Smrkovická obora – Valdštejnova zaliba – koně

Smrkovická obora, byla založena v roce1623 a po zavraždění Albrechta z Valdštejna patřila více než sto let pod Kladruby.

Vévoda Albrecht koně miloval zřejmě více než lidi.
Odhaduje se, že vévoda vlastnil osm set až tisíc koní.

Vévoda miloval velké koně. „Já chci mít raději jednoho velkého koně než tucet malých,“ nechal se prý slyšet.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Kromě toho, že byl nejúspěšnějším českým vojevůdcem a
podnikatelem, byl i výborným znalcem a chovatelem koní. Založil hřebčín, který svými nádhernými koňmi dosáhl, a na určitou dobu i přesáhl kvalitu koní z Kladrub.

Důležitou součást armády tvořili koně. Kromě toho byli nezbytní i pro slavnostní ceremoniál. Protože Albrecht z Valdštejna pocházel z východních Čech, nemohl si nevšimnout dvorního hřebčína, respektive
tehdy Jeho Milosti obory koňské v Kladrubech.

Choval koně pro armádu i pro práci v hospodářstvích na statcích a panských dvorech. Jeho cílem ale bylo určité sjednocení chovu a vytvoření velkého chovatelského centra. Pro tento záměr si našel v jižním cípu svého frýdlantského panství, místo mezi svým sídelním městem Jičínem a Novým Bydžovem.

Podél říčky Javořice se rozkládala poměrně úrodná půda a také lesy. Mezi obcemi Smrkovice, Ohnišťany, Chomutice a Radeč nechal vytvořit uzavřenou oboru a v její severovýchodní části postavit stáje. Obec
Radeč, v podstatě zanikla a ustoupila oboře. Dnes je tam obec Obora u Ostroměře.

Tehdejší kapacita smrkovických stájí a výběhů byla asi okolo 600 koní. Kvalita koní byla nesmírně vysoká, protože Valdštejn při nákupu koní nikdy nehleděl na cenu, ale chtěl si pořídit ty nejlepší. Koně byli ve většině případů původu španělského z iberského poloostrova či ze střední nebo
severní Itálie. Protože se často při vojenských taženích dostával na sever dnešního Německa a po dva roky byl i vévodou meklenburským, pořizoval si i koně meklenburské, fríské, oldenburské nebo
holštýnské, v jejichž žilách rovněž kolovala španělská krev. Jeho nákupy koní se nejčastěji pohybovaly v desítkách a někdy i stovkách jedinců. Vynikající koně nechal umísťovat do nové obory, ostatní koně
ponechával pro pracovní využití na panských dvorech.

Valdštejn používal chovatelské postupy, které se v Evropě staly běžnými až od 200 let později!

Velký a odvážný vojevůdce měl zásadně pozitivní vztah ke zvířatům a ke koním speciálně.
Kupodivu jako válečník neměl rád hony a je velmi málo zmínek, že by se jich kdy účastnil.
Také když musel vyřazovat koně pro zranění nebo stáří, velmi často je daroval a chtěl, aby se o ně hospodáři dobře starali a měli je více pro potěchu a než pro těžkou práci. Pokud se dozvěděl, že ještě
jeho staří koně musejí někde tvrdě pracovat, koně hospodářům odebral a nechal si zaplatit pokutu, že nedodrželi dané slovo. To raději koním připravil – jak je v jejich modlitbě – rychlou a milosrdnou smrt.

Svého nejoblíbenějšího koně, kterého ztratil v bitvě u Lützenu, si po jeho smrti nechal vycpat a měl ho jako přítele stále na blízku.

Když se roku 1632 v bitvě u saského Liitzenu střetli císařští vedení Albrechtem z Valdštejna se Švédy
vedenými králem Gustavem Adolfem, byli pod oběma vojevůdci zabiti i jejich koně. Zatímco
švédský král nalezl v bitvě smrt, Valdštejn vyvázl pouze se zraněním.

Mrtvé koně obou válečníků však čekal pozoruhodně stejný osud. Statný kůň Gustava Adolfa byl pietně dopraven zpět do Švédska, následně vycpán a je dodnes k vidění v komorní zbrojnici ve Stockholmu, zatímco jeho subtilnější kolega, který nesl do bitvy Albrechta z Valdštejna, je dnes vystaven v chebském muzeu. Zřejmě je totožný s koněm, o něm: psal Valdštejn už o šest let dříve jednom dopise; označoval ho jako Amor mio (Má láska). Smutný konec obou zvířat nebyl ničím výjimečným; traduje se, že pod velitelem císařských kyrysníků Ottaviem Piccolominim padlo právě u Lůtzenu hned sedm koní.

Při restaurování se přišlo na to, že z Valdštejnova nejoblíbenějšího koně zůstala původní pouze
jeho část. Je sestaven ze tří různých kusů. tří různých druhů koní.

Své nádherné koně půjčoval i císaři jako například při svatbě jeho syna Ferdinanda III. v roce 1631. Průvody, v nichž Valdštejn vjížděl do významných českých i zahraničních měst čítaly stovky koní a
desítky nádherných galakaros a povozů.

Ferdinand II. obdařil téměř veškerým Albrechtovým majetkem jeho protivníky a spoluvrahy. Jen si na prosbu svého syna Ferdinanda III. ponechal pod správou české královské komory oboru smrkovickou. Tu
přičlenil k oboře kladrubské a obě místa spolu žila více než sto let až do roku 1742, někde je uváděno i déle.

Dávnou Valdštejnovu oboru nalezneme již pouze na starých mapách. Dnes po oboře není téměř ani památky. Na Müllerově mapě z roku 1720 je v místě obory napsáno Gestüt. Na mapě prvního vojenského mapování z let 1760 až 1780 je hřebčín zakreslen pouze jako malý červený čtverec vedle Chomutic a nedaleko Smrkovic. Takže určitě tam koně chováni byli.

Rubriky: spojení zvířete a tajemného místa - kůň | Napsat komentář

Cheb – Valdštejnova vražda – nervová forma syfilis



Cheb (německy Eger, v chebském sudetoněmeckém nářečí Egha), je město na západě Čech v blízkosti hranic s Německem, v Karlovarském kraji, ležící na řece Ohři v okrese Cheb.

V době třicetileté války si město udržovalo svůj středověký ráz s množstvím věží a věžiček Správním uspořádáním zůstávalo Chebsko autonomním útvarem, který se svým charakterem stále podobal městskému státu vrcholného středověku. Šlechta v něm hrála zcela podřadnou roli. Poloha Chebu v nejdůležitějším místě českého západního pomezí zapříčinila, že oblast od prvních měsíců stavovského povstání po celých třicet let válečného běsnění nenalezla klid. Kolem Chebu se shromaždovaly armády obou stran, nepřetržitě tudy táhly jednotlivé oddíly i celá vojska, město i jeho okolí trpělo nájezdy žoldnéřů,
nepřestávalo platit kontribuce a výpalné, živilo posádky a několikrát bylo obsazeno a pleněno. V roce 1631 byl Cheb dobyt Sasi, v roce 1632 jej obsadilo vojsko Albrechta z Valdštejna, 1647 sem vpadli Švédové.

Spolu s Valdštejnem byli zavražděni Valdštejnovi přátelé generálové kteří nesouhlasili tim že Valdštejn je zradce a byli plně oddání císaři a králi Ferdinandu II.:
Kristián Ilova a Adam Erátnanna Trčku, civilista hrabě Vilém Kinský a rytmistr dr. Jindřich Niemann. Tihle důstojnici veleli Vojákům kteří rovněž
nesouhlasili s Valdštejnovou zradou.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna byl svými nepřáteli nazývan
„Zpupná bestie“, „krvavý a vzteklý pes“ či „zlotřilý Čech“.

Valdštejnovy válečné úspěchy, rychlá a strmá kariéra a také bezohledné počínaní mu však nadělají řadu nepřátel v řadách německé šlechty i na císařském dvoře.

Potom co byla zlomena Cisařova důvěra když uvěřil lžím které o Valdštejnovy rozšiřovali jeho nepřátelé.

Když si kromě suverénního rozhodování ve vojenských záležitostech činil i nároky na spolu rozhodování o osudech monarchie a o její evropské politice. Skrze nemoc byl unaven valkou a hledal cestu pro mír. To už může být brano jako zrada proti hasburkum, neboť mirem by nejspiš bylo spojeno i vzajemná tolerance protestansko – katolického stahu. Což by bylo mnohem složitější než jak se to nejpr zdálo.

Za zradu císaře mu nepřátelská strana dokonce nabídla korunu českého krále. Valdštejn nabídku nepřijal, ale nejspíš podvědomě na to myslel, kdyby on byl král.

