Vilém Kinský ze Vchynic – spolu s Albrechtem z Valdštejna zavražděn v chebu



Vilém Kinský se oženil s Alžbětou, dcerou Jana Rudolfa hraběte Trčky z Lípy a Magdaleny
z Lobkovic.

Narodil se v době, kdy Vchynským patřila řada prosperujících statků
a významných panství v severních Čechách, jako
kupříkladu Teplice, Česká Kamenice, Benešov,
Tolštejn a Zásmuky. Vilém byl vůbec prvním, kdo
začal užívat příjmení Kinský. Mladá léta prožil ve Francii, kde se zdokonalil v cizích řečech, osvojil si
základy několika oborů a hlavně se naučil
eleganci života a mravům vysoké společnosti.
Poučen Francií si mladý Kinský po návratu domů
nechat postavit krásný zámek na Doubravské Hoře
u Teplic se zahradou přímo „knížecí“ nádhery. Když roku 1611 vtrhli do Čech Pasovští, což bylo
vojsko námezdných válečníků, byli to bratři Kinští,
kteří měli na jejich odražení velkou zásluhu. Vilém
se vyznamenal husarským kouskem, když se mu
podařilo nočním výpadem zatknout hlavního
organizátora vpádu Pasovských. Vilém měl před sebou skvělou kariéru, jenomže se zapletl při
českém stavovském povstání. Spolu s mladším
bratrem Radslavem byl zvolen do desetičlenného
direktoria. A jejich o něco mladší sourozenec, Oldřich Kinský, ten dokonce patřil k těm, kdo vyhazovali při proslulé pražské defenestraci z
oken místodržícího Martinice. Další z vyhazovaných císařových zástupců v Českém
království, Vilém Slavata, se zoufale snažil zachytit pravou rukou rámu okna. Oldřich přiskočil
a udeřil ho hruškou své dýky tak silně, že mu
přerazil dva prsty. Oldřicha Kinského zachránila
před popravou na Staroměstském náměstí pouze
jeho přirozená, byť předčasná smrt. Ostatní
bratříčci se ale zachránili, protože utekli včas. Bratr Radslav, udatný voják, ale i vzdělanec, zemřel v
požehnaném věku osmdesáti let v holandském
Leydenu. Na prvním místě v seznamu osob,
kterým v závěti odkázal svou finanční podporu,
figuroval Jan Amos Komenský.

Politickou kariéru započal v roce 1618 jako volený direktor odbojných stavů.
Později stavové Viléma
tohoto úřadu zbavili, protože jej nejen
zanedbával, ale hrál i oboustrannou hru.
Když bylo stavovské povstání potlačeno, tak
se Vilém raději zdržoval mimo české území
v Perně.

Vilém se oženil s Alžbětou Trčkovou, čímž se
stal příbuzným tehdy nejuznávanějšího císařského
vojevůdce Albrechta z Valdštejna.

Díky
přímluvám svých vlivných příbuzných Trčků,
Valdštejnů aj. u císařského dvora nebyl za účast
na povstání odsouzen, a když ještě po roce
1620 slíbil císaři Ferdinandovi II. své poslušenství, které však nebylo myšleno
upřímně.

Byly panu Kinskému
prominuty povstalecké hříchy, byl mu potvrzen hraběcí stav a dokonce mu byly vydány
zkonfiskované statky jeho bratra, emigranta
Radslava. Kinský si přitom jako jeden z mála mohl
nechat svoje protestantství.

I přesto se Vilém pro svou víru ze země
vystěhoval do Drážďan, kde si se svou ženou
Alžbětou žil na vysoké noze za peníze, které jim
vynášely české statky. Svou emigrací ovšem
nepřerušil styky se svými příbuznými v Čechách,
se kterými se dále svobodně scházel. Vilém brzy získal na dvoře saského kurfiřta
dobré postavení a to díky i své ženě Alžbětě,
která byla dáma mimořádně schopná a obratná.
Po své matce zdědila zřejmě i dost obchodního
ducha, protože kurfiřtovi půjčovala značné
částky peněz. Do Čech však Vilém s Alžbětou zajížděli jen velmi zřídka.

Při saském vpádu v roce 1632 byl protestanty zajat a odvezen do Drážďan. Francouzská diplomacie jej získala pro zprostředkování uzavření smlouvy mezi Albrechtem z Valdštejna a Saskem, Braniborskem, Švédskem a Francií. Kinský odjel vyjednávat k Valdštejnovi do Plzně. Pak s ním pokračoval do Chebu. Zde se však jeho osud naplnil. Byl 25. února 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna a s dalšími zavražděn.

Vše se odehrálo přitom tak rychle, že Kinský byl
sražen ještě u stolu, u kterého při hostině seděl.
Útočníci ho smetli mezi převrácené židle a
probodli jeho hruď několika hlubokými bodnými
ranami.

Když probíhalo po chebském masakru jednání vyšetřovací komise, objevilo se v
protokolech Kinského jméno na předním místě.
Dokonce se ve spisech objevila i tato věta: „Nikoli
Valdštejn, nýbrž Kinský byl duší spiknutí, jehož
úmyslem bylo vyhnat císaře z jeho zemí.

Následovalo obvinění ze spiknutí proti císaři, které vdovu a pozůstalé syny připravilo o všechen majetek.

