Časlav – Páni z Chlumu – odňal král Přemysl Otakar II.

Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) obeslal před pražský soud všecky vladyky a šlechtice, kteří si svou věrností ke králi Václavu I. statky vynutili, a protože tato dědictví nebyla zpupná, tj. svobodná, nýbrž zápisně královská, odňal jim je. Mezi mnohými byl i Bleh, který tak Čáslav ztratil.

Bleh původně sídlil na Čáslavském hradě, ale král Přemysl Otakar II. mu po založení města Čáslavi v r. 1276 úřad odňal a asi jako náhradu mu daroval rozsáhlou zalesněnou oblast, kde potom vznikl i hrad Chlum.

Předkové pánů z Chlumu přesídlili sem z Litoměřicka a mocný vladyka Bleh, zvaný Velký Bleh, založil asi roku 1260 na hradišti, které bylo osídleno již asi v pravěku, mocný hrad Chlum. Rod pánů z Chlumu byl v dědičném držení úřadu župy čáslavské a v určitou dobu i v držení čáslavského Hrádku. Historických pramenů z té doby je velmi málo, ba lze říci, že jen několik nejasných zmínek.
Zápisným držitelem Čáslavě (Hrádku a podhradí) byl tedy po r. 1248 mocný šlechtic jménem Bleh.
Pravděpodobně toto držení získal buď on nebo již jeho předchůdci od krále Václava I. (1230 – 1253) za pomoc proti odbojnému kralevici Přemyslovi, králi poskytnutou. Páni z Chlumu byli tehdy nejmocnější rodinou župy čáslavské. V době, kdy Chlumští dostali proboštství zbýšovské, psali se z Chlumu a Košumberka. Je více než pravděpodobno, že Bleh jako držitel Čáslavě vykonával i úřad župana župy čáslavské, jejíž rozlehlost byla veliká (její hranice: na jihu zemská hranice, řeka Sázava, Železné hory, Labe, Vysoká u Kutné Hory).

Mnohem pozdější zpráva hovoří o tom, jak bylo rozsáhlé zboží pánů z Chlumu 20. 1. 1417, když
jeho držitel Beneš z Chlumu nabyl let, rozděleno takto:
1) Jan dostal hrad Chlum, Dědice, tvrz Smrčany, Suchotlesky u Hraběšína, Šebestěnice, Dobrovítov, Chvalovice, Zahrádku, tvrz Hrádek (u Podmok), Hostovlice, tvrz Radoňov, Čejkovice a kostelní
podací v Okřesanči, Dobrovítově a Radonově.
2) Diviš a Vilém dostali spolu hrad Košumberk, městečko Luži s podacími na Chrudimsku.
3) Beneš dostal tvrz Podhořany, Březinku, městečko Jeníkov s podacím, Římovice, Vlkaneč s podacím a Šítov.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Poděbrady – zabral po zemřelém Vilémovi z rodu Hroznatovců/Sezemovců Přemysl Otakar II. jako odúmrť

Lazeňské město Poděbrady leží v malebné Polabské nížině 50km od Prahy.

Poděbrady zabral po zemřelém Vilémovi z rodu Hroznatovců/Sezemovců Přemysl jako odúmrť –
bez ohledu na žijící blízké příbuzné (pány z Choustníka).

V roce 1257 bojoval ve vojsku krále Otakara proti Bavorům v bitvě u Mühldorfu, kde se utopilo mnoho Čechů. Při ústupu se pod nimi probořil most. Vilém zemřel bez potomků a Poděbrady připadly králi.
Český král Přemysl Otakar II., v letech 1262 – 1268 zbudoval v místě nad Labem kamenný vodní hrad, který byl v pozdějších dobách četnými úpravami přebudován na zámek.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Panenský Týnec – Chrám s kryptou svého zakladatele – Jaroslava Plichty z Žerotína.

Chrám v Panenském Týnci je mlčenlivou kryptou
svého zakladatele – Jaroslava Plichty z Žerotína.

Možná zde leží i ostatky svaté Anežky.

Ve 13. století založili na místě dnešního Panenského Týnce páni z Žerotína nejprve klášter, do kterého přivedli jeptišky z kláštera sv. Anežky v Praze. V husitských dobách byl klášter rozbořen ale páni z Žerotína jej znovuzřídili a přivedli sem z Prahy vypuzené jeptišky klarisky. Po zrušení řádu za císaře Josefa II. byl Panenský Týnec prodán ve prospěch náboženského fondu.

Údajně se zde skrývají pozitivní zóny, které působí na deprese, optimismus, dobrou náladu, působí kladně na lidi se sklonem k sebevraždám, po úrazech hlavy, mozkové mrtvici atd.

Psychotronik Stanislav Brázda naměřil v prostorách chrámu pozitivní zónu číslo 8, tedy nejsilnější, uzdravující.

Stavitel chrámu Jaroslav Plichta z Žerotína byl podle měření pana Brázdy na 80% dobrým člověkem a byl duchovně na velmi vysoké úrovni (90%), byl to silně vnímavý člověk, který silnou kladnou energii v tomto místě
cítil.

Pozitivní zóna v Panenském Týnci svým tvarem připomíná kříž. Měřením siderickým kyvadélkem bylo zjištěno, že duše pana Plichty z Žerotína lpí na této stavbě dodnes a dokáže na 75% odradit kohokoliv, kdo by chtěl na místě chrámu postavit cokoliv jiného. Jakákoliv jiná stavba by totiž účinky této pozitivní zóny snižovala.
Podle Dr. Olgy Krumlovské stojí chrám v Panenském Týnci na velmi silné pozitivní zóně, která má schopnost odstraňovat depresivní stavy, přinášet optimismus, dobrou náladu, elán a radost ze života. Pobyt na tomto místě je doporučován zejména lidem trpícím maniodepresemi, nedostatkem sebevědomí,
lidem přecitlivělým, se sklony k sebevraždě. Energie vyzařující z tohoto místa posiluje
obranyschopnost organismu. Dlouhodobější pobyt nebo časté návštěvy – posezení v trávě uprostřed chrámu, jsou doporučovány lidem po mozkové obrně, mozkové mrtvici a po veškerých úrazech hlavy. Na tomto místě je vhodné posedět v pohodlné pozici, položit ruce na kolena nebo do klína dlaněmi vzhůru a zpívat si nebo mručet.

Nedostavěný gotický klášterní chrám se řadí svou uměleckou hodnotou k nejdokonalejším českým památkám. Chrám se skládá z 21 metrů dlouhého kněžiště, které je 9 m široké a přes 20 m vysoké. Z poměrně krátké západní třílodní části zbyly pouze jižní zeď s portálem, polovina západní zdi a základy zdí ostatních. Ze čtyř lodních pilířů byly tři zbořeny a na čtvrtém částečně spočívá zvonice, která byla postavena o mnoho let později.

Rubriky: kosteli, slovanské a keltské hradiště a staré pohánské svatině | Napsat komentář

Kladsko – Havel z Lemberka – Rodu Markvarticů odebrané kralem Přemyslem Otakarem II.

Rod Markvarticů, svůj rozsáhlý majetek získal za službu Přemyslovcům od 12. století.

Havel z Lemberka (*? – † snad 1255) někdy též zvaný jako Havel z Jablonné, byl český šlechtic, zakladatel hradu Lemberk nedaleko Jablonného v Podještědí. Vzešel z rodu Markvarticů a stal se zakladatelem rodu Lemberků.

Jeho panství bylo ze západu ohraničené Lužickými a od východu Jizerskými horami.

Je znám i díky své manželce Zdislavě z Lemberka, svatořečené o sedm století později v roce 1995.
Povídalo se o ní, že pět mrtvých vzkřísila, mnoho slepých prosvítila a drahně chromých a malomocných uzdravila.

Spolu založili v roce 1237 opevněný klášter a městečko se špitálem Český Dub, kde také Zdislava léčila. Další, dominikánský klášter založili roku 1250 v Jablonném. Zdislava zemřela na tuberkulózu.
Tuberkulózu k nám přinesly Cyril a Metoděj
Cyril se nakazil na misii u Chazarů, na tuberkulózu umřel asi až po 8 letech, mezi tím byl vlastně roznašeš nemoci. Takže později někteří kteří potporovali slovanský způsob bohuslužby podlehli na tuberkulózu např. Král Přemysl Václav II. , stejně jako jeho matka Kunhuta, Eliška Přemyslovna byla dcera českého a polského krále Václava II., a sv. Zdislava,

Patřil k předním osobnostem na dvoře krále Václava I., byl jeho věrným stoupencem i za sporů s jeho synem Přemyslem v letech 1247 – 1249.

V listopadu 1248 Přemysl táhne do severních Čech plenit majetky Boreše z Rýzmburka. Boreš společně s Havlem a Míšňany ale uštědřují v nočním boji u Mostu Přemyslovi významnou porážku.

Za své věrné služby dostal funkci kladského kastelána a také i jakéhosi dozoru nad markrabětem Přemyslem po potlačení jeho povstání.

Havel je doložen v listopadu 1253 v Praze (na dvou listinách), což může být spojeno s holdováním české šlechty novému králi – Přemyslu II. To jsou také poslední listiny, ve kterých se Havel
objevuje. Zřejmě brzy poté umírá. Bohužel tak nezjistíme, zda by byl postižen jako bývalý významný Václavův stoupenec nemilostí jeho syna (Boreš přišel o svůj úřad komorníka a byl i na čas vězněn). Zdá se, že ano, protože Havel měl za své služby během povstání získat Kladsko, a to mu mělo být také v roce 1253 po nástupu Otakara II. odňato.

Havel se svou paní Zdislavou měl tři syny a dceru, kteří se zprvu všichni psali s přídomkem „z Lemberka“.

Nejstarším synem byl Havel II. z Lemberka, který zastával v letech 1266 – 1269 na dvoře Přemysla Otakara II. funkci nejvyššího číšníka.

Nejvyšší číšník (latinsky summus pincerna), zpočátku jen číšník patřil k dvorským úřadům (dignitates), které původně měly zabezpečovat hospodářství a chod domácnosti i dvora panovníka.

Havel II. z Lemberka držel panství Kladské, které mu však král později odebral.

Ve znaku města Kladsko je bílý dvouocasý lev se zlatou korunou v červeném poli. Tradice přisuzuje
udělení znaku králi Přemyslu Otakarovi II. v polovině 13. století.

Kladsko součástí českého státu. V 11. století bylo Kladsko předmětem sporů mezi Přemyslovci a Piastovci, kteří jej dokonce roku 1003 nakrátko opanovali. Kladským mírem, který byl uzavřen mezi českým knížetem Soběslavem I. a polským knížetem Boleslavem III. Křivoústým roku 1137 se Kladsko stalo natrvalo součástí Čech.[11][12] Od konce 12. století začala v podhradí vznikat trhová ves
obývaná Čechy, severně od dnešního náměstí vznikalo německé osídlení.[13] Dalším impulsem ke kolonizaci byl příchod řádu Johanitů do Kladska roku 1169.[14] Kdy se z trhové vsi v podhradí stalo město nevíme přesně, neboť lokační listina se nám nezachovala. Někteří historici soudí, že se tak
mohlo stát už roku 1223. První zmínka o kladském rychtáři pochází z 29. března 1275. [15] Jedná se tedy o vládu Přemysla Otakara II. Josef Žemlička ve své publikaci Přemysl Otakar II. král na rozhraní věků (str. 211-212) píše:
„Městská obec převzata králem se formovala v příhraniční Žitavě (Zittau), v polovině 13. století
se počal rozvíjet městotvorný proces v kladské kotlině, na předním místě obec pod hradem Kladsko.“ Na kladském hradě řídili správu kraje královští purkrabí.[16] Středověká lokace města mu dala půdorys, který byl s malými změnami zachován dodnes.

Po prohrané První slezské válce bylo roku 1742 Vratislavským mírem Kladské hrabství odtrženo od Čech a připojeno jako země s zvláštním postavením do Pruska.

Uzemí bývalého Kladska spolu s městem připadlo rozhodnutím spojenců po 2. sv. valce Polsku, ačkoliv si oblast nárokovalo z historických i národnostních důvodů Československo. Vznikl tak Československo – polský spor o Kladsko, který vysídlením Němců a Čechů a přílivem Poláků z východu skončil ve prospěch Poláků.

Rubriky: Polsko | Napsat komentář

Louny – Král Přemysl Otakar II. odňal Janovi Plichtovi Louny, které pak povýšil na město

Pánové ze Žerotína jsou potomky pánů z Hořovic, na což ukazuje i podobnost jejich erbů.

Habart z Hořovic (Gebhardus), byl purkrabí na Přimdě,

Jan Plichta ze Žerotína (potomek Habarta z Hořovic), byl manem Václava I., královským správcem vsi Louny.

Král Přemysl Otakar II. odňal Janovi Plichtovi Louny, které pak povýšil na město.
Město Louny leží v Severních Čechách, východním směrem od města Žatec.

Žerotínové byli často významnými rytíři své doby. Jan Plichta padl po boku krále Přemysla Otakara II. 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli.

Syb Jana Plichty – Habart ze Žerotína, působil v letech 1287–1297 jako přísedící na zemském soudu a podílel se na návratu krále Václava II. do země.

