Bohuslav Balbin – Pavel Stränský – neshody nebyli jen mezi katoliky a protestanty, ale i mezi samotnymi protestanty např. luterani se neshodli s kalvinysty

Bohuslav Balbin – Pavel Stränský – neshody nebyli jen mezi katoliky a protestanty, ale i mezi samotnymi protestanty např. luterani se neshodli s kalvinysty

Vašen Bohuslava Balbina byl zajem o historii už
jako dítě prý čtyřikrát přečetl Hájkovu kroniku. Proto není divu že v průběhu let se Balbín přátelil také s novoutrakvistickým myslitelem Pavlem Stránským.

Pavel Stránský
ze Zap pracoval na rozšířeném
vydání svého největšího díla, knihy o českém státě. Vyšla 1634
v Leydenu v Holandsku, v Čechách nejprve
německy na konci 18. století, česky dokonce až
v roce 1893.

Pro Evropu dlouhou dobu základní zdroj informací o
českém předbělohorském státě.

Pavel Stránský ze Zap, znal se i s Komenským
když svolal
polský král do Toruně sjednocovací jednání
polských církví a byl přítomen i Jan Ámos
Komenský (1644),

Pavel Stránský psal i profesorovi pražské university Marcovi Marcimu z
Kronlandu
Pozdravoval jezuitu Bohuslava Balbína, svého prvního životopisce. Ten
ho obdařil titulem „vznešený historik český.“

Narodil se Městys Zápy, kousek od Staré Boleslavi.
Pavel
Stránský se po studiích v Praze a promoci na
mistra svobodných umění usadil v Litoměřicích

Pavel se
oženil. Za ženu si vzal o čtyři roky starší vdovu
Kateřinu Zlatohlávkovou, rozenou Mrázovou z
Milešovky. Byla v tom láska i majetek – ten sňatek
byl velice výhodný, Kateřina dědila jak po svém
otci, královském rychtáři, tak po prvním manželovi, bohatém měšťanovi, který zemřel
nedlouho předtím. Část velkého majetku, jenž
zahrnoval domy, dvory, vinice, pole i labský
ostrov, nechala připsat svému novému manželovi.
A následoval rychlý služební postup: Mistr Pavel se
stal městským písařem, notariem neboli vedoucím kanceláře na radnici, velmi brzy začal
zasedat mezi městskými radními, a posléze mu
spadla do klína i funkce královského krajského
výběrčího daní. Získal tak nejen větší příjmy, ale
začal mít i vliv na chod města, především díky
svému širokému právnickému vzdělání.

Roku 1618 se účastnil protestantského sněmu v Broumově. Povstání českých stavů se neúčastnil, proto
mohl vykonávat funkci konšela i v letech 1620– 1625. Po vydání generálního pardonu byl odsouzen ke ztrátě čtyř šestin majetku a poté,
v roce 1627 byli se svou ženou vyzváni, aby se zřekli „sektářské víry“ a
přestoupili na katolictví, když neuposlechli, museli
opustit majetek, město i vlast.

13. srpna 1627 se Pavel Stránský s manželkou a její dcerou z prvního manželství
Dorotou, s vlastními dcerami Annou a Ludmilou a
neteří Annou vydali do vyhnanství.

Odešel tedy s celou svojí rodinou, následován dalšími litoměřickými
měšťany. Měsíc po jejich odchodu údajně zbylo
v Litoměřicích 165 prázdných domů. Marně se
pak snažil vymoci zpět zbytky svého
litoměřického majetku.

Stránští a ostatní z Litoměřic namířili jsi do Saska,

Většina exulantů se usadila na území
saského kurfiřta Jana Jiřího. Jedním z jejich center
se stalo příhraniční město Pirna ( Perno ) na řece Labi.

Zde se už nacházela početná kolonie asi dvou tisíc
českých vystěhovalců.

Proto ve zdejších domech žilo i více
rodin najednou.

Ale z saské Pirně
(v textech se uvádí i český název Perno), kam
Stránský zprvu emigroval, to neměl jakožto
utrakvista (z lat. sub utraque specie, tj. pod obojí způsobou, kališník, nebyl tedy pravděpodobně,
jak někde uváděno, „český bratr“), tedy pro
zdejší luterány rovněž jinověrec, jednoduché.
V Sasku , a v případě v obou Lužicích, v převážné
většině zůstávali exulanti luterského vyznání, kteří však byli značně nesnášenlivý ke kalvinistům a
příslušníkům Jednoty bratrské.

Nesnášenlivost byla až za hrob. Když zemřel někdo s podezřením že je kalvinista.
Luteráni v Pirně dovolili jeho tělo pohřbít
pouze „na zadním krchově“ – v místech, kde se
pochovávalo za morové epidemie a kde ležela i
těla popravených zločinců.

Proto příslušníci
těchto církví odcházeli ze Saska do jiných zemí,
např. čeští bratři do Velkopolska, Uher atd.

Pavel Stránský
pro neshody
s jiným exulantem, luteránským kazatelem
Samuelem Martiniem z Dražova byl z
Perně roku 1631 luteránským knězem vypovězen.

Tak se
přesunuli do nedalekých Drážďan, potom do
Lipska a nato do krušnohorského Freiburku. Tady
se setkal i se svým vrstevníkem a kolegou
historikem Pavlem Skálou ze Zhoře.

Ale teprve v Toruni, „polských
Pardubicích (výroba perníku)“ a rodišti Mikuláše
Koperníka, se opravdu může usadit a získat
místo profesora gymnázia.

V Toruni se Stránský setkal s Janem Amosem
Komenským.

