Jan Rudolf Trčka z Lípy podporoval protihabsburskou opozici, avšak do samotného stavovského povstání nezasáhl.
Díky přímluvě manželky mu statky nezkonfiskovali a po pádu stavovského povstání si rodina ještě polepšila na konfiskacích zejména díky Adamově aktivní matce Marii Magdaleně, roz. Lobkovicová,
dcera Ladislava Popela z Lobkovic,
Marie Magdalena, měla značný obchodní talent, díky němuž dokázala nashromáždil značné jmění
především díky levně kupovaným zkonfiskovaným statkům.
Všude kolem ní přicházeli lidé na žebráckou hůl, nebo alespoň zápasili s vážnými hospodářskými
nesnázemi, ale Marie Magdalena Trčková se drala dopředu, půjčovala, investovala a bohatla.
Pan Jan Rudolf Trčka byl povahy dobromyslné, takže ho poddaní měli v lásce.
Zato však jeho choť Maří Magdalénu, z duše nenáviděli. Byla sličná, pěkně rostlá, avšak přísná
na poddané a velmi šetrná a lakotná.
Její poddaní jí přezdívali „zlá Manda“ nebo „tlustou Mandou“.
Vůči svým poddaným nastolovali stále tvrdší kurs, který jim přinášel tu více, tu méně peněž,
získaných ale dosti nečestně. Do svých praktik zapojovali i své hospodářské úředníky, kterým vydávali příslušné instrukce. Bylo to např. zrušení privilegií měšťanů na vaření piva v Náchodě,
Dobrušce a Třebechovicích, vyplácení almužen v neplatných mincích či zcizování kontribučních
peněz poddaných Adamem Erdmanem.
Situace byla natolik vyhrocená a vážná, že v roce 1628 vypuklo na Opočensku, tedy na statcích Jana
Rudolfa Trčky a Marie Magdalény Trčkové, selské povstání. Lid se především bránil nucenému
přestupu z protestanské na katolickou víru, ale též stále se zhoršující hospodářské poměry na panství přispěly k selským rebeliím.
Když Adam Erdman Trčka vyrazil proti shromážděným v čele několika jezdců a chtěl zatknout jednoho ze vzbouřenců, pohrozil mu jakýsi mlynář sekerou, aby se žádného nedotýkal. Vzbouření sedláci také na místě krutě ztrestali několik odpůrců ve vlastních řadách. Ještě před zámkem jednoho z protivníků zabili, druhého silně ztloukli a třetí jen ztěží utekl.
Kdo by odmítl se k povstání připojit, měl být zabit a jeho statek vypálen. Pro nesouhlas s povstáním byl ubit rychtář Jeroným z Nového Hrádku.
Vzbouřenci byli rozděleni do tří praporů, z nichž každý měl svého velitele, lajtnanta a fendrycha. V čele vojska pak stáli dva volení nejvyšší.
Každý z oddílů měl i vlastní zástavu: rudou se zeleným kalichem, zeleno- červenou s kalichem žlutým a bílou s kalichem rudým.
„Organizovanost, jednota a důkladná příprava povstání přinesly vzbouřencům již v prvních dnech
bojů znamenité úspěchy.
Bylo dobito Opočna, Nového Města a Nachoda.
Jedna část povstalců tahla směrem na kostelecké panství. Jeho pánem byl nejvyšší císařský lajtnant Kašpar Gramb, známý mezi lidmi svou krutostí a bezohledností. Jeho bratr benediktýn Kamil Gramb tou dobou sídlil na tvrzi v nedaleké Žalmanově (Kostelecké) Lhotě, která náležela ke kosteleckému panství. Povstalci se této tvrze zmocnili, zapálili ji a vydrancovali a Kamila Gramba ještě s jednou osobou zabili.
Opočenskému hejtmanovi Ondřeji Neumanovi se podařilo lapit osm odbojných sedláků, údajných původců vraždy Kamila Gramba. Muži měli být dopraveni před soud do Hradce Králové, ale cestou je přepadli povstalci a zajatce osvobodili. Vzbouřencům narostlo sebevědomí a získali nové přívržence.
Po několikadenním obléhání bylo dobyto Nového Města Hradiště nad Metují i se zámkem, kde padl sedlákům do rukou nenáviděný regent trčkovských panství Jindřich Kustoš který neslýchaně poddané utiskoval a týral.