Závistivci a osobní nepřátelé frýdlantského vévody pociťovali jeho sebevědomé projevy, jeho uspěch a rostoucí moc a bohaství jako osobní příkoří a osočovali ho stále zákeřněji.
Dokud jeho vojska vítězila a přinášela císaři politický užitek, nemohlo nic dobrou shodu mezi ním a jeho vrchním velitelem narušit. Císař dával Valdštejnovi okázale najevo, jak si váží jeho služeb a přehlížel jeho výstřelky, což ještě více provokovalo jeho závistivce a dvorské politiky, kteří tím více proti němu u dvora intrikovali. Valdštejna současně očerňovali jezuité a jeho odstranění žádali všichni němečtí spojenci Habsburků v čele s Maxmiliánem Bavorským. Nejpádnější byly přitom stížnosti na mnohatisícovou císařskou armádu, která Valdštejnovou zásluhou se stala svými nároky na peníze a na zásobování větším postrachem vlastních zemí a spojenců než nepřítele. Za těchto okolností se císař začal znepokojovat rostoucími Valdštejnovými ambicemi.

Byl jedním z nejvlivnějších lidí v Evropě a za zradu císaře mu nepřátelská strana nabídla korunu českého krále.

Zrada, strata důvěry přišla ze strany cisaře Ferdinanda II.. Jak by někomu měl věřit když od toho člověka přišla zrada, nevěřil Valdštejnovy, a pravě tahle nedůvěra odstartovalo to co se potom stalo.

Mohučský kurfiřt Anselm Kazimír přišel s návrhem, aby Katolická liga požádala císaře, aby zbavil Valdštejna velení. Nikdo se ale neodvážil toto přímo císaři navrhnout, ale bylo rozhodnuto
svolat kurfiřtské kolegium do Řezna a tam prosadit Valdštejnovo odvolání. Požadavek kurfiřtů na odvolání císařského velitele Ferdinand II. nepřijal. Další žádost nechal císař posoudit členům tajné rady. Ti prohlásili, že berou Valdštejna v ochranu, ale doporučují císaři, aby si nerozhněval kurfiřty a raději vévodu propustil z místa nejvyššího velitele vojska. To císař odmítl, Valdštejna obhajoval, stejně tak i jeho držení Meklenburska. Kurfiřti ovšem odmítli ustoupit.
Jelikož je císař nutně potřeboval k provedení volby svého syna římským králem, oznámil kurfiřtům,
po poradě se svým zpovědníkem páterem Lamormainem, změnu ve velení armády. Valdštejn ovšem nesmí být poškozen na své cti a majetku. Sněm se vůbec nevyjádřil k volbě římského krále, a tak císař ztratil svého nejschopnějšího generála, aniž by čehokoli dosáhl.

Na naléhání říšských kurfiřtů nakonec Ferdinand II. v létě 1630 odvolává Valdštejna z funkce nejvyššího velitele císařské armády.

Když se však situace na bojištích třicetileté války zhorší v neprospěch katolických a habsburských sil, povolá ho císař v prosinci 1631 zpátky do čela armády.

Armáda bojovala stejně spolehlivě jako dříve, ale jejímu vojevůdci bylo 49 let a den po dni mu ubývalo sil a energie. Valdštejnův zdravotní stav volal po důkladném odpočinku.
Možná právě ty ubyvající sily, navíc zhoršujicí stav jeho mnoholeté nemoci ovlivnil Valdštejna kromě vojenských i k politickým akcim které nebyli uplně jednotné s planem monarchie

Vévoda se během svého pobytu v Čechách v roce 1633 věnoval převážně armádě a měl již promyšlený plán k uskutečnění svého nejdůležitějšího cíle – všeobecného míru. Na něm se měly mezi sebou domluvit bojující armády.
Jejich dohodu by museli všichni přijmout. Těm, kteří by mírovou dohodu nepřijali, měla být vnucena násilím. Předběhl tak svou dobu o mnoho let.

V lednu 1633 vedl Valdštejn tajná jednání s nástupcem švédského krále, vůdcem říšské rady, kancléřem Oxenstiernou a současně vyjednával s Francouzi, jejichž zahraniční politiku vedl kardinál
Richelieu. V květnu dochází v Jičíně k tajné schůzce Valdštejna s českými emigranty – Janem Warlichem z Bubna a Jaroslavem Rašínem. Jako prostředníci Švédska.

Jeho mocí zrostla i pýcha a valku vedl podle svých přestav, které byly odlišné od planu cisařského dvora.

O prosazení míru se snažil také v červnu roku 1633, kdy místo předpokládané bitvy u Heidersdorfu vyjednával se saským maršálem Arnimem a veliteli švédského a braniborského vojska. Nepřátelství mezi armádami mělo být zastaveno a uzavřen mír. Smluvní strany se měly postavit proti těm, kteří by porušovali náboženskou svobodu. O svých plánech informoval Valdštejn také Švédsko a Francii, ale
nakonec z celého záměru ustoupil. Nevíme, proč se tak stalo, snad si uvědomil složitost celého
problému. Jako neúspěšná se ukázala snaha jednat o míru se Saskem, které potřeboval pro svoji myšlenku získat, a proto jej nemohl vojensky zničit, ačkoli měl k tomu několikrát příležitost.
Valdštejn ztratil čtyři měsíce času bezvýsledným jednáním se saským maršálem Arnimem, který záměrně vévodu klamal, aby získal čas. Vévodovo vedení války se muselo ostatním jevit jako nekompetentní a velmi špatné.
Neúspěch mírových snah byl pro něj samotného osudným.
Nejvyšší císařský velitel nedokázal využít pro nepřátele těžký rok po smrti Gustava II. Adolfa.
Vojenská nečinnost v průběhu roku 1633 popuzovala proti němu jeho nepřátele ve Vídni, Mnichově a v Madridu. Zaujat svými plány, nedbal na prosby o pomoc ze strany bavorského vévody Maxmiliána, kterého
nenáviděl. Řezno, jedna z nejdůležitějších katolických pevností v říši, bylo ohroženo švédskou armádou Bernarda Výmarského.
Valdštejn i Matyáš hrabě Gallas věřili, že cílem Švédů budou Čechy. Ohrožení nejen Čech, ale i
Vídně se stalo velmi aktuálním. Z různých příčin to byla vina Johanna Aldringena a bavorského
kurfiřta, ale neprávem byl obviňován Valdštejn za to, že neposkytl pomoc a Řezno tak mohlo být
Švédy dobyto. Již tak špatné mínění o vévodovi se ještě zhoršilo. Císařský vojevůdce se vydal proti švédské armádě, avšak vedení války v zimě neschvaloval a stáhl se do Plzně, kde měl od 10. prosince hlavní stan. Tento krok byl pro Vídeň velkým šokem, neboť všichni předpokládali, že se pokusí osvobodit Řezno z rukou Švédů. Jeho starostí bylo zimní ubytování vojska v Čechách, což se nelíbilo u
dvora, neboť dědičné císařské země byly vojskem zcela vyčerpány. Císař důrazně trval na tažení proti
Bernardu Výmarskému, ale generalissimus a jeho válečná rada toto v zimě odmítla. Valdštejn byl
zřejmě odhodlán neuposlechnout císařova rozkazu, což byla neslýchaná věc a znamenalo to oslabení císařovy autority. Napětí mezi oběma rostlo a rok 1633 skončil konfliktem mezi vévodou a císařem. Valdštejn nikdy neměl v úmyslu poškodit zájmy císaře, ale na základě göllersdorfské smlouvy měl stále nejvyšší velení nad armádou. Znal špatnou situaci ve vojsku a podle svého zvyku nechával vojáky odpočívat v zimním ležení a chystal se na jarní kampaň. Přihlédl také k názorům ostatních generálů a
plukovníků, kteří také nesouhlasili s tažením v zimě, neboť by to znamenalo zánik celé armády.

Nepřetelé tak každý jeho krok mohli vysvětlovat jako zradu a vzpouru proti císaři, a jeji cíl byl v tim aby jejich lžím císař uvěřil a mohli se Valdštejna konečne na vždy zbavit.

Jeho plán na sesazení Ferdinanda II. z trůnu a na vypuzení celé habsburské dynastie ze střední Evropy byla jen fantazie a nenávist jak jeho nepřátelé snažili lživě Valdštejna odviňovat před císařem, většinou lež se zakladá na překrousené polopravdě.

Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou z Lípy, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. K patentu byl připojen dlouho tajený dovětek:
Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence,
pokud to bude možno, zajmout a dopravit do Vídně,
nebo jako usvědčené provinilce zabít!

Cisař dal rozkaz aby Valdštejn byl převeden, měl být souzen před soudem, nasledovalo by vysetřovaní, po kterém by Valdštejn by asi vyšel jen mirným trestem, nebo vězení, jenže něco podobného tu už bylo. Padly na něj 1630 obvinění, byl zbaven velení, uběhl rok a cisař se na Valdštejna obratil. A nepřatelé jsi toho byly vědomi. Jestli se chtěji Valdštejna zbavit jediná možnost bude smrt.

Cisaře přesvětšili Aby za větou Valdštejna přivést živého byl dán dovětek kdyby to nebylo možné tak mrtvého. Což potom Valdštejnovy nepřátelé neměly zajem dostat jej k cisaři živeho, chtěli jeho smrt, aby se jej zbavily navždy, a cisař jsi tak své rozhodnutí nemohl rozmyslet.

