Jakubovice – přástky – rozžhavený hrnec – fajermón – den svatého Marka chodí noční průvod

okres Šumperk kraj Olomoucký

Rozkládají se na svahu od severozápadu k jihozápadu na severní Moravě v posledních výběžcích předhor Jeseníků. U kostela je nadmořská výška 490 m, vyvýšenina Stráž 54C m,. Nejvýše položená usedlost Rudolfa Macka (čp. 106) má nadmořskou výši 600 m. nejníže položený dům Richarda Rendyd(čp. 104) 355 m. Rozdíl svědčí o vysoké svahovitosti terénu.

Před dávnými časy již před rokem 1350 stával dřevěný kostel.

Kostel dřevěný, r. l690 měl pouze jeden oltář. Byl již ve špatném stavu a hrozil sesutím. Tak vrchnost jeho Jasnost kníže Frorian z Liechtesteinu dal r. l697 postavit kostel zděný, v podobě kříže, je 22,50 m dlouhý, 14,25 m široký, veskrz klenutý.

Do roku 1827 měl kostel jen hlavní oltář, který byl r. 1851 renovován. V témže roce byly zhotoveny dva nové boční oltáře, které dali zhotovit nákladem 300 zlatých dva usedlíci z Hartíkova, také sochy Božské Srdce Páně a Srdce Panny Marie. V roce l979 byly oltáře odstraněny, zůstaly jen sochy na podstavci. Taktéž byla udělána Lurdská Matka Boží, která byla zabudována ve stěně naproti kazatelně, dnes se nachází vzadu ve výklenku u bočních dveří.

Jakási kněžna chtěla v Jakubovicích postaviti velký klášter s kostelem se dvěma věžemi. Schodiště k němu mělo vésti od Kubíčkových. Kněžně ukázal stavitel plán, který se jí velice líbil a proto nařídila, aby se podle něho stavělo. Ale ti, kteří stavbu pro­váděli, ponechali si peníze, které kněžna na stavbu dala a rozdělili si je mezi sebou. Postavili jen menší, nenákladný kostel, jehož půdorys má podobu kříže.
Když stavba byla dokončena a kněžna projížděla Bušínem, chtěla se jet podívat na klášter.
Ze strachu, aby kněžna nepřišla na podvod, že totiž stavba nebyla provedena podle jejího přání, na­mluvili jí podnikatelé, že do Jakubovic není možno se dostat povozem, poněvadž cesta jest pro povoz naprosto nesjízdná. Něco pravdy na tom bylo.
Kněžna se spokojila tím, že si v Bušíně poslechla, jak zvoní zvony na věži jakubovického kostela.

(Počátkem října 1938 v rámci Mnichovské dohody byla obec připojena k Velkoněmecké říši jako součást Sudet. S tímto aktem však občané nesouhlasili a mnozí se zapojili do odbojového hnutí. Pro tuto činnost došlo v lednu 1944 k zatčení několika občanů a jejich uvěznění ve fašistických koncentračních táborech. Naštěstí všichni muka přežili a vrátili se (někteří s podlomeným zdravím) domů.)

– přástky – Za časů, kdy na severní Moravě nebylo ještě továren a nebylo tak snadno jako dnes si něco vy­dělat, všude se předlo. Nejvíc v zimě. V každé cha­lupě bylo několik kolovratů, přeslic s kuželem, trdlic k tření lnu, vochliček k jeho česání a kolovrat herman ku předení hrubé příze. Jakmile se v zimě poklidil dobytek, hned všichni sedli ku přádlu.
Děti dostaly za úkol smotati obyčejně čtvrt ště­níku, což bylo asi patnáct pásem příze. Velká děvčata a mladší ženy se již na podzim umluvily do které chalupy budou choditi na přástku. To zna­menalo, že budou tam chodit každodenně večer až do jara. Bylo samozřejmé, že celá dědina se schá­zela na jednom místě. Ovšem mládež jinde a staří také jinde. Jinak se rozdílu nečinilo.
Svítilo se bukovými posvěty, které se ručně ře­zaly na tak zvané »hoblici«. Posvět se zastrčil do svícnu a musel se každou chvíli opravovat, aby jasně svítil. To byla práce pro mládence, kteří se v ní střídali. Každé děvče doneslo z domu několik posvětů jako příspěvek na světlo.
Pod hořícím posvětem stával škopíček s vodou, do kterého se ohořelý posvět odhazoval.
Do přástek chodili i chlapci, ale jen překážet. Za to bývalo s nimi vždy veselo. Setřásali děvčatům paždeří s klína, zpívali, bavili pradleny a meškali je v práci. Při odchodu z přástky každý hoch svou dívku doprovázel domů. Děvčata měla úkol napřísti do jara určité množství příze. Co napředla víc to prodala a peníze za strženou přízi si schovávala na »Dlouhou noc«, která se slavila na ukončení přástek a sice týden před Velikonocemi.
O »Dlouhé noci« sešla se všechna děvčata, co chodila na přástky a každá donesla něco na zub. Chlapci zase donesli pití a tak konec přástek sla­vili jídlem, pitím, tancem a zpěvem v tom stavení, kam pradleny po celou zimu chodily.
Přespolní mládenci bývali velmi nevítanými hosty na přástkách pro domácí chlapce. Také obyčejně hned na poprvé vyprovozeni byli z dědiny, nikterak však laskavě. Vždyť beztoho jenom přišli, aby pře­brali domácím děvčata. Možná také, že přišli na tajný vzkaz místních dívek, ale ty se k tomu ne­přiznaly, když vetřelce domácí chasa vedla s rámusem za dědinu.

V Jakubovicích chodilo na přástky děvče uznaně ze všech nejhezčí a zároveň nejbohatší. Bylo však tuze pyšné a na domácí chlapce se ani nepodívalo. Leckterý chasník rád by se k ní nějak na přástce dostal, ale ona všechny odbývala.
Jednou přišel do přástky cizí mládenec. Byl to chlapec jako jedle, pěkný a naparáděný. Posadil se vedle pyšné Hany a ta ho neodbyla. Setřásal jí pazdeří s klína, upravoval len na kuželi a bavil ji po celý večer. Před koncem přástky, požádal ji, aby mu dovolila vyprovodit ji domů. Hana zářila radostí. Avšak, když se chystala k odchodu, spadla jí cívka na zem a jak se pro ni shýbla uviděla, že mládenec má koňská kopyta. Omdlela a ve zmatku, který nastal, mládenec zmizel, že nikdo ani nevěděl jak a kam.
Děvče to odstonalo a celou zimu strachem z domu nevyšlo.

V jedné malé chaloupce v Jakubovicích, kde to bylo už nevím, sešli se na besedě mládenci a děvčata, kteří vedli řeči, že by se i starý dragoun nad nimi musel začervenat. Pak si začali dávat dvojsmyslné hádanky.
Náhle, když zábava byla nejnevázanější, udělala se uprostřed stropu díra a v ní se objevila koňská hlava. Ta se ptala. »Co je toto?« Všichni se tak pcděsili, že zůstali jako zkamenělí. Půlroční nemluvně, které klidně leželo v kolébce naráz odpovědělo: »To je, čerte, tvá hlava.« Na to se ukázaly nohy s kopyty a zase otázka: »Co je toto ?« Dítě volalo: »To jsou, čerte, tvoje nohy. Uprostřed světnice objevil se celý kůň a hlas se po třetí ptal: »Co je toto?« A dítě na to: »To jsi, čerte, sám.«
Na to se kůň propadl do země. Díra ve stropě zůstala.
Účastníci této besedy se zařekli, že si nebudou už nikdy více dávati dvojsmyslné hádanky.

Přástky, na nichž se spřádal len, náleží již minu­losti. Kolovraty odpočívají někde na půdách, jestli si z nich už kluci neudělali hračky a nerozlámali jich.

Jeden mládenec přišel z vojny do Jakubovic na dovolenou. Měl děvče v Janoušové, kam chodit denně a vracíval se po půlnoci domů.
Jednou, když šel zase v noci od panny, viděl na rychtářově poli oheň. Byl již podzim a chlad citelně pronikal. Domníval se tedy. že to ovčák pasoucí rychtařovy ovce udělal si oheň. Voják zamířil k němu, protože mu bylo zima a chtěl se trochu ohřáti. Když se přiblížil, rozpoznal, že je to rozžhavený hrnec. Zdálo se mu to sice trochu divné, ale vysvětloval si to tím, že ovčák v něm pekl brambory. Kopl do hrnce. Oheň zasyčel a vyšlehl se sloupem dýmu do výšky, takže jiskry létaly na všechny strany. Syčel stále jako had a jeho plamen šlehal vojínovi přímo tváře. Taktak, že odskočil a skokem uháněl k Jakubovicím.‘ Než sykot ohně slyšel stále v patách. Neohlédl se: až u kostela a tu viděl, že řeřavý hrnec s bílým sloupem dýmu hořel stále na tom místě, kde jej byl našel.
Druhého dne nenašel tam po ohni sebe menší stopy. Nebál se sice, ale po druhé, když šel pozdě
v noci od děvčete, raději se vyhnul tomu místu. Něco na tom musí být pravdy, když se to stalo vojákovi, který se přece tak hned nelekne.

Příhoda se stala jednomu sedlákovi z Jakubovic, když šel domů z Janoušova. Uviděl u sochy svaté Trojice fajermóna, zápískl na něho, a když fajermón přišel, požádal ho, aby ho zavedl domů, ježto byla hustá mlha a tma. Fajermón sedlákovi vyhověl a kráčeje osvětloval mu cestu. Dostali se šťastně ke statku a tu sedlák bera už za kliku u brány, obrátil se ještě k fajermónovi a místo, aby mu poděkoval, zvolal: »Včil mně možeš vlist na záda.« Než ani to nedořekl a už se setmělo tak, . že nebylo na krok vidět. Fajermón beze stopy zmizel a sedlák, který již byl u domova, a jak myslel v bezpečí, počal blouditi a bloudil až do rána. Když se
se rozednilo, poznal, že je »na Lhotkách*, vzdálen o více než půl hodiny od svého statku.

Jednou, tak kolem jedenácté hodiny v noci, stál jeden chasník v Jakubovicích u kaštanu blízko hřbitova. Tu hodil někdo po něm pískem. Mladík se ohlédl, avšak nikde nikoho neviděl. Přesto po druhé vletěl mu písek do tváře. Odstoupil trochu dál stranou, ale písek se zase na něj sypal. Šel tedy větší kus dál, aby měl pokoj a spatřil jak najednou rozlétly se hřbitovní dveře a jimi vyšel ze hřbito­va kněz s kostelníkem a dvěma ministranty. V ruce držel kněz kropáč a knihu, kostelník kadidlo. Všichni šli tiše tím směrem, kde dříve stál chasník, až došli k obrázku Panny Marie na tak zvané » Vařečce. Tam všichni poklekli a modlíce se zůstali chvíli ztišeni. Potom zase tak tiše, jak byli přišli, vraceli se na hřbitov a hřbitovní dveře se za nimi bez nejmenšího hluku zavřely.
V tom přišel ponocný troubit dvanáctou hodinu. Chasník přistoupil k němu a pověděl mu, co viděl. Ponocný však nebyl nijak tím překvapen a vysvětlil
mu, že každý rok v den svatého Marka chodí ten­to průvod. Dřívější jakubovický farář, nějaký Ně­mec, nechtěl prý kdysi pro špatné počasí vést procesí k obrázku Panny Marie a proto za trest musí nyní chodit po smrti.
A tím pískem házeli po chasníkovi proto, že jim stál v cestě. Kdyby se nebyl včas uhnul mohlo to s ním špatně dopadnout.

V Písařové na cestě od Kovářových k Fernatovým také byl několikrát viděn o půlnoci pohřební průvod: Kněz, ministranti, kostelník a zpěváci s rakví, všechno v pořádku a klidu kráčelo cestou. Takový průvod byl předzvěstí blízké smrti někte­rého ze sousedů.