráva o jeho dobrodružném útěku vyvolala pobouření. Ve sněmu se páni usnesli, že Václav Vchynský cti a hrdla propadl a přislíbili vyplatit odměnu kop tomu, kdo jej přivede živého, nebo kop tomu, kdo přinese jeho hlavu.

Rok 1618 vše změnil, začalo české stavovské povstání proti habsburskému panovníkovi.

Praze začalo shromažďovat stavovské vojsko. Verbířské bubny svolávaly žoldnéře od prostých lancknechtů až po důstojníky nejrůznějších hodností. Tehdy Václav Vchynský usoudil, že se naskýtá vhodná příležitost k návratu do Čech. Prohlásil, že se připojuje k povstání a ruší své závazky s císařskou dynastií. Stavové ho vzali na milost.

Krátce po defenestraci, ještě dokud dlel pan Václav Vchynský v Polsku, rozšířil kdosi protistavovský pamflet, který radil císaři Matyášovi Vchynského pak Václava aby povolal s dvěma tisíci kozáků, nebo jej proto Čechové, že byl milý císaři, více nežli z jiného přičinění odsoudili. Ten že bude císaři věrněji sloužiti nežli kdy prve, a bude věděti dobře, jak s svými krajany nakládati a jim hlavy jejich ohledati. Stavovští povstalci přesto byli ochotni Václavovi Vchynskému důvěřovat. Proč také ne, když jeho bratři, nejprve krátce Vilém a poté Radslav, zaujímali místo přímo v direktoriu, stavovské vládě. Jenže Václav Vchynský na úspěch povstání zřejmě nevěřil. Potají si dopisoval s Matyášovým bratrancem Ferdinandem Tyrolským, kterého starý a nemocný císař vnutil českým stavům jako krále.

Když tyto styky Vchynského vyšly najevo, rozhořčení stavové se rozhodli vyslat do Chlumce vojenský oddíl a zrádce zajmout.

11. července dorazili do Chlumce komisaři Friedricha Falckého, kterého povstalečtí stavové zvolili za nového českého krále. Jejich autoritu zvýrazňoval doprovodný oddíl ozbrojenců. Obléhání hradu skončilo. Václav Vchynský byl eskortován do Prahy, kde jej čekalo vězení. Jenže kolotoč dějin se vzápětí pootočil. Uplynuly necelé čtyři měsíce. 8. listopadu 1620 po poledni bylo vojsko českých stavů na bělohorské pláni před Prahou na hlavu poraženo přesilou císařských. České povstání tak bylo potlačeno. Zatímco členu povstaleckého direktoria Radslavu Vchynskému nezbylo než hledat spásu v útěku do ciziny, takže v nepřítomnosti bude odsouzen ke ztrátě hrdla i statků, jeho bratru Václavovi se otevřela brána vězení. Ježto se nijak nenamočil do povstání, snadno před nejvyššími instancemi vítězného krále Ferdinanda II. obhájil právoplatný nárok, aby se znovu ujal svých panství. A tak se navrátil do
Chlumce se všemi poctami. Někdejší vzbouřenci už pod tíhou nových poměrů zkrotli a poníženě ohýbali hřbety. Život šel dál. Ve Smolné knize se už zase psalo o nařízení Jeho milosti vysoce urozeného pána Václava Vchynského. Ale i pán možná trochu zkrotl. Nevypadá to, že by se mstil. Utužil sice robotu a nutil poddané k přijetí katolické víry, ale na druhé straně projevoval i lidské cítění a shovívavost.

Čtyři své poslední roky prožil bez větších nepříjemností, chráněn stovkou najatých ozbrojenců, spokojeně vládl Chlumci, než 18. února 1626 v Brně ve věku 54 let nečekaně zemřel.

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s