Když císař 24. ledna 1634 vynesl nad Valdštejnem svůj tajný ortel, v němž mu neponechal žádnou možnost, aby se bránil proti vzneseným obviněním, zbývala frýdlantskému vévodovi jen hrstka věrných s níž se pokusil v posledním okamžiku uniknout z dosahu císařské moci. A zatím co se Valdštejn přesunoval do Chebu, spiknutí proti němu se rozrůstalo o plukovníky, ochotné udělat za příslib povýšení cokoliv.

Valdštejn Cheb respektoval jako strategickou pevnost a bránu jeho armád do Německa.
Takže po Chebu by jeho kroky nejšpiš by vedly dal do Německa.

Valdštejn 22.unora vytáhl z Plzně, Noc z 22. na 23. strávil Valdštejn ve Stříbře, z 23.
na 24. 2. v Plané u Mariánských Lázní. Mezi 16 – 17 hodinou, dne 24. února, dorazil vévoda se
svým doprovodem do Chebu. Kdyby v Chebu nebyl zavražděn dal by jeho cesta vedla do Saska, směrem k Hamburku. Jen je otazkou kde všude by se zastavil na noc, a kde by byl cíl jeho cesty.

Jenže se stalo čím on nepočítal, že mezi těmi s kterými prchal skrývají vrazi, navíc po cestě nejspíš vedli přátelské rozhovory tim padem nebylo žadného podeřzení a panovalal klamný pocit bezpečí.

Poslední dějství tragedie se odehrálo v Chebu, kde Valdštejn před necelými deseti lety postavil do
pole poprvé císařskou armádu.

Průběhu bojů se pohyboval se svou armádou po německém území kde kromě jiného osvobozoval města obsazená Švédy.

Albrecht z Valdštejna se stal prvním zločincem, který veřejně zabavoval majetek popravených českých pánů a mnoha dalších šlechticů i měšťanů, kteří museli za svou víru a přesvědčení emigrovat.
A teď on sam nakonec byl na utěku, zabaven mu byl majetek. Co mu asi zůstalo z celeho bohaství?

V sychravém dni 24. února 1634 vjel vévoda frýdlantský popáté a naposled do bran Chebu, aby jej již živý neopustil. V nosítkách, těžce nemocný a zlomený, provázený několika oddíly jízdy, asi
2000 vojáky.

Roku 1634, vlastně již smrtelně nemocen, do Chebu museli Valdštejna donést na nosítkách. Vévodovo
tělo i mozek devastovala rozvinutá neurosyfilida.
Chorobou postižený mozek už nedokázal fungovat jako dříve.
Jinak by si Valdštejn spočítal že situace, v níž se ocitl, je riskantní a vyžaduje nejvyšší opatrnost.

Nevítal jej žádný představitel města. Když se sesazený generalissimus podruhé ubytoval v měšťanském domě emigranta Alexandra Pachelbela (dnešní Muzeum) na náměstí, byl již jeho osud zpečetěn. Plukovník Buttler, který se se svým vojskem k Valdštejnovi připojil u Stříbra, se domluvil s velitelem chebské pevnosti Gordonem a dalšími důstojníky, že prchajícího vévodu zavraždí.
Gordon Valdštejna a jeho důstojníky Kristiana Illova, Adama Erdmanna Trčku, Viléma Kinského a rytmistra Neumanna pozval 25. února na chebský hrad k večeři. Valdštejn se vymluvil na nemoc, ostatní se však dostavili a s nimi plukovníci Buttler a Leslie, zasvěcení do spiknutí.
Většina zpráv se shoduje, že uprostřed večeře dal plukovník Leslie zvednout padací most a do hodovní síně vpadly dva oddíly spiklenců. Po krátkém zápase byli Illov, Trčka, Kinský a Neumann zabiti. Došlo k tomu kolem osmé hodiny večerní. Spiklenci se ubezpečili, že vraždění nevzbudilo ve městě pozornost a Buttler s oddílem dragounů, vedených rytmistrem Deverouxem, se vydal k příbytku nic netušícího vévody. Vraždy na hradě se odehrály v tzv. Gordonově domě vedle paláce. Tento dům při pozdějších přestavbách zmizel, ale archeologické výzkumy na počátku 20. století a v 70 letech jeho základy odkryly a zpřístupnily. Poslední dějství chebské exekuce se odehrálo v Pachelbelově domě, v němž bydlel toho času obchodník s vínem Kryštof Jindřich Hergesell. Vévoda nechal kolem domu rozestavit stráže, aby bránili hluku v okolí, štěkotu psů a kokrhání kohoutů. Jeho přecitlivělé nervy a nemocné tělo potřebovaly úplný klid. Ve vedlejším domě se ubytoval vévodův astrolog Seni, naproti osobní lékař Sache.
Ráno 25. února 1634 napsal Valdštejn roztřesenou rukou svůj poslední dopis plukovníku chorvatské jízdy, aby se okamžitě dostavil k vévodovi. Mezi osmou a devátou hodinou večerní téhož dne vtrhli do vévodova obydlí Buttlerovi dragouni a irský rytmistr Walter Deveroux probodl generalissima partyzánou. Valdštejn přijal smrt podle jedněch zpráv mlčky, podle jiných prosil o milost. V každém případě však zemřel okamžitě a jeho mrtvola byla v bouřlivé mrazivé noci převezena na hrad a položena na nádvoří vedle těl jeho důstojníků.
Chebští měšťané neměli s událostmi oné noci nic společného a o tom, co se v jejich městě vlastně stalo, se dozvěděli až 27. února večer na hradě, kde mluvčí spiklenců pán ze Steinheimu oznámil purkmistrům a radě výsledek a smysl exekuce.

Po Albrechtově smrti dal Ferdinand II. Štýrský sloužit za zavražděného na 3000 mší.

Ačkoliv byl Valdštej sprovozen ze světa násilně, už byl stejně na pokraji smrti, protože měl
pokročilou syfilidu, měknul mu mozek a bolestivě mu mokvaly vředy. Na koně už se nedostal a z Plzně do Chebu ho vezli v kočáře na posteli.

Valdštejnovi znemožňovaly chůzi bolesti v končetinách, které se zhoršovaly. Těsně před smrtí se před španělským jezuitou Quirogou vyjádřil, že kdyby se nebál pekla a ďáblů, vzal by ten nejhorší jed, aby se té hrozné bolesti zbavil.

Nervová forma syfilis postihuje především míchu, což dobře vysvětluje nemožnost chůze a ochromení funkce rukou nemocného ke konci života. Rovněž i jeho popisovaná bledost, šednutí až zčernání pleti dokládají léčbu rtuťovými preparáty a z toho vznikající trvalou chudokrevnost. Počáteční dráždivé působení této specificky zánětlivé choroby lze dobře spojit s ohromnou výkonností a činorodostí
vévody v prvních letech vzniku 3. stadia syfilis. Dlouholeté působení noxy zničilo v posledních
letech vévodova života obranyschopnost jeho organizmu; za fyzickým zhroucením bezprostředně následovalo psychické a rozklad celé Valdštejnovy osobnosti. Násilná smrt mu zkrátila život jen velmi málo – snad o několik týdnů, nejvýš měsíců.

I přes tuto zradu, byl Albrecht z Valdštejna jeden z nejschopnějších vojevůdců své doby a významný Čech. Jeho odkaz si dokonce kuriózně připomínali i Němci, kdy dokonce po tomto Čechovi Albrechtovi z Valdštejna (německy Albrecht von Wallenstein) pojmenovali za 2.světové války jednu svoji divizi,
44. SS Panzer Grenadier Division „Wallenstein“, což byla „SS-Kampfverband“ tj.bojový svazek působící
na území Čech, obsahující mimo útvary německé branné moci i tři prapory Hlinkovy gardy (slovenské jednotky).

V posledních letech se v mnoha městech konají jeho oslavy. Je paradoxní, že je to hlavně v
místech, které odcizil původním majitelům.

Valdštejn který okrádal a vyháněl lidi do emigrace, se dnes opěvuje? Není také nikomu divné, že oddíly SS s jeho jménem a nášivkami na rameni zabíjeli pražské obránce barikád. To přece není samo sebou, když tohoto slavného muže vychvalovali nacisté!

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Jičín – hlavní město Frýdlantského vévodství – terra felix

Město Jičín se nachází v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách, asi 85 km od Prahy v krásném prostředí Českého Ráje na řece Cidlině.

Město se jmenuje podle manželky krále, Guty Habsburské čili Jitky, manželky Václava II.

Město Jičín spojeno s pohádkovou postavou loupežníka Rumcajse.

Po bitvě na Bílé hoře si Jičín za svoje sídlo vybral Albrecht z Valdštejna, které se tak de facto stalo hlavním městem autonomního Frýdlantského vévodství.

Vévoda Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583-1634), původně chudý český šlechtic vyroste v pohádkového boháče a po císaři nejmocnějšího muže v monarchii, který tak rozhodujícím způsobem ovlivnil ve své době život v Jičíně, svém rozsáhlém panství a prakticky i dějiny celé
habsburské říše.

Proběhlo České stavovské povstání v letech 1618–1620 proti panování Habsburků .

