Adam Erdman Trčka z Lípy – rod Trčků z Lípy – spolu s Albrechtem z Valdštejna byl také zavražděn v Chebu

Adam Erdman Trčka z Lípy, byl český šlechtic z rodu Trčků z Lípy, císařský generál za třicetileté války, blízký spolupracovník Albrechta z Valdštejna, s nímž byl také zavražděn.

Pocházel z českého rodu Trčků z Lípy, byli jedním z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů.

Adamův otec Jan Rudolf v předbělohorském období postupně podědil pro rodinu rozsáhlé jmění ve
východní části Čech (zejm. panství Veliš, Opočno, Lipnice, Želiv),

Jan Rudolf Trčka z Lípy podporoval protihabsburskou opozici, avšak do samotného stavovského povstání nezasáhl.

Pouze podepsal, jako mnoho jiných, stavovskou konfederaci. Už to stačilo, aby se Trčkové po Bílé hoře dostali na černou listinu stíhaných.

Po bitvě na Bílé hoře byl 20. února 1621 na rozkaz knížete z Lichtenštejna zajat. Nebylo mu však dokázáno spolčení s odbojnými povstalci, a tak byl z domácího vězení propuštěn a jeho majetek nebyl (prozatím) postižen konfiskací. Jistě v tom hrála svou roli i přímluva jeho manželky Marie Magdaleny, dcery Ladislava Popela z Lobkovic.

Jestli se ptate jak to dokazala, odpověď je v tom že to samé jsi prožily jeji rodiče. Její otec
Ladislav Popel z Lobkovic válčil Uhrách jako vojenský hejtman proti Turkům, byl prezidentem české královské komory. A přesto se vše změnilo.
Ladislav z Lobkowicz se spolu s bratrem Jiřím vzepřeli císaři Rudolfovi II.
Byl odsouzen k trestu smrti a ztrátě svých statků. Proto ze strachu s dětmi uprchl ze země.

Nakonec mu roku 1608 byla udělena milost, vrátil se do Čech a pozůstalost po ženě
Magdaleně rozdělil mezi své děti.

Jeho manželka Magdalena ze Salm-Neuburgu těžko chápala manželovy postoje, ale pustila se do boje. Jak
vyplývá z pozdější žaloby císařského prokurátora, který obviňoval Magdalenu ze Salmu, že si přisvojila majetek propadlý císařské komoře, dokázala odvést ze všech lobkovických sídel během dvou měsíců téměř všechny peníze, klenoty, drahocenné nádobí, příbory a řadu dalších cenností. Drahocennosti nechala převést na zámek v Chyši, ke své dceři Griseldě, kde se dočasně ubytovala a část majetku ukryla u své
druhé dcery Marie Magdalény Trčkové. Konfiskačním komisařům se nepodařilo najít na lobkovických sídlech nic cenného, nenašli se ani svědkové, kteří by mohli dokázat porušení císařských příkazů. Císařští úředníci proto zatkli Ladislavova správce, který obvinil Magdalenu ze Salmu a Marii Magdalénu Trčkovou z podezřelých obchodů s židovskými obchodníky a bankéři.

Marie Magdaléna obratnost v hospodářských záležitostech zdědila po své matce Magdaleně ze Salmu a hodně se naučila v době aféry svého strýce Jiřího z Lobkovic, ve které byl zapletený i její otec Ladislav, kdy matce pomáhala ukrývat rodinné bohatství.
Když se provdala za Jana Rudolfa Trčku, došlo ke spojení dvou velkých majetků a hospodářské podnikavosti obou manželů.

Po pádu stavovského povstání si rodina Trčků ještě polepšila na konfiskacích zejména díky Adamově aktivní matce Marii Magdaleně.

Marie Magdalena, měla značný obchodní talent, díky němuž dokázala nashromáždil značné jmění
především díky levně kupovaným zkonfiskovaným statkům, a to do takové míry, že svou rozlohou činily téměř polovinu Valdštejnova vévodství.

Všude kolem ní přicházeli lidé na žebráckou hůl, nebo alespoň zápasili s vážnými hospodářskými
nesnázemi, ale Marie Magdalena Trčková se drala dopředu, půjčovala, investovala a bohatla.

V roce 1628 spolu s otcem konvertoval ke katolictví a byl mu udělen titul říšského hraběte.

Marie Magdalena zůstala na základě císařova svolení protestantkou.

Adam Erdman manželku měl Maximilianu, dceru Karla Bernarda, hraběte z Harrachů, jejíž bratr byl kardinal- arcibiskup Pražský, sestra její pak Alžběta provdána byla za Viléma Kinskýho.

Adam Erdman se přiklonil k Albrechtu z Valdštejna a sloužil v jeho vojsku. Žena od Albrechta z Valdštejna Isabella Kateřina z Harrachu a Maximiliana z Harrachu manželka Adama Erdmana byly sestry.

Podle zprávy Jaroslava Sezimy Rašína z Rýzmburka to byl Adam, který v roce 1631 skrze Rašína
začal jednání se Švédy.

Adam Erdman věřil, že se nakonec Valdštejn postaví proti Habsburkům a jeho váhání omlouval Valdštejnovým zájmem o astrologii – tvrdil, že Valdštejn váhá, protože podle postavení hvězd ještě nenastala správná chvíle. Přestože byl katolík, účastnil se tajných jednání s protestantskými emigranty.

Magdalena udržovala styky s emigranty, posílala peníze hraběti Thurnovi za hranice. Magdalena litovala, že nedošlo k jednání mezi Valdštejněm a švédským králem hned v roce 1631 po obsazení Prahy Sasy, a že Valdštejn vzal znovu na sebe císařský generalát.

Trčkové přišli o veškerý svůj majetek a roku 1634 rod vymřel po meči.

Marie Magdalena v lednu 1633 zemřela ve Světlé, kde byla také pravděpodobně pohřbena.
V únoru následujícího roku je v Chebu zavražděn Albrecht z Valdštejna. Ve stejný čas na stejném místě byl i Adam Erdman Trčka.

Tím se stal jediným žijícím mužským členem rodu již bezmála 77 letý Jan Rudolf. Již o rok dřív
se stal vdovcem, když zemřela jeho žena Marie Magdalena, přišel i o jediného dosud žijícího syna a o oba své vnuky. Rodu tak zůstaly, pomineme-li jeho sestru, jen jeho dvě dcery, a vnučka. A již nedlouho na to 29. září 1634 umírá na svou dobu velice starý Jan Rudolf Trčka z Lípy.

Roku 1636 byli Trčkové odsouzeni za spiknutí proti císaři v letech 1619-1620 a za napomáhání Valdštejnovi k proticísařovskému povstání, již dva roky mrtvý Jan Rudolf a dokonce jeho žena, která
byla mrtvá o bezmála o rok déle.

Hlavní příčinou obvinění a odsouzení Marie Magdaleny a Jana Rudolfa, jak píše Bílek, byla okolnost, že při konfiskaci statků mladého Trčky se nedalo zjistit, které mladému a které starému Trčkovi náležely.

Proto byly konfiskovány všechen majetek.

V květnu 1636 byla císařským výnosem vyhlášena „památka Jana Rudolfa Trčky a jeho manželky pro jejich provinění za proklatou a veškeré jmění a statky po nich královské komoře jsou přisouzeny“. Ještě téhož roku byla závěť Trčky vymazána z desek zemských a statky vzápětí rozděleny mezi nové majitele.

Roku 1636 byli Trčkové odsouzeni za spiknutí proti císaři v letech 1619-1620 a za napomáhání Valdštejnovi k proticísařovskému povstání, již dva roky mrtvý Jan Rudolf a dokonce jeho žena, která
byla mrtvá o bezmála o rok déle. Rozsudkem propadnul veškerý majetek rodu koruně.
Památka rodu byla prohlášena za prokletou.

Mistr Jan Hus – první komunista

Kromě historie života Jana Husa existuje i paralelní historie pohledů na tuto významnou postavu. Hus se v průběhu dějin dočkal velmi rozdílných interpretací a komunisté ho dokonce dokázali využít k protináboženské propagandě.

Už na počátku padesátých let Gottwaldův režim učinil z Mistra Jana Husa něco jako vůbec prvního komunistu a vždy ve výroční den jeho upálení zdobil Mistrův portrét i titulní stranu Rudého práva.

Komunisté se Husa nehodlají vzdát ani dnes někteři přemyšlí jako v padesátých letech za Gottwaldovy éry. Hus i když je to dlouho co byl upalen zůstává nesmrtelným a dodnes děsí vatikánské korupčníky, kteří ani v současné době neorganizují církevní život podle Zdrávas Maria

Komunisté navíc udělali z Husa sociálního revolucionáře, víc ho propojili s revolucí,
Hus myšlením byl revolucionář, byl to jakýsi první komunista.

„Hus byl reprezentant našeho národa před celým ostatním civilizovaným lidstvem. Nejznámější osobnost našich dějin.

Hus byl bojovník za ideály pravdy a za společenskou reformu života, mravů a církevního zřízení.
Mistr Jan Hus vyzvedl před světem ideu pravdy, posvěcenou sebeobětováním vlastního života.
Husité jako pracující středověký lid bojoval proti německému útisku a za nový sociální řád: Masy pracujícího lidu povstaly proti pánům a zámožným patricijům, postavily se proti utisku k boji za nový sociální řád.“

Hus byl přece proti církvi.

Postavil se mocné církvi, jež si v té době činila právo ovládat a kontrolovat každodenní život obyvatel naší vlasti. Byl to odvážný čin. Jan Hus, reformátor, měl tolik odvahy a tolik lásky k pravdě, že své učení neodvolal ani když mu hrozila smrt, k níž ho mocná církev odsoudila a z jejíhož rozhodnutí byl na břehu Bodamského jezera upálen. Jeho učení však mělo takovou sílu, že dokázalo v lidech zapálit jiskru odporu a nadlouho udržet nepřátele ve strachu ze síly lidového hnutí.

Jan Hus dokázal víc než kdokoli před ním a po něm. Jeho snaha o reformu církve se však setkala ze strany církevních hodnostářů s prudkým odporem. Postavil se zlu a zlé moci, která nezapomínala. To také na Kostnickém koncilu předvedla.

Liberec – nočník republiky – jizerské hory – nočník Evropy

Liberec – nočník republiky – jizerské hory – nočník Evropy

Liberec je srdcem severu Čech uprostřed jedinečné horské přírody česko-německo-polského trojzemí.

Liberec bývá nazývan nočník republiky, pro vysoký počet srážek. kde průměrný úhrn srážek činí 803,4 mm ročně. Nejdeštivějším měsícem je srpen s 88,4 mm, nejsušší je únor s 46,2 mm

Liberec leží v kotlíku mezi Jizerskými a Lužickými horami. Když na podzim začne slunce ztrácet sílu, stéká z kopců studený vzduch a zaplavuje mlhou, a to nejen přízemní do dvou metrů, ale i nad dva metry výše.“
Proto to někdy v Liberci vypadá jako v Londýně, i když tu není Temže. Není to jediná místní zvláštnost z hlediska počasí.
Tou další je fénový efekt, typický třeba pro Alpy.

Jizerským horám se říká nočník Evropy. Nádherná drsná krajina, která mnohde připomíná severskou tundru, je totiž plná vody. Roční úhrn srážek zde bývá přes 1 600 mm za rok.

Proč český rekord drží právě Jizerky? Vysvětlení spočívá v reliéfu severní Evropy. Nad Baltským a Severním mořem dochází k silnému výparu. Mraky nacucané vodou pak vítr žene na jihovýchod nad pevninu. V polských a německých nížinách jim nestojí nic v cestě. První bariérou jsou až strmé severní svahy Jizerek, které teplý a vlhký oceánský vzduch přinutí k výstupu. Tím dojde k jeho prudkému ochlazení. Voda pak z mraků vypadává ve formě deště nebo sněhu.

Zdejší obyvatelé se ale naštěstí mohou utěšovat, že Jizerky ani zdaleka nemají na havajské Kauai. Tam spadne průměrně 12 090 mm srážek za rok – tedy 7,5x více.

Praha – Albrecht z Valdštejna nacistický hrdina – německé jednotky ss Wallenstein

Albrecht z Valdštejna nikdy nemluvil česky, ačkoliv mu patřilo obrovské území na severu Čech a český jazyk znal velmi dobře. Přesto se striktně držel němčiny. Veškerou mluvu i korespondenci po
celý život vedl německy.

Na cestách získal velké jazykové znalosti Valdštejn hovořil nejen česky a německy, ale také španělsky, italsky, a k tomu si osvojil základy latiny a francouzštiny.

Německu je znám pod jmenem: Wallenstein, Albrecht Wenzel Eusebius von, Herzog von Friedland, Herzog von Mecklenburg, Fürst Von Sagen.

Němci si ho přivlastňují. Za druhé světové války byl v roce 1944 sestaven na počest frýdlantského vévody Albrecht von Wallenstein svazek SS Kampfverband Wallenstein, někdy uváděný jako 44. SS-Panzer-grenadier Division Wallenstein.

Koncem světové války, kdy okolní území Třetí říše již bylo v troskách a vojska spojenců vítězně pochodovala dobitými městy.
Tak Praze hrozilo Největší nebezpečí , bylo přímo noční můrou, z výcvikového prostoru – Waffen SS „Böhmen“ – prostor Benešov – Neveklov, kde se nacházelo 35 000 příslušníků jednotek SS, kde nebylo problém postavit během několika okamžiků několik nebezpečných několika tisícových dobře vyzbrojených a motorizovaných bojových skupin a vyslat je uklidnit vzbouřené město.

Během Pražského povstání ve dnech 5. – 9. května 1945 zahynulo na straně povstalců přes 2500 osob, z nich minimálně 1694 identifikovaných české národnosti. Ne všichni padli v boji, několik stovek českých civilistů a zajatých povstalců, včetně desítek žen a dětí, bylo zavražděno. Tyto masakry měly ve většině případů na svědomí jednotky Wallenstein.

