Ostrava – Radvanice – zakopáný veliký poklad

Radvanice jsou historická obec ležící na území statutárního města Ostravy. V současnosti tvoří místní část městského obvodu Radvanice a Bartovice.
První písemná zmínka o Radvanicích je v soupise desátků vratislavského biskupství z roku 1305 (Radvanowitz). Radvanice byly až do poloviny 17. století součástí polskoostravského panství. Tehdy menší část obce a ves Bartovice koupil od Bohuslava Sedlnického Jan Skrbenský z Hříště a na Šenově. Šenovskou část Radvanic spolu s Bartovicemi a nově založenou osadou Lipinou pak zdědil jeho syn Jan Jaroslav Skrbenský. Všechny pozemky sloučil v samostatné panství se sídlem na zámku v Bartovicích. V Radvanicích nově zřídil dvůr. Toto panství bylo prodáno v roce 1738 a opět připojeno k šenovskému. Skrbenští následně rozdělili své panství na šenovské a kunčické; díl Radvanic s Lipinou připadl Kunčicím.
Část Radvanic a Lipina se zhruba ve dvacátých letech 19. století osamostatnily a vytvořily samostatné panství. To vystřídalo několik majitelů, až bylo v roce 1850 rozděleno Terezií Kneisselovou na dva díly. První prodala Josefu a Karolíně Neumannovým, druhý hrabatům Wilczkovým (Vlčkovým) z Polské Ostravy. Podle nového zákona o obecním zřízení z roku 1849 došlo ke spojení Radvanic a osad Podlesí, Lipina a Krivec v jednu obec s názvem Radvanice.

Uhlí bylo na katastru obce nalezeno v roce 1896. Komerční těžba uhlí však začala až v roce 1912, kdy byla dokončena jáma Ludvík. Jejím majitelem byla od roku 1916 Báňská a hutní společnost, která ji koupila od Ostravsko-karvinské báňské společnosti.

Radvanice byly připojeny k Moravské Ostravě dne 1. července 1941.

 

 

V malé vesničce žil starý chalupník se svou drahou polovicí v domku malém, odlehlém, pod košatou lípou vystavěném. Jak to již na světě bývá, že
chalupníci velkého majetku nemívají, tak to bylo i se starým Vášou. Žil sice skromně, avšak spokojeně.
Jedenkráte se mu snilo, že v malé světničce jeho, právě v koutě pod stolem, zakopán jest veliký poklad. Probudiv se, vykládal sen své manželce. Ta byla
velmi lakomá a na peníze — jak se říká — jako čert. I umluvili se, že druhého dne v noci kopati budou na onom místě a že si k práci pozvou starého kmotra

Luňáčka. Nemohli již usnouti a s toužebností očekávali dne, protože, jak to u takých lidí bývá, světla nemívali za celé Boží léto. K ránu však usnuli přec.
Den zdál se jim půl věčností býti a k večeru dovedl starý Váša kmotra Luňáčka.
Sděliv s ním sen svůj, prosil Luňáčka, aby mu při kopání pokladu nápomocen byl, že zda-li poklad najdou, po bratrsku se o něj rozdělí. Kmotr
Luňáček, dychtiv jsa dobrého výdělku, byl hned srozuměn. Sotva se smrklo, rozžehli malou lampičku, a zastřevše okénko jali se kopati. Stará Vášová, dobře
vědouc, že při kopání pokladu ženská býti nesmí, prosila svého muže i kmotra, by ji nechali alespoň do postele lehnout, že se na ně ani dívati nebude. Ulehla,
ale nespala. Dlouho trmácel se starý Váša s lopatou a kmotr Luňáček kopal, až mu pot jako zrna hrachová s čela na zem kapal.
Bylo právě dvanáct hodin. Tu kopne Luňáček do něčeho tvrdého. Byla to měděná truhlice a silným kopnutím odtrženo víko.
„Peníze jsou tu!“ pravil Luňáček, pot s čela utíraje. Avšak sotva to řekl, objevil se malý, červený mužík a pravil: „Koho z vás mám sebou sebrati?“
Stará Vášová, která se peněz již dočkati nemohla, vykřikla starostí. Ale v tu chvíli zmizel nejen červený mužík, nýbrž i peníze, které se hluboko do země
propadly. Od té doby nebylo jich, ač starý Váša s kmotrem Luňáčkem vícekráte se o to pokusili, k nalezení.