Bohuslav Balbin – Pavel Stränský – neshody nebyli jen mezi katoliky a protestanty, ale i mezi samotnymi protestanty např. luterani se neshodli s kalvinysty

Bohuslav Balbin – Pavel Stränský – neshody nebyli jen mezi katoliky a protestanty, ale i mezi samotnymi protestanty např. luterani se neshodli s kalvinysty

Vašen Bohuslava Balbina byl zajem o historii už
jako dítě prý čtyřikrát přečetl Hájkovu kroniku. Proto není divu že v průběhu let se Balbín přátelil také s novoutrakvistickým myslitelem Pavlem Stránským.

Pavel Stránský
ze Zap pracoval na rozšířeném
vydání svého největšího díla, knihy o českém státě. Vyšla 1634
v Leydenu v Holandsku, v Čechách nejprve
německy na konci 18. století, česky dokonce až
v roce 1893.

Pro Evropu dlouhou dobu základní zdroj informací o
českém předbělohorském státě.

Pavel Stránský ze Zap, znal se i s Komenským
když svolal
polský král do Toruně sjednocovací jednání
polských církví a byl přítomen i Jan Ámos
Komenský (1644),

Pavel Stránský psal i profesorovi pražské university Marcovi Marcimu z
Kronlandu
Pozdravoval jezuitu Bohuslava Balbína, svého prvního životopisce. Ten
ho obdařil titulem „vznešený historik český.“

Narodil se Městys Zápy, kousek od Staré Boleslavi.
Pavel
Stránský se po studiích v Praze a promoci na
mistra svobodných umění usadil v Litoměřicích

Pavel se
oženil. Za ženu si vzal o čtyři roky starší vdovu
Kateřinu Zlatohlávkovou, rozenou Mrázovou z
Milešovky. Byla v tom láska i majetek – ten sňatek
byl velice výhodný, Kateřina dědila jak po svém
otci, královském rychtáři, tak po prvním manželovi, bohatém měšťanovi, který zemřel
nedlouho předtím. Část velkého majetku, jenž
zahrnoval domy, dvory, vinice, pole i labský
ostrov, nechala připsat svému novému manželovi.
A následoval rychlý služební postup: Mistr Pavel se
stal městským písařem, notariem neboli vedoucím kanceláře na radnici, velmi brzy začal
zasedat mezi městskými radními, a posléze mu
spadla do klína i funkce královského krajského
výběrčího daní. Získal tak nejen větší příjmy, ale
začal mít i vliv na chod města, především díky
svému širokému právnickému vzdělání.

Roku 1618 se účastnil protestantského sněmu v Broumově. Povstání českých stavů se neúčastnil, proto
mohl vykonávat funkci konšela i v letech 1620– 1625. Po vydání generálního pardonu byl odsouzen ke ztrátě čtyř šestin majetku a poté,
v roce 1627 byli se svou ženou vyzváni, aby se zřekli „sektářské víry“ a
přestoupili na katolictví, když neuposlechli, museli
opustit majetek, město i vlast.

13. srpna 1627 se Pavel Stránský s manželkou a její dcerou z prvního manželství
Dorotou, s vlastními dcerami Annou a Ludmilou a
neteří Annou vydali do vyhnanství.

Odešel tedy s celou svojí rodinou, následován dalšími litoměřickými
měšťany. Měsíc po jejich odchodu údajně zbylo
v Litoměřicích 165 prázdných domů. Marně se
pak snažil vymoci zpět zbytky svého
litoměřického majetku.

Stránští a ostatní z Litoměřic namířili jsi do Saska,

Většina exulantů se usadila na území
saského kurfiřta Jana Jiřího. Jedním z jejich center
se stalo příhraniční město Pirna ( Perno ) na řece Labi.

Zde se už nacházela početná kolonie asi dvou tisíc
českých vystěhovalců.

Proto ve zdejších domech žilo i více
rodin najednou.

Ale z saské Pirně
(v textech se uvádí i český název Perno), kam
Stránský zprvu emigroval, to neměl jakožto
utrakvista (z lat. sub utraque specie, tj. pod obojí způsobou, kališník, nebyl tedy pravděpodobně,
jak někde uváděno, „český bratr“), tedy pro
zdejší luterány rovněž jinověrec, jednoduché.
V Sasku , a v případě v obou Lužicích, v převážné
většině zůstávali exulanti luterského vyznání, kteří však byli značně nesnášenlivý ke kalvinistům a
příslušníkům Jednoty bratrské.

Nesnášenlivost byla až za hrob. Když zemřel někdo s podezřením že je kalvinista.
Luteráni v Pirně dovolili jeho tělo pohřbít
pouze „na zadním krchově“ – v místech, kde se
pochovávalo za morové epidemie a kde ležela i
těla popravených zločinců.

Proto příslušníci
těchto církví odcházeli ze Saska do jiných zemí,
např. čeští bratři do Velkopolska, Uher atd.

Pavel Stránský
pro neshody
s jiným exulantem, luteránským kazatelem
Samuelem Martiniem z Dražova byl z
Perně roku 1631 luteránským knězem vypovězen.

Tak se
přesunuli do nedalekých Drážďan, potom do
Lipska a nato do krušnohorského Freiburku. Tady
se setkal i se svým vrstevníkem a kolegou
historikem Pavlem Skálou ze Zhoře.

Ale teprve v Toruni, „polských
Pardubicích (výroba perníku)“ a rodišti Mikuláše
Koperníka, se opravdu může usadit a získat
místo profesora gymnázia.

V Toruni se Stránský setkal s Janem Amosem
Komenským.

Zemřel v Toruni v únoru 1657 a byl pochován
na hřbitově toruňského kostela sv. Jiří.

Olomouc – Bohuslav Balbín – páter Mikuláš Leczycký, zvaný Lancicius – v římských katakombách v první třetině 17. století se svolením papeže vyzvedl osmdesát posvátných těl prvních křesťanských mučedníků nebo části jejich ostatků. S těmi poté putoval do Polska a Litvy. Přes třicet těl mučedníků přivezl také do Olomouce, odkud pak byly rozdány do řady jezuitských kostelů v Čechách a na Moravě – ostatky sv. Pavlíny

Olomouc – Bohuslav Balbín – páter Mikuláš Leczycký, zvaný Lancicius – v římských katakombách v první třetině 17. století se svolením papeže vyzvedl osmdesát posvátných těl prvních křesťanských mučedníků nebo části jejich ostatků. S těmi poté putoval do Polska a Litvy. Přes třicet těl mučedníků přivezl také do Olomouce, odkud pak byly rozdány do řady jezuitských kostelů v Čechách a na Moravě – ostatky sv. Pavlíny

Bohuslav Balbín studoval v Broumově, Jičíně, Praze, Olomouci, Brně a Kladsku. V té době nebyla častá změna studijního pobytu ničím výjimečným, zvláště u jezuitů. Zde studoval klasické jazyky, literaturu a filosofii, prohloubil se jeho vztah k českým dějinám a
vlasti.

Při studiu v Olomouci byl Balbín ovlivněn páterem Mikulášem Leczyckým, zvaný Lancicius.

(1574-1652). Tento muž, původní konfese kalvín, přestoupil na víru katolickou a působil na Litvě, v Polsku a u nás. Do Olomouce přišel již jako 71letý a okamžitě poznal v Balbínovi bystrého, nadaného a mimořádného studenta. V roce 1636 ho přesvědčil, aby vstoupil do jezuitského řádu. Balbín viděl ve svém učiteli bytost nadpozemskou s mimořádnými dary ducha. LECZYCKI například předpověděl častolovickému pánovi, který neměl mužských potomků, že se mu přesto narodí dva synové, což se splnilo. Předpovídal také, kdo a kdy
zemře, věděl, co se událo daleko jinde a dokonce prý byl vídán současně ve dvou vzdálených místech. Tělesně slabému Balbínovi předpověděl, že se dožije dlouhého věku, což se také překvapivě – u tohoto dosti nemocného chlapce – stalo. Balbína vychovával neobvykle: nutil ho, aby stál před kostelem, aby zdravil a hluboce se ukláněl chudým, aby při bílení kostela sám vzal štětku a pomáhal řemeslníkům. Balbín to vše ovšem činil s hrozným studem za chechtotu spolužáků, ale mistr byl přísný. Tak učil Balbína být pokorným, umět poslouchat i poroučet. Balbín vstoupil podle jeho pokynu do jezuitského řádu (1636), třebaže až po půlročním váhání. Roku 1638 složil řeholní slib a 1639 odešel na vysokoškolská studia do Prahy, kde se znovu sešel
na čas se svým dobrodincem LECZYCKIM.

Významný kněz jezuitského řádu Mikuláš Lancicius, v římských katakombách v první třetině 17. století se svolením papeže vyzvedl osmdesát posvátných těl prvních křesťanských mučedníků nebo části jejich ostatků. S těmi poté putoval do Polska a Litvy. Přes třicet těl mučedníků přivezl také do Olomouce, odkud pak byly rozdány do řady jezuitských kostelů v Čechách a na Moravě.

Jezuita P. Mikuláš Lancicius přinesl roku 1623 do
Olomouce také ostatky sv. Pavlíny z římských
katakomb.

Svatá Pavlína je patronkou města Olomouce.
Stala se jí 23. října 1623 poté, co město
sužovala těžká morová epidemie.
Mor si vyžádal přes 7000 obětí.
Uspořádaný prosebný průvod s jejími ostatky
pomohl mor zažehnat.

Největší průvod
s ostatky sv. Pavlíny se konal v roce 1715 za
zuřícího moru, na který ještě dnes upomínají dva
sloupy – čestný sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí a Mariánský morový sloup na Dolním náměstí.

František z Dietrichštejna ostatky sv. Pavlíny rozdělil na dvě části a kanovník Filip Fridrich Breuner pro ně dal v letech 1639-1640 v dílně olomouckého zlatníka Kryštofa Šimšického (+1653) zhotovit prosklenou relikviářovou skříňku s truhličkou ze stříbra a do hedvábné
textilie s dracounem zavinout lebku světice.

relikvie byli uctívány v kostele Panny
Marie Sněžné na oltáři v kapli sv. Pavlíny.
Dramatický zvrat v příběhu pak nastal v roce
1786, kdy musely být ostatky sv. Pavlíny z
jezuitského kostela Panny Marie Sněžné
přeneseny do olomoucké katedrály. „Olomoucká jezuitská kolej byla tehdy z nařízení císaře Josefa
II. zrušena a kostel předán do vojenské správy.

Relikvie byli v olomouckém dómu uloženy mezi
klenoty v chóru za hlavním oltářem. Počátkem
20. století byly relikviáře rozděleny vedví,
odstraněny a teprve roku 2010 opět spojeny a restaurovány. Další ostatek byl vložen do oltáře
v kostele sv. Mořice v Olomouci.

Sv. Pavlína pocházela z Říma,
Otec sv. Pavlíny Artemisius byl za císaře
Diokleciána římským žalářníkem, matka se
jmenovala Kandia. Poté, co jejich dceru posedlou
zlým duchem vyléčil sv. Petr exorcista, byla celá
rodina knězem Marcelinem pokřěna. Za přijetí
křesťanství však následovala smrt.
Sv. Pavlína
se svými rodiči byla umučena. Pro přijetí křesťanství
byl otec Artemisius sťat a Pavlína s matkou
Kandiou byly ukamenovány.

Jičín získal tímto způsobem
ostatky sv. Sekundiny.
V místní jezuitské koleji Lancicius pobýval v letech 1637-1639.

v roce 1650 věnoval jako vzácný dar jezuitské koleji v Jičíně. Svaté tělo připutovalo do Jičína 14. ledna 1651, ale pro nedostatek finančních prostředků nezbytných k důstojnému vystavení ostatků veřejné úctě bylo po následujících 7 let uloženo v domácí kapli jezuitské koleje. Teprve 14. července 1658 proběhla pompézní náboženská slavnost, během níž byly ostatky světice slavnostně převezeny z kostela Všech svatých pod vrchem.

Bohuslav Ludvík Balbín – se stal nepřímym svědkem vzbouření sedláků na Smiřicku, Opočensku a Novoměstsku

Bohuslav Ludvík Balbín – se stal nepřímym svědkem vzbouření sedláků na Smiřicku, Opočensku a Novoměstsku.

Bohuslav Ludvík Balbín přišel na svět v nepříliš bohaté, kdysi erbovní, královéhradecké měšťanské rodině jako potomek rytířského rodu Balbínů z Vorličné, doložené v 15. století. Původně se nazývali Škvornicové, pak přibrali jméno Balbinus a po nabytí titulu z
Vorličné dle usedlosti u Hradce Králové vzniklo pojmenování Balbínové z Vorličné.

Balbín pocházel z velmi vážené a kulturní rodiny Balbínů z Hradce Králové. Jeden z jeho předků byl humanistickým básníkem /Jan Balbín/, pradědeček Jiří zastával funkci primátora a královského rychtáře v Hradci Králové. Jeho otec Lukáš Škornice Balbín, užívající predikátu z Vorličné, zastával za stavovského povstání úřad královského purkrabí v Pardubicích, kde hájil pardubický hrad proti stavovským vzbouřencům.

V letech 1618 a 1619 úspěšně ubránil pardubický zámek proti
povstalým stavům. Jeho bratr Jiří padl roku 1619,
když bojoval na straně císaře proti Matyáši
Thurnovi.

Po bitvě na Bílé hoře úřad opustil a usadil se s manželkou a dětmi ve městě, z něhož Balbínové pocházeli, v Hradci Králové. Zde se také, jako sedmé dítě, roku 1621 Bohuslav Balbín narodil.
Otec v únoru následujícího roku ve věku 37 let zemřel. Vdova Zuzana byla po čtyřech letech nucena prodat svůj dům v Hradci Králové za 300 zlatých jezuitům a přijala pohostinství pana Otty z Oppersdorfu na zámku v Častolovicích.
Kde strávil
pět let raného dětství. Od roku 1625 do roku 1630 a později se sem ještě rád vracel v době prázdnin pobýval u pana Otty z Oppersdorfu.
Vyrůstal v pobělohorském katolickém prostředí.
Zajímavostí je, že hocha při křtu držel v rukou Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který rovněž mohl být jeho kmotrem.
Bohuslav se narodil jako slabé, neduživé děcko, a tak jej matka v úzkosti zasvětila staroboleslavské Bohorodičce. Chlapec se prý až zázračně uzdravil, takže pak přežil všechny svoje starší sourozence.

Vedle matky jej vychovávala babička
Dorota Vilémovská
a byla to nejspíše ona, kdo v něm probudil zájem o přírodu, lásku k ní a naučila ho znát spoustu bylin.

Chlapec uměl číst ještě před sedmým rokem a jako dítě prý čtyřikrát přečetl Hájkovu kroniku.

Bohuslav byl vychováván rodinným
přítelem Otou z Oppersdorfu.

Otto byl vychován u jezuitů v Praze a byl tedy přísným katolíkem.
Po bitvě na Bílé hoře byl královským prokurátorem obžalován, že se zúčastnil rebelie. Otta se stavovského povstání aktivně neúčastnil, přistoupil pouze roku 1619 formálně ke konfederaci českých stavů proti Ferdinandovi a za to musel po Bílé hoře čelit obvinění ze spiknutí. Přimluvili se však za něho vlivní příbuzní z řad Lobkoviců a Kavků z Říčan, a tak nebyl po zaplacení symbolické pokuty perzekuován.

Když roku 1622 císař Ferdinand II. nařizuje obnovu katolického náboženství, stává se členem reformační komise a s reformami začíná u sebe doma. Jeho manželka Anna Magdalena byla víry podobojí, a jak bývalo v té době zvykem, podle ní i veškeré služebnictvo.

Jeho manželka Anna Magdalena přijala roku 1627 katolickou víru a byla proto svým otcem Arnoštem Rabenhauptem vyděděna.