Plichta ze Žerotína (14. prosince 1291 – 28. září 1322) byl český rytíř z rodu českých Žerotínů, pravděpodobně nejstarší syn Habarta ze Žerotína,

Plichta se účastnil bojů s Habsburky, kteří si po vymření královské větve Přemyslovců činili nárok na českou korunu. Jeho boj byl zaznamenán v Dalimilově kronice: „Jindřich z Korutan pak českou zemi řídil… To římskému králi dobře poslouží, až před Kutnou Horou vojsko rozloží. Plichta ze Žerotína dá se na pochod a nadělá jeho šikům mnoho škod ….

Plichta a jeho bratr Jaroslav bojovali po boku řádu německých rytířů v Prusku. Plichta poté bojoval s Janem Lucemburským v bitvě u Mühldorfu.

Plichta ze Žerotína se zúčastnil prvního útoku s králem Janem. Dostal se ovšem moc hluboko do nepřátelských řad a už nestačil ustoupit s ostatními a zůstal odříznutý uprostřed nepřátel.
V bitvě se Plichta několikrát prosekal řadami nepřátelských rytířů, což bylo považováno za vrchol statečnosti a rytířského umění. Potom mu ale zoufalí němečtí rytíři zabili koně a nakonec i jeho. Plichta tak 28. září 1322 padl a pochován byl téhož roku v kostele Nejsvětější Trojice v Praze nebo v podzemí kláštera v Panenském Týnci.

Moravští Žerotínové nejsou s českými Žerotíny nijak spřízněni. Olomoučtí šlechtici se píší podle
obce Žerotín na Olomoucku, čeští podle obce Žerotín na Lounsku.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Boreš z Rýzmburka – popraven za vzpouru proti králi Přemyslu Otakarovi II.

Boreš z Rýzmburka (Rieseburka) (1210/1215 – 1277), český šlechtic, za vlády Václava I. nejvyšší maršálek Českého království a nejvyšší komorník. Pocházel z rodu Hrabišiců. Psal se podle hradu Riesenburg, který založil a dnes je znám jako Osek. Jeho bratr Slávek byl opatem v oseckém klášteře.

Boreš měl velké majetky nejen v Čechách např. Osek, Krásno, ale i na Moravě např. Slavkov, Moravská Třebová, Horní Němčí. V roce 1267 (někde 1260) založil severně od Třebařova augustiniánský klášter Maria Kron. Na začátku roku 1248 se vzbouřila část české šlechty, která byla nespokojena s vládou Václava I. a 31. července 1248 na pražském hradě zvolila králem jeho syna Přemysla Otakara II.
Boreš z Rýzmburka, Havel z Lemberka, Ojíř z Friedberka a několik dalších zůstali věrni Václavovi. Nakonec je v srpnu 1249 uzavřen mír a Václav I. usedá znovu na trůn. Po potlačení vzpoury zastával Boreš z Rýzmburka na královském dvoře Václava I. funkci komorníka. Situace se změnila po smrti Václava I. a po nástupu jeho syna Přemysla Otakara II. na trůn. Pro ambiciózního Přemysla představoval Boreš připomínku jeho nedávného pokoření, a tak už 25. ledna 1254 byl zatčen a uvržen v Praze do vězení. Uvěznění mělo především demonstrovat Přemyslovu moc a pravděpodobně po nedlouhé době byl Boreš z
vězení propuštěn. Do funkce komorníka se již nevrátil, když jej v úřadu vystřídal Bavor II. ze Strakonic. Na přelomu let 1254 a 1255 se zúčastnil křížové výpravy do Prus. V roce 1260 se udála bitva u Kressenbrunnu, kde Boreš velel zálohám a v níž Češi porazili uherské vojsko. Boreš v bitvě získal vzácnou relikvii, a to prst Jana Křtitele. Po neúpěšné vzpouře v r. 1275/6 spolu s Vítkovci a Závišem z Falkenštejna, proti králi Přemyslu Otakarovi II., byl zajat a roku 1277 popraven. Další Borešova známá jména jsou Boreš II. Hrabišic anebo Boreš z Oseka.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Beneš ze Cvilína – obviněn ze zrady a popraven



Benešovým otcem byl Vok z Benešova (1219-1222). Beneš měl pravděpodobně 7 bratrů. Prvním byl známý šlechtic Milota z Dědic, neméně známý byl Tobiáš z Bechyně (z Benešova), pozdější pražský biskup. Dalšími bratry byli Robert, který předčasně zemřel a Ondřej, zakladatel rodu z Tvorkova. Dalšími bratry pravděpodobně byli Vok z Kravař a Benešova, Zbyslav (zakladatel větve ze Štráleka) a Jan (zakladatel větve z Bučovic). Beneš ze Cvilína se účastnil bojů ma straně českého krále Přemysla Otakara II. V roce 1253 bránil se svým bratrem Ondřejem Opavsko proti uherskému králi Bélovi, který vytvořil koalici s haličskými a polskými knížaty. Za své věrné služby dostal od krále hrad Cvilín (Lobenstein). V roce 1265 byl však obviněn ze zrady a společně se svým bratrem Milotou z Dědic a
rakouským šlechticem Otou z Meissova zatčen.
Všichni byli uvězněni na hradě Veveří. Zatímco Milota byl uznán nevinným a propuštěn, Beneš z
Otou byli popraveni.

Na začátku 60. let je Beneš z Cvilína znojemským purkrabím a zřejmě zde také často pobývá Milota.

Na konci roku 1263 jsou Beneš z Cvilína společně se svým bratrem Milotou a rakouským sudím Ottou z Maissau uvězněni (pohnutky krále Přemysla II. nejsou jasné). Milota jako jediný z trojice
šlechticů věznění přežívá a dostává se zpátky do královské přízně (od roku 1268 opět svědčí na královských listinách a je v královském doprovodu).

Milota vedl do bitvy na Moravském poli české zálohy, které už nedokázaly zvrátit nepříznivě vyvíjející se bitvu.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Frýdlant – Ronovcům odebran králem Přemyslem Otakarem II



Město Frýdlant leží na severu Čech v okrese Liberec v Libereckém kraji, na okraji Jizerských hor.

20 km severně od Liberce

Tento kraj (Frýdlantsko spolu s Žitavskem a Šluknovském) se nazýval Záhvozdí (lat. Zagost), náležející politickou správou k Žitavě a Míšni, po dlouhá léta spravované míšeňským biskupstvím a až do 14. století patřící k zemím koruny české.

Okolní území patřilo tehdy rodu Ronovců.

Ve 13. století došlo k rozmachu českého státu za posledních Přemyslovců, řada významných českých rodů dostala příležitost k vyniknutí. V severních Čechách k nim patřili především Markvartici a Ronovci.

Ronovci byli jedním z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. První zprávy o jejich existenci pochází z konce 12. století.

Jméno zvolili zřejmě podle Ronova na Žitavsku, v údolí Nisy, dnes na polském území. Stejnojmenný hrad Ronov na jihu od České Lípy vznikl téměř o 150 let později, až koncem 14. století. Pojmenování Ronov dávali Ronovci i dalším jimi vybudovaným hradům.

Společným znakem všech rodů odvozujících svůj původ od Ronovců byly zkřížené ostrve (osekané větve ve středověku používané jako primitivní žebřík), nejčastěji černé ve zlatém štítě. Od ostrví je odvozeno i jméno rodu (něm. ronne, ostrve)

Je symbolem pravdy, neboť pravda vyjde najevo právě tak, jako opadá nádhera listí ze stromů, a zůstanou holé větve.

Ronovci z dějin Frýdlantska poměrně rychle mizí, což souvisí s Přemyslem Otakarem II. (1253 – 1278), který omezoval moc šlechty zemi. Šlechta Bohatla a sílila. Svým postavením ohrožovala moc panovnika v zemi. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do „knížecí vůle“. Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví, přestože různá panství patřila šlechtě a panovníkovi patřila jen královská města a
malá území. V Čechách šlechta dlouhodobě bojovala proti panovníkovi kvůli podílu na moci a majetku. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců. Vítkovci vlastnili řadu hradů a počínající města. Byla to velmi citlivá oblast, která spojovala Čechy a rakouské země, které Přemysl v roce 1251 získal. Takže vznikala řada ohnisek, které se Přemysl snažil řešit násilím, jako bylo založení královského města České Budějovice, založení kláštera Zlatá Koruna, hradů Zvíkov, Hluboká, Písek atd.

Přemysl Otakar II. proti některým šlechtickým rodům zasáhl, jejich hrady jim odňal a tam, kde se mu to nepodařilo, tam alespoň na dohled těch šlechtických hradů založil buďto královské město nebo alespoň klášter, který také jako opevněné sídlo podléhal panovníkovi. Takto král krotil Vítkovce, pozdější
Rožmberky, i další české rody. Mezi tyhle rody patřily i ronovci jejiž panství se rozkladalo v severních čechách Rod Ronovců nemohl uniknout pozornosti Přemysla Otakara II..

Důvody k tomu že rod Ronovců pro něj nepohodlný byly:
– vlastnili velké bohatství, tím ohrožovali moc panovnika tím že by mohli ohrozit vůčí postavení rodu Přemyslovců, tím padem i pravo na trůn.
– dále rod Ronovců už dříve byl vůči němu nepřátelský, v době kdy Otakar proti otci rozpoutal ozbrojený odpor tehdy sotva čtrnáctiletý Přemysl. Za podpory skupiny nespokojených šlechticů postavil se do čela vojenského povstání s požadavkem, aby byl jmenován spoluvládcem.
Ronovci zůstali věrni jeho otci králi.
Král Václav byl, opuštěný většinou šlechty, ale na straně Václava byla jen malá skupinka šlechty, Boreš z Rýzmburka, Havel z Lemberka, Ojíř z Friedberka a několik dalších zůstali věrni Václavovi. Mezi nimi byli ronovci bratři Jindřich, Častolov a Jindřichuv syn Smil z Lichtenburka.
Tato malá skupinka šlechty zato však mocná, představovala hrozbu pro Otakara. Otcovy stoupenci si
mladého krále nepřáli a žádali proti němu tvrdý zákrok.

Proto se na jaře 1248 Otakar vypravil v čele malého vojska dobýt jejich baštu, město Most. Došlo ovšem k rychlému obratu situace. Václavovi stoupenci přepadli pod Mostem Přemyslův vojenský tábor
a uštědřili mu porážku.
Za pomoc Ronovci od českého krále Václava I. získali území Žitavy a byli po roce 1238 uváděni v listinách s přídomkem de Sitavia (ze Žitavy). Bratrům se podařilo získat velký kus území, táhnoucí se od míšeňské Pirny do podhůří Lužických hor až k České Lípě, které se stalo mocenskou základnou rodu.
Ronovci za osobní pomoc králi při jeho tažení do Prahy v srpnu 1249 získali po poražení vzpoury další statky, např. hrad Lichtenburk (Lichnice) ve východních Čechách.

Po smrti svého otce roku 1216, Častolov působil u královského dvora, kde zastával různé dvorské úřady – v roce 1222 byl nejvyšším maršálkem, v roce 1226 pak nejvyšším lovčím.
Mladší bratr Jindřich Po smrti svého otce nebyl ještě plnoletý a pravděpodobně strávil mládí na dvoře po boku kralevice Vaclava.
Když jeho mladší bratr Jindřich získal v roce 1232 místo kastelána na královském hradu Budyšín, usadil se zde i on.

Zatímco bratr Častolov s rodinou na Žitavsku zůstal, Jindřich se i se svými syny přestěhoval do
východních Čech (viz Lichtenburkové), podruhé se zde roku 1251 oženil a nedlouho poté, někdy v letech 1253 – 1254, zemřel.
Jindřichův syn Smil z Lichtenburka aktivně se účastnil na potlačení povstání. Za věrnost byl dosazen do úřadu nejvyššího purkrabího pražského (1249–1251) a král ho pravděpodobně obdaroval územím Železných hor a přilehlých území na pomezí Čech a Moravy. Smil zde nechal zbudovat rodový hrad Lichtenburk (dnes nazývaný Lichnice) podle nějž se také začal psát. Své postavení si dokázal udržet i za panování Václavova syna Přemysla Otakara II.. Opustil sice úřad nejvyššího purkrabího, ale Přemysl ho často pověřoval diplomatickými misemi.

Smil byl zdatným bojovníkem, v roce 1246 se účastnil neúspěšného vpádu do Rakous, v roce 1251 tažení proti Bavorsku a v roce 1255 křížové výpravy do Pruska. V září 1257 pak spolu s některými dalšími šlechtici kryl ústup českých vojsk z Bavorska. Tato skupina byla odříznuta od hlavních sil a po 9 dní se úspěšně bránila velké přesile ve městě Mühldorf, než si vyjednala volný odchod. Pán z Lichtenburka se také zúčastnil i bitvy u Kressenbrunnu v roce 1260. Táhl také po boku krále Přemysla Otakara II. na křížovou výpravu do Pruska.