Před Novým Městem jich údajně stanulo na 6.000. Kustoš s nimi nejprve vyjednával, ale jejich podmínky nehodlal akceptovat, proto je odmítl. Na to sedláci vypálili předměstí, stříleli na městské
hradby a Hradeckou bránu. Když ji značně poškodili a chtěli vypáčit, dal Kustoš rozkaz střílet do vzbouřeného davu. První den nebyli povstalci s obléháním města úspěšní. Druhý den sedláci podnikly útok znovu a podařilo se jim vrata obou bran rozbít. Obránci města zaházeli průjezd hlínou
a prstí. Sám Kustoš střílel do sedláků ze tří pušek.
Dne 9. března o půlnoci vzbouřenci ve své snaze dobýt město pokračovali. Regent Kustoš se svými věrnými vzdorovali, ale díky zradě měšťanů, kteří nechali povstalce slézt přes hradby do města, se jejich šance na vítězství a záchranu města vzdalovala. Po opětovné střelbě do vzbouřenců se Kustoš s několika věrnými uchýlil do novoměstského zámku. Střelen do čela později padl raněn k zemi. Povstalci zámek dobyli, raněného Kustoše svázali a nutili k přiznání, kde jsou uschovány peníze. Další z nich prohledávali zámek, loupili a pustošili.
Spoutaného regenta Kustoše věznili povstalci v Novém Městě nad Metují. Měl být popraven dobrušským katem, smrti oběšením.
Ale protože se dozvěděli, že proti nim směrem k Dobrušce táhne vojsko ze Slezska, vypravili vojsku v ústrety a u Kustoše ponechali stráž 50 mužů. Sedláci však byli u dobrušky vojskem poraženi, přičemž jich mělo být 300 zabito. Když dorazila do Nového Města nad Metují z Dobrušky zpráva o porážce sedláků a tažení vojska, přemluvil regent své hlídače, aby mu sňali okovy a pustili jej. Na to se měšťané i stráže přidali ke Kustošovi a vojsko lehce obsadilo Nové Město. Zámek však musel být dobýván, neboť se v něm zabarikádovala skupina vzbouřenců. Jeden z nich si při nabírání střelného prachu počínal tak neopatrně s pochodní, s pochodní, došlo k výbuchu střelného prachu, který byl uložen v útrobách jihovýchodní nárožní věže výbuch byl tak mohutný, až otřásl zámkem v základech, věž se zřítila a ve svých sutinách pohřbila 150 povstalců.
Dalším cílem postupu selských houfů byl Náchod, kam předtím vyslali jízdního posla s ultimátem: město otevře povstalcům brány a přidá se na jejich stranu, nebo bude vypáleno a měšťané pobiti.
Vtrhli do města, postavili se u kostela a vyzvali Náchodské, aby se k nim přidali. Náchodští pod pohrůžkami poslechli.
Snažili se získat za spojence i okolní města, která chtěli donutit k povolnosti vyjednáváním nebo výhružnými dopisy, v nich se nazývali urozenými pány sektáři a majestátem čtvrtého stavu. Avšak opatrní měšťané z obavy před ztrátou svých výsad a majetků, přestože byli stejně postihováni vrchnostenským útlakem i tlakem rekatolizace, nejen se k povstání nepřidali, nýbrž se ještě v řadě případů postavili se zbraní v ruce proti vzbouřeným sedlákům. Tak měšťané z Kostelce nad Orlicí a Častolovic přepadli selský tábor u Lible, novoměstští a opočenští aktivně bránili město i zámek a královéhradečtí měšťané vyhlásili proti povstalcům brannou pohotovost. Na straně vzbouřivších se sedláků zůstala jen Dobruška a Třebechovice.
Když se vzbouřili sedláci okolo Opočna, Nového Města nad Metují a Smiřic, ničili při svém tažení zboží církevní i světská. Jedna jejich ozbrojená část vyrazila až na kostelecké a častolovské panství. Přihnali se také do Lhotky, kde zajali a zabili kněze Kamila. Záhy na to se spojili kostelečtí a častolovičtí měšťané a u vsi LIBLE přepadli povstalecký tábor.
Útočníci měli usnadněnou úlohu, neboť povstalce zastihli zcela nepřipravené, v nočních hodinách tvrdě spící, snad i po velké pitce. Část povstalců byla na místě povražděna /někde se píše, že jich bylo sedm/, část zajata a odvedena, některým se podařilo utéci.