Jméno Wallenstein nesla bojová supina Waffen-SS složená z instruktorů a frekventantů cvičiště Waffen-SS na Benešovsku. Měla sílu přibližně jedné divize a nasazena byla od 5. května proti povstalcům v Praze. Postupovala dvěma proudy. Jeden šel údolím Vltavy, druhý postupoval po benešovské silnici, ten pak bojoval na Pankráci, v Michli a na dalších místech jižní části Prahy. Bojová skupina Wallenstein se smutně proslavila velmi brutálním postupem. Všechny bojové skupiny, které v květnu 1945 postupovaly na Prahu, používaly například lidské štíty z civilních obyvatel, ale po skupině Wallenstein zůstalo nejvíce mrtvých českých civilistů.
Jméno Wallenstein bylo v německé vojenské historii přitažlivé zejména pro Reinharda Heydricha, který v Albrechtovi z Valdštejna viděl správného Čecha, který je ochotný padnout za německé zájmy. I proto se asi jeho jméno dostalo do pojmenování bojové skupiny Waffen- SS.

Albrecht z Valdštejna se stal prvním zločincem, který veřejně zabavoval majetek popravených českých pánů a mnoha dalších šlechticů i měšťanů, kteří museli za svou víru a přesvědčení emigrovat.

V posledních letech se v mnoha městech konají jeho oslavy. Je paradoxní, že je to hlavně v místech, které odcizil původním majitelům. Neměli by se u nás historici pozastavit nad tím, že Valdštejn který okrádal a vyháněl lidi do emigrace, se dnes opěvuje?

Není také nikomu divné, že oddíly SS s jeho jménem a nášivkami na rameni zabíjeli pražské obránce barikád? To přece není samo sebou, když tohoto slavného muže vychvalovali nacisté!

Smrkovická obora – Valdštejnova zaliba – koně

Smrkovická obora, byla založena v roce1623 a po zavraždění Albrechta z Valdštejna patřila více než sto let pod Kladruby.

Vévoda Albrecht koně miloval zřejmě více než lidi.
Odhaduje se, že vévoda vlastnil osm set až tisíc koní.

Vévoda miloval velké koně. „Já chci mít raději jednoho velkého koně než tucet malých,“ nechal se prý slyšet.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Kromě toho, že byl nejúspěšnějším českým vojevůdcem a
podnikatelem, byl i výborným znalcem a chovatelem koní. Založil hřebčín, který svými nádhernými koňmi dosáhl, a na určitou dobu i přesáhl kvalitu koní z Kladrub.

Důležitou součást armády tvořili koně. Kromě toho byli nezbytní i pro slavnostní ceremoniál. Protože Albrecht z Valdštejna pocházel z východních Čech, nemohl si nevšimnout dvorního hřebčína, respektive
tehdy Jeho Milosti obory koňské v Kladrubech.

Choval koně pro armádu i pro práci v hospodářstvích na statcích a panských dvorech. Jeho cílem ale bylo určité sjednocení chovu a vytvoření velkého chovatelského centra. Pro tento záměr si našel v jižním cípu svého frýdlantského panství, místo mezi svým sídelním městem Jičínem a Novým Bydžovem.

Podél říčky Javořice se rozkládala poměrně úrodná půda a také lesy. Mezi obcemi Smrkovice, Ohnišťany, Chomutice a Radeč nechal vytvořit uzavřenou oboru a v její severovýchodní části postavit stáje. Obec
Radeč, v podstatě zanikla a ustoupila oboře. Dnes je tam obec Obora u Ostroměře.

Tehdejší kapacita smrkovických stájí a výběhů byla asi okolo 600 koní. Kvalita koní byla nesmírně vysoká, protože Valdštejn při nákupu koní nikdy nehleděl na cenu, ale chtěl si pořídit ty nejlepší. Koně byli ve většině případů původu španělského z iberského poloostrova či ze střední nebo
severní Itálie. Protože se často při vojenských taženích dostával na sever dnešního Německa a po dva roky byl i vévodou meklenburským, pořizoval si i koně meklenburské, fríské, oldenburské nebo
holštýnské, v jejichž žilách rovněž kolovala španělská krev. Jeho nákupy koní se nejčastěji pohybovaly v desítkách a někdy i stovkách jedinců. Vynikající koně nechal umísťovat do nové obory, ostatní koně
ponechával pro pracovní využití na panských dvorech.

Valdštejn používal chovatelské postupy, které se v Evropě staly běžnými až od 200 let později!

Velký a odvážný vojevůdce měl zásadně pozitivní vztah ke zvířatům a ke koním speciálně.
Kupodivu jako válečník neměl rád hony a je velmi málo zmínek, že by se jich kdy účastnil.
Také když musel vyřazovat koně pro zranění nebo stáří, velmi často je daroval a chtěl, aby se o ně hospodáři dobře starali a měli je více pro potěchu a než pro těžkou práci. Pokud se dozvěděl, že ještě
jeho staří koně musejí někde tvrdě pracovat, koně hospodářům odebral a nechal si zaplatit pokutu, že nedodrželi dané slovo. To raději koním připravil – jak je v jejich modlitbě – rychlou a milosrdnou smrt.

Svého nejoblíbenějšího koně, kterého ztratil v bitvě u Lützenu, si po jeho smrti nechal vycpat a měl ho jako přítele stále na blízku.

Když se roku 1632 v bitvě u saského Liitzenu střetli císařští vedení Albrechtem z Valdštejna se Švédy
vedenými králem Gustavem Adolfem, byli pod oběma vojevůdci zabiti i jejich koně. Zatímco
švédský král nalezl v bitvě smrt, Valdštejn vyvázl pouze se zraněním.

Mrtvé koně obou válečníků však čekal pozoruhodně stejný osud. Statný kůň Gustava Adolfa byl pietně dopraven zpět do Švédska, následně vycpán a je dodnes k vidění v komorní zbrojnici ve Stockholmu, zatímco jeho subtilnější kolega, který nesl do bitvy Albrechta z Valdštejna, je dnes vystaven v chebském muzeu. Zřejmě je totožný s koněm, o něm: psal Valdštejn už o šest let dříve jednom dopise; označoval ho jako Amor mio (Má láska). Smutný konec obou zvířat nebyl ničím výjimečným; traduje se, že pod velitelem císařských kyrysníků Ottaviem Piccolominim padlo právě u Lůtzenu hned sedm koní.

Při restaurování se přišlo na to, že z Valdštejnova nejoblíbenějšího koně zůstala původní pouze
jeho část. Je sestaven ze tří různých kusů. tří různých druhů koní.

Své nádherné koně půjčoval i císaři jako například při svatbě jeho syna Ferdinanda III. v roce 1631. Průvody, v nichž Valdštejn vjížděl do významných českých i zahraničních měst čítaly stovky koní a
desítky nádherných galakaros a povozů.

Ferdinand II. obdařil téměř veškerým Albrechtovým majetkem jeho protivníky a spoluvrahy. Jen si na prosbu svého syna Ferdinanda III. ponechal pod správou české královské komory oboru smrkovickou. Tu
přičlenil k oboře kladrubské a obě místa spolu žila více než sto let až do roku 1742, někde je uváděno i déle.

Dávnou Valdštejnovu oboru nalezneme již pouze na starých mapách. Dnes po oboře není téměř ani památky. Na Müllerově mapě z roku 1720 je v místě obory napsáno Gestüt. Na mapě prvního vojenského mapování z let 1760 až 1780 je hřebčín zakreslen pouze jako malý červený čtverec vedle Chomutic a nedaleko Smrkovic. Takže určitě tam koně chováni byli.

Cheb – Valdštejnova vražda – nervová forma syfilis



Cheb (německy Eger, v chebském sudetoněmeckém nářečí Egha), je město na západě Čech v blízkosti hranic s Německem, v Karlovarském kraji, ležící na řece Ohři v okrese Cheb.

V době třicetileté války si město udržovalo svůj středověký ráz s množstvím věží a věžiček Správním uspořádáním zůstávalo Chebsko autonomním útvarem, který se svým charakterem stále podobal městskému státu vrcholného středověku. Šlechta v něm hrála zcela podřadnou roli. Poloha Chebu v nejdůležitějším místě českého západního pomezí zapříčinila, že oblast od prvních měsíců stavovského povstání po celých třicet let válečného běsnění nenalezla klid. Kolem Chebu se shromaždovaly armády obou stran, nepřetržitě tudy táhly jednotlivé oddíly i celá vojska, město i jeho okolí trpělo nájezdy žoldnéřů,
nepřestávalo platit kontribuce a výpalné, živilo posádky a několikrát bylo obsazeno a pleněno. V roce 1631 byl Cheb dobyt Sasi, v roce 1632 jej obsadilo vojsko Albrechta z Valdštejna, 1647 sem vpadli Švédové.

Spolu s Valdštejnem byli zavražděni Valdštejnovi přátelé generálové kteří nesouhlasili tim že Valdštejn je zradce a byli plně oddání císaři a králi Ferdinandu II.:
Kristián Ilova a Adam Erátnanna Trčku, civilista hrabě Vilém Kinský a rytmistr dr. Jindřich Niemann. Tihle důstojnici veleli Vojákům kteří rovněž
nesouhlasili s Valdštejnovou zradou.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna byl svými nepřáteli nazývan
„Zpupná bestie“, „krvavý a vzteklý pes“ či „zlotřilý Čech“.

Valdštejnovy válečné úspěchy, rychlá a strmá kariéra a také bezohledné počínaní mu však nadělají řadu nepřátel v řadách německé šlechty i na císařském dvoře.

Potom co byla zlomena Cisařova důvěra když uvěřil lžím které o Valdštejnovy rozšiřovali jeho nepřátelé.

Když si kromě suverénního rozhodování ve vojenských záležitostech činil i nároky na spolu rozhodování o osudech monarchie a o její evropské politice. Skrze nemoc byl unaven valkou a hledal cestu pro mír. To už může být brano jako zrada proti hasburkum, neboť mirem by nejspiš bylo spojeno i vzajemná tolerance protestansko – katolického stahu. Což by bylo mnohem složitější než jak se to nejpr zdálo.

Za zradu císaře mu nepřátelská strana dokonce nabídla korunu českého krále. Valdštejn nabídku nepřijal, ale nejspíš podvědomě na to myslel, kdyby on byl král.

Závistivci a osobní nepřátelé frýdlantského vévody pociťovali jeho sebevědomé projevy, jeho uspěch a rostoucí moc a bohaství jako osobní příkoří a osočovali ho stále zákeřněji.
Dokud jeho vojska vítězila a přinášela císaři politický užitek, nemohlo nic dobrou shodu mezi ním a jeho vrchním velitelem narušit. Císař dával Valdštejnovi okázale najevo, jak si váží jeho služeb a přehlížel jeho výstřelky, což ještě více provokovalo jeho závistivce a dvorské politiky, kteří tím více proti němu u dvora intrikovali. Valdštejna současně očerňovali jezuité a jeho odstranění žádali všichni němečtí spojenci Habsburků v čele s Maxmiliánem Bavorským. Nejpádnější byly přitom stížnosti na mnohatisícovou císařskou armádu, která Valdštejnovou zásluhou se stala svými nároky na peníze a na zásobování větším postrachem vlastních zemí a spojenců než nepřítele. Za těchto okolností se císař začal znepokojovat rostoucími Valdštejnovými ambicemi.

Byl jedním z nejvlivnějších lidí v Evropě a za zradu císaře mu nepřátelská strana nabídla korunu českého krále.

Zrada, strata důvěry přišla ze strany cisaře Ferdinanda II.. Jak by někomu měl věřit když od toho člověka přišla zrada, nevěřil Valdštejnovy, a pravě tahle nedůvěra odstartovalo to co se potom stalo.

Mohučský kurfiřt Anselm Kazimír přišel s návrhem, aby Katolická liga požádala císaře, aby zbavil Valdštejna velení. Nikdo se ale neodvážil toto přímo císaři navrhnout, ale bylo rozhodnuto
svolat kurfiřtské kolegium do Řezna a tam prosadit Valdštejnovo odvolání. Požadavek kurfiřtů na odvolání císařského velitele Ferdinand II. nepřijal. Další žádost nechal císař posoudit členům tajné rady. Ti prohlásili, že berou Valdštejna v ochranu, ale doporučují císaři, aby si nerozhněval kurfiřty a raději vévodu propustil z místa nejvyššího velitele vojska. To císař odmítl, Valdštejna obhajoval, stejně tak i jeho držení Meklenburska. Kurfiřti ovšem odmítli ustoupit.
Jelikož je císař nutně potřeboval k provedení volby svého syna římským králem, oznámil kurfiřtům,
po poradě se svým zpovědníkem páterem Lamormainem, změnu ve velení armády. Valdštejn ovšem nesmí být poškozen na své cti a majetku. Sněm se vůbec nevyjádřil k volbě římského krále, a tak císař ztratil svého nejschopnějšího generála, aniž by čehokoli dosáhl.

Na naléhání říšských kurfiřtů nakonec Ferdinand II. v létě 1630 odvolává Valdštejna z funkce nejvyššího velitele císařské armády.

Když se však situace na bojištích třicetileté války zhorší v neprospěch katolických a habsburských sil, povolá ho císař v prosinci 1631 zpátky do čela armády.