Zemřel v Toruni v únoru 1657 a byl pochován
na hřbitově toruňského kostela sv. Jiří.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Olomouc – Bohuslav Balbín – páter Mikuláš Leczycký, zvaný Lancicius – v římských katakombách v první třetině 17. století se svolením papeže vyzvedl osmdesát posvátných těl prvních křesťanských mučedníků nebo části jejich ostatků. S těmi poté putoval do Polska a Litvy. Přes třicet těl mučedníků přivezl také do Olomouce, odkud pak byly rozdány do řady jezuitských kostelů v Čechách a na Moravě – ostatky sv. Pavlíny

Olomouc – Bohuslav Balbín – páter Mikuláš Leczycký, zvaný Lancicius – v římských katakombách v první třetině 17. století se svolením papeže vyzvedl osmdesát posvátných těl prvních křesťanských mučedníků nebo části jejich ostatků. S těmi poté putoval do Polska a Litvy. Přes třicet těl mučedníků přivezl také do Olomouce, odkud pak byly rozdány do řady jezuitských kostelů v Čechách a na Moravě – ostatky sv. Pavlíny

Bohuslav Balbín studoval v Broumově, Jičíně, Praze, Olomouci, Brně a Kladsku. V té době nebyla častá změna studijního pobytu ničím výjimečným, zvláště u jezuitů. Zde studoval klasické jazyky, literaturu a filosofii, prohloubil se jeho vztah k českým dějinám a
vlasti.

Při studiu v Olomouci byl Balbín ovlivněn páterem Mikulášem Leczyckým, zvaný Lancicius.

(1574-1652). Tento muž, původní konfese kalvín, přestoupil na víru katolickou a působil na Litvě, v Polsku a u nás. Do Olomouce přišel již jako 71letý a okamžitě poznal v Balbínovi bystrého, nadaného a mimořádného studenta. V roce 1636 ho přesvědčil, aby vstoupil do jezuitského řádu. Balbín viděl ve svém učiteli bytost nadpozemskou s mimořádnými dary ducha. LECZYCKI například předpověděl častolovickému pánovi, který neměl mužských potomků, že se mu přesto narodí dva synové, což se splnilo. Předpovídal také, kdo a kdy
zemře, věděl, co se událo daleko jinde a dokonce prý byl vídán současně ve dvou vzdálených místech. Tělesně slabému Balbínovi předpověděl, že se dožije dlouhého věku, což se také překvapivě – u tohoto dosti nemocného chlapce – stalo. Balbína vychovával neobvykle: nutil ho, aby stál před kostelem, aby zdravil a hluboce se ukláněl chudým, aby při bílení kostela sám vzal štětku a pomáhal řemeslníkům. Balbín to vše ovšem činil s hrozným studem za chechtotu spolužáků, ale mistr byl přísný. Tak učil Balbína být pokorným, umět poslouchat i poroučet. Balbín vstoupil podle jeho pokynu do jezuitského řádu (1636), třebaže až po půlročním váhání. Roku 1638 složil řeholní slib a 1639 odešel na vysokoškolská studia do Prahy, kde se znovu sešel
na čas se svým dobrodincem LECZYCKIM.

Významný kněz jezuitského řádu Mikuláš Lancicius, v římských katakombách v první třetině 17. století se svolením papeže vyzvedl osmdesát posvátných těl prvních křesťanských mučedníků nebo části jejich ostatků. S těmi poté putoval do Polska a Litvy. Přes třicet těl mučedníků přivezl také do Olomouce, odkud pak byly rozdány do řady jezuitských kostelů v Čechách a na Moravě.

Jezuita P. Mikuláš Lancicius přinesl roku 1623 do
Olomouce také ostatky sv. Pavlíny z římských
katakomb.

Svatá Pavlína je patronkou města Olomouce.
Stala se jí 23. října 1623 poté, co město
sužovala těžká morová epidemie.
Mor si vyžádal přes 7000 obětí.
Uspořádaný prosebný průvod s jejími ostatky
pomohl mor zažehnat.

Největší průvod
s ostatky sv. Pavlíny se konal v roce 1715 za
zuřícího moru, na který ještě dnes upomínají dva
sloupy – čestný sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí a Mariánský morový sloup na Dolním náměstí.

František z Dietrichštejna ostatky sv. Pavlíny rozdělil na dvě části a kanovník Filip Fridrich Breuner pro ně dal v letech 1639-1640 v dílně olomouckého zlatníka Kryštofa Šimšického (+1653) zhotovit prosklenou relikviářovou skříňku s truhličkou ze stříbra a do hedvábné
textilie s dracounem zavinout lebku světice.

relikvie byli uctívány v kostele Panny
Marie Sněžné na oltáři v kapli sv. Pavlíny.
Dramatický zvrat v příběhu pak nastal v roce
1786, kdy musely být ostatky sv. Pavlíny z
jezuitského kostela Panny Marie Sněžné
přeneseny do olomoucké katedrály. „Olomoucká jezuitská kolej byla tehdy z nařízení císaře Josefa
II. zrušena a kostel předán do vojenské správy.

Relikvie byli v olomouckém dómu uloženy mezi
klenoty v chóru za hlavním oltářem. Počátkem
20. století byly relikviáře rozděleny vedví,
odstraněny a teprve roku 2010 opět spojeny a restaurovány. Další ostatek byl vložen do oltáře
v kostele sv. Mořice v Olomouci.