Smilův syn Jindřich je u dvora pravidelně od roku 1261. V roce 1271 se Jindřich z Lichtenburka zúčastnil králova úspěšného tažení do Uher a podpisu následných mírových smluv a o rok později se z
neznámých důvodů s Přemyslovým královským dvorem rozloučil. Ovšem bitvy na Moravském poli se Jindřich společně s bratry Smilem a Oldřichem pravděpodobně zúčastnil. V době regentské vlády Záviše z Falkenštejna Lichtenburkové nějakou dobu podporovali jeho stranu – v tomto období také došlo ke sňatku
Jindřichova prvorozeného syna Hynka Krušiny se Závišovou nejmenovanou dcerou. Lichtenburkové však někdy během roku 1287 změnili politickou stranu a názor a výsledkem bylo oloupení Záviše o svatební dary při jeho cestě na námluvy do Uher. Loupežné přepadení mohlo být způsobeno nejen politikou, ale i
nesrovnalostmi ohledně věna Závišovy dcery. V každém případě již Lichtenburkové mocného Falkenštejna nepodporovali a stáli na straně jeho protivníků a v okamžiku Závišova uvěznění byli na straně krále Václava.

Častolov byl ženatý a měl několik dětí. Jako první se v majetkových listinách uvádí v roce 1249 syn Jindřich, v roce 1250 mladší syn Častolov mladší a nejmladší Chval je takto uváděn v letech 1253 až 1262. Své syny postupně přivedl ke královskému dvoru. Synové Častolova z Žitavska po roce 1263 na nátlak krále Přemysla Otakara II. odešli.

Synové Častolova ze Žitavy jsou v pozdějších záznamech uváděni pod různými jmény.

Nejstarší ze synů byl uváděn zprvu jako Jindřich a po letech jako Hynek z Dubé (uváděn v listinách z let 1249-1290). On i jeho sourozenci se usadili hlavně v severních Čechách na Českolipsku a všichni měli rodiny a mnoho potomků.

Mladší Častolov, zakladatel rodu pánů z Klinštejna, je Čeňkem z Lipé. Někdy v letech 1250 až 1278 získal území při dělení majetku Ronovců na západ a severozápad od Lípy.

Chval, zakladatel pánů z Lipé, je i nadále uváděn stejně. Chval z Lipé založil hrad i město Lipá (dnešní Česká Lípa).

Přemysl Otakar II. tedy majetek Ronovců z konfiskoval. Udalo se to ale až po smrti obou bratrů, majetek zabavil Častolovim synům. Zvlaštní je to že oba umřeli stejné době a to 1254.

Dlouho však Frýdlant neudržel, mohly za to jednak vleklé války s Uhry, jeho výprava do Litvy, a dále se blížilo k vojenskému střetu s římským králem Rudolfem Habsburským.

Proto Přemysl Otakar II. Frýdlantsko dříve patřícim Ronovců prodává Biberštejnům, německé šlechtě pocházející ze Saska.

Král Přemysl Otakar II. si dělal nároky na území kolem Brodu, které považoval za královskou půdu, protože se tady dolovala stříbrná ruda. Dostal se do vážných sporů se Smilem, po kterých ale velkou část pozemků odebral Ronovcům a připadla králi.

Ironie osudu je že se sbavoval těch co něco znamenali a měli moc aby neohrozily jeho plany.

A stal se uplny opak rozhodujicí chvily kdy mohl byt panem celé evropy a měl na to schopnosti a moc tak cisařskou korunu po které toužil dostal ne ten prvni pořadí ale poslední. Při volbě kdo bude novým císařem vybrali jsi bezvýznamnýho chudého hraběte Rudolfa z hradu Habisburg, kdesi v dnešním
Švýcarsku. Šlechtice který měl jen malé državy v rodném Švábsku.

Rod Ronovců zabavenim majetku jen kratkodobě oslabil.

Zatimco král přemysl Otakar II. nedlouho potom umirá na bojišti. A o něco později jeho rod umirá pomeči.

Ale existence Rodu Ronovců pokračuje dál.

Synové Častolova

nejstarší syn Jindřich později zvaný Haiman či Hynek Berka z Dubé, postavil Hrad Houska.
Hrad nechal postavit přibližně mezi léty 1280 a 1290, a to z několika důvodů. Území kolem Housky patřilo v té době koruně, tedy králi. Mladý král Václav II. byl však již od r. 1278 vězněn na Bezdězu a ve skutečnosti tedy majetek nespravoval. Hynek Berka z Dubé této situace využil a aby území ochránil před rodem Michaloviců, kteří měli o tuto půdu také zájem, nechal zde vystavět opevněný hrad. Dalším důvodem byly zisky, plynoucí z ochrany obchodníků a kramářů, cestujících po kupecké stezce z Prahy do Žitavy, kteří byli často napadáni loupeživými rytíři a lapky v tehdy téměř neprostupném lese. Nadto měl hrad výhodnou polohu, téměř v centru spravovaného území.

Jeho potomek Hynek z Dubé, z Náchoda, jeho syny byli Hynek Lýšek (1401–1415) a Hynek Červenohorský (1401–1440). Oba byli katolíci tělem i duší a věrní přívrženci krále Zikmunda. O Hynkovi Červenohorském se vypravovalo, že vpadl do městečka Krčína, tehdejšího sídla Ohebských bratří, a lidi v kostele povraždil a rozprášil. Nechal napojit koně ze svého kalicha a výsměšně pravil, že i ten jeho kůň je podobojí.

Mladší Častolov, zakladatel rodu pánů z Klinštejna, je Čeňkem z Lipé. Někdy v letech 1250 až 1278 získal území při dělení majetku Ronovců na západ a severozápad od Lípy.

Chval, zakladatel pánů z Lipé, jeho syn Jindřich z Lipé, svým vlivem byl od počátku 14. století
považován za druhého muže země po králi.
Jindřich působil ve službách předposledního přemyslovského krále Václava II..
Zasloužil se o uhájení Kutné Hory před císařem Albrechtem, za což obdržel funkci podkomořího. Účastnil se i vypuzení krále Jindřicha Korutanského ze země. Byl jedním ze šlechticů, kteří přivedli Jana Lucemburského na naše území.
Král jej pověřil správou země v době své nepřítomnosti, jmenoval ho zemským hejtmanem na Moravě a roku 1321 říšským maršálkem.

Často se s někým vadil či dokonce válčil. Byl dlouholetým druhem královny vdovy Richenzy – Rejčky. Vlastnil majetek v severních Čechách, Krumlov, Lipnici, Brod a statky měl i na Moravě, kde se stal hejtmanem a roku 1329 zemřel.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Frýdlant – místo pokoje a miru – stražní věž a hrad



Město Frýdlant leží na severu Čech v okrese Liberec v Libereckém kraji, na okraji Jizerských hor.

20 km severně od Liberce

Jméno Frýdlant (německy Friedland)
= Frieden – mír, klid, pokoj a
= Land – země, kraj, venkov
Tedy místo klidu, bezpečí, pokoje.

Město přežilo několik zhoubných požárů, zažilo několik nájezdů husitů.
Za třicetileté valky zažilo několikeré střídání císařských a švédských posádek.
Za války Sedmileté, přechody vojsk ať rakouských či pruských – znamenaly rekvizice a ničení.
Útrapy zažilo město i v roce 1813, kdy Frýdlantem protáhla vojska Napoleonova.

Po tomhle člověka napadá kde pak je ten pokoj, klid, bezpečí když jednu pohromu střídá další.

Tento název však můžeme chápat ve smyslu na poslání hradu, dej kraji mír, ochraňuj ho.

Tak se mohla tato lokalita jevit každému, kdo překročil horskou řeku Smědou a překonal nebezpečí a nástrahy putování přes těžko průchodný jizersko horský hvozd, či opačně tomu, kdo teprve do Jizerských hor hodlal vkročit.

Původní osídlení okolí Frýdlantu bylo slovanské.

Tento kraj (Frýdlantsko spolu s Žitavskem a Šluknovském) se nazýval Záhvozdí (lat. Zagost), náležející politickou správou k Žitavě a Míšni, po dlouhá léta spravované míšeňským biskupstvím a až do 14. století patřící k zemím koruny české.

Život na Frýdlantsku nikdy nekončil na dnešní státní hranici.

Jižní partie Horní Lužice navazovaly plynule na zdejší krajinu, která se zvedala k úpatí Jizerských hor.

Protože přes Frýdlant vedla důležitá zemská stezka, byla na čedičové skále postavena strážní věž, zvaná Indica ( z lat. indicare – ukazovati),

Pouze pověsti mluví o dřevěné, později strážní zděné věži, na níž byly zapalovány ohně a kde byla poskytována ochrana lidem směřujícím ze Saska do Slezska nebo z Čech na sever k Baltu. Tato téměř padesát metrů vysoká věž, která byla vybudována na strategicky důležitém místě, aby střežila křižovatku obchodních cest, tedy sloužila jako orientační bod či maják.

V pozdějších dobách byla věž přestavěná na hrad.

Původní podoba hradu se do dnes nezachovala, nezachovaly se ani žádné doklady. Jeho jádrem byla však mohutná věž kruhového půdorysu s více než 3 metry silnou zdí (v prvním patře bezmála 4 metry) stojící na nejvyšším místě hradního areálu.
K ní se na severo západní straně pojil palác; přístavby ve 14. a 15. století hradní palác rozšířily a doplnily opevnění hradu baštami, vstupní věží na jižní a věží s branou na severní straně.

Pod hradem na břehu řeky Smědé v blízkosti brodu existovala osada s kostelíkem a tržištěm. V době německé kolonizace za Biberštejnů byla osada povýšena na město a rozšířena. V této době také na
opačném břehu Smědé vznikla osada Větrov.

Předpokládá se, že hrad Frýdlant vznikl někdy ve čtyřicátých letech 13. století, obdobně jako hrad Lemberk na ochranu země proti očekávanému vpádu Tatarů.
Tomhle případě jednalo se o Mongoly, kteří vpadli do Evropy v roce 1241 v počtu asi 70 000 osob. Jejich cílem bylo vyhubit národy, které neměly mongolskou tvář, a byly pokřtěny. Zmocnit se jejich majetku drancováním a loupením. Zanechávali za sebou hordy mrtvol a spálené města. Nedokázalo je zastavit žádné křesťanské vojsko. Nad Evropou se začala vztahovat mračna. Všichni před Mongoli utíkali, protože je předcházela pověst krutých a krvežíznivých bojovníků.

Ve Slezsku se Mongolům postavil Lehnický (Legnický) kníže Jindřich Pobožný za pomoci Templářských rytířů. Český král Václav I. vyslal na pomoc silné vojsko. Dříve, než se mohl Jindřich spojit s posily z Čech a Německa, které mu táhly vstříc, byl 9. dubna 1241 u Lehnice donucen Mongoly k bitvě, padl a jeho vojsko bylo zničeno. Král Václav I. se rozhodl neriskovat za této krajně nepříznivé situace polní střet s Mongoly a stáhl své vojsko k obraně hraničních pevností a důležitých přechodů – zemských bran. Mongolské vojsko, tvořené převážně lehkou jízdou, však dobře bráněné pevnosti nenapadlo, ale obcházelo. Stáhlo se směrem přes Moravu do Uher na pomoc jiné části Mongloské armády, která zde bojovala s Uhry. Společně pak uherské vojsko Mongolové porazili a chystali se na úder proti Rakousku, bráněnému Fridrichem Bojovným.

Evropští kronikáři nerozlišovali jednotlivé skupiny mongolské armády a jménem „Tataři“ (případně „Tartaři“) nazývali všechny kočovníky, kteří vpadli do evropských států. Toto pojmenování bylo
populární i proto, že je souzvučné s řeckým slovem Tartaros, tj. peklo, asijští nájezdníci totiž byli v křesťanské Evropě pro svou krutost i nezvyklý vzhled pokládáni za pekelníky, jak o tom svědčí např. dobová kronika Matouše Pařížského.

Proto přechody přes pohraniční hory zajišťovaly nově postavené hrady.

Proto ve snaze zabezpečit zemské hranice budovali se na sporných územích strážní hrady. Na zemské stezce strážil přechod přes pohraniční místa přímo proti staršímu hradu který stal na druhé straně hranic.
V tomle případě hrad Míšeň který nechal na zdejší skále zbudovat německý král Jindřich I., hrad nechal zbudovat během svého vojenského tažení do Čech roku 929.
Hradem a městem Míšeň souvici to ze zde bylo německé biskupství.
Takže skrze vybudování hradu Frýdlant byla zároveň ukončena nadvláda německých biskupů z Míšně
nad okolním územím patřícím tehdy rodu Ronovců.

Rubriky: vpád tatarů | Napsat komentář

Frýdlant nad Ostravicí – pokojná země


Moravskoslezský kraj

Frýdlant nad Ostravicí je město ležící po obou stranách historické moravsko-slezské zemské hranice v podhůří Moravskoslezských Beskyd.
Obec se nachází v údolí řeky Ostravice při úpatí nejvyšší hory Beskyd – Lysé hory. Díky své poloze
bývá nazýván vstupní bránou do Moravskoslezských Beskyd.

Friedland znamená v překladu „pokojná země“.

Ve starých kronikách jej najdete ve tvaru Friedland. Má původ v němčině a vzniklo složením ze dvou
slov – Land znamená země a Frieden pokoj, klid. Označuje tedy klidné a pokojné území.

Na počatku při vzniku vesnice Frýdlant býval jen malou osadou. Lidé pracovali na polích nebo v lesích. Žádné velké bohatství zde nebylo. Stálo tu pár dřevěnic, kostel i škola byly také ze dřeva. Široko daleko samé husté lesy, jiné než zname dnes.
Obyvatelé obce se živili zemědělstvím, dřevorubectvím a pálením dřevěného uhlí, až později
(v 17. století) byly v městě a jeho okolí postaveny hamry zpracovávající místní železnou rudu.