Armáda bojovala stejně spolehlivě jako dříve, ale jejímu vojevůdci bylo 49 let a den po dni mu ubývalo sil a energie. Valdštejnův zdravotní stav volal po důkladném odpočinku.
Možná právě ty ubyvající sily, navíc zhoršujicí stav jeho mnoholeté nemoci ovlivnil Valdštejna kromě vojenských i k politickým akcim které nebyli uplně jednotné s planem monarchie

Vévoda se během svého pobytu v Čechách v roce 1633 věnoval převážně armádě a měl již promyšlený plán k uskutečnění svého nejdůležitějšího cíle – všeobecného míru. Na něm se měly mezi sebou domluvit bojující armády.
Jejich dohodu by museli všichni přijmout. Těm, kteří by mírovou dohodu nepřijali, měla být vnucena násilím. Předběhl tak svou dobu o mnoho let.

V lednu 1633 vedl Valdštejn tajná jednání s nástupcem švédského krále, vůdcem říšské rady, kancléřem Oxenstiernou a současně vyjednával s Francouzi, jejichž zahraniční politiku vedl kardinál
Richelieu. V květnu dochází v Jičíně k tajné schůzce Valdštejna s českými emigranty – Janem Warlichem z Bubna a Jaroslavem Rašínem. Jako prostředníci Švédska.

Jeho mocí zrostla i pýcha a valku vedl podle svých přestav, které byly odlišné od planu cisařského dvora.

O prosazení míru se snažil také v červnu roku 1633, kdy místo předpokládané bitvy u Heidersdorfu vyjednával se saským maršálem Arnimem a veliteli švédského a braniborského vojska. Nepřátelství mezi armádami mělo být zastaveno a uzavřen mír. Smluvní strany se měly postavit proti těm, kteří by porušovali náboženskou svobodu. O svých plánech informoval Valdštejn také Švédsko a Francii, ale
nakonec z celého záměru ustoupil. Nevíme, proč se tak stalo, snad si uvědomil složitost celého
problému. Jako neúspěšná se ukázala snaha jednat o míru se Saskem, které potřeboval pro svoji myšlenku získat, a proto jej nemohl vojensky zničit, ačkoli měl k tomu několikrát příležitost.
Valdštejn ztratil čtyři měsíce času bezvýsledným jednáním se saským maršálem Arnimem, který záměrně vévodu klamal, aby získal čas. Vévodovo vedení války se muselo ostatním jevit jako nekompetentní a velmi špatné.
Neúspěch mírových snah byl pro něj samotného osudným.
Nejvyšší císařský velitel nedokázal využít pro nepřátele těžký rok po smrti Gustava II. Adolfa.
Vojenská nečinnost v průběhu roku 1633 popuzovala proti němu jeho nepřátele ve Vídni, Mnichově a v Madridu. Zaujat svými plány, nedbal na prosby o pomoc ze strany bavorského vévody Maxmiliána, kterého
nenáviděl. Řezno, jedna z nejdůležitějších katolických pevností v říši, bylo ohroženo švédskou armádou Bernarda Výmarského.
Valdštejn i Matyáš hrabě Gallas věřili, že cílem Švédů budou Čechy. Ohrožení nejen Čech, ale i
Vídně se stalo velmi aktuálním. Z různých příčin to byla vina Johanna Aldringena a bavorského
kurfiřta, ale neprávem byl obviňován Valdštejn za to, že neposkytl pomoc a Řezno tak mohlo být
Švédy dobyto. Již tak špatné mínění o vévodovi se ještě zhoršilo. Císařský vojevůdce se vydal proti švédské armádě, avšak vedení války v zimě neschvaloval a stáhl se do Plzně, kde měl od 10. prosince hlavní stan. Tento krok byl pro Vídeň velkým šokem, neboť všichni předpokládali, že se pokusí osvobodit Řezno z rukou Švédů. Jeho starostí bylo zimní ubytování vojska v Čechách, což se nelíbilo u
dvora, neboť dědičné císařské země byly vojskem zcela vyčerpány. Císař důrazně trval na tažení proti
Bernardu Výmarskému, ale generalissimus a jeho válečná rada toto v zimě odmítla. Valdštejn byl
zřejmě odhodlán neuposlechnout císařova rozkazu, což byla neslýchaná věc a znamenalo to oslabení císařovy autority. Napětí mezi oběma rostlo a rok 1633 skončil konfliktem mezi vévodou a císařem. Valdštejn nikdy neměl v úmyslu poškodit zájmy císaře, ale na základě göllersdorfské smlouvy měl stále nejvyšší velení nad armádou. Znal špatnou situaci ve vojsku a podle svého zvyku nechával vojáky odpočívat v zimním ležení a chystal se na jarní kampaň. Přihlédl také k názorům ostatních generálů a
plukovníků, kteří také nesouhlasili s tažením v zimě, neboť by to znamenalo zánik celé armády.

Nepřetelé tak každý jeho krok mohli vysvětlovat jako zradu a vzpouru proti císaři, a jeji cíl byl v tim aby jejich lžím císař uvěřil a mohli se Valdštejna konečne na vždy zbavit.

Jeho plán na sesazení Ferdinanda II. z trůnu a na vypuzení celé habsburské dynastie ze střední Evropy byla jen fantazie a nenávist jak jeho nepřátelé snažili lživě Valdštejna odviňovat před císařem, většinou lež se zakladá na překrousené polopravdě.

Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou z Lípy, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. K patentu byl připojen dlouho tajený dovětek:
Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence,
pokud to bude možno, zajmout a dopravit do Vídně,
nebo jako usvědčené provinilce zabít!

Cisař dal rozkaz aby Valdštejn byl převeden, měl být souzen před soudem, nasledovalo by vysetřovaní, po kterém by Valdštejn by asi vyšel jen mirným trestem, nebo vězení, jenže něco podobného tu už bylo. Padly na něj 1630 obvinění, byl zbaven velení, uběhl rok a cisař se na Valdštejna obratil. A nepřatelé jsi toho byly vědomi. Jestli se chtěji Valdštejna zbavit jediná možnost bude smrt.

Cisaře přesvětšili Aby za větou Valdštejna přivést živého byl dán dovětek kdyby to nebylo možné tak mrtvého. Což potom Valdštejnovy nepřátelé neměly zajem dostat jej k cisaři živeho, chtěli jeho smrt, aby se jej zbavily navždy, a cisař jsi tak své rozhodnutí nemohl rozmyslet.

Když císař 24. ledna 1634 vynesl nad Valdštejnem svůj tajný ortel, v němž mu neponechal žádnou možnost, aby se bránil proti vzneseným obviněním, zbývala frýdlantskému vévodovi jen hrstka věrných s níž se pokusil v posledním okamžiku uniknout z dosahu císařské moci. A zatím co se Valdštejn přesunoval do Chebu, spiknutí proti němu se rozrůstalo o plukovníky, ochotné udělat za příslib povýšení cokoliv.

Valdštejn Cheb respektoval jako strategickou pevnost a bránu jeho armád do Německa.
Takže po Chebu by jeho kroky nejšpiš by vedly dal do Německa.

Valdštejn 22.unora vytáhl z Plzně, Noc z 22. na 23. strávil Valdštejn ve Stříbře, z 23.
na 24. 2. v Plané u Mariánských Lázní. Mezi 16 – 17 hodinou, dne 24. února, dorazil vévoda se
svým doprovodem do Chebu. Kdyby v Chebu nebyl zavražděn dal by jeho cesta vedla do Saska, směrem k Hamburku. Jen je otazkou kde všude by se zastavil na noc, a kde by byl cíl jeho cesty.

Jenže se stalo čím on nepočítal, že mezi těmi s kterými prchal skrývají vrazi, navíc po cestě nejspíš vedli přátelské rozhovory tim padem nebylo žadného podeřzení a panovalal klamný pocit bezpečí.

Poslední dějství tragedie se odehrálo v Chebu, kde Valdštejn před necelými deseti lety postavil do
pole poprvé císařskou armádu.

Průběhu bojů se pohyboval se svou armádou po německém území kde kromě jiného osvobozoval města obsazená Švédy.

Albrecht z Valdštejna se stal prvním zločincem, který veřejně zabavoval majetek popravených českých pánů a mnoha dalších šlechticů i měšťanů, kteří museli za svou víru a přesvědčení emigrovat.
A teď on sam nakonec byl na utěku, zabaven mu byl majetek. Co mu asi zůstalo z celeho bohaství?

V sychravém dni 24. února 1634 vjel vévoda frýdlantský popáté a naposled do bran Chebu, aby jej již živý neopustil. V nosítkách, těžce nemocný a zlomený, provázený několika oddíly jízdy, asi
2000 vojáky.

Roku 1634, vlastně již smrtelně nemocen, do Chebu museli Valdštejna donést na nosítkách. Vévodovo
tělo i mozek devastovala rozvinutá neurosyfilida.
Chorobou postižený mozek už nedokázal fungovat jako dříve.
Jinak by si Valdštejn spočítal že situace, v níž se ocitl, je riskantní a vyžaduje nejvyšší opatrnost.

Nevítal jej žádný představitel města. Když se sesazený generalissimus podruhé ubytoval v měšťanském domě emigranta Alexandra Pachelbela (dnešní Muzeum) na náměstí, byl již jeho osud zpečetěn. Plukovník Buttler, který se se svým vojskem k Valdštejnovi připojil u Stříbra, se domluvil s velitelem chebské pevnosti Gordonem a dalšími důstojníky, že prchajícího vévodu zavraždí.
Gordon Valdštejna a jeho důstojníky Kristiana Illova, Adama Erdmanna Trčku, Viléma Kinského a rytmistra Neumanna pozval 25. února na chebský hrad k večeři. Valdštejn se vymluvil na nemoc, ostatní se však dostavili a s nimi plukovníci Buttler a Leslie, zasvěcení do spiknutí.
Většina zpráv se shoduje, že uprostřed večeře dal plukovník Leslie zvednout padací most a do hodovní síně vpadly dva oddíly spiklenců. Po krátkém zápase byli Illov, Trčka, Kinský a Neumann zabiti. Došlo k tomu kolem osmé hodiny večerní. Spiklenci se ubezpečili, že vraždění nevzbudilo ve městě pozornost a Buttler s oddílem dragounů, vedených rytmistrem Deverouxem, se vydal k příbytku nic netušícího vévody. Vraždy na hradě se odehrály v tzv. Gordonově domě vedle paláce. Tento dům při pozdějších přestavbách zmizel, ale archeologické výzkumy na počátku 20. století a v 70 letech jeho základy odkryly a zpřístupnily. Poslední dějství chebské exekuce se odehrálo v Pachelbelově domě, v němž bydlel toho času obchodník s vínem Kryštof Jindřich Hergesell. Vévoda nechal kolem domu rozestavit stráže, aby bránili hluku v okolí, štěkotu psů a kokrhání kohoutů. Jeho přecitlivělé nervy a nemocné tělo potřebovaly úplný klid. Ve vedlejším domě se ubytoval vévodův astrolog Seni, naproti osobní lékař Sache.
Ráno 25. února 1634 napsal Valdštejn roztřesenou rukou svůj poslední dopis plukovníku chorvatské jízdy, aby se okamžitě dostavil k vévodovi. Mezi osmou a devátou hodinou večerní téhož dne vtrhli do vévodova obydlí Buttlerovi dragouni a irský rytmistr Walter Deveroux probodl generalissima partyzánou. Valdštejn přijal smrt podle jedněch zpráv mlčky, podle jiných prosil o milost. V každém případě však zemřel okamžitě a jeho mrtvola byla v bouřlivé mrazivé noci převezena na hrad a položena na nádvoří vedle těl jeho důstojníků.
Chebští měšťané neměli s událostmi oné noci nic společného a o tom, co se v jejich městě vlastně stalo, se dozvěděli až 27. února večer na hradě, kde mluvčí spiklenců pán ze Steinheimu oznámil purkmistrům a radě výsledek a smysl exekuce.

Po Albrechtově smrti dal Ferdinand II. Štýrský sloužit za zavražděného na 3000 mší.

Ačkoliv byl Valdštej sprovozen ze světa násilně, už byl stejně na pokraji smrti, protože měl
pokročilou syfilidu, měknul mu mozek a bolestivě mu mokvaly vředy. Na koně už se nedostal a z Plzně do Chebu ho vezli v kočáře na posteli.

Valdštejnovi znemožňovaly chůzi bolesti v končetinách, které se zhoršovaly. Těsně před smrtí se před španělským jezuitou Quirogou vyjádřil, že kdyby se nebál pekla a ďáblů, vzal by ten nejhorší jed, aby se té hrozné bolesti zbavil.

Nervová forma syfilis postihuje především míchu, což dobře vysvětluje nemožnost chůze a ochromení funkce rukou nemocného ke konci života. Rovněž i jeho popisovaná bledost, šednutí až zčernání pleti dokládají léčbu rtuťovými preparáty a z toho vznikající trvalou chudokrevnost. Počáteční dráždivé působení této specificky zánětlivé choroby lze dobře spojit s ohromnou výkonností a činorodostí
vévody v prvních letech vzniku 3. stadia syfilis. Dlouholeté působení noxy zničilo v posledních
letech vévodova života obranyschopnost jeho organizmu; za fyzickým zhroucením bezprostředně následovalo psychické a rozklad celé Valdštejnovy osobnosti. Násilná smrt mu zkrátila život jen velmi málo – snad o několik týdnů, nejvýš měsíců.

I přes tuto zradu, byl Albrecht z Valdštejna jeden z nejschopnějších vojevůdců své doby a významný Čech. Jeho odkaz si dokonce kuriózně připomínali i Němci, kdy dokonce po tomto Čechovi Albrechtovi z Valdštejna (německy Albrecht von Wallenstein) pojmenovali za 2.světové války jednu svoji divizi,
44. SS Panzer Grenadier Division „Wallenstein“, což byla „SS-Kampfverband“ tj.bojový svazek působící
na území Čech, obsahující mimo útvary německé branné moci i tři prapory Hlinkovy gardy (slovenské jednotky).

V posledních letech se v mnoha městech konají jeho oslavy. Je paradoxní, že je to hlavně v
místech, které odcizil původním majitelům.

