Moravičany – nejstarší osídlení v okrese Šumperk – hastrman

okres Šumperk kraj Olomoucký

Podle lidové pověsti tvořily počátek Moravičan domky rybářů na Záhumení, kteří v Moravě lovili ( čanili ) a tak dostala vzniklá ves název „Moravičany.“

Obec Moravičany se rozkládá asi dvacetšest kilometrů jižně od Šumperku a tři kilometry jihovýchodně od města Mohelnice, leží u soutoku řek Moravy a Třebůvky v rovině Mohelnické brázdy.

Obec patří k nejstarším osídleným lokalitám v okrese Šumperk, proto i katastr Moravičan je významným archeologickým nalezištěm.

První stopy osídlení se objevily již v mladší době kamenné–asi 2500 let př.n.l., lužická kultura z období 1200–600 let př.n.l., později zde byly zřízeny osady v době keltské a římské.Slované se usídlili v této lokalitě již v 6.století, ve století 11. a 12.zde existovalo slovanské hradiště.

V polích za tratí bylo objeveno rozsáhlé popelnicové pohřebiště lužické kultury s téměř 1200 hroby. Další významnou archeologickou lokalitou nazývanou Soutok tvoří nízký pahorek na němž se nachází moravičanský kostel s hřbitovem a starou školou. Zdejší archeologické nálezy potvrzují, že toto místo bylo postupně obydleno lidmi z různých pravěkých období. Byla zde doložena existence lidu s volutovou a malovanou keramikou z mladší doby kamenné, sídliště ze střední doby bronzové, nálezy laténské keramiky ukazují na pobyt Keltů.

Nejvýznamnějším objevem se však v této lokalitě stalo odkrytí slovanského pohřebiště s velkým množstvím kosterních pozůstatků a šperků z 10. – 13. století. Průzkum následně dokázal, že zde stávalo opevněné hradiště a na místě dnešního kostela stál již tehdy kostelík, kolem nějž se pohřbívalo. Přestože už se jednalo o křesťanské pohřby, nález římské mince v ústech jedné kostry dokládá, že zde i po rozmachu křesťanství přežívaly staré pohanské zvyky.

Obec ve své historii dvakrát vyhořela, poprvé za třicetileté války, podruhé v roce 1860. Kolem 1848 patřily Moravičany k nejvyspělejším zemědělským obcím mohelnického soudního okresu.

K dominantám obce patří:

římsko-katolický kostel sv. Jiří založený v 11. století, počátky jeho dnešní podoby sahají do století 15., jeho nejstarší částí je gotické kněžiště s hvězdicovitou klenbou. Ppřestavěn byl v roce 1615 a poté v barokním období (2. pol. 18. stol.), kdy byla ke kostelu přistavěna kaple sv. Jana Nepomuckého.
Její vnitřní stěny krášlí fresky od Josefa Ignáce Sattlera oslavující světce, jemuž je kaple zasvěcena. Z vnitřního vybavení zaujmou obrazy na bočních oltářích z 50. let 18. století, připisované jezuitskému malíři Ignáci Raabovi. Jeden z nich zpodobuje Immaculatu a druhý sv. Bruna, zakladatele kartuziánského řádu, jemuž tehdy Moravičany náležely.

Areál kostela vymezuje hřbitovní zeď s dvoukřídlou bránou z konce 18. století a kaplí datovanou rokem 1860, v níž je sousoší Kalvárie
Areál kostela tvoří:
pozdně renesanční fara (č. p. 98) barokně upravená v roce 1778, empírově v 1. polovině 19. století.
stará škola (č. p. 100), opět s renesančním jádrem, upravovaná ve stejném období jako budova fary. Počátek vzniku místního školství se datuje již do roku 1625.
Na hřbitově stojí také kartuziánská empírová kaple s hrobkou ze 2. poloviny 19. století.