Po likvidaci vzbouřených stavů Albrecht z Valdštejna po roce 1624 skupoval zabavené nemovitosti a obratem je prodával s mnohonásobným ziskem. Během krátké doby získal do svého vlastnictví šedesát čtyři prosperujících panství, zejména na severu Čech. Byl tak bohatý, že si mohl dovolit úvěrovat zadluženého císaře Ferdinanda II. Osobního bankéře si císař Ferdinand II. hýčkal a zahrnoval ho
nejrůznějšími tituly a výhodami. O moci vévody Valdštejna svědčí i to, že razil vlastní mince.

Roku 1625 bylo frýdlantské panství povýšeno na knížectví a roku 1627 na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desk Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním městem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království.

Skládalo ze sta sedmnácti statků, což odpovídalo šedesáti čtyřem panstvím. Na jejich území, z jedné
třetiny pokrytém lesy a měřícím necelých 120 000 hektarů – dnešní celá Česká republika má těch hektarů necelých 8 milionů.

Valdštejn proto, poté co byl v roce 1625 povýšen na vévodu, vyzval patentem z 22. března 1627 všechny exulanty k návratu, sliboval jim odklad placení poplatků na tři roky, osvobození od robot a poddanských povinností, současně zval na svá panství i nové osídlence, podmínkou však bylo přijetí katolického náboženství. Albrecht z Valdštejna chtěl za třicetileté války Frýdlant přeměnit v sídlo svého vévodství, plán však již nestačil uskutečnit. Svoje rozsáhlé panství nazval vévodstvím frýdlantským. Valdštejn na Frýdlantě skoro nepobýval, jeho sídlem byl Jičín.

Kraj byl po celá dvacátá léta ušetřen válečných útrap.

Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí, neboť Valdštejn si
taktéž vymohl od císaře osvobození svého vévodství od armádních přezimování, která vždy kraj nemilosrdně zatěžovala.

Zatímco na jiných panstvích, třeba hned za hranicemi Frýdlantska, odváděli lidé platy vrchnosti, císaři a vojáků, živili žoldnéře při průtazích krajem nebo při zimních kvartýrech, přihlíželi
bezmocně k tomu, jak vojsko pustoší jejich pole a plení sýpky a chlévy, na Frýdlantsku žili všichni v klidu a míru a odváděli své platy a povinnosti pouze Valdštejnovi.

Na počátku roku 1625 vyčlenil Valdštejn z dominia državy, které získaly status komorních panství a měly přestavovat nezcizitelné jádro Frýdlantska.
Na jeho ostatních částech s výjimkou církevních statků vytvářel lenní soustavu. Lenní statky byly za peníze či odměnou za různé služby postupovány jiným šlechticům, zůstávaly však pod Valdštejnovou svrchovaností a nemohly být bez jeho souhlasu převáděny na jiné majitele.

Valdštejn si poprvé prohlédl Jičín asi začátkem března 1621, kdy byl vyslán na Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Když potom 5. června 1622 dostal v léno frýdlantské panství a další statky, začal cílevědomě budovat město Jičín.

Než započala přestavba Jičina roku 1621, nalézál se zde sice zámek právě opravený po nikdy zcela
objasněném výbuchu střelného prachu a požáru v r.1620, dřevěné domky, středověké hradby.

Za pouhých patnáct let však vtisknou Valdštejnovi architekti a stavitelé tomuto městečku tvar, který definuje město a jeho tvář už navždy.

Samo město bylo zvětšeno na prakticky dvojnásobnou velikost.

Valdštejn radikálně přestavuje zámek, dřevěné domy na náměstí bourá a nahrazuje kamennými. Zakládá
kartuziánský klášter, uvažuje také o založení františkánského a dominikánského; zve sem jezuity, kteří otevírají gymnázium, staví kolej a seminář. Pro svoje sídelní město chce získat biskupství a začíná budovat unikátní biskupskou katedrálu na půdorysu řeckého kříže ve zjednodušené podobě byla však dokončena až o několik desetiletí později. Dostavba průčelí spadá až do 2. pol. 19. stol.

Rozsáhlé stavební práce, které neměly v tehdejší Evropě na sever od Alp obdoby, řídili italští
architekti G. Marini, N. Sebregondi, G. Pieronni a A. Spezza. Vrcholem jejich společného úsilí bylo
založení krajinně komponované šlechtické rezidence, která zcela jedinečným způsobem propojila výrazné dominanty města s širokým okolím.

Bohužel Valdštejnova smrt zastavuje nebo významně zpomaluje stavební práce v Jičíně a z celé zamýšlené kompozice zůstává pouze nedokončené torzo.

Přestože Albrecht z Valdštejna nestačil její jednotlivé části dokončit, podařilo se mu vetknout
Jičínsku pevný a čitelný řád. Krajinu mezi vrchem Velišem, městem Jičínem a obcí Valdice dodnes
protíná téměř geometricky přesná linie, která na sebe během necelých sedmi kilometrů „navléká“ sedm významných míst, jež sám založil nebo zdědil z předcházejících období.

Nejvýše položeným místem krajinné kompozice je čedičový vrch Veliš.
Na přelomu 12. a 13 stol. byl na jeho vrcholu vybudován hrad, který později patřil Vartemberkům, Jiřímu z Poděbrad a Trčkům z Lípy. Po Jindřichu Matyáši z Thurnu získal hrad Albrecht z Valdštejna. v té době jeden z největších středověkých hradů a jenž se na krátkou dobu stal také hlavním jičínským sídlem Albrechta z Valdštejna.
Ten daroval areál františkánům, ale záměr vybudovat zde konvent se již neuskutečnil. Za třicetileté války obléhali Veliš marně Švédové. Pevné sídlo nakonec poslední majitelé Šlikové zbořili na císařský rozkaz v roce 1678.
Zkázu kdysi výstavného sídla završilo 18. a 19. stol., kdy se přímo v jeho areálu těžil čedič.
Vrchol Veliše tedy vyhlodal lom.

Po severozápadním svahu Veliše směřuje kompozice do centra města Jičína, kde se rozrůstá o Valdštejnský palác, kostel sv. Jakuba Většího a Valdickou bránu.

Postupné budování Valdštejnského paláce je spjato s významnými představiteli šlechtických
rodů Trčků z Lípy a Smiřických.

Kostel sv. Jakuba Většího nechal Albrecht z Valdštejna stavět od roku 1627 jako katedrálu budoucího jičínského biskupství, k jehož založení však nikdy nedošlo. Také z tohoto důvodu byla monumentální centrála na půdorysu řeckého kříže ve zjednodušené podobě dokončena o několik desetiletí později. Dostavba průčelí spadá až do 2. pol. 19. stol.

Jehož plánované čtyři věže a kopule vytváří geometrický, optický i spirituální střed celé kompozice.
V místě nedostavěné kopule chrámu sv. Jakuba létají holubi.

Valdická brána vystavěná v letech 1568 až 1578 je jedinou dochovanou branou původního městského opevnění. Věžovitý vzhled získala postupnými rekonstrukcemi a přístavbami po pustošivých požárech města.

Základní osu linie tvoří pak čtyřřadá lipová alej širokä dvacet a půl metrů, dlouhá 1,7 km s téměř tisíci stromy vedoucí k zahradě a oboře Libosadu s letohrádkem Lodžie.

Velkoryse pojatý areál letohrádku s lodžií a terasovitě členěnou zahradou, dnes zvanou Libosad, založil Albrecht z Valdštejna v r. 1634 na úpatí vrchu Zebín. Po jeho smrti význam ne zcela
dostavěného letohrádku upadal.

Krajinnou kompozici uzavírá komplex kartuziánského kláštera s kostelem sv. Josefa ve Valdicích. Albrecht z Valdštejna jej nechal založit jako okázalé místo svého posledního odpočinku. Rozlehlý a přísně osově souměrný komplex staveb je obehnaný mohutnou obvodovou zdí, která připomíná spíše
středověkou pevnost.

Za počátek obce Valdice lze považovat 10. srpen 1627. V tento den byl Albrechtem z Valdštejna založen pod vrchem Zebínem kartouzský klášter sv. Brůny, zakladatele řádu Kartuziánů. Nechal jej vybudovat nejen na přání své prvé ženy Lukrécie, ale i ve snaze ovlivnit obyvatele Jičína a okolí, v němž bylo mnoho přívrženců Českobratrské církve. Bylo zde vystavěno asi 20 domků, ve kterých se usadili různí řemeslníci, kteří pracovali pro mnichy v kartuziánském klášteře. Klášteru daroval i zámek v Radimi se dvěma dvory, 12 vesnic, 3 mlýny, 4 rybníky a 4 lesy. Aby se mohli mniši věnovat své službě daleko bedlivěji, věnoval jim dále hrad Pecku s městem, dalších 11 vesnic, 4 dvory s rybníky a potoky, 5 mlýnů a 6 lesů. Stavba kláštera (pro 12 mnichů, 1 převora a 1 prokurátora) byla dokončena v roce 1632. Téhož roku – 30. července 1632 byl položen základní kámen ke stavbě chrámu. Ten byl dostavěn v roce 1668. Jméno získala obec od blízko ležící obory podle německého „Wald“. Od kláštera získala obec původně i druhé jméno – Kartouzy. Kartuziáni žili v klášteře do roku 1782. V tomto roce byl klášter zrušen dekretem císaře Josefa II., mniši byli vypuzeni a klášterní majetek byl v dražbách rozprodán, vnitřní zařízení nešetrně rozebráno. Až do roku 1855 klášter pustl, neboť objekty byly využívány jako sýpky obilí, sklady bavlny a starých věcí, v některých lepších prostorách bydleli knížecí úředníci. V roce 1856 bylo rozhodnuto, že z bývalé kartuzie bude zřízena centrální věznice, ta nejtěžší pro tresty od 10 let do doživotí. Roku 1857 koupil erár budovu bývalého kláštera od hraběte Ferdinanda z Trautmannsdorfu a zřídil zde mužskou trestnici pro těžké provinilce. Mezi prvními trestanci převedenými do Kartouz byl i známý lotr Babinský.

