Štěpán Vilém Kinský

Štěpán Vilém Kinský

Pocházel z početné rodiny hraběte Václava Norberta Kinského (1642-1719) a jeho první manželky Anny Marie z Martinic. Měl čtrnáct vlastních a nevlastních sourozenců.

Jeho matka byla vnučkou Jaroslava Bořity z Martinic.
Takže jeho praděda byl Jaroslav Bořita z Martinic, ten který 23. května 1618 byl jedním ze tří defenestrovaných během druhé pražské defenestrace, spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a písařem Filipem Fabriciem.

Štěpán Kinský, patřil rovněž
mezi znamenité příslušníky rodu. Dostalo se mu
širokého vzdělání řadě oborů. Hovořil a psal
několika jazyky. Po jistou dobu sloužil u
císařského jezdectva, kde se vypracoval až do hodnosti plukovníka.“ Ve vojenské kariéře však
svoje štěstí neviděl.

Štěpán Kinský si vzal za ženu hraběnku
Marií Josefinu z Dietrichsteinu, která patřila k jedné z nejbohatších rodin v
českých zemích. Její rod vlastnil Lipník, Polnou,
Žďár, Vlachovo Březí, Boskovice a ještě další
majetek.

Nejvýznamnější z rodu: Dietrichštejnů byl
František Serafinský z Ditrichštejna (1570– 1636) stal se kardinálem a olomouckým biskupem. Pro svou intenzivní rekatolizační činnost na Moravě, se dostával do sporů se zástupci stavů. Po jejich porážce na Bílé hoře v listopadu 1620, mohl svou politiku plně uplatnit nejen na svém
panství, ale také jako zemský správce. Postupně
zlikvidoval veškerou opozici a konfiskacemi
znásobil rodový majetek.

Dva roky po svatbě byl
Štěpán Kinský jmenován do funkce jednoho z
místodržících v Českém království. Jeho kariéra
odstartovala,
Štěpán odjel do Petrohradu s pověřovacími
listinami opatřenými patřičnými pečetěni jako vyslanec císaře Karla VI. u dvora cara Petra Velikého. Nastoupil tam právě v době, kdy v ruské říši a jejím okolí docházelo k závažnému a
nepřehlédnutém vývoji, o kterém bylo nutno
podávat domů pravidelné, rychlé a nezkreslené
informace. Kinský měl pověst výtečného
diplomata. Byl informován nejlépe, protože díky
své inteligenci a příjemnému vystupování snadno získával přístup do salonů vlivných osobností.
Zanedlouho „povýšil“ – stal se rakouským
velvyslancem u dvora francouzského krále Ludvíka XV.

Nedaleko Paříže se odehrála jedna náramně napínavá
epizoda.

Štěpána Kinského pozval markýz Arthur de Chateauloup na zámek Boisrepos.

Hostitel, mu nabídl
prohlídku ´jisté kuriozity,´ jakou prý nikde
neviděl a také neuvidí.