Až do roku 1624 panovala na území českého království náboženská svoboda, císařský mandát, vydaný v tomto roce Ferdinandem II., zakázal všechna nekatolická náboženství a prakticky odebral poddanému lidu poslední výhody přiznané Rudolfovým Majestátem náboženských svobod z 9. července 1609. V běžném životě se mandát projevil v zabavování tzv. kacířských knížek, ve vypovězení nekatolických duchovních na věčné časy ze země. Vydáním Obnovených práv a zřízení zemských království Českého dne 10. května 1627 byly potvrzeny dosavadní mandáty proti nekatolíkům a začalo tvrdé rekatolizační řízení. Pro jednotlivé kraje byly zřízeny protireformační komise, které měly i s pomocí vojska a donucovacích prostředků vymítit nepřátelskou ideologii.

V době kdy byl Bohuslav Ludvík Balbín v Častolovicích
roce 1628 došlo ke vzbouření sedláků na Smiřicku, Opočensku a Novoměstsku. Byl tedy této udalosti nepřímym svědkem.

Vzbouřenci chtěli získat za spojence i okolní města, a proto obyvatelstvu na Častolovicku posílají výhružné listy s tímto textem:“Slovutný pane purkmistře, páni v Častolovicích i celá obci, na vědomí vám dáváme tímto listem, že nám došla zpráva, že jste přislíbili se všichni katolíky státi. Pokud to učiníte, i když jste kdysi byli naši dobří tovaryši, tedy vám všechno tovaryšství vypovíme a vás, jako tupé zrádce církve svaté a křesťanské, vybijeme a vyhladíme a město vaše v prach obrátíme.“
V té době byl na kosteleckém panství pánem Kašpar, svobodný pán z Grambu. Kašpar z Grambu se stal velkým přívržencem císaře Ferdinanda II. a jako Nizozemec měl za úkol po Bílé hoře vyčistit zdejší krajinu od pikhartů. Kostelecký pán Kašpar postoupil svému bratrovi Kamilovi, knězi řádu sv. Benedikta, Lhotu Žalmanovu (dnes Kosteleckou Lhotu). Asi 50 členný houf vzbouřenců, vedený Roštapilem, táhl na Kostelecko, kde dne 12. února
v Žalmanově Lhotě chytil a ubil významného člena reformační subkomise pro rychnovské a sousední panství, jezuitského kněze a také malíře, výše uvedeného Kamila z Grambu. Ve starší literatuře bývá líčen páter Gramb jako mírný člověk, pravda je spíš opačná – jako kněz žil životem světského feudála. V oné kritické době byla na Žalmanově Lhotce přítomna Magdalena Grambová, švagrová Kamilova, žena, která se do dějin zapsala tím, že přinesla na Vamberecko paličkování. S dětmi si zachraňovala holý život, přičemž její manžel právě válčil v severním Německu. Zohavené tělo Grambovo bylo vystaveno v kapli sv. Klimenta v Hradci Králové, kde je mimo jiných osob viděl také sedmiletý Bohuslav Balbín.

Císař Ferdinand II. proto vyslal proti povstalcům silné vojenské oddíly pod vedením generála dona Martina Huerty. Vojsko krvavě potlačilo vzpouru.

Selské oddíly před Hradcem Králové rozprášily dne 15. března dva prapory pěchoty a tři houfy rejtarů Albrechta z Valdštejna. Celkem přes 5000 sedláků bylo zabito, okolo 600 zajato.

Tuto bitvu z Bílé hradecké věže sledoval i Bohuslav Balbín.

Štěpán Vilém Kinský

Štěpán Vilém Kinský

Pocházel z početné rodiny hraběte Václava Norberta Kinského (1642-1719) a jeho první manželky Anny Marie z Martinic. Měl čtrnáct vlastních a nevlastních sourozenců.

Jeho matka byla vnučkou Jaroslava Bořity z Martinic.
Takže jeho praděda byl Jaroslav Bořita z Martinic, ten který 23. května 1618 byl jedním ze tří defenestrovaných během druhé pražské defenestrace, spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a písařem Filipem Fabriciem.

Štěpán Kinský, patřil rovněž
mezi znamenité příslušníky rodu. Dostalo se mu
širokého vzdělání řadě oborů. Hovořil a psal
několika jazyky. Po jistou dobu sloužil u
císařského jezdectva, kde se vypracoval až do hodnosti plukovníka.“ Ve vojenské kariéře však
svoje štěstí neviděl.

Štěpán Kinský si vzal za ženu hraběnku
Marií Josefinu z Dietrichsteinu, která patřila k jedné z nejbohatších rodin v
českých zemích. Její rod vlastnil Lipník, Polnou,
Žďár, Vlachovo Březí, Boskovice a ještě další
majetek.

Nejvýznamnější z rodu: Dietrichštejnů byl
František Serafinský z Ditrichštejna (1570– 1636) stal se kardinálem a olomouckým biskupem. Pro svou intenzivní rekatolizační činnost na Moravě, se dostával do sporů se zástupci stavů. Po jejich porážce na Bílé hoře v listopadu 1620, mohl svou politiku plně uplatnit nejen na svém
panství, ale také jako zemský správce. Postupně
zlikvidoval veškerou opozici a konfiskacemi
znásobil rodový majetek.

Dva roky po svatbě byl
Štěpán Kinský jmenován do funkce jednoho z
místodržících v Českém království. Jeho kariéra
odstartovala,
Štěpán odjel do Petrohradu s pověřovacími
listinami opatřenými patřičnými pečetěni jako vyslanec císaře Karla VI. u dvora cara Petra Velikého. Nastoupil tam právě v době, kdy v ruské říši a jejím okolí docházelo k závažnému a
nepřehlédnutém vývoji, o kterém bylo nutno
podávat domů pravidelné, rychlé a nezkreslené
informace. Kinský měl pověst výtečného
diplomata. Byl informován nejlépe, protože díky
své inteligenci a příjemnému vystupování snadno získával přístup do salonů vlivných osobností.
Zanedlouho „povýšil“ – stal se rakouským
velvyslancem u dvora francouzského krále Ludvíka XV.

Nedaleko Paříže se odehrála jedna náramně napínavá
epizoda.

Štěpána Kinského pozval markýz Arthur de Chateauloup na zámek Boisrepos.

Hostitel, mu nabídl
prohlídku ´jisté kuriozity,´ jakou prý nikde
neviděl a také neuvidí.

Kinský se sice
pobaveně usmál, ale protože byl romantik, nechal se zlákat. Po setmění
následoval markýze po tajném schodišti
do spodního traktu zámku. Jaké bylo jeho
překvapení, když zjistil, že se ocitl v hrobce.
Pan Štěpán byl statečný muž, ale mrazení
v zádech se neubránil. Spatřil totiž úhledně seřazené rakve bez víka, ve
kterých ležely balzamované mrtvoly mužů
se stopami krve na hrudi.“ „Milý Monsieur
de Kinsky… Mrtvoly, které zde vidíte a jež
náležejí zdejším i cizím kavalírům, ty
všechny usmrtila má ruka. Dvacet jich je. Jeden z nás dvou se jim musí stát
společníkem.“ Štěpán Kinský se lehce
zachvěl a střídavě hleděl na markýze a na
mrtvé. „Vzmužte se, milý příteli! Dokažte,
že pověst, která vás předchází, si s pravdou v
ničem nezadá! V Německu vás pokládají za nejlepšího šermíře, a mne zase tady, ve Francii. A
to je ten důvod, abych s vámi vešel ve styk v
radostné naději, že mi bude dopřáno se s vámi
utkat a poznat, kdo z nás dvou je v šermířském
umění dokonalejší.“ Hrabě Kinský nereagoval a tak mu hostitel ukázal
na kordy: „Volba náleží vám. Neodpírejte mi cti s
Vámi se měřit, jinak bych Vás musel k tomu
přinutit. Podlehnu-li, mají moji lidé přísně
nařízeno, aby vás bezpečně doprovodili do Paříže,
kde nabudete slávy, že jste mne přemohl.“ Kinský se vzpamatoval. Začal namítat, že to je šílenství,
že to přece nelze, že on je diplomat, a vůbec –
„braňte se!“ Kinský zvedl ruku, jako by se hlásil o
slovo. Něco ho napadlo. Bylo mu jasné, že se
souboji s tímto chorobně posedlým člověkem
nevyhne a snažil se získat čas… uklidnit se… co nejvíc se seznámit s prostředím, ve kterém měl
svést boj. Vojáci tomu říkají průzkum terénu, lidi
od štábu používají odborný výraz rekognoskace.
„Něco je snad v nepořádku?“ Velvyslanec požádal,
že si chce místo souboje prohlédnout. Markýz
souhlasil, a Kinský si ze všeho nejdřív prohlídl krvavá místa na hrudi mrtvol. Okamžitě poznal, že
smrtelné bodnutí mají všichni přesně na stejném
místě. Logicky usoudil, že markýzovou tajnou
zbraní musí být jediný a dlouze nacvičovaný
výpad, který je veden zřejmě zblízka a s takovou
rasancí, že oběti nezůstává žádná naděje. Dochází k tomu v okamžiku, kdy se přímo uprostřed krytu
markýzova soupeře z nepochopitelného důvodu
otevře „skulinka,“ do které se okamžitě bodne.
Pan Štěpán neměl příliš času na dlouhé
uvažování, ale vzpomněl si na jednoho
vynikajícího šermíře, jenž ovládal uspávající proměny rychlého a pomalého tempa. Tento muž
vítězil proto, že se nejdříve stylizoval do role
vášnivého útočníka, zbrklíka, jenž se brzy unaví.
Pak zdánlivě přenechá soupeři iniciativu. To vše se
stereotypně opakuje až do okamžiku, kdy je
soupeřova pozornost otupena, aby pak bleskurychle zasáhl. Kinský si tu situaci promítl, a
pak řekl: „Jsem připraven, když se tak státi musí!“ Svědectví o souboji je kupodivu zachyceno se
všemi podrobnostmi. Markýz se vrhl na Kinského s
dravostí šelmy. Ten však zachoval ledový klid.
Markýz poněkud znervózněl, když se mu
nepodařilo soupeři vnutit způsob boje. Když
nastala očekávaná nudná fáze souboje, Kinský zmobilizoval všechny svoje síly. Pak schválně
provedl to, co zřejmě právě v tomto okamžiku
souboje všichni ti balzamovaní dělali. (Zaživa,
samozřejmě.) Na zlomek sekundy polevil svalové
napětí, naznačil nadýchnutí, čímž mimoděk
otevřel cestu ke své hrudi. Ze své pozornosti přitom nic neslevil. Markýz se domníval, že nastala
jeho pravá chvíle. Udělal mrštný výpad v úmyslu
zasáhnout Kinského svým speciálně nacvičeným
bodnutím. Jenže překvapen byl teď on sám.
Kinský se nenechal ukolébat ani zaskočit, a
prudkým sekem vyrazil markýzi kord z ruky. „Již dost, poznali jsme se navzájem!“ Jako gentleman
chtěl souboj ukončit, ale markýz se viditelně
přestal kontrolovat. Zatímco Kinský postával
klidně se svěšeným kordem, markýz bleskurychle
sáhl po své zbrani a se zaslepenou zuřivostí skočil
po svém hostu. Napadený si uvědomil, že pokud si chce zachovat život, musí rozlíceného markýze
zneškodnit. Odrazil útočníka takovým způsobem,
že ten se vlastně sám napíchl na jeho kord a klesl
k zemi mrtev. Vyslanec se okamžitě vrátil do
Paříže. Zprávy o této tragické události se rychle
šířily, jejich průběh měl všelijaký výklad. Kinský si získal slávu nepřekonatelného šermíře, ale po
zvážení všech okolností dospěl k rozhodnutí, že
raději sám požádá o ukončení své mise. Bylo mu
vyhověno.

Tuto skutečnou příhodu zpracoval vojenský
historik doktor Ivan Brož ve studiu o velkých
postavách rodu Kinských.

Chlumec nad Cidlinou – kostel sv.Voršily – Václav Vchynský v průběhu bohoslužby vjel na koni do kostela – Chlumečtí poddaní byli tehdy převážně protestantského vyznání. 6. července 1620 slavili svátek Mistra Jana Husa

Chlumec nad Cidlinou – kostel sv.Voršily – Václav Vchynský v průběhu bohoslužby vjel na koni do kostela – Chlumečtí poddaní byli tehdy převážně protestantského vyznání. 6. července 1620 slavili svátek Mistra Jana Husa

Město Chlumec nad Cidlinou leží necelých třicet kilometrů východně od krajského města Hradec Králové. Praha leží asi sedmdesát kilometrů na západ, na jihu je nejbližší větší město Kolín vzdálený ani ne třicet kilometrů a deset kilometrů na sever se nachází Nový Bydžov.

Chlumec nad Cidlinou na přelomu 16. a 17. století. Vypadal samozřejmě jinak než dnes. Bylo to městečko jako dlaň, chráněné valy a hradebním zdivem, což připomíná název ulice Na valech. Dovnitř se vcházelo a vjíždělo branami od Prahy, Kolína, Nového Bydžova a Hradce Králové. Žádná z bran nebyla tak výstavná ani tak pevná, aby se dočkala našich dnů. Archivy prozrazují, že se v branách vybíral poplatek (mýto) z povozů vezoucích víno nebo cizí pivo, z dobytka a drůbeže. Ročně to vynášelo 25 kop grošů. Na náměstí s půdorysem stejným jako dnes stál již od roku 1543 dodnes dochovaný„velký“ kostel sv.Voršily. Kromě toho měl Chlumec ještě kostel sv.Trojice, který byl pravděpodobně postaven roku 1134 za panování knížete Soběslava I. v podobě, která je zvěčněna na městském znaku. Kolem tohoto kostelíka se tehdy rozkládal starý, dodatečně poněkud rozšířený hřbitov. Po obvodu náměstí dlážděného hrubými kameny, či jak se říká „kočičími hlavami,“ se v nízkých domcích usadili řemeslníci a živnostníci všeho druhu, řezníci, pekaři, pláteníci, hokynáři, provazníci, mydláři, ševci, krejčí… Stál tu rathaus, který v 80.letech 16. století nahradil starou rychtu s výčepem. Našlo se tu jistě i pár lepších domů, v nichž bydleli zámožnější měšťané. Jinak bylo městečko poskládáno většinou z cihlových, opukových i hliněných stavení i selských chalup a dřevěných chatrčí, krytých prejzovými taškami, šindelem či došky. Bylo tu i několik rozměrnějších staveb – škola, kde působil správce školní či rektor s dvěma pomocníky, špitál, hospodářské budovy panského dvora, tři panské pivovary, mlýn u Cidliny, pronajímaný mlynářům za 50 kop grošů ročně, a hlavně hrad či zámek, přiléhající k delší jižní straně náměstí, avšak oddělený od města okrouhlým vodním příkopem. Nechyběly samozřejmě hlučné krčmy a hospody, v nichž se pro domácí lidi i pocestné čepovalo pivo, víno i pálenka. Byl tu také zájezdní hostinec, kde mohli kupci a formani vypřáhnout a zůstat na noc. K chlumeckému panství náležely rozsáhlé polnosti, lesy, přes 70 rybníků a 32 vesnic. Město zbudované na křižovatce důležitých silnic zcela jistě kypělo rušným životem, zvlášť v době jarmarků a trhů.

Chlumecký hrad stával jižně od náměstí a kostela. Dnes jej zde připomínají již jen názvy ulic městské zástavby a klenuté stavení v někdejší panské zahradě.

Chlumecký hrad nebyl ušetřen útrap třicetileté války; poškozen byl zejména r. 1632 za saského vpádu do Čech.

Když r. 1747 vyhořel, nebyl již opravován a jeho dosavadní určení převzaly správní budovy u nově postaveného zámku. Zdivo z rozpadajícího se hradu bylo postupně rozváženo a zbořeniště zčásti ustupovalo stavbám městských domů, zčásti bylo využito k rozšíření panské zahrady s vyhlášenou oranžérií a fíkovnou. Ještě v 50. letech 18. století bylo zachováno několik přízemních místností, z nichž největšimi a nejzachovalejšími byly sál čtvercového půdorysu, sklenutý čtyřmi poli křížové klenby na středním pilíři s pozdně gotickým portálem v západní stěně, a vedlejší obdélníková místnost s valenou klenbou se zbytky maleb. Tyto pozůstatky starého hradu se zbytky valů byly odstraněny kolem r. 1964.