Areál valdického kláštera je veřejnosti nepřístupný.

Namísto modliteb znějí ve valdštejnské kartouze nadávky vězňů.

Kromě své duchovní složky je tato linie ozářena i světlem slunce, které vždy o zimním slunovratu
vstupuje do lipové aleje a svítí směrem na kartouzu, aby tak v nejtemnějším dni roku oznamovalo zmrtvýchvstání.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Frýdlant – pokojná země – Albrecht Eusebius z Valdštejna – terra felix – šťastná země

Město Frýdlant rozkládající se na obou březích řeky Smědé tvoří přirozené centrum celého Frýdlantského výběžku. Vznikalo a rozrůstalo se ve stínu stejnojmenného hradu střežícího zemskou stezku do Lužice.

Zvláštní jméno bývá vysvětlováno starou pověstí, podle které žil před mnoha staletími v hustých lesích provincie Záhvozd muž, který měl sedm synů. Když dospěli, požádal vrchnost, aby jim přidělila sedm lánů půdy. Tak se prý také stalo a zanedlouho vyrostla na břehu Smědé malá osada. Starý otec toužící po klidu a míru, ji pojmenoval po německu Viderland, což v českém překladu znamená „chraňte zemi“.

Do této odloučené lesnaté krajiny jednoho dne přišel saský princ. Prožil milostný příběh s obyčejnou měšťanskou dívkou. Protože to nebyla žena urozená a jeho láska nezůstala utajena, byl tento vztah příčinou princova vyhnání ze své vysoce postavené rodiny i ze své původní vlasti. Princ se usadil právě v této bezejmenné osadě. Sblížil se s místními obyvateli, přivykl jejich způsobu života. Sdílel
s nimi dobré i zlé. Až po dlouhé době mu bylo jeho provinění odpuštěno a on se znovu mohl vrátit domů, do Saska. Ale ještě dříve než malou osadu na úpatí Zámeckého vrchu opustil, pojmenoval ji jménem F r i e d l a n d ( Land = země a Land des Friedens = země míru, pokoje). Z tohoto názvu prý mnohem
později vzniklo jméno utěšeně se rozvíjejícího městečka, dnešního Frýdlantu v Čechách.

Albrecht Eusebius z Valdštejna panoval na Frýdlantě pouhých dvanáct let, přesto právě tehdy se dostal Frýdlant do širokého podvědomí a jeho jméno vešlo do evropských dějin.

Narodil se v zapadlé heřmanické tvrzi u Jaroměře jako syn zchudlého Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické, kteří se drželi víry Jednoty bratrské.

Ze sedmi dětí se dospělého věku dožily pouze Anna Kateřina (provdaná za Karla staršího ze Žerotína, zemřela ale mladá na tuberkulózu), Marie Bohumila a Albrecht. Po brzkém úmrtí rodičů (matka
zemřela náhle 22. července 1593 a otec Vilém 25. února 1595)

Ve 12 letech tedy byl bez rodičů.
Po jejich úmrtí jej nechal poručník Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberku vychovávat ve škole Jednoty
bratrské i olomouckém konviktu jezuitů. Valdštejnovi nic nevyhovovalo. Provinční nudu nesnášel, chudobu chápal jako nedostatek inteligence a šlechtickými zásadami opovrhoval. Nedal na tradice,
ani na víru, přestože právě ta dala vzniknout třicet let trvající válce, na niž Valdštejn postavil
svou skvělou kariéru.

Na evangelické univerzitě v německém Altdorfu – studia ale nedokončí, po roce je ze školy vyloučen.

Strávil dokonce několik dní v městském vězení, neboť se účastnil několika šarvátek a bitek, při jedné
z nich byl zabit syn významného altdorfského měšťana a Valdštejn pomohl vrahovi k útěku.
Oleje do ohně pak přilil sám, když téměř k smrti umlátil svého sluhu.

Šestnáctiletým jinochem cloumala puberta opravdu řádně. Užíval si prostitutek, karbanu a pití, až se musel z univerzity vrátit s ostudou do Čech

Roku 1604 začíná jeho vojenská kariera, nechal se najmout jako fendrych (praporčík) pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kde si vysloužil povýšení na hejtmana. Z uherského tažení si však domů přinesl zranění ruky a též tzv. uherskou nemoc, začíná se projevovat jeho nemoc sylilis. Kterou se nakazil možná už v 16 od prostitutky. Vrátil se churavý (léčil se údajně i ze zápalu plic).

V Olomouci, na podzim roku 1606, Albrecht z Valdštejna přestoupil na katolickou víru.
Věděl, že jako vyznavač víry Jednoty bratrské nebude mít u dvora dveře otevřené.

Konvertováním ke katolíkům si následně otevřel dveře k dalším vojenským i společenským postupům.

České stavovské povstání v letech 1618–1620 bylo povstání českých stavů proti panování Habsburků. Spojily se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem.

Moravský zemský sněm však povstání podpořit odmítl (mj. z důvodu náboženské odlišnosti od Čech a kvůli přítomnosti katolického stavu, který v Čechách chyběl i kvůli odporu vůči Čechům) a Karel starší ze Žerotína prosazoval neutralitu a nezávislost Moravy.

V červenci 1618 požádal císař Ferdinand Moravany, aby polovina jejich stavovského vojska bojovala po boku císařské armády. Moravské stavy však odmítly a pouze umožnily průchod císařských vojsk Moravou.

Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly stavy poraženy. Ačkoli se pak pozice Habsburků v českém státě upevňovala, spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt, třicetiletou válku.

Stavovské povstání vypuklo téměř sto let po nástupu Habsburků na český trůn. Celé toto období se vyznačovalo napětím mezi dvěma koncepcemi formy vlády. České stavy se snažily přiblížit ideji stavovské konfederace, tj. stavu, kdy by faktickou vládu v Koruně české vykonávaly stavy jednotlivých zemí. Již několik desetiletí mohly stavům posloužit za vzor Spojené nizozemské provincie.

Představa, že by se v českých zemích mohl uplatnit nizozemský koncept vlády, samozřejmě Habsburky děsila. Navíc byla zcela v rozporu s jejich snahou o potlačení stavů a posílení královské moci.

Valdštejn se účastnil jako velitel kyrysnického pluku 10. června 1619 pod vedením Karla Bonaventury Buquoye bitvy u Záblatí v Čechách, kde porazili stavovské vojsko vedené Mansfeldem. Jeho regiment se
zasloužil v bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 o likvidaci vzbouřených stavů. Začátkem března 1621 byl vyslán na Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Valdštejnův oddíl pěchoty a jízdy obsadil zámek a město Frýdlant 4. dubna 1621, necelého půl roku po bitvě na Bílé hoře, z něhož v času prchl dosavadní majitel Kryštof z Redernu. Tím to si Valdštejn zabezpečil frýdlantské panství, na které mu císař Ferdinand II. vystavil 21. 4. 1621 zástavní list. O rok později, 5. června, mu udělil frýdlantské a liberecké panství v léno a 16. července byla podepsána kupní smlouva, Valdštejn za tato dominia zaplatil 150 000 zlatých.

Frýdlantští měšťané i panský hejtman Hans z Gersdorfu zjistil poměrně brzy, že nový majitel je oproti Redernům úplně jiný. Gersdorf přestože byl protestant, mohl na dále vykonávat svoji funkci, což vzbudilo naděje na náboženskou toleranci, avšak u Valdštejna nehrálo roli ani tak náboženská příslušnost, jako schopnost vyhovět jeho požadavkům, zejména hospodářským. Gersdorf byl v roce 1624 vsazen do vězení na Hrubé skále poté, když se ukázalo, že hospodařil tak trochu i do vlastní kapsy. Měšťané poznali, že nastaly horší časy než za Redernů, již roku 1622, kdy požádali Valdštej na o potvrzení svých dosavadních privilegií, zejména várečného práva. Valdštejn kategoricky odmítl a prohlásil vaření piva za právo náležející vrchnosti. Další zklamání jim Valdštejn přichystal ve věci tolerance luteránské víry . 6. května 1624 byli dosavadní protestantští kněží – v souladu s úsilím habsburského dvora obrátit poddané v Čechách na katolickou víru – veřejně seznámeni se zákazem jejich náboženství. Novým, katolickým knězem byl jmenován Baltazar z Waldhausenu a protestantští kněží museli odejít do exilu. Tato násilně a bezohledně prováděná proti reformace vedla k takové odlivu obyvatelstva do blízké Lužice, že to vážně ohrožovalo ekonomickou situaci panství.