Do přelomu 12. – 13. století bylo území dnešního Frýdlantu hustě zalesněno a plnilo funkci tzv. pohraničních hvozdů dělících Moravou, kterou si přivlastnili Přemyslovci, a Slezsko, které si nárokovali polští Piastovci. Moravsko-slezská hranice byla určená hřebenem hory Ondřejník. Souvislejší osidlování severovýchodního cípu Moravy začalo v druhé polovině 13. století, kdy král Přemysl Otakar II. toto území udělil v léno olomouckému biskupství a pověřil jeho osídlením tehdejšího olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburku (v úřadě 1245-1281) S osídlováním bylo nutné přesněji vymezit zemskou hranici – proto Přemysl Otakar II., ovládající i část Slezska, rozhodl roku 1256 v územním sporu mezi opolským knížetem Vladislavem a olomouckým biskupem Brunem, že moravsko-slezskou hranici bude nově tvořit řeka Ostravice.

Starodávná frýdlantská tradice udává, že v místě současného Kamence stávala původní vesnice Frýdlant (Friedland). Současná kaple prý stojí na pozemcích bývalého fojtsví a právě na tomto pahorku měl stát původní frýdlantský dřevěný kostel. Místo toto nemělo a nemohlo mít dlouhého trvání, protože řečiště Ostravice bývalo před regulací velmi nestálé a měnilo se velmi často. Řečiště měnilo svůj tok od úpatí Ondřejníku až po tzv. Zámčisko (pravý, slezský břeh řeky).

Ale je možné že je myšlena velká povodeň na začátku 18. století která zpustošila městečko a rozbouřené vody Ostravice sebou vzaly i první dřevěný kostelík na Kamenci. A o deset let později zase zakokrhal nad frýdlantskými střechami ohnivý kohout a vzhledem k tomu, že valná většina obydlí byla celá dřevěná, lehla velká část městečka popelem.

… z otevřených propustí nebes vyřítily se přívaly vod a záplava zpustošila město a okolní lokality. Dravé proudy strašných dešťových vod, přitékající odevšad z hor, prorážely břehy vodních toků,
ničily cesty, strhávaly mosty a lávky, úplně odplavovaly pozemky, pole, pastviny a louky.
Avšak sotva zpustošené město škody napravilo a ztrápení občané si od neštěstí předchozích let oddechli, už byli postiženi novým utrpením. Dne 28. dubna 1886, kolem deváté hodiny ranní vzniknul v domě č. 78 požár, který se živen silnou vichřicí rychle rozšířil a proto zmohutněl, takže v průběhu několika málo hodin byla severní část města až po sedmé stavení zcela zničena. Oním požárem bylo zničeno více než 52 domů, mezi nimi čtyřtřídní chlapecká škola. Osm lidí nešťastně v plamenech zahynulo.”

20. srpna 1890 po poledni propukl další děsivý požár v domě č. 87, šířil se však rychleji než zpráva o něm, takže plameny za chvíli zachvátily celý střed města. Hasiči zdolávali požár s nadlidským úsilím. Rozptýlené jiskry však přece jen dopadly na kostelní věž, hodiny na ní se zastavily a věž se za ohromného rachotu zřítila. Největší zvon se zřítil tak jak byl, ale puknul, zbylé tři se roztavily. Tehdy bylo zničeno 26 domů.

Frýdlanty najdeme nejen Čechách, ale i v Německu, v Polsku, jeden dokonce i v Rusku.
Právě s těmito sedmi evropskými městy stejného jména rozvíjí Frýdlant přátelské kontakty. Jedná se
o Frýdlant v Čechách, německá města Friedland v Brandenbursku, Meklenbursku a Dolním Sasku, polská města Korfantów a Mieroszów a ruský Pravdinsk, které v minulosti rovněž nesly toto jméno.

Osm měst z různých koutů evropského kontinentu dává svým setkáváním najevo, že Evropa je pokojnou
zónou, která se snaží být jednotná, a předávat si zkušenosti ze všech oblastí života.

Rubriky: Povodeň, škody napáchané ohněm | Napsat komentář

ÚDOLÍ LOMNÉ – Čertí potok – čert v mlýně mlel lidi



Hluboko do horského hřebene, se zarývá jako malebný klín asi 10 km dlouhé jedinečné údolí Lomné v němž leží vesnička Lomná. Je to údolí dlouho pokryté tajemnými lesy a osídlené o něco později než zbytek jablunkovské brázdy. Je zde prameniště řeky Lomněnky v níž je dostatek křišťálové a ledové vody i za těch nejsušších a nejteplejších let, prý totiž v hoře Polom jsou skrytá jezera s průzračnou vodou.

Představuje tak zvláštní beskydský mikrosvět, kde najde každý vnímavý milovník přírody skutečně vše

Do historie údolí zasáhly i příběhy zbojníků. Vypráví se, že zbojník Ondráš miloval zdejší klidné lesy a často zde chodíval ze svojí družinou s trávil zde dlouhé dny. I proto zde prý ukryl vícero pokladů. Jeden poklad ukryl když se vracel z úspěšné výpravy na Slovensko a zastavil se na hoře Skalky, kde ukryl tento lup. Tento poklad tam prý je dodnes. Jiná zase vypráví o tom, že ukryl poklad v pralese Mionši, přesně v místech kde rád odpočíval.

Tajuplný prales, je naprosto jedinečný přírodní fenomén – prales Mionší, patří rozlohou mezi největší rezervace svého druhu v ČR jakých u nás už mnoho není.

V údolí Lomné poblíž hranic uherských téče potůček, kterému místní říkali „Čertí potok“.

Na tomto potůčku stál mlýn a v něm žil mlynář velice chudobný. Nemohl chudák ani sebe uživit,
nebyl by uživil ani dětí. Proto snad ani žádné neměl.

Právě před tím to mlynářem se objevil čert. Mlynář se zlostně obrátil a chtěl odejít, ale čert jej přemluvil aby mu prodal mlýn za tisíc réňských samých dukátech. Ale nevěřil mu a šel se o pravosti dukátů přesvědčit do Těšína, a aby se také trochu popil dobrého piva a najedl se masa, nebo skrze chudobu tohle vše už deset let nemohl dopřat.

Přijda do Těšína do hospody, uslyšel, že pán kníže na zámku je dobrý pán, ale že nikdy peněz nemá a že město Těšín mu nechce nic půjčit. Když mlynáři pivo hlavu rozmotalo, nahněval se na těšínské měšťáky a
zvolal: „Hanba, že knížeti nepůjčí, když on jest dobrý a potřebuje. Já mám tisíc dukátů, a půjčím jich knížetipánu hned!“ To slyšeli sluhové ze zámku a hned mlynáře na zámek zavlekli. Kníže pochválil mlynáře, přijal od něho dukáty a dal mu za to na papíře, že jest mu dlužen tisíc dukátů a že je mu zaplatí, kdykoliv mlynář bude chtít. A k tomu zrobil mlynáře ještě portášem. To byla služba, rozumí se, lepší než ve mlýně hladem mřít. Mlynář proto blaženě odešel zas do své hospody, pil dále a chválil knížete pána náramně a hanil měšťáky. Taková hana na měšťanstvo nelíbila se však hospodskému.
„Když se vám to v Těšíně nelíbí, zaplaťte, co jste propil, a běžte!“ Teprv včil vzpomněl si mlynář, že nemá žádných peněz, neboť všechny dukáty do jednoho byl v zámku zůstavil. Když nemohl zaplatiti,
hospodský nechtěl uvěřiti, že mlynář bude od zejtřka portášem knížecím a že na zámku dostane dukáty kdykoliv nazpět, ale dal mlynáře do kozy, totiž městského areštu odpraviti. Mlynář vyspal se tedy zadarmo „v díře“, a když ráno ho pustili, letěl na zámek žalovat knížeti pánu, co se mu v hospodě stalo. Ale na zámku ho ku knížeti pánu pustit nechtěli, neboť prý přijelo v noci na zámek z daleka vysoké panstvo, princi a hrabata, a kníže jen s nimi prý se baví. Mlynáře oblekli do uniformy jako
portáše a poslali ho, aby sloužil na zámečku v Jablunkově. Na cestu dali se mu najíst, ale peněz žádných. Mlynář proto chtěl si aspoň dva dukáty vzíti ze svých peněz a ukazoval papír dlužný. Sluhové na zámku se mu vysmáli. „Tvoje dukáty už dávno sežral čert!“ volali na mlynáře. Na zámku totiž peníze sotva se ukázaly, hned se vždy rozkutálely, neboť kníže pán tehdejší — nebyl hospodářem. Mlynář však myslil, že onen čert, co koupil od něho mlýn, s dukáty provedl jakés cigaňstvo. „Cože? Že moje dukáty sežral čert? Však já tomu čertovi dám!“ nahněval se mlynář a rovně dal se do Lomné k mlýnu. Na cestě stanul u fojta v dědině. Ten žaloval velmi na čerta, že prý co noc tři lidi zemele. „Že lidi mele? Ó dám já ti lotrovino!“ A portáš nahněvaný vytáhl na čerta do mlýna. Přijda do mlýna, nenašel tam živé duše, jen prášek z lidských kostí. I dopálil se ještě více a zašel do jizby. Tam se u stolu posadil, seděl dlouho, ale nikdo nejde, až byla noc. Portáš rozsvítil a dřímal u stolu. Když kdosi na okno
zaklepal, portáš zvolal: „Jsi-li čert, však potrefíš i bez dveří. Já portáš ti otvírat nebudu.“ Čert tedy otevřel si sám a vykřikl na portáše: „A co ty tu? Víš, komu náleží tento mlýn?“ „Vím, že náleží tobě, čerte, ale či mě ty neznáš? Jsem portáš a přišel jsem, abych tě odpravil na zámek. V mlýnech mele se jenom mouka, ale ne lidi, a proto propadl jsi trestu.“ Čert se zasmál. „Dej pozor, abych nezemlel i tebe, tu v mlýně jsem já pán!“ Tato slova portáše pohněvala. Vyskočil prudce na čerta a křičel na něho: „I ty galgane! Kaj (Kde) máš dukáty? Ocigánils mne, ty chachare! Mlýn jest můj, tu já jest pán a včil půjdeš se mnou!“ Čert vřeštěl, ale portáš toho nedbal, a stisknuv čerta, nesl ho na mlýn a bez milosti ho mlel, až mu půl řiti umlel. Čerta to bolelo ukrutně a prosil: „Pane portáš, už dost! Já už do mlýna nikdy nepřijdu!“ „Máš pravdu, nechoď sem, bo bych ti umlel celou!“ hrozil portáš a pustil čerta, který ihned odletěl, jen po sobě smrad zůstavil. Tak mlynář zůstal mlynářem, byl krom toho portášem a když kníže umřel, vyplatili mu v Těšíně ještě oněch tisíc dukátů, o kterých myslil,
že ho čert oklamal. Čert však od těch časů neukázal se nikde na blízku a lidé měli pokoj.

Rubriky: čertovská místa | Napsat komentář

Ondřejník – Na hřeben Ondřejníku se kdysi báli vstoupit – byla to hora špatnou povesti


Moravskoslezský kraj

Ondřejník osamocený horský masív v předhůří Moravskoslezských Beskyd se majestátně zvedá severním směrem nad obcí Kunčice pod Ondřejníkem.
Jeho nejvyšší vrchol je na jižní části – Skalka (964 m n. m.). Samotný vrchol Skalka – je na výhled poměrně skoupý. Kdysi tu stávala třípatrová dřevěná triangulační věž čnící nad vrcholky stromů, tu však již dávno odnesl čas. Dnes můžete jen sem tam v průsecích zahlédnout siluetu protilehlého Radhoště nebo majestátního Smrku.

Náhrady ztracené vyhlídky však přicházejí ze svahu Ondřejníku. Z mnoha průseků a pasek se otevírají krásné pohledy na malebnou podbeskydskou krajinu.

Krásné vyhlídky jsou podmíněny hlavně tím, že Ondřejník vystupuje z okolní krajiny zcela izolovaně jako jakási ostrovní hora bez návaznosti na sousední horské celky.

Narazíte zde i na velká mraveniště, jež podle informaèní cedule obývají vzácní lesní mravenci rodu Formica. Je to zároveň nejsilnější pouplace mravencù na Ondřejníku, kterou je potřeba chránit jak před ptáky, tak před divokými prasaty.
Mravenci jsou totiž zdravotní policií lesa, ročně spotřebují v průměru 8 milionů kusů hmyzu včetně listožravých škůdců a podílí se i na šíření semen rostlin.

Na hřeben Ondřejníku se obyvatelé beskydského Frýdlantu a okolí kdysi báli vstoupit – povídaly se o něm strašlivé příběhy. Měly se tu slétávat čarodějnice, žila tu vědma spolčená s čertem a také loupeživý rytíř, který se i s hradem propadl do hlubin země. Dnes je Ondřejník jedním z oblíbených turistických cílů.

Ondřejník je podle pověsti pojmenován po hradním pánu Ondřejovi, loupeživém rytíři, který tu kdysi sídlil. Jednalo se o mimořádně zlého a krutého člověka, který přepadal a zabíjel kupce pro peníze. Trápil i svou ženu, která to nakonec nevydržela, proklela muže a poté se vrhla z hradní věže do hlubin. Hrad i s loupežnickou čeládkou se vzápětí propadl do země – proto tu po něm dnes nenajdeme ani stopy.