Veškeré jmění Viléma Kinského
ze Vchynic bylo krátce po chebské vraždě
na základě císařského patentu ze 14. března
1634 z konfiskováno ve prospěch císaře.
Celkově se majetek Kinského odhadl
na 601 400 zlatých. Také vdova Alžběta, roz.Trčková z Lípy přišla o své věno, protože
i ona, jako její manžel pomáhala císařovým
nepřátelům.

Větší část Vilémova zkonfiskovaného
majetku včetně benešovského panství daroval
již dva měsíce po jeho zavraždění, dne 4. května
1634 císař jednomu z hlavních účastníků
chebské tragédie, polnímu maršálu Janu hraběti
z Aldringenu za věrné služby.

Vdova Alžběta se syny Adolfem Arnoštem a Filipem Mořicem pobývala nejdříve
v Sasku, od roku 1636 v Nizozemí, kde se jich ujal švagr a strýc Radslav. Alžběta se
roku 1637 provdala za plukovníka ve švédských službách Zdeňka z Hodic, ale již
v příštím roce zemřela.

Pozůstalí synové hraběte Viléma
Vchynského ze Vchynic a z Tetova Adolf Arnošt,
Oldřich a Filip Moric neobdrželi žádnou část
z otcova majetku, navrácena čest a očištěno jméno bylo až v roce 1648.

Za další necelé století bylo všechno jinak. František Ferdinand Kinský se stal roku 1723 nejvyšším kancléřem Českého
království. Staré hříchy příbuzných upadly
dávno do milosrdného zapomnění.
Ferdinand se vyznamenal kariérou
diplomata, ale ještě výrazněji vstoupil do
historie jako otec Františka Josefa Kinského, což byla bezesporu nejvýznamnější osobnost rodu Kinských v
18. století.

Advertisements
Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Marie Magdalena Trčková – zlá manda – selské povstání

Jan Rudolf Trčka z Lípy podporoval protihabsburskou opozici, avšak do samotného stavovského povstání nezasáhl.

Díky přímluvě manželky mu statky nezkonfiskovali a po pádu stavovského povstání si rodina ještě polepšila na konfiskacích zejména díky Adamově aktivní matce Marii Magdaleně, roz. Lobkovicová,
dcera Ladislava Popela z Lobkovic,

Marie Magdalena, měla značný obchodní talent, díky němuž dokázala nashromáždil značné jmění
především díky levně kupovaným zkonfiskovaným statkům.

Všude kolem ní přicházeli lidé na žebráckou hůl, nebo alespoň zápasili s vážnými hospodářskými
nesnázemi, ale Marie Magdalena Trčková se drala dopředu, půjčovala, investovala a bohatla.

Pan Jan Rudolf Trčka byl povahy dobromyslné, takže ho poddaní měli v lásce.

Zato však jeho choť Maří Magdalénu, z duše nenáviděli. Byla sličná, pěkně rostlá, avšak přísná
na poddané a velmi šetrná a lakotná.

Její poddaní jí přezdívali „zlá Manda“ nebo „tlustou Mandou“.
Vůči svým poddaným nastolovali stále tvrdší kurs, který jim přinášel tu více, tu méně peněž,
získaných ale dosti nečestně. Do svých praktik zapojovali i své hospodářské úředníky, kterým vydávali příslušné instrukce. Bylo to např. zrušení privilegií měšťanů na vaření piva v Náchodě,
Dobrušce a Třebechovicích, vyplácení almužen v neplatných mincích či zcizování kontribučních
peněz poddaných Adamem Erdmanem.

Situace byla natolik vyhrocená a vážná, že v roce 1628 vypuklo na Opočensku, tedy na statcích Jana
Rudolfa Trčky a Marie Magdalény Trčkové, selské povstání. Lid se především bránil nucenému
přestupu z protestanské na katolickou víru, ale též stále se zhoršující hospodářské poměry na panství přispěly k selským rebeliím.

Když Adam Erdman Trčka vyrazil proti shromážděným v čele několika jezdců a chtěl zatknout jednoho ze vzbouřenců, pohrozil mu jakýsi mlynář sekerou, aby se žádného nedotýkal. Vzbouření sedláci také na místě krutě ztrestali několik odpůrců ve vlastních řadách. Ještě před zámkem jednoho z protivníků zabili, druhého silně ztloukli a třetí jen ztěží utekl.
Kdo by odmítl se k povstání připojit, měl být zabit a jeho statek vypálen. Pro nesouhlas s povstáním byl ubit rychtář Jeroným z Nového Hrádku.
Vzbouřenci byli rozděleni do tří praporů, z nichž každý měl svého velitele, lajtnanta a fendrycha. V čele vojska pak stáli dva volení nejvyšší.
Každý z oddílů měl i vlastní zástavu: rudou se zeleným kalichem, zeleno- červenou s kalichem žlutým a bílou s kalichem rudým.

„Organizovanost, jednota a důkladná příprava povstání přinesly vzbouřencům již v prvních dnech
bojů znamenité úspěchy.

Bylo dobito Opočna, Nového Města a Nachoda.