Albrecht z Valdštejna po roce 1624 se stal nejmocnějším a nejbohatším mužem v Čechách.
Valdštejn skupoval zabavené nemovitosti a obratem je prodával s mnohonásobným ziskem. Během krátké doby získal do svého vlastnictví šedesát čtyři prosperujících panství, zejména na severu Čech. Byl tak bohatý, že si mohl dovolit úvěrovat zadluženého císaře Ferdinanda II. Osobního bankéře si císař Ferdinand II. hýčkal a zahrnoval ho nejrůznějšími tituly a výhodami. O moci vévody Valdštejna svědčí
i to, že razil vlastní mince.

Roku 1625 bylo frýdlantské panství povýšeno na knížectví a roku 1627 na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desk Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním městem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království.

Valdštejn proto, poté co byl v roce 1625 povýšen na vévodu, vyzval patentem z 22. března 1627 všechny exulanty k návratu, sliboval jim odklad placení poplatků na tři roky, osvobození od robot a poddanských povinností, současně zval na svá panství i nové osídlence, podmínkou však bylo přijetí katolického náboženství. Albrecht z Valdštejna chtěl za třicetileté války Frýdlant přeměnit v sídlo svého vévodství, plán však již nestačil uskutečnit. Svoje rozsáhlé panství nazval vévodstvím frýdlantským. Valdštejn na Frýdlantě skoro nepobýval, jeho sídlem byl Jičín.

Kraj byl po celá dvacátá léta ušetřen válečných útrap.

Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí, neboť Valdštejn si
taktéž vymohl od císaře osvobození svého vévodství od armádních přezimování, která vždy kraj nemilosrdně zatěžovala.

2. dubna 1628 se Valdštejn rozhodl sedm ze svých měst povýšit do městského stavu. První byl Jičín,
následoval Frýdlant, Česká Lípa, Turnov a Český Dub.

Město bylo vyrabováno 28. srpna 1629, když tudy projížděli chorvatští jezdci. Větším nebezpečím byl saský vpád v roce 1631, kterého tehdy hodlal využít i Kryštof z Redernu k návratu na své panství. Vpád však byl neúspěšný a Kryštofův návrat se tak nekonal.
Během vpádu bylo opevnění Frýdlantu značně posíleno a na zámek se vrátila Valdštejnská posádka. Díky ní také nepadl zámek do nepřátelských rukou, když před 24. listopadem 1632 město obsadil oddíl zhruba tisíce mužů.

Generálové měli z Valdštejnovy rostoucí moci strach. Byl trnem v oku mnoha lidem.

Proti Albrechtovi, který byl nyní na vrcholu moci se zvedla vlna závisti, kritiky a intrik. Zrostla nedůvěra k jeho osobě, další setrvání u moci je považováno za nebezpečné.

Roku 1634, vlastně již smrtelně nemocen, do Chebu museli Valdštejna donést na nosítkách.
V Chebu se připravovala vražda. Ottavio Piccolomini měl v truhlici schovaný císařův rozkaz Valdštejna zneškodnit a také odměnu, jmenovací dekret do hodnosti maršála. Také odměny vražednému komandu, dvanácti dragounům podplukovníka Geraldina a kapitána Deverouxe, byly štědré. Dalších dvě stě vojáků čekalo v záloze na rozkaz. Heslo znělo Rakouský dům. Albrecht Eusebius.
Plukovníci, velitel John Gordon, zástupce Walter Leslie a Walter Butler, pozvali Valdštejna
s doprovodem na večírek na chebský hrad. Zatímco čtyři Valdštejnovi nejbližší šlechtici – polní maršálek Kristián Ilov, Adam Erdmann Trčka, Vilém Kinský a doktor Jindřich Niemann – pozvání přijali,
vévoda odmítl. Byl těžce nemocný a necítil se dobře. Volil odpočinek v purkrabském Pachelbelově domě. Spiklenci zajistili, aby se hosté cítili co nejlépe. Oběti několik hodin konverzovaly se svými vrahy,
když do síně vtrhli dragouni s tasenými kordy. Hrabě Kinský ani nestačil vstát od stolu. Trčka
se probil do chodby a utíkal k bráně kde ho probodl MacDaniel, třetí z dragounských velitelů. Doktora Niemanna dobili vojáci v kuchyni. Komando dragounů vedených Butlerem nechalo mrtvoly ležet na zemi a utíkalo chebskými ulicemi dokončit úkol. Potyčka s Valdštejnovou stráží trvala krátce. Irský žoldnéř Walter Deveroux probodl před vévodovou ložnicí páže, rozrazil dveře a ocitl se před Valdštejnem. Ten se pravděpodobně ani nezvedl z lůžka. Deveroux nezaváhal. Partyzánou probodl generalissimovu hruď.

Nejbohatší a po císaři Ferdinandu II. nejmocnější muž říše byl mrtev.

Ostatky Albrechta z Valdštejna vykonaly složitou cestu. Ottavio Piccolomini nařídil dopravu mrtvoly do Prahy, kde měla být pro výstrahu vystavena. Během cesty tuto potupu generál Jan Matyáš Gallas odvolal a vévoda byl v tichosti pohřben u minoritů ve Stříbře. V roce 1636 císař Ferdinand II. povolil
převezení ostatků do Valdštejnem založeného kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. V roce 1785 za Josefa II. doputovaly do kaple svaté Anny v Mnichově Hradišti.
Novodobý náhrobek byl postaven v roce 1934 ke 300. výročí vévodovy smrti.

Jeho ohromný majetek byl zkonfiskován, jeho rodina získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu.

Konfiskace rozsáhlého Valdštejnova majetku a majetku A. E. Trčky tak měla pro české země ještě horší dopad než konfiskace pobělohorské. Na zabrané Valdštejnovo území se nahrnula drobná cizí šlechta, císař za odměnu rozdával každému, kdo se na smrti vévody podílel.Většinou to byli vojáci se šlechtickým původem z ciziny, kteří ale nemohli pochopit problematiku českého hospodaření v tak složité době, jakým třicetiletá válka byla a došlo tak k úpadku rozsáhlé enklávy, jež vlastnili Valdštejn, Trčka a Kinský.

V době zavraždění Albrechta z Valdštejna mu císař ještě dlužil na 3 miliony zlatých.

část získal bratranec Maxmilián – snad i za bezproblémové vydání 30 000 zlatých z vídeňského majetku vévody císaři. Vdova Isabela požádala císaře o zachování svého vdovského majetku (Česká Lípa, stolní stříbro z paláců v Praze a Jičíně) a věna pro svou dceru (11 662 zlatých).

Stalo se.

Generál Gallas získal Frýdlant a Smiřice,
hrabě Rudolf z Tiefenbachu Jičín,
hrabě Schlik Velíš,
plukovník Desfours Semily,
hrabě Lamboy Hostinné,
Buttler Doksy a Deštnou,
Gordon Smidary a Skřivany,
Leslie Nové Město nad Metují,
Deveroux Dobrovítov, Chlum a Krchleby.
Buttler a Aldringen zemřeli ještě v roce 1634,
Deveroux v roce 1639.

Co Valdštejn už nestihl:
Pod císařským stolem skončil Valdštejnův návrh, že na vlastní náklady promění Prahu v nedobytnou pevnost.

Císařův úkol pro Valdštejna: Vévoda měl postavit flotilu schopnou zničit nizozemskou. Valdštejn
dostal od císaře Ferdinanda II. titul generál císařského loďstva nad Atlantským a Baltským mořem.

Rubriky: císař král president, pronasledování nekatolických křeštanů, pronásledování evangelíků | Napsat komentář

Frýdlant – zlá pani – Kateřina z Redernu – dům nechala vyčnívat úmyslně, aby tím narušila pravidelný obdélník frýdlantského náměstí

Zajímavým místem stojícím za vidění při návštěvě Jizerských hor je Frýdlant. Nevelké město je nejstarším městem jizerskohorského podhůří a dlouhá léta bylo i hlavním správním střediskem frýdlantského a libereckého panství. Řeka Smědá, na jejímž pravém břehu se Frýdlant rozkládá, tvoří hlavní tok „Země za tunelem“, jak se Frýdlantsku někdy říká. Její pojmenování je odvozeno od hnědé
(smědé) rašelinné vody tekoucí jejím korytem a nutno podotknout, že pohled do údolí řeky je
velice působivý, až mystický. Možná proto, že je do něj vtisknut obraz předlouhé historie počínající původním slovanským osídlením nehostinných hor.

Frýdlantu na frýdlantském náměstí se nachazí dům. O tomto podivuhodném domě čp.2, nápadně vystupujícím z jinak jednotné řady, pověst vypráví, dům byl vystavěn ve zlém úmyslu Kateřinou z Redernů, tak aby vyčníval daleko z řady domů dopředu, aby hrubě porušil pravidelný obdélník frýdlantského náměstí. Proto je také dům nazýván Na Panské zvůli.
Tento zásah do jednotné fronty staveb na náměstí je Kateřině z Redernu přisuzován bez větších důkazů, hlavně z toho důvodu, že byla všeobecně známa její zášť vůči městu Frýdlantu a jeho obyvatelům. Dům původně patřil Kryštofu Zestermannovi, který byl v letech 1598-1615 s krátkými přestávkami
purkmistrem města Frýdlantu.

Zestermann, významný měšťan, patřil k městské opozici a býval výmluvným členem měšťanů proti vrchnosti, kterou v té době představovala Kateřina z Redernu a později její syn Kryštof.

Zemřel 24.ledna 1615 v deset hodin večer v žaláři frýdlantského zámku jako jedna z obětí Kateřininy nenávistné povahy. Podle vyprávění měl purkmistra v žaláři do krve zbít vlastní rukou Kateřinin syn Kryštof.
Kateřina z Redernu převzala Zestermannův dům do své správy, a tím připravila o dědictví purkmistrova syna. Tehdy totiž dole ve městě právě hledala místo, kde by se mohlo čepovat panské pivo. A
Zestermannův dům stál pěkně na náměstí, na velmi příhodném místě, navíc měla paní Kateřina
neustálé spory s jeho majitelem. Proto se ho zbavila, a zřízení panského pivního šenku už nestálo mnoho úsilí. Před dům, který jí spadl do klína, pak stačilo předsunout malou přístavbu.

Výrazně vyčnívajícímu domu do frýdlantského náměstí se váží další pověsti. Například o vraždě dítěte nebo o služebných. Z novějších pověstí, ale již českého původu, se vypráví, že Kateřina z Redernu byla hysterická a hašteřivá babizna. Její nálady a věčný křik prý nemohl vystát její manžel – Melchior z Redernu a tak raději svůj život po boku hádavé ženštiny ukončil skokem do studny.

Říká se, že Kateřina z Reedernu někdy hradem i zámkem prochází. Říká se, že se chodí koukat na své panství, v jakém stavu jsou její majetky a podobně.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Frýdlant – redernove – Melchior – Kateřina – Kryštof – rodinny příbuzný Jáchym Ondřej Šlik



Rod Biberštejnů roce 1551 vymřel po meči Kryštofem V., tím dochází na Frýdlantsku ke změně majitelů panství.

Po smrti Kryštofa V. držela sedm let panství královská komora jako léno, které nani spadalo vymřením frýdlantské větve biberštejnského rodu.

Nároky lužických větví rodu na frýdlantské panství česká královská komora odmítla a prohlásila Frýdlant za odumřelé léno a od roku 1558 císař panství prodává protestantské šlechtě Redernů.

Prvním majitelem byl císařský rada Bedřich z Redernu, pocházejícímu ze Slezska, jeho rodové statky ležely jižně od Vratislavy. Redernovské období sice trvalo na Frýdlantu necelých 70 let, ale zapsalo se do jeho dějin jako období značného hospodářského rozkvětu, které nastalo hlavně za syna Bedřichova, Melchiora z Redernu, vynikajícího císařského polního maršálka, který se proslavil v Chorvatsku v bitvách s Turky.

Službu v císařské armádě nastoupil ve dvaceti letech.

Bránil svou vlast a křesťanství do poslední kapky krve.
Během válek s Turky, kteří ohrožovali na konci 16. století střední Evropu.
Patřil k největším vojevůdcům Jeho Veličenstva, císaře Rudolfa II. Proslul jako turkobijec.

Celkem se zúčastnil jedenácti válečných tažení v Holandsku, Francii, Itálii, Rusku, Prusku a Polsku.

V bitvach ve kterých bojoval vešli do dějin – pevnosti Hotván, Dotis, chorvatský Sisak,

Melchior zastával hodnost plukovníka pro pohraniční pevnost Ráb (dnešní maďarský Györ), kde velel tisícovce jízdních vojáků. Redern přispěl k udržení řady důležitých pevností na území dnešního Maďarska, Chorvatska i Rumunska.

Melchior potlačil vzpouru francouzských a valonských žoldnéřů v maďarské pevnosti Pápa. Usmrtili při
ní velitele císařských vojsk Adolfa ze Schwarzenbergu. Melchior se svými věrnými vojáky Pápu získal zpátky a zrádce krutě potrestal.

Ač protestant, přežil tam 24. srpna 1572 jeden z největších náboženských masakrů v dějinách –
Bartolomějskou noc, při níž katolíci vyvraždili údajně až 30.000 hugenotů.

Bojoval i v Nizozemsku, kde pod císařskými koruhvemi potlačoval protestantské povstání proti Habsburkům. Sami Redernové přitom byli luteráni.

rumunský Velký Varadín (dnešní Oradea Mare) ho dostaly na vrchol pomyslného žebříčku popularity. Opěrný bod habsburské příhraniční pevnostní soustavy Velký Varadín hájil Melchior na podzim 1598 s 2000 až 2500 muži proti 30.000 Turků.
Na pevnost udeřili dvanáctkrát a počet obránců se snížil na pouhých 700. Po šestitýdenním obléhání
však odtáhli Turci s nepořízenou.

Za poslední vítězství obdržel děkovný dopis císaře Rudolfa II., pasoval na rytíře a daroval mu 20 000 tolarů a posléze se stal prezidentem dvorské válečné rady.
Stal se vrchním velitelem uherské armády.
Roku 1599 obdržel rozkaz zasáhnout proti vzbouřeným císařským vojskům v Uhrách, tento úkol sice
splnil, patrně však v jeho průběhu onemocněl morovou nákazou. Dne 20. září v dnešním Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě zemřel.

Byla provedena jeho pitva a balzamace těla. Výsledky pitvy Melchior nezemřel na mor, ale měl soubor několika nemocí – Podle liberecké patoložky Radky Hamplové trpěl Redern ledvinovou kolikou, trombózou cév, zásobujících slepé střevo (mohl mít takzvaný infarkt střev). Jeho játra mohla být zasažena
metastázami a Melchior mohl být postižen také plicním edémem.

Melchior byl často pryč z panství na válečných taženích, na správu svých panstvích neměl mnoho času, spoléhal ve všem na organizační nadání své ženy Kateřiny, rozené Šlikové. Kateřina byla zámožná, panovačná, zároveň však neobyčejně schopná a umění milovná dáma. Kateřina byla podnikavá, patřila k luteránské šlechtě, která byla seznámená s duchovními i uměleckými proudy tehdejšího světa, zároveň však udržující četné svazky s obchodními a kulturními centry střední Evropy, především s Norimberkem, Augšpurkem, Zhořelcem a také s rudolfínskou Prahou. Redernové například považovali za samozřejmou povinnost učit se česky.

Po smrti svého manžela 20. září 1600 se stala správkyní rodového majetku Redernů jménem svého syna Kryštofa. Stala se pečující matkou, tetou i sestrou, starala se nejen o syna, ale také o
synovce Albina Šlika. Důstojné zázemí na libereckém zámku zajistila svým ovdovělým
sestrám Anně Marii a Kateřině Eleonoře.

Jako regentka panství Frýdlant, Liberec a Zawidów si nevedla špatně. Mimo jiné se zasloužila o rozvoj libereckého zámku, založila obec Kateřinky, pojmenovala také obec Bílý Potok (německy Weißbach), dala zbudovat dva mlýny, tři hamry, poplužní dvůr, dále podporovala důlní, železářské a sklářské
podnikání, financovala městské špitály ve Frýdlantu a v Liberci, zaplatila na 70 000 zlatých
dluhů za zesnulého chotě Melchiora, pro něhož za 36 960 říšských tolarů nechala vystavět rodinné mauzoleum.

Náhrobek je postaven ze tří druhů mramoru, světlezeleného z Anglie, tmavozeleného ze Slezska a hnědočerveného z Čech. Původně ho zdobily i jaspisy, topasy, rubíny a safíry. Náhrobku vévodí tři bronzové sochy. Uprostřed je generál Melchior z Redernu, po jeho pravici choť Kateřina a po levici syn
Kryštof. V připomínce vítězství zesnulého generála nesou voluty soklu dva shrbení Turci, mezi něž jsou rozmístěny tři bronzové zlacené reliéfy s výjevy bitev v Uhrách.
Ostatky Kateřiny ale nebyly uloženy do redernské hrobky a dodnes není jasné, co se tehdy stalo. Místo, kde byla Kateřina pochována, není zatím známé.
Syn Kryštof zemřel v exilu v Polsku
Pohřbený je tu jen Melchior z Redernu. Melchior se po své smrti nedočkal klidu. Hrobku, kde spočinul, vyplenili ti, mezi které sám patřil – vojáci. Během třicetileté války do hrobky vnikli Švédové. Byla vyrabována, otevřena a vykradena byla dokonce i rakev s ostatky. Krypta byla ještě několikrát otevřena během 19. století, naposledy pak roku 1908.

S Rederny začínají velkorysé přestavby obou panství; do dřevěných středověkých měst se staví první hrázděné a zděné budovy, většinou už patrové.

Stavební činnost stojí hodně peněz, Redernové jsou nuceni všemožným způsobem rozmnožovat tradiční příjmy, ve starých zemědělských osadách staví nové dvory, tzv. Vorwerky, v horách zakládají řadu tkalcovských vesnic, v blízkosti měděných a cínových dolů budují na tzv. zeleném drnu novou hornickou kolonii Nové město pod Smrkem.