Václav nejstarší z šesti synů Jana Vchynského, získal po otci nasilnickou povahu.

Dovedl vytčeného cíle se domáhati i prostředky méně čestnými, tak
odmala byl milován, ale i od mnohých nenáviděn a obáván.

Chlumečtí poddaní byli tehdy převážně protestantského vyznání. 6. července 1620 slavili jako obvykle svátek Mistra Jana Husa. V kostele sv. Voršily se za hojné účasti věřících konala slavnostní mše. Vchynský jako katolík při své panovačné povaze jistě nebyl nadšen tím, že jeho poddaní se nehlásí ke stejnému náboženství jako on. Rudolfovým majestátem byla sice povolena svoboda víry, avšak pán jako vládce svých poddaných měl naproti tomu právo rozhodovat o tom, čemu mají věřit. Václav Vchynský protestantský svátek, který jeho poddaní slavili, neuznával. Možná si schválně usmyslel překazit jim ho tím, že uspořádá hon a podle svého vrchnostenského práva nařídí poddaným sedlákům, aby mu posloužili jako nadháněči. Ti se však vzepřeli. Nikdo se nedostavil na určené místo srazu. Urozeného pána popadla zuřivost. V průběhu bohoslužby vjel na koni do kostela, a znesvětil tak posvátné místo. Najížděl do lidí a neurvalým křikem, nadávkami a hrozbami chtěl s pomocí biřiců přinutit své poddané, aby okamžitě uposlechli jeho příkazů a vydali se s ním na hon.

V kostele zůstalo po útoku 40 raněných a 21 osob bylo uvězněno.

Rozdráždil tím shromážděný dav věřících tak, že propukla otevřená vzpoura. Hrabě i jeho žoldnéři museli uprchnout z kostela a hledat záchranu ve zdech hradu. Vzbouřenci, jak tvrdí historické prameny, toho 6. července obléhali hrad beze strachu z pánových hrozeb, že dá pověsit všechny sedláky, které drží ve vězení. Odpovídali sebevědomě, aby učinil, co mu libo, přitom však aby věděl, jak ho dopadnou, že podobně bez všeho jeho osoby šetření jej na drobné kousky rozsekají. Po několika dnech nepřetržitého obléhání hradu, když obleženým docházely zásoby potravin, požádal hrabě, ať mu pustí do hradu nějaké dobytče, jinak že dá hrad vyhodit do povětří. To vzbouřence nijak nevystrašilo. Požadavek odmítli. 11. července dorazili do Chlumce komisaři Friedricha Falckého, kterého povstalečtí stavové zvolili za nového českého krále.jejich autoritu zvýrazňoval doprovodný oddíl ozbrojenců. Obléhání hradu skončilo. Václav Vchynský byl eskortován do Prahy, kde jej čekalo vězení.

Uplynuly necelé čtyři měsíce. 8. listopadu 1620 po poledni bylo vojsko českých stavů na bělohorské pláni před Prahou na hlavu poraženo přesilou císařských. České povstání tak bylo potlačeno. Zatímco členu povstaleckého direktoria Radslavu Vchynskému nezbylo než hledat spásu v útěku do ciziny, takže v nepřítomnosti bude odsouzen ke ztrátě hrdla i statků, jeho bratru Václavovi se otevřela brána vězení. Ježto se nijak nenamočil do povstání, snadno před nejvyššími instancemi vítězného krále Ferdinanda II. obhájil právoplatný nárok, aby se znovu ujal svých panství. A tak se navrátil do
Chlumce se všemi poctami. Někdejší vzbouřenci už pod tíhou nových poměrů zkrotli a poníženě ohýbali hřbety. Život šel dál.

František Rafael Koliander – Podle vlastnoručního zápisu ve farní knize Liber memorabilium byl potomkem posledního aztéckého císaře

František Rafael Koliander – Podle
vlastnoručního zápisu ve farní knize Liber
memorabilium byl potomkem posledního
aztéckého císaře.

* 5. 11. 1695, Praha

† 19. 9. 1759, Kostelec nad
Černými lesy

V době když Kostelci nad Černými lesy vládla osvícená
panovnice kněžna Marie Terezie Savojská. Která narodila se 11.května 1694 a byla čtvrtou dcerou a sedmým dítětem z dvanácti potomků knížete Jana Adama z Lichtenštejna a kněžny Edmundy, rozené hraběnky z Ditrichštejna.
Podle údajů z roku 1741 příjmem 62 967 zlatých byla devátou nejbohatší vrchností v Českém království.

Působil ve městě farář, později děkan, doktor
bohosloví František Rafael Koliander.

Podle
vlastnoručního zápisu ve farní knize Liber
memorabilium byl potomkem posledního
aztéckého císaře.

španělský kolonizátor
Hernán Cortés, někdy také zvaný Hernando či
Fernando Cortés zničil obrovskou indiánskou říši

Zdá se že přistěhovalí američané vybily původní američany. Ale na Cortésovou stranu se přidaly ale i jiné indianské kmeny ameriky které astékové utlačovaly.

Cortesovy šlo jen o zlato, a jejich neustupnost, způsobila jejich zanik.
pozabíjel její přední muže ale né stylem umyslného vyvraždění, prostě padly v bitvě. Astezkého
vladaře Montenzumu zabily v
jeho vlastní lidé, v domnění že je zradil třileli po něm šípy a házeli kameny. Jeden kámen jej ztrefil do hlavy možná nebyl smrtelně zraněn ale jeho žal nastalé situace s společně s zraněním a odmítaním jidla způsobila smrt.

Mezitím ve městě vládl Cuauhtémoc, neboť Cuitláhuac zemřel na spalničky.
Tenochtitlánu umírali po stovkách kvůli
spalničkám, které sem španělští vojáci přivezli.

Město bylo v sutinách, desetitisíce obyvatel
zahynuly.
poslední aztécký
vladař Cuauhtemotzin byl zajat.

Cuauhtemotzin žádal, aby
byl zabit. Ale Cortés netoužil po jeho smrti,
žádal především aztécké zlato. Až když poražený
vládce ani po krutém mučení neprozradil, kde
jsou ukryty aztécké poklady, dal jej Corrés později, pro údajnou přípravu vzpoury, pověsit.
Tenochtitlán padl.

Jen jeden unikl.

Uvádí, že z celé Montenzumovy rodiny se
zachránil jediný syn Ahhumada tím, že se skryl v
liliové zahradě. Byl zajat a předveden Cortésovi,
který ho ušetřil a poslal. darem Karlovi V. Později ve Španělsku pokřtěný Ahumada dostal
podle rostlin, které mu zachránily život, jméno
don Liliander. Stal se španělským grandem a
založil rod, který zastával ve Španělsku
významné úřady. Jedna z větví se prý pak dostala přes Nizozemí a
Německo až do Prahy kde se narodil kostelecký
děkan. Shoda jmen Liliander a Koliander je
nápadná, ale skeptik nejspíše namítne, že se
cosi velice podobného dočteme v knize
Williama Prescota Dobytí Mexika a že je pravděpodobným zdrojem informací, které
uvádí kostelecký děkan.

Problém je, že František Kolianer zmínku o svém
původu do Liber memorabiliím napsal přesně
sto let před vznikem knihy. Hledat inspiraci anglického spisovatele v
rukopise z Kostelce nad Černými lesy je
představa více než absurdní. Stejně nesmyslná
úvaha by byla o snaze faráře o popularizaci
vlastní osoby. Proč by konečně něco
podobného dělal, když jinde než ve farní knize o svém původu nehovoří? Liber memorabilium se do dnešních dnů
nezachovalo. Jeho poslední stopy vedou do
Podlipanského muzea v Českém Brodě a do
okresního archivu v Kolíně kde beznadějně
končí. Zajímavé je že se nezachoval žádný portrét
kněze který v Kostelci působil téměř třicet let.

MARKVARTICE – Jindřich Otto z Vartemberka – Své poddané na příkaz císaře násilně rekatolizoval, poddaní se po dvou letech vzbouřili, vtrhli do tvrze a jej i s jeho manželkou a dítkami i služebnictvem zabili

MARKVARTICE – Jindřich Otto z Vartemberka
– Své poddané na příkaz císaře násilně rekatolizoval, poddaní se po dvou letech vzbouřili, vtrhli do tvrze a jej i s jeho manželkou a dítkami i služebnictvem zabili.

obec leží v Královéhradeckém kraji v okrese Jičín.

V dolní polovině Markvartic, v zátoce potoku Bystrá, stála tvrz vybudovaná roku 1568, která se v průběhu doby změnila v nevelký zámeček nazývaný Červený dvůr. Tvrz je spojena s krvavou historkou o krutém majiteli tvrze a okolních obcí.

Jindřich Otto z Vartemberka

, získal v r.1621 statek Markvartice náhradou za půjčku císaři. Když se
ujímal statku, slíbil svým poddaným, že je vezme
v ochranu a bude jim otcem. Když mu však složili
hold, dal jim hned na srozuměnou, že je koupil
jako nevolníky a že jsou povinni konat pro něho
práce, které jim přikáže. Čeledi ve svém dvoře vůbec neplatil mzdu, bez náhrady jim sebral
dobytek, zakázal jim sbírat dříví v lese. Na podzim
1625 rozkázal svým poddaným, aby přestoupili
do šesti týdnů na katolickou víru. Míru všech
dřívějších příkoří dovršil zákaz slavení posvícení.
Poté dostaly události rychlý spád: povstání se zúčastnili poddaní 6 vesnic (Markvartice, Huntířov,
Habartice, St. a N. Oleška a Brložec). Vůdcem
povstání byl huntířovský kramář Kryštof Tenner.
Shromáždil poddané a navrhl jim sepsat
Vartenberkovi prosebné přání, aby je ponechal při
jejich víře tak dlouho, dokud okolní vesnice také nepřijmou katolickou víru. Avšak toto tajné
shromáždění bylo Vartenberkovi prozrazeno a ten
dal ihned zatknout 6 poddaných a uvrhl je do
vězení. To popudilo ostatní tak, že se rozhodli
ozbrojit se a obklíčit zámek.

Chtěli propuštění vězňů – on jim vyhověl. Aby
vzbouřence uklidnil, sám jim odepjal pouta. Další požadavek byl navrácení majetku, koní, krav,
ovcí a koz. A vrácení vybraných peněz z
nesmyslných pokut. Vartenberk všechno slíbil. Ale oni mu nevěřili a byli
natolik
rozezleni, že nepomohli žadné prosby.

Celou noc házeli na panství kameny, stříleli,
bouchali na bránu. Křičeli, kleli a posilňovali se
pálenkou. Uvnitř zámku se připravovali k obraně. Vzbouřenci se o tom dozvěděli a dohodli se na
vraždě. Ztečí dobyli zámek, zajali Vartenberka a
jeho ženu a oba je zabili. Každý, kdo tam byl, si
bodnul jednou vidlemi.

Na své poddané povolal vojsko, které dorazilo až po jeho smrti.

Výprava proti
sedlákům dorazila do Markvartic 20.-21.12.1625 a našla již zklidněné obyvatelstvo.
Nastalo velké vyšetřování,
došlo k zatčení a popravě 4 účastníků. Devíti hlavním organizátorům se podařilo uprchnout.

V r.1625 kupuje statek Červený dvůr za podhodnocenou cenu baron Zikmund
Wolkenstein, který vedl vyšetřování rebelie.

Nově nabytý statek
markvartický však dlouho nepodržel a již
po třech letech jej prodává v roce 1631 Janu
Zikmundovi hraběti z Thunu a Hohensteina.

Jičin – tragicky přiběh Elišky Kateřiny Smiřické

Jičin – tragicky přiběh Elišky Kateřiny Smiřické

Po bitvě na Bílé hoře si Jičín za svoje sídlo vybral Albrecht z Valdštejna.

Albrecht z Valdštejna k zámku vyvlastnil řadu domů (obyvatele přemístil do
nových domů na předměstí) až k Frýdlantské
bráně (dnešní Valdické bráně) a založil rozsáhlý
knížecí zámek na základě revidovaného projektu
architekta a stavitele Andrea Spezzy (+1628), který
původní smiřickou stavbu zvětšil 4x.

Stavba zámku byla započata roku
1625 na místě poničeného zámku,
pravděpodobně za použití velké části původních
konstrukcí. Stavbu řídil stavitel Pieroni. Svým
postavením uprostřed města připomíná největší pražský palác, na kterém se ovšem nepodíleli tak
významní architekti a stavitelé a který není natolik
stavebně ani architektonicky dokonalý. Dolní dvůr
sloužil jako remíza pro kočáry – pro uložení
kočárů a pro ustájení koní. Dokončovacích prací
na zámku se účastnil Pieroni de Galiano Giovanni (1586 – 1654) – italský právník, architekt,
matematik a inženýr. K zámku patří nedokončená
katedrála (dnes kostel) sv. Jakuba Většího, který
nechal Albrecht z Valdštejna v roce 1627 postavit
též Pieronim de Galiano Giovannim a je součástí
zámeckého komplexu. Spojovací chodba z Valdštejnského paláce do oratoře spolu s centrální
kupolí a věží zůstala nedokončena po Albrechtově
smrti. Albrecht z Valdštejna chtěl v královském
městě Jičíně zřídit biskupskou katedrálu a Jičín se
měl stát městem na úrovni hlavních měst
císařství. tedy nad úrovní Prahy. Bohužel se mu nepodařilo myšlenku zřízení biskupství prosadit,
bylo zde zřízeno pouze proboštství. Torzo
monumentální katedrály je nedokončeno dle
původních plánů a je nazýváno kostelem. Na
výzdobě zámecké kaple v letech 1630-31 se z
velké části podílel sochař Arnošt Heidelberger. Roku 1643 vévoda Albrecht E. z Valdštejna zemřel
a po jeho smrti se zámek 100 let neopravoval.
Roku 1681 propukl v Jičíně velký požár, který
poškodil velkou část města a část zámku.

Než započala přestavba Jičina roku 1621 ,
nalézál se zde zámek právě opravený
po výbuchu střelného prachu a požáru v r.1620.

Tenhle članek vysvětlí co a jak se odehrálo před vybuchem Jičínského zamku.
Je to příběh
života Elišky Kateřiny Smiřické z počátku
sedmnáctého století.

Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína.
Pod zámečkem žil ovčáček,
měl překrásnýho syna.
[:A v tom zámku jedna panna,
ta ovčáčka milovala, psala jemu v tajnosti
psaní plné milosti:].

Přijď ovčáčku časně zrána,
dřív než bude svítati.
Poženeme do hájíčka,
tam se budem líbati.
[:Líbati se v pěkným háji,
kde ptáčkové cvrlikaji, ty já ráda poslouchám,
jen když tě ovčáčku mám:].

Jina verze:

Vímť já jeden krásný zámek nedaleko
Jičína,
ostává tam kováříček a má krásného
syna.
A v tom zámku panna byla, ovčáříčka
milovala, milovala v tajnosti, přišla k němu v
rychlosti.

Tuhle krásnou píseň ze Stroupežnického „Našich
furiantů“ zná téměř každý, ale ne každý již ví, že
tato píseň vznikla na základě historické události.

Elišce Kateřině v roce 1608
bylo sladkých sedmnáct, mladí šlechtici nejevily zajem o její ruku.

Ženy se v té době vdávaly ve 14 letech a Elišce, bohaté nevěstě, se
do jejich 20-ti let nepodařilo najít ženicha.

Eliška nebyla moc hezká a měla zdeformovanou páteř – snad vlivem Pottovy nemoci nebo tím, že jí údajně služebnictvo upustilo na zem při koupání.

Právě paní Hedvika z Házmburka trvala na tom, aby provinilá dcera byla okamžitě uvězněna v skalní cele na Hrubé Skále. Skalský zámek na srázném útesu, odděleném od ostatní krajiny dvěma roklemi, úzké vězení vytesané vedle sklepů v kamenném masivu.

Matka ji k sobě nikdy láskyplně nepřivinula, nikdy ji nepolaskala, na rozdíl od mladší dcery Markéty Salomény.