V minulosti Ondřejník byl prostým lidem považován za velmi nebezpečné místo „nečistých sil“, kde se setkávají čarodějnice na svých sletech, které prý navštěvuje i sám ďábel. Běda člověku, který by sem v té době zabloudil – příšery by ho uštvaly k smrti a zaživa roztrhaly. Jednou z čarodějnic, které tu sídlily, byla prý v 19. století jistá „divá Hana“.

Divá Hana. Ve skutečnosti se jmenovala Hana Škrblena. „A je to skutečně žijící osoba. Chodívalo se k ní pro krásu a pro kámen lásky. Takže dívka nebo mládenec, kteří chtěli oblouznit druhé pohlaví a pojistit si ho, tak chodívali pro takovou čarovnou vodičku nebo čarovný kámen. Ona sama prý byla nesmírně škaredá podle pamětníků. A neuměla si lásku zajistit. V mládí prý byla zamilovaná nešťastně. To byla taková dobrosrdečná čarodějnice. Lidem vracela štěstí, které sama nepoznala.
Jednoho dne za ní přišel ženich – černý myslivec s černým pérem, kloboukem a flintou na řemeni. Lidé je viděli, jak stoupali do vrcholu Ondřejníku. Vedli se za ruku, políbili se a pak prý zmizeli v zemi. Takže se o ní vypráví, že si pro ni přišel černý mládenec, to jest čert.

Jinak zdejší čerti, pokud se tedy objevují na zavolání, tak mají velice hrůzostrašnou podobu. Třeba tady v blízkém okolí, když někdo přivolává čerty a zaklíná je, aby mu sloužili, tak se objevuje sedm pekelných vévodů. Jsou to obrovitánské černé postavy a na místo očí, uší a úst jim šlehají plameny.“

Prazáklad pověstí o čertech nebo čarodějnicích velice často vychází z reálných příběhů o „pohanských“ oslavách v období letního Slunovratu. Mladí chlapci a děvčata zapalovali na kopcích vatry, kolem nich tančili a skákali přes oheň. Tyto slavnosti nezřídka pokračovaly zábavou na mezích. A proto byly trnem v oku mnoha mravokárcům, kteří proti nim horlivě vystupovali a zapovídali je jako dábělské.

O Divé Haně povidá tahle pověst:

V jedné dědině u Frýdlantu byl bohatý rolník, a ten si rád popil kořalky. Pil od rána až do večera,
o hospodářství se nestaral; přicházeje zpitý domu, nadával své ženě a mlátíval ji i svého syna, že jim nejednou sousedé musili na pomoc přijíti, aby v opilství svém ženu neb syna nezabil. Na Ondřejníku meškala tehdy stará baba. Pravilo se o ní, že je čarodějnice, ale zlého na ni nevěděl nikdo nic, neboť nikomu neukřivdila. Dávala lidem dobré rady, pomáhala jim proti vředům a nemocem všelijakým a byla vyhlášena daleko široko jako dobrý lékař. K této staré babě zašel jednou na Ondřejník syn onoho pijana a žaloval trpce na svého otce, že vždycky jen pije a že už půl statku propil. A když staré babě všechno vypovídal, jak otec mlátí jeho i svou ženu, tu baba mu poradila: „Tu máš motyku a tamto pod jedlí kopej. Tam vykopáš kosti po sedlákovi Homolovi, který se tu před třiceti lety oběsil. Kosti slož do uzlíku a dej je otci do lůžka pod hlavu.“ Syn tak učinil. Na večer sedlák přijda napitý domů, zas vřeštěl, lomozil a vykřikoval na ženu a syna, a chtěl je bíti, že prý je zabije. Sousedé se sběhli a svázali starého opilce provazem, až nemohl robit povyk. Opilec potom usnul a tvrdě spal. Najednou o
půl noci zaklepalo to na okno, a po světnici vítr zafoukal, že všichni se vzbudili, syn, matka i
svázaný opilý otec. A hned na to rozlilo se po jizbě světlo a u lůžka opilého sedláka stál duch;
šel z něho strach veliký, že se sedlák ze své opilosti probral a na těle celý se třásl. „Znáš mne?“ spustil duch na pijana. „Jsem duch Homoly, co chalupu propil, ženu a děti v bídě a nouzi na světě zůstavil a na Ondřejníku se oběsil.“ Pijan v lůžku třásl se jako osyka strachem. Byl by rád vyskočil a duchovi padl k nohoum, ale jsa svázaný nemohl se pohnouti a slabým hlasem zaúpěl: „Pro Boha Tě prosím, Homolo, já už kořalky nechám —“ „Přišel jsem, abych —“ Duch chtěl říci, že přišel, aby si odnesl své kosti, které mu z hrobu byly ukradeny, ale pijan v lůžku se bál, že duch přišel, aby si odnesl jeho, pročež vykřikl: „Pro Boha Tě prosím, Homolo, já už nebudu pít a za Tebe dám na mši, abys měl v hrobě pokoje.“ „Musíš dáti na mši, a se polepšiti, neboť já vystojím muka pekelná.“ Při tom duch si vzdychl. „V hrobě pokoje nemám, a jestli se nepolepšíš, i ty se oběsíš a strašit budeš.“ Sotva toto duch dořekl, zafoukal zas vítr po jizbě, záře zmizela, a po duchu nebylo památky. V jizbě však byl smrad ďábelský, pročež žena opilcova ihned hromnici zapálila a okna otevřela. Syn otce sprostil provazů, a všichni tři modlili se potom až do rána, aby dalších návštěv oběšencových zbaveni byli. Ráno podíval se syn do lůžka otcova, kosti oběšencovy však tam nebyly. Duch si je odnesl. Od této příhody sedlák byl jako vyměněn. Kořalku ani vidět nechtěl.

Rubriky: dobrá čarodějnice, duchové, lapkové doby minula, SEBEVRAZI, čertovská místa | Napsat komentář

Metylovice – místem posledním pro velké množství koní – Koňské nebe

Okres Frýdek-Místek kraj Moravskoslezský

Podhorská obec Metylovice je rozložena na úpatí Moravskoslezských Beskyd pod masivem Ondřejníku, který se pozvolna zvedá na horním konci této nevelké vesnice.

Obec Metylovice byla dlouho malá, zapomenutá v údolí uprostřed kopců, stranou hlavních komunikačních spojů, zato houževnatá a starobylá.

Příroda k Metylovicím příliš štědrá nebyla. Obklopovaly a obklopují ji metylovické hůrky, kterými si vyryla hluboké údolí říčka Olešná se svými přítoky, z nichž nejdůležitějším z hlediska kolonizace byl metylovický potok – krátce Metylovka, pramenící pod tzv. Vrchovinu. Po jeho obou březích, ale spíše na západním břehu v jedlo-bukovém pralese si první kolonisté po roce 1267 s požehnáním olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, začali dobývat své orné plužiny a budovat své selské usedlosti, z nichž mnohé v těch místech stojí dodnes. Začalo jich snad 20, nikdy jich však nebylo ve středověku více než 35 gruntů, nepočítaje v to pozdější parcelaci původních dílů. Půda byla a je zde dosti těžká, málo úrodná, více se hodící k pastvinářství, jak se o tom přesvědčili jak nejstarší osídlenci, tak pěstitelé v současné době. Jisté je, že roku 1299 (12. září) již obec existovala, jak o tom svědčí nejstarší písemný pramen z té doby, listina od Biskupa Dětřicha z Hradce, který se zachoval v archivu.

Ve 2. pol. 17. století nastává v obci změna. Podle písemných pramenů sem přichází první řemeslník – koželuh z rodu Bílků, kterým se změnil život obce na příští 3 století.

Metylovice byly tak neodmyslitelně spjaty s kožedělnou výrobou, čímž se zcela lišily od ostatních obcí, ve kterých převažovalo původní zemědělství.

Důležitým mezníkem v hospodářské i sociální podobě Metylovic byla druhá polovina 19. století, kdy bylo zavedeno masového vyrábění kvalitních bičů s odbytišti po celé Evropě. O zdejší biče, byl dokonce zájem až v Jižní Americe.

Kožedělné zpracování v čele se svébytnou technologií zhotovování bičů se stalo v obci převládající a výrazně převážilo veškerou ostatní rukodělnou výrobu. V Metylovicích tak začalo tzv. „bičařství“ působit jako rozhodující řemeslná (živnostenská) i domácká (zdroj obživy pro širokou vrstvu obyvatel) produkce, která navazovala jak na starší cechovní tradice, tak na počáteční neprofesní zpracování kůží.

V 19. století bylo koželužství v Metylovicích již natolik rozšířené, že se stalo pro ně
charakteristickým. Zdejší zpracovatelé všech možných druhů kůží se vedle jejich vydělávání
zabývali i výrobou krpců a hlavic – „kapic“ k cepům. Metylovským koželuhům se říkalo „dřící“ a přezdívka „metylovský dřík“ se nadlouho stala označením obyvatel této vesnice. Obrovský nárůst
výroby v průběhu 19. století jednak vedl k postupnému rozšíření sortimentu o řemenářskou
produkci, tak i k poptávce po potřebných surovinách, kterých se začalo nedostávat. Možností, jak získat nedostatkové kůže, se stal hromadný nákup starých levných koní určených k porážce. Ti byli v Metylovicích poraženi, staženi a kůže z nich se zpracovávala. Za tímto účelem se metylovští vydávali skupovat celá stáda i na území dnešního Slovenska, Maďarska a Polska. Jelikož Metylovice po určitou dobu byly „místem posledním“ pro velké množství koní, lidé z okolních obcí jim začali trochu hanlivě říkat „Koňské nebe“.

V rámci konkurenčního soupeření, někdy i kvůli překlenutí krizových období, zhotovovali jednotliví
řemenáři vedle bičů i další kožené výrobky – řemeny, pásky, postroje, řemínky do bot, kapice k
cepům, brašny, kabely, kabelky a tašky, kůže na bubny, sportovní potřeby (vázání na lyže, míče, boxerské rukavice atd.), dámské rukavičky, ozdobné předměty z kůže (kožené kytičky), pergamen a mnohé další. Zpočátku řemenáři prodávali sami své výrobky na trzích blízkých i vzdálených měst.
Někteří z nich, či spíše členové jejich rodin, se vydávali sami s biči do zemědělských krajů
nabízet je a prodávat. Podnikaví mistři měli později své cestující obchodníky, obchodní zástupce a přijímali objednávky téměř z celého světa.

Metylovický bič určený většinou k pohánění hovězího či koňského potahu se stal v minulosti
pojmem, který přesáhl nejen hranice regionu i dnešní České republiky, ale získal věhlas i v
zámořských zemích. Kvalitní bič vyznačující se svébytnou jedinečností býval vizitkou každého metylovského řemenáře. Jeho zhotovení se však skládalo z mnoha technologicky náročných úkonů, které bylo třeba bezchybně zvládnout – od zpracování surové kůže až po závěrečné nazdobení hotového biče.
Zruční řemenáři z Metylovic vyráběli své proslavené biče následujícím způsobem: Výchozím materiálem byla hovězí či koňská kůže, kterou řemenář rozkrojil po délce pro snadnější práci s ní. Následně ji zbavil zbytků masa, ocasu, někdy i kostí ponechaných u rohů. Pokud bývalo odřezané maso čerstvé, využívali ho řemenáři k přípravě pokrmů, například guláše či velmi tučné polévky. Někdy toto maso dávali i svým tovaryšům.Připravenou kůži namočili na jeden až dva dny do vody. To proto, aby změkla a zbavila se případně použitých konzervačních solí. Nejčastěji se ponořovaly surové kůže do potoka, později do velkých kádí. Když ve vodní lázni zvláčněly, opláchly se v čisté vodě a vložily do jam
s mírným roztokem hašeného vápna, kde byly naložené až 14 dní. Během této doby se musely několikrát přeložit, čímž bylo zajištěno stejnoměrné působení roztoku. Vlivem vápna, které účinkovalo jako činící
i odchlupovací prostředek, mohl řemenář snadněji odstranit podkožní vazivo. Po vyjmutí z jámy se kůže položila lícní stranou nahoru na upravený koželužský špalek – nazývaný „odkorek“. Na „odkorku“ řemenář odstraňoval oblým a tupým pořízem srst. Když ji důkladně všechnu sedřel, obrátil kůži rubem nahoru a
pružným, ostrým pořízem opatrně „mízdřil“, tj. sundával z povrchu škáru. Tento úkon byl velice náročný na zručnost, neboť proříznutí znehodnocovalo drahý materiál. Vymízdřená a oškrábaná kůže se tupým pořízem zbavila zbytků vápna a nečistot. Metylovičtí řemenáři tomu říkali „šlajfování“. Vápno zachycené v kůži se vyplavovalo v čisté vodě. Odpad z mízdření – tedy podkožní vazivo, zbytky blan a svalů – tvarovali do placek v podobě velkých koláčů, které sušili na střechách svých domů a následně odprodávali jako surovinu potřebnou k vaření klihu.