Malé kapličky na území Moravičan najdete hned tři:
kaplička sv. Floriána na návsi na rozcestí do Loštic je z 18.století.
Kaplička sv.Cyrila a Metoděje v poli u Moravičan je z 18.století
Klasicistní kaplička sv.Trojice v Moravičanech byla postavená při původní spodní cestě do Loštic kolem roku 1713. V době morové epidemie, roku 1815, byla přebudována. Kaple je dnes téměř rozpadnutá, v kostele lze nalézt z této kaple pocházející barokní obraz 14-ti svatých pomocníků, v kapli též stála socha Panny Marie (dnes je na faře).

smírčí kříže u kaple sv. Floriána v Moravičanech a v Doubravici na rozcestí k Palonínu ze 16. století – doklad trestního práva budova fary z roku 1600, upravená v roce 1778

Dva mariánské sloupy stojí v centru obce Moravičany. Jeden od začátku 18. století, druhý od konce devatenáctého.
Sloup se sochou Panny Marie z roku 1703 má své osudy spojené s mariánským sloupem stojícím na návsi.
Roku 1897 bylo rozhodnuto, že sloup bude odstraněn, byl v té době rozpukaný a socha měla být přemístěna do niky kartuziánské kaple na hřbitově.
Následující rok zde byl postaven druhý mariánský sloup, zbožní občané však starý strhnout nenechali, a tak tu podnes stojí vedle sebe oba dva.

Sousoší Panny Marie, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého z roku 1676, které stojí u mostu přes Třebůvku, darovali obci kartuziáni.
Mariánská socha stojí na vrcholu pilíře, na bocích je postava sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého, která nahradila roku 1724 původní sochu neznámého světce.

Bývalý zámek z 18. století a ještě dříve tvrz z pozdního středověku byla v 2. polovině 16. stol. přestavěna kartuziány na nepříliš vzhledný jednopatrový trojkřídlý zámek stojící u návsi (č.p. 37), který byl v 18. století rozšířen a přeměněn na hospodářský dvůr. Na konci 19. století byl přestavěn na hospodářskou usedlost.

Na podlouhlé moravičanské návsi stojí Památník obětem světových válek z roku 1946 s truchlící ženou od sochaře Julia Pelikána.

Nízký pahorek na němž se nachází moravičanský kostel s hřbitovem a starou školou. Je částí původního návrší, které sahalo až za řeku Třebůvku a vytvářelo prostor chráněný řečištěm a rameny vodních toků. Nynější koryto není v těchto místech původní.
Za starých časů tekla Třebůvka od Loštic k Moravičanům řečištěm, které bylo položeno poněkud severněji než dnešní. Starý tok byl potom ještě dlouho dobře patrný nižší polohou mezi sousedními poli. Byl porostlý trávou, místy byla pastviska, tu a onde močál nebo vodní tůň, na jejímž břehu rostly olše nebo vrby.
O jedné tůni pod farským polem, „farofem“, se vyprávělo, že je velmi hluboká, ano bezedná, a že v ní přebývá hastrman.

Mnozí prý jej viděli buď za poledne, nebo o půlnoci. Tehdy prý posedával na vrbě nebo rozvěšoval pentličky po vrbových keřích, volal na lidi jdoucí kolem, aby si koupili pentle, že jim je dá lacino. Ale běda tomu, kdo se zastavil a po pentličce sáhl! Ten byl už jeho, toho stáhl pod vodu a uškrtil.
Strýc Martinec z Moravičan prý jednou sel na poli „ve starých řekách“ až blízko Loštic a jeho děvečka tloukla hroudy.

Pospíchali, neboť chtěli být dopoledne hotovi, aby tam nemuseli jet odpoledne zase. Když byli se setím u konce a zapřahali koně do vozu, zazvonilo v Leštících poledne. Strýc Martinec prý se jaksi lekl, ale děvečce nic neříkal. Když pak dojel s vozem k tůni porostlé na břehu vrbovím, koně najednou začali frkat, plašit se a skákat. A Martinec s děvečkou slyšeli jakýsi huhňavý zpěv. Dívají se a tu vidí, jak na vrbě sedí chlapeček v zelených šatech, houpá se a prozpěvuje si. Vrbové keře kolem byly plné různobarevných pentliček. Strýc Martinec hned se začal žehnat křížem a potichu se modlit. S vozem vyjel vzhůru na pole, aby nemusel jet okolo tůně. Ale děvečka, jakmile uviděla pentle – byla prý velká parádnice – seskočila z vozu a běžela ke křoví, na němž byly pentle navěšeny.

Martinec měl co dělat s koňmi, aby mu neutekli, a když se ohlédl po děvečce, viděl, jak se již nahýbá nad vrbovím a sahá po pentličce. Volal na ni, ale už bylo pozdě, děvečka byla pod vodou. Nad hladinou se točily jen dlouhé, zelené vlasy hastrmanovy.
Odpoledne potom se vypravili lidi k tůni s holemi a háky, děvečku hledali, ale marně. Až za několik dní ji našli na pokraji tůně mrtvou. Na krku prý měla krvavé podlitiny v podobě pařátů.

Na gruntě číslo 54 v Moravičanech hospodařil kdysi sedlák Řehák. Řehákova děvečka žala prý jednou na břehu tůně pod farským polem trávu. Tu k ní přiskákala a zrovna přes srp skočila veliká, ošklivá „chrastavá“ žába. Děvečka s ošklivostí se obrátila a šla žít trávu na druhý konec břehu. Ale sotvaže trochu trávy nažala, už zase měla onu škaredou žábu pod srpem. Děvečka se hrůzou otřásla a utíkala pryč, ale žába za ní. Tu se prý dívka dopálila a povídá žábě: „Jdi mi z cesty, mrcho, ať můžu žít. Za to tí půjdu za kmotřičku.“ Po těch slovech se žába obrátila, udělala několik skoků a již byla ve vodě.
Dívka ji více nespatřila. Nažala trávu a šla domů. Doma pak vyprávěla, co se jí přihodilo. Hospodář Řehák však jí povídal: „Má milá, to není nic dobrého. Seber se a jdi na faru, aby ti pan farář poradil, co máš dělat.“ Tak milá děvečka šla na faru,

vyprávěla panu faráři, co se jí stalo, a farář jí dal radu. Pravil: „Dojista to byla hastrmanova žena a hastrman si pro tebe přijde, až bude potřeba. Kdyby pro tebe přišel, ty s ním jít musíš, ale nezapomeň si vzít na krk posvěcený růženec, svěcenou vodu a křídu. Tak se ti nic nestane.“ Dívka faráři za radu poděkovala a šla domů. Všecko si připravila, jak jí pan farář radil.
Když druhý den u Řeháků pod žudrem obědvali, otevřou se dveře a přijde pěkně oblečený pán a ptá se po děvečce, že prý slíbila jeho ženě, až bude potřebovat, že jí půjde za kmotřičku. Nyní tedy jde pro ni, aby svůj slib splnila. Všichni zůstali jako omráčení, neboť po zelených vlasech toho pána poznali, že je to hastrman. Ale dívka srdnatě vstala, že s pánem půjde, jenom až se obleče. Šla do komory, oblékla se do svátečních šatů, vzala si na krk posvěcený růženec, do kapsy svěcenou křídu, potom se pokropila svěcenou vodou, skleničku si jí ještě vzala do kapsy a šla s milým pánem.
Šli prý přímo pod farské pole k hluboké tůni. Tam se pán zástavů, vytáhl zpod kabátu zelený proutek a šlehl jím třikrát na vodu tůně. Voda se rozestoupila a dívka celá vyjevená viděla Široké mramorové schody, které vedly dolů pod vodou. Pán uchopil dívku za ruku a vedl ji po schodech dolů. Přišli do nádherného skleněného paláce, v němž na mušlovém lůžku v bílých peřinách ležela hastrmanka. Ta dívku hned vítala a prosila, aby jen byla tak dobrá a obsluhovala ji, že se jí za to dobře odmění. A hned jí řekla, kde je kuchyně a co má vařit a také aby si dobře pamatovala a nezapomněla, že smetí, které vymete, má schovat do jednoho kouta a až půjde domů vzít si je s sebou. Na to dívka si prý jen pomyslela: „No, to bych toho popadla. Naposled mně bude chtít tím smetím platit.“
Když si potom prohlížela kuchyni, viděla na kamnech kolem dokola samé kamenné hrníčky, všechny poklopené vzhůru dnem. Vtom však přišel hastrman a pravil jí, ať se neodváží ty hrníčky nadzvihovat, že by byla nešťastná. Ona mu