Jedna část povstalců tahla směrem na kostelecké panství. Jeho pánem byl nejvyšší císařský lajtnant Kašpar Gramb, známý mezi lidmi svou krutostí a bezohledností. Jeho bratr benediktýn Kamil Gramb tou dobou sídlil na tvrzi v nedaleké Žalmanově (Kostelecké) Lhotě, která náležela ke kosteleckému panství. Povstalci se této tvrze zmocnili, zapálili ji a vydrancovali a Kamila Gramba ještě s jednou osobou zabili.

Opočenskému hejtmanovi Ondřeji Neumanovi se podařilo lapit osm odbojných sedláků, údajných původců vraždy Kamila Gramba. Muži měli být dopraveni před soud do Hradce Králové, ale cestou je přepadli povstalci a zajatce osvobodili. Vzbouřencům narostlo sebevědomí a získali nové přívržence.

Po několikadenním obléhání bylo dobyto Nového Města Hradiště nad Metují i se zámkem, kde padl sedlákům do rukou nenáviděný regent trčkovských panství Jindřich Kustoš který neslýchaně poddané utiskoval a týral.

Před Novým Městem jich údajně stanulo na 6.000. Kustoš s nimi nejprve vyjednával, ale jejich podmínky nehodlal akceptovat, proto je odmítl. Na to sedláci vypálili předměstí, stříleli na městské
hradby a Hradeckou bránu. Když ji značně poškodili a chtěli vypáčit, dal Kustoš rozkaz střílet do vzbouřeného davu. První den nebyli povstalci s obléháním města úspěšní. Druhý den sedláci podnikly útok znovu a podařilo se jim vrata obou bran rozbít. Obránci města zaházeli průjezd hlínou
a prstí. Sám Kustoš střílel do sedláků ze tří pušek.
Dne 9. března o půlnoci vzbouřenci ve své snaze dobýt město pokračovali. Regent Kustoš se svými věrnými vzdorovali, ale díky zradě měšťanů, kteří nechali povstalce slézt přes hradby do města, se jejich šance na vítězství a záchranu města vzdalovala. Po opětovné střelbě do vzbouřenců se Kustoš s několika věrnými uchýlil do novoměstského zámku. Střelen do čela později padl raněn k zemi. Povstalci zámek dobyli, raněného Kustoše svázali a nutili k přiznání, kde jsou uschovány peníze. Další z nich prohledávali zámek, loupili a pustošili.

Spoutaného regenta Kustoše věznili povstalci v Novém Městě nad Metují. Měl být popraven dobrušským katem, smrti oběšením.
Ale protože se dozvěděli, že proti nim směrem k Dobrušce táhne vojsko ze Slezska, vypravili vojsku v ústrety a u Kustoše ponechali stráž 50 mužů. Sedláci však byli u dobrušky vojskem poraženi, přičemž jich mělo být 300 zabito. Když dorazila do Nového Města nad Metují z Dobrušky zpráva o porážce sedláků a tažení vojska, přemluvil regent své hlídače, aby mu sňali okovy a pustili jej. Na to se měšťané i stráže přidali ke Kustošovi a vojsko lehce obsadilo Nové Město. Zámek však musel být dobýván, neboť se v něm zabarikádovala skupina vzbouřenců. Jeden z nich si při nabírání střelného prachu počínal tak neopatrně s pochodní, s pochodní, došlo k výbuchu střelného prachu, který byl uložen v útrobách jihovýchodní nárožní věže výbuch byl tak mohutný, až otřásl zámkem v základech, věž se zřítila a ve svých sutinách pohřbila 150 povstalců.

Dalším cílem postupu selských houfů byl Náchod, kam předtím vyslali jízdního posla s ultimátem: město otevře povstalcům brány a přidá se na jejich stranu, nebo bude vypáleno a měšťané pobiti.

Vtrhli do města, postavili se u kostela a vyzvali Náchodské, aby se k nim přidali. Náchodští pod pohrůžkami poslechli.

Snažili se získat za spojence i okolní města, která chtěli donutit k povolnosti vyjednáváním nebo výhružnými dopisy, v nich se nazývali urozenými pány sektáři a majestátem čtvrtého stavu. Avšak opatrní měšťané z obavy před ztrátou svých výsad a majetků, přestože byli stejně postihováni vrchnostenským útlakem i tlakem rekatolizace, nejen se k povstání nepřidali, nýbrž se ještě v řadě případů postavili se zbraní v ruce proti vzbouřeným sedlákům. Tak měšťané z Kostelce nad Orlicí a Častolovic přepadli selský tábor u Lible, novoměstští a opočenští aktivně bránili město i zámek a královéhradečtí měšťané vyhlásili proti povstalcům brannou pohotovost. Na straně vzbouřivších se sedláků zůstala jen Dobruška a Třebechovice.

Když se vzbouřili sedláci okolo Opočna, Nového Města nad Metují a Smiřic, ničili při svém tažení zboží církevní i světská. Jedna jejich ozbrojená část vyrazila až na kostelecké a častolovské panství. Přihnali se také do Lhotky, kde zajali a zabili kněze Kamila. Záhy na to se spojili kostelečtí a častolovičtí měšťané a u vsi LIBLE přepadli povstalecký tábor.

Útočníci měli usnadněnou úlohu, neboť povstalce zastihli zcela nepřipravené, v nočních hodinách tvrdě spící, snad i po velké pitce. Část povstalců byla na místě povražděna /někde se píše, že jich bylo sedm/, část zajata a odvedena, některým se podařilo utéci.