Valdštejn který okrádal a vyháněl lidi do emigrace, se dnes opěvuje? Není také nikomu divné, že oddíly SS s jeho jménem a nášivkami na rameni zabíjeli pražské obránce barikád. To přece není samo sebou, když tohoto slavného muže vychvalovali nacisté!

Jičín – hlavní město Frýdlantského vévodství – terra felix

Město Jičín se nachází v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách, asi 85 km od Prahy v krásném prostředí Českého Ráje na řece Cidlině.

Město se jmenuje podle manželky krále, Guty Habsburské čili Jitky, manželky Václava II.

Město Jičín spojeno s pohádkovou postavou loupežníka Rumcajse.

Po bitvě na Bílé hoře si Jičín za svoje sídlo vybral Albrecht z Valdštejna, které se tak de facto stalo hlavním městem autonomního Frýdlantského vévodství.

Vévoda Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583-1634), původně chudý český šlechtic vyroste v pohádkového boháče a po císaři nejmocnějšího muže v monarchii, který tak rozhodujícím způsobem ovlivnil ve své době život v Jičíně, svém rozsáhlém panství a prakticky i dějiny celé
habsburské říše.

Proběhlo České stavovské povstání v letech 1618–1620 proti panování Habsburků .

Po likvidaci vzbouřených stavů Albrecht z Valdštejna po roce 1624 skupoval zabavené nemovitosti a obratem je prodával s mnohonásobným ziskem. Během krátké doby získal do svého vlastnictví šedesát čtyři prosperujících panství, zejména na severu Čech. Byl tak bohatý, že si mohl dovolit úvěrovat zadluženého císaře Ferdinanda II. Osobního bankéře si císař Ferdinand II. hýčkal a zahrnoval ho
nejrůznějšími tituly a výhodami. O moci vévody Valdštejna svědčí i to, že razil vlastní mince.

Roku 1625 bylo frýdlantské panství povýšeno na knížectví a roku 1627 na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desk Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním městem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království.

Skládalo ze sta sedmnácti statků, což odpovídalo šedesáti čtyřem panstvím. Na jejich území, z jedné
třetiny pokrytém lesy a měřícím necelých 120 000 hektarů – dnešní celá Česká republika má těch hektarů necelých 8 milionů.

Valdštejn proto, poté co byl v roce 1625 povýšen na vévodu, vyzval patentem z 22. března 1627 všechny exulanty k návratu, sliboval jim odklad placení poplatků na tři roky, osvobození od robot a poddanských povinností, současně zval na svá panství i nové osídlence, podmínkou však bylo přijetí katolického náboženství. Albrecht z Valdštejna chtěl za třicetileté války Frýdlant přeměnit v sídlo svého vévodství, plán však již nestačil uskutečnit. Svoje rozsáhlé panství nazval vévodstvím frýdlantským. Valdštejn na Frýdlantě skoro nepobýval, jeho sídlem byl Jičín.

Kraj byl po celá dvacátá léta ušetřen válečných útrap.

Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí, neboť Valdštejn si
taktéž vymohl od císaře osvobození svého vévodství od armádních přezimování, která vždy kraj nemilosrdně zatěžovala.

Zatímco na jiných panstvích, třeba hned za hranicemi Frýdlantska, odváděli lidé platy vrchnosti, císaři a vojáků, živili žoldnéře při průtazích krajem nebo při zimních kvartýrech, přihlíželi
bezmocně k tomu, jak vojsko pustoší jejich pole a plení sýpky a chlévy, na Frýdlantsku žili všichni v klidu a míru a odváděli své platy a povinnosti pouze Valdštejnovi.

Na počátku roku 1625 vyčlenil Valdštejn z dominia državy, které získaly status komorních panství a měly přestavovat nezcizitelné jádro Frýdlantska.
Na jeho ostatních částech s výjimkou církevních statků vytvářel lenní soustavu. Lenní statky byly za peníze či odměnou za různé služby postupovány jiným šlechticům, zůstávaly však pod Valdštejnovou svrchovaností a nemohly být bez jeho souhlasu převáděny na jiné majitele.

Valdštejn si poprvé prohlédl Jičín asi začátkem března 1621, kdy byl vyslán na Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Když potom 5. června 1622 dostal v léno frýdlantské panství a další statky, začal cílevědomě budovat město Jičín.

Než započala přestavba Jičina roku 1621, nalézál se zde sice zámek právě opravený po nikdy zcela
objasněném výbuchu střelného prachu a požáru v r.1620, dřevěné domky, středověké hradby.

Za pouhých patnáct let však vtisknou Valdštejnovi architekti a stavitelé tomuto městečku tvar, který definuje město a jeho tvář už navždy.

Samo město bylo zvětšeno na prakticky dvojnásobnou velikost.

Valdštejn radikálně přestavuje zámek, dřevěné domy na náměstí bourá a nahrazuje kamennými. Zakládá
kartuziánský klášter, uvažuje také o založení františkánského a dominikánského; zve sem jezuity, kteří otevírají gymnázium, staví kolej a seminář. Pro svoje sídelní město chce získat biskupství a začíná budovat unikátní biskupskou katedrálu na půdorysu řeckého kříže ve zjednodušené podobě byla však dokončena až o několik desetiletí později. Dostavba průčelí spadá až do 2. pol. 19. stol.

Rozsáhlé stavební práce, které neměly v tehdejší Evropě na sever od Alp obdoby, řídili italští
architekti G. Marini, N. Sebregondi, G. Pieronni a A. Spezza. Vrcholem jejich společného úsilí bylo
založení krajinně komponované šlechtické rezidence, která zcela jedinečným způsobem propojila výrazné dominanty města s širokým okolím.

Bohužel Valdštejnova smrt zastavuje nebo významně zpomaluje stavební práce v Jičíně a z celé zamýšlené kompozice zůstává pouze nedokončené torzo.

Přestože Albrecht z Valdštejna nestačil její jednotlivé části dokončit, podařilo se mu vetknout
Jičínsku pevný a čitelný řád. Krajinu mezi vrchem Velišem, městem Jičínem a obcí Valdice dodnes
protíná téměř geometricky přesná linie, která na sebe během necelých sedmi kilometrů „navléká“ sedm významných míst, jež sám založil nebo zdědil z předcházejících období.

Nejvýše položeným místem krajinné kompozice je čedičový vrch Veliš.
Na přelomu 12. a 13 stol. byl na jeho vrcholu vybudován hrad, který později patřil Vartemberkům, Jiřímu z Poděbrad a Trčkům z Lípy. Po Jindřichu Matyáši z Thurnu získal hrad Albrecht z Valdštejna. v té době jeden z největších středověkých hradů a jenž se na krátkou dobu stal také hlavním jičínským sídlem Albrechta z Valdštejna.
Ten daroval areál františkánům, ale záměr vybudovat zde konvent se již neuskutečnil. Za třicetileté války obléhali Veliš marně Švédové. Pevné sídlo nakonec poslední majitelé Šlikové zbořili na císařský rozkaz v roce 1678.
Zkázu kdysi výstavného sídla završilo 18. a 19. stol., kdy se přímo v jeho areálu těžil čedič.
Vrchol Veliše tedy vyhlodal lom.

Po severozápadním svahu Veliše směřuje kompozice do centra města Jičína, kde se rozrůstá o Valdštejnský palác, kostel sv. Jakuba Většího a Valdickou bránu.

Postupné budování Valdštejnského paláce je spjato s významnými představiteli šlechtických
rodů Trčků z Lípy a Smiřických.

Kostel sv. Jakuba Většího nechal Albrecht z Valdštejna stavět od roku 1627 jako katedrálu budoucího jičínského biskupství, k jehož založení však nikdy nedošlo. Také z tohoto důvodu byla monumentální centrála na půdorysu řeckého kříže ve zjednodušené podobě dokončena o několik desetiletí později. Dostavba průčelí spadá až do 2. pol. 19. stol.

Jehož plánované čtyři věže a kopule vytváří geometrický, optický i spirituální střed celé kompozice.
V místě nedostavěné kopule chrámu sv. Jakuba létají holubi.

Valdická brána vystavěná v letech 1568 až 1578 je jedinou dochovanou branou původního městského opevnění. Věžovitý vzhled získala postupnými rekonstrukcemi a přístavbami po pustošivých požárech města.

Základní osu linie tvoří pak čtyřřadá lipová alej širokä dvacet a půl metrů, dlouhá 1,7 km s téměř tisíci stromy vedoucí k zahradě a oboře Libosadu s letohrádkem Lodžie.

Velkoryse pojatý areál letohrádku s lodžií a terasovitě členěnou zahradou, dnes zvanou Libosad, založil Albrecht z Valdštejna v r. 1634 na úpatí vrchu Zebín. Po jeho smrti význam ne zcela
dostavěného letohrádku upadal.

Krajinnou kompozici uzavírá komplex kartuziánského kláštera s kostelem sv. Josefa ve Valdicích. Albrecht z Valdštejna jej nechal založit jako okázalé místo svého posledního odpočinku. Rozlehlý a přísně osově souměrný komplex staveb je obehnaný mohutnou obvodovou zdí, která připomíná spíše
středověkou pevnost.

Za počátek obce Valdice lze považovat 10. srpen 1627. V tento den byl Albrechtem z Valdštejna založen pod vrchem Zebínem kartouzský klášter sv. Brůny, zakladatele řádu Kartuziánů. Nechal jej vybudovat nejen na přání své prvé ženy Lukrécie, ale i ve snaze ovlivnit obyvatele Jičína a okolí, v němž bylo mnoho přívrženců Českobratrské církve. Bylo zde vystavěno asi 20 domků, ve kterých se usadili různí řemeslníci, kteří pracovali pro mnichy v kartuziánském klášteře. Klášteru daroval i zámek v Radimi se dvěma dvory, 12 vesnic, 3 mlýny, 4 rybníky a 4 lesy. Aby se mohli mniši věnovat své službě daleko bedlivěji, věnoval jim dále hrad Pecku s městem, dalších 11 vesnic, 4 dvory s rybníky a potoky, 5 mlýnů a 6 lesů. Stavba kláštera (pro 12 mnichů, 1 převora a 1 prokurátora) byla dokončena v roce 1632. Téhož roku – 30. července 1632 byl položen základní kámen ke stavbě chrámu. Ten byl dostavěn v roce 1668. Jméno získala obec od blízko ležící obory podle německého „Wald“. Od kláštera získala obec původně i druhé jméno – Kartouzy. Kartuziáni žili v klášteře do roku 1782. V tomto roce byl klášter zrušen dekretem císaře Josefa II., mniši byli vypuzeni a klášterní majetek byl v dražbách rozprodán, vnitřní zařízení nešetrně rozebráno. Až do roku 1855 klášter pustl, neboť objekty byly využívány jako sýpky obilí, sklady bavlny a starých věcí, v některých lepších prostorách bydleli knížecí úředníci. V roce 1856 bylo rozhodnuto, že z bývalé kartuzie bude zřízena centrální věznice, ta nejtěžší pro tresty od 10 let do doživotí. Roku 1857 koupil erár budovu bývalého kláštera od hraběte Ferdinanda z Trautmannsdorfu a zřídil zde mužskou trestnici pro těžké provinilce. Mezi prvními trestanci převedenými do Kartouz byl i známý lotr Babinský.

Areál valdického kláštera je veřejnosti nepřístupný.

Namísto modliteb znějí ve valdštejnské kartouze nadávky vězňů.

Kromě své duchovní složky je tato linie ozářena i světlem slunce, které vždy o zimním slunovratu
vstupuje do lipové aleje a svítí směrem na kartouzu, aby tak v nejtemnějším dni roku oznamovalo zmrtvýchvstání.

Frýdlant – pokojná země – Albrecht Eusebius z Valdštejna – terra felix – šťastná země

Město Frýdlant rozkládající se na obou březích řeky Smědé tvoří přirozené centrum celého Frýdlantského výběžku. Vznikalo a rozrůstalo se ve stínu stejnojmenného hradu střežícího zemskou stezku do Lužice.

Zvláštní jméno bývá vysvětlováno starou pověstí, podle které žil před mnoha staletími v hustých lesích provincie Záhvozd muž, který měl sedm synů. Když dospěli, požádal vrchnost, aby jim přidělila sedm lánů půdy. Tak se prý také stalo a zanedlouho vyrostla na břehu Smědé malá osada. Starý otec toužící po klidu a míru, ji pojmenoval po německu Viderland, což v českém překladu znamená „chraňte zemi“.

Do této odloučené lesnaté krajiny jednoho dne přišel saský princ. Prožil milostný příběh s obyčejnou měšťanskou dívkou. Protože to nebyla žena urozená a jeho láska nezůstala utajena, byl tento vztah příčinou princova vyhnání ze své vysoce postavené rodiny i ze své původní vlasti. Princ se usadil právě v této bezejmenné osadě. Sblížil se s místními obyvateli, přivykl jejich způsobu života. Sdílel
s nimi dobré i zlé. Až po dlouhé době mu bylo jeho provinění odpuštěno a on se znovu mohl vrátit domů, do Saska. Ale ještě dříve než malou osadu na úpatí Zámeckého vrchu opustil, pojmenoval ji jménem F r i e d l a n d ( Land = země a Land des Friedens = země míru, pokoje). Z tohoto názvu prý mnohem
později vzniklo jméno utěšeně se rozvíjejícího městečka, dnešního Frýdlantu v Čechách.

Albrecht Eusebius z Valdštejna panoval na Frýdlantě pouhých dvanáct let, přesto právě tehdy se dostal Frýdlant do širokého podvědomí a jeho jméno vešlo do evropských dějin.

Narodil se v zapadlé heřmanické tvrzi u Jaroměře jako syn zchudlého Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické, kteří se drželi víry Jednoty bratrské.