Tato jejich podpora řemesel, zejména soukenictví, je motivována také snahou převést některé privilegované příjmy poddaných do panské pokladny.

Tímto dochází např. k vleklému sporu o várečná práva mezi Rederny a městem Frýdlantem, hlavně díky tomuto poddaní nenáviděli podnikavou Kateřinu z Redernů, jejíž bezohledná povaha se prosazovala čím dál tím více, za svým cílem si dokázala jít bezcitně.

Redernové, měli dostatek prostředků, Bedřich Redernů měl návyk na určité pohodlí a příjemné prostředí, o čemž svědčí fakt, že Bedřich st. z Redernů jako prezident královské komory ve Slezsku sídlil ve Vratislavi na královském hradě.

Bedřich však zemřel již roku 1564, statky po něm zdědili synové Jan Jiří, Fabián, Kryštof I., Melchior a Sebestián.
Do roku 1580 umřeli dva starší bratři a Jan Jiří již řadu let držel panství Torst a Peiskretschen ve Slezsku, připadlo Melchiorovi sídlo na Frýdlantu. Bratr Kryštof I. se svou manželkou Alžbětou, rozenou Šlikovou, se rozhodl usadit v Liberci. Kryštof byl zván, pán na Liberci a s Melchiorem byl spolu vládcem panství Frýdlant, Liberec a Závidow.

Po smrti Kryštofa I. liberecký zámek vystřídal majitele, bezdětná manželka Alžběta byla vyplacena od Melchiora částkou 10 000 zlatých, ještě za svého života roku 1599 Melchior propůjčil zámek jako věnný statek své choti Kateřině.

Kateřina dala Albinu Šlikovi, svému synovci, lénem roku 1616 statky Nová Ves, Poustka, Mlýnice, Boleslav a Reibersdorf (Rybarzowice) v Horní Lužici. Spolu se svými ovdovělými sestrami pobývala ke konci svého života na libereckém zámku, kde také 29. července 1617 zemřela.
Pohřeb měl být v září 1617, ale byl přesunut o několik měsíců z důvodu morové nákazy ve Frýdlantě. Pochována byla 20. 3. 1618.

Za vlády syna Kateřiny a Melchiora – Kryštofa II. z Redernu – už žádné stavební aktivity zaznamenány nejsou. Kryštofovi nejspíše pohodlnější styl renesančního způsobu života na nově zbudovaném šlechtickém sídle přinesl takové pohodlí, že po dalším rozšiřování už netoužil.

10. června 1618 zabil Kryštof v bitce svého druha z dětství, Albína Šlika. Příčina bitky není známa, za nejpravděpodobnější se pokládá Kryštofova prchlivost.

Redernové byli zapřísáhlí protestanti. Jeho otec kdyby žil a byl plne sile, boje schopny by bojoval na straně císařské, nebo podobných bitev se učatnil i když sám byl protestant, bojoval proti protestantům na straně katolické, věrný cisaři, habsburských službach. Proto by neschvaloval s Kateřinou synovo rozhodnutí. Protože připojit se k protestanské straně by znamenalo, postavit se proti cisaři.
Kryštof II. se připojil k protestantskému vojsku v hodnosti plukovníka. Přivedl sebou poměrně
početnou skupinu lidí z Frýdlantska i ze svého libereckého panství.

Kryštof II. za svou angažovanost ve stavovském povstání byl potrestán odnětím panství Frýdlant a Liberec, dále také konfiskací malostranského domu (dům na Malé Straně, dnes čp. 484/ III – koupila ho Kateřina z Redernu roku 1609 za 5000 kop grošů míšeňských) .

Kryštofův příbuzný
Jáchym Ondřej Šlik (1569–1621) od roku 1606 působil jako ředitel konzistoře podobojí, angažoval se v bojích o Rudolfův majestát. Odmítl přijmout Ferdinanda II. na českém trůně. Patřil mezi hlavní vůdce protihabsburské opozice, stal se jejich hlavním mluvčím. Po zvolení Fridricha Falckého českým králem přezval post nejvyššího sudího a fojta v Horní Lužici, po porážce na Bílé hoře se uchýlil na panství Redernů ve Frýdlantu, kde jej v březnu 1621 na rozkaz saského kurfiřta zajali a předali císaři. Byl ve věznění v Drážďanech.
Jeho žena se sice o záchranu svého muže snažila, seč mohla, a to i za cenu, že při této „cestě“ byla trojnásobně oloupena, nicméně její pokusy nepřinesly žádné ovoce. Šlik byl odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku.

Jako první ze 27 českých pánů byl v Praze 21. června 1621 předán katu Mydláři na Staroměstském náměstí. Kde mu byla nejdříve uťata pravá ruka na připomínku porušení přísahy věrnosti Císaři a poté hlava. Původní verdikt ovšem zněl čtvrcení za živa.
Kat Jan Mydlář jeho hlavu s rukou položenou na ústa pověsil na Staroměstskou mosteckou věž. V květnu 1622 dovolil Karel z Lichtenštejna po častých prosbách hraběnky Šlikové a dalších příbuzných, aby byla Šlikova lebka sňata a s veškerými obřady pohřbena k tělu v hrobce pod kazatelnou u Salvátora na Starém Městě pražském

Podle císařského rozhodnutí z dubna téhož roku se měli všichni rebelové dostavit k soudu pod hrozbou ztráty života, cti a majetku.

Na hlavu Kryštofa z Redernu byla dokonce vypsána odměna 5 000 tolarů , kdo ho dostane živého, či mrtvého.

Kryštof se staroměstskému popravčímu lešení vyhnul útěkem do Lužic na svůj statek Závidow, jenž mu byl konfiskován roku 1627.

Na Frýdlantsko se opakovaně vracel podle toho, jak se nedařilo habsburským vojskům. Navíc panství hlídali rejtaři Albrechta z Valdštejna, jenž Frýdlant i Liberec v roce 1622 koupil od císaře Ferdinanda II.

Poslední naděje Kryštofovi z Redernu na návrat ztracených panství svitla z jara 1639, kdy švédské vojsko, vedené smutně proslulým generálem Banérem, obsadilo celý sever Čech (Frýdlantsko, Liberecko, Zavidovsko). V té době se do vlasti ještě jednou Kryštof z Redernu vrátil. Ale již v únoru r. 1640 museli z Frýdlantska Švédové ustoupit a s ústupem protestantské armády byly pro posledního potomka rodu, který Frýdlantsko vlastnil přibližně 70 let, všechny naděje k návratu do vlasti a získání
uloupeného majetku definitivně ztraceny!
Tehdy stárnoucí exulant navštívil své rodové državy naposledy. Tehdy byl bezdětný, byť ženatý se slezskou šlechtičnou Magdalenou z Hundtu. Ačkoli generál Banér zaručil Redernovi držbu Habsburky konfiskovaných statků, trvalý pobyt v bývalém domově mu zajistit nemohl. A tak se historie frýdlantské a české větve Redernů uzavřela úplně Kryštofovou smrtí po roce 1641.

Za období vlády frýdlantské větve Redernů (1558 – 1621) došlo k tomu, že zvláštní rodinná situace přiměla bratry Rederny, aby si majetky rozdělily tak, že z Liberce a Frýdlantu, původně spojených jedním pánem (Kryštofem z Biberštejnu), vznikla dvě na vzájem si konkurující si rezidenční města na jednom panství (bez ohledu na Závidov).

Rubriky: pronasledování nekatolických křeštanů, pronásledování evangelíků, švédské utoky na naši zemi | Napsat komentář

Frydlant – Bedřich z Bibrštejna – čertem hrál kostky



Frýdlant Mnoho obyčejných i tajemných a podivuhodných příběhů se událo na hradě Frýdlant. A podle těch
záhadných událostí vznikaly mnohé pověsti. Před dávnými časy, které se staly minulostí žil na hradě
pán Bedřich z Bibrštejna se svou chotí. Pán byl zahalený tajemstvím a mezi lidem se povídalo, že se se samotným ďáblem spolčil. Snad tomu tak skutečně bylo. Pověst vypravuje, že za jedné mrazivé, dlouhé zimní noci hrál pán s čertem kostky o svou duši. Pánovi se nakonec přece jen podařilo vyhrát pekelník musel podle dohody zorat skálu pod hradem. Tak se také stalo, ďábel přiletěl s kouzelnými
vraníky a skálu vskutku zoral. Ještě dnes můžeme z nádvoří spatřit strmou a po celé délce
rozpukanou skálu, která připomíná sázku pana Bedřicha s čertem. V blízkosti této skály se zjevuje
i duch hradní paní, která naříká a usedavě pláče. Čas míjel a pán hradu zastárl a odešel na věčnost.
Možná do nebe nebo snad do pekla. Kdo ví? Ale mezi prostým lidem se ještě dlouhé měsíce povídalo o pánovu pohřbení. Rakev, v které byl pán Bedřich pochován, byla prý tak lehká, jakoby
v ní ani nikdo nebyl. Proto se také říkat, že pánovo tělo si odnesl ďábel do pekla…

Rubriky: čertovská místa | Napsat komentář