Sv. Pavlína pocházela z Říma,
Otec sv. Pavlíny Artemisius byl za císaře
Diokleciána římským žalářníkem, matka se
jmenovala Kandia. Poté, co jejich dceru posedlou
zlým duchem vyléčil sv. Petr exorcista, byla celá
rodina knězem Marcelinem pokřěna. Za přijetí
křesťanství však následovala smrt.
Sv. Pavlína
se svými rodiči byla umučena. Pro přijetí křesťanství
byl otec Artemisius sťat a Pavlína s matkou
Kandiou byly ukamenovány.

Jičín získal tímto způsobem
ostatky sv. Sekundiny.
V místní jezuitské koleji Lancicius pobýval v letech 1637-1639.

v roce 1650 věnoval jako vzácný dar jezuitské koleji v Jičíně. Svaté tělo připutovalo do Jičína 14. ledna 1651, ale pro nedostatek finančních prostředků nezbytných k důstojnému vystavení ostatků veřejné úctě bylo po následujících 7 let uloženo v domácí kapli jezuitské koleje. Teprve 14. července 1658 proběhla pompézní náboženská slavnost, během níž byly ostatky světice slavnostně převezeny z kostela Všech svatých pod vrchem.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Bohuslav Ludvík Balbín – se stal nepřímym svědkem vzbouření sedláků na Smiřicku, Opočensku a Novoměstsku

Bohuslav Ludvík Balbín – se stal nepřímym svědkem vzbouření sedláků na Smiřicku, Opočensku a Novoměstsku.

Bohuslav Ludvík Balbín přišel na svět v nepříliš bohaté, kdysi erbovní, královéhradecké měšťanské rodině jako potomek rytířského rodu Balbínů z Vorličné, doložené v 15. století. Původně se nazývali Škvornicové, pak přibrali jméno Balbinus a po nabytí titulu z
Vorličné dle usedlosti u Hradce Králové vzniklo pojmenování Balbínové z Vorličné.

Balbín pocházel z velmi vážené a kulturní rodiny Balbínů z Hradce Králové. Jeden z jeho předků byl humanistickým básníkem /Jan Balbín/, pradědeček Jiří zastával funkci primátora a královského rychtáře v Hradci Králové. Jeho otec Lukáš Škornice Balbín, užívající predikátu z Vorličné, zastával za stavovského povstání úřad královského purkrabí v Pardubicích, kde hájil pardubický hrad proti stavovským vzbouřencům.

V letech 1618 a 1619 úspěšně ubránil pardubický zámek proti
povstalým stavům. Jeho bratr Jiří padl roku 1619,
když bojoval na straně císaře proti Matyáši
Thurnovi.

Po bitvě na Bílé hoře úřad opustil a usadil se s manželkou a dětmi ve městě, z něhož Balbínové pocházeli, v Hradci Králové. Zde se také, jako sedmé dítě, roku 1621 Bohuslav Balbín narodil.
Otec v únoru následujícího roku ve věku 37 let zemřel. Vdova Zuzana byla po čtyřech letech nucena prodat svůj dům v Hradci Králové za 300 zlatých jezuitům a přijala pohostinství pana Otty z Oppersdorfu na zámku v Častolovicích.
Kde strávil
pět let raného dětství. Od roku 1625 do roku 1630 a později se sem ještě rád vracel v době prázdnin pobýval u pana Otty z Oppersdorfu.
Vyrůstal v pobělohorském katolickém prostředí.
Zajímavostí je, že hocha při křtu držel v rukou Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který rovněž mohl být jeho kmotrem.
Bohuslav se narodil jako slabé, neduživé děcko, a tak jej matka v úzkosti zasvětila staroboleslavské Bohorodičce. Chlapec se prý až zázračně uzdravil, takže pak přežil všechny svoje starší sourozence.

Vedle matky jej vychovávala babička
Dorota Vilémovská
a byla to nejspíše ona, kdo v něm probudil zájem o přírodu, lásku k ní a naučila ho znát spoustu bylin.

Chlapec uměl číst ještě před sedmým rokem a jako dítě prý čtyřikrát přečetl Hájkovu kroniku.

Bohuslav byl vychováván rodinným
přítelem Otou z Oppersdorfu.

Otto byl vychován u jezuitů v Praze a byl tedy přísným katolíkem.
Po bitvě na Bílé hoře byl královským prokurátorem obžalován, že se zúčastnil rebelie. Otta se stavovského povstání aktivně neúčastnil, přistoupil pouze roku 1619 formálně ke konfederaci českých stavů proti Ferdinandovi a za to musel po Bílé hoře čelit obvinění ze spiknutí. Přimluvili se však za něho vlivní příbuzní z řad Lobkoviců a Kavků z Říčan, a tak nebyl po zaplacení symbolické pokuty perzekuován.

Když roku 1622 císař Ferdinand II. nařizuje obnovu katolického náboženství, stává se členem reformační komise a s reformami začíná u sebe doma. Jeho manželka Anna Magdalena byla víry podobojí, a jak bývalo v té době zvykem, podle ní i veškeré služebnictvo.

Jeho manželka Anna Magdalena přijala roku 1627 katolickou víru a byla proto svým otcem Arnoštem Rabenhauptem vyděděna.

Až do roku 1624 panovala na území českého království náboženská svoboda, císařský mandát, vydaný v tomto roce Ferdinandem II., zakázal všechna nekatolická náboženství a prakticky odebral poddanému lidu poslední výhody přiznané Rudolfovým Majestátem náboženských svobod z 9. července 1609. V běžném životě se mandát projevil v zabavování tzv. kacířských knížek, ve vypovězení nekatolických duchovních na věčné časy ze země. Vydáním Obnovených práv a zřízení zemských království Českého dne 10. května 1627 byly potvrzeny dosavadní mandáty proti nekatolíkům a začalo tvrdé rekatolizační řízení. Pro jednotlivé kraje byly zřízeny protireformační komise, které měly i s pomocí vojska a donucovacích prostředků vymítit nepřátelskou ideologii.