Úspěchy sedláků ovšem byly pouze dočasné.

Bylo povoláno vojsko silné vojenské oddíly pod velením generála dona Martina Huerty. Selské oddíly před Hradcem Králové byly potřeny dvěma prapory pěchoty a třemi houfy rejtarů Albrechta z Valdštejna. Toto představení z Bílé hradecké věže sledoval i častý host na častolovickém panství jezuita Bohuslav Balbín.

Vzpoura byla krvavě potlačena.

Na 500 sedláků bylo zabito a na 600 zajato, ostatní se rozutíkali. Uvěznění byli vyslýcháni útrpným právem. Při výslechu útrpným právem někteří sedláci vypověděli, že zamýšleli dobýt Hradec Králové, Chlumec nad Cidlinou a táhnout na Prahu, kterou chtěli zapálit, zde zajmout císaře a ujmout se vlády.

Tresty na zajatcích byly kruté. Kromě těch, kteří byli ihned po dopadení pověšeni kolem cest, byla řada zajatců vpletena na kola. Těm, kteří byli dopadeni se zbraní v ruce, byly uřezány nosy a uši a na zádech jim byl vypalován cejch.

Tak vznikla i některá příjmení jako Beznoska nebo Bezoušek. Pokud znáte někoho s tímto příjmením, tak je velmi pravděpodobné, že jeho předkové pocházejí z původního Trčkovského panství.

Následkem této události zůstalo na panství mnoho vdov a sirotků.

Jak si císařské vojsko v pacifikovaných oblastech počínalo, ukazuje příklad města Dobrušky. Vojsko zde pobralo 122 kusy hovězího dobytka, 20 koní a 214 ovcí. Mimo to peněz a všech ostatních věcí bylo uloupeno v celkové hodnotě 3.377 kop grošů míšeňských.

Na poddané trčkovského panství byla pro ohavnou rebelii uvalena pokuta.

Poddaným na opočenském panství byla vrchností vyměřena pokuta 50.000, na náchodském panství 7.200 a město Náchod muselo zaplatit 1.200 kop míšeňských grošů.

Marné byly prosby a výmluvy měšťanů, že byli k povstání přinuceni. Nic nepomohla řada prosebných dopisů, střídavě adresovaných Adamu Erdmanovi a hejtmanu Nejmanovi z Ryglic. Nepomohla ani všechna tvrzení, že veškerou vinu nesou sedláci, hrozící že naše město obstoupí a zapálí, nás i manželky a dítky naše zmordují a do ohně vhází. Pokuta však musela být splácena v předepsaných termínech, tj. každého půl roku po 19 500 kopách míšeňských.

Jan Rudolf Trčka před svojí smrtí roku 1634 nedoplatky poddaným sice prominul, ale nová vrchnost, Colloredové, stejně jejich placení vymáhala.

Nakonec byli všichni v Dobrušce věznění rebelové propuštěni na hrdelní zápis, neboť vrchnost koneckonců poddané nutně potřebovala. Hlavní aktéři povstání byli uvězněni a souzeni v Praze a děsný, zastrašující účinek již dávno splnily bestiální represálie vojska dona Huerty. Po konečném potrestání byli poddaní donuceni složit přísahu, že pro příště se nikdy nebudou pro žádnou vymyšlenou věc proti vrchnosti ani rotit ani pozdvihovat. Město krom výše uvedených ztrát rovněž značně utrpělo úbytkem obyvatelstva. Řada měšťanů se vystěhovala v důsledku náboženského pronásledování, jiní zase zběhli z obavy před vojenskými násilnostmi. Konšelé na příkaz vrchnosti vyslali radního Jiříka Potůčka, aby po uprchlých spoluměšťanech pátral a sdělil jim jisté a milostivé poručení vrchnosti naší nejmilostivější a dědičné, aby se k příbytkům svým bez ostejchání všelikého zase navrátili. Během roku 1630 se značná část těchto uprchlíků skutečně vrátila.

Krutost a zloba se Marii však nakonec staly osudnou. Po smrti její duše nenalezla pokoje a dodnes bloudí náchodským zámkem, aby hledala těla sedláků, kteří zahynuli při výbuchu. Dokud je sama neuloží k věčnému odpočinku, nedojde její duch klidu. Na znamení svého provinění je pronásledována třínohými psy s ohnivýma očima. Svědci tvrdí, že je možné slyšet kroky a vidět pohybující se světlo. Ale nebojte se, zjevuje se jen těm, kteří se chovají podobně jako ona.

V pověstech se o ni říká:

Jednou zle činila lovčímu, že tak málo zvěře dodává do kuchyně, a obvinila ho, že sám zvěř kamsi tajně
odprodává.
„Jak mohu, Vaše Milosti, dodávat zvěř,“ bránil se lovčí křivému nařčení, „když se mi v polích i lesích
prohánějí celé smečky selských psů, zvěř mi plaší a hubí?“ Tu rozzlobila se lakotná paní a nařídila ihned poddaným, aby usekli všem psům jednu nohu. Kdo tak neučiní, ten že bude mít co činit se zámeckým drábem. Od té doby kulhali na opočenském panství všichni psi, chodíce jenom o třech nohách.