Ze sedmi dětí se dospělého věku dožily pouze Anna Kateřina (provdaná za Karla staršího ze Žerotína, zemřela ale mladá na tuberkulózu), Marie Bohumila a Albrecht. Po brzkém úmrtí rodičů (matka
zemřela náhle 22. července 1593 a otec Vilém 25. února 1595)

Ve 12 letech tedy byl bez rodičů.
Po jejich úmrtí jej nechal poručník Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberku vychovávat ve škole Jednoty
bratrské i olomouckém konviktu jezuitů. Valdštejnovi nic nevyhovovalo. Provinční nudu nesnášel, chudobu chápal jako nedostatek inteligence a šlechtickými zásadami opovrhoval. Nedal na tradice,
ani na víru, přestože právě ta dala vzniknout třicet let trvající válce, na niž Valdštejn postavil
svou skvělou kariéru.

Na evangelické univerzitě v německém Altdorfu – studia ale nedokončí, po roce je ze školy vyloučen.

Strávil dokonce několik dní v městském vězení, neboť se účastnil několika šarvátek a bitek, při jedné
z nich byl zabit syn významného altdorfského měšťana a Valdštejn pomohl vrahovi k útěku.
Oleje do ohně pak přilil sám, když téměř k smrti umlátil svého sluhu.

Šestnáctiletým jinochem cloumala puberta opravdu řádně. Užíval si prostitutek, karbanu a pití, až se musel z univerzity vrátit s ostudou do Čech

Roku 1604 začíná jeho vojenská kariera, nechal se najmout jako fendrych (praporčík) pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kde si vysloužil povýšení na hejtmana. Z uherského tažení si však domů přinesl zranění ruky a též tzv. uherskou nemoc, začíná se projevovat jeho nemoc sylilis. Kterou se nakazil možná už v 16 od prostitutky. Vrátil se churavý (léčil se údajně i ze zápalu plic).

V Olomouci, na podzim roku 1606, Albrecht z Valdštejna přestoupil na katolickou víru.
Věděl, že jako vyznavač víry Jednoty bratrské nebude mít u dvora dveře otevřené.

Konvertováním ke katolíkům si následně otevřel dveře k dalším vojenským i společenským postupům.

České stavovské povstání v letech 1618–1620 bylo povstání českých stavů proti panování Habsburků. Spojily se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem.

Moravský zemský sněm však povstání podpořit odmítl (mj. z důvodu náboženské odlišnosti od Čech a kvůli přítomnosti katolického stavu, který v Čechách chyběl i kvůli odporu vůči Čechům) a Karel starší ze Žerotína prosazoval neutralitu a nezávislost Moravy.

V červenci 1618 požádal císař Ferdinand Moravany, aby polovina jejich stavovského vojska bojovala po boku císařské armády. Moravské stavy však odmítly a pouze umožnily průchod císařských vojsk Moravou.

Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly stavy poraženy. Ačkoli se pak pozice Habsburků v českém státě upevňovala, spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt, třicetiletou válku.

Stavovské povstání vypuklo téměř sto let po nástupu Habsburků na český trůn. Celé toto období se vyznačovalo napětím mezi dvěma koncepcemi formy vlády. České stavy se snažily přiblížit ideji stavovské konfederace, tj. stavu, kdy by faktickou vládu v Koruně české vykonávaly stavy jednotlivých zemí. Již několik desetiletí mohly stavům posloužit za vzor Spojené nizozemské provincie.

Představa, že by se v českých zemích mohl uplatnit nizozemský koncept vlády, samozřejmě Habsburky děsila. Navíc byla zcela v rozporu s jejich snahou o potlačení stavů a posílení královské moci.

Valdštejn se účastnil jako velitel kyrysnického pluku 10. června 1619 pod vedením Karla Bonaventury Buquoye bitvy u Záblatí v Čechách, kde porazili stavovské vojsko vedené Mansfeldem. Jeho regiment se
zasloužil v bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 o likvidaci vzbouřených stavů. Začátkem března 1621 byl vyslán na Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Valdštejnův oddíl pěchoty a jízdy obsadil zámek a město Frýdlant 4. dubna 1621, necelého půl roku po bitvě na Bílé hoře, z něhož v času prchl dosavadní majitel Kryštof z Redernu. Tím to si Valdštejn zabezpečil frýdlantské panství, na které mu císař Ferdinand II. vystavil 21. 4. 1621 zástavní list. O rok později, 5. června, mu udělil frýdlantské a liberecké panství v léno a 16. července byla podepsána kupní smlouva, Valdštejn za tato dominia zaplatil 150 000 zlatých.

Frýdlantští měšťané i panský hejtman Hans z Gersdorfu zjistil poměrně brzy, že nový majitel je oproti Redernům úplně jiný. Gersdorf přestože byl protestant, mohl na dále vykonávat svoji funkci, což vzbudilo naděje na náboženskou toleranci, avšak u Valdštejna nehrálo roli ani tak náboženská příslušnost, jako schopnost vyhovět jeho požadavkům, zejména hospodářským. Gersdorf byl v roce 1624 vsazen do vězení na Hrubé skále poté, když se ukázalo, že hospodařil tak trochu i do vlastní kapsy. Měšťané poznali, že nastaly horší časy než za Redernů, již roku 1622, kdy požádali Valdštej na o potvrzení svých dosavadních privilegií, zejména várečného práva. Valdštejn kategoricky odmítl a prohlásil vaření piva za právo náležející vrchnosti. Další zklamání jim Valdštejn přichystal ve věci tolerance luteránské víry . 6. května 1624 byli dosavadní protestantští kněží – v souladu s úsilím habsburského dvora obrátit poddané v Čechách na katolickou víru – veřejně seznámeni se zákazem jejich náboženství. Novým, katolickým knězem byl jmenován Baltazar z Waldhausenu a protestantští kněží museli odejít do exilu. Tato násilně a bezohledně prováděná proti reformace vedla k takové odlivu obyvatelstva do blízké Lužice, že to vážně ohrožovalo ekonomickou situaci panství.

Albrecht z Valdštejna po roce 1624 se stal nejmocnějším a nejbohatším mužem v Čechách.
Valdštejn skupoval zabavené nemovitosti a obratem je prodával s mnohonásobným ziskem. Během krátké doby získal do svého vlastnictví šedesát čtyři prosperujících panství, zejména na severu Čech. Byl tak bohatý, že si mohl dovolit úvěrovat zadluženého císaře Ferdinanda II. Osobního bankéře si císař Ferdinand II. hýčkal a zahrnoval ho nejrůznějšími tituly a výhodami. O moci vévody Valdštejna svědčí
i to, že razil vlastní mince.

Roku 1625 bylo frýdlantské panství povýšeno na knížectví a roku 1627 na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desk Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním městem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království.

Valdštejn proto, poté co byl v roce 1625 povýšen na vévodu, vyzval patentem z 22. března 1627 všechny exulanty k návratu, sliboval jim odklad placení poplatků na tři roky, osvobození od robot a poddanských povinností, současně zval na svá panství i nové osídlence, podmínkou však bylo přijetí katolického náboženství. Albrecht z Valdštejna chtěl za třicetileté války Frýdlant přeměnit v sídlo svého vévodství, plán však již nestačil uskutečnit. Svoje rozsáhlé panství nazval vévodstvím frýdlantským. Valdštejn na Frýdlantě skoro nepobýval, jeho sídlem byl Jičín.

Kraj byl po celá dvacátá léta ušetřen válečných útrap.

Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí, neboť Valdštejn si
taktéž vymohl od císaře osvobození svého vévodství od armádních přezimování, která vždy kraj nemilosrdně zatěžovala.

2. dubna 1628 se Valdštejn rozhodl sedm ze svých měst povýšit do městského stavu. První byl Jičín,
následoval Frýdlant, Česká Lípa, Turnov a Český Dub.

Město bylo vyrabováno 28. srpna 1629, když tudy projížděli chorvatští jezdci. Větším nebezpečím byl saský vpád v roce 1631, kterého tehdy hodlal využít i Kryštof z Redernu k návratu na své panství. Vpád však byl neúspěšný a Kryštofův návrat se tak nekonal.
Během vpádu bylo opevnění Frýdlantu značně posíleno a na zámek se vrátila Valdštejnská posádka. Díky ní také nepadl zámek do nepřátelských rukou, když před 24. listopadem 1632 město obsadil oddíl zhruba tisíce mužů.

Generálové měli z Valdštejnovy rostoucí moci strach. Byl trnem v oku mnoha lidem.

Proti Albrechtovi, který byl nyní na vrcholu moci se zvedla vlna závisti, kritiky a intrik. Zrostla nedůvěra k jeho osobě, další setrvání u moci je považováno za nebezpečné.

Roku 1634, vlastně již smrtelně nemocen, do Chebu museli Valdštejna donést na nosítkách.
V Chebu se připravovala vražda. Ottavio Piccolomini měl v truhlici schovaný císařův rozkaz Valdštejna zneškodnit a také odměnu, jmenovací dekret do hodnosti maršála. Také odměny vražednému komandu, dvanácti dragounům podplukovníka Geraldina a kapitána Deverouxe, byly štědré. Dalších dvě stě vojáků čekalo v záloze na rozkaz. Heslo znělo Rakouský dům. Albrecht Eusebius.
Plukovníci, velitel John Gordon, zástupce Walter Leslie a Walter Butler, pozvali Valdštejna
s doprovodem na večírek na chebský hrad. Zatímco čtyři Valdštejnovi nejbližší šlechtici – polní maršálek Kristián Ilov, Adam Erdmann Trčka, Vilém Kinský a doktor Jindřich Niemann – pozvání přijali,
vévoda odmítl. Byl těžce nemocný a necítil se dobře. Volil odpočinek v purkrabském Pachelbelově domě. Spiklenci zajistili, aby se hosté cítili co nejlépe. Oběti několik hodin konverzovaly se svými vrahy,
když do síně vtrhli dragouni s tasenými kordy. Hrabě Kinský ani nestačil vstát od stolu. Trčka
se probil do chodby a utíkal k bráně kde ho probodl MacDaniel, třetí z dragounských velitelů. Doktora Niemanna dobili vojáci v kuchyni. Komando dragounů vedených Butlerem nechalo mrtvoly ležet na zemi a utíkalo chebskými ulicemi dokončit úkol. Potyčka s Valdštejnovou stráží trvala krátce. Irský žoldnéř Walter Deveroux probodl před vévodovou ložnicí páže, rozrazil dveře a ocitl se před Valdštejnem. Ten se pravděpodobně ani nezvedl z lůžka. Deveroux nezaváhal. Partyzánou probodl generalissimovu hruď.

Nejbohatší a po císaři Ferdinandu II. nejmocnější muž říše byl mrtev.

Ostatky Albrechta z Valdštejna vykonaly složitou cestu. Ottavio Piccolomini nařídil dopravu mrtvoly do Prahy, kde měla být pro výstrahu vystavena. Během cesty tuto potupu generál Jan Matyáš Gallas odvolal a vévoda byl v tichosti pohřben u minoritů ve Stříbře. V roce 1636 císař Ferdinand II. povolil
převezení ostatků do Valdštejnem založeného kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. V roce 1785 za Josefa II. doputovaly do kaple svaté Anny v Mnichově Hradišti.
Novodobý náhrobek byl postaven v roce 1934 ke 300. výročí vévodovy smrti.

Jeho ohromný majetek byl zkonfiskován, jeho rodina získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu.

Konfiskace rozsáhlého Valdštejnova majetku a majetku A. E. Trčky tak měla pro české země ještě horší dopad než konfiskace pobělohorské. Na zabrané Valdštejnovo území se nahrnula drobná cizí šlechta, císař za odměnu rozdával každému, kdo se na smrti vévody podílel.Většinou to byli vojáci se šlechtickým původem z ciziny, kteří ale nemohli pochopit problematiku českého hospodaření v tak složité době, jakým třicetiletá válka byla a došlo tak k úpadku rozsáhlé enklávy, jež vlastnili Valdštejn, Trčka a Kinský.

V době zavraždění Albrechta z Valdštejna mu císař ještě dlužil na 3 miliony zlatých.

část získal bratranec Maxmilián – snad i za bezproblémové vydání 30 000 zlatých z vídeňského majetku vévody císaři. Vdova Isabela požádala císaře o zachování svého vdovského majetku (Česká Lípa, stolní stříbro z paláců v Praze a Jičíně) a věna pro svou dceru (11 662 zlatých).

Stalo se.

Generál Gallas získal Frýdlant a Smiřice,
hrabě Rudolf z Tiefenbachu Jičín,
hrabě Schlik Velíš,
plukovník Desfours Semily,
hrabě Lamboy Hostinné,
Buttler Doksy a Deštnou,
Gordon Smidary a Skřivany,
Leslie Nové Město nad Metují,
Deveroux Dobrovítov, Chlum a Krchleby.
Buttler a Aldringen zemřeli ještě v roce 1634,
Deveroux v roce 1639.

Co Valdštejn už nestihl:
Pod císařským stolem skončil Valdštejnův návrh, že na vlastní náklady promění Prahu v nedobytnou pevnost.

Císařův úkol pro Valdštejna: Vévoda měl postavit flotilu schopnou zničit nizozemskou. Valdštejn
dostal od císaře Ferdinanda II. titul generál císařského loďstva nad Atlantským a Baltským mořem.

Frýdlant – zlá pani – Kateřina z Redernu – dům nechala vyčnívat úmyslně, aby tím narušila pravidelný obdélník frýdlantského náměstí

Zajímavým místem stojícím za vidění při návštěvě Jizerských hor je Frýdlant. Nevelké město je nejstarším městem jizerskohorského podhůří a dlouhá léta bylo i hlavním správním střediskem frýdlantského a libereckého panství. Řeka Smědá, na jejímž pravém břehu se Frýdlant rozkládá, tvoří hlavní tok „Země za tunelem“, jak se Frýdlantsku někdy říká. Její pojmenování je odvozeno od hnědé
(smědé) rašelinné vody tekoucí jejím korytem a nutno podotknout, že pohled do údolí řeky je
velice působivý, až mystický. Možná proto, že je do něj vtisknut obraz předlouhé historie počínající původním slovanským osídlením nehostinných hor.