Dobře očištěnou kůži výrobce bičů rozložil na svém pracovním stole – „štoku“ – a pokračoval v
činění na bílo hlinitými solemi. Po celé ploše ji důkladně posypával nadrceným kamencem
hlinitodraselným a kuchyňskou solí. Kamenec se musel smíchat se solí ve vhodném poměru odpovídajícímu váze kůže – této směsi říkali v Metylovicích „ledek“. Následně se kůže složila a uložila do velkého džberu, kde se nechala do příštího dne, kdy kamenec se solí vytvořil ve vodě roztok – „ledkovici“. Druhého dne bylo nutné kůže rozbalit, složit jiným způsobem a zalít ledkovicí. Následoval proces šlapání kůží ve džberu, který trval několik hodin. Řemenář si musel vyhrnout nohavice, vlézt do džberu a šlapat. Postupným šlapáním kůže změkla a roztok jí mohl pravidelně prostoupit..

Takto vyčiněná „kamencová“ useň se zavěsila na bidlo, kde se na vzduchu a slunci usušila. Když bylo hezké počasí, mohl náhodný návštěvník spatřit, jak po celých Metylovicích suší na venku bičaři místo prádla velké bílé kůže. Aby kůže získala opět vláčnost, řemenáři ji stejnoměrně mírně navlhčili a vytahovali, tzv. „štrychovali“, malou železnou lopatkou – „štrychovnicí“, čímž se také vyrovnala a uhladila. Připravenou useň si řemenář – zkušený kráječ bičů – položil na stůl – „štok“, přichytil ji šídly a pečlivě rozvažoval, jak nejúčinněji kůži nařezat. Při krájení se nejvíce ukázal um a zručnost mistra. Nakrájené řemínky musely být stejnoměrné, mírně konické („sběžité“, tj. nahoře silnější a ke spodnímu konci stále tenčí) a hlavně nesmělo zůstávat mnoho odpadu. Pravidelnosti ztenčování řemínku docílil neustálou praxí zdokonalovaný kráječ pevným držením nože a slabším nebo důraznějším tlakem
citlivého palce na krájený proužek kůže. Dovedný kráječ tak dokázal i z nerovné a zprohýbané kůže uříznout pěkný, rovný, dlouhý a konický bič. Nakrájeným řemínkům kráječ bičů ještě seřízl ostré hrany a tlustší místa. Hrubé polotovary bičů odevzdával kráječ po padesáti kusech (tzv. „padesatkách“) k dalšímu zpracování, při kterém biče získávaly různé podoby, a to podle konečného využívání.
Zvláštním malým řemenářským nožem – „pchokem“ se do silnějšího konce biče vpichovali dírky. Do bičů určených pro koňský potah se dělala jedna dírka, a pro hovězí čtyři až dvanáct, to podle druhů. Biče používané pro kravská a volská spřežení se pak zaplétaly. To byla velmi častá práce i odrostlejších dětí, které umě navzájem provlékaly konce a vytvářely splétaný dekor biče. Domáčtí dělníci, a v mnoha případech i ženy, svazek bičů navlhčili, v rukách prohnětli a na stole každý řemínek samostatně váleli – „kulali“ upravenou dřevěnou deskou – „kulačkou“, aby získal zcela zaoblený tvar. Takto zakulacené biče se ve svazku zavěsily na skobu a nechaly se sušit. Vyschnutím se však skrčily, a tak se musely opět vytáhnout a někdy i navlhčit. Zavěšené biče řemenáři barvili obvykle načerno a nažluto, výjimečné nebyly ani barvy hnědá, červená aj. Používané barvy výborně na bičích držely, a nejen na nich, proto řemenáři mívali dlouho zbarvené i ruce, podle čehož se dali snadno poznat. Po zabarvení byla do bičů ještě vetřena vrstva tuku. Zaplétané biče se opatřily poutkem – „uvrazkou“, kterým se připevňovaly k
bičišti, a byly hotové. „Koňské“ biče se po obarvení získaly kovový kroužek – „kapsli“, do oka se stáhl barevný střapec z vlny a vytvořil úchyt pro „uvrazku“. Konečnou fází na tomto druhu bičů
bylo zhotovování uzlíků – tzv. „uzelkovani“. Celá „padesatka“ se ještě jednou promastila a na
každém biči se udělal různý počet uzlíků. Hrubý konec biče se třikrát otočil kolem prstu, svlékl, tenký konec se vzniklým otvorem protáhl a trhnutím byl uzlík dotažen. „ Uzelkovani“ se v
Metylovicích věnovaly převážně ženy a dospívající dívky a jejich ruce bývaly od této nekonečné práce
rozbolavělé a zhrublé tvrdými mozoly.

Na závěr řemenáři biče svázali – „sestíbali“ opět do svazků po padesáti, promastili, přepočítali a
vypravili buď k místním sedlákům nebo někam do dalekých krajů. Bičů byl vyráběn v Metylovicích
bohatý sortiment a vycházelo se i z přání a zvláštních požadavků zákazníka. Metylovičtí bičaři zhotovovali i biče pletené, kroucené či točené. Na všechny své výrobky byli vždy náležitě hrdi a dobře
si uvědomovali svou výlučnost.

Rubriky: spojení zvířete a tajemného místa - kůň | Napsat komentář

Šumperk – dominikáni – Bruno ze Šaumburku

Schönberg – „pěkný vrch“. Tak se to učí i školáci ve vlastivědě. Ale vše je uplně jinak než jak se nás snaží učit nejen na školach dějiny.

V jménu Šumperku – původně – Šumberk – se odráží jméno zakladatele, a nemusíme jít ani do daleké italie aby sme poznali, kdo byl ten co založil město Šumperk.

O založení našeho města neexistují přesné informace, zakládací listina se nedochovala. Nicméně se ví, že to bylo v době, kdy Moravu ovládal Bruno ze Šaumburku. Pokud město nezaložil přímo on, musel o tom vědět a dát k tomu svolení.

Bruno ze Šaumburku pocházel ze Saska severoněmeckého šlechtického rodu. Prošel řadou církevních úřadů, v roce 1245 jej papež jmenoval olomouckým biskupem. Král Václav I. jej uznal až o dva roky později, v té době bojoval za větší emancipaci českého království v rámci německé říše a vůbec jej netěšilo, že mu papež poslal do Čech na významnou pozici dalšího němce. Bruno se však ukázal jako skvělý diplomat a především jako oddaný bojovník za zájmy českého krále. Podařilo se mu usmířit Václava s jeho synem Přemyslem Otakarem II. U Přemyslovců bylo do té doby zvykem, že bratři mezi sebou, otcové se syny či matky se snachami, spolu bojovali o moc do posledního dechu. To české království opakovaně sráželo na kolena. Spojení Václava I. s Přemyslem Otakarem II. nastartovalo období, kdy vliv českého panovníka sahal od Alp až po Balt.

V druhé polovině 13. století, kdy se stal olomouckým biskupem Bruno za Schaumburka (1245 – 1281), nastaly významné změny.

Upevnil jako olomoucký biskup moc biskupství na Moravě a postavil na obranu jeho hranic řadu hradů. Podle své domoviny zřídil v olomouckém biskupství dle manského práva lenní pány, kteří se biskupovi zavázali k vojenské službě a dostali za to pozemky a hrady v léno.

Biskup Bruno se Schaumburku se stal osobním rádcem tehdejšího českého panovníka Přemysla Otakara II., s jehož pomocí chtěl v Olomouci zřídit arcibiskupství.
Po celou dobu svého úřadování nepřestal se stranit němčině i německým obyčejům a řádům v Koruně české. Nestal se (jako jiní němečtí biskupové) poddaným krále římského čili německého. Byl vzdělaný prelát. Svou činnost zaměřoval nejen na církevní správu, ale také na diplomatickou činnost a vojenské akce. Službu českému králi spojoval s cílevědomým budováním biskupství a jeho majetku. Měl plnou důvěru nejen krále Přemysla Otakara II., ale i několika papežů římských a také krále Rudolfa. Lze konstatovat, že v Českém království se nic neudálo bez jeho rady a spolupůsobení.

V rozhodujícím období, kdy šlo o uhájení práv českého krále a českého království, biskup Bruno neposkytl žádnou pomoc a “netáhl osobně do pole”.

V bitvě na Moravském poli byla česká vojska poražena a král Přemysl Otakar II., bojující do posledního dechu, byl zabit. Vítězný Rudolf Habsburský sděloval zvláštním listem papeži, že se mu podařilo udolat nebezpečného českého nepřítele

O tom, že přímo Bruno ze Šaumburku založil Šumperk neexistují příme důkazy, nicméně víme, že v zakládání měst byl velmi aktivní. Založil Ostravu, Kroměříž či Uherské Hradiště. Byl to zdatný lokátor a kolonizátor. Na Moravu přiváděl ze Slezska a německých zemí odborníky na těžbu nerostů. Právě podhůří Jeseníků se jevilo jako místo, kde by se těžbě dařit mohlo.

V době založení Šumperka česká šlechta nevycházela zrovna dobře s českým panovníkem Přemyslem Otakarem II., protože král začal zakládat města a kláštery a obsazoval jimi nová území a naproti tomu začal zasahovat proti české šlechtě, která také obsazovala neosídlená území, kolonizovala je a začala si tam víceméně svévolně stavět své panské hrady. Přemysl Otakar II. proti některým šlechtickým rodům zasáhl, jejich hrady jim odňal a tam, kde se mu to nepodařilo, tam alespoň na dohled těch šlechtických hradů založil buďto královské město nebo alespoň klášter, který také jako opevněné sídlo podléhal panovníkovi.

K založení Šumperka proto měl určitě pádný důvod. Tím byli páni z Bludova, kteří si později začali říkat Žerotínové. Královská moc vždy stála a padala s tím, jak panovník dokázal udržet křehkou rovnováhu mezi mocí královskou a mocí šlechty. Žerotínové byli v té době nejsilnějším moravským rodem, založit město na dohled od jejich rodového hradu tak bylo ideálním způsobem, jak jejich vliv oslabit, mít je pod kontrolou a držet na uzdě.

K Brunovi ze Šaumburku coby zakladateli Šumperka vede ještě jedna indície. Již brzy po založení města je ve městě zřízen dominikánský klášter.

Kdo jiný by mohl dominikány na Moravu přivést a dát jim povolení vybudovat klášter, než právě olomoucký biskup?! Je klidně možné, že město vzniklo již se záměrem, aby vytvořilo hospodářské zázemí pro dominikány.

V Čechách byl první dominikánský klášter založen blahoslaveným Česlavem v r. 1226. Dominikánské
kláštery tvořily nedílnou součástí středověkých měst. Ve 13. a 14 st. byly kláštery bratří kazatelů
nejen V Praze, Brně, Olomouci, nýbrž i v Hradci Králové, Jihlavě, Jablonném, Turnově, Znojmě, Litoměřicích, Sezimově Ústí, Kolíně, Českých Budějovicích, Uherském Brodě, Nymburce, Klatovech, Lounech, Berouně, Písku, Chrudimi, Opavě, Plzni a Šumperku. V r. 1420 husité většinu z uvedených dominikánských klášterů vypálili a mnoho dominikánů bylo husity povražděno.

Do konce 13. století vzniklo ve městech celkem 22 klášterů, většina se nacházela ve městech královských, pouze 4 ve městech poddanských. Na svém počátku byly české kláštery součástí polské provincie. K osamostatnění české provincie došlo v letech 1298-1301. V roce 1298 se konala městská kapitula v Métách, kde došlo k rozdělení polské provincie na dvě části polskou a českou.

Dominikáni zakládali kláštery především v královských městech, což dokazuje, že řád brzy vytušil slibnou perspektivu nového města…
Jinými slovy kdo žaložil město Šumperk umistil zde hrad, kostel a dominikánský krášter a domy obehnal hradbami neboť od začátku jeho cíl byl, aby tím získal právní status města. Tím i vyhody které městu náleží. Šumperk tedy městem byl od počatku. Nebyl vesnicí která po určitém čase by byla povýšena na město. Znik města nejspiš byl spojen s obchodovanim, asi od počatku tu bylo tržiště, město nejspiš dostalo pod spravu okolni vesnice, a mělo tak zároveň funkci ochranou. Sprava nad okolnimi vesnicemi byla i v cirkevni sfeře tim že Šumperku bylo vytvořeno i cirkevní zazemí.
Umístěni kráštera domikanů znamena zaroveň zajištěni městu aby se kurturně rozvíjelo, tim souvisí i kulturní rozvoj, existence škol, umělecké a literární činnosti.

Celoživotní studium se pro dominikány stalo formou askeze, fyzická práce se nepožadovala. Kazatelská povinnost vtiskla řádu intelektuální rysy. Mezi nejznámější dominikány patřili významní středověcí učenci Albertus Magnus a Tomáš Akvinský. Učení Tomáše Akvinského – tomismus – se roku 1342 stalo doktrínou řádu a později celé římskokatolické církve. V době Tomáše Akvinského bylo vzdělání u dominikánů považováno za prestižní záležitost. Ve školách tohoto řádu se totiž nevyučovalo pouze běžným předmětům, ale k učební náplni patřila také střelba z kuše či luku, šerm a boj. Byla zde tedy očividná snaha skloubit vzdělání ducha i těla.

Tento žebravý řád Dominikanů se také zaměřoval na boj s učeným kacířstvím.
Pravě Přemysl Otakar II, byl ten kdo do země pozval inkvizici.