Kinský se sice
pobaveně usmál, ale protože byl romantik, nechal se zlákat. Po setmění
následoval markýze po tajném schodišti
do spodního traktu zámku. Jaké bylo jeho
překvapení, když zjistil, že se ocitl v hrobce.
Pan Štěpán byl statečný muž, ale mrazení
v zádech se neubránil. Spatřil totiž úhledně seřazené rakve bez víka, ve
kterých ležely balzamované mrtvoly mužů
se stopami krve na hrudi.“ „Milý Monsieur
de Kinsky… Mrtvoly, které zde vidíte a jež
náležejí zdejším i cizím kavalírům, ty
všechny usmrtila má ruka. Dvacet jich je. Jeden z nás dvou se jim musí stát
společníkem.“ Štěpán Kinský se lehce
zachvěl a střídavě hleděl na markýze a na
mrtvé. „Vzmužte se, milý příteli! Dokažte,
že pověst, která vás předchází, si s pravdou v
ničem nezadá! V Německu vás pokládají za nejlepšího šermíře, a mne zase tady, ve Francii. A
to je ten důvod, abych s vámi vešel ve styk v
radostné naději, že mi bude dopřáno se s vámi
utkat a poznat, kdo z nás dvou je v šermířském
umění dokonalejší.“ Hrabě Kinský nereagoval a tak mu hostitel ukázal
na kordy: „Volba náleží vám. Neodpírejte mi cti s
Vámi se měřit, jinak bych Vás musel k tomu
přinutit. Podlehnu-li, mají moji lidé přísně
nařízeno, aby vás bezpečně doprovodili do Paříže,
kde nabudete slávy, že jste mne přemohl.“ Kinský se vzpamatoval. Začal namítat, že to je šílenství,
že to přece nelze, že on je diplomat, a vůbec –
„braňte se!“ Kinský zvedl ruku, jako by se hlásil o
slovo. Něco ho napadlo. Bylo mu jasné, že se
souboji s tímto chorobně posedlým člověkem
nevyhne a snažil se získat čas… uklidnit se… co nejvíc se seznámit s prostředím, ve kterém měl
svést boj. Vojáci tomu říkají průzkum terénu, lidi
od štábu používají odborný výraz rekognoskace.
„Něco je snad v nepořádku?“ Velvyslanec požádal,
že si chce místo souboje prohlédnout. Markýz
souhlasil, a Kinský si ze všeho nejdřív prohlídl krvavá místa na hrudi mrtvol. Okamžitě poznal, že
smrtelné bodnutí mají všichni přesně na stejném
místě. Logicky usoudil, že markýzovou tajnou
zbraní musí být jediný a dlouze nacvičovaný
výpad, který je veden zřejmě zblízka a s takovou
rasancí, že oběti nezůstává žádná naděje. Dochází k tomu v okamžiku, kdy se přímo uprostřed krytu
markýzova soupeře z nepochopitelného důvodu
otevře „skulinka,“ do které se okamžitě bodne.
Pan Štěpán neměl příliš času na dlouhé
uvažování, ale vzpomněl si na jednoho
vynikajícího šermíře, jenž ovládal uspávající proměny rychlého a pomalého tempa. Tento muž
vítězil proto, že se nejdříve stylizoval do role
vášnivého útočníka, zbrklíka, jenž se brzy unaví.
Pak zdánlivě přenechá soupeři iniciativu. To vše se
stereotypně opakuje až do okamžiku, kdy je
soupeřova pozornost otupena, aby pak bleskurychle zasáhl. Kinský si tu situaci promítl, a
pak řekl: „Jsem připraven, když se tak státi musí!“ Svědectví o souboji je kupodivu zachyceno se
všemi podrobnostmi. Markýz se vrhl na Kinského s
dravostí šelmy. Ten však zachoval ledový klid.
Markýz poněkud znervózněl, když se mu
nepodařilo soupeři vnutit způsob boje. Když
nastala očekávaná nudná fáze souboje, Kinský zmobilizoval všechny svoje síly. Pak schválně
provedl to, co zřejmě právě v tomto okamžiku
souboje všichni ti balzamovaní dělali. (Zaživa,
samozřejmě.) Na zlomek sekundy polevil svalové
napětí, naznačil nadýchnutí, čímž mimoděk
otevřel cestu ke své hrudi. Ze své pozornosti přitom nic neslevil. Markýz se domníval, že nastala
jeho pravá chvíle. Udělal mrštný výpad v úmyslu
zasáhnout Kinského svým speciálně nacvičeným
bodnutím. Jenže překvapen byl teď on sám.
Kinský se nenechal ukolébat ani zaskočit, a
prudkým sekem vyrazil markýzi kord z ruky. „Již dost, poznali jsme se navzájem!“ Jako gentleman
chtěl souboj ukončit, ale markýz se viditelně
přestal kontrolovat. Zatímco Kinský postával
klidně se svěšeným kordem, markýz bleskurychle
sáhl po své zbrani a se zaslepenou zuřivostí skočil
po svém hostu. Napadený si uvědomil, že pokud si chce zachovat život, musí rozlíceného markýze
zneškodnit. Odrazil útočníka takovým způsobem,
že ten se vlastně sám napíchl na jeho kord a klesl
k zemi mrtev. Vyslanec se okamžitě vrátil do
Paříže. Zprávy o této tragické události se rychle
šířily, jejich průběh měl všelijaký výklad. Kinský si získal slávu nepřekonatelného šermíře, ale po
zvážení všech okolností dospěl k rozhodnutí, že
raději sám požádá o ukončení své mise. Bylo mu
vyhověno.

Tuto skutečnou příhodu zpracoval vojenský
historik doktor Ivan Brož ve studiu o velkých
postavách rodu Kinských.

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s