slíbila, že se pod hrníčky nepodívá, ale pořád jí vrtalo hlavou, co pod těmi hrníčky je.
Když byla v domě hastrmanově již asi tři neděle, povídala si, že se přece jen musí podívat, co pod těmi hrníčky vlastně je. Věděla, že hastrman je pryč a že se tak brzo nevrátí, a hastrmanka spala. Nadzvihla tedy první hrníček. Tu vyletí bílá dušička a povídá dívce: „Pánbůh ti nastokrát zaplať, žes mé vysvobodila.“ Zatočila se nad vodou a zmizela. Tak dívka všecky hrníčky odklopila a zpod každého vyletěla dušička, jenom jeden hrnek zůstal prázdný. A ta poslední dušička prý dívence řekla: „Když jsi nás všecky vysvobodila, tak teď hleď, aby ses také dostala co nejdřív odtud. Neboť jak hastrman přijde a zpozoruje, cos provedla, tak je po tobě veta. Ten prázdný hrnek je tam přichystaný pro tebe.“
Dívka se velice ulekla a poprosila dušičku, aby ji vzala s sebou ven, že ona sama vyjít nemůže. Dušička jí na to odpověděla, aby se jen podívala do hastrmanova lůžka, že tam pod polštářem má schován zelený proutek. Ten aby vzala a třikrát jim šlehla do vody. Dívka hned šla k hastrmanovu loži, proutek našla, vzala jej a oblékla se. Ještě si vzpomněla na to smetí, o němž se jí hastrmanova žena zmínila. Nabrala je do klína – měla takovou řásnou modrou zástěru – a utíkala z paláce ven.
Když přišla k vodě, třikrát do ní proutkem šlehla, voda se rozestoupila a ona najednou viděla před sebou schody. Rychle se pokropila svěcenou vodou a běžela po schodech nahoru. Když doběhla na poslední schod, vtom již hastrman po ní chytal a chtěl ji strhnout dolů. Tu dívka hodila na něj posvěcený růženec. Hastrman hrozně zakřičel, ale ona nic nedbala, skočila, a už byla venku. A pak utíkala a neohlédla se ani nezastavila, až byla doma. Smetí, které nesla v klíně, cestou rozsypala. Jen jeden cíp zástěry byl zadrhnut a tam našla namísto smetí několik zlatých dukátů. To byla odměna za službu hastrmanově ženě.

v Moravičanech v Kótě býval nějaký Lukáš, moc veliký rybář a rakař. Tenkrát bývalo v Třebůvce raků jak prachu.

Jednou v létě za měsíčka se Lukáš vypravil na raky. Měl štěstí,, vyta­hoval raky z vody jednoho po druhém, a tuze pěkné. Když tak zase vrazil ruku pod jeden silný vrbový kořen a vytáhl ji ven držel v ní raka velikého jak rukáv. Takový kus ještě v životě neviděl.
Po takové trefě už ani dál nechytal, strčil raka do hrubého džbánu, co si vždycky brával s sebou, a pospíchal domů.

Doma postavil džbán s rakem na lavici pod okno, a protože se mu zavíraly oči, šel si lehnout. Najednou se mu zdálo, že slyší:
„Buch, bac!”
Trochu se probral, a zvenku se ozývá jakýsi divný hlas:
„Kubo, Kubo, kde se?”
A ze džbánu se ozvalo:
„Terezo, ve džbáně.”
Chvilku poslouchal a už myslel, že se mu to ve spánku jen zdálo. Ale najednou zase na okno podruhé:
„Buch, bac!” A znovu ten hlas: „Kubo, kde se?”
A z lavice, co tam stál džbán, se zase ozvalo:
„Terezo, ve džbáně.”
Lukáš se na lůžku třísl strachy a myslel si: Co to je, co jen to je? Zatím se ty dva hlasy ozvaly ještě potřetí, pak slyšel, jak cosi vyrazilo oknem ven — a bylo ticho.

Milý rybář se strachem sotva dočkal rána. Jak se rozbřesklo, hned vstal a podíval se do džbánu. Byl prázdný, rak se z něho ztratil.
To byl jistě hastrman, ten velikánský rak ve džbánu, a žena si pro něj v noci přišla. Oni se dovedli proměňovat. Copak by rak mluvil?