Jiná pověst:

Tehdy právě začala se osudná třicetiletá válka.
Poddanému lidu se vedlo velmi zle, neboť byl vydírán nejen vrchností, nýbrž i hrubou soldateskou, která ho olupovala o poslední skývu chleba. Neměl co prodávat, nemohl své vrchnosti platit úrok a
upadal v dluhy. Pan Trčka sice leckdy oko přimhouřil, vida bídu lidu, avšak jeho paní nechtěla nikomu
poshovět a radila muži, aby užil přísných trestů vůči dlužníkům. Bylo tehdy zvykem, že sedláci poděleni byli dřevy, na něž se jim řezaly vruby, jestliže nemohli včas zaplatit. Sedláci se vrubů
báli, neboť věděli, že jim lakotná paní nic neodpustí.
Avšak nyní nastaly jim tak kruté časy, že si nemohli pomoci a museli si nechat řezat vruby. Když jednoho dne pan Trčka odcestoval, použila paní Trčková této okolnosti, aby vymohla na poddaných dlužný úrok. Vydala hned přísný rozkaz, aby se dostavili na Opočno se svými dřevy a dle vrubů počet skládali.
Sedláci otáleli, čekali, až se pan Trčka vrátí, doufajíce, že se nad nimi ustrne a s placením počká.
Teprve, když obdrželi zaručenou zprávu, že je pan Trčka opět doma, složili svoje dřeva na vůz a jeli s
nimi na zámek.
Zkormouceně vešli na nádvoří a hluboce se poklonili před panem Trčkou, který jim vyšel vstříc.
„Jaképak dříví to přivážíte?“ otázal se jich s úsměvem. „Její Milost paní Trčková žádá na nás počty,“
odpověděli poníženě. „Chceme tudíž počty skládat, ale Bůh nám svědkem, že zaplatit nemůžeme, neboť na nás tak zlé časy přišly, jaké dosud nikdy nebyly.“ Pan Trčka pokynul, aby jen dřeva skládali z vozu. A když byla všecka na hromadě, kázal ji zapálit. Zaradovali se sedláci, s úsměvem přihlíželi, jak
dřeva s vruby hoří. „Máte zaplaceno,“ řekl pan Trčka žertem a vrátil se do zámku. Nezchudl,
sedlákům naproti tomu bylo alespoň na čas pomoženo. Za to zachován byl po léta v dobré paměti
lidu, kdežto „zlá Manda“ stižena byla proklínáním.

Magdalena udržovala styky s emigranty. Její dcera Alžběta se za emigranta provdala / Vilém Kinský/. V roce 1630 zbavil císař Valdštejna velení na nátlak německých katolických knížat. Adam Trčka
navazoval Valdštejnovým jménem styky s českou emigrací a to s myšlenkou na pomstu. Paní Magdalena posílala peníze hraběti Thurnovi za hranice. Magdalena litovala, že nedošlo k jednání mezi
Valdštejněm a 3védským králem hned v roce 1631 po obsazení Prahy Sasy, a že Valdštejn vzal
znovu na sebe císařský generalát. Dcera Magdaleny se uchýlila i s dětmi do Holandska, stala se manželem moravského emigranta, švédského generála hraběte Zdeňka z Hodic. Byla emigrantům více oddána, než její poněkud sobecká matka.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Cheb – Zavraždění Valdštejna – zjevení duchů

Zavraždění Valdštejna, které se odehrálo v
Pachelbelově domě na náměstí, a jeho generálů,
kteří padli v Kuchelhausu na hradě, nemohlo
zůstat “bez následků”. Záhy po mordu prý začalo
na hradě strašit. Podle pověsti vyjíždí každou
půlnoc z hradní brány kočár s duchem vévody v doprovodu několika jezdců… Když odbije půlnoc, ozve se prý na hradě dusot
koňských kopyt a z hradní brány vyjede černý
kočár tažený čtyřmi vraníky, kterým z nozder
šlehá oheň. Doprovod kočáru prý tvoří jezdci na
koních ozborojení meči a několik zbrojnošů. Že
by zavraždění generálové a další Valdštejnovi padlí věrní?! Vstupovat do cesty tomuto
strašidelnému průvodu se však nedoporučuje. Na svou zvědavost prý doplatil jistý chebský
občan Menger, který se po propitém večeru v
místní hospodě rozhodl ukázat kamarádům, že
vše jsou jen povídačky. Na půlnoc dorazil k
hradní bráně a přesně když hodiny naposledy
odbily dvanáctou, vyrazil proti němu z brány strašidelný průvod v jehož středu uviděl na smrt
jdoucího zajatce – svého vlastního ducha. Menger
se tak vylekal, že omdlel. Druhý den, když ho
přátelé našli, stihl jim ještě povědět, co se tu
půlnoc událo a pak zemřel. Návštěvy hradu vám z tohoto důvodu
doporučujeme jen v otvíracích hodinách.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Adam Erdman Trčka z Lípy – rod Trčků z Lípy – spolu s Albrechtem z Valdštejna byl také zavražděn v Chebu

Adam Erdman Trčka z Lípy, byl český šlechtic z rodu Trčků z Lípy, císařský generál za třicetileté války, blízký spolupracovník Albrechta z Valdštejna, s nímž byl také zavražděn.