Její vlastní matka ji místo pohlazení a hezkého slova často kárala a vyčítala nehezkost a šouravou chůzi, nehodnou mladého děvčete. Chovala se k ní jakoby Eliška byla trnem její patě.

Když je někdo ostrkován není divu že Eliška o to víc toužila po lasce. V tom nebyla sexualní posedlost. Chtěla jen aby byl někdo kdo by ji obejmul, pohladil. City které postradala od své matky. I její vlastní a jediná sestra ji neměla rada.

V roce 1608 pobývala na zámku v Kostelci nad
Černými lesy. A tam se zamilovala do kováře
Jiříka Wagnera. Už předtím usilovala o jiné
poddané.

Zkoušela to s Martinem Rosporejterem, barvířem Jiříkem a klíčníkem Václavem, ale ti se vždycky z ošemetné situace nějak vykroutili. A navíc když její matka Hedvika z Házmburka na to přišla, milou Alžbětu přehnula přes koleno a neurozené mládence jí vytloukla z hlavy.
Hedvika z Házmburka nechala seřezat i její služky.

Nebylo to nic platné. Dívka si poté stejně
vybrala kovářského a začala jej svádět skrze svou služku Evu. Pod
různými záminkami jej zvala na zámek a
nabídla se mu zcela beze studu.
Jiří Wágner
nejdřív její navrhy
odmítal, protože mu bylo naprosto jasné, že v tomhle případě běží o krk a snažil se i prosit, aby ho již neobtěžovali. To ale Eliška obešla tak, že tu a tam poničila nějaké předměty, které si vyžadovaly různé zámečnické práce, takže Jiří nakonec musel stejně přijít… Elišce se nakonec různými hrozbami povedlo svést Jiřího Wágnera, Eliška přišla o panenství. Nakonec s ním chtěla utéct ze zámku, ale než se tak stalo, došlo k provalu.

Eliška Kateřina Smiřická tím spůsobyla Skandál, který na svojí dobu byl neuvěřitelný.

Smiřičtí patřily mezi nejbohatší rody v Čechách. Počátkem
století 17. již byli Smiřičtí co do zámožnosti
stavěni hned za Trčky z Lípy, proto ta ostuda byla o to větší.

Její otec Zikmund, jí udělil okamžité domácí vězení na zámku Hrubá skála, dal uvěznit kováře Jiřího a služebnou Elišky
které jako kuplířce jí byl vytržen jazyk.
Jiřík Wagner a služka Eva Hlavatá strávili 4 roky ve vězení českodubského zámku.

Když se otec od regenta Jeronýma Bukovského (kterému se do ruky dostaly Eliščiny dopisy Jiříkovi) dověděl o avantýrách své dcery, popadl ho vztek a pak záchvat, který nepřežil. Zemřel 27.5.1608 ve svém paláci na Malostranském náměstí v Praze. Byl pohřben v kryptě kostela sv. Vojtěcha v Kostelci nad Černými lesy.

Otec zemřel a aniž by rozhodl o dalším osudu své dcery.
Matka zuřila a smrt svého manžela davala za vinu Elišce.
Tak se stalo, že Eliška byla dál vězněna.

Ztroskotal i pokus jí provdat za ženichy z nižší společenské vrstvy. Nakonec roku 1610 zemřela i její matka a buď za života nebo těsně po její smrti, byla Eliška převezena na hrad Kumburk, kde nehrozil žádný skandál.

Smiřičtí vymírají Eliška a mladší sestra Markéta Salomene, přežily skoro všechny mužské sourozence, zbyl jen prostoduchý a slabomyslný Jindřich Jiří. Díky jeho duševnímu hendikepu, se s ním v dědické posloupnosti nepočítalo…

Nejstarší Jaroslav roku 1611 zřejmě umírá na tuberkolozu. Albracht Jan
zemřel na tuberkolozu v listopadu 1618.

Byla to právě Saloména
kdo měl ve správě celé rozsáhlé panství Smiřických a velmi se jí to zalíbilo. Věděla však, že Alžbětě by po právu naležela polovina nebo aspoň malá část. A nechtěla se dělit.

Začla
pranice o majetek.

Markéta Salomena, provdala za Jindřicha Michala Slavatu z Chlumu. Byla tu však ještě Eliška, internována na Kumburku již jedenáctým rokem. Eliška by měla nárok na polovinu majetku. Podmínkou však bylo, že zůstane zachováno její panenství do svatby. A protože byla přistižena že se scházela s kovářem Wágnerem, za tu dobu se nejspíš zapomnělo na její skandal, ale Markéta Saloména pikla plán jak toho využit aby vše připadlo jen jí!

V této době v
nastálého zmatku v zemi, kdy se po druhé pražské defenestraci přelévala moc mezi stranou Habsburků a stavů, využil nezámožný vojenský dobrodruh, plukovník, právě vdovec,, Jindřich Otto z Vartemberka.
Jindřich Otto z Vartemberka,
byl nezámožný člen kdysi slavného rodu. Jeho předci hrad založili a snad si z nostalgie na Kumburk vzpomněl. Možná jen chtěl obnovit slávu a zámožnost svého rodu, ale to si již přesně nedozvíme. Na hradě byla držena Eliška, která zřejmě neměla tak přísný režim, jak se některým romantikům mohlo zdát.

Nejspíš měla povolen písemný nebo dokonce i osobní kontakt s vnějším světem, protože jenom tak si můžeme vysvětlit, že Otta Jindřich jí nočním přepadem roku 1619
věrnými svými hradu Kumburka se zmocnil, Elišku vysvobodil, vzal si ji za ženu a dožadoval se poloviny majetku. Taková byla zřejmě dohoda. Ostatně Otta nebyl nejspíš žádný krasavec a měl přízvisko „Kulhavý“ , takže skvělá partie ve všech ohledech. Ihned po svatbě, se manželé chopili správy Jičína. To se pochopitelně nelíbilo mladší sestře Markétě, která prostřednictvím manžela zažalovala oba z neoprávněného nabytí majetku, neboť nárok neměla žádný, jelikož pozbyla panenství před svatbou. Jindřich Otto pochopitelně oponoval a tvrdil pravý opak. Tedy že byl prvním, se kterým Eliška pozbyla panenství.

Následující události by byli jiné kdyby s svými věrnými a s Eliškou Jindřich Otto z Vartemberka se nevypravil na zámek v Jičině. Vše by dopadlo jinak kdyby v nastalé situaci požadal o pomoc císaře Ferdinanda II.

Ihned po svatbě, se manželé chopili správy Jičína. To se pochopitelně nelíbilo mladší sestře Markétě, která prostřednictvím manžela zažalovala oba z neoprávněného nabytí majetku, neboť nárok neměla žádný, jelikož pozbyla panenství před svatbou. Jindřich Otto pochopitelně oponoval a tvrdil pravý opak. Tedy že byl prvním, se kterým Eliška pozbyla panenství.

Kdosi si vzpomněl na kováře Wágnera, jež byl stále uvězněn. Ten do nejmenších podrobností potvrdil několik sexuálních aktů. Možná byl Wágner podplacený a jeho svědectví bylo jen divadlo.

Neštěstí v Jičíně Jindřich Otto na výzvy k soudu nereagoval a snad se opevňoval na Kumburku. Situace v zemi byla stále zmatečná a snažil se vše zdržovat, neboť on, jako zkušený žoldák věděl, že za měsíc, mohla být naprosto jiná politická situace. Zdržovací taktika mu nevyšla. Byl povolaný k soudu samotným králem Fridrichem Falckým, kde ho obvinili, že přepadl Kumburk a že bez královského svolení osvobodil Alžbětu z vězení a sňatkem s ní se zmocnil velkého majetku Smiřických.
Tehdy zrovna panující „zimní král“ Fridrich Falcký po posouzení případu nařídil, aby Vartemberk zůstal až do skončení celé pře ve vazbě a přiznal dědictví Saloméně. Alžběta pak má neprodleně předat všechen majetek zpět své mladší sestře.

Mezi tím přišla do Jičína komise, která měla projít veškerý inventář a předat ho Markétě,
neboť Eliška byla uznána vinnou, že nabyla majetek neoprávněně.
Chladní úředníci nezúčastněně sepisovali jmění, aby ho následně předali Saloméně. Marně se Alžběta rozčilovala, marně vysvětlovala komisi, jaká křivda se jí stala, jaké utrpení prožívala dlouhá léta. Vše bylo marné. Pro úředníky platil královský rozkaz.

Pan Jindřich Slavata z Chlumu přišed tedy dne 1. unora 1620 s úředníky královskými a přátely svými k Jičínu, nalezl brány zavřené a žoldnéři Oty z Vartemberka osazené,

ale manžel Markéty
Slavata, měl vlastní klíč, kterým si otevřel a následně se rozprchlo vojsko, které mělo bránit město i samotnou Elišku.

Když pak na to do města vpuštění komisarové listem královským se vykázali, tuť radda městská k rozkazu královskému panu Slavatovi poslušenství slíbila, žádajíc, aby město lidu Otova zproštěno bylo.

Zbylo jen pár věrných, které údajně hojně napájela vínem.

Když komisarové do hořejších světnic zámku vešli ku spisování, kázala paní Eliška sklepy zotvírati, a rozdávati vína vojákům, by si pojistila službu jejich, načež mezi hodinou 5. a 6. večerní vešla s podnapilými některými vojáky do sklepa.

Tam byly soudky se střelným prachem. Ať už úmyslem či náhodou – jak to doopravdy bylo se dnes už těžko dozvíme – se prach vznítil.

Došlo k obrovské explozi, při které se zcela zřítila čelní strana zámku, část vyletěla do vzduchu, zbytek začal hořet.

Podobný výbuch zámku se stal 1628 v Novém Městě nad Metují.
Zámku byla zabarikádovaná skupina vzbouřenců. Jeden z nich si při nabírání střelného prachu počínal tak neopatrně s pochodní, došlo k výbuchu střelného prachu, který byl uložen v útrobách
jihovýchodní nárožní věže
výbuch byl tak mohutný, až otřásl zámkem v
základech, věž se zřítila a ve svých sutinách
pohřbila 150 povstalců.

Jičinském zámku
Zahynulo asi 40 lidí, Čtrnáct osob bylo těžce zraněno a jen deset vyvázlo s lehkými poraněními a popáleninami.
Lidé si o výbuchu vypravovali, přidávali si další „zaručené informace: „Malé dítě, které šlo po náměstí, bylo vyhozeno až na střechu sousedního domu, kde usedavě plakalo; jakýsi mladík z té rány zešílel a prudkým během pádil z města kamsi do polí“. Každý, kdo o výbuchu vypravoval, si něco přibásnil.

Mezi mrtvými byli:
manžel Markéty
p. Jindřich Slavata z Chlumu, p. Rudolf ze Stubenberka na Novém Městě Hradišti nad Metují, manžel někdy Kateřiny ze Smiřic, Adam Abraham Bohdanecký z Hodkova na Adrspachu se synem svým Jaroslavem, poslední rodu svého, Václav Bukovský z Hustiřan a Oldřich z Gerstorfu, oba královy komorníci;

Oba Bohdanečtí ještě té noci, ostatní pak teprv druhého dne ze zřícenin byli vydobýti.

Zahynula Eliška i její služka Eva. Elišku Kateřinu vyhrabali občané ze sutin.
ještě byla živá, ale těžce raněná, kde byla oloupena a poté – ač těhotná – dobita. Následně
jí odnesli doprostřed náměstí, kde se nad ní smiloval jeden občan a přikryl jí plátnem, pod kterým zemřela.

V jednom listě, psaném nazítří do Drážďan, se pravilo: „Nade všemi mrtvými těly kázání učiněno, jen nad ní žádné, nýbrž jako psa ji tiše odnesli.“ Byla pohřbena do společného hrobu na hřbitůvku svatého Jana Na Koštofránku.

Tělo Slavatovo roztřepené odvezeno do Kostelce černého, a v kryptě Smiřické pochováno; na rakev pak dán nápis: „Léta 1620. prvního dne unora uroz. pán p. Jindřich Slavata z Košmberka na dolních Černicích, J. Kr. Mti radda a komorník, maje věku svého 33 a půl léta, s pány komisary v postupování statků urozené paní p. Saloméně Marketě Slavatové ze Smiřic, manželce své, jakožto poručnici nad uroz. p. p. Jindřichem Jiřím ze Smiřic, bratrem jejím, od J. Kr. Mti nařízenými do města Jičína přijevše, tu toho dne mezi 23. a 24. hodinou nenadálým od zapálení prachu domu panského roztržením s týmiž pp. komisary a s jinými stavu panského, rytířského i jinými osobami život svůj dokonal. Jeho tělo tuto pohřbené radostného z mrtvých vzkříšení očekává.“

Ale to ještě nebyl konec celé té
tragédie.

Chamtivá Markéta neužila majetku dlouho.
Nesmírný majetek jí bylo dopřáno užívat jen několik měsíců.

Roku 1620, po bitvě na Bílé hoře, utekla do zahraničí se „zimním“ králem Fridrichem.
Po zbytek svého
života se domáhala nároků na kostelecké panství.
Spor skončil r. 1676, kdy byla jejímu dědici Bohumilu Windischgrátzovi přiznána náhrada 300 000 zlatých.

Svého dementního bratra vzala sebou. Nakonec ho musela vydat Albrechtovy z Valdštejna, jelikož mu připadl majetek po Smiřických.

Obratnou finanční politikou si zajistil Albrecht z
Valdštejna již od počátku r. 1621 zástavní a
předkupní právo na část smiřického majetku,
propadlého konfiskaci, zejména na Jičín, Český
Dub a Hrubou Skálu. Trvalé právo k celému
dědictví Smiřických získal 30. dubna 1621, kdy byl (s přispěním Karla z Lichtenštejna) jako
nejvhodnější katolický příbuzný ustanoven
poručníkem nesvéprávného Jindřicha Jiřího
Smiřického a správcem tří čtvrtin rozsáhlého
rodového jmění. Tato část majetku byla vyňata z
konfiskace na základě tvrzení, že vedoucí činitel stavovského povstání zemřelý Albrecht Jan
Smiřický byl pouhým kurátorem majetku svého
staršího bratra. Valdštejn se svého svěřence
zmocnil až r. 1628, neboť Markéta Salomona
držela Jindřicha Jiřího v emigraci. Přesto měl
Albrecht z Valdštejna již od svého ustanovení Jindřichovým poručníkem právo volného
nakládání se svěřeným majetkem.

Albrechtova matka, byla rozená Smiřická a on, jako opatrovník Jindřicha Jiřího, se tak stal fakticky majitelem celého dominia Smiřických.

Jindřich Jiří Smiřický, tento slabomyslný bratr žil z mužských sourozenců nejdéle (1592-1630). Vrátil se do Čech a umírá jako Valdštejnův vězeň.

Roku 1630 Jindřich Jiří zemřel, a tím vymřel po meči jeden z nejznámějších rodů.

Albrecht Jindřicha nepřežil o mnoho let. Byl zavražděn v Chebu v roce 1634.

Ještě hůře dopadl manžel Elišky Jindřich.

Když se Ota z Vartemberka dozvěděl o tragédii, kterou způsobila jeho manželka,
Ota z Vartenberka v mdloby upadnuv, delší čas churavěl.
Později podařilo se mu z vězení uprchnouti,

uprchl z Prahy a přeběhl na stranu císaře Ferdinanda II. Za to mu byly králem nejprve zabaveny všechny statky v Čechách, ale po bitvě na Bílé hoře se karta obrátila a Otto na celé situaci vydělal. Oženil se s katoličkou a získal další panství na Litoměřicku.
Své poddané na příkaz císaře násilně rekatolizoval, snažil řešit svou neutěšenou finanční
situaci na úkor poddaných. K tomu se přidružila
jeho nesnášenlivá povaha a mnoha dokumenty doložená krutost, což vše dohromady vyvolalo
vzpouru,

poddaní se po dvou letech vzbouřili, vtrhli do tvrze a jej i s jeho manželkou a dítkami i služebnictvem usmrcen – rozsekán.

dne 29.10.1625 v Markvarticích na Děčínsku.

od svých zbouřených protestantských sedláků i s manželkou a dítkami i služebnictvem usmrcen – rozsekán. (

Jindřich neměl žádné legitimní potomky a jeho smrtí vymřel po meči rod Vartemberků, kdysi zakladatelů hradu Kumburk…

Během třicetileté války Kumburk obsazují Švédové. Používali jej jako moderní a těžce nedobytnou pevnost a své loupežné výpravy podnikali mnoho kilometrů od hradu. Prý se na hradě drželi ještě dva roku po ukončení války a tak byl z císařského rozkazu zbořen, aby se již nikdy nestal opěrným bodem nepřátelského vojska. Tím byl osud tohoto kdysi mocného a pyšného hradu definitivně zpečetěn a uzavírá se opona za sérií tragédií, která měla za následek vymření dvou kdysi mocných rodů a jednoho hradu.