Úspěchy sedláků ovšem byly pouze dočasné.
Bylo povoláno vojsko silné vojenské oddíly pod velením generála dona Martina Huerty. Selské oddíly před Hradcem Králové byly potřeny dvěma prapory pěchoty a třemi houfy rejtarů Albrechta z Valdštejna. Toto představení z Bílé hradecké věže sledoval i častý host na častolovickém panství jezuita Bohuslav Balbín.
Vzpoura byla krvavě potlačena.
Na 500 sedláků bylo zabito a na 600 zajato, ostatní se rozutíkali. Uvěznění byli vyslýcháni útrpným právem. Při výslechu útrpným právem někteří sedláci vypověděli, že zamýšleli dobýt Hradec Králové, Chlumec nad Cidlinou a táhnout na Prahu, kterou chtěli zapálit, zde zajmout císaře a ujmout se vlády.
Tresty na zajatcích byly kruté. Kromě těch, kteří byli ihned po dopadení pověšeni kolem cest, byla řada zajatců vpletena na kola. Těm, kteří byli dopadeni se zbraní v ruce, byly uřezány nosy a uši a na zádech jim byl vypalován cejch.
Tak vznikla i některá příjmení jako Beznoska nebo Bezoušek. Pokud znáte někoho s tímto příjmením, tak je velmi pravděpodobné, že jeho předkové pocházejí z původního Trčkovského panství.
Následkem této události zůstalo na panství mnoho vdov a sirotků.
Jak si císařské vojsko v pacifikovaných oblastech počínalo, ukazuje příklad města Dobrušky. Vojsko zde pobralo 122 kusy hovězího dobytka, 20 koní a 214 ovcí. Mimo to peněz a všech ostatních věcí bylo uloupeno v celkové hodnotě 3.377 kop grošů míšeňských.
Na poddané trčkovského panství byla pro ohavnou rebelii uvalena pokuta.
Poddaným na opočenském panství byla vrchností vyměřena pokuta 50.000, na náchodském panství 7.200 a město Náchod muselo zaplatit 1.200 kop míšeňských grošů.
Marné byly prosby a výmluvy měšťanů, že byli k povstání přinuceni. Nic nepomohla řada prosebných dopisů, střídavě adresovaných Adamu Erdmanovi a hejtmanu Nejmanovi z Ryglic. Nepomohla ani všechna tvrzení, že veškerou vinu nesou sedláci, hrozící že naše město obstoupí a zapálí, nás i manželky a dítky naše zmordují a do ohně vhází. Pokuta však musela být splácena v předepsaných termínech, tj. každého půl roku po 19 500 kopách míšeňských.
Jan Rudolf Trčka před svojí smrtí roku 1634 nedoplatky poddaným sice prominul, ale nová vrchnost, Colloredové, stejně jejich placení vymáhala.
Nakonec byli všichni v Dobrušce věznění rebelové propuštěni na hrdelní zápis, neboť vrchnost koneckonců poddané nutně potřebovala. Hlavní aktéři povstání byli uvězněni a souzeni v Praze a děsný, zastrašující účinek již dávno splnily bestiální represálie vojska dona Huerty. Po konečném potrestání byli poddaní donuceni složit přísahu, že pro příště se nikdy nebudou pro žádnou vymyšlenou věc proti vrchnosti ani rotit ani pozdvihovat. Město krom výše uvedených ztrát rovněž značně utrpělo úbytkem obyvatelstva. Řada měšťanů se vystěhovala v důsledku náboženského pronásledování, jiní zase zběhli z obavy před vojenskými násilnostmi. Konšelé na příkaz vrchnosti vyslali radního Jiříka Potůčka, aby po uprchlých spoluměšťanech pátral a sdělil jim jisté a milostivé poručení vrchnosti naší nejmilostivější a dědičné, aby se k příbytkům svým bez ostejchání všelikého zase navrátili. Během roku 1630 se značná část těchto uprchlíků skutečně vrátila.
