Jičin – tragicky přiběh Elišky Kateřiny Smiřické

Jičin – tragicky přiběh Elišky Kateřiny Smiřické

Po bitvě na Bílé hoře si Jičín za svoje sídlo vybral Albrecht z Valdštejna.

Albrecht z Valdštejna k zámku vyvlastnil řadu domů (obyvatele přemístil do
nových domů na předměstí) až k Frýdlantské
bráně (dnešní Valdické bráně) a založil rozsáhlý
knížecí zámek na základě revidovaného projektu
architekta a stavitele Andrea Spezzy (+1628), který
původní smiřickou stavbu zvětšil 4x.

Stavba zámku byla započata roku
1625 na místě poničeného zámku,
pravděpodobně za použití velké části původních
konstrukcí. Stavbu řídil stavitel Pieroni. Svým
postavením uprostřed města připomíná největší pražský palác, na kterém se ovšem nepodíleli tak
významní architekti a stavitelé a který není natolik
stavebně ani architektonicky dokonalý. Dolní dvůr
sloužil jako remíza pro kočáry – pro uložení
kočárů a pro ustájení koní. Dokončovacích prací
na zámku se účastnil Pieroni de Galiano Giovanni (1586 – 1654) – italský právník, architekt,
matematik a inženýr. K zámku patří nedokončená
katedrála (dnes kostel) sv. Jakuba Většího, který
nechal Albrecht z Valdštejna v roce 1627 postavit
též Pieronim de Galiano Giovannim a je součástí
zámeckého komplexu. Spojovací chodba z Valdštejnského paláce do oratoře spolu s centrální
kupolí a věží zůstala nedokončena po Albrechtově
smrti. Albrecht z Valdštejna chtěl v královském
městě Jičíně zřídit biskupskou katedrálu a Jičín se
měl stát městem na úrovni hlavních měst
císařství. tedy nad úrovní Prahy. Bohužel se mu nepodařilo myšlenku zřízení biskupství prosadit,
bylo zde zřízeno pouze proboštství. Torzo
monumentální katedrály je nedokončeno dle
původních plánů a je nazýváno kostelem. Na
výzdobě zámecké kaple v letech 1630-31 se z
velké části podílel sochař Arnošt Heidelberger. Roku 1643 vévoda Albrecht E. z Valdštejna zemřel
a po jeho smrti se zámek 100 let neopravoval.
Roku 1681 propukl v Jičíně velký požár, který
poškodil velkou část města a část zámku.

Než započala přestavba Jičina roku 1621 ,
nalézál se zde zámek právě opravený
po výbuchu střelného prachu a požáru v r.1620.

Tenhle članek vysvětlí co a jak se odehrálo před vybuchem Jičínského zamku.
Je to příběh
života Elišky Kateřiny Smiřické z počátku
sedmnáctého století.

Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína.
Pod zámečkem žil ovčáček,
měl překrásnýho syna.
[:A v tom zámku jedna panna,
ta ovčáčka milovala, psala jemu v tajnosti
psaní plné milosti:].

Přijď ovčáčku časně zrána,
dřív než bude svítati.
Poženeme do hájíčka,
tam se budem líbati.
[:Líbati se v pěkným háji,
kde ptáčkové cvrlikaji, ty já ráda poslouchám,
jen když tě ovčáčku mám:].

Jina verze:

Vímť já jeden krásný zámek nedaleko
Jičína,
ostává tam kováříček a má krásného
syna.
A v tom zámku panna byla, ovčáříčka
milovala, milovala v tajnosti, přišla k němu v
rychlosti.

Tuhle krásnou píseň ze Stroupežnického „Našich
furiantů“ zná téměř každý, ale ne každý již ví, že
tato píseň vznikla na základě historické události.

Elišce Kateřině v roce 1608
bylo sladkých sedmnáct, mladí šlechtici nejevily zajem o její ruku.

Ženy se v té době vdávaly ve 14 letech a Elišce, bohaté nevěstě, se
do jejich 20-ti let nepodařilo najít ženicha.

Eliška nebyla moc hezká a měla zdeformovanou páteř – snad vlivem Pottovy nemoci nebo tím, že jí údajně služebnictvo upustilo na zem při koupání.

Právě paní Hedvika z Házmburka trvala na tom, aby provinilá dcera byla okamžitě uvězněna v skalní cele na Hrubé Skále. Skalský zámek na srázném útesu, odděleném od ostatní krajiny dvěma roklemi, úzké vězení vytesané vedle sklepů v kamenném masivu.