.

Černý Kostelec – Saloména Marketa ze Smiřic – rodinný poklad Smiřických

Černý Kostelec – Saloména Marketa ze Smiřic –
rodinný poklad Smiřických

Černý Kostelec leží 35 km východně od Prahy na silnici z Prahy do Kutné Hory vedoucí. Před časy byl Kostelec obklopen lesy jedlovými a smrkovými z dáli se černajícími, odtud také jméno jeho „Černý“.

Smiřičtí patřily mezi nejbohatší rody v Čechách. Počátkem
století 17. již byli Smiřičtí co do zámožnosti
stavěni hned za Trčky z Lípy.

Otec Zikmund umírá 1609 a
matka Hedvika z Házmburka umírá 1610.

Nejstarší Jaroslav roku 1611 zřejmě umírá na tuberkolozu nebo mor.
R. 1611 učinili Pasovští, jež byl císař Rudolf proti bratru svému Matyášovi najal, vpád do Prahy a vydrancovali Malou Stranu ukrutně. Bylat to zběř dobrodružná a loupežná, která vyplemenila také dům pana Jaroslava Smiřického, v němž on mnohé vzácné, vědecké a umělecké předměty choval. Uslyšev to pan Jaroslav, upadl v trudnomyslnost a zemřel na zámku svém Skále dne 16. února 1611, maje věku svého 24 let.

Albracht Jan
zemřel na tuberkolozu nebo Břišní tyfus což je závažné horečnaté střevní onemocnění
způsobené bakterií Salmonella typhi. Přenáší se
kontaminovanou vodou, mlékem nebo
potravinami.
K horečce se přidá trvalá bolest hlavy (od toho
vznikl také starý český název pro onemocnění – hlavnička).
V ležení u Budějovic zachvácen byl hlavničkou a přivezen do Prahy na léčení, kde dne 18. listopadu 1618 zemřel, nedočkav se ani 24 let věku svého.

Začla
pranice o majetek.

Smiřičtí vymírají Eliška a mladší sestra Markéta Salomene, přežily skoro všechny mužské sourozence, zbyl jen prostoduchý a slabomyslný Jindřich Jiří. Díky jeho duševnímu hendikepu, se s ním v dědické posloupnosti nepočítalo…

Saloména Marketa
provdana za Jindřicha Michala Slavatu z Chlumu se stala se dědičkou všeho zboží Smiřického po bratru.

Byla tu však ještě Eliška, internována na Kumburku již jedenáctým rokem. Její otec Zikmund, jí nestačil vydědit, protože vzápětí po propuknutí skandálu umírá. Takže i Eliška měla nárok na polovinu majetku. Podmínkou však bylo, že zůstane zachováno její panenství do svatby. A to tak zřejmě nebylo, neboť se spustila s kovářem Wágnerem.

I paní Saloména Slavatová ze Smiřic, pamatujíc, kterak manžel její i bratr protivili se císařům Matiáši a Ferdinandovi, a že nemilost i na ni padnouti musí, s synem svým Albrechtem Slavatou a bratrem blbým Jindřichem ze Smiřic, vezouc s sebou na mnoha vozích drahých věcí a nábytku, také z hradu Náchodského vzatého, za králem Bedřichem do Vratislavi se vydala, marné naději místa dávajíc, že Bedřich království Českého opět dobude, a ona v panství dědičná se uváže. Bedřich
nespatřiv více Čechy umřel r. 1632.

Paní Saloména Slavatová konečné útočiště své vzala u knížete Bernarda z Výmaru, spojence krále Švédského. Když pak r. 1631. Sasové do Čech válečně vtrhli, a s nimi mnoho vypovězencův Českých se vrátilo, i paní Saloména přijela na Náchodsko, a davši některé úředníky i poddané svolati, jim se jakožto dědičná, však neprávě vypovězená paní jich představila, a od nich slib věrnosti a poslušnosti žádala; však s vypuzením Sasíků musela i ona Čechy opustiti. — Opět r. 1645. před bitvou u Jankova se synem svým Albrechtem Slavatou, tehdáž ritmistrem holandským, přijela do Kostelce černého, slezla v hostinci tamního purkmistra Adama Kouřimského, kdež po tři dni se zdržela. Nejdříve poptávala se po bývalé své služebnici Dorotě Svobodové, kterou, když přišla, s slzami přijala a u sebe podržela; druhého dne poslala na zámek k hejtmanu Lichtensteinskému Vilému Odkolkovi z Újezda s žádostí, by směla ona, někdy paní tohoto panství, před svým — snad navždy! — odjezdem ze vlasti, ještě jednou za svého živobytí zámek i hrobku svých otcův spatřiti; což jí i povoleno. Paní Saloména se synem svým a s onou Dorotou prošla všecky pokoje, prohlížejíc je toliko běžně, však v jednom, vyznačeném obrazem na zdi malovaným, na chvíli se pozastavila, pozorujíc vše okem šetřícím. Když pak
poděkovavši se ze zámku vycházela, pošeptmo, však že ji vyprovázející úředník porozuměl, pravila:
„Chvála Pánu Bohu, ještě všecko pohromadě!“ —

Slova ta zaslechla Barbora Svobodova a vypravovala je pak hejtmanovi a jiným. Tak vznikla a rozšířila se pověst o pokladu v zámku ukrytém.

Zámecký hejtman povolal havíře s virgulemi, ale
nikde nic.

Ve zmíněném pokoji vymalována byla panna, sílu představující, na rameně nesoucí sloup těžký, na straně protější jiná panna v zrcadle opatrnosti se shlížející, na klenutí pak brůna ve skoku od opatrnosti k síle; pod ní znak Smiřícký a rok 1616. s nápisem: Nulla vis pietate vera, t. Neníť síly nad zbožnost pravou. — Soudilo se, že tu zazděn poklad, kterýž prý také u přestavování zámku v minulém století byl nalezen.

Druhého dne odejela. — V pozdějších ještě letech zavedeno bylo vyšetřování při úřadu Novoměstském s pamětníky starými panství Náchodského na tyto otázky: 1.) Pravda-li, že paní Saloména Slavatová po bitvě Bělohorské se sedmi spřežnými vozy s nákladem z Kostelce nad černými lesy na Náchod přijela, tu přes noc ostala, na více vozů nakládati dala, a přes Kladsko do Sléz odejela, 2.) že r. 1631. při vpádu Saském do Čech i na Náchod přijela, statků se ujala, a sobě od poddaných přisahati dala.

— Místo a čas smrti paní Salomény jakož i bratra jejího Jindřicha blbého nevíme, syn pak její Albrecht Slavata co důstojník ve vojsku Holandském umřel v Brederode.

V pozdějších dobách pátrali po pokladech
mnozí. Od potulného studenta po domorodého
řemeslníka, kterému prý radili duchové. Pokud
tomu tak bylo, radili špatně. Nenašel nic.

Po pokladu v zámku pátráno bylo ještě roku 1696. Přišel jakýsi student do Kostelce a ubytoval se u tehdejšího kaplana Alexandra Sperata. Student ten prohlížeje si zámek ptal se jistého Jana Kašpara Auvaldského, proč v předním pokoji k straně jižní jsou zdi tak tlusté a k straně severní slabší. Když tázaný neuměl na to najíti odpovědi, vyjádřil se student, že by si troufal v těch zdích najíti poklad. Slova ta ležela Auvaldskému stále na mysli, až roku 1696 jako stařec 73 letý psal z Nemeslic knížeti Janu
Adamovi , že onen student byl nepochybně vyzvědačem Smiřických a že v tom pokoji nějaký poklad býti musí, doměnku svou zakládal na tom, že strop toho pokoje není malován, ale pouze vybílen, že u dveří, jak se vejde do pokoje z chodby kamenné, jest v pravo černou barvou namalována panna, představující sílu, jež na rameně velký kamenný sloup nese a v levo druhá panna do zrcadla opatrnosti hledí: nad nimi pak na klenbě kůň okřídlený se spatřuje, jak od opatrnosti k síle letí, nad koněm erb Smiřických a letopočet 1616 s nápisem :
Nulla vis maior pietate vera (Nic není nad zbožnost).
Dále poukázal Auvaldský k tomu, že síla stojí na zemi bosa a taktéž i opatrnost, jenže tato má u levé nohy pařez, z něhož vypučela malá, k zemi ohnutá ratolest o 3 zelených listech. Ze slov paní Salomeny Slavatové,že jest všechno pohromadě, a z řeči onoho studenta, pak z těch dvou obrazů, koně a listů , soudím, že by mohl na tom místě býti uschován nějaký poklad.
Vypravuje se , že kníže dopis Auvaldského položil ad acta a také, že žádný poklad nalezen nebyl, ani když kněžna Marie Terezie Savojská dala zámek opraviti.

Celé generace si vyprávějí o
podzemních chodbách. Jedna prý vedla ze
zámku do blízkého kostela, druhá do tvrze Tuchoraz, pevné, takřka nedobytné stavby u Českého Brodu. Technicky prý v té době nerealizovatelná
chodba by musela překonat značně náročný
terén s mnohými převýšeními. Jenomže přesně
mezi zámkem a tvrzí jsou dodnes zbytky štol,
kde ve středověku těžili měděnou rudu. Kam a v
jaké hloubce vedly, dnes již těžko někdo zjistí. Vstupy jsou zavalené, písemné doklady o těžbě
v archivech ani nikde jinde neexistují. Ale ten
směr k Tuchorazi…

Tuchoraz je zmiňovaná i jako jeden z možných úkrytů pokladu Smiřických.

Na ostrohu nad říčkou Šemberou stávala kamenná tvrz již před rokem 1409, postavil jí vlastník vsi, Petr z Klučova. Tvrz vhodným sňatkem později získal pan Mikuláš z Landštejna, tehdejší purkrabí na Hluboké. Postupně se vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších královských hodnostářů, byl i nejvyšším písařem zemských desek, a potřeboval sídlo odpovídající jeho postavení. Prostou tvrz nechal proto v roce 1468 mistrem Květoněm přebudovat na honosný hrad s rozlehlým palácem a mohutnou vstupní věží. Ta se jako jediná část hradu zachovala do dnešních dní, čitelný je i nápis o staviteli. Nějaký čas po smrti pana Mikuláše hrad, byl již označovaný jako zámek, koupil Jaroslav Smiřický. Neúspěšné bylo obléhání švédskými vojsky v roce 1639, ale objekt časem začal lidem z okolí sloužit jako zdroj stavebního materiálu a dnes jsou vidět již jen zbytky obvodového zdiva a zmiňovaná věž. Je dvacet metrů vysoká, uvnitř se zachovaly gotické klenby a obkročná hvězdicová klenba. Celá věž je jednou z mála existujících ukázek architektury z doby panování Jiřího z Poděbrad. Dnes je po náročné rekonstrukci v soukromém vlastnictví a zájemcům přístupná jen výjimečně.

V létě roku 1837 přijeli ke tvrzi dva záhadní
cizinci ve velkém bytelném kočáře. Velmi toužili
prohlédnout si zbytky tvrze, hlavně zachovalou
věž. Žně byly v plném proudu a chyběl čas
věnovat se vznešené návštěvě, kterou zajímalo
mnohé, ale hovořila s jakýmsi cizím přízvukem. Správce velkostatku jim půjčil klíče a šel po své
práci. Konečně proč ne. Věž byla tehdy prázdná
a vandalové, kteří by chtěli poškodit fresky na
stěnách, tehdy snad ještě neexistovali. Za
několik hodin se vsí prořítil oblakem prachu
kočár. Klíče cizinci pohodili před branou a beze stop zmizeli směrem k Brodu. Když správce přišel do tvrze, našel vykopanou
díru do zdi. Nic víc. Pokusil se sice tajemné
cizince pronásledovat, ale bezvýsledně. Co skrýš
obsahovala, nevíme. Byla však malá na to, aby
mohla ukrýt vše, co z nepředstavitelného
majetku Smiřických nebylo nikdy nalezeno. Kdo byli záhadní cizinci? Existuje poklad? Nevíme. Před několika roky se o možné podzemní
prostory v okolí Kostelce zajímal senzibil. Prošel
celou trasu, kudy podle pověstí chodba ze
zámku do Tuchoraze měla vést. Současní báňští
odborníci by patrně žasli, ale v několika úsecích
cítil určité geomorfologické změny. Vcelku drobné, ale ukazující na velmi pravděpodobnou
možnost závalu podzemních prostor.

Stále snad nebyl nalezen rodinný poklad
Smiřických, sestávající ze šperků a církevních
potřeb, který se dle pověsti a různých indicií na zámku nachází.

/

Albrecht Jan Smiřický – Nekorunovaný Český král

Pokud by vůbec někdo dokázal české
stavovské povstání dovést k vítězství, byl by to
Albrecht Jan Smiřický Nekorunovaný
král českých povstalců

Patřil k nejvýznamnějším představitelům
českého šlechtického rodu Smiřických ze Smiřic. Jeho tehdejší autorita byla tak vysoká, že byl
považován za možného kandidáta na českou
královskou korunu.

Smiřických patřilo celkem 12 panství, tehdy patřila jim panství Kostelec
nad Černými lesy, Náchodsko, Hořicko, Jičínsko,
Novopacko, Semilsko a větší část Turnovska.

Konkurovat jim mohli snad jen Trčkové z
Lípy.

Albrecht Jan se stal z hlediska dědičného práva nejstarším a zároveň jediným
mužským členem rodu. Do jeho vlastnictví tak
přešly majetky obou větví rodu a stal se tak
jednoznačně nejbohatším z českých pánů.

České země se tehdy ocitly na křižovatce.

V
souvislosti s jeho připravovaným sňatkem s
dcerou říšského hraběte Filipa Ludvíka II. hanavského, mladičkou Amálií Alžbětou, se o
něm uvažovalo i jako o budoucím českém králi.
Tímto sňatkem by se totiž Albrecht Jan stal
příbuzným falckého kurfiřta i panovníků Anglie a
Nizozemí.

K tomu však nikdy
nedošlo, protože Albrecht Jan zemřel předčasně,
nedožil se ani 24 let.

Vzbouření stavové vytáhli do boje. Stranou
nezůstal ani Smiřický, který sám zafinancoval
regiment s 1200 muži a 90 koňmi a vytáhl do
boje. V ležení před Českými Budějovicemi si však
pro něj přišla smrt. Postihla ho tuberkulóza,
údajně dědičná rodová choroba, a dosud svobodný šlechtic s velkými cíly po několika
dnech, 18. listopadu 1618 ve svém paláci na Malé
Straně mezi 3. a 4. hodinou v noci zemřel. Jeho tělo bylo uloženo do rodinné
hrobky v Kostelci nad Černými lesy.

Tělo jeho uložené v truhlu skvostnou, vystaveno bylo v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, načež po vykonaných kázáních pohřebních na voze k tomu černě ozdobeném v průvodu mnoha osob panských a urozených, i velikého zástupu lidstva vezeno (28. ledna 1619) městem nejprv do Koloděj, a dále do Kostelce nad černými lesy, kdežto ve chrámu vystaveno byvši, dne 30, ledna v kryptě rodinné ku předkům uloženo bylo.

Že pak co ženich zemřel, v rakvi ozdoben byl skvostným věncem rozmarinovým, provinutým perlami drahými, nad to pak podobiznou, na řetězi zlatém visutou, kterou byla jemu zasnoubená jemu nevěsta, hraběnka z Hanau-Minzenberg, k blízkému sňatku poslala.