Frýdlantu na frýdlantském náměstí se nachazí dům. O tomto podivuhodném domě čp.2, nápadně vystupujícím z jinak jednotné řady, pověst vypráví, dům byl vystavěn ve zlém úmyslu Kateřinou z Redernů, tak aby vyčníval daleko z řady domů dopředu, aby hrubě porušil pravidelný obdélník frýdlantského náměstí. Proto je také dům nazýván Na Panské zvůli.
Tento zásah do jednotné fronty staveb na náměstí je Kateřině z Redernu přisuzován bez větších důkazů, hlavně z toho důvodu, že byla všeobecně známa její zášť vůči městu Frýdlantu a jeho obyvatelům. Dům původně patřil Kryštofu Zestermannovi, který byl v letech 1598-1615 s krátkými přestávkami
purkmistrem města Frýdlantu.

Zestermann, významný měšťan, patřil k městské opozici a býval výmluvným členem měšťanů proti vrchnosti, kterou v té době představovala Kateřina z Redernu a později její syn Kryštof.

Zemřel 24.ledna 1615 v deset hodin večer v žaláři frýdlantského zámku jako jedna z obětí Kateřininy nenávistné povahy. Podle vyprávění měl purkmistra v žaláři do krve zbít vlastní rukou Kateřinin syn Kryštof.
Kateřina z Redernu převzala Zestermannův dům do své správy, a tím připravila o dědictví purkmistrova syna. Tehdy totiž dole ve městě právě hledala místo, kde by se mohlo čepovat panské pivo. A
Zestermannův dům stál pěkně na náměstí, na velmi příhodném místě, navíc měla paní Kateřina
neustálé spory s jeho majitelem. Proto se ho zbavila, a zřízení panského pivního šenku už nestálo mnoho úsilí. Před dům, který jí spadl do klína, pak stačilo předsunout malou přístavbu.

Výrazně vyčnívajícímu domu do frýdlantského náměstí se váží další pověsti. Například o vraždě dítěte nebo o služebných. Z novějších pověstí, ale již českého původu, se vypráví, že Kateřina z Redernu byla hysterická a hašteřivá babizna. Její nálady a věčný křik prý nemohl vystát její manžel – Melchior z Redernu a tak raději svůj život po boku hádavé ženštiny ukončil skokem do studny.

Říká se, že Kateřina z Reedernu někdy hradem i zámkem prochází. Říká se, že se chodí koukat na své panství, v jakém stavu jsou její majetky a podobně.

Frýdlant – redernove – Melchior – Kateřina – Kryštof – rodinny příbuzný Jáchym Ondřej Šlik



Rod Biberštejnů roce 1551 vymřel po meči Kryštofem V., tím dochází na Frýdlantsku ke změně majitelů panství.

Po smrti Kryštofa V. držela sedm let panství královská komora jako léno, které nani spadalo vymřením frýdlantské větve biberštejnského rodu.

Nároky lužických větví rodu na frýdlantské panství česká královská komora odmítla a prohlásila Frýdlant za odumřelé léno a od roku 1558 císař panství prodává protestantské šlechtě Redernů.

Prvním majitelem byl císařský rada Bedřich z Redernu, pocházejícímu ze Slezska, jeho rodové statky ležely jižně od Vratislavy. Redernovské období sice trvalo na Frýdlantu necelých 70 let, ale zapsalo se do jeho dějin jako období značného hospodářského rozkvětu, které nastalo hlavně za syna Bedřichova, Melchiora z Redernu, vynikajícího císařského polního maršálka, který se proslavil v Chorvatsku v bitvách s Turky.

Službu v císařské armádě nastoupil ve dvaceti letech.

Bránil svou vlast a křesťanství do poslední kapky krve.
Během válek s Turky, kteří ohrožovali na konci 16. století střední Evropu.
Patřil k největším vojevůdcům Jeho Veličenstva, císaře Rudolfa II. Proslul jako turkobijec.

Celkem se zúčastnil jedenácti válečných tažení v Holandsku, Francii, Itálii, Rusku, Prusku a Polsku.

V bitvach ve kterých bojoval vešli do dějin – pevnosti Hotván, Dotis, chorvatský Sisak,

Melchior zastával hodnost plukovníka pro pohraniční pevnost Ráb (dnešní maďarský Györ), kde velel tisícovce jízdních vojáků. Redern přispěl k udržení řady důležitých pevností na území dnešního Maďarska, Chorvatska i Rumunska.

Melchior potlačil vzpouru francouzských a valonských žoldnéřů v maďarské pevnosti Pápa. Usmrtili při
ní velitele císařských vojsk Adolfa ze Schwarzenbergu. Melchior se svými věrnými vojáky Pápu získal zpátky a zrádce krutě potrestal.

Ač protestant, přežil tam 24. srpna 1572 jeden z největších náboženských masakrů v dějinách –
Bartolomějskou noc, při níž katolíci vyvraždili údajně až 30.000 hugenotů.

Bojoval i v Nizozemsku, kde pod císařskými koruhvemi potlačoval protestantské povstání proti Habsburkům. Sami Redernové přitom byli luteráni.

rumunský Velký Varadín (dnešní Oradea Mare) ho dostaly na vrchol pomyslného žebříčku popularity. Opěrný bod habsburské příhraniční pevnostní soustavy Velký Varadín hájil Melchior na podzim 1598 s 2000 až 2500 muži proti 30.000 Turků.
Na pevnost udeřili dvanáctkrát a počet obránců se snížil na pouhých 700. Po šestitýdenním obléhání
však odtáhli Turci s nepořízenou.

Za poslední vítězství obdržel děkovný dopis císaře Rudolfa II., pasoval na rytíře a daroval mu 20 000 tolarů a posléze se stal prezidentem dvorské válečné rady.
Stal se vrchním velitelem uherské armády.
Roku 1599 obdržel rozkaz zasáhnout proti vzbouřeným císařským vojskům v Uhrách, tento úkol sice
splnil, patrně však v jeho průběhu onemocněl morovou nákazou. Dne 20. září v dnešním Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě zemřel.

Byla provedena jeho pitva a balzamace těla. Výsledky pitvy Melchior nezemřel na mor, ale měl soubor několika nemocí – Podle liberecké patoložky Radky Hamplové trpěl Redern ledvinovou kolikou, trombózou cév, zásobujících slepé střevo (mohl mít takzvaný infarkt střev). Jeho játra mohla být zasažena
metastázami a Melchior mohl být postižen také plicním edémem.

Melchior byl často pryč z panství na válečných taženích, na správu svých panstvích neměl mnoho času, spoléhal ve všem na organizační nadání své ženy Kateřiny, rozené Šlikové. Kateřina byla zámožná, panovačná, zároveň však neobyčejně schopná a umění milovná dáma. Kateřina byla podnikavá, patřila k luteránské šlechtě, která byla seznámená s duchovními i uměleckými proudy tehdejšího světa, zároveň však udržující četné svazky s obchodními a kulturními centry střední Evropy, především s Norimberkem, Augšpurkem, Zhořelcem a také s rudolfínskou Prahou. Redernové například považovali za samozřejmou povinnost učit se česky.

Po smrti svého manžela 20. září 1600 se stala správkyní rodového majetku Redernů jménem svého syna Kryštofa. Stala se pečující matkou, tetou i sestrou, starala se nejen o syna, ale také o
synovce Albina Šlika. Důstojné zázemí na libereckém zámku zajistila svým ovdovělým
sestrám Anně Marii a Kateřině Eleonoře.

Jako regentka panství Frýdlant, Liberec a Zawidów si nevedla špatně. Mimo jiné se zasloužila o rozvoj libereckého zámku, založila obec Kateřinky, pojmenovala také obec Bílý Potok (německy Weißbach), dala zbudovat dva mlýny, tři hamry, poplužní dvůr, dále podporovala důlní, železářské a sklářské
podnikání, financovala městské špitály ve Frýdlantu a v Liberci, zaplatila na 70 000 zlatých
dluhů za zesnulého chotě Melchiora, pro něhož za 36 960 říšských tolarů nechala vystavět rodinné mauzoleum.

Náhrobek je postaven ze tří druhů mramoru, světlezeleného z Anglie, tmavozeleného ze Slezska a hnědočerveného z Čech. Původně ho zdobily i jaspisy, topasy, rubíny a safíry. Náhrobku vévodí tři bronzové sochy. Uprostřed je generál Melchior z Redernu, po jeho pravici choť Kateřina a po levici syn
Kryštof. V připomínce vítězství zesnulého generála nesou voluty soklu dva shrbení Turci, mezi něž jsou rozmístěny tři bronzové zlacené reliéfy s výjevy bitev v Uhrách.
Ostatky Kateřiny ale nebyly uloženy do redernské hrobky a dodnes není jasné, co se tehdy stalo. Místo, kde byla Kateřina pochována, není zatím známé.
Syn Kryštof zemřel v exilu v Polsku
Pohřbený je tu jen Melchior z Redernu. Melchior se po své smrti nedočkal klidu. Hrobku, kde spočinul, vyplenili ti, mezi které sám patřil – vojáci. Během třicetileté války do hrobky vnikli Švédové. Byla vyrabována, otevřena a vykradena byla dokonce i rakev s ostatky. Krypta byla ještě několikrát otevřena během 19. století, naposledy pak roku 1908.

S Rederny začínají velkorysé přestavby obou panství; do dřevěných středověkých měst se staví první hrázděné a zděné budovy, většinou už patrové.

Stavební činnost stojí hodně peněz, Redernové jsou nuceni všemožným způsobem rozmnožovat tradiční příjmy, ve starých zemědělských osadách staví nové dvory, tzv. Vorwerky, v horách zakládají řadu tkalcovských vesnic, v blízkosti měděných a cínových dolů budují na tzv. zeleném drnu novou hornickou kolonii Nové město pod Smrkem.

Tato jejich podpora řemesel, zejména soukenictví, je motivována také snahou převést některé privilegované příjmy poddaných do panské pokladny.

Tímto dochází např. k vleklému sporu o várečná práva mezi Rederny a městem Frýdlantem, hlavně díky tomuto poddaní nenáviděli podnikavou Kateřinu z Redernů, jejíž bezohledná povaha se prosazovala čím dál tím více, za svým cílem si dokázala jít bezcitně.

Redernové, měli dostatek prostředků, Bedřich Redernů měl návyk na určité pohodlí a příjemné prostředí, o čemž svědčí fakt, že Bedřich st. z Redernů jako prezident královské komory ve Slezsku sídlil ve Vratislavi na královském hradě.

Bedřich však zemřel již roku 1564, statky po něm zdědili synové Jan Jiří, Fabián, Kryštof I., Melchior a Sebestián.
Do roku 1580 umřeli dva starší bratři a Jan Jiří již řadu let držel panství Torst a Peiskretschen ve Slezsku, připadlo Melchiorovi sídlo na Frýdlantu. Bratr Kryštof I. se svou manželkou Alžbětou, rozenou Šlikovou, se rozhodl usadit v Liberci. Kryštof byl zván, pán na Liberci a s Melchiorem byl spolu vládcem panství Frýdlant, Liberec a Závidow.

Po smrti Kryštofa I. liberecký zámek vystřídal majitele, bezdětná manželka Alžběta byla vyplacena od Melchiora částkou 10 000 zlatých, ještě za svého života roku 1599 Melchior propůjčil zámek jako věnný statek své choti Kateřině.

Kateřina dala Albinu Šlikovi, svému synovci, lénem roku 1616 statky Nová Ves, Poustka, Mlýnice, Boleslav a Reibersdorf (Rybarzowice) v Horní Lužici. Spolu se svými ovdovělými sestrami pobývala ke konci svého života na libereckém zámku, kde také 29. července 1617 zemřela.
Pohřeb měl být v září 1617, ale byl přesunut o několik měsíců z důvodu morové nákazy ve Frýdlantě. Pochována byla 20. 3. 1618.

Za vlády syna Kateřiny a Melchiora – Kryštofa II. z Redernu – už žádné stavební aktivity zaznamenány nejsou. Kryštofovi nejspíše pohodlnější styl renesančního způsobu života na nově zbudovaném šlechtickém sídle přinesl takové pohodlí, že po dalším rozšiřování už netoužil.

10. června 1618 zabil Kryštof v bitce svého druha z dětství, Albína Šlika. Příčina bitky není známa, za nejpravděpodobnější se pokládá Kryštofova prchlivost.

Redernové byli zapřísáhlí protestanti. Jeho otec kdyby žil a byl plne sile, boje schopny by bojoval na straně císařské, nebo podobných bitev se učatnil i když sám byl protestant, bojoval proti protestantům na straně katolické, věrný cisaři, habsburských službach. Proto by neschvaloval s Kateřinou synovo rozhodnutí. Protože připojit se k protestanské straně by znamenalo, postavit se proti cisaři.
Kryštof II. se připojil k protestantskému vojsku v hodnosti plukovníka. Přivedl sebou poměrně
početnou skupinu lidí z Frýdlantska i ze svého libereckého panství.

Kryštof II. za svou angažovanost ve stavovském povstání byl potrestán odnětím panství Frýdlant a Liberec, dále také konfiskací malostranského domu (dům na Malé Straně, dnes čp. 484/ III – koupila ho Kateřina z Redernu roku 1609 za 5000 kop grošů míšeňských) .