Matka ji k sobě nikdy láskyplně nepřivinula, nikdy ji nepolaskala, na rozdíl od mladší dcery Markéty Salomény.

Její vlastní matka ji místo pohlazení a hezkého slova často kárala a vyčítala nehezkost a šouravou chůzi, nehodnou mladého děvčete. Chovala se k ní jakoby Eliška byla trnem její patě.

Když je někdo ostrkován není divu že Eliška o to víc toužila po lasce. V tom nebyla sexualní posedlost. Chtěla jen aby byl někdo kdo by ji obejmul, pohladil. City které postradala od své matky. I její vlastní a jediná sestra ji neměla rada.

V roce 1608 pobývala na zámku v Kostelci nad
Černými lesy. A tam se zamilovala do kováře
Jiříka Wagnera. Už předtím usilovala o jiné
poddané.

Zkoušela to s Martinem Rosporejterem, barvířem Jiříkem a klíčníkem Václavem, ale ti se vždycky z ošemetné situace nějak vykroutili. A navíc když její matka Hedvika z Házmburka na to přišla, milou Alžbětu přehnula přes koleno a neurozené mládence jí vytloukla z hlavy.
Hedvika z Házmburka nechala seřezat i její služky.

Nebylo to nic platné. Dívka si poté stejně
vybrala kovářského a začala jej svádět skrze svou služku Evu. Pod
různými záminkami jej zvala na zámek a
nabídla se mu zcela beze studu.
Jiří Wágner
nejdřív její navrhy
odmítal, protože mu bylo naprosto jasné, že v tomhle případě běží o krk a snažil se i prosit, aby ho již neobtěžovali. To ale Eliška obešla tak, že tu a tam poničila nějaké předměty, které si vyžadovaly různé zámečnické práce, takže Jiří nakonec musel stejně přijít… Elišce se nakonec různými hrozbami povedlo svést Jiřího Wágnera, Eliška přišla o panenství. Nakonec s ním chtěla utéct ze zámku, ale než se tak stalo, došlo k provalu.

Eliška Kateřina Smiřická tím spůsobyla Skandál, který na svojí dobu byl neuvěřitelný.

Smiřičtí patřily mezi nejbohatší rody v Čechách. Počátkem
století 17. již byli Smiřičtí co do zámožnosti
stavěni hned za Trčky z Lípy, proto ta ostuda byla o to větší.

Její otec Zikmund, jí udělil okamžité domácí vězení na zámku Hrubá skála, dal uvěznit kováře Jiřího a služebnou Elišky
které jako kuplířce jí byl vytržen jazyk.
Jiřík Wagner a služka Eva Hlavatá strávili 4 roky ve vězení českodubského zámku.

Když se otec od regenta Jeronýma Bukovského (kterému se do ruky dostaly Eliščiny dopisy Jiříkovi) dověděl o avantýrách své dcery, popadl ho vztek a pak záchvat, který nepřežil. Zemřel 27.5.1608 ve svém paláci na Malostranském náměstí v Praze. Byl pohřben v kryptě kostela sv. Vojtěcha v Kostelci nad Černými lesy.

Otec zemřel a aniž by rozhodl o dalším osudu své dcery.
Matka zuřila a smrt svého manžela davala za vinu Elišce.
Tak se stalo, že Eliška byla dál vězněna.

Ztroskotal i pokus jí provdat za ženichy z nižší společenské vrstvy. Nakonec roku 1610 zemřela i její matka a buď za života nebo těsně po její smrti, byla Eliška převezena na hrad Kumburk, kde nehrozil žádný skandál.

Smiřičtí vymírají Eliška a mladší sestra Markéta Salomene, přežily skoro všechny mužské sourozence, zbyl jen prostoduchý a slabomyslný Jindřich Jiří. Díky jeho duševnímu hendikepu, se s ním v dědické posloupnosti nepočítalo…

Nejstarší Jaroslav roku 1611 zřejmě umírá na tuberkolozu. Albracht Jan
zemřel na tuberkolozu v listopadu 1618.

Byla to právě Saloména
kdo měl ve správě celé rozsáhlé panství Smiřických a velmi se jí to zalíbilo. Věděla však, že Alžbětě by po právu naležela polovina nebo aspoň malá část. A nechtěla se dělit.

Začla
pranice o majetek.

Markéta Salomena, provdala za Jindřicha Michala Slavatu z Chlumu. Byla tu však ještě Eliška, internována na Kumburku již jedenáctým rokem. Eliška by měla nárok na polovinu majetku. Podmínkou však bylo, že zůstane zachováno její panenství do svatby. A protože byla přistižena že se scházela s kovářem Wágnerem, za tu dobu se nejspíš zapomnělo na její skandal, ale Markéta Saloména pikla plán jak toho využit aby vše připadlo jen jí!

V této době v
nastálého zmatku v zemi, kdy se po druhé pražské defenestraci přelévala moc mezi stranou Habsburků a stavů, využil nezámožný vojenský dobrodruh, plukovník, právě vdovec,, Jindřich Otto z Vartemberka.
Jindřich Otto z Vartemberka,
byl nezámožný člen kdysi slavného rodu. Jeho předci hrad založili a snad si z nostalgie na Kumburk vzpomněl. Možná jen chtěl obnovit slávu a zámožnost svého rodu, ale to si již přesně nedozvíme. Na hradě byla držena Eliška, která zřejmě neměla tak přísný režim, jak se některým romantikům mohlo zdát.

Nejspíš měla povolen písemný nebo dokonce i osobní kontakt s vnějším světem, protože jenom tak si můžeme vysvětlit, že Otta Jindřich jí nočním přepadem roku 1619
věrnými svými hradu Kumburka se zmocnil, Elišku vysvobodil, vzal si ji za ženu a dožadoval se poloviny majetku. Taková byla zřejmě dohoda. Ostatně Otta nebyl nejspíš žádný krasavec a měl přízvisko „Kulhavý“ , takže skvělá partie ve všech ohledech. Ihned po svatbě, se manželé chopili správy Jičína. To se pochopitelně nelíbilo mladší sestře Markétě, která prostřednictvím manžela zažalovala oba z neoprávněného nabytí majetku, neboť nárok neměla žádný, jelikož pozbyla panenství před svatbou. Jindřich Otto pochopitelně oponoval a tvrdil pravý opak. Tedy že byl prvním, se kterým Eliška pozbyla panenství.

Následující události by byli jiné kdyby s svými věrnými a s Eliškou Jindřich Otto z Vartemberka se nevypravil na zámek v Jičině. Vše by dopadlo jinak kdyby v nastalé situaci požadal o pomoc císaře Ferdinanda II.

Ihned po svatbě, se manželé chopili správy Jičína. To se pochopitelně nelíbilo mladší sestře Markétě, která prostřednictvím manžela zažalovala oba z neoprávněného nabytí majetku, neboť nárok neměla žádný, jelikož pozbyla panenství před svatbou. Jindřich Otto pochopitelně oponoval a tvrdil pravý opak. Tedy že byl prvním, se kterým Eliška pozbyla panenství.

Kdosi si vzpomněl na kováře Wágnera, jež byl stále uvězněn. Ten do nejmenších podrobností potvrdil několik sexuálních aktů. Možná byl Wágner podplacený a jeho svědectví bylo jen divadlo.

Neštěstí v Jičíně Jindřich Otto na výzvy k soudu nereagoval a snad se opevňoval na Kumburku. Situace v zemi byla stále zmatečná a snažil se vše zdržovat, neboť on, jako zkušený žoldák věděl, že za měsíc, mohla být naprosto jiná politická situace. Zdržovací taktika mu nevyšla. Byl povolaný k soudu samotným králem Fridrichem Falckým, kde ho obvinili, že přepadl Kumburk a že bez královského svolení osvobodil Alžbětu z vězení a sňatkem s ní se zmocnil velkého majetku Smiřických.
Tehdy zrovna panující „zimní král“ Fridrich Falcký po posouzení případu nařídil, aby Vartemberk zůstal až do skončení celé pře ve vazbě a přiznal dědictví Saloméně. Alžběta pak má neprodleně předat všechen majetek zpět své mladší sestře.

Mezi tím přišla do Jičína komise, která měla projít veškerý inventář a předat ho Markétě,
neboť Eliška byla uznána vinnou, že nabyla majetek neoprávněně.
Chladní úředníci nezúčastněně sepisovali jmění, aby ho následně předali Saloméně. Marně se Alžběta rozčilovala, marně vysvětlovala komisi, jaká křivda se jí stala, jaké utrpení prožívala dlouhá léta. Vše bylo marné. Pro úředníky platil královský rozkaz.