Radslav Vchynský – boj proti teroru ze strany Hasburků

Původci českeho povstání z r . 1618 nejsou Čechové, strany evangelické.

Vídeň, dvůr, jesuité, strana pod jednou. Krev, jež byla tehda prolita, padá na onu menšinu, která chtěla vládnout většině terrorem, bezuzdnou tyranií.
Habsburkové jsi počinali jako dobyvatelé , kteří Čechům upírali právo zvolit jsi krále. Svým chovaním jsou tak podobni Hitlerovy a nacistům.

Císař Matyáš když přesídlil do Vídně v Čechách zůstavil deset místo držících, z nichž sedm bylo katolíků — mezi nimi byli Slavata i Martinic — a jen tři nekatolíci, avšak pochybní, z nekatolických do tohoto „presidia nedostal se ani jeden vůdce.

K straně pod jednou tehda nehlásila se ani jedna desítina obyvatel země české, po právu náležel by jí místodržící jeden a evangelíkům devět.

Dne 23.5.1618 se
delegace stavů pod vedením Thurna ocitla na Pražském hradě.

Z místodržících se dostavili jen čtyři:
Dva mírní snášenliví:
– nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka
– velký převor maltánský Matouš Děpold Strakonický.
Dva bojovní:
– Vilém Slavata z Chlumu
– Jaroslav Bořita z Martirac.

Zrzavý sekretář Michna z Vacínova doslechl prchl do Vídně; zastupoval jej písař Fabriaus Treller.

Stavové
přečetli místodržícím obvinění za soustavné
porušování zemských svobod a poté svrhli
místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma
Slavatu a písaře Fabricia z oken do hradního příkopu z 16 metrové vyšky. Odsouzeným se jako zazrakem nic nestalo.

Dne 24.5.1618 pokračovalo zasedání
sjezdu, královská moc byla svržena a stavy si sami zvolili vlastní vládu – z 30 direktorů,
po deseti za každý stav (vyšší šlechta, nižší
šlechta, měšťanstvo). Jeho členy byli zástupci
významných a vlivných šlechtických rodů
(Lobkowiczové, Kinští, Czerninové). Do čela byl postaven Václav Vilém z Roupova. Obdobně bylo direktorium zvoleno i na Moravě po
připojení k povstání 2. května 1619.

(z latinského slova diregere – určovat směr, vést) sbor
nekatolických správců a
radů během českého stavovského povstání, tvořil prozatímní vládu s právem svolávat zemskou hotovost a stavovské sjezdy a vyjednávat s německými kurfiřty a knížaty.
Tento vládní orgán nahradil sbor
místodržitelů a zemské úřady.

Jako volený direktor odbojných stavů byl zvolen jeho bratr Vilém Vchynský
Později stavové Viléma
tohoto úřadu zbavili, protože jej nejen
zanedbával, ale hrál i oboustrannou hru.
Na jeho místo pak byl zvolen Radslav Vchynský.

Radslav Vchynský velel stavovskému vojsku, které v roce 1618 u Polné na hlavu porazilo a rozprášilo císařské regimenty. Proslul svou udatností, ale i mimořádnou vzdělaností, která mu vynesla přezdívku Učený. Vyznal se v historii, matematice i filozofii a ovládal slovem i písmem osm jazyků. Po nešťastné bitvě na Bílé
hoře byl nucen před trestním stíháním uprchnout za hranice. Asyl nalezl v Nizozemí. Žil v pronajatém domě ve městě Gravenhaag. Dík své vzdělanosti a ušlechtilosti si vydobyl uznání a řadu poct. Dopracoval se slušného majetku, který mu umožnil podporovat exulanty i své příbuzné v Čechách, kteří byli postiženi majetkovými perzekucemi. Jeho životní heslo „I tomu dá Bůh konec“ odráželo jeho pevnou víru v pomíjivost zla. Dožil se úctyhodného věku bezmála osmdesáti let. Pohřben je v chrámu sv.pankráce v Leydenu. Mezi osobami, na které pamatoval ve své závěti, byl i Jan Amos Komenský.

Václav Vchynský – nenavist vůči svým nepřatelům

Václav Vchynský – nenavist vuči Rudolfovi II.
za křivdu, které se dopustil na jeho otci, ale i na něm samém,
– choval neuctivě k císaři
Rudolfu II., říkal hanlivé věci, tupil císaře, že se dostal do pekla a že
se tam prohání na vraném koni, a Rucký, který se
oběsil, že jede za ním, jako za svým pánem, na
černém kozlu.
– Václav Vchynský neuctivě se zachoval k mrtvému tělu císaře Rudolfa, když uchopil jeho
srdce a udeřil jím o stůl

Rudolf II. – Chtěl se
pomstít těm, kdo mu ublížili, ale ze všech
nejvíc toužil spravedlivě potrestat bratra
Matyáše, který pilně podrýval císařovu autoritu a bezostyšně usiloval o jeho svržení.

Václav Vchynský – měl být doživotně vězněn na kladském hradě.

Václav nejstarší z šesti synů, jeho otec byl Jan Vchynský.
Václav byl bratr Viléma Vchynskýho, který spolu s Valdštejnem zahynul v Chebu.

Jediná pokračující větev byla od Jana Vchynského.

Jaký syn Václav takovy otec Jan … Chovaní Václava bylo dost podobné s chovaním jeho otce. Co na srdci to na jazyku:

Násilnictví Jana Vchynského dokládá událostí z roku 1577, kdy Jan Vchynský přijel před dům Jana Bezdružického z Kolovrat na Malé Straně, vytasil kord a z neznámého důvodu jím udeřil po hlavě podkoního zmíněného pána. Rozhodně to byl muž sebevědomý, energický, který se nebál ani císaři otevřeně říci do očí nepříjemné věci. V roce 1586 se s panovníkem neváhal přít o výklad své pravomoci, když jako karlštejnský purkrabí odmítl povolit vstup do hradu nově jmenovanému karlštejnskému děkanovi, bez ohledu na to, že ho doprovázeli poslové pražského arcibiskupa vykazující se jeho dopisem. Vysocí církevní hodnostáři se ho snažili v očích panovníka znevážit jako závislého luterána a velkého přítele luteránského vévody saského. Jan Vchynský se přimkl k Vilémovi z Rožmberka, vůdci vlivné dvorské kliky. Toho se v zákeřném zápase o moc pokusil u císaře očernit jeho sok Jiří Popel z Lobkovic. Když se mu tato intrika nezdařila, vybral si za oběť Jana Vchynského, Rožmberkova stoupence a kdysi dokonce služebníka. Navedl arcibiskupa Medka, aby si postěžoval císaři, že protestant Vchynský se nešetrně dotkl císařské moci výrokem, že karlštejnského děkana by měli jmenovat čeští stavové a nikoli císař. Marně se Vchynský pokoušel obhájit. Rozhněvaný panovník mu 15. října 1586 vzkázal po ministru Rumpfovi, že si nepřeje, aby se ještě objevoval u dvora. Nakonec obeslal Vchynského na 12. prosince do Prahy, aby se zde před ním pokořil. Rytíři šlo o život i majetek. Na Rožmberkovu přímluvu nakonec vyvázl s tím, že pokořil se Jeho Milosti Císařské, dvakrát k nohám jeho padnuv na kolena a tudy crimen laesae majestatis, to domnění, jako by velebnost Jeho
Milosti Císařské urazil, ze sebe odvedl.

Syn od Jana Vchynského Václav dovedl vytčeného cíle se domáhati i prostředky méně čestnými, tak
od mala byl milován, ale i od mnohých nenáviděn a obáván.

Na rozdíl od svého otce se dal na katolickou víru. Nejspíš proto, aby se lépe prosadil v urputných mocenských zápasech, které se odehrávaly v zákulisí dvorského života. Pojal vášnivou nenávist k císaři Rudolfovi za křivdu, které se tento vrtkavý, churavějící prchlivec dopustil svého času na jeho otci, ale i na něm samém, když ho zbavil úřadu nejvyššího lovčího, touha po pomstě jej zahnala do řad stavovské opozice.

Již roku 1568 se jako šestnáctiletý ctižádostivý mladík přihlásil do služeb arcivévody Matyáše, Rudolfova mladšího bratra, který pilně podrýval císařovu autoritu a bezostyšně usiloval o jeho svržení.

Roku 1608 přitáhl Matyáš s velkým vojskem před Prahu a přinutil Rudolfa k rozdělení moci. Sám převzal správu Uher, Horních a Dolních Rakous a Moravy, zatímco Rudolf II. si spolu s vladařskými tituly ponechal pouze přímou vládu nad Českým královstvím, Slezskem a Horní a Dolní Lužicí.

Pokořený Rudolf se na Hradě užíral zlostí a snil o odvetě.

Chtěl se
pomstít těm, kdo mu ublížili, ale ze všech
nejvíc toužil spravedlivě potrestat bratra
Matyáše.

Rudolf nepřestával živit svou
pomstychtivost a dokonce v sobě
překonal nechuť k nepříjemným
povinnostem a vrozenou pohodlnost a
projevoval v zápase o Leopoldovo
nástupnictví nezvykle mnoho aktivity.

Svým mocichtivým bratrancem Leopoldem Pasovským se dal vtáhnout do hazardního pokusu o mocenský převrat s použitím žoldnéřského vojska v síle dvou pluků pěchoty a dvou pluků jezdectva, – celkem asi deset tisíc
mužů, a ti měli nárok na měsíční žold nejméně
padesáti tisíc zlatých.
Mezi pěchotou převažovali
vojáci z Čech a Rakous, jízdu tvořili především
Francouzi a Valóni. Přestože se jednalo o vojsko najaté katolickým pasovským biskupem byla
jeho velká část protestantského vyznání.
Ještě v době když byli na území pasovského biskupství, pasovští žoldáci nedostali žold,
vyjedli zásoby
biskupských poddaných za několik týdnů, peněz
na nákup potravin v jiných oblastech se
nedostávalo a proto byli vyhladovělí a trpěli nouzí.
Na
jejichž vydržování Leopold neměl dost peněz, proto zaroveň to byla přiležitost se toho problemu zbavit. Císař Rudolf II. byl zaslepen vidinou pomsty a tudiž přehlidl negativní důsledky co by se mohlo stát, kyvl na nabitku Pasovského, vojsko tedy Císařovým souhlasem vtrhlo pod velením plukovníka Raméa do Čech.

Pasovské vojsko mělo způsobit převrat v zemích Koruny
české, ovládnout Prahu a
vládu císaře zajistit. Ten by pak byl pro změnu v
pozici toho, kdo diktuje stavům podmínky.
Pro dlouhodobé udržení Rudolfových pozic pak podle
všeho císař s Leopoldem počítali s podporou tzv.
„španělské“ strany zastoupené kancléřem
Zdenkem Vojtěchem z Lobkovic, Vilémem
Slavatou a Martinicem za účasti španělského
vyslance Zuňigy, nuncia Caetana a moravských a slezských nespokojenců (například Karla z
Lichtensteinu).

Jenže mělo to haček neměl dostatek financí pro Pasovské vojsko, navíc už ve šlužbach Leopolda Pasovského stradali, byl jim dosud nevyplacen žold. Takže byli naštvaní, tím padem chyběla i kazeň.
Chyběla vojsku poslušnost k cisaři a
pasovskému vojsku, se zase rýsovala
představa, jako pomsta za nevyplacený žold, jak vtrhne do české země a tam bude
pěkně rabovat a plenit a loupit.
Tak není divu že to tak dopadlo, celé se to obratilo proti Rudolfovy, zvlaště když ani on se neměl k placení. Nakonec skrze to stratil vše.

Pasovské vojsko obsadilo České Budějovice, Český Krumlov, Tábor a Beroun. Stavové vyhlásili zemskou hotovost a jejich vojsko obsadilo Pražský hrad.

Pasovští 13. února 1611 stanuli před Prahou. Za sebou nechali stopy úděsné zkázy, brutálního vraždění a drancování.

Proti pohromě vpádu Pasovských se zvedla všelidová vlna odporu,
k níž se připojila i česká šlechta. Katolíci se rychle sjednotili s protestanty. Císař tímto zrádným spiknutím ztratil očividně sympatie a podporu českých stavů. Pasovští s uplatněním lsti pronikli přes chatrné hradby u Újezdské brány a po krvavé řeži se postupně zmocnili celé Malé Strany. Jejich řádění podnítilo ostatní části města na pravém břehu Vltavy k houževnaté obraně. Oddíl pasovského rytmistra Brändela, který proklouzl branou Mostecké věže na Staré Město, byl odříznut spuštěním železné mříže od svých hlavních sil a všichni jeho vojáci byli rozlícenými Pražany v ulicích nemilosrdně pobiti. Zajatý rytmistr skončil ve vězení.

Mezi šlechtici, kteří se tehdy postavili do čela stavovského žoldnéřského vojska, si svou udatností vydobyl všeobecné uznání i urozený pán Václav Vchynský.

Václav Vchynský, dokázal na jedné straně
předstírat loajalitu císaři a na druhé straně se mu
doslova podařilo se vecpat do čela stavovské opozice, kde vše vsadil na Rudolfova bratra a
rivala Matyáše. Vchynský byl zajímavý i v dalších
ohledech. Na svou dobu neváhal plánovat
vyzbrojení i obyčejného poddanského lidu. Tento
krok ale byl například v očích Petra Voka z
Rožmberka vyloženě zoufalým a navíc krajně nebezpečným. Zřejmě oprávněně se obával, že
vyzbrojený poddanský lid by mohl svůj hněv
obrátit i proti svým pánům.

Pasovští byli nakonec po těžkých ztrátách nuceni vyklidit Prahu a posléze v žalostném stavu odtáhnout i z Čech. Matyáš, kterého s jásotem vítala celá Praha jako osvoboditele, dotlačil nyní Rudolfa k abdikaci. S velkorysým gestem mu přenechal k užívání celou rezidenci na Pražském hradě, čtyři výnosná panství (Brandýs, Lysou, Přerov, Pardubice) a tolarů ročního důchodu. Korunovací Matyáše na českého krále se rázem vyšvihl mezi nejpřednější osobnosti království i jeho oddaný stoupenec Václav Vchynský. Za prokázanou statečnost a velitelské zásluhy při obraně Prahy se dočkal povýšení do panského stavu. Mimo to mu nový král Matyáš postoupil dvě velká královská panství, chlumecké a kolínské.

Na pražském hradě zatím sesazený císař v trudnomyslné osamělosti, sužován navíc krutými bolestmi a obtížemi posledního stádia syfilidy, pozvolna spěl ke svému konci. 20. ledna 1612 vydechl naposledy. Nejvyšší komorník Pruskovský se jeho smrt pokoušel ještě nějakou chvíli utajit, než dorazí poslové se zprávou ke králi Matyášovi do Vídně. Václav Vchynský a Adam z Trautsmannsdorfu, jak uvádějí historické zprávy, se nedali uspokojit výmluvami nejvyššího komorníka a vynutili si vstup do císařova pokoje a odhalili celou pravdu. Týž den odpoledne doktor Roberto za nepochopitelné přítomnosti četných diváků provedl pitvu zesnulého excísaře. Zjistil, že Rudolf II. zemřel na sněť, která zachvátila obě stehna až ke kolenům. Kromě toho měl vážně poškozené plíce, pokročilou vodnatelnost, zčernalá a zatvrdlá játra a zbytnělou slezinu. Pavel Skála ze Zhoře zaznamenal skandál, kterým přítomný Václav Vchynský popustil uzdu své nenávisti k mrtvému: dostav do rukou srdce jeho, že jest je ze zazlené proti nebožtíkovi nevážnosti v ruce své stiskl, až krev
z něho vypištěla, ta slova pověděv, že aspoň tak pomstil se nad úhlavním nepřítelem svým a nebožtíka otce svého, kterýž oboum dvoum nic dobrého nepřál, ale usiloval je do konce zkaziti.