Pocházel z českého rodu Trčků z Lípy, byli jedním z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů.

Adamův otec Jan Rudolf v předbělohorském období postupně podědil pro rodinu rozsáhlé jmění ve
východní části Čech (zejm. panství Veliš, Opočno, Lipnice, Želiv),

Jan Rudolf Trčka z Lípy podporoval protihabsburskou opozici, avšak do samotného stavovského povstání nezasáhl.

Pouze podepsal, jako mnoho jiných, stavovskou konfederaci. Už to stačilo, aby se Trčkové po Bílé hoře dostali na černou listinu stíhaných.

Po bitvě na Bílé hoře byl 20. února 1621 na rozkaz knížete z Lichtenštejna zajat. Nebylo mu však dokázáno spolčení s odbojnými povstalci, a tak byl z domácího vězení propuštěn a jeho majetek nebyl (prozatím) postižen konfiskací. Jistě v tom hrála svou roli i přímluva jeho manželky Marie Magdaleny, dcery Ladislava Popela z Lobkovic.

Jestli se ptate jak to dokazala, odpověď je v tom že to samé jsi prožily jeji rodiče. Její otec
Ladislav Popel z Lobkovic válčil Uhrách jako vojenský hejtman proti Turkům, byl prezidentem české královské komory. A přesto se vše změnilo.
Ladislav z Lobkowicz se spolu s bratrem Jiřím vzepřeli císaři Rudolfovi II.
Byl odsouzen k trestu smrti a ztrátě svých statků. Proto ze strachu s dětmi uprchl ze země.

Nakonec mu roku 1608 byla udělena milost, vrátil se do Čech a pozůstalost po ženě
Magdaleně rozdělil mezi své děti.

Jeho manželka Magdalena ze Salm-Neuburgu těžko chápala manželovy postoje, ale pustila se do boje. Jak
vyplývá z pozdější žaloby císařského prokurátora, který obviňoval Magdalenu ze Salmu, že si přisvojila majetek propadlý císařské komoře, dokázala odvést ze všech lobkovických sídel během dvou měsíců téměř všechny peníze, klenoty, drahocenné nádobí, příbory a řadu dalších cenností. Drahocennosti nechala převést na zámek v Chyši, ke své dceři Griseldě, kde se dočasně ubytovala a část majetku ukryla u své
druhé dcery Marie Magdalény Trčkové. Konfiskačním komisařům se nepodařilo najít na lobkovických sídlech nic cenného, nenašli se ani svědkové, kteří by mohli dokázat porušení císařských příkazů. Císařští úředníci proto zatkli Ladislavova správce, který obvinil Magdalenu ze Salmu a Marii Magdalénu Trčkovou z podezřelých obchodů s židovskými obchodníky a bankéři.

Marie Magdaléna obratnost v hospodářských záležitostech zdědila po své matce Magdaleně ze Salmu a hodně se naučila v době aféry svého strýce Jiřího z Lobkovic, ve které byl zapletený i její otec Ladislav, kdy matce pomáhala ukrývat rodinné bohatství.
Když se provdala za Jana Rudolfa Trčku, došlo ke spojení dvou velkých majetků a hospodářské podnikavosti obou manželů.

Po pádu stavovského povstání si rodina Trčků ještě polepšila na konfiskacích zejména díky Adamově aktivní matce Marii Magdaleně.

Marie Magdalena, měla značný obchodní talent, díky němuž dokázala nashromáždil značné jmění
především díky levně kupovaným zkonfiskovaným statkům, a to do takové míry, že svou rozlohou činily téměř polovinu Valdštejnova vévodství.

Všude kolem ní přicházeli lidé na žebráckou hůl, nebo alespoň zápasili s vážnými hospodářskými
nesnázemi, ale Marie Magdalena Trčková se drala dopředu, půjčovala, investovala a bohatla.

V roce 1628 spolu s otcem konvertoval ke katolictví a byl mu udělen titul říšského hraběte.

Marie Magdalena zůstala na základě císařova svolení protestantkou.

Adam Erdman manželku měl Maximilianu, dceru Karla Bernarda, hraběte z Harrachů, jejíž bratr byl kardinal- arcibiskup Pražský, sestra její pak Alžběta provdána byla za Viléma Kinskýho.

Adam Erdman se přiklonil k Albrechtu z Valdštejna a sloužil v jeho vojsku. Žena od Albrechta z Valdštejna Isabella Kateřina z Harrachu a Maximiliana z Harrachu manželka Adama Erdmana byly sestry.

Podle zprávy Jaroslava Sezimy Rašína z Rýzmburka to byl Adam, který v roce 1631 skrze Rašína
začal jednání se Švédy.

Adam Erdman věřil, že se nakonec Valdštejn postaví proti Habsburkům a jeho váhání omlouval Valdštejnovým zájmem o astrologii – tvrdil, že Valdštejn váhá, protože podle postavení hvězd ještě nenastala správná chvíle. Přestože byl katolík, účastnil se tajných jednání s protestantskými emigranty.

Magdalena udržovala styky s emigranty, posílala peníze hraběti Thurnovi za hranice. Magdalena litovala, že nedošlo k jednání mezi Valdštejněm a švédským králem hned v roce 1631 po obsazení Prahy Sasy, a že Valdštejn vzal znovu na sebe císařský generalát.