Kryštofův příbuzný
Jáchym Ondřej Šlik (1569–1621) od roku 1606 působil jako ředitel konzistoře podobojí, angažoval se v bojích o Rudolfův majestát. Odmítl přijmout Ferdinanda II. na českém trůně. Patřil mezi hlavní vůdce protihabsburské opozice, stal se jejich hlavním mluvčím. Po zvolení Fridricha Falckého českým králem přezval post nejvyššího sudího a fojta v Horní Lužici, po porážce na Bílé hoře se uchýlil na panství Redernů ve Frýdlantu, kde jej v březnu 1621 na rozkaz saského kurfiřta zajali a předali císaři. Byl ve věznění v Drážďanech.
Jeho žena se sice o záchranu svého muže snažila, seč mohla, a to i za cenu, že při této „cestě“ byla trojnásobně oloupena, nicméně její pokusy nepřinesly žádné ovoce. Šlik byl odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku.

Jako první ze 27 českých pánů byl v Praze 21. června 1621 předán katu Mydláři na Staroměstském náměstí. Kde mu byla nejdříve uťata pravá ruka na připomínku porušení přísahy věrnosti Císaři a poté hlava. Původní verdikt ovšem zněl čtvrcení za živa.
Kat Jan Mydlář jeho hlavu s rukou položenou na ústa pověsil na Staroměstskou mosteckou věž. V květnu 1622 dovolil Karel z Lichtenštejna po častých prosbách hraběnky Šlikové a dalších příbuzných, aby byla Šlikova lebka sňata a s veškerými obřady pohřbena k tělu v hrobce pod kazatelnou u Salvátora na Starém Městě pražském

Podle císařského rozhodnutí z dubna téhož roku se měli všichni rebelové dostavit k soudu pod hrozbou ztráty života, cti a majetku.

Na hlavu Kryštofa z Redernu byla dokonce vypsána odměna 5 000 tolarů , kdo ho dostane živého, či mrtvého.

Kryštof se staroměstskému popravčímu lešení vyhnul útěkem do Lužic na svůj statek Závidow, jenž mu byl konfiskován roku 1627.

Na Frýdlantsko se opakovaně vracel podle toho, jak se nedařilo habsburským vojskům. Navíc panství hlídali rejtaři Albrechta z Valdštejna, jenž Frýdlant i Liberec v roce 1622 koupil od císaře Ferdinanda II.

Poslední naděje Kryštofovi z Redernu na návrat ztracených panství svitla z jara 1639, kdy švédské vojsko, vedené smutně proslulým generálem Banérem, obsadilo celý sever Čech (Frýdlantsko, Liberecko, Zavidovsko). V té době se do vlasti ještě jednou Kryštof z Redernu vrátil. Ale již v únoru r. 1640 museli z Frýdlantska Švédové ustoupit a s ústupem protestantské armády byly pro posledního potomka rodu, který Frýdlantsko vlastnil přibližně 70 let, všechny naděje k návratu do vlasti a získání
uloupeného majetku definitivně ztraceny!
Tehdy stárnoucí exulant navštívil své rodové državy naposledy. Tehdy byl bezdětný, byť ženatý se slezskou šlechtičnou Magdalenou z Hundtu. Ačkoli generál Banér zaručil Redernovi držbu Habsburky konfiskovaných statků, trvalý pobyt v bývalém domově mu zajistit nemohl. A tak se historie frýdlantské a české větve Redernů uzavřela úplně Kryštofovou smrtí po roce 1641.

Za období vlády frýdlantské větve Redernů (1558 – 1621) došlo k tomu, že zvláštní rodinná situace přiměla bratry Rederny, aby si majetky rozdělily tak, že z Liberce a Frýdlantu, původně spojených jedním pánem (Kryštofem z Biberštejnu), vznikla dvě na vzájem si konkurující si rezidenční města na jednom panství (bez ohledu na Závidov).

Frydlant – Bedřich z Bibrštejna – čertem hrál kostky



Frýdlant Mnoho obyčejných i tajemných a podivuhodných příběhů se událo na hradě Frýdlant. A podle těch
záhadných událostí vznikaly mnohé pověsti. Před dávnými časy, které se staly minulostí žil na hradě
pán Bedřich z Bibrštejna se svou chotí. Pán byl zahalený tajemstvím a mezi lidem se povídalo, že se se samotným ďáblem spolčil. Snad tomu tak skutečně bylo. Pověst vypravuje, že za jedné mrazivé, dlouhé zimní noci hrál pán s čertem kostky o svou duši. Pánovi se nakonec přece jen podařilo vyhrát pekelník musel podle dohody zorat skálu pod hradem. Tak se také stalo, ďábel přiletěl s kouzelnými
vraníky a skálu vskutku zoral. Ještě dnes můžeme z nádvoří spatřit strmou a po celé délce
rozpukanou skálu, která připomíná sázku pana Bedřicha s čertem. V blízkosti této skály se zjevuje
i duch hradní paní, která naříká a usedavě pláče. Čas míjel a pán hradu zastárl a odešel na věčnost.
Možná do nebe nebo snad do pekla. Kdo ví? Ale mezi prostým lidem se ještě dlouhé měsíce povídalo o pánovu pohřbení. Rakev, v které byl pán Bedřich pochován, byla prý tak lehká, jakoby
v ní ani nikdo nebyl. Proto se také říkat, že pánovo tělo si odnesl ďábel do pekla…

Břidličná – dříve Frýdlant nad Moravicí – místo klidu, bezpečí, pokoje – případy vampyrismu

Okres Bruntál kraj Moravskoslezský

Břidličná (německy Friedland, dřívější český název Frýdlant nad Moravicí) je město ležící východně od Rýmařova, v údolí na soutoku řeky Moravice a potoka Poličky, na rozhraní Nízkého a Hrubého Jeseníku.

Jméno Frýdlant pochází z němčiny.
Vridelant – má v prvním členu vride, rozkazovací způsob středohornoněmeckého slovesa
= vriden – (uklidňovat, chránit),
ve druhém členu slovo = lant – (území, krajina).
Vridelant, Friedland znamená tedy ochraňuj zemi.

Jméno Frýdlant (německy Friedland)
= Frieden – mír, klid, pokoj a
= Land – země, kraj, venkov
Tedy místo klidu, bezpečí, pokoje.

Uplynulo mnoho staletí od doby, kdy se první lidé usazovali v této hornaté a hustě zalesněné krajině.
První písemné zmínky o osadě Skalka (520 m n. m.),umístěné na území dnešní Břidličné se objevily roku 1320.
Od roku 1492 se vesnice objevuje v soupisech majetku Jana Pňovského ze Sovince pod názvem Frýdlant (německy Friedlant), na území sovineckého panství rozprostírající se z roviny Hornomoravského úvalu až po Moravici na úpatí Hrubého Jeseníku.
Největší sídelní jednotkou bylo městečko Brunzejf (dnešní Rýžoviště), další dvě městečka byla Sovinec a Frýdlant (Břidličná).

Vývoj nejstaršího trvalejšího osídlení Frýdlantu a okolí je úzce spjat s těžbou a zpracováním rud, které se ve 14. a 15. století v oblasti severní Moravy počalo rozvíjet.

Ničivé vpády uherských žoldnéřů v závěru 15. století krutě dopadaly na celou oblast.
Válečné událostí a zřejmě i hospodářský úpadek nakonec způsobily, že se městečko spolu s dalšími obcemi sovineckého panství uvádí roku 1510 jako pusté.

Byl opět osídlen v rozmezí let 1545 až 1573. Obnovení městečka (statut městečka měl Frýdlant už v uváděném roce 1490) souviselo s rozbíháním těžby rud a jejich zpracováním, začíná se hospodařit s bohatstvím lesů, v městečku se mohli usazovat řemeslnici a obchodníci.

Městečku Frýdlantě bylo v té době 49 osedlých osob 28 panských poddaných pracovalo v hamru a zbytek byli sedláci. Měšťané podle zvláštního privilegia z roku 1582 nemuseli osobně robotovat na vrchnostenských dvorech. Museli však pomáhat při sušení a svážení sena a být kdykoliv k dispozici pří honech.

Poměrně vysoká nadmořská výška, chladné počasí a nekvalitní půda však nedovolovaly intenzivnější rozvoj zemědělství.

Třicetiletá válka přinesla všude těžké strádání. Těžké rány zasahují kořistící Švédové, tato invaze
uvrhla dolování v celé rýmařovské důlní oblasti do stavu nuceného klidu. Za třicet let bojů se celé
panství proměnilo v důsledku řádění válčících vojsk v poloviční poušť.

České kraje, i když jim lze vyčítat mnohé, nebyly přístupné víře v čáry a kouzla. Vše se zvrhlo až
roku 1540, kdy byla první upálená v Náchodě. V nedalekých Zlatých Horách a Jeseníku bylo například jen v letech 1639 – 1651 upáleno 102 obětí. Válka, bída a s tím v tomto období úpadek mravů a
vzdělanosti vedly k šíření tragických pověr, a také sovinecké panství postihla nízká lidská vášeň spojená s vírou v čarodějnice a vampýry. O případech vampyrismu (zohavování mrtvol) píše také
frýdlantská matrika. Popisuje případ pohřbené, avšak později vykopané a katem spálené Magdaleny, vdovy po Jakubu Zimmerovi (zemřela 18. 3. 1610). Ta přestože zemřela zbožně se slovy víry na rtech, byla 19. dubna vykopána a „ohněm v popel obrácena“. Matrika v Brunzejfu (Rýžovišti) zachycuje v letech 1610 – 1617 až 11 podobných případů. Ve Frýdlantě, kde byl v této době zdánlivý klid, došlo k dalšímu
zhanobení mrtvoly až roku 1617. Dne 6. 3. 1617 zemřelá Zuzana, vdova do Mertu Wolfovi, nemohla
být přes snahu a protesty pastora Melchiora Kleera řádně pohřbená a musela být katem spálena na
prach. Lze připsat zásluhu pastoru Kleerovi, humanisticky vzdělanému a smýšlejícímu člověku, že ve Frýdlantě došlo v té době jen k těmto dvěma případům. Tato jedna s temných stránek lidské povahy, hloupost a nevědomost není spjatá jen se sovineckým a sousedním janovickým panstvím, ale se severní Moravou a se Slezskem vůbec (hony na čarodějnice apod.). Ponurý je příběh statečného a vzdělaného faráře Jana Františka Bapsta nedalekého Rýmařova. Před řáděním smutně proslulého Bobliga z Edelštatu (Zlaté Hory) se zachránil na Nový rok 1686 jen útěkem. V témže roce upálili jako čarodějnici bláznivou ženu z Frýdlantu, a o tři roky později bylo dokonce spáleno větší množství těl nebožtíků podezřelých z
vampyrismu ve Valšovském žlebu.
Pověry se houževnatě držely dál.
Ještě v závěru 17. století, roku 1698, vykopal prý „rozzuřený lid a spálil opět ve Frýdlantě babičku,
protože prý v noci lidi strašila“. Až teprve protesty šlechty, odpor církve a osvícený postoj Marie
Terezie přinesly roku 1766 artikul proti čarodějnickým procesům, a teprve toto přísné zakročení
učinilo tomuto řádění v zemi konec.

Ani 18. a 19. století nelze charakterizovat jako epochu klidu zbraní. Ještě se země Koruny české
nevzpamatovaly z pohrom a útrap třicetileté války, a už začátkem 18. století vpadli až na jižní Moravu výbojní Maďaři společně s Turky. V období let 1742 – 1813 byla Habsburská monarchie téměř nepřetržitě ve víru válek (válka o dědictví rakouské, sedmiletá válka, tažení proti Turecku, pruský vpád, napoleonské tažení).

Koncem roku 1741 byla severní Morava v rukou pruských a saských vojsk, ve válce Marie Terezie ztratila Slezsko. Také tento kraj rabovali procházející vojáci, války postihly celou zemi hospodářsky. Kontribuce a válečné dávky ruinovaly hospodářství i na sovineckém a sousedním janovickém panství. Vedle válek dopadaly na obyvatelstvo i další pohromy. Řádily epidemie, požáry, povodně a byly roky neúrody.
Morová epidemie zasáhla Frýdlant v letech 1714 – 1715. V letech 1712, 1713 a 1737 byla v kraji
velká neúroda, hlad a s tím související velká drahota. Život v tomto hornatém kraji nebyl tedy
ani v 18. století pro místní obyvatelstvo nijak lehký.

V roce 1950 je Frýdlant nad Moravicí přejmenován na Břidličnou.

Frydlant – Biberštejni králi se zavazali slibem věrně sloužit i doprovázet a plnit všechna jakákoliv práva podle obyčejů království českého 

Začatek existence Frýdlantského hradu dokladá listina, která je nejstarším písemným dokladem o existenci frýdlantského hradu, který se zde objevuje pod názvem
– Castrum Vridelant -.

Rod Biberštejnů získává Frýdlantsko s okolím Liberce na základě kupní smlouvy za 800 hřiven stříbra.
Listina je psána latinsky a její překlad zní:

Já, Rulko z Biberštejnů oznamuji tímto listem jak všem současníkům tak i budoucím, že jsem hrad Frýdlant se všemi právy a příslušenstvím k tomu to hradu koupil od svého nejosvícenějšího Pána Otakara, vznešeného krále českého, za 800 marek stříbra freiberského ražení, jako dědičný majetek, ale s podmínkou, že já i moji zákoni tí dědici jmenovaného hradu budeme řečenému králi věrně sloužiti i doprovázeti a plniti všechna jakákoliv práva podle obyčejů království českého a že já a moji dědicové se zúčastníme vojenských tažení a dostavíme se zbraněmi, koňmi a ostatní výzbrojí, jak se sluší a patří, jak často onen král nebo jeho dědici taková to válečná tažení proti zemím nebo lidem podniknou, zkrátka, že já a moji dědici řečenému králi a jeho dědicům, všechno ostatní, co bude uloženo podle obyčejů téhož království ve věcech právních, daňových a válečných taženích podle obvyklých podmínek, nebo co je konáno ostatními vazaly téhož krále sám vykonám. Svědkové ale, kteří byli přítomni, jsou ti to:
Pan Mikoláš, syn řečeného Pána krále;
Domazlaus, komoří český ; Mstidrisius, purkrabí pražský;
Theodoricus, komoří český;
Hinko V. Lichtenburg,
Hinko Truchses,
Henko V. Lippa,
Wilhelm V. Lutitz,
Hinko V. Duba,
Jerko V. Waldemberg,
Gregorius, komoří Paní královny.

Na osvědčení a potvrzení této věci jsem dal tuto listinu vyhotovit a svou pečetí opatřit.
Dáno v Praze v roce 1278 – 7. února.

Zda Rudolf z Biberštejna stál v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 věrně po boku Přemysla Otakara II. nevíme, avšak že ji přežil dokazuje listina z roku 1281, v níž je uváděn jako svědek.

Rudolf Bieberstein měl syna Jana ten získal Nymburk.

V hromadění majetku úspěšně pokračoval i Bedřich z Biberštejna. Právě po příchodu do Čech nabyli největšího jmění, kromě Frýdlantu získali po roce 1340 i Tuchoraz, Chotěbuz a několik statků v Lužici a dokonce i ve Slezsku.

Bedřichovi synové si roku 1416 rozdělili otcův majetek mezi sebe. V pozdějších letech se rod
rozdělili na dvě větve.

Roku 1493 došlo mezi Biberštejny – Oldřichem sídlícím na Frýdlantě a jeho synovcem Matyášem sídlícím na Hamrštejně – ke sporu o panství Forst a Triebel, který vyústil v rozdělení rodu na dvě větve – z Frýdlantu a Forstu.

Tu první, frýdlantskou, založil Oldřich,

15. prosince 1551 zemřel jeho vnuk Kryštof z Biberštejna, vymřela jím zároveň i frýdlantská větev
Biberštejnů. Česká královská komora zamítla nárok lužické větve rodu na majetek větve
frýdlantské a prohlásila jej za odumřelé léno.

Druhou založil Václav, další příslušník této větve, Karel z Biberštejna, se marně snažil získat Frýdlant zpět, ale ani jeho děti nedokázaly udržet dosavadní majetek rodu.

Posledním mužským členem větve byl Adam,

Adamem vymřel rod ten v Čechách, ale zůstal ještě v Němcích.

poslední ženskou členkou pak byla Eliška, dcera Jana Viléma z Biberštejna. Tu si vzal za ženu Jan
Albrecht Krinecký z Ronova.

Eliška z Biberštejna, zemřela v roce 1683.

Kromě frýdlantského panství jim patřilo také panství Hamrštejn (pozdější Liberec), panství Sorau v Dolní Lužici a v Horní Lužici statky Tauchritz a Landeskrone. Později zakoupili braniborská panství Beeskow a Storkow a roku 1385 ještě panství Forst v Dolní Lužici. Tímto se stali jedním z nejmocnějších panských rodů severních Čechach.

Biberštejnové byli loajální a věrní panovníkům a katolické církvi, byl to mocný válečnický rod , v době husitských válek stranili Biberštejni císaři Zikmundovi a spolu s lužickými Šesti městím bojovali proti husitům, kteří tudy podnikali své spanilé jízdy do obou Lužic a Slezska. Husité dokonce vypálili Liberec a Frýdlant, ale hradu se nikdy nezmocnili. Ještě v letech 1467 – 1469 se Biberštejni účastnili i odboje proti králi Jiřímu z Poděbrad.

Biberštejnové se psali podle svého rodového sídla hradu v Míšeňsku, nedaleko města Bossem, západně od Drážďan na řece Biberstein (na řece Bobritsch) nedaleko Freibergu v Sasku, kde se uvádějí již v letech 1218 a 1228. Již ve 13. století užívali hraběcí titul, objevují se v listinách českého krále Václava I., později se snimi setkáváme v písemných pramenech, kde se objevují mezi horno lužickou a slezskou šlechtou, kde také získávali statky.

Jádrem jejich držav v Čechách bylo Frýdlantsko, v němž vytvořili od 14. do 16. století řadu lén pro své vazaly.

Frýdlantsko bylo v držení rodu Biberštejnů, až do roku 1551.

Frýdlantské panství nebylo nikdy děleno mezi členy rodu, ale zůstalo vždy celistvým územím neboť Biberštejnové vlastnily i jiná panství proto při dělení majetku panství Frýdlanské nemuselo se dělit. K Frýdlantskému panství v roce 1409 patřily vsi Horní Řasníce, Bulovka, Oldřichov v Hájích, Dětřichov, Mníšek, Hejnice, Jindřichovice pod Smrkem, Heřmanice, Kunratice, Libverda (dnes Lázně Libverda), Ludvíkov pod Smrkem, Luh, Albrechtice, Větrov, Dolní Řasníce, Krásný Les, Višňová a další vsi. Kromě těchto vrchnostenských vesnic k frýdlantskému panství patřila i řada vsí lenních. Najednolitost panství poukazuje i t o, že tu nebyl postaven žádný jiný hrad. Jeho hospodářským centrem bylo městečko Frýdlant.

Díky hradbám, řadě řemesel a škole bylo městečko Frýdlant učiněno na dlouhou dobu nejdůležitějším místem biberštejnského majetku u nás.

I když přesto hrad jiný na panství Frýdlantském stál.
Hamrštejn (německy Hammerstein) dnes je zřícenina hradu postaveného na skalním hřebenu Ovčí hory (496 m) zvaném Zámecký kopec (385 m) nad meandrem Lužické Nisy v katastrálním území liberecké čtvrti Machnín.

Za Bedřicha z Biberštejna sloužil tehdy jako správní centrum jihozápadní části Biberštejnského panství, jehož centrem byl Frýdlant.

Poloha hradu na nejzazším západním okraji bibrštejnského panství napovídá o snaze bránit jeho územní celistvost proti rodu Donínů na sousedním hradě Grabštejně.

Posádku hradu tvořilo několik desítek mužů pod velením purkrabího.

V době husitské patřili Biberštejnové k protivníkům husitů a do protikališnického tábora tak patřil přirozeně i Mikuláš Dachs a posádka hradu Hamrštejn. Jejich postavení bylo poměrně problematické – pouhých 10 km od hradu byl husity obsazený Grabštejn.

Roku 1433 napadli žoldnéři Oldřicha z Biberštejna část grabštejnské husitské posádky vracející se z nájezdu na Frýdlantsko a porazili ji. Svého vítězství pak využili, podnikli výpad k Chrastavě a tamní tvrz vypálili. Snad aby husité náhradou získali jiné opevněné místo, zformovali u Českého Dubu oddíl
o 400 jezdcích pod velením Jana Čapka ze Sán, který vytáhl proti Hamrštejnu. 23. února vyslal ještě Dachs do Zhořelce posla s žádostí o pomoc. Než však ta dorazila, drželi již Hamrštejn husité, kterým se obránci patrně pod tlakem mnohonásobné přesily po dohodě vzdali. Hrad zůstal v husitských rukách až do roku 1435.

Po skončení husitských válek se rozhořelo množství regionálních konfliktů mezi jednotlivými šlechtici. Zatímco na Českolipsku došlo k válce mezi Lužicí a Vartemberky, na Liberecku došlo k bojům mezi Biberštejny a Doníny. Roku 1450 se Biberštejnové přidali k vojsku lužických měst, které oblehlo a po třech týdnech dobylo Grabštejn, následkem čehož se Václav z Donína musel zavázat, že již nebude bojovat proti Lužici. Roku 1467 napadl Mikuláš Dachs Chrastavu a vzápětí se Donínové na čas zmocnili Hamrštejna. Od roku 1452 do roku 1486 byl purkrabím na Hamrštejně Heinz Dachs, syn Mikuláše Dachse.
Od roku 1454 patřil hrad Oldřichovi, Václavovi a Bedřichovi z Biberštejna. Spor o jeho vlastnictví poté vyhrál Václav z Biberštejna. Ten stál za vlády Jiřího z Poděbrad na straně uherského krále Matyáše. Protože však po uzavření smíru neuznali Václav a Bedřich z Biberštejna včas českého krále Vladislava II. Jagellonského, byl Hamrštejn prohlášen za propadlé léno a purkrabím se stal Hanuš z Rechenberka. Hanuš byl nařčen Janem z Donína z neoprávněného držení vesnic Machnín, Krásná Studánka, Svárov a Molberk. Zatímco Machnín tehdy připadl Donínům, zbylé vesnice měly patřit Hamrštejnu. Vrchními pány oblasti tak zůstávali Biberštejnové. Když na český trůn nastoupil Ludvík Jagellonský, propůjčil Oldřichovi z Biberštejna roku 1517 opět všechny jeho statky, Hamrštejn mezi nimi. Na počátku 16. století připadl hrad jako zástava Ulrichu Gotschovi, ale brzy nato se jeho majiteli opět stali páni z Biberštejna. Roku 1545 došlo k uzavření vleklého (bezmála 100 let) sporu mezi Doníny a Bibrštejny o ves Machnín. Výsledkem bylo vítězství Donínů a naprostá izolace hradu. V rozsudku se píše, že k hradu patří jen to „kam dopadají kapky vody ze střechy“.

Roku 1551 smrtí Kryštofa z Biberštejna vymírá frýdlantská větev rodu a veškerý majetek připadá jako odumřelé léno panovníkovi.
Ve smlouvě z 1. 4. 1558, kterou zakoupil Bedřich z Redernu frýdlantské a liberecké panství, je Hamrštejn již uváděn jako pustý.

Míšeň – vojenského tažení do Čech – válečné útoky zahalene do roucha náboženského

Sasko – Míšeň vděčí za své založení německému králi Jindřichu I., který nechal na zdejší skále zbudovat hrad během svého vojenského tažení do Čech roku 929.

Zdejší hrad nesl jméno „Misnia“. Pod jeho hradbami se nacházela původně slovanská vesnice „Meisa“ (pojmenovaná dle stejnojmenného potoka), jež byla germanizována a postupně rozšiřována, až se z
ní stalo na konci 12. století sídlo městského charakteru.

Míšeňské biskupství bylo založeno roku 968 a zaniklo během reformace.
V roce 1346 se biskupství rozkládalo na území vymezeném z jižní strany Krušnými a Jizerskými horami, na východě řekami Kwisa a Bobr, ze severu ohraničeném Odrou, Lužickou Nisou a na severozápadní straně Sprévou.

Ke snahám zdejších biskupů patřilo podrobení pohanských Lužických Srbů.

Polabští a baltští Slované byli vystaveni útokům svých bojechtivých západních sousedů, kteří svoje válečné útoky halili do roucha náboženského.

Pokřesťanění slovanských krajin se dostal do rukou germánských Franků a jejich následovníků Němců, kteří nepřicházeli k dosavadním pohanům s láskou, s jakou naproti tomu přicházeli věrozvěstové slovanští, na příklad Cyril a Methoděj, ale přicházeli do krajin slovanských s mečem. Proto také neměli ve svých misiích tolik úspěchu. Vždyť za misionáři přicházeli pak němečtí vojáci. Proto také bylo tolik odporu ke křesťanství mezi Slovany.

Konec Míšenského biskupství:
Když se v blízkém Wittenbergu začalo rozmáhat protestanství vedené Martinem Lutherem, patřil míšeňský biskup Jan VII. Schleinitz (1518– 1537) k jeho hlavním odpůrcům, nicméně úspěchy nekatolíků byly tak veliké, že míšeňskému biskupství postupně hrozil zánik.

Poslední z jeho biskupů Jan z Haugwitzu (1551–1581) podal svou demisi a na základě dohody se saským kurfiřtem Augustem přešel k luteránství, následně se oženil a odešel na zámek Ruhetal poblíž Mögelnu.

Biskupství bylo roku 1666 definitivně zrušeno a jeho majetek, a to jak finanční, tak movitý, předán především vzdělávacím institucím (školám).

České budějovice – čeče z budějovic – král Přemysl Otakar odňal Budějovice

 Přemysl Otakar II. koupil od Čéče z Budivojic, vsi ležící severně od pozdějšího města, pozemky na soutoku Vltavy s Malší a roku 1265 založil město. Mělo se stát oporou královské moci proti jihočeskému šlechtickému rodu Vítkovců. I tehdy se vytyčovaly stavební přímky, a to dostal na starost zvíkovský purkrabí, rytíř zvaný německy Hirzo a česky Hyrš nebo Hyř. Začalo se stavět na místě močálovitém, rozbrázděném četnými rameny obou řek.

Jeho předek Čéč byl 1172—1183 nejvyšším dvorským sudím. Týž úřad zastával 1205—1216 i jeho příbuzný Budivoj ze Železnice, jemuž Přemysl Otakar II. daroval území na pravém břehu Vltavy při soutoku s Malší. Severně odtud v místě přechodu dálkové obchodní silnice přes vltavský brod vznikla v 1. pol. 13. století osada Budivojovice s kostelem svatého Prokopa a sídlem vlastníka. V roce 1263 Budivojův syn Čéč se souhlasem manželky Guty postoupil blízkou osadu Záboří klášteru ve Vyšším Brodě. Krátce nato se území na soutoku dostalo do rukou krále Přemysla Otakara II., který na něm 1265 založil
nové královské město, pojmenované po starších Budivojovicích. Čéč s druhou manželkou Giselou,
dcerou Hadmara III. z Kuenringu, pak sídlil na hradě Velešíně, bývalém královském majetku, a ještě 1270 používal pečeti s označením z Budivojovic.

Panu Čéčovi odňal král Otakar Budějovice, kde nové město vystavěl a dal mu za ně Veliš u Jičína a synu jeho též Čéčovi za Veliš dal Václav III. Olešnou v horách.