15. června 1613 před císařem Matyášem Václav Vchynský přednesl svou žádost o právní potvrzení vlastnictví svých nově získaných panství. A tu se strhla bouře nesouhlasu. Zazněla vážná obvinění: Obě panství prý byla přiřčena Vchynským na základě podvodných machinací. Vchynský prý také zneuctívá panovníkovo jméno výroky:

Bylo vytýkáno, že se choval neuctivě k císaři
Rudolfu II., že o něm říkal hanlivé věci, že mu
nadával do lhářů, když pravil, že žádný slib císař nedodržel, tupil císaře, že se dostal do pekla a že
se tam prohání na vraném koni, a Rucký, který se
oběsil, že jede za ním, jako za svým pánem, na
černém kozlu.
A na adresu krále Matyáše,
jemuž za mnohé vděčil, řekl: „Čím král jest, jsem já, a čím jsem já, jest i král. Já
jsem mu vsadil korunu na hlavu a
nebude-li dělati dobrotu, mohu ji zadati
někomu jinému.“

Kdosi s rozhorlením vylíčil, jak neuctivě se zachoval k mrtvému tělu císaře Rudolfa, když uchopil jeho
srdce a udeřil jím o stůl. Císař se rozhněval a souhlasil, aby Václav Vchynský byl okamžitě zatčen a držen pod stráží. Usnesením zemského sněmu byl poté pro intriky, urážky panovníka a podvodné vymámení statku odsouzen k smrti. Panovník mu ortel změnil na doživotní vězení na kladském hradě. Václav při soudním řízení v předsíni pronášel před písaři zpupné hrozby: Nyní se projednává uvnitř má záležitost. Kdo se za mě přimluví, tomu já také pomohu, jiným se pomstím i na jejich dětech, jestli dříve nezemřu.

V září roku 1615, se chlumecký pán v důsledku sněmovního nálezu sám ocitl ve vězení. Za půl roku poté, 18. března 1616, byl podle ortelu v doprovodu 50 zbrojnošů dopraven do Kladska, kde měl být doživotně uvězněn na hradě. Jeho věrná manželka, pocházející ze starého českého rodu
Krajířů z Krajku, se rozhodla sdílet jeho osud s ním.
Ve
zvláštním pokoji, ovšem pokoj pana Vchynského
s pokojem jeho manželky nebyl propojen dveřmi.

Václav Vchynský se ovšem tak snadno nepoddával. Když počátkem května zavítal do Kladska arcibiskup, urozený pán ho požádal, aby mu dovolil přidělení kněze pro duševní posilu. Arcibiskup souhlasil. Duchovní službou u pana Vchynského byl pověřen jistý mnich italského původu, mnich z řádu de la
misericordia, rozený Vlach., Vchynský v něm získal spřízněnou duši ať už při tom sehrály svou roli peníze nebo sympatie k souvěrci, mnich obstaral pánovi nářadí, a ten za oltářem hradní kaple prosekal otvor do světnice, kde věznitelé ubytovali jeho manželku. Odtud se pak oba po provazovém žebříku spustili dolů a uprchli
přes hradební zeď do nikým
nestřeženého příkopu. V poli ho čekali již
s čerstvým koněm a zamířil si to do Krakova.

To se stalo 8. května Patrně ani tato fáze útěku se neobešla bez pomocníků. Manželé Vchynští nalezli prozatímní útulek v Krakově.

V kruzích české šlechty zpráva o jeho dobrodružném útěku vyvolala pobouření. Ve sněmu se páni usnesli, že Václav Vchynský cti a hrdla propadl a přislíbili vyplatit odměnu kop tomu, kdo jej přivede živého, nebo kop tomu, kdo přinese jeho hlavu.

Rok 1618 vše změnil, začalo české stavovské povstání proti habsburskému panovníkovi.

Praze začalo shromažďovat stavovské vojsko. Verbířské bubny svolávaly žoldnéře od prostých lancknechtů až po důstojníky nejrůznějších hodností. Tehdy Václav Vchynský usoudil, že se naskýtá vhodná příležitost k návratu do Čech. Prohlásil, že se připojuje k povstání a ruší své závazky s císařskou dynastií. Stavové ho vzali na milost.

Krátce po defenestraci, ještě dokud dlel pan Václav Vchynský v Polsku, rozšířil kdosi protistavovský pamflet, který radil císaři Matyášovi Vchynského pak Václava aby povolal s dvěma tisíci kozáků, nebo jej proto Čechové, že byl milý císaři, více nežli z jiného přičinění odsoudili. Ten že bude císaři věrněji sloužiti nežli kdy prve, a bude věděti dobře, jak s svými krajany nakládati a jim hlavy jejich ohledati. Stavovští povstalci přesto byli ochotni Václavovi Vchynskému důvěřovat. Proč také ne, když jeho bratři, nejprve krátce Vilém a poté Radslav, zaujímali místo přímo v direktoriu, stavovské vládě. Jenže Václav Vchynský na úspěch povstání zřejmě nevěřil. Potají si dopisoval s Matyášovým bratrancem Ferdinandem Tyrolským, kterého starý a nemocný císař vnutil českým stavům jako krále.

Když tyto styky Vchynského vyšly najevo, rozhořčení stavové se rozhodli vyslat do Chlumce vojenský oddíl a zrádce zajmout.

11. července dorazili do Chlumce komisaři Friedricha Falckého, kterého povstalečtí stavové zvolili za nového českého krále. Jejich autoritu zvýrazňoval doprovodný oddíl ozbrojenců. Obléhání hradu skončilo. Václav Vchynský byl eskortován do Prahy, kde jej čekalo vězení. Jenže kolotoč dějin se vzápětí pootočil. Uplynuly necelé čtyři měsíce. 8. listopadu 1620 po poledni bylo vojsko českých stavů na bělohorské pláni před Prahou na hlavu poraženo přesilou císařských. České povstání tak bylo potlačeno. Zatímco členu povstaleckého direktoria Radslavu Vchynskému nezbylo než hledat spásu v útěku do ciziny, takže v nepřítomnosti bude odsouzen ke ztrátě hrdla i statků, jeho bratru Václavovi se otevřela brána vězení. Ježto se nijak nenamočil do povstání, snadno před nejvyššími instancemi vítězného krále Ferdinanda II. obhájil právoplatný nárok, aby se znovu ujal svých panství. A tak se navrátil do
Chlumce se všemi poctami. Někdejší vzbouřenci už pod tíhou nových poměrů zkrotli a poníženě ohýbali hřbety. Život šel dál. Ve Smolné knize se už zase psalo o nařízení Jeho milosti vysoce urozeného pána Václava Vchynského. Ale i pán možná trochu zkrotl. Nevypadá to, že by se mstil. Utužil sice robotu a nutil poddané k přijetí katolické víry, ale na druhé straně projevoval i lidské cítění a shovívavost.

Čtyři své poslední roky prožil bez větších nepříjemností, chráněn stovkou najatých ozbrojenců, spokojeně vládl Chlumci, než 18. února 1626 v Brně ve věku 54 let nečekaně zemřel.

Vilém Kinský ze Vchynic – spolu s Albrechtem z Valdštejna zavražděn v chebu



Vilém Kinský se oženil s Alžbětou, dcerou Jana Rudolfa hraběte Trčky z Lípy a Magdaleny
z Lobkovic.

Narodil se v době, kdy Vchynským patřila řada prosperujících statků
a významných panství v severních Čechách, jako
kupříkladu Teplice, Česká Kamenice, Benešov,
Tolštejn a Zásmuky. Vilém byl vůbec prvním, kdo
začal užívat příjmení Kinský. Mladá léta prožil ve Francii, kde se zdokonalil v cizích řečech, osvojil si
základy několika oborů a hlavně se naučil
eleganci života a mravům vysoké společnosti.
Poučen Francií si mladý Kinský po návratu domů
nechat postavit krásný zámek na Doubravské Hoře
u Teplic se zahradou přímo „knížecí“ nádhery. Když roku 1611 vtrhli do Čech Pasovští, což bylo
vojsko námezdných válečníků, byli to bratři Kinští,
kteří měli na jejich odražení velkou zásluhu. Vilém
se vyznamenal husarským kouskem, když se mu
podařilo nočním výpadem zatknout hlavního
organizátora vpádu Pasovských. Vilém měl před sebou skvělou kariéru, jenomže se zapletl při
českém stavovském povstání. Spolu s mladším
bratrem Radslavem byl zvolen do desetičlenného
direktoria. A jejich o něco mladší sourozenec, Oldřich Kinský, ten dokonce patřil k těm, kdo vyhazovali při proslulé pražské defenestraci z
oken místodržícího Martinice. Další z vyhazovaných císařových zástupců v Českém
království, Vilém Slavata, se zoufale snažil zachytit pravou rukou rámu okna. Oldřich přiskočil
a udeřil ho hruškou své dýky tak silně, že mu
přerazil dva prsty. Oldřicha Kinského zachránila
před popravou na Staroměstském náměstí pouze
jeho přirozená, byť předčasná smrt. Ostatní
bratříčci se ale zachránili, protože utekli včas. Bratr Radslav, udatný voják, ale i vzdělanec, zemřel v
požehnaném věku osmdesáti let v holandském
Leydenu. Na prvním místě v seznamu osob,
kterým v závěti odkázal svou finanční podporu,
figuroval Jan Amos Komenský.

Politickou kariéru započal v roce 1618 jako volený direktor odbojných stavů.
Později stavové Viléma
tohoto úřadu zbavili, protože jej nejen
zanedbával, ale hrál i oboustrannou hru.
Když bylo stavovské povstání potlačeno, tak
se Vilém raději zdržoval mimo české území
v Perně.

Vilém se oženil s Alžbětou Trčkovou, čímž se
stal příbuzným tehdy nejuznávanějšího císařského
vojevůdce Albrechta z Valdštejna.

Díky
přímluvám svých vlivných příbuzných Trčků,
Valdštejnů aj. u císařského dvora nebyl za účast
na povstání odsouzen, a když ještě po roce
1620 slíbil císaři Ferdinandovi II. své poslušenství, které však nebylo myšleno
upřímně.

Byly panu Kinskému
prominuty povstalecké hříchy, byl mu potvrzen hraběcí stav a dokonce mu byly vydány
zkonfiskované statky jeho bratra, emigranta
Radslava. Kinský si přitom jako jeden z mála mohl
nechat svoje protestantství.

I přesto se Vilém pro svou víru ze země
vystěhoval do Drážďan, kde si se svou ženou
Alžbětou žil na vysoké noze za peníze, které jim
vynášely české statky. Svou emigrací ovšem
nepřerušil styky se svými příbuznými v Čechách,
se kterými se dále svobodně scházel. Vilém brzy získal na dvoře saského kurfiřta
dobré postavení a to díky i své ženě Alžbětě,
která byla dáma mimořádně schopná a obratná.
Po své matce zdědila zřejmě i dost obchodního
ducha, protože kurfiřtovi půjčovala značné
částky peněz. Do Čech však Vilém s Alžbětou zajížděli jen velmi zřídka.

Při saském vpádu v roce 1632 byl protestanty zajat a odvezen do Drážďan. Francouzská diplomacie jej získala pro zprostředkování uzavření smlouvy mezi Albrechtem z Valdštejna a Saskem, Braniborskem, Švédskem a Francií. Kinský odjel vyjednávat k Valdštejnovi do Plzně. Pak s ním pokračoval do Chebu. Zde se však jeho osud naplnil. Byl 25. února 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna a s dalšími zavražděn.

Vše se odehrálo přitom tak rychle, že Kinský byl
sražen ještě u stolu, u kterého při hostině seděl.
Útočníci ho smetli mezi převrácené židle a
probodli jeho hruď několika hlubokými bodnými
ranami.

Když probíhalo po chebském masakru jednání vyšetřovací komise, objevilo se v
protokolech Kinského jméno na předním místě.
Dokonce se ve spisech objevila i tato věta: „Nikoli
Valdštejn, nýbrž Kinský byl duší spiknutí, jehož
úmyslem bylo vyhnat císaře z jeho zemí.

Následovalo obvinění ze spiknutí proti císaři, které vdovu a pozůstalé syny připravilo o všechen majetek.

Veškeré jmění Viléma Kinského
ze Vchynic bylo krátce po chebské vraždě
na základě císařského patentu ze 14. března
1634 z konfiskováno ve prospěch císaře.
Celkově se majetek Kinského odhadl
na 601 400 zlatých. Také vdova Alžběta, roz.Trčková z Lípy přišla o své věno, protože
i ona, jako její manžel pomáhala císařovým
nepřátelům.

Větší část Vilémova zkonfiskovaného
majetku včetně benešovského panství daroval
již dva měsíce po jeho zavraždění, dne 4. května
1634 císař jednomu z hlavních účastníků
chebské tragédie, polnímu maršálu Janu hraběti
z Aldringenu za věrné služby.

Vdova Alžběta se syny Adolfem Arnoštem a Filipem Mořicem pobývala nejdříve
v Sasku, od roku 1636 v Nizozemí, kde se jich ujal švagr a strýc Radslav. Alžběta se
roku 1637 provdala za plukovníka ve švédských službách Zdeňka z Hodic, ale již
v příštím roce zemřela.

Pozůstalí synové hraběte Viléma
Vchynského ze Vchynic a z Tetova Adolf Arnošt,
Oldřich a Filip Moric neobdrželi žádnou část
z otcova majetku, navrácena čest a očištěno jméno bylo až v roce 1648.

Za další necelé století bylo všechno jinak. František Ferdinand Kinský se stal roku 1723 nejvyšším kancléřem Českého
království. Staré hříchy příbuzných upadly
dávno do milosrdného zapomnění.
Ferdinand se vyznamenal kariérou
diplomata, ale ještě výrazněji vstoupil do
historie jako otec Františka Josefa Kinského, což byla bezesporu nejvýznamnější osobnost rodu Kinských v
18. století.

Marie Magdalena Trčková – zlá manda – selské povstání

Jan Rudolf Trčka z Lípy podporoval protihabsburskou opozici, avšak do samotného stavovského povstání nezasáhl.

Díky přímluvě manželky mu statky nezkonfiskovali a po pádu stavovského povstání si rodina ještě polepšila na konfiskacích zejména díky Adamově aktivní matce Marii Magdaleně, roz. Lobkovicová,
dcera Ladislava Popela z Lobkovic,

Marie Magdalena, měla značný obchodní talent, díky němuž dokázala nashromáždil značné jmění
především díky levně kupovaným zkonfiskovaným statkům.

Všude kolem ní přicházeli lidé na žebráckou hůl, nebo alespoň zápasili s vážnými hospodářskými
nesnázemi, ale Marie Magdalena Trčková se drala dopředu, půjčovala, investovala a bohatla.

Pan Jan Rudolf Trčka byl povahy dobromyslné, takže ho poddaní měli v lásce.

Zato však jeho choť Maří Magdalénu, z duše nenáviděli. Byla sličná, pěkně rostlá, avšak přísná
na poddané a velmi šetrná a lakotná.

Její poddaní jí přezdívali „zlá Manda“ nebo „tlustou Mandou“.
Vůči svým poddaným nastolovali stále tvrdší kurs, který jim přinášel tu více, tu méně peněž,
získaných ale dosti nečestně. Do svých praktik zapojovali i své hospodářské úředníky, kterým vydávali příslušné instrukce. Bylo to např. zrušení privilegií měšťanů na vaření piva v Náchodě,
Dobrušce a Třebechovicích, vyplácení almužen v neplatných mincích či zcizování kontribučních
peněz poddaných Adamem Erdmanem.

Situace byla natolik vyhrocená a vážná, že v roce 1628 vypuklo na Opočensku, tedy na statcích Jana
Rudolfa Trčky a Marie Magdalény Trčkové, selské povstání. Lid se především bránil nucenému
přestupu z protestanské na katolickou víru, ale též stále se zhoršující hospodářské poměry na panství přispěly k selským rebeliím.

Když Adam Erdman Trčka vyrazil proti shromážděným v čele několika jezdců a chtěl zatknout jednoho ze vzbouřenců, pohrozil mu jakýsi mlynář sekerou, aby se žádného nedotýkal. Vzbouření sedláci také na místě krutě ztrestali několik odpůrců ve vlastních řadách. Ještě před zámkem jednoho z protivníků zabili, druhého silně ztloukli a třetí jen ztěží utekl.
Kdo by odmítl se k povstání připojit, měl být zabit a jeho statek vypálen. Pro nesouhlas s povstáním byl ubit rychtář Jeroným z Nového Hrádku.
Vzbouřenci byli rozděleni do tří praporů, z nichž každý měl svého velitele, lajtnanta a fendrycha. V čele vojska pak stáli dva volení nejvyšší.
Každý z oddílů měl i vlastní zástavu: rudou se zeleným kalichem, zeleno- červenou s kalichem žlutým a bílou s kalichem rudým.

„Organizovanost, jednota a důkladná příprava povstání přinesly vzbouřencům již v prvních dnech
bojů znamenité úspěchy.

Bylo dobito Opočna, Nového Města a Nachoda.

Jedna část povstalců tahla směrem na kostelecké panství. Jeho pánem byl nejvyšší císařský lajtnant Kašpar Gramb, známý mezi lidmi svou krutostí a bezohledností. Jeho bratr benediktýn Kamil Gramb tou dobou sídlil na tvrzi v nedaleké Žalmanově (Kostelecké) Lhotě, která náležela ke kosteleckému panství. Povstalci se této tvrze zmocnili, zapálili ji a vydrancovali a Kamila Gramba ještě s jednou osobou zabili.

Opočenskému hejtmanovi Ondřeji Neumanovi se podařilo lapit osm odbojných sedláků, údajných původců vraždy Kamila Gramba. Muži měli být dopraveni před soud do Hradce Králové, ale cestou je přepadli povstalci a zajatce osvobodili. Vzbouřencům narostlo sebevědomí a získali nové přívržence.

Po několikadenním obléhání bylo dobyto Nového Města Hradiště nad Metují i se zámkem, kde padl sedlákům do rukou nenáviděný regent trčkovských panství Jindřich Kustoš který neslýchaně poddané utiskoval a týral.

Před Novým Městem jich údajně stanulo na 6.000. Kustoš s nimi nejprve vyjednával, ale jejich podmínky nehodlal akceptovat, proto je odmítl. Na to sedláci vypálili předměstí, stříleli na městské
hradby a Hradeckou bránu. Když ji značně poškodili a chtěli vypáčit, dal Kustoš rozkaz střílet do vzbouřeného davu. První den nebyli povstalci s obléháním města úspěšní. Druhý den sedláci podnikly útok znovu a podařilo se jim vrata obou bran rozbít. Obránci města zaházeli průjezd hlínou
a prstí. Sám Kustoš střílel do sedláků ze tří pušek.
Dne 9. března o půlnoci vzbouřenci ve své snaze dobýt město pokračovali. Regent Kustoš se svými věrnými vzdorovali, ale díky zradě měšťanů, kteří nechali povstalce slézt přes hradby do města, se jejich šance na vítězství a záchranu města vzdalovala. Po opětovné střelbě do vzbouřenců se Kustoš s několika věrnými uchýlil do novoměstského zámku. Střelen do čela později padl raněn k zemi. Povstalci zámek dobyli, raněného Kustoše svázali a nutili k přiznání, kde jsou uschovány peníze. Další z nich prohledávali zámek, loupili a pustošili.

Spoutaného regenta Kustoše věznili povstalci v Novém Městě nad Metují. Měl být popraven dobrušským katem, smrti oběšením.
Ale protože se dozvěděli, že proti nim směrem k Dobrušce táhne vojsko ze Slezska, vypravili vojsku v ústrety a u Kustoše ponechali stráž 50 mužů. Sedláci však byli u dobrušky vojskem poraženi, přičemž jich mělo být 300 zabito. Když dorazila do Nového Města nad Metují z Dobrušky zpráva o porážce sedláků a tažení vojska, přemluvil regent své hlídače, aby mu sňali okovy a pustili jej. Na to se měšťané i stráže přidali ke Kustošovi a vojsko lehce obsadilo Nové Město. Zámek však musel být dobýván, neboť se v něm zabarikádovala skupina vzbouřenců. Jeden z nich si při nabírání střelného prachu počínal tak neopatrně s pochodní, s pochodní, došlo k výbuchu střelného prachu, který byl uložen v útrobách jihovýchodní nárožní věže výbuch byl tak mohutný, až otřásl zámkem v základech, věž se zřítila a ve svých sutinách pohřbila 150 povstalců.

Dalším cílem postupu selských houfů byl Náchod, kam předtím vyslali jízdního posla s ultimátem: město otevře povstalcům brány a přidá se na jejich stranu, nebo bude vypáleno a měšťané pobiti.

Vtrhli do města, postavili se u kostela a vyzvali Náchodské, aby se k nim přidali. Náchodští pod pohrůžkami poslechli.

Snažili se získat za spojence i okolní města, která chtěli donutit k povolnosti vyjednáváním nebo výhružnými dopisy, v nich se nazývali urozenými pány sektáři a majestátem čtvrtého stavu. Avšak opatrní měšťané z obavy před ztrátou svých výsad a majetků, přestože byli stejně postihováni vrchnostenským útlakem i tlakem rekatolizace, nejen se k povstání nepřidali, nýbrž se ještě v řadě případů postavili se zbraní v ruce proti vzbouřeným sedlákům. Tak měšťané z Kostelce nad Orlicí a Častolovic přepadli selský tábor u Lible, novoměstští a opočenští aktivně bránili město i zámek a královéhradečtí měšťané vyhlásili proti povstalcům brannou pohotovost. Na straně vzbouřivších se sedláků zůstala jen Dobruška a Třebechovice.

Když se vzbouřili sedláci okolo Opočna, Nového Města nad Metují a Smiřic, ničili při svém tažení zboží církevní i světská. Jedna jejich ozbrojená část vyrazila až na kostelecké a častolovské panství. Přihnali se také do Lhotky, kde zajali a zabili kněze Kamila. Záhy na to se spojili kostelečtí a častolovičtí měšťané a u vsi LIBLE přepadli povstalecký tábor.

Útočníci měli usnadněnou úlohu, neboť povstalce zastihli zcela nepřipravené, v nočních hodinách tvrdě spící, snad i po velké pitce. Část povstalců byla na místě povražděna /někde se píše, že jich bylo sedm/, část zajata a odvedena, některým se podařilo utéci.

Úspěchy sedláků ovšem byly pouze dočasné.

Bylo povoláno vojsko silné vojenské oddíly pod velením generála dona Martina Huerty. Selské oddíly před Hradcem Králové byly potřeny dvěma prapory pěchoty a třemi houfy rejtarů Albrechta z Valdštejna. Toto představení z Bílé hradecké věže sledoval i častý host na častolovickém panství jezuita Bohuslav Balbín.

Vzpoura byla krvavě potlačena.

Na 500 sedláků bylo zabito a na 600 zajato, ostatní se rozutíkali. Uvěznění byli vyslýcháni útrpným právem. Při výslechu útrpným právem někteří sedláci vypověděli, že zamýšleli dobýt Hradec Králové, Chlumec nad Cidlinou a táhnout na Prahu, kterou chtěli zapálit, zde zajmout císaře a ujmout se vlády.

Tresty na zajatcích byly kruté. Kromě těch, kteří byli ihned po dopadení pověšeni kolem cest, byla řada zajatců vpletena na kola. Těm, kteří byli dopadeni se zbraní v ruce, byly uřezány nosy a uši a na zádech jim byl vypalován cejch.

Tak vznikla i některá příjmení jako Beznoska nebo Bezoušek. Pokud znáte někoho s tímto příjmením, tak je velmi pravděpodobné, že jeho předkové pocházejí z původního Trčkovského panství.

Následkem této události zůstalo na panství mnoho vdov a sirotků.

Jak si císařské vojsko v pacifikovaných oblastech počínalo, ukazuje příklad města Dobrušky. Vojsko zde pobralo 122 kusy hovězího dobytka, 20 koní a 214 ovcí. Mimo to peněz a všech ostatních věcí bylo uloupeno v celkové hodnotě 3.377 kop grošů míšeňských.

Na poddané trčkovského panství byla pro ohavnou rebelii uvalena pokuta.

Poddaným na opočenském panství byla vrchností vyměřena pokuta 50.000, na náchodském panství 7.200 a město Náchod muselo zaplatit 1.200 kop míšeňských grošů.

Marné byly prosby a výmluvy měšťanů, že byli k povstání přinuceni. Nic nepomohla řada prosebných dopisů, střídavě adresovaných Adamu Erdmanovi a hejtmanu Nejmanovi z Ryglic. Nepomohla ani všechna tvrzení, že veškerou vinu nesou sedláci, hrozící že naše město obstoupí a zapálí, nás i manželky a dítky naše zmordují a do ohně vhází. Pokuta však musela být splácena v předepsaných termínech, tj. každého půl roku po 19 500 kopách míšeňských.

Jan Rudolf Trčka před svojí smrtí roku 1634 nedoplatky poddaným sice prominul, ale nová vrchnost, Colloredové, stejně jejich placení vymáhala.

Nakonec byli všichni v Dobrušce věznění rebelové propuštěni na hrdelní zápis, neboť vrchnost koneckonců poddané nutně potřebovala. Hlavní aktéři povstání byli uvězněni a souzeni v Praze a děsný, zastrašující účinek již dávno splnily bestiální represálie vojska dona Huerty. Po konečném potrestání byli poddaní donuceni složit přísahu, že pro příště se nikdy nebudou pro žádnou vymyšlenou věc proti vrchnosti ani rotit ani pozdvihovat. Město krom výše uvedených ztrát rovněž značně utrpělo úbytkem obyvatelstva. Řada měšťanů se vystěhovala v důsledku náboženského pronásledování, jiní zase zběhli z obavy před vojenskými násilnostmi. Konšelé na příkaz vrchnosti vyslali radního Jiříka Potůčka, aby po uprchlých spoluměšťanech pátral a sdělil jim jisté a milostivé poručení vrchnosti naší nejmilostivější a dědičné, aby se k příbytkům svým bez ostejchání všelikého zase navrátili. Během roku 1630 se značná část těchto uprchlíků skutečně vrátila.

Krutost a zloba se Marii však nakonec staly osudnou. Po smrti její duše nenalezla pokoje a dodnes bloudí náchodským zámkem, aby hledala těla sedláků, kteří zahynuli při výbuchu. Dokud je sama neuloží k věčnému odpočinku, nedojde její duch klidu. Na znamení svého provinění je pronásledována třínohými psy s ohnivýma očima. Svědci tvrdí, že je možné slyšet kroky a vidět pohybující se světlo. Ale nebojte se, zjevuje se jen těm, kteří se chovají podobně jako ona.

V pověstech se o ni říká:

Jednou zle činila lovčímu, že tak málo zvěře dodává do kuchyně, a obvinila ho, že sám zvěř kamsi tajně
odprodává.
„Jak mohu, Vaše Milosti, dodávat zvěř,“ bránil se lovčí křivému nařčení, „když se mi v polích i lesích
prohánějí celé smečky selských psů, zvěř mi plaší a hubí?“ Tu rozzlobila se lakotná paní a nařídila ihned poddaným, aby usekli všem psům jednu nohu. Kdo tak neučiní, ten že bude mít co činit se zámeckým drábem. Od té doby kulhali na opočenském panství všichni psi, chodíce jenom o třech nohách.

Jiná pověst:

Tehdy právě začala se osudná třicetiletá válka.
Poddanému lidu se vedlo velmi zle, neboť byl vydírán nejen vrchností, nýbrž i hrubou soldateskou, která ho olupovala o poslední skývu chleba. Neměl co prodávat, nemohl své vrchnosti platit úrok a
upadal v dluhy. Pan Trčka sice leckdy oko přimhouřil, vida bídu lidu, avšak jeho paní nechtěla nikomu
poshovět a radila muži, aby užil přísných trestů vůči dlužníkům. Bylo tehdy zvykem, že sedláci poděleni byli dřevy, na něž se jim řezaly vruby, jestliže nemohli včas zaplatit. Sedláci se vrubů
báli, neboť věděli, že jim lakotná paní nic neodpustí.
Avšak nyní nastaly jim tak kruté časy, že si nemohli pomoci a museli si nechat řezat vruby. Když jednoho dne pan Trčka odcestoval, použila paní Trčková této okolnosti, aby vymohla na poddaných dlužný úrok. Vydala hned přísný rozkaz, aby se dostavili na Opočno se svými dřevy a dle vrubů počet skládali.
Sedláci otáleli, čekali, až se pan Trčka vrátí, doufajíce, že se nad nimi ustrne a s placením počká.
Teprve, když obdrželi zaručenou zprávu, že je pan Trčka opět doma, složili svoje dřeva na vůz a jeli s
nimi na zámek.
Zkormouceně vešli na nádvoří a hluboce se poklonili před panem Trčkou, který jim vyšel vstříc.
„Jaképak dříví to přivážíte?“ otázal se jich s úsměvem. „Její Milost paní Trčková žádá na nás počty,“
odpověděli poníženě. „Chceme tudíž počty skládat, ale Bůh nám svědkem, že zaplatit nemůžeme, neboť na nás tak zlé časy přišly, jaké dosud nikdy nebyly.“ Pan Trčka pokynul, aby jen dřeva skládali z vozu. A když byla všecka na hromadě, kázal ji zapálit. Zaradovali se sedláci, s úsměvem přihlíželi, jak
dřeva s vruby hoří. „Máte zaplaceno,“ řekl pan Trčka žertem a vrátil se do zámku. Nezchudl,
sedlákům naproti tomu bylo alespoň na čas pomoženo. Za to zachován byl po léta v dobré paměti
lidu, kdežto „zlá Manda“ stižena byla proklínáním.

Magdalena udržovala styky s emigranty. Její dcera Alžběta se za emigranta provdala / Vilém Kinský/. V roce 1630 zbavil císař Valdštejna velení na nátlak německých katolických knížat. Adam Trčka
navazoval Valdštejnovým jménem styky s českou emigrací a to s myšlenkou na pomstu. Paní Magdalena posílala peníze hraběti Thurnovi za hranice. Magdalena litovala, že nedošlo k jednání mezi
Valdštejněm a 3védským králem hned v roce 1631 po obsazení Prahy Sasy, a že Valdštejn vzal
znovu na sebe císařský generalát. Dcera Magdaleny se uchýlila i s dětmi do Holandska, stala se manželem moravského emigranta, švédského generála hraběte Zdeňka z Hodic. Byla emigrantům více oddána, než její poněkud sobecká matka.

Cheb – Zavraždění Valdštejna – zjevení duchů

Zavraždění Valdštejna, které se odehrálo v
Pachelbelově domě na náměstí, a jeho generálů,
kteří padli v Kuchelhausu na hradě, nemohlo
zůstat “bez následků”. Záhy po mordu prý začalo
na hradě strašit. Podle pověsti vyjíždí každou
půlnoc z hradní brány kočár s duchem vévody v doprovodu několika jezdců… Když odbije půlnoc, ozve se prý na hradě dusot
koňských kopyt a z hradní brány vyjede černý
kočár tažený čtyřmi vraníky, kterým z nozder
šlehá oheň. Doprovod kočáru prý tvoří jezdci na
koních ozborojení meči a několik zbrojnošů. Že
by zavraždění generálové a další Valdštejnovi padlí věrní?! Vstupovat do cesty tomuto
strašidelnému průvodu se však nedoporučuje. Na svou zvědavost prý doplatil jistý chebský
občan Menger, který se po propitém večeru v
místní hospodě rozhodl ukázat kamarádům, že
vše jsou jen povídačky. Na půlnoc dorazil k
hradní bráně a přesně když hodiny naposledy
odbily dvanáctou, vyrazil proti němu z brány strašidelný průvod v jehož středu uviděl na smrt
jdoucího zajatce – svého vlastního ducha. Menger
se tak vylekal, že omdlel. Druhý den, když ho
přátelé našli, stihl jim ještě povědět, co se tu
půlnoc událo a pak zemřel. Návštěvy hradu vám z tohoto důvodu
doporučujeme jen v otvíracích hodinách.