V době kdy byl Bohuslav Ludvík Balbín v Častolovicích
roce 1628 došlo ke vzbouření sedláků na Smiřicku, Opočensku a Novoměstsku. Byl tedy této udalosti nepřímym svědkem.

Vzbouřenci chtěli získat za spojence i okolní města, a proto obyvatelstvu na Častolovicku posílají výhružné listy s tímto textem:“Slovutný pane purkmistře, páni v Častolovicích i celá obci, na vědomí vám dáváme tímto listem, že nám došla zpráva, že jste přislíbili se všichni katolíky státi. Pokud to učiníte, i když jste kdysi byli naši dobří tovaryši, tedy vám všechno tovaryšství vypovíme a vás, jako tupé zrádce církve svaté a křesťanské, vybijeme a vyhladíme a město vaše v prach obrátíme.“
V té době byl na kosteleckém panství pánem Kašpar, svobodný pán z Grambu. Kašpar z Grambu se stal velkým přívržencem císaře Ferdinanda II. a jako Nizozemec měl za úkol po Bílé hoře vyčistit zdejší krajinu od pikhartů. Kostelecký pán Kašpar postoupil svému bratrovi Kamilovi, knězi řádu sv. Benedikta, Lhotu Žalmanovu (dnes Kosteleckou Lhotu). Asi 50 členný houf vzbouřenců, vedený Roštapilem, táhl na Kostelecko, kde dne 12. února
v Žalmanově Lhotě chytil a ubil významného člena reformační subkomise pro rychnovské a sousední panství, jezuitského kněze a také malíře, výše uvedeného Kamila z Grambu. Ve starší literatuře bývá líčen páter Gramb jako mírný člověk, pravda je spíš opačná – jako kněz žil životem světského feudála. V oné kritické době byla na Žalmanově Lhotce přítomna Magdalena Grambová, švagrová Kamilova, žena, která se do dějin zapsala tím, že přinesla na Vamberecko paličkování. S dětmi si zachraňovala holý život, přičemž její manžel právě válčil v severním Německu. Zohavené tělo Grambovo bylo vystaveno v kapli sv. Klimenta v Hradci Králové, kde je mimo jiných osob viděl také sedmiletý Bohuslav Balbín.

Císař Ferdinand II. proto vyslal proti povstalcům silné vojenské oddíly pod vedením generála dona Martina Huerty. Vojsko krvavě potlačilo vzpouru.

Selské oddíly před Hradcem Králové rozprášily dne 15. března dva prapory pěchoty a tři houfy rejtarů Albrechta z Valdštejna. Celkem přes 5000 sedláků bylo zabito, okolo 600 zajato.

Tuto bitvu z Bílé hradecké věže sledoval i Bohuslav Balbín.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Štěpán Vilém Kinský

Štěpán Vilém Kinský

Pocházel z početné rodiny hraběte Václava Norberta Kinského (1642-1719) a jeho první manželky Anny Marie z Martinic. Měl čtrnáct vlastních a nevlastních sourozenců.

Jeho matka byla vnučkou Jaroslava Bořity z Martinic.
Takže jeho praděda byl Jaroslav Bořita z Martinic, ten který 23. května 1618 byl jedním ze tří defenestrovaných během druhé pražské defenestrace, spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a písařem Filipem Fabriciem.

Štěpán Kinský, patřil rovněž
mezi znamenité příslušníky rodu. Dostalo se mu
širokého vzdělání řadě oborů. Hovořil a psal
několika jazyky. Po jistou dobu sloužil u
císařského jezdectva, kde se vypracoval až do hodnosti plukovníka.“ Ve vojenské kariéře však
svoje štěstí neviděl.

Štěpán Kinský si vzal za ženu hraběnku
Marií Josefinu z Dietrichsteinu, která patřila k jedné z nejbohatších rodin v
českých zemích. Její rod vlastnil Lipník, Polnou,
Žďár, Vlachovo Březí, Boskovice a ještě další
majetek.

Nejvýznamnější z rodu: Dietrichštejnů byl
František Serafinský z Ditrichštejna (1570– 1636) stal se kardinálem a olomouckým biskupem. Pro svou intenzivní rekatolizační činnost na Moravě, se dostával do sporů se zástupci stavů. Po jejich porážce na Bílé hoře v listopadu 1620, mohl svou politiku plně uplatnit nejen na svém
panství, ale také jako zemský správce. Postupně
zlikvidoval veškerou opozici a konfiskacemi
znásobil rodový majetek.

Dva roky po svatbě byl
Štěpán Kinský jmenován do funkce jednoho z
místodržících v Českém království. Jeho kariéra
odstartovala,
Štěpán odjel do Petrohradu s pověřovacími
listinami opatřenými patřičnými pečetěni jako vyslanec císaře Karla VI. u dvora cara Petra Velikého. Nastoupil tam právě v době, kdy v ruské říši a jejím okolí docházelo k závažnému a
nepřehlédnutém vývoji, o kterém bylo nutno
podávat domů pravidelné, rychlé a nezkreslené
informace. Kinský měl pověst výtečného
diplomata. Byl informován nejlépe, protože díky
své inteligenci a příjemnému vystupování snadno získával přístup do salonů vlivných osobností.
Zanedlouho „povýšil“ – stal se rakouským
velvyslancem u dvora francouzského krále Ludvíka XV.

Nedaleko Paříže se odehrála jedna náramně napínavá
epizoda.