Papež Řehoř IX. jako otec křesťanstva horlivě usiloval napravit mnoho omylů své doby, které duchovně otravovaly společnost a zapříčiňovaly, že lidé od katolické víry scházeli na scestí.

Proto přenesl v roce 1232 na dominikánský řád právo vykonávat svatou inkvizici, tedy systematicky vyhledávat kacíře a odpadlíky a vydávat je k potrestání světským soudům.

Tento svůj úkol, byl přímo stvořený pro řád, který měl bdít nad čistotou katolické víry.

Nejvyšší představený dominikánů podléhal přímo papeži a sídlil v Římě. Ne náhodou se dominikánům začalo říkat „Domini canes“, tedy „psi Páně“. V jejich znaku byl pes s hořící pochodní v tlamě.

Církev viděla v herezi ohrožení křesťanského učení a své autority.

Papež napsal nařízení : „Ve všech místech kde budete kázat – v případě, že hříšníci přes varování budou i nadále zastávat kacířství -, navždy je zbavujte duchovní podpory a pronásledujte je i všechny ostatní pomocí soudu, bez odvolání, za přispění světské moci, bude-li toho třeba; jejich odpor zmáhejte v případě potřeby ukládáním trestů bez odvolání.

V užším slova smyslu značila inkvizice zvláštní soudní instituci, jejímž úkolem bylo jistý blud pečlivě ze všech hledisek vyšetřit. Z uvedeného tedy vyplývá, že to bylo církevní zřízení sloužící k obraně víry, proti nesprávným naukám bludařů.

Dominikáni se pustili do práce s nevšedními zápalem, všude napjatě očekáváni, protože tato tajná papežská policie budila hrůzu už díky pověstem, které se před dominikány šířily, ještě než někam přišli.

Církev vystoupila se vší otevřeností a tvrdostí proti těm co nebyli pošlušni a šiřily blud a ve svém boji byla podporována i světskými panovníky. Ti, kteří pochybili ve víře, byli poučováni a napomínáni a kdyby tvrdošíjně v bludu trvali, měli být trestáni.

Hereze existovaly již v prvotní církvi. V listě svatého Pavla Timotejovi je poučení, že s bludaři se má zacházet mírně a s laskavostí. Na to se postupem času jakoby zapomnělo a už začátkem pátého
století svatý Augustin říká, že kacíře je třeba donutit násilím, aby vstoupili do jednoty s církví. Odkazuje se přitom na vyprávění z Lukášova evangelia, kde pán domu zve lidi na hostinu, a když mnozí pozvání odmítnou, tak pán říká svému služebníkovi, aby je donutil přijít. Ne všichni církevní učitelé – například Řehoř Veliký nebo Beda Ctihodný – však tento výklad zastávali.

Cirkev začala davat heretiky na uroveň s vrahy. Římské právo herezi trestalo jako jeden z
nejvážnějších kriminálních činů, a tím středověkým elitám nabídlo praktické řešení, jak se s novými herezemi vypořádat. Starořímské pojetí heretika jakožto kriminálníka pak podpořil i vlivný středověký myslitel Tomáš Akvinský, když srovnával kacíře s vrahy: vrah na rozdíl od kacíře zabijí pouze tělo (zbavuje tedy druhé pouze pozemského života, který stejně jednou musí skončit), kacíř však svým svodem
zabíjí duši, a vede tak druhé do věčného zatracení. Podle této logiky Tomáš nenalézá důvod, proč by se s kacířem (tj. vrahem duše) mělo nakládat mírněji než s obyčejným vrahem těla.

Lhůta k dobrovolnému doznání byla nazvána tempus gratiae a trvala 40 dní. Kdo se v této době přihlásil, dostal skutečně duchovní nebo hmotné pokání (modlitby, almužny, pouti, aj.) a slíbil-li, že od svého bludu odstoupí, byl svobodný.

Inkvisitor dále vyzval všechny, kteří vědí o jiných, kteří jsou bludaři a kacíři a nechtějí se přiznat, aby je ohlásili. Tím byl položen základ všemocným sítím nedůvěry a strachu, do nichž upadnout, znamenalo být vydán inkvizici.

Mnohdy se skutečně řada kacířů sama přihlásila, přijali duchovní tresty a vrátili se do Církve, aby se vyhnuli tělesným trustům od světských soudů.
Nejčastější tresty byly: upálení za živa, ale i zazdění za živa, utopení, pověšení, stětí, doživotní vězení, mučení atd.

Podle Sacro Arsenale nesměli být mučeni staří lidé, děti a nemocní. Zákona nebylo dbáno a na mučidlech mnohdy umíraly i nastávající matky, zrovna tak jako devadesátileté „čarodějnice“.

Ve 13. století tedy v celé katolické Evropě zahájily činnost papežské inkviziční tribunály, otevřely se brány mučíren a bohužel, vzplály první hranice.
V Evropě na hranici skončilo zřejmě od 14. do 18. století kolem 100 000 mrtvých.

Čechy a Morava byly až do Bílé hory útočištěm pronásledovaných „kacířů“ takřka z celé Evropy. V Čechách našli útulek valdenští i pikarti, novokřtěnci i sociniáni, antitrinitáři a libertini.

V českých zemích, se inkvizice od husitského období stala synonymem útlaku. Po dobu husitských válek nepřestaly hořet kacířské hranice – obě válčící strany své protivníky považovaly za hanebné kacíře. A snášenlivost nebyla ctností 15. století.

Když Inkvizice se dala do pohybu nebylo síly, která by ji dokázala zastavit. Prostí lidé se báli vztáhnout ruku na nenáviděné inkvizitory, protože tím samým by se přihlásili ke kacířství. Bohatí se báli o své majetky a také se strachovali, aby kvůli svému bohatství nepadli do oka inkvizitorovi, jemuž po popravě kacíře připadla značná část konfiskovaného majetku. Ti, kteří vykonávali světskou vládu, se báli zasáhnout proti zvůli inkvizitorů, aby na sebe svým protestem neuvrhli hněv inkvizitora nebo podezření biskupa. Biskupové mlčeli, protože i oni byli ostře sledováni inkvizitorem a navíc jim papež odňal řadu pravomocí tím, že je dal inkvizitorům.

Deset důvodů, proč se stát dominikánem
1) Každý vypadá lépe v černé a bílé (ne nutně dobře, ale určitě lépe)
2) Dodá to šťávu všem výborným jezuitským vtipům
3) Listopad je měsícem slavení (sv. Martin, sv. Albert, všichni dominikánští svatí)
4) Pokud máte na sobě hábit, dokážete zaparkovat i v centru Říma (u Santa Sabiny)
5) Nepřekvapí vás metody španělské inkvizice
6) Naučíte se správně vyslovit „Edward Schillebeeckx“
7) Zakoupení množství knih není proti duchu dominikánské chudoby
8) Když vás některý kardinál povolá do Říma, chce vás udělat svým sekretářem
9) Diskutovat v hospodě je součástí dominikánské spirituality
10) Když to všechno budete dělat dobře, máte zaručené nebe…

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Šumperk – založení města

Když William Shakespeare psal Zimní pohádku, umístil její děj do země, která se nazývala Bohemia a ležela u moře. V době státu českého krále Přemysla Otakara II., který vladl v letech 1253 – 1278, jeho říše se rozprostírala od Krkonoš až po Jadran.

Ve 13. století krajina vypadala jinak než dnes. V lesích žilo velké množství divoké zvěře, v lese se běžně proháněli medvědi a vlci. Řeky a tůně se hemžily rybami a raky.
Krajina byla jen velmi řídce osídlena, nestála zde ještě ani města, ani vesnice.
Jen tu a tam se nacházely malé osady tehdejších obyvatel, kteří se většinou po určité době
stěhovali z místa na místo.

Většinu území pokrýval ještě prales, táhnoucí se z horských masivů do údolí a nížin, který byl
ostrůvkovitě osídlen hlavně při tocích řek v jeho úrodných nivách. Byly tak vytvořeny sídelní
enklávy (např. Polabí, Pomoraví, Prácheňsko, Netolicko, Doudlebsko atd.). Životní prostor byla tedy plocha ohraničená lesem, propojená několika cestami. Existovala představa protikladů mýtiny a lesa, která tvořila synonymum pro civilizaci a barbarství. To bylo jedním z důvodů, proč se zakládaly kláštery v lese (ten simuloval poušť a podmínky pro odříkání).

Při cestách, u řek a na křižovatkách cest postupně vznikaly osady, střežící brody přes řeky a
poskytující kupcům odpočinek na namáhavé cestě.

V době rozkvětu říše římské pobývali na moravě a čechach Germáni, Slovanské kmeny a Keltové. Hranici s římskou říší tehdy tvořila na jihu řeka Dunaj, na níž se Římané opevnili. A za tuto hranici směrem k
severu a k východu pronikali zejména římští kupci.

Po stezkách se dopravovala do Čech zejména sůl, plátno, kvalitní sukna, hedvábí, zbraně, víno, mořské ryby, jižní ovoce, zámořské koření a další druhy kupeckého zboží. Vyváželo se obilí, máslo, sýry, dobytek, sladkovodní ryby, slad, pivo, vosk, med, zemědělské produkty i řemeslnické výrobky.

Obchod jihu se severem Evropy byl poměrně rozsáhlý a zájem kupců především z jižních zemí byl značný. Prodej hotových výrobků a nákup surovin jim za námahu z dlouhé cesty určitě stály. Cestování a
obchodování tehdy nebyla záležitost snadná ani bezpečná. Obyčejné vozy tažené koňmi, neskýtaly
pro kupce žádné pohodlí, navíc se jezdilo po velmi špatných silnicích, pokud je vůbec možné částečně upravené cesty silnicemi vůbec nazývat. Cestování bylo rovněž velmi nebezpečné, protože kolem cest se pohybovalo mnoho lupičů, kteří často kupce přepadali, aby je oloupili o převážený náklad. Proto kupci cestovali v karavanách a vydržovali si ozbrojený doprovod.

Denně kupci urazili 25-30 km, pak museli somaři nocovat; pravě v těchto intervalech vznikala nejvýznamnější města.

Obchodni stezku a kupecké karavany, které po ní od nepaměti putovaly, chránila na Moravě celá řada pevností. Z původních malých tvrzí některé časem zanikly jiné v průběhu staletí vyrostly pevné hrady. Na Moravě se mnohé dochovaly až do dnešních dnů. Například Buchlov, Helfštýn, nebo Hukvaldy.

Evropě probíhala od 11. až do 1. poloviny 14. století velká kolonizace. Probýhalo osídlování nových míst, zakladaní nových osad a měst, a tím bylo spojenu vykácení lesa a proměna na úrodnou půdu.

Osídlenci nevykáceli lesy najednou. Začínali od potoků, kde si postavili stavení a postupovali nahoru podle svahů, rozšiřováním polí a pastvin. Když potřebovali dříví na stavbu svých obydlí a hospodářských budov i na zhotovení nářadí, či na palivo, rubali přidělené lesy sekerou. Když si však chtěli opatřit větší plochy pro zemědělství, ulehčovali si práci nejjednodušším způsobem – les spálili a popelem pohnojili nově získanou ornou půdu. Někdy úmyslně lesní porosty likvidovali pomalu tak, že do lesů pouštěli dobytek na pastvu. Tím les řídl, neboť mlází bylo zničeno pasoucími se stády.

Samotné hory osídlili lidé až za velké kolonizace ve 13. století, neboť pravěký člověk do té doby
vyhledával pouze úrodná údolí řek. Lidé pronikali do hor od jihu údolím řeky Moravy a jejích přítoků,
ze severovýchodu.

Až do konce 12.století se osídlování naších zemí soustřeďovalo ponejvíce na oblasti bezlesé, málo zalesněné a v krajinách lesnatých a horských to byly do polovice 12.století pouze místa v okolí obchodních cest s obydlími strážců, ustanovených k zajištění bezpečnosti kupců.
Kolonizaci lesní půdy u nás ve větším rozměru započaly v druhé polovině 12.století kláštery.
Ačkoliv zakládání nových vsí na lesní půdě podporovali též panovníci a zúčastnila se ho také šlechta, přece jen nejstarší doklady o vyklučování lesní půdy se týkají právě kolonizace klášterní. Souvisí to s okolnostmi, že kláštery byly založeny v odlehlých lesnatých krajinách, jiné dostaly celé lesní újezdy, aby je přeměnily na zemědělskou půdu.

Velká kolonizace, probíhající neobvykle rychlým tempem, změnila zásadním způsobem tvářnost Evropy. Kolonizační úsilí podstatně změnilo ráz krajiny. Část lesů zmizela žďářením a klučením a byla nahrazena hustou sítí osad, jež už se příliš nelišila od dnešní podoby.

Šumperk tak patří mezi ty města co byli založena za panování krále Přemysla Otakara II. ve druhé polovině 13. století. Za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst.

Založení města Šumperka není možné přesně datovat, protože se nedochovala zakládací listina města. Stalo se tak patrně po polovině 13. století. (Šumperk byl založen před r. 1278 a klášter před r. 1293)

Ne náhodou nejvíc měst v Českých zemích vzniklo za vlády Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Byl jedním z nejvýznamnějších králů naší historie. Vybudoval velkou říši ve střední Evropě sahající od českých zemí až k jaderskému moři.

Přemysl Otakar II., neobyčejně zdatný a schopný panovník, dovedl využít bohatství země a výsledků práce poddaného lidu k prospěchu Českého království. Vznik centralizované feudální monarchie omezoval šlechtickou zvůli, anarchii a rozbroje. Vytvářel podmínky pro růst nových hospodářských sil (kolonizace, hornictví) i pro rozvoj měst. Monarchie poskytovala také spolehlivou základnu pro zdárný rozvoj základů české národnosti.

Středověké město nebylo vystavěno z kamenů, ale především z lidí, z jeho obyvatel. Tuto myšlenku převzali středověcí klerici od sv. Augustina a dalších církevních Otců, kteří si ji sami vypůjčili u řeckých a římských filozofů, u Aristole a Cicerona.

Pro vznik měst musely existovat i příhodné politické podmínky. Jejich existence souvisela s
upevněním královské moci a byla velkým hospodářským zdrojem.

Nově vybudované město bylo založeno především na řemeslné výrobě, o obchod se starala jen nepočetná vrstva patriciů. Šumperk dosahoval zaroveň na speciální postavení které měla města horní, která byla založena v souvislosti s dolováním – na příklad Jihlava či Stříbro.

Šumperk zaroveň sloužil jako sídelní město pro šlechtu a církevní hodnotáře jako spravní místo v do té doby nevyužitých oblastech, které byly pokryty rozsáhlými lesy.

Město Šumperk bylo založeno na zelenem drnu, tak zvaně na zelené louce, před tím na tom místě nebyla osada.

Založením města byla obvykle pověřena zvláštní osoba – lokátor. Ten měl za povinnost vyměřit
panovníkem určené místo, najít a usídlit zde obyvatelstvo, zajistit právní i faktickou existenci
sídliště. Ten musel vzít v úvahu polohu budoucího města z mnoha hledisek – ekonomické, vojenské či komunikační. Samozřejmě, že město jako organismus nevzniklo během několika měsíců či dokonce let a to i přesto, že nová osada měla několikaleté úlevy na daních. Tato sídliště se po určitou dobu nacházela v provizorním stádiu, o jehož délce trvání nemáme jistoty.

V Čechách a na Moravě měl jediné právo udělit městský status panovník (jednalo se o regál) a tedy i šlechta musela mít jeho souhlas při zakládání vlastních poddanských měst.

V domácí politice Přemysl Otakar II. výrazně posiluje panovnickou moc na úkor šlechty, výrazně podporuje kolonizaci v pohraničních územích své říše a výstavbu nových měst jsou založena mimo jiné města Klatovy, České Budějovice, Louny, Domažlice aj.

Rozmnožení pevných hradů v zemi a obezdění měst za krále Vácslava I i ještě četněji za Přemysla Otakara II bylo příčinou, že se zachovávání pomezního hvozdu k obraně zemské stalo již skoro docela zbytečným. Přemysl Otakar hleděl zalidněním a zoráním jeho rovněž zjednati sobě nové příjmy, pokud náležel ještě ku koruně a nebyl již prvé v držení šlechty neb duchovenstva, tedy když domácí osadníci nemohli ovšem postačiti dosti rychle, rozprodal jej osadníkům německým.

Dle příkladu králem daného osazovali rovněž i páni a vrchnosti duchovní statky své v pomezním lese osadníky německými.

Pomezní hvozdy byly neprostupné pohraniční pralesy obklopující celou zemi z obranných důvodů. Téměř do 13. století byly tyto, několik desítek kilometrù široké lesy, navíc zakázané mýtit, což do značné míry ovlivňovalo osídlovaní pohraničních oblastí.

Styk s okolními zeměmi byl možný pouze po zemských, obchodních stezkách, které v některých místech (tzv. zemské brány) těmito pralesy prostupovaly. Tyto „průlomy“ přirozené ochrany byly také
potencionální hrozbou při vpádu nepřítele. Proto kolem zemských stezek byly od těchto bran
zřizovány strážní systémy, které sestávaly z ostraží umístěných na strategických kopcích,
zpravidla dalekého rozhledu. Odtud byly v případě nebezpečí dávány kouřové signály za dne a v
nočních hodinách ohněm.

Dominikáni zakládali kláštery především v královských městech, což dokazuje, že řád brzy vytušil slibnou perspektivu nového města…
Jinými slovy kdo žaložil město umistil zde hrad, kostel a dominikánský krášter a domy obehnal hradbami neboť od začátku jeho cíl byl, aby tím získal právní status města. Tím i vyhody které městu náleží. Šumperk tedy městem byl od počatku. Nebyl vesnicí která po určitém čase by byla povýšena na město. Znik města nejspiš byl spojen s obchodovanim, asi od počatku tu bylo tržiště, město nejspiš dostalo pod spravu okolni vesnice, a mělo tak zároveň funkci ochranou. Sprava nad okolnimi vesnicemi byla i v cirkevni sfeře tim že Šumperku bylo vytvořeno i cirkevní zazemí.
Umístěni kráštera domikanů znamena zaroveň zajištěni městu aby se kurturně rozvíjelo, tim souvisí i kulturní rozvoj, existence škol, umělecké a literární činnosti.

To že znikem města v Šumperku byl založen dominikanský klašter může to našvětčovat že Šumperk mohl být město poddanské založené šlechtou nebo církví, (se souhlasem krále) jeho obyvatelé byli poddaní majiteli města.

Město tedy mělo funkci na cirkevní rovině, rozšíření vlivu biskupského působení.

Ze Slezska, hlavně z území vratislavských biskupů byli kolonisté při založení Uničova, Opavy, Bruntálu (lokovaná moravská a hlavně města českého Slezska jsou starší než česká právě díky slezskému vlivu).
Aktivně se do procesu kolonizace zapojil moravský markrabě Vladislav Jindřich. K největšímu rozmachu kolonizačního úsilí ale došlo v době olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245–1281).

Zatímco olomoucký biskup se zmocnil Osoblažska, vratislavský se stal téměř jediným pánem Jesenicka. Jeseník spolu s vesnicemi v širším okolí tedy vznikl plánovitou kolonizací vratislavských biskupů, kteří zdejší území získali roku 1199.

V druhé polovině 13. století, kdy se stal olomouckým biskupem Bruno za Schaumburka (1245 – 1281), nastaly významné změny

Bruno ze Schaumburka pocházel ze severoněmeckého šlechtického rodu, přišel na Moravu z Německa, kde působil jako probošt kapituly v Lübecku a potom v Magdeburku. Upevnil jako olomoucký biskup moc biskupství na Moravě a postavil na obranu jeho hranic řadu hradů. Podle své domoviny zřídil v olomouckém biskupství dle manského práva lenní pány, kteří se biskupovi zavázali k vojenské službě a dostali za to pozemky a hrady v léno. Biskup Bruno se Schaumburku se stal osobním rádcem tehdejšího českého panovníka Přemysla Otakara II., s jehož pomocí chtěl v Olomouci zřídit arcibiskupství.
Po celou dobu svého úřadování nepřestal se stranit němčině i německým obyčejům a řádům v Koruně české. Nestal se (jako jiní němečtí biskupové) poddaným krále římského čili německého. Byl vzdělaný prelát. Svou činnost zaměřoval nejen na církevní správu, ale také na diplomatickou činnost a vojenské akce. Službu českému králi spojoval s cílevědomým budováním biskupství a jeho majetku. Měl plnou důvěru nejen krále Přemysla Otakara II., ale i několika papežů římských a také krále Rudolfa. Lze konstatovat, že v Českém království se nic neudálo bez jeho rady a spolupůsobení.

V rozhodujícím období, kdy šlo o uhájení práv českého krále a českého království, biskup Bruno neposkytl žádnou pomoc a “netáhl osobně do pole”.

V bitvě na Moravském poli byla česká vojska poražena a král Přemysl Otakar II., bojující do posledního dechu, byl zabit. Vítězný Rudolf Habsburský sděloval zvláštním listem papeži, že se mu podařilo udolat nebezpečného českého nepřítele.

První kolonisté, kteří sem přišli pravděpodobně z tehdy již přelidněného Slezska a dali, podle jednoho z výkladů, novému domovu jméno podle jeho polohy. Z německého Schön-Berg, v doslovném překladu Krásný vrch.

Šumperk se stal opevňeným hradem s pohradim jednak střežíci kupeckou stesku, ale v okolí byli doly na železnou rudu, měď, stříbro, i zlato. Šumperk proto byl zaroveň horním městem, měl pod sebou pod spravou okolní místa kde probíhala těžba a měl tak funkci obranou těch míst a toho co se vytěžilo.

Jeho prosperitu zjevně zajišťoval výskyt drahých kovů v okolí, což dokládá horní právo, jež šumperský statek získal v roce 1340.

Stopy pro dolování v okolí Šumperka mužeme nalézt u Noveho Malina. Ve Franštátské (novomalínské) rokli v těchto místech měla stát stará hornická osada známá jako „Mlýnská víska“ (Mühldorfel), nebo také
Goldwascherdolfel (vesnička rýžování zlata) a ta se měla rozrůstat podél potoka směrem dolů, tj. k nynějšímu Novému Malínu. Měl zde stávat mlýn na drcení vytěžené horniny, která se tam potom rýžovala. V okolních kopcích se měly nacházet staré štoly, mj. takzvaná Husarčina šachta (Gänserichtschacht) a je spojována s těžbou měděné rudy. Lokality, kde se měla kutat měděná ruda se táhnou od Franštátu až k Mladoňovu. Ve 13. století se mělo dolovat na Kamenném vrchu (Haidstein) a to na dvou místech. Podle tradice se v 13. století zde kutaly také stříbrné rudy. K nim se také vztahuje název „Walichloch“ (je
překládán jako „Vlaský důl“) a patrně souvisí s činností podivného vlašského (italského) hraběte Locarna. Ten v našem údolí hledal ve druhé polovině 17. století drahé kovy (stříbro a zlato).

Podle pověsti zde kdysi nějaká venkovanka z Frankštátu žala v rokli pod Burbergem (tj. v malínské rokli) lesní trávu, tu se objevil jakýsi cizinec v plášti a s širokým kloboukem na hlavě a stále opakoval slovo „Walichloch“. Když mu žena chodbu ukázala, vstoupil dovnitř a už odtud nevyšel.

Zároveň byla zde funkce obraná jako řada jiných míst na obranu Moravy proti nebezpečí ze severu, které hrozilo od tehdy ještě suveréních piastovských slezských knížat a loupeživých Wüstenhuvů
a Haugwitzů, kteří uzurpovali nejodlehlejší území Moravy na hranicích s Vratislavskem a Kladskem.
Z podobných důvodů vznikla řada horských pevností na cestách podél řek, například Kvinburg na Bílé Opavě, Veizenštejn na Bílém Potoku, Nový hrad na řece Moravě, Pleče nad soutokem potoka Staříče a říčky Brané, 0,7 km západně od Jinřichova apod. Právě posledně zmíněný hrad se v písemných pramenech vůbec neobjevuje.
Polohou mohl působit coby kontrolní bod cesty k Ramzovskému sedlu a asi vznikl jako reakce na stavbu hrabu Kolštejna (Braná). Tu realizovali loupeživí Wüstenvubové na území získané násilným úchvatem. Zda byla stavebníkem Plečí osoba pověřená králem nebo soukromníkem (někdo z pánů z Lipé) už asi nezjistíme. Vznik hradu je díky archeologickým nálezům datován do 14. století. Právě v okolí hradu byly užod středověku dobývány železné rudy.

U takových měst náměstí vzniklo jako tržiště které se stalo centrem, kolem něhož stály domy.

Pravidelný půdorys města, jehož střed tvoří rozlehlé čtvercové náměstí, patří k vrcholům středověkého urbanismu v Čechách. Výhodná poloha města poblíž obchodních cest vedla k hospodářskému růstu.

Radnice se začaly v českých městech budovat až ve druhé polovině 14. století.

Co se rozmístění řemesel týče, v městech se vytvořily normy, kde daná řemesla budou. Nebezpečná byla odsunuta třeba na okraj města, kováři a podobní. Jiní, zpracovatelé kůží, byli až za hradbami.

Domy obyvatel měst nebyly zpočátku všechny kamenné. Místy se dokonce podle regionální tradice udržely dřevěné domy ještě po třicetileté válce. Pokud bylo na město povýšeno stávající správní středisko, jen pozvolna se roubené sruby a zemnice přestavovaly na raně gotické domy. Pokud bylo město založeno „na zeleném drnu“, trvala výstavba kamenných domů zřejmě ještě déle. Máme doloženo, že mnozí obyvatelé nově založených měst žili řadu let v chatrčích, zemnicích a jiných provizorních přístřeších. Tím je také dán složitý vývoj nejstarší městské zástavby. Původně nejstarší městské domy nepřiléhaly svými boky k sobě jako později, ale měly kolem sebe volný prostor, kde se nacházel dvůr a někdy dokonce zahrádka. U obydlí stávaly i další hospodářské budovy, protože řada obyvatel měst se zpočátku živila zemědělstvím. Městská zástavba se zhušťovala jen velice pomalu s postupným nárůstem obyvatel. Teprve ve 14. století zcela zmizely v českých a moravských městech proluky mezi domy, zahrady a hospodářské budovy byly vytěsněny před hradby a dvory domů se rapidně zmenšily (někdy dokonce jeden dvůr sloužil několika domům současně).

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář