TAJEMNÝ LES SMOLNÁ – HŘBITOV SEBEVRAHŮ

Okres Přerov,  Olomoucký kraj

Na rozhraní panství lipenské kněžny a olomouckého arcibiskupa se rozkládaly hluboké lesy. Kdysi dávno prý tam stávala hájovna, ale po nějakém čase do základů vyhořela. Když ji postavili znovu, zase ji jedné noci zničil oheň. Vykládalo se, že hájenku vypálily a rozmetaly pekelné moci, co si z těch lesů udělaly svoje rejdiště. Hajný s ženou se odtud navždycky odstěhovali a už si nikdy netroufli zpátky.

Těm lesům mezi Lipníkem a Dřevohosticemi se odedávna říkalo Smolná.

V minulých dobách na Smolnou pohřbívali všecky zoufalce, co na sebe sáhli a vlastní rukou si vzali život. Panští pacholci je sem odváželi na hrubém hnojném voze. Na ty pacholky se všichni v kraji dívali pro jejich řemeslo s bázní, ale taky k nim cítili pro jejich odvahu tajuplnou úctu.

Jedenkrát taky vezl olomoucký pacholek nějakého sebevraha přes jednu vesnici k Smolné. Tam ho měl pohřbít. Na věži právě odbíjelo poledne. Vté se vůz naráz zastavil, něco se mu pověsilo na kola a vůz s hrubou rakví byl najednou tak těžký, že s ním čtyři vraní či ne a ne hnout z místa, jako by uvázli v blátě. Pacholek na kozlíku vstal a křičel z celé síly:
„Pustíte se, nebo nepustíte? Já vám ukážu!“
Zatočil bičem nad hlavou, zapráskal a něco divoce tloukl a bil — ne ty koně, ale něco neviditelného. To prý se mu čerti pověsili na loukotě, rvali se o zoufalce a chtěli ho z vozu odnést. Pacholek po nich pral a čubal a hlasité klel, ale marně. Vůz stál jako přibitý, koně měli pěnu u huby a ne a ne jej utáhnout. Lidi už věděli, co se děje, a vystrašeně vykukovali z oken. Někteří vybělili ven a snášeli pacholkovi jídlo a pití a ti zámož­nější i peníze, jen aby toho vyděděnce na voze co možná nejdřív dostal od nich pryč.

To pomohlo! Najednou se zdálo, že z vozu spadla nějaká velikánská tíhota, kola zaskřípala a koně zabrali, jako by v té chvíli dostali křídla. Vůz se pohnul z místa a ujížděl se svým smutným nákladem k tajemné Smolné.

Jindy prý se vypravilo pár chlapců, že půjdou na houby. Rozdělili se a jeden z nich, nějaký Rozsypal, se ocitl na kraji vysokého černého lesa. Pomalu se stmívalo. Najednou uviděl před sebou v úžlabině pod bukem nějakého muže, měl na sobě starodávné šaty a klobouk s širokou skývou. Na haluzi visel malý zvonek a člověk zvonil, znělo to truchlivě jak umí­ráček. Toho výrostka nenapadlo nic divného, zamířil k němu a ptal se:
„Pantáto, prosím vás, kolik je hodin?“
Muž zvonil dál a ani se nepohnul, jako by ho vůbec neslyšel. Tak chlapec ho zezadu zatahal za šosatý kabát a ptal se znovu:
„Pantáto, slyšíte? Jak je pozdě?“
Vtom se zvoník otočil: měl skelné oči a obličej celý bílý jako z vosku! V té chvíli chlapce popadla hrůza a hlava nehlava běžel zpátky za ostat­ními. Když jim to vykládal, přišli na to, že asi zabloudil do zakázaného lesa na Smolné. Měl štěstí, že se ještě odtud dostal!

Na Smolnou prý vozili sebevrahy z široka daleka, taky až z valašských dědin od slovenské hranice.