Lhota (u Vyškova) – Pokládali žebráka za císaře Josefa II.

okres Vyškov, kraj jihomoravský
Lhota je častý název vesnic, které vznikly v období vrcholné středověké kolonizace na území Čech, Moravy, Slovenska. S tímto názvem se můžeme setkat i v části Uher, v Polsku (ve Slezsku Ligota či Lgota, dále na východ jako Wola či Wólka), a dokonce i v Rusku (v podobě Wygoda nebo Sloboda). Usuzuje se, že vznik těchto osad spadá hlavně do 13. století a 1. poloviny 14. století. Nejstarší písemný doklad Lhoty na českém území se vztahuje k roku 1199.
Obyvatelé nově založených osad měli určité povinnosti a práva vůči vrchnosti. Tyto povinnosti byly ale po určitou dobu po založení vesnice promíjeny (často 5 nebo 8 let). Tomuto období se říkalo lhóta a někdy se přeneslo do názvu nově založené osady.
Dnes se na našem území nachází asi 500 Lhot, Lhotek či vesnic, které toto pojmenování mají v názvu. Největší z nich dle počtu obyvatel je Ostrožská Lhota na Uherskohradišťsku. Největší seskupení těchto vesnic je ve východních, jihovýchodních a jižních Čechách – tedy na území mimo staré sídelní území. Z toho se usuzuje, že vznik těchto vesnic náleží do pozdějších fází osídlovacího procesu, kdy se začaly osídlovat i méně hodnotné půdy ve vyšších polohách.
Zároveň je pro Lhoty typické, že byly zakládány místními obyvateli, konkrétně drobnými feudály v nevelké vzdálenosti od jejich vlastní vesnice. Pro to svědčí i názvy, které obsahují jméno zakladatele. Tato jména jsou ve valné většině slovanského původu.
Lhoty často disponují přívlastky, které se vztahují buď k osobě zakladatele (např. Horákova Lhota), nebo velikosti (Dlouhá Lhota) či podobné charakteristiky (Dolní Lhota, Písková Lhota).

Lhota, bývalá obec, dnes část města Vyškov leží 6 km na severozápad od Vyškova.

Okolo r. 1840 potuloval se po Vyškovsku žebrák zvláštního druhu. Byl to stařec 8Oletý prostřední postavy. Na hlavě nosil vysoký černý klobouk, kaštanový kabát sahal mu pod kolena, za kabátem nosil zastrčenu koženou tobolku, vycpanou spisy. Podpíraje se o hůl chodil dům od domu. Místo obvyklých jiným žebrákům modliteb a proseb říkával slabým hlasem své zvláštní sloky, jako:

Přišel jsem k vám z dobré vůle
hleďte mne obdarovat,
skládat sobě dobré dary,
chcete-li mi něco dat.

Dostalo-li se mu almužny, děkoval:

Zaplať vám to Pán Bůh milý,
že jste mne obdarovali,
byste se někdy v nebesích
s ním všeci radovali.

Nebyl-li nadělen, odcházeje říkal:

Zaplať vám to Pán Bůh milý,
že jste mi nic nedali,
byste se někdy v nebesích
s ním všeci radovali.

Byl-li na něco tázán, rád se rozhovořil, vplétaje často v řeč „á propos“.
Jednou v zimě usedl si v jednom selském stavení pod kamna. Hospodyně předla na kolo­vrátku a rozmlouvala o čemsi se svým mužem. .Za řeči prohodila: Šak to Pán Bůh spraví!
Na to ozval se žebrák řka: Polámejte tedy ten kolovrat a počkejte, až vám ho Pán Bůh spraví.

Byla-li řeč o platech a daních, říkával, že se to musí brzo změnit, a stěžoval-li sobě lid na to neb ono vládní nařízení, těšíval ho, že půjde a všecko to spraví.

Častěji docházíval do Lhoty k sedlákovi Pokludovi, vyhlášenému v celém okolí mudrákovi. Kdo nějaké rady potřeboval, zašel k Pokludovi, kdež se mu jí vždy dostalo. Jmenovitě věci ná­boženské a správu státní Pokluda rád posuzoval a mluvíval jako by už zpraven byl o věcech budoucích, kteréž i někdy předvídal.

Lid se domníval, že všecku tu moudrost má od onoho žebráka, a poněvadž se roznesla pověst, že lidé, u nichž byl noclehem, viděli na jeho prsou pod kabátem zlatý kříž, lid žebráka toho pokládal za císaře Josefa, kterýž neumřel, nýbrž uniknuv svým pronásledovatelům za žebráka se přestrojil, aby ho nepoznali.