Trčkové přišli o veškerý svůj majetek a roku 1634 rod vymřel po meči.

Marie Magdalena v lednu 1633 zemřela ve Světlé, kde byla také pravděpodobně pohřbena.
V únoru následujícího roku je v Chebu zavražděn Albrecht z Valdštejna. Ve stejný čas na stejném místě byl i Adam Erdman Trčka.

Tím se stal jediným žijícím mužským členem rodu již bezmála 77 letý Jan Rudolf. Již o rok dřív
se stal vdovcem, když zemřela jeho žena Marie Magdalena, přišel i o jediného dosud žijícího syna a o oba své vnuky. Rodu tak zůstaly, pomineme-li jeho sestru, jen jeho dvě dcery, a vnučka. A již nedlouho na to 29. září 1634 umírá na svou dobu velice starý Jan Rudolf Trčka z Lípy.

Roku 1636 byli Trčkové odsouzeni za spiknutí proti císaři v letech 1619-1620 a za napomáhání Valdštejnovi k proticísařovskému povstání, již dva roky mrtvý Jan Rudolf a dokonce jeho žena, která
byla mrtvá o bezmála o rok déle.

Hlavní příčinou obvinění a odsouzení Marie Magdaleny a Jana Rudolfa, jak píše Bílek, byla okolnost, že při konfiskaci statků mladého Trčky se nedalo zjistit, které mladému a které starému Trčkovi náležely.

Proto byly konfiskovány všechen majetek.

V květnu 1636 byla císařským výnosem vyhlášena „památka Jana Rudolfa Trčky a jeho manželky pro jejich provinění za proklatou a veškeré jmění a statky po nich královské komoře jsou přisouzeny“. Ještě téhož roku byla závěť Trčky vymazána z desek zemských a statky vzápětí rozděleny mezi nové majitele.

Roku 1636 byli Trčkové odsouzeni za spiknutí proti císaři v letech 1619-1620 a za napomáhání Valdštejnovi k proticísařovskému povstání, již dva roky mrtvý Jan Rudolf a dokonce jeho žena, která
byla mrtvá o bezmála o rok déle. Rozsudkem propadnul veškerý majetek rodu koruně.
Památka rodu byla prohlášena za prokletou.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Mistr Jan Hus – první komunista

Kromě historie života Jana Husa existuje i paralelní historie pohledů na tuto významnou postavu. Hus se v průběhu dějin dočkal velmi rozdílných interpretací a komunisté ho dokonce dokázali využít k protináboženské propagandě.

Už na počátku padesátých let Gottwaldův režim učinil z Mistra Jana Husa něco jako vůbec prvního komunistu a vždy ve výroční den jeho upálení zdobil Mistrův portrét i titulní stranu Rudého práva.

Komunisté se Husa nehodlají vzdát ani dnes někteři přemyšlí jako v padesátých letech za Gottwaldovy éry. Hus i když je to dlouho co byl upalen zůstává nesmrtelným a dodnes děsí vatikánské korupčníky, kteří ani v současné době neorganizují církevní život podle Zdrávas Maria

Komunisté navíc udělali z Husa sociálního revolucionáře, víc ho propojili s revolucí,
Hus myšlením byl revolucionář, byl to jakýsi první komunista.

„Hus byl reprezentant našeho národa před celým ostatním civilizovaným lidstvem. Nejznámější osobnost našich dějin.

Hus byl bojovník za ideály pravdy a za společenskou reformu života, mravů a církevního zřízení.
Mistr Jan Hus vyzvedl před světem ideu pravdy, posvěcenou sebeobětováním vlastního života.
Husité jako pracující středověký lid bojoval proti německému útisku a za nový sociální řád: Masy pracujícího lidu povstaly proti pánům a zámožným patricijům, postavily se proti utisku k boji za nový sociální řád.“

Hus byl přece proti církvi.

Postavil se mocné církvi, jež si v té době činila právo ovládat a kontrolovat každodenní život obyvatel naší vlasti. Byl to odvážný čin. Jan Hus, reformátor, měl tolik odvahy a tolik lásky k pravdě, že své učení neodvolal ani když mu hrozila smrt, k níž ho mocná církev odsoudila a z jejíhož rozhodnutí byl na břehu Bodamského jezera upálen. Jeho učení však mělo takovou sílu, že dokázalo v lidech zapálit jiskru odporu a nadlouho udržet nepřátele ve strachu ze síly lidového hnutí.

Jan Hus dokázal víc než kdokoli před ním a po něm. Jeho snaha o reformu církve se však setkala ze strany církevních hodnostářů s prudkým odporem. Postavil se zlu a zlé moci, která nezapomínala. To také na Kostnickém koncilu předvedla.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Liberec – nočník republiky – jizerské hory – nočník Evropy

Liberec – nočník republiky – jizerské hory – nočník Evropy

Liberec je srdcem severu Čech uprostřed jedinečné horské přírody česko-německo-polského trojzemí.