Krutost a zloba se Marii však nakonec staly osudnou. Po smrti její duše nenalezla pokoje a dodnes bloudí náchodským zámkem, aby hledala těla sedláků, kteří zahynuli při výbuchu. Dokud je sama neuloží k věčnému odpočinku, nedojde její duch klidu. Na znamení svého provinění je pronásledována třínohými psy s ohnivýma očima. Svědci tvrdí, že je možné slyšet kroky a vidět pohybující se světlo. Ale nebojte se, zjevuje se jen těm, kteří se chovají podobně jako ona.
V pověstech se o ni říká:
Jednou zle činila lovčímu, že tak málo zvěře dodává do kuchyně, a obvinila ho, že sám zvěř kamsi tajně
odprodává.
„Jak mohu, Vaše Milosti, dodávat zvěř,“ bránil se lovčí křivému nařčení, „když se mi v polích i lesích
prohánějí celé smečky selských psů, zvěř mi plaší a hubí?“ Tu rozzlobila se lakotná paní a nařídila ihned poddaným, aby usekli všem psům jednu nohu. Kdo tak neučiní, ten že bude mít co činit se zámeckým drábem. Od té doby kulhali na opočenském panství všichni psi, chodíce jenom o třech nohách.
Jiná pověst:
Tehdy právě začala se osudná třicetiletá válka.
Poddanému lidu se vedlo velmi zle, neboť byl vydírán nejen vrchností, nýbrž i hrubou soldateskou, která ho olupovala o poslední skývu chleba. Neměl co prodávat, nemohl své vrchnosti platit úrok a
upadal v dluhy. Pan Trčka sice leckdy oko přimhouřil, vida bídu lidu, avšak jeho paní nechtěla nikomu
poshovět a radila muži, aby užil přísných trestů vůči dlužníkům. Bylo tehdy zvykem, že sedláci poděleni byli dřevy, na něž se jim řezaly vruby, jestliže nemohli včas zaplatit. Sedláci se vrubů
báli, neboť věděli, že jim lakotná paní nic neodpustí.
Avšak nyní nastaly jim tak kruté časy, že si nemohli pomoci a museli si nechat řezat vruby. Když jednoho dne pan Trčka odcestoval, použila paní Trčková této okolnosti, aby vymohla na poddaných dlužný úrok. Vydala hned přísný rozkaz, aby se dostavili na Opočno se svými dřevy a dle vrubů počet skládali.
Sedláci otáleli, čekali, až se pan Trčka vrátí, doufajíce, že se nad nimi ustrne a s placením počká.
Teprve, když obdrželi zaručenou zprávu, že je pan Trčka opět doma, složili svoje dřeva na vůz a jeli s
nimi na zámek.
Zkormouceně vešli na nádvoří a hluboce se poklonili před panem Trčkou, který jim vyšel vstříc.
„Jaképak dříví to přivážíte?“ otázal se jich s úsměvem. „Její Milost paní Trčková žádá na nás počty,“
odpověděli poníženě. „Chceme tudíž počty skládat, ale Bůh nám svědkem, že zaplatit nemůžeme, neboť na nás tak zlé časy přišly, jaké dosud nikdy nebyly.“ Pan Trčka pokynul, aby jen dřeva skládali z vozu. A když byla všecka na hromadě, kázal ji zapálit. Zaradovali se sedláci, s úsměvem přihlíželi, jak
dřeva s vruby hoří. „Máte zaplaceno,“ řekl pan Trčka žertem a vrátil se do zámku. Nezchudl,
sedlákům naproti tomu bylo alespoň na čas pomoženo. Za to zachován byl po léta v dobré paměti
lidu, kdežto „zlá Manda“ stižena byla proklínáním.
Magdalena udržovala styky s emigranty. Její dcera Alžběta se za emigranta provdala / Vilém Kinský/. V roce 1630 zbavil císař Valdštejna velení na nátlak německých katolických knížat. Adam Trčka
navazoval Valdštejnovým jménem styky s českou emigrací a to s myšlenkou na pomstu. Paní Magdalena posílala peníze hraběti Thurnovi za hranice. Magdalena litovala, že nedošlo k jednání mezi
Valdštejněm a 3védským králem hned v roce 1631 po obsazení Prahy Sasy, a že Valdštejn vzal
znovu na sebe císařský generalát. Dcera Magdaleny se uchýlila i s dětmi do Holandska, stala se manželem moravského emigranta, švédského generála hraběte Zdeňka z Hodic. Byla emigrantům více oddána, než její poněkud sobecká matka.
Majovyhonzik - obyčejné neobyčejným pohledem 