Pan Jindřich Slavata z Chlumu přišed tedy dne 1. unora 1620 s úředníky královskými a přátely svými k Jičínu, nalezl brány zavřené a žoldnéři Oty z Vartemberka osazené,

ale manžel Markéty
Slavata, měl vlastní klíč, kterým si otevřel a následně se rozprchlo vojsko, které mělo bránit město i samotnou Elišku.

Když pak na to do města vpuštění komisarové listem královským se vykázali, tuť radda městská k rozkazu královskému panu Slavatovi poslušenství slíbila, žádajíc, aby město lidu Otova zproštěno bylo.

Zbylo jen pár věrných, které údajně hojně napájela vínem.

Když komisarové do hořejších světnic zámku vešli ku spisování, kázala paní Eliška sklepy zotvírati, a rozdávati vína vojákům, by si pojistila službu jejich, načež mezi hodinou 5. a 6. večerní vešla s podnapilými některými vojáky do sklepa.

Tam byly soudky se střelným prachem. Ať už úmyslem či náhodou – jak to doopravdy bylo se dnes už těžko dozvíme – se prach vznítil.

Došlo k obrovské explozi, při které se zcela zřítila čelní strana zámku, část vyletěla do vzduchu, zbytek začal hořet.

Podobný výbuch zámku se stal 1628 v Novém Městě nad Metují.
Zámku byla zabarikádovaná skupina vzbouřenců. Jeden z nich si při nabírání střelného prachu počínal tak neopatrně s pochodní, došlo k výbuchu střelného prachu, který byl uložen v útrobách
jihovýchodní nárožní věže
výbuch byl tak mohutný, až otřásl zámkem v
základech, věž se zřítila a ve svých sutinách
pohřbila 150 povstalců.

Jičinském zámku
Zahynulo asi 40 lidí, Čtrnáct osob bylo těžce zraněno a jen deset vyvázlo s lehkými poraněními a popáleninami.
Lidé si o výbuchu vypravovali, přidávali si další „zaručené informace: „Malé dítě, které šlo po náměstí, bylo vyhozeno až na střechu sousedního domu, kde usedavě plakalo; jakýsi mladík z té rány zešílel a prudkým během pádil z města kamsi do polí“. Každý, kdo o výbuchu vypravoval, si něco přibásnil.

Mezi mrtvými byli:
manžel Markéty
p. Jindřich Slavata z Chlumu, p. Rudolf ze Stubenberka na Novém Městě Hradišti nad Metují, manžel někdy Kateřiny ze Smiřic, Adam Abraham Bohdanecký z Hodkova na Adrspachu se synem svým Jaroslavem, poslední rodu svého, Václav Bukovský z Hustiřan a Oldřich z Gerstorfu, oba královy komorníci;

Oba Bohdanečtí ještě té noci, ostatní pak teprv druhého dne ze zřícenin byli vydobýti.

Zahynula Eliška i její služka Eva. Elišku Kateřinu vyhrabali občané ze sutin.
ještě byla živá, ale těžce raněná, kde byla oloupena a poté – ač těhotná – dobita. Následně
jí odnesli doprostřed náměstí, kde se nad ní smiloval jeden občan a přikryl jí plátnem, pod kterým zemřela.

V jednom listě, psaném nazítří do Drážďan, se pravilo: „Nade všemi mrtvými těly kázání učiněno, jen nad ní žádné, nýbrž jako psa ji tiše odnesli.“ Byla pohřbena do společného hrobu na hřbitůvku svatého Jana Na Koštofránku.

Tělo Slavatovo roztřepené odvezeno do Kostelce černého, a v kryptě Smiřické pochováno; na rakev pak dán nápis: „Léta 1620. prvního dne unora uroz. pán p. Jindřich Slavata z Košmberka na dolních Černicích, J. Kr. Mti radda a komorník, maje věku svého 33 a půl léta, s pány komisary v postupování statků urozené paní p. Saloméně Marketě Slavatové ze Smiřic, manželce své, jakožto poručnici nad uroz. p. p. Jindřichem Jiřím ze Smiřic, bratrem jejím, od J. Kr. Mti nařízenými do města Jičína přijevše, tu toho dne mezi 23. a 24. hodinou nenadálým od zapálení prachu domu panského roztržením s týmiž pp. komisary a s jinými stavu panského, rytířského i jinými osobami život svůj dokonal. Jeho tělo tuto pohřbené radostného z mrtvých vzkříšení očekává.“

Ale to ještě nebyl konec celé té
tragédie.

Chamtivá Markéta neužila majetku dlouho.
Nesmírný majetek jí bylo dopřáno užívat jen několik měsíců.

Roku 1620, po bitvě na Bílé hoře, utekla do zahraničí se „zimním“ králem Fridrichem.
Po zbytek svého
života se domáhala nároků na kostelecké panství.
Spor skončil r. 1676, kdy byla jejímu dědici Bohumilu Windischgrátzovi přiznána náhrada 300 000 zlatých.

Svého dementního bratra vzala sebou. Nakonec ho musela vydat Albrechtovy z Valdštejna, jelikož mu připadl majetek po Smiřických.

Obratnou finanční politikou si zajistil Albrecht z
Valdštejna již od počátku r. 1621 zástavní a
předkupní právo na část smiřického majetku,
propadlého konfiskaci, zejména na Jičín, Český
Dub a Hrubou Skálu. Trvalé právo k celému
dědictví Smiřických získal 30. dubna 1621, kdy byl (s přispěním Karla z Lichtenštejna) jako
nejvhodnější katolický příbuzný ustanoven
poručníkem nesvéprávného Jindřicha Jiřího
Smiřického a správcem tří čtvrtin rozsáhlého
rodového jmění. Tato část majetku byla vyňata z
konfiskace na základě tvrzení, že vedoucí činitel stavovského povstání zemřelý Albrecht Jan
Smiřický byl pouhým kurátorem majetku svého
staršího bratra. Valdštejn se svého svěřence
zmocnil až r. 1628, neboť Markéta Salomona
držela Jindřicha Jiřího v emigraci. Přesto měl
Albrecht z Valdštejna již od svého ustanovení Jindřichovým poručníkem právo volného
nakládání se svěřeným majetkem.

Albrechtova matka, byla rozená Smiřická a on, jako opatrovník Jindřicha Jiřího, se tak stal fakticky majitelem celého dominia Smiřických.

Jindřich Jiří Smiřický, tento slabomyslný bratr žil z mužských sourozenců nejdéle (1592-1630). Vrátil se do Čech a umírá jako Valdštejnův vězeň.

Roku 1630 Jindřich Jiří zemřel, a tím vymřel po meči jeden z nejznámějších rodů.

Albrecht Jindřicha nepřežil o mnoho let. Byl zavražděn v Chebu v roce 1634.

Ještě hůře dopadl manžel Elišky Jindřich.

Když se Ota z Vartemberka dozvěděl o tragédii, kterou způsobila jeho manželka,
Ota z Vartenberka v mdloby upadnuv, delší čas churavěl.
Později podařilo se mu z vězení uprchnouti,

uprchl z Prahy a přeběhl na stranu císaře Ferdinanda II. Za to mu byly králem nejprve zabaveny všechny statky v Čechách, ale po bitvě na Bílé hoře se karta obrátila a Otto na celé situaci vydělal. Oženil se s katoličkou a získal další panství na Litoměřicku.
Své poddané na příkaz císaře násilně rekatolizoval, snažil řešit svou neutěšenou finanční
situaci na úkor poddaných. K tomu se přidružila
jeho nesnášenlivá povaha a mnoha dokumenty doložená krutost, což vše dohromady vyvolalo
vzpouru,

poddaní se po dvou letech vzbouřili, vtrhli do tvrze a jej i s jeho manželkou a dítkami i služebnictvem usmrcen – rozsekán.

dne 29.10.1625 v Markvarticích na Děčínsku.

od svých zbouřených protestantských sedláků i s manželkou a dítkami i služebnictvem usmrcen – rozsekán. (

Jindřich neměl žádné legitimní potomky a jeho smrtí vymřel po meči rod Vartemberků, kdysi zakladatelů hradu Kumburk…

Během třicetileté války Kumburk obsazují Švédové. Používali jej jako moderní a těžce nedobytnou pevnost a své loupežné výpravy podnikali mnoho kilometrů od hradu. Prý se na hradě drželi ještě dva roku po ukončení války a tak byl z císařského rozkazu zbořen, aby se již nikdy nestal opěrným bodem nepřátelského vojska. Tím byl osud tohoto kdysi mocného a pyšného hradu definitivně zpečetěn a uzavírá se opona za sérií tragédií, která měla za následek vymření dvou kdysi mocných rodů a jednoho hradu.

.

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s