Liberec bývá nazývan nočník republiky, pro vysoký počet srážek. kde průměrný úhrn srážek činí 803,4 mm ročně. Nejdeštivějším měsícem je srpen s 88,4 mm, nejsušší je únor s 46,2 mm

Liberec leží v kotlíku mezi Jizerskými a Lužickými horami. Když na podzim začne slunce ztrácet sílu, stéká z kopců studený vzduch a zaplavuje mlhou, a to nejen přízemní do dvou metrů, ale i nad dva metry výše.“
Proto to někdy v Liberci vypadá jako v Londýně, i když tu není Temže. Není to jediná místní zvláštnost z hlediska počasí.
Tou další je fénový efekt, typický třeba pro Alpy.

Jizerským horám se říká nočník Evropy. Nádherná drsná krajina, která mnohde připomíná severskou tundru, je totiž plná vody. Roční úhrn srážek zde bývá přes 1 600 mm za rok.

Proč český rekord drží právě Jizerky? Vysvětlení spočívá v reliéfu severní Evropy. Nad Baltským a Severním mořem dochází k silnému výparu. Mraky nacucané vodou pak vítr žene na jihovýchod nad pevninu. V polských a německých nížinách jim nestojí nic v cestě. První bariérou jsou až strmé severní svahy Jizerek, které teplý a vlhký oceánský vzduch přinutí k výstupu. Tím dojde k jeho prudkému ochlazení. Voda pak z mraků vypadává ve formě deště nebo sněhu.

Zdejší obyvatelé se ale naštěstí mohou utěšovat, že Jizerky ani zdaleka nemají na havajské Kauai. Tam spadne průměrně 12 090 mm srážek za rok – tedy 7,5x více.

Rubriky: Počasí - záznamy bouřek v dějinách | Napsat komentář

Praha – Albrecht z Valdštejna nacistický hrdina – německé jednotky ss Wallenstein

Albrecht z Valdštejna nikdy nemluvil česky, ačkoliv mu patřilo obrovské území na severu Čech a český jazyk znal velmi dobře. Přesto se striktně držel němčiny. Veškerou mluvu i korespondenci po
celý život vedl německy.

Na cestách získal velké jazykové znalosti Valdštejn hovořil nejen česky a německy, ale také španělsky, italsky, a k tomu si osvojil základy latiny a francouzštiny.

Německu je znám pod jmenem: Wallenstein, Albrecht Wenzel Eusebius von, Herzog von Friedland, Herzog von Mecklenburg, Fürst Von Sagen.

Němci si ho přivlastňují. Za druhé světové války byl v roce 1944 sestaven na počest frýdlantského vévody Albrecht von Wallenstein svazek SS Kampfverband Wallenstein, někdy uváděný jako 44. SS-Panzer-grenadier Division Wallenstein.

Koncem světové války, kdy okolní území Třetí říše již bylo v troskách a vojska spojenců vítězně pochodovala dobitými městy.
Tak Praze hrozilo Největší nebezpečí , bylo přímo noční můrou, z výcvikového prostoru – Waffen SS „Böhmen“ – prostor Benešov – Neveklov, kde se nacházelo 35 000 příslušníků jednotek SS, kde nebylo problém postavit během několika okamžiků několik nebezpečných několika tisícových dobře vyzbrojených a motorizovaných bojových skupin a vyslat je uklidnit vzbouřené město.

Během Pražského povstání ve dnech 5. – 9. května 1945 zahynulo na straně povstalců přes 2500 osob, z nich minimálně 1694 identifikovaných české národnosti. Ne všichni padli v boji, několik stovek českých civilistů a zajatých povstalců, včetně desítek žen a dětí, bylo zavražděno. Tyto masakry měly ve většině případů na svědomí jednotky Wallenstein.

Jméno Wallenstein nesla bojová supina Waffen-SS složená z instruktorů a frekventantů cvičiště Waffen-SS na Benešovsku. Měla sílu přibližně jedné divize a nasazena byla od 5. května proti povstalcům v Praze. Postupovala dvěma proudy. Jeden šel údolím Vltavy, druhý postupoval po benešovské silnici, ten pak bojoval na Pankráci, v Michli a na dalších místech jižní části Prahy. Bojová skupina Wallenstein se smutně proslavila velmi brutálním postupem. Všechny bojové skupiny, které v květnu 1945 postupovaly na Prahu, používaly například lidské štíty z civilních obyvatel, ale po skupině Wallenstein zůstalo nejvíce mrtvých českých civilistů.
Jméno Wallenstein bylo v německé vojenské historii přitažlivé zejména pro Reinharda Heydricha, který v Albrechtovi z Valdštejna viděl správného Čecha, který je ochotný padnout za německé zájmy. I proto se asi jeho jméno dostalo do pojmenování bojové skupiny Waffen- SS.

Albrecht z Valdštejna se stal prvním zločincem, který veřejně zabavoval majetek popravených českých pánů a mnoha dalších šlechticů i měšťanů, kteří museli za svou víru a přesvědčení emigrovat.

V posledních letech se v mnoha městech konají jeho oslavy. Je paradoxní, že je to hlavně v místech, které odcizil původním majitelům. Neměli by se u nás historici pozastavit nad tím, že Valdštejn který okrádal a vyháněl lidi do emigrace, se dnes opěvuje?

Není také nikomu divné, že oddíly SS s jeho jménem a nášivkami na rameni zabíjeli pražské obránce barikád? To přece není samo sebou, když tohoto slavného muže vychvalovali nacisté!

Rubriky: Druhá světová válka | Napsat komentář