Štěpána Kinského pozval markýz Arthur de Chateauloup na zámek Boisrepos.

Hostitel, mu nabídl
prohlídku ´jisté kuriozity,´ jakou prý nikde
neviděl a také neuvidí.

Kinský se sice
pobaveně usmál, ale protože byl romantik, nechal se zlákat. Po setmění
následoval markýze po tajném schodišti
do spodního traktu zámku. Jaké bylo jeho
překvapení, když zjistil, že se ocitl v hrobce.
Pan Štěpán byl statečný muž, ale mrazení
v zádech se neubránil. Spatřil totiž úhledně seřazené rakve bez víka, ve
kterých ležely balzamované mrtvoly mužů
se stopami krve na hrudi.“ „Milý Monsieur
de Kinsky… Mrtvoly, které zde vidíte a jež
náležejí zdejším i cizím kavalírům, ty
všechny usmrtila má ruka. Dvacet jich je. Jeden z nás dvou se jim musí stát
společníkem.“ Štěpán Kinský se lehce
zachvěl a střídavě hleděl na markýze a na
mrtvé. „Vzmužte se, milý příteli! Dokažte,
že pověst, která vás předchází, si s pravdou v
ničem nezadá! V Německu vás pokládají za nejlepšího šermíře, a mne zase tady, ve Francii. A
to je ten důvod, abych s vámi vešel ve styk v
radostné naději, že mi bude dopřáno se s vámi
utkat a poznat, kdo z nás dvou je v šermířském
umění dokonalejší.“ Hrabě Kinský nereagoval a tak mu hostitel ukázal
na kordy: „Volba náleží vám. Neodpírejte mi cti s
Vámi se měřit, jinak bych Vás musel k tomu
přinutit. Podlehnu-li, mají moji lidé přísně
nařízeno, aby vás bezpečně doprovodili do Paříže,
kde nabudete slávy, že jste mne přemohl.“ Kinský se vzpamatoval. Začal namítat, že to je šílenství,
že to přece nelze, že on je diplomat, a vůbec –
„braňte se!“ Kinský zvedl ruku, jako by se hlásil o
slovo. Něco ho napadlo. Bylo mu jasné, že se
souboji s tímto chorobně posedlým člověkem
nevyhne a snažil se získat čas… uklidnit se… co nejvíc se seznámit s prostředím, ve kterém měl
svést boj. Vojáci tomu říkají průzkum terénu, lidi
od štábu používají odborný výraz rekognoskace.
„Něco je snad v nepořádku?“ Velvyslanec požádal,
že si chce místo souboje prohlédnout. Markýz
souhlasil, a Kinský si ze všeho nejdřív prohlídl krvavá místa na hrudi mrtvol. Okamžitě poznal, že
smrtelné bodnutí mají všichni přesně na stejném
místě. Logicky usoudil, že markýzovou tajnou
zbraní musí být jediný a dlouze nacvičovaný
výpad, který je veden zřejmě zblízka a s takovou
rasancí, že oběti nezůstává žádná naděje. Dochází k tomu v okamžiku, kdy se přímo uprostřed krytu
markýzova soupeře z nepochopitelného důvodu
otevře „skulinka,“ do které se okamžitě bodne.
Pan Štěpán neměl příliš času na dlouhé
uvažování, ale vzpomněl si na jednoho
vynikajícího šermíře, jenž ovládal uspávající proměny rychlého a pomalého tempa. Tento muž
vítězil proto, že se nejdříve stylizoval do role
vášnivého útočníka, zbrklíka, jenž se brzy unaví.
Pak zdánlivě přenechá soupeři iniciativu. To vše se
stereotypně opakuje až do okamžiku, kdy je
soupeřova pozornost otupena, aby pak bleskurychle zasáhl. Kinský si tu situaci promítl, a
pak řekl: „Jsem připraven, když se tak státi musí!“ Svědectví o souboji je kupodivu zachyceno se
všemi podrobnostmi. Markýz se vrhl na Kinského s
dravostí šelmy. Ten však zachoval ledový klid.
Markýz poněkud znervózněl, když se mu
nepodařilo soupeři vnutit způsob boje. Když
nastala očekávaná nudná fáze souboje, Kinský zmobilizoval všechny svoje síly. Pak schválně
provedl to, co zřejmě právě v tomto okamžiku
souboje všichni ti balzamovaní dělali. (Zaživa,
samozřejmě.) Na zlomek sekundy polevil svalové
napětí, naznačil nadýchnutí, čímž mimoděk
otevřel cestu ke své hrudi. Ze své pozornosti přitom nic neslevil. Markýz se domníval, že nastala
jeho pravá chvíle. Udělal mrštný výpad v úmyslu
zasáhnout Kinského svým speciálně nacvičeným
bodnutím. Jenže překvapen byl teď on sám.
Kinský se nenechal ukolébat ani zaskočit, a
prudkým sekem vyrazil markýzi kord z ruky. „Již dost, poznali jsme se navzájem!“ Jako gentleman
chtěl souboj ukončit, ale markýz se viditelně
přestal kontrolovat. Zatímco Kinský postával
klidně se svěšeným kordem, markýz bleskurychle
sáhl po své zbrani a se zaslepenou zuřivostí skočil
po svém hostu. Napadený si uvědomil, že pokud si chce zachovat život, musí rozlíceného markýze
zneškodnit. Odrazil útočníka takovým způsobem,
že ten se vlastně sám napíchl na jeho kord a klesl
k zemi mrtev. Vyslanec se okamžitě vrátil do
Paříže. Zprávy o této tragické události se rychle
šířily, jejich průběh měl všelijaký výklad. Kinský si získal slávu nepřekonatelného šermíře, ale po
zvážení všech okolností dospěl k rozhodnutí, že
raději sám požádá o ukončení své mise. Bylo mu
vyhověno.

Tuto skutečnou příhodu zpracoval vojenský
historik doktor Ivan Brož ve studiu o velkých
postavách rodu Kinských.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Chlumec nad Cidlinou – kostel sv.Voršily – Václav Vchynský v průběhu bohoslužby vjel na koni do kostela – Chlumečtí poddaní byli tehdy převážně protestantského vyznání. 6. července 1620 slavili svátek Mistra Jana Husa

Chlumec nad Cidlinou – kostel sv.Voršily – Václav Vchynský v průběhu bohoslužby vjel na koni do kostela – Chlumečtí poddaní byli tehdy převážně protestantského vyznání. 6. července 1620 slavili svátek Mistra Jana Husa

Město Chlumec nad Cidlinou leží necelých třicet kilometrů východně od krajského města Hradec Králové. Praha leží asi sedmdesát kilometrů na západ, na jihu je nejbližší větší město Kolín vzdálený ani ne třicet kilometrů a deset kilometrů na sever se nachází Nový Bydžov.

Chlumec nad Cidlinou na přelomu 16. a 17. století. Vypadal samozřejmě jinak než dnes. Bylo to městečko jako dlaň, chráněné valy a hradebním zdivem, což připomíná název ulice Na valech. Dovnitř se vcházelo a vjíždělo branami od Prahy, Kolína, Nového Bydžova a Hradce Králové. Žádná z bran nebyla tak výstavná ani tak pevná, aby se dočkala našich dnů. Archivy prozrazují, že se v branách vybíral poplatek (mýto) z povozů vezoucích víno nebo cizí pivo, z dobytka a drůbeže. Ročně to vynášelo 25 kop grošů. Na náměstí s půdorysem stejným jako dnes stál již od roku 1543 dodnes dochovaný„velký“ kostel sv.Voršily. Kromě toho měl Chlumec ještě kostel sv.Trojice, který byl pravděpodobně postaven roku 1134 za panování knížete Soběslava I. v podobě, která je zvěčněna na městském znaku. Kolem tohoto kostelíka se tehdy rozkládal starý, dodatečně poněkud rozšířený hřbitov. Po obvodu náměstí dlážděného hrubými kameny, či jak se říká „kočičími hlavami,“ se v nízkých domcích usadili řemeslníci a živnostníci všeho druhu, řezníci, pekaři, pláteníci, hokynáři, provazníci, mydláři, ševci, krejčí… Stál tu rathaus, který v 80.letech 16. století nahradil starou rychtu s výčepem. Našlo se tu jistě i pár lepších domů, v nichž bydleli zámožnější měšťané. Jinak bylo městečko poskládáno většinou z cihlových, opukových i hliněných stavení i selských chalup a dřevěných chatrčí, krytých prejzovými taškami, šindelem či došky. Bylo tu i několik rozměrnějších staveb – škola, kde působil správce školní či rektor s dvěma pomocníky, špitál, hospodářské budovy panského dvora, tři panské pivovary, mlýn u Cidliny, pronajímaný mlynářům za 50 kop grošů ročně, a hlavně hrad či zámek, přiléhající k delší jižní straně náměstí, avšak oddělený od města okrouhlým vodním příkopem. Nechyběly samozřejmě hlučné krčmy a hospody, v nichž se pro domácí lidi i pocestné čepovalo pivo, víno i pálenka. Byl tu také zájezdní hostinec, kde mohli kupci a formani vypřáhnout a zůstat na noc. K chlumeckému panství náležely rozsáhlé polnosti, lesy, přes 70 rybníků a 32 vesnic. Město zbudované na křižovatce důležitých silnic zcela jistě kypělo rušným životem, zvlášť v době jarmarků a trhů.

Chlumecký hrad stával jižně od náměstí a kostela. Dnes jej zde připomínají již jen názvy ulic městské zástavby a klenuté stavení v někdejší panské zahradě.

Chlumecký hrad nebyl ušetřen útrap třicetileté války; poškozen byl zejména r. 1632 za saského vpádu do Čech.

Když r. 1747 vyhořel, nebyl již opravován a jeho dosavadní určení převzaly správní budovy u nově postaveného zámku. Zdivo z rozpadajícího se hradu bylo postupně rozváženo a zbořeniště zčásti ustupovalo stavbám městských domů, zčásti bylo využito k rozšíření panské zahrady s vyhlášenou oranžérií a fíkovnou. Ještě v 50. letech 18. století bylo zachováno několik přízemních místností, z nichž největšimi a nejzachovalejšími byly sál čtvercového půdorysu, sklenutý čtyřmi poli křížové klenby na středním pilíři s pozdně gotickým portálem v západní stěně, a vedlejší obdélníková místnost s valenou klenbou se zbytky maleb. Tyto pozůstatky starého hradu se zbytky valů byly odstraněny kolem r. 1964.

Václav nejstarší z šesti synů Jana Vchynského, získal po otci nasilnickou povahu.

Dovedl vytčeného cíle se domáhati i prostředky méně čestnými, tak
odmala byl milován, ale i od mnohých nenáviděn a obáván.

Chlumečtí poddaní byli tehdy převážně protestantského vyznání. 6. července 1620 slavili jako obvykle svátek Mistra Jana Husa. V kostele sv. Voršily se za hojné účasti věřících konala slavnostní mše. Vchynský jako katolík při své panovačné povaze jistě nebyl nadšen tím, že jeho poddaní se nehlásí ke stejnému náboženství jako on. Rudolfovým majestátem byla sice povolena svoboda víry, avšak pán jako vládce svých poddaných měl naproti tomu právo rozhodovat o tom, čemu mají věřit. Václav Vchynský protestantský svátek, který jeho poddaní slavili, neuznával. Možná si schválně usmyslel překazit jim ho tím, že uspořádá hon a podle svého vrchnostenského práva nařídí poddaným sedlákům, aby mu posloužili jako nadháněči. Ti se však vzepřeli. Nikdo se nedostavil na určené místo srazu. Urozeného pána popadla zuřivost. V průběhu bohoslužby vjel na koni do kostela, a znesvětil tak posvátné místo. Najížděl do lidí a neurvalým křikem, nadávkami a hrozbami chtěl s pomocí biřiců přinutit své poddané, aby okamžitě uposlechli jeho příkazů a vydali se s ním na hon.

V kostele zůstalo po útoku 40 raněných a 21 osob bylo uvězněno.

Rozdráždil tím shromážděný dav věřících tak, že propukla otevřená vzpoura. Hrabě i jeho žoldnéři museli uprchnout z kostela a hledat záchranu ve zdech hradu. Vzbouřenci, jak tvrdí historické prameny, toho 6. července obléhali hrad beze strachu z pánových hrozeb, že dá pověsit všechny sedláky, které drží ve vězení. Odpovídali sebevědomě, aby učinil, co mu libo, přitom však aby věděl, jak ho dopadnou, že podobně bez všeho jeho osoby šetření jej na drobné kousky rozsekají. Po několika dnech nepřetržitého obléhání hradu, když obleženým docházely zásoby potravin, požádal hrabě, ať mu pustí do hradu nějaké dobytče, jinak že dá hrad vyhodit do povětří. To vzbouřence nijak nevystrašilo. Požadavek odmítli. 11. července dorazili do Chlumce komisaři Friedricha Falckého, kterého povstalečtí stavové zvolili za nového českého krále.jejich autoritu zvýrazňoval doprovodný oddíl ozbrojenců. Obléhání hradu skončilo. Václav Vchynský byl eskortován do Prahy, kde jej čekalo vězení.

Uplynuly necelé čtyři měsíce. 8. listopadu 1620 po poledni bylo vojsko českých stavů na bělohorské pláni před Prahou na hlavu poraženo přesilou císařských. České povstání tak bylo potlačeno. Zatímco členu povstaleckého direktoria Radslavu Vchynskému nezbylo než hledat spásu v útěku do ciziny, takže v nepřítomnosti bude odsouzen ke ztrátě hrdla i statků, jeho bratru Václavovi se otevřela brána vězení. Ježto se nijak nenamočil do povstání, snadno před nejvyššími instancemi vítězného krále Ferdinanda II. obhájil právoplatný nárok, aby se znovu ujal svých panství. A tak se navrátil do
Chlumce se všemi poctami. Někdejší vzbouřenci už pod tíhou nových poměrů zkrotli a poníženě ohýbali hřbety. Život šel dál.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

František Rafael Koliander – Podle vlastnoručního zápisu ve farní knize Liber memorabilium byl potomkem posledního aztéckého císaře

František Rafael Koliander – Podle
vlastnoručního zápisu ve farní knize Liber
memorabilium byl potomkem posledního
aztéckého císaře.

* 5. 11. 1695, Praha

† 19. 9. 1759, Kostelec nad
Černými lesy

V době když Kostelci nad Černými lesy vládla osvícená
panovnice kněžna Marie Terezie Savojská. Která narodila se 11.května 1694 a byla čtvrtou dcerou a sedmým dítětem z dvanácti potomků knížete Jana Adama z Lichtenštejna a kněžny Edmundy, rozené hraběnky z Ditrichštejna.
Podle údajů z roku 1741 příjmem 62 967 zlatých byla devátou nejbohatší vrchností v Českém království.

Působil ve městě farář, později děkan, doktor
bohosloví František Rafael Koliander.

Podle
vlastnoručního zápisu ve farní knize Liber
memorabilium byl potomkem posledního
aztéckého císaře.

španělský kolonizátor
Hernán Cortés, někdy také zvaný Hernando či
Fernando Cortés zničil obrovskou indiánskou říši

Zdá se že přistěhovalí američané vybily původní američany. Ale na Cortésovou stranu se přidaly ale i jiné indianské kmeny ameriky které astékové utlačovaly.

Cortesovy šlo jen o zlato, a jejich neustupnost, způsobila jejich zanik.
pozabíjel její přední muže ale né stylem umyslného vyvraždění, prostě padly v bitvě. Astezkého
vladaře Montenzumu zabily v
jeho vlastní lidé, v domnění že je zradil třileli po něm šípy a házeli kameny. Jeden kámen jej ztrefil do hlavy možná nebyl smrtelně zraněn ale jeho žal nastalé situace s společně s zraněním a odmítaním jidla způsobila smrt.

Mezitím ve městě vládl Cuauhtémoc, neboť Cuitláhuac zemřel na spalničky.
Tenochtitlánu umírali po stovkách kvůli
spalničkám, které sem španělští vojáci přivezli.

Město bylo v sutinách, desetitisíce obyvatel
zahynuly.
poslední aztécký
vladař Cuauhtemotzin byl zajat.

Cuauhtemotzin žádal, aby
byl zabit. Ale Cortés netoužil po jeho smrti,
žádal především aztécké zlato. Až když poražený
vládce ani po krutém mučení neprozradil, kde
jsou ukryty aztécké poklady, dal jej Corrés později, pro údajnou přípravu vzpoury, pověsit.
Tenochtitlán padl.

Jen jeden unikl.

Uvádí, že z celé Montenzumovy rodiny se
zachránil jediný syn Ahhumada tím, že se skryl v
liliové zahradě. Byl zajat a předveden Cortésovi,
který ho ušetřil a poslal. darem Karlovi V. Později ve Španělsku pokřtěný Ahumada dostal
podle rostlin, které mu zachránily život, jméno
don Liliander. Stal se španělským grandem a
založil rod, který zastával ve Španělsku
významné úřady. Jedna z větví se prý pak dostala přes Nizozemí a
Německo až do Prahy kde se narodil kostelecký
děkan. Shoda jmen Liliander a Koliander je
nápadná, ale skeptik nejspíše namítne, že se
cosi velice podobného dočteme v knize
Williama Prescota Dobytí Mexika a že je pravděpodobným zdrojem informací, které
uvádí kostelecký děkan.

Problém je, že František Kolianer zmínku o svém
původu do Liber memorabiliím napsal přesně
sto let před vznikem knihy. Hledat inspiraci anglického spisovatele v
rukopise z Kostelce nad Černými lesy je
představa více než absurdní. Stejně nesmyslná
úvaha by byla o snaze faráře o popularizaci
vlastní osoby. Proč by konečně něco
podobného dělal, když jinde než ve farní knize o svém původu nehovoří? Liber memorabilium se do dnešních dnů
nezachovalo. Jeho poslední stopy vedou do
Podlipanského muzea v Českém Brodě a do
okresního archivu v Kolíně kde beznadějně
končí. Zajímavé je že se nezachoval žádný portrét
kněze který v Kostelci působil téměř třicet let.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

MARKVARTICE – Jindřich Otto z Vartemberka – Své poddané na příkaz císaře násilně rekatolizoval, poddaní se po dvou letech vzbouřili, vtrhli do tvrze a jej i s jeho manželkou a dítkami i služebnictvem zabili

MARKVARTICE – Jindřich Otto z Vartemberka
– Své poddané na příkaz císaře násilně rekatolizoval, poddaní se po dvou letech vzbouřili, vtrhli do tvrze a jej i s jeho manželkou a dítkami i služebnictvem zabili.

obec leží v Královéhradeckém kraji v okrese Jičín.

V dolní polovině Markvartic, v zátoce potoku Bystrá, stála tvrz vybudovaná roku 1568, která se v průběhu doby změnila v nevelký zámeček nazývaný Červený dvůr. Tvrz je spojena s krvavou historkou o krutém majiteli tvrze a okolních obcí.

Jindřich Otto z Vartemberka

, získal v r.1621 statek Markvartice náhradou za půjčku císaři. Když se
ujímal statku, slíbil svým poddaným, že je vezme
v ochranu a bude jim otcem. Když mu však složili
hold, dal jim hned na srozuměnou, že je koupil
jako nevolníky a že jsou povinni konat pro něho
práce, které jim přikáže. Čeledi ve svém dvoře vůbec neplatil mzdu, bez náhrady jim sebral
dobytek, zakázal jim sbírat dříví v lese. Na podzim
1625 rozkázal svým poddaným, aby přestoupili
do šesti týdnů na katolickou víru. Míru všech
dřívějších příkoří dovršil zákaz slavení posvícení.
Poté dostaly události rychlý spád: povstání se zúčastnili poddaní 6 vesnic (Markvartice, Huntířov,
Habartice, St. a N. Oleška a Brložec). Vůdcem
povstání byl huntířovský kramář Kryštof Tenner.
Shromáždil poddané a navrhl jim sepsat
Vartenberkovi prosebné přání, aby je ponechal při
jejich víře tak dlouho, dokud okolní vesnice také nepřijmou katolickou víru. Avšak toto tajné
shromáždění bylo Vartenberkovi prozrazeno a ten
dal ihned zatknout 6 poddaných a uvrhl je do
vězení. To popudilo ostatní tak, že se rozhodli
ozbrojit se a obklíčit zámek.

Chtěli propuštění vězňů – on jim vyhověl. Aby
vzbouřence uklidnil, sám jim odepjal pouta. Další požadavek byl navrácení majetku, koní, krav,
ovcí a koz. A vrácení vybraných peněz z
nesmyslných pokut. Vartenberk všechno slíbil. Ale oni mu nevěřili a byli
natolik
rozezleni, že nepomohli žadné prosby.

Celou noc házeli na panství kameny, stříleli,
bouchali na bránu. Křičeli, kleli a posilňovali se
pálenkou. Uvnitř zámku se připravovali k obraně. Vzbouřenci se o tom dozvěděli a dohodli se na
vraždě. Ztečí dobyli zámek, zajali Vartenberka a
jeho ženu a oba je zabili. Každý, kdo tam byl, si
bodnul jednou vidlemi.

Na své poddané povolal vojsko, které dorazilo až po jeho smrti.

Výprava proti
sedlákům dorazila do Markvartic 20.-21.12.1625 a našla již zklidněné obyvatelstvo.
Nastalo velké vyšetřování,
došlo k zatčení a popravě 4 účastníků. Devíti hlavním organizátorům se podařilo uprchnout.

V r.1625 kupuje statek Červený dvůr za podhodnocenou cenu baron Zikmund
Wolkenstein, který vedl vyšetřování rebelie.

Nově nabytý statek
markvartický však dlouho nepodržel a již
po třech letech jej prodává v roce 1631 Janu
Zikmundovi hraběti z Thunu